Текст книги "Karel Čapek"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 14 страниц)

“Proč jste ten obchod nenavrhl někomu v Holandsku?”

Kapitán zavrtěl hlavou. “Ty lidi já znám, chlapče. S tema já o tom mluvit nemožu. Tož já bych třeba,” řekl zamyšleně, “vozil s tou lodí aji jiny věci, všechny možny goods, pane, a prodával bych je po tech ostrovech. Ja, to bych já mohl. Já tam mám hrozně moc známostí, pane Bondy. Přitom bych mohl mět v ty my lodi takové tanks na ty my ještěrky –”

“O tom by se dalo spíš uvažovat,” přemítal G. H. Bondy. “Náhodou totiž… Nu ano, musíme hledat nové trhy pro náš průmysl. Náhodou jsem o tom mluvil nedávno s několika lidmi – Já bych chtěl koupit jednu nebo dvě lodi, jednu pro Jižní Ameriku a druhou pro ty východní končiny –”

Kapitán ožil. “To tě chválím, pane Bondy, sir. Lodě jsou teď hrozně laciny, možeš jich koupit plné přístav –” Kapitán van Toch se pustil do technického výkladu, kde a zač jsou na prodej jaké vessels a boats a tank-steamers; G. H. Bondy ho neposlouchal a jen ho pozoroval; G. H. Bondy se vyznal v lidech. Ani na okamžik nebral vážně ještěrky kapitána van Tocha; ale kapitán mu stál za úvahu. Poctivý, ano. A zná tam dole poměry. Blázen, ovšem. Ale zatraceně sympatický. V srdci G. H. Bondyho zazněla jakási fantastická struna. Lodě s perlami a kávou, lodě s kořením a všemi vůněmi Arábie. G. H. Bondy měl roztržitý pocit, který se u něho obyčejně dostavoval před každým velikým a úspěšným rozhodnutím; pocit, který by se dal vyjádřit slovy: Nevím sice proč, ale asi se do toho dám. Zatím Captain van Toch rýsoval mohutnými prackami ve vzduchu lodi s awning-decks nebo quarter-decks, báječny lodi, chlapče –

“Tak víte co, kapitáne Vantochu,” řekl náhle G. H. Bondy, “přijďte sem za čtrnáct dní. Budeme o té lodi mluvit znovu.”

Captain van Toch pochopil, jak mnoho takové slovo znamená. Zrudl radostí a vypravil ze sebe: “A tož ty ještěrky, – možu je na ty my lodi taky vozit?”

“Ale ano. Jenom se o nich, prosím vás, nikomu nezmiňujte. Lidé by si mysleli, že jste se zbláznil – a já taky.”

“A ty perly tu možu nechat?”

“Můžete.”

“Ja, tak to já musím dvě moc pěkny perle vybrat, já bych je měl někomu poslat.”

“Komu?”

“Takovým dvěma redactors, chlapče. Ja sakra, počkej.”

“Co?”

“Sakra, jak oni se jmenovali.” Kapitán van Toch mrkal zamyšleně blankytnýma očima. “Já mám takovou hloupou hlavu, člověče. Já už nevím, jak se ty dva boys vlastně jmenovali.”

KAPITOLA 5

KAPITÁN J. VAN TOCH A JEHO CVIČENÍ JEŠTĚŘI

“Ať se propadnu,” řekl člověk v Marseille, “není-li tohle Jensen.”

Švéd Jensen zvedl oči. “Počkej,” řekl, “a nemluv, pokud tě nenajdu.” Položil si ruku na čelo. “Sea-gull, ne. Empress of India, ne. Pernambuco, ne. Už to mám. Vancouver. Před pěti roky na Vancouver, Osaka-Line, Frisco. A jmenuješ se Dingle, ty rošťáku, a jsi Irčan.”

Člověk vycenil žluté zuby a přisedl. “Right, Jensene. A piju každou kořalku, která je. Kde se tu bereš?”

Jensen ukázal hlavou. “Já teď jezdím Marseille – Saigon. A ty?”

“Já mám dovolenou,” naparoval se Dingle. “Tak jedu domů, podívat se, kolik mně přibylo dětí.”

Jensen vážně pokýval. “To už tě zase vylili, viď? Ožralství ve službě a podobně. Kdybys chodil do Ymky jako já, člověče, tak –”

Dingle se potěšeně zacenil. “Tady je Ymca?”

“Dnes je přece sobota,” bručel Jensen. “A kde jsi jezdil?”

“Na takovém trampu,” děl Dingle vyhýbavě. “Všechny možné ostrovy, tam dole.”

“Kapitán?”

“Nějaký van Toch, Holanďan nebo co.”

Švéd Jensen se zamyslil. “Kapitán van Toch. S tím jsem už taky před lety jezdil, bratře. Loď: Kandong Bandoeng. Line: od čerta k ďáblu. Tlustý, pleš, a nadává i malajsky, aby toho bylo víc. Znám dobře.”

“Byl už tehdy takový blázen?”

Švéd potřásl hlavou. “Starý Toch je all right, člověče.”

“Vozil už tehdy s sebou ty své ještěry?”

“Ne.” Jensen maličko váhal. “Něco jsem o tom slyšel… v Singapuru. Jeden žvanil tam o tom mlel hubou.”

Irčan se poněkud urazil. “To není žádné žvanění, Jensene. To je svatá pravda s těmi ještěry.”

“Ten v Singapuru taky říkal, že to je pravda,” brumlal Švéd. “A přece dostal po držce,” dodal vítězně.

“Tak si nech povědět,” bránil se Dingle, “co na tom je. Já to přece musím vědět, kamaráde. Já jsem ty mrchy viděl na vlastní oči.”

“Já taky,” mumlal Jensen. “Skoro černí, s ocasem asi metr šedesát a běhají po dvou. Já vím.”

“Hnusní,” otřásl se Dingle. “Samá bradavice, člověče. Panno Maria, já bych na to nesáhl! Vždyť to musí být jedovaté!”

“Proč,” bručel Švéd. “Člověče, já jsem už sloužil na lodi, kde bylo plno lidí. Na over– i lowerdecku samý člověk, samá ženská a takové věci, a tancovali a hráli karty – Já tam byl topičem, víš? A teď mně řekni, ty troubo, co je jedovatější.”

Dingle si odplivl. “Kdyby to byli kajmani, člověče, tak neřeknu nic. Já už jsem taky jednou vezl hady do zvěřince, tamhle z Bandžermasinu, a jak smrděli, pane! Ale tihle ještěři – Jensene, to jsou tuze divná zvířata. Copak ve dne, ve dne jsou v těch nádržkách s vodou; ale v noci to leze ven, ťap – ťap, ťap – ťap… Celá loď se tím hemžila. Stálo to na zadních nohou a točilo to po člověku hlavou…” Irčan se pokřižoval. “Dělají na člověka ts-ts-ts, jako ty kurvy v Hongkongu. Bůh mě netrestej, ale já myslím, že to s nimi není v pořádku. Kdyby nebylo tak zle o místo, tak bych tam nebyl ani hodinu, Jensi. Ani hodinu.”

“Aha,” děl Jensen. “Tak proto ty se vracíš k mamince, že?”

“Částečně. Člověk musel děsně chlastat, aby tam vůbec vydržel, a to víš, na to je kapitán pes. To ti byl randál, že prý jsem jednu tu potvoru kopnul. Inu, kopnul, a s jakým gustem, člověče; až jsem jí hřbet přerazil. Koukal bys, jak starý vyváděl; zmodral, zdvihl mě za krk a byl by mě hodil do vody, nebýt tam mate Gregoryho. Znáš?”

Švéd jenom pokývl.

“Už má dost, pane, povídal mate a nalil mi na hlavu štoudev vody. A v Kokopo jsem šel na zem.” Pan Dingle odplivl dlouhým a zploštělým obloukem. “Starému víc záleželo na těch mrchách než na lidech. Víš, že je učil mluvit? Namouduši, zavíral se s nimi a hodiny na ně mluvil. Já myslím, že je nějak cvičí jako pro cirkus. Ale nejdivnější je, že je potom pouští do vody. Zastaví u nějakého pitomého ostrůvku, jezdí člunem u břehu a měří hloubky; potom se zamkne u těch tanků, otevře hatch v boku lodi a pouští ty mrchy do vody. Člověče, to ti skáče tím okénkem jedno po druhém jako cvičení tuleni, vždycky deset nebo dvanáct – A v noci pak jede starý Toch na břeh s nějakými bedničkami. Co v nich má, to nesmí nikdo vědět. Potom se zase jede dál. Teda tak je to se starým Tochem, Jensi. Divné. Tuze divné.” Oči pana Dingla ustrnuly. “Všemohoucí Bože, Jensi, mně z toho bylo úzko! Já pil, člověče, já pil jako blázen; a když to v noci ťapalo po celé lodi a panáčkovalo… a dělalo ts-ts-ts, tak jsem si někdy myslel, oho, mládenče, to bude od toho chlastu. Já to měl už jednou ve Frisku, však víš, Jensene; ale tehdy jsem viděl samé pavouky. De-li-rium, říkali doktoři v Sailor-hospital. Tak já nevím. Ale pak jsem se ptal Big Binga, viděl-li to v noci taky, a on říkal, prý viděl. Prý zahlíd na vlastní oči, jak jeden ještěr bere za kliku a jde ke kapitánovi do kabiny. Tak já nevím; on Joe taky strašně chlastal. Myslíš, Jensi, že měl Bing to de-lirium? Co myslíš?”

Švéd Jensen jen krčil rameny.

“A ten Němec Peters povídal, že se na Manihiki Islands, když vezl kapitána na břeh, schoval za kameny a koukal, co tam starý Toch dělá s těmi bedničkami. Člověče, prý si je ti ještěři otevřeli sami, když jim starý dal dláto. A víš, co v těch bedničkách bylo? Prý nože, kamaráde. Takhle dlouhé nože a harpuny a takové věci. Člověče, já sic Petersovi nevěřím, protože má na nose brejle, ale je to divné. Co myslíš?”

Jensi Jensenovi naběhly na cele žíly. “Tak já ti řeknu,” vrčel, “že ten tvůj Němec strká nos do věcí, po kterých mu nic není, rozumíš? A já ti řeknu, že mu to neradím.”

“Tak mu to napiš,” posmíval se Irčan. “Nejjistější adresa je do pekla, tam to asi dostane. A víš, co mně je divné? Že starý Toch chodí ty své ještěry občas navštěvovat na těch místech, kde je nasadil. Namouduši, Jensi. Nechá se v noci vylodit na břehu a vrací se až ráno. Tak mně řekni, Jensene, za kým by tam chodil. A řekni mně, co je v těch balíčkách, co posílá do Evropy. Koukej, takhle veliký balíček, a on to pojistí třebas na tisíc liber.”

“Jak to víš?” zamračil se Švéd ještě temněji.

“Člověk ví, co ví,” děl pan Dingle vyhýbavě. “A víš, odkud starý Toch ty ještěry vozí? Z Devil Bay. Z Čertovy zátoky, Jensi. Já tam mám jednoho známého, on je to agent a vzdělaný člověk, a ten mně říkal, člověče, to nejsou žádní cvičení ještěři. Kdepak! To ať někdo povídá malým dětem, že to jsou jenom zvířata. Nenech si nic namluvit, chlapče.” Pan Dingle významně mrkal očima. “Teda tak je to, Jensene, abys věděl. Mně budeš povídat, že Captain van Toch je all right.”

“Řekni to ještě jednou,” chroptěl veliký Švéd hrozivě.

“Kdyby starý Toch byl all right, tak by nevozil po světě čerty… a nenasazoval by je všude po ostrovech jako vši do kožicha. Jensi, za tu dobu, co jsem byl s ním, jich rozvezl pěkných pár tisíc. Starý Toch prodal svou duši, člověče. A já vím, co mu za to ti čerti dávají. Rubíny, perly a takové věci. To si můžeš myslet, zadarmo by to nedělal.”

Jens Jensen zbrunátněl. “A co je ti po tom?” zařval a bouchl do stolu. “Hleď si svých zatracených věcí!”

Malý Dingle leknutím poskočil. “Prosím tě,” zabrebtal zmateně, “co ty tak najednou… Já jenom říkám, co jsem viděl. A jestli chceš, tak se mně to jenom zdálo. Že to jsi ty, Jensene. Chceš-li, tak já řeknu, že to je delirium. Nesmíš se na mne zlobit, Jensene. Vždyť víš, že už jsem to měl jednou ve Frisku. Těžký případ, říkali doktoři v Sailor-hospital. Člověče, mně se namouduši zdálo, že jsem viděl ty ještěry nebo čerty nebo co. Ale nebyli žádní.”

“Byli, Pate,” řekl pochmurně Švéd. “Já jsem je viděl.”

“Ne, Jensi,” domlouval Dingle. “Tos měl jenom delirium. Starý Toch je all right, ale neměl by rozvážet ty čerty po světě. Víš co, až já budu doma, tak dám sloužit mši za jeho duši. Ať se propadnu, Jensene, když to neudělám.”

“V naší konfesi,” hučel Jensen těžkomyslně, “se to nedělá. A co myslíš, Pate, pomůže to, když se za někoho dá sloužit mše?”

“Člověče, ohromně,” vyhrkl Irčan. “Já jsem slyšel u nás případy, kdy to pomohlo… no, i v nejtěžších případech. Vůbec proti čertům a podobně, víš?”

“To já dám taky sloužit katolickou mši,” rozhodl se Jens Jensen. “Za Captaina van Tocha. Ale já ji dám sloužit tady v Marseille. Já myslím, že tady v tom velkém kostele to dají laciněji, jako za tovární cenu.”

“Možná; ale irská mše je lepší. U nás jsou, člověče, čertovští flanďáci, kteří dovedou zrovna čarovat. Docela jako fakíři nebo pohani.”

“Koukej, Pate,” řekl Jensen, “já bych ti dal dvanáct franků na tu mši. Ale ty jsi neřád, bratře; ty to prochlastáš.”

“Jensi, takový hřích bych na sebe nevzal. Ale počkej, abys mně věřil, tak já ti dám na těch dvanáct franků dlužní úpis, nechceš?”

“To by šlo,” mínil pořádkumilovný Švéd. Pan Dingle si vypůjčil kus papíru a tužku a široce se s tím rozložil po stole. “Tak co tam mám napsat?”

Jens Jensen se mu díval přes rameno. “Tak napiš nahoru, že to je jako stvrzenka.”

A pan Dingle pomalu, vyplazuje námahou jazyk a slině tužku, psal:

Stvrzenka

stvrzuju timto žesem ot

Jen Jensena přijal

namši za Duši Captna

Tocha dva 12 franku

Pat Dingle

“Je to tak dobře?” ptal se pan Dingle nejistě. “A kdo z nás má tu listinu nechat u sebe?”

“Přece ty, ty vole,” řekl Švéd samozřejmě. “To je proto, aby člověk nezapomněl, že dostal peníze.”

Těch dvanáct franků pan Dingle propil v Havru a mimoto místo do Irska jel do Džibuti; zkrátka ta mše sloužena nebyla, následkem čehož do přirozeného průběhu věcí nezasáhla žádná vyšší moc.

KAPITOLA 6

JACHTA NA LAGUNĚ

Mr Abe Loeb mhouřil oči do zapadajícího slunce; chtěl by nějak vyslovit, jak je to krásné, ale jeho drahoušek Li, alias Miss Lily Valley, vlastním jménem slečna Lilian Nowak, zkrátka zlatovlasá Li, White Lily, ta nohatá Lilian a jak se jí ještě do jejích sedmnácti let říkalo, spala na teplém písku, zachumlána do huňatého koupacího pláště a stočena jako spící pes. Proto neřekl Abe nic o kráse světa a jenom vzdychl, hýbaje prsty na bosých nohou, neboť měl mezi nimi zrnka písku. Tamhle na moři leží jachta jménem Gloria Pickford; tu jachtu dostal Abe od papa Loeba za to, že udělal zkoušky na univerzitě. Papa Loeb je pašák. Jesse Loeb, filmový magnát a tak dále. Abe, pozvi si pár přátel nebo přítelkyň a hleď poznat kus světa, řekl starý pán. Papa Jesse je ohromný pašák. Tamhle tedy leží na perleťové hladině Gloria Pickford a tady v teplém písku spí drahoušek Li. Abe vzdychl štěstím. Spí jako malé dítě, chudinka. Mr Abe pocítil nesmírnou touhu ji nějak chránit. Vlastně bych se s ní měl opravdu oženit, myslí si mladý pan Loeb a cítí přitom v srdci krásný a mučivý tlak, složený z pevného odhodlání a strachu. Mamma Loeb s tím asi nebude souhlasit a papa Loeb rozhodí rukama: Ty jsi blázen, Abe. Prostě rodiče to nemohou pochopit, to je to celé. A Mr Abe, vzdychaje něhou, přikryl cípem koupacího pláště běloučký kotník drahouška Li. To je hloupé, myslel si rozpačitě, že mám tak děsně chlupaté nohy!

Bože, jak je tu krásně, jak je tu krásně! Škoda že Li to nevidí. Mr Abe se zadíval na pěknou linii jejího boku a v jakési nejasné souvislosti počal myslet na umění. Drahoušek Li je totiž umělkyně. Filmová umělkyně. Ještě sic nehrála, ale pevně si umínila, že bude největší filmovou herečkou všech století; a co si Li umíní, to také provede. To je právě to, co matka Loeb nechápe; umělkyně je prostě – umělkyně, a nemůže být jako jiná děvčata. A ostatně jiná děvčata nejsou o nic lepší, rozhodl se Mr Abe; například ta Judy na jachtě, taková bohatá holka – já přece vím, že Fred chodí do její kabiny. Každou noc, prosím, kdežto já a Li… Prostě Li není taková. Já to Baseball Fredovi přeju, řekl si Abe velkodušně, je to kamarád z univerzity; ale každou noc – to by tak bohaté děvče nemělo dělat. Míním, děvče z takové rodiny jako Judy. A Judy ani není umělkyně. (O čem si ta děvčata někdy šuškají, vzpomněl si Abe; jak jim přitom svítí oči, a chichtají se – Já s Fredem o takových věcech nikdy nemluvím.) (Li by neměla pít tolik koktailů, neví potom, co mluví.) (Jako například dnes odpoledne, to bylo zbytečné –) (Já míním, jak se ona a Judy pohádaly, která z nich má hezčí nohy. To se přece rozumí, že Li. Já to vím.) (A Fred nemusel mít ten pitomý nápad, že uděláme soutěž krásy nohou. To se může dělat někde na Palm Beach, ale v soukromé společnosti ne. A ta děvčata snad nemusela tak vysoko zvedat sukně. To už přece nebyly jenom nohy. Aspoň Li nemusela. A zrovna před Fredem! A takové bohaté děvče jako Judy by to taky nemuselo dělat.) (Já jsem myslím neměl volat kapitána, aby byl soudcem. To bylo ode mne hloupé. Jak ten kapitán zrudl a naježil kníry, a prý promiňte, pane, a práskl dveřmi. Trapné. Děsně trapné. Kapitán by neměl být tak hrubý. Ostatně je to má jachta, ne?) (Pravda, kapitán nemá s sebou žádného drahouška; jak k tomu, chudák, přijde, aby se díval na takové věci? Já míním, když musí být sám.) (A proč Li plakala, když Fred řekl, že Judy má hezčí nohy? Potom říkala, že Fred je tak nevychovaný; prý jí kazí radost z celé cesty… Chudáček Li!) (A teď ta děvčata spolu nemluví. A když jsem chtěl hovořit s Fredem, zavolala ho Judy k sobě jako psa. Fred je přece můj nejlepší kamarád. To se rozumí, když je Judiným milencem, musí říci, že ona má pěknější nohy! Pravda, nemusel to tvrdit tak rozhodně. To nebylo taktní k chudáčkovi Li; Li má pravdu, že Fred je samolibý klacek. Děsný klacek.) (Vlastně jsem si tu cestu představoval jinak. Čert mně byl dlužen toho Freda!)

Mr Abe shledal, že už se nedívá opojeně na perleťové moře, nýbrž že se velmi, velmi mračí, prosívaje v ruce písek s mušličkami. Bylo mu těžko a rozladěně. Papa Loeb řekl, hleď, abys viděl kus světa. Viděli jsme už kus světa? Mr Abe si hleděl vyvzpomenout, co vlastně viděl, ale nedovedl si představit nic, než jak Judy a drahoušek Li ukazují nohy a Fred, ramenatý Fred, klečí před nimi v dřepu. Abe se zamračil ještě víc. Jakže se jmenuje tenhle korálový ostrov? Taraiva, řekl kapitán. Taraiva nebo Tahuara nebo Taraihatuara-ta-huara. Což abychom se už vrátili, a já řeknu old Jessemu, dad, byli jsme až na Taraihatuara-ta-huara. (Kdybych aspoň toho kapitána nebyl volal, mrzel se Mr Abe.) (Musím s Li promluvit, aby takové věci nedělala. Bože, jak to přijde, že ji mám tak děsně rád! Až se probudí, promluvím s ní. Řeknu jí, že bychom se mohli vzít –) Mr Abe měl oči plné slz; bože, je to láska nebo bolest, nebo patří ta nesmírná bolest k tomu, že ji miluju?

Modře nalíčená, lesklá víčka drahouška Li, podobná něžným škebličkám, se zachvěla. “Abe,” ozvalo se ospale, “víš, nač myslím? Že by se tady na tom ostrově dal dělat bá-ječ-ný film.”

Mr Abe zasypával své nešťastné chlupaté nohy jemným pískem. “Výtečná myšlenka, drahoušku. A jaký film?”

Drahoušek Li otevřel své nesmírné modré oči. “Třeba tak – Představ si, že já bych na tom ostrově byla robinzonka. Ženská robinzonka. Že to je ohromně nová myšlenka?”

“Ano,” řekl Mr Abe nejistě. “A jak by ses na ten ostrov dostala?”

“Skvěle,” děl sladký hlásek. “Víš, prostě naše jachta by v bouři ztroskotala, a vy všichni byste utonuli, ty, Judy, kapitán a všichni.”

“A Fred taky? Fred totiž umí ohromně plavat.”

Hladké čelo se zachmuřilo. “Tak by Freda musel sežrat žralok. To by byl báječný detail,” zatleskal drahoušek ručkama. “Fred má na to šíleně krásné tělo, nemyslíš?”

Mr Abe vzdychnul. “A jak dál?”

“A mne by v bezvědomí vyvrhla sem na břeh vlna. Měla bych na sobě to pyžama, to modře proužkované, co se ti tak líbilo předevčírem.” Mezi něžnými víčky vyplul úzký pohled vhodně znázorňující ženskou svůdnost. “Vlastně by to měl být barevný film, Abe. Každý říká, že mně jde modrá barva ohromně k vlasům.”

“A kdo by tě tady našel?” ptal se věcně Mr Abe.

Drahoušek se zamyslil. “Nikdo. To bych potom nebyla robinzon, kdyby tu byli lidi,” řekla s překvapující logičností. “Proto by to byla tak báječná role, Abe, že bych byla pořád sama. Představ si, Lily Valley v hlavní a vůbec jediné roli!”

“A co bys po celý film dělala?”

Li se opřela o loket. “To už mám vymyšleno. Koupala bych se a zpívala bych na skále.”

“V pyžama?”

“Bez,” řekl drahoušek. “Nemyslíš, že by to byl úžasný úspěch?”

“Přece bys nehrála celý film nahá,” bručel Abe s živým pocitem nesouhlasu.

“Proč ne?” divil se drahoušek nevinně. “Co by na tom bylo?”

Mr Abe pravil něco nesrozumitelného.

“A potom,” přemýšlela Li, “– počkej, už to mám. Potom by mě unesla gorila. Víš, taková hrozně chlupatá, černá gorila.”

Mr Abe se začervenal a snažil se ukrýt své zpropadené nohy ještě víc v písku. “Tady přece nejsou gorily,” namítal málo přesvědčivě.

“Jsou. Tady jsou vůbec všechna možná zvířata. Musíš se na to dívat umělecky, Abe. K mé pleti by šla gorila ohromně. Všiml sis, jaké má Judy vlasy na nohou?”

“Ne,” řekl Abe, nešťastný tímto tématem.

“Děsné nohy,” mínil drahoušek a díval se na svá lýtka. “A když by mě ta gorila nesla v náručí, vystoupil by z pralesa mladý, nádherný divoch a skolil by ji.”

“Jak by byl oblečen?”

“Měl by luk,” rozhodl drahoušek bez váhání. “A věnec na hlavě. Ten divoch by mě zajal a dovedl by mě do tábora kanibalů.”

“Tady žádní nejsou,” pokusil se Abe hájit ostrůvek Tahuara.

“Jsou. Ti lidožrouti by mě chtěli obětovat svým modlám a zpívali by k tomu havajské písně. Víš, takové, jako ti černoši v restaurantu Paradise. Ale ten mladý lidojed by se do mne zamiloval,” vydechl drahoušek s očima dokořán úžasem, “… a potom ještě jeden divoch by se do mne zamiloval, třeba náčelník těch kanibalů… a potom jeden běloch –”

“Kde by se tu vzal ten běloch?” ptal se pro jistotu Abe.

“Ten by byl jejich zajatcem. Třeba by to byl slavný tenorista, který upadl do rukou divochů. To je proto, aby v tom filmu mohl zpívat.”

“A jak by byl oblečen?”

Drahoušek se díval na palce svých nohou. “Měl by být… beze všeho, jako ti lidožrouti.”

Mr Abe vrtěl hlavou. “Drahoušku, to by nešlo. Všichni slavní tenoři jsou děsně tlustí.”

“To je škoda,” litoval drahoušek. “Tak by ho mohl hrát Fred a ten tenor by jenom zpíval. Víš, jak se dělá ta synchronizace ve filmu.”

“Ale Freda přece sežral žralok!”

Drahoušek se rozmrzel. “Nesmíš být tak hrozně realistický, Abe. S tebou se vůbec nedá mluvit o umění. A ten náčelník by mě celou ovinul šňůrami perel –”

“Kde by je vzal?”

“Tady je spousta perel,” tvrdila Li. “A Fred by s ním ze žárlivosti boxoval na skále nad mořským příbojem. Fred by byl báječný jako silueta proti nebi, nemyslíš? Že to je skvělá myšlenka? Přitom by oba spadli do moře –” Drahoušek se rozjasnil. “Teď by mohl přijít ten detail se žralokem. To by měla Judy vztek, kdyby Fred hrál se mnou ve filmu! A já bych si vzala toho krásného divocha.” Zlatovlasá Li vyskočila. “Stáli bychom tady na tom břehu… proti západu slunce… docela nazí… a film by se pomalu zavíral –” Li shodila koupací plášť. “A já jdu do vody.”

“… sis nevzala koupačky,” upozorňoval Abe zděšeně, ohlížeje se po jachtě, nedívá-li se někdo; ale drahoušek Li už tančila po písku k laguně.

… vlastně v šatech jí to sluší líp, ozval se náhle v mladém muži hlas brutálně chladný a kriticky. Abe byl zdrcen svým nedostatkem milostného úžasu, cítil se skoro provinilý; ale… well, když má Li na sobě šatičky a střevíce, je to… well, jaksi krásnější.

Snad chceš říci decentnější, bránil se Abe proti tomu chladnému hlasu.

Well, i to. A pěknější. Proč tak divně cape? Proč se jí tak třese maso na nohou? Proč to a ono…

Přestaň, bránil se Abe s hrůzou. Li je nejkrásnější děvče, které kdy vyrostlo! Já ji mám děsně rád…

… i když nemá nic na sobě? řekl hlas chladný a kritický.

Abe odvrátil oči a díval se na jachtu v laguně. Jak je krásná, jak je přesná v každé linii svých boků! Škoda že tu není Fred. S Fredem by se dalo mluvit o tom, jak je ta jachta pěkná.

Zatím drahoušek už stál po kolena ve vodě, vzpínal ruce k západu slunce a zpíval. Tak ať už se u čerta vykoupe, myslel si Abe podrážděně. Ale bylo to hezké, když tady ležela stočena v klubíčku a zachumlána v plášti, s očima zavřenýma. Drahoušek Li. A Abe s dojatým vzdechem políbil rukáv jejího koupacího pláště. Ano, má ji děsně rád. Tak rád, že to bolí.

Náhle se ozval z laguny pronikavý skřek. Abe se vztyčil na koleno, aby líp viděl. Drahoušek Li piští, mává rukama a brodí se úprkem ke břehu, klopýtá a stříká kolem sebe… Abe vyskočil a běžel k ní. “Co je, Li?”

(Koukej, jak divně běží, upozorňoval ho hlas chladný a kritický. Příliš odhazuje nohy. Příliš kolem sebe plácá rukama. Prostě není to hezké. A ještě k tomu kdáká, ano, kdáká.)

“Co se stalo, Li?” volá Abe a běží na pomoc.

“Abe, Abe,” jektá drahoušek a bums, už na něm visí mokře a studeně. “Abe, ono tam bylo nějaké zvíře!”

“To nic nebylo,” chlácholí Abe. “Nejspíš nějaká ryba.”

“Když to mělo takovou hroznou hlavu,” kvílí drahoušek a zarývá se mokrým nosem do Abeových prsou.

Abe ji chce otecky popleskat po rameni, ale ono to na mokrém těle příliš hlasitě plácá. “No, no,” bručí, “podívej se, už tam nic není.”

Li se ohlédla k laguně. “To ti bylo děsné,” vydechla, a náhle začala kvičet. “Tam… tam… vidíš?”

K břehu se pomalu blíží černá hlava, jejíž tlama se otvírá a zavírá. Drahoušek Li hystericky vyjekl a dal se do zoufalého běhu dál od vody.

Abe byl v rozpacích. Mám běžet za Li, aby se nebála? Nebo mám zůstat tady, abych ukázal, že se toho zvířete nebojím? Rozhodl se ovšem pro to druhé; pokročil blíž k moři, až stál po kotníky ve vodě, a se zaťatými pěstmi se díval zvířeti do očí. Černá hlava se přestala blížit, kolébala se divně a řekla: “Ts-ts-ts.”

Abeovi bylo trochu úzko, ale to se nesmí dát najevo. “Co je?” řekl ostře směrem k té hlavě.

“Ts-ts-ts,” udělala hlava.

“Abe, Abe, A-be,” vříská drahoušek Li.

“Už jdu,” volá Abe a pomalu (aby se neřeklo) kráčí k své dívce. Ještě se zastaví a obrátí se přísně k moři.

Na břehu, kde moře kreslí v písku svou věčnou a netrvalou krajku, stojí na zadních nohou jakési tmavé zvíře s kulatou hlavou a kroutí tělem. Abe zůstal stát s tlukoucím srdcem.

“Ts-ts-ts,” dělá zvíře.

“A-be,” úpí drahoušek napolo v mdlobách.

Abe couvá krok za krokem, nespouštěje zvíře z očí; to se nehýbe, jen za ním otáčí hlavu.

Konečně je Abe u svého drahouška, který leží tváří k zemi a jíkavě vzlyká hrůzou. “To je… nějaký tuleň,” povídá Abe nejistě. “Měli bychom se vrátit na loď, Li.” Ale Li se jenom třese.

“To vůbec není nic nebezpečného,” tvrdí Abe; chtěl by kleknout k Li, ale musí stát rytířsky mezi ní a zvířetem. Kdybych nebyl jen v plavkách, myslí si, a měl aspoň kapesní nůž; nebo kdybych našel nějakou hůl…

Začalo se smrákat. Zvíře se zase přiblížilo asi na třicet kroků a zůstalo stát. A za ním pět, šest, osm stejných zvířat se vynořuje z moře a váhavě, kolébavě ťapě k místu, kde Abe střeží drahouška Li.

“Nedívej se, Li,” vydechl Abe, ale bylo to zbytečné, neboť Li by se neohlédla za nic na světě.

Z moře se vynořují další stíny a postupují v širokém polokruhu. Už jich je asi šedesát, počítá Abe. Tam to světlé, to je koupací plášť drahouška Li. Plášť, ve kterém před chvílí spala. Zatím zvířata už došla k tomu světlému, co leželo široce rozhozeno v písku.

Tu Abe provedl něco samozřejmého a nesmyslného jako ten Schillerův rytíř, když šel do lví klece pro rukavičku své dámy. Nic platno, jsou samozřejmé a nesmyslné věci, které mužové budou dělat, pokud svět bude světem. Bez rozmyslu, se vztyčenou hlavou a zaťatými pěstmi šel Mr Abe Loeb mezi ta zvířata pro koupací plášť drahouška Li.

Zvířata maličko ustoupila, ale neutekla. Abe sebral plášť, přehodil jej přes ruku jako torero a zůstal stát.

“A-be,” bědovalo to za ním zoufale.

Mr Abe pocítil v sobě nesmírnou sílu a statečnost.

“Tak co?” řekl k těm zvířatům a udělal ještě krok blíž. “Co vlastně chcete?”

“Ts-ts,” zamlaskalo jedno zvíře, a pak jaksi skřehotavě a stařecky vyštěklo: “Najf!”

“Najf!” ozvalo se štěknutí kus dál. “Najf!” “Najf!”

“A-be!”

“Neboj se, Li!” zavolal Abe.

“Li,” štěklo to před ním. “Li.” “Li.” “A-be!”

Abe byl jako ve snu. “Co je?”

“Najf!”

“A-be,” kvílel drahoušek Li. “Pojď sem!”

“Hned. – Vy myslíte knife? Já nemám žádný nůž. Nic vám neudělám. Co ještě chcete?”

“Ts-ts,” mlaskalo zvíře a kolébalo se k němu.

Abe se rozkročil, plášť přes ruku, ale neustoupil. “Ts-ts,” řekl. “Co chceš?” Zdálo se, že mu zvíře podává přední tlapu, ale to se Abeovi nelíbilo. “Co?” řekl poněkud ostře.

“Najf,” štěklo zvíře a pustilo z tlapy něco bělavého, jako krůpěje. Ale nebyly to krůpěje, protože se to kutálelo.

“Abe,” zajíkala se Li. “Nenechávej mě tady!”

Mr Abe už necítil vůbec žádný strach. “Jdi z cesty,” řekl a mávl po zvířeti koupacím pláštěm. Zvíře kvapně a neobratně ustoupilo. Nyní se mohl Abe se ctí vzdálit, ale ať Li vidí, jak je statečný; shýbl se k tomu bělavému, co zvíře upustilo z tlapy, aby se na to podíval. Byly to tři tvrdé, hladké, matně lesklé kuličky. Mr Abe je pozvedl k očím, neboť se šeřilo.

“A-be,” ječel opuštěný drahoušek. “Abe!”

“Už jdu,” zavolal Mr Abe. “Li, já mám něco pro tebe! Li, Li, já ti něco nesu!” Toče nad hlavou koupacím pláštěm běžel Mr Abe Loeb po břehu jako mladý bůh.

Li seděla schoulena v dřepu a třásla se. “Abe,” vzlykala a drkotala zuby. “Jak můžeš… jak můžeš…”

Abe před ní slavnostně poklekl. “Lily Valley, bohové mořští čili tritóni ti přišli vzdát hold. Mám ti vyřídit, že od té doby, co se Venuše vynořila z pěn, na ně žádná umělkyně neudělala tak ohromný dojem jako ty. Na důkaz svého obdivu ti posílají” – Abe vztáhl ruku –”tady ty tři perly. Koukej.”

“Nežvaň, Abe,” fňukal drahoušek Li.

“Vážně, Li. Tak se podívej, že to jsou pravé perly!”

“Ukaž,” zakňourala Li a třesoucími se prsty sáhla po těch bělavých kuličkách. “Abe,” vydechla, “vždyť to jsou perly! Tos našel v písku?”

“Ale Li, drahoušku, perly přece nejsou v písku!”

“Jsou,” tvrdil drahoušek. “A rýžují se. Vidíš, já jsem ti říkala, že tady jsou spousty perel!”

“Perly rostou v takových mušlích pod vodou,” řekl Abe téměř s jistotou. “Namouduši, Li, to ti přinesli ti tritóni. Oni tě totiž viděli, jak ses koupala. Chtěli ti to dát osobně, ale když ses jich tak bála –”

“Když jsou tak oškliví,” vyhrkla Li. “Abe, to jsou báječné perly! Já mám děsně ráda perly!”

(Teď je hezká, řekl kritický hlas. Jak tu klečí s těmi perlami na dlani – nu, pěkná, to se jí musí nechat.)

“Abe, a to mně opravdu přinesli ti… ta zvířata?”

“To nejsou zvířata, drahoušku. To jsou mořští bohové. Jmenují se tritóni.”

Drahoušek se nijak nepodivil. “To je od nich hezké, že? Oni jsou ohromně milí. Co myslíš, Abe, mám se jim nějak poděkovat?”

“Už se jich nebojíš?”

Drahoušek se zachvěl. “Bojím. Abe, prosím tě, vem mě odtud!”

“Tak podívej se,” řekl Abe. “Musíme se dostat do našeho člunu. Pojď a neboj se.”

“Když… když oni nám stojí v cestě,” drkotala Li. “Abe, nechtěl bys k nim jít sám? Ale nesmíš mě tu nechat samotnou!”

“Já tě přenesu v náručí,” navrhl Mr Abe hrdinně.

“To by šlo,” vydechl drahoušek.

“Ale vem na sebe plášť,” bručel Abe.

“Hned.” Slečna Li si rovnala oběma rukama své slavné zlaté vlasy. “Nejsem děsně rozcuchaná? Abe, nemáš s sebou růž na rty?”

Abe jí položil na ramena plášť. “Pojď už raději, Li!”

“Já se bojím,” dýchl drahoušek. Mr Abe ji zvedl v náručí. Li si připadala lehká jako obláček. Hrome, to je těžší, než sis myslel, viď? řekl Abeovi hlas chladný a kritický. A teď máš obě ruce plné, člověče; kdyby ta zvířata na nás šla, – co potom?

“Nechtěl bys běžet poklusem?” navrhoval drahoušek.

“Ano,” supěl Mr Abe, stěží motaje nohama. V tu chvíli se už rychle šeřilo. Abe se blížil k tomu širokému polokruhu zvířat. “Honem, Abe, běž, běž,” šeptala Li. Zvířata začala zvláštním, vlnivým pohybem komíhat a kroužit hoření polovinou těla.

“Tak běž, běž honem,” zaúpěl drahoušek, kopaje hystericky nohama, a do krku Abeova se zaryly nehty stříbřitě lakované.

“Sakra, Li, dej pokoj,” zahučel Abe.

“Najf,” zaštěklo to vedle něho. “Ts-ts-ts.” “Najf.” “Li.” “Najf.” “Najf.” “Najf.” “Li.”

To už byli z toho polokruhu venku a Abe cítil, že se boří nohama do vlhkého písku. “Můžeš mě postavit,” zadechl drahoušek právě ve chvíli, kdy Abeovi povolily ruce i nohy.

Abe těžce oddychoval, utíraje si předloktím pot na čele. “Jdi k člunu, honem,” kázal drahoušek Li. Polokruh tmavých stínů se nyní obrátil čelem k Li a postupoval blíž. “Ts-ts-ts.” “Najf.” “Najf.” “Li.”

Ale Li nekřičela. Li nezačala utíkat. Li zvedla paže k nebi, a koupací plášť sklouzl s jejích ramen. Nahá Li kynula oběma rukama komíhavým stínům a posílala jim polibky. Na jejích třesoucích se rtech se objevilo něco, co by každý musel nazvat okouzlujícím úsměvem. “Vy jste tak sladcí,” řekl drkotavý hlásek. A bílé ruce se znovu vztáhly k těm komíhavým stínům.