Текст книги "Karel Čapek"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 4 (всего у книги 14 страниц)

“Pojď mi pomoci, Li,” bručel Abe trochu hrubě, strkaje člun dál do vody.

Drahoušek Li zvedl svůj koupací plášť. “Sbohem, vy drahoušci!” Bylo slyšet, jak ty stíny už čvachtají ve vodě. “Tak dělej honem, Abe,” sykl drahoušek brodě se ke člunu. “Už jsou zase tady!” Mr Abe Loeb se zoufale namáhal dostat člun na vodu. Tak, a teď ještě do něho vlezla slečna Li a třepetala rukou na pozdrav. “Jdi na druhou stranu, Abe, není mě vidět.”

“Najf.” “Ts-ts-ts.” “A-be!”

“Najf, ts najf.”

“Ts-ts.”

“Najf!”

Konečně se člun zahoupal na vlnách. Mr Abe se do něho vydrápal a opřel se ze vší síly do vesel. Jedno veslo uhodilo do nějakého kluzkého těla.

Drahoušek Li si zhluboka oddechl. “Že jsou hrozně milí? A že jsem to udělala dokonale?”

Mr Abe vesloval ze všech sil k jachtě. “Vem si na sebe ten plášť, Li,” řekl poněkud suše.

“Já myslím, že to byl ohromný úspěch,” konstatovala slečna Li. “A ty perly, Abe! Co myslíš, jakou mají cenu?”

Mr Abe přestal na okamžik veslovat. “Já myslím, že ses jim nemusela tak ukazovat, drahoušku.”

Slečna Li se trochu urazila. “Co na tom bylo? Je vidět, Abe, že nejsi umělec. Prosím tě, vesluj, mně je v tom plášti zima!”

KAPITOLA 7

POKRAČOVÁNÍ JACHTY NA LAGUNĚ

Toho večera nebylo na jachtě Gloria Pickford osobních sporů; jenom vědecké názory se hlučně rozcházely. Fred (loajálně podporovaný Abem) soudil, že to určitě museli být nějací ještěři, kdežto kapitán hádal na savce. V moři žádní ještěři nejsou, tvrdil kapitán horkokrevně; ale mladí páni z univerzity na jeho námitky nedali; ještěři jsou jaksi větší senzace. Drahoušek Li se spokojil s tím, že to byli tritóni, že byli prostě rozkošní a vůbec že to byl takový úspěch; a Li (v modře proužkovaném pyžama, které se Abeovi tak líbilo) snila se zářícíma očima o perlách a mořských bozích. Judy byla ovšem přesvědčena, že to všechno je švanda a humbuk a že si to Li s Abem vymysleli, a mrkala zuřivě na Freda, aby toho už nechal. Abe si myslel, že by se Li mohla zmínit o tom, jak on, Abe, šel bez bázně mezi ty ještěry pro její koupací plášť; proto třikrát vypravoval, jak jim Li ohromně čelila, zatímco on, Abe, odstrkoval člun do vody, a právě to začínal lícit počtvrté; ale Fred a kapitán vůbec neposlouchali, vášnivě se hádajíce o ještěry a savce. (Jako by na tom tak moc záleželo, co to bylo, myslel si Abe.) Konečně Judy zívla a řekla, že jde spat; podívala se významně na Freda, ale Fred si právě vzpomněl, že před potopou světa žili takoví staří legrační ještěři, jak se hrome jmenovali, diplosauři, bigosauři nebo tak nějak, a ti se procházeli po zadních nohách, pane; Fred to sám viděl na jednom legračním učeném obrázku, pane, v takhle tlusté knize. Ohromná kniha, pane, tu byste měl znát.

“Abe,” ozval se drahoušek Li. “Já mám báječnou myšlenku na film.”

“Jakou?”

“Něco úžasně nového. Víš, naše jachta by se třeba potopila a jenom já bych se zachránila na ten ostrov. A tam bych žila jako robinzonka.”

“Co byste si tam počala?” namítal kapitán skepticky.

“Koupala bych se a tak,” řekl drahoušek prostě. “A přitom by se do mne zamilovali ti mořští tritóni… a nosili by mně samé perly. Víš, docela podle skutečnosti. Mohl by to být třeba přírodní a vzdělávací film, nemyslíš? Něco jako Trader Horn.”

“Li má pravdu,” prohlásil najednou Fred. “Měli bychom ty ještěry zítra večer nafilmovat.”

“Totiž ty savce,” opravil kapitán.

“Totiž mne,” řekl drahoušek, “jak stojím mezi těmi mořskými tritóny.”

“Ale v koupacím plášti,” vyhrkl Abe.

“Já bych si vzala ty bílé koupačky,” řekla Li. “A musela by mně Greta udělat pořádný účes. Dnes jsem byla jednoduše hrrrozná.”

“A kdo by to filmoval?”

“Abe. Aby byl aspoň k něčemu. A Judy by musela něčím svítit, kdyby už byla tma.”

“A co Fred?”

“Fred by měl luk a věnec na hlavě, a kdyby mě ti tritóni chtěli unést, tak by je skolil, ne?”

“Děkuju uctivě,” zubil se Fred. “Ale mně bude revolver milejší. A kapitán myslím by tam měl taky být.”

Kapitán naježil bojovně kníry. “Neračte se starat. Já už udělám, čeho bude třeba.”

“A co to bude?”

“Tři lidé z posádky, pane. A dobře ozbrojení, pane.”

Drahoušek Li rozkošně užasl. “Myslíte, že to je tak nebezpečné, kapitáne?”

“Nemyslím nic, děťátko,” bručel kapitán. “Ale mám své rozkazy od Mr Jesse Loeba – aspoň pokud se týče pana Abe.”

Páni se náruživě vrhli do technických detailů podniku; Abe mrkl na drahouška, už bys měla jít spat, a takové věci. Li poslušně šla. “Víš, Abe,” řekla ve své kabině, “já myslím, že to bude úžasný film!”

“Bude, drahoušku,” souhlasil Mr Abe a chtěl ji políbit.

“Dnes ne, Abe,” bránil se drahoušek. “Musíš přece pochopit, že se musím děsně soustředit.”

Celý den nato se slečna Li intenzívně soustřeďovala; chudák komorná Greta s tím měla plné ruce práce. To byly koupele s důležitými solemi a esencemi, mytí vlasů Nurblond šamponem, masáže, pedikúra, manikúra, ondulace a česání, žehlení a zkoušení šatů, přešívání a líčení a patrně ještě mnoho jiných příprav; i Judy byla stržena tím chvatem a pomáhala drahouškovi Li. (Jsou těžké chvíle, kdy ženy dovedou být k sobě podivuhodně loajální, jako je například oblékání.) Zatímco v kabině slečny Li panoval tento horečný ruch, udělali se páni pro sebe, a rozestavujíce po stole popelníčky a sklenky s kořalkou, stanovili strategicky plán, kde bude kdo stát a co bude mít na starosti, kdyby k něčemu došlo; přitom byl kapitán několikrát těžce uražen v prestižní otázce komanda. Odpoledne dopravili na břeh laguny filmovací aparát, malý kulomet, koš s příbory a jídlem, pušky, gramofon a jiné válečné potřeby; to vše bylo výtečně maskováno palmovými listy. Ještě před západem slunce zaujali svá místa tři ozbrojení mužové z posádky a kapitán ve funkci vrchního velitele. Potom byl dovezen na břeh ohromný koš s několika drobnými potřebami slečny Lily Valley. Potom připlul Fred se slečnou Judy. Potom začalo zapadat slunce v celé tropické nádheře.

Zatím už Mr Abe ťuká podesáté na kabinu slečny Li. “Drahoušku, už je opravdu nejvyšší čas!”

“Hned, hned,” odpovídá drahouškův hlas, “prosím tě, nedělej mě nervózní! Musím se přece ustrojit, ne?”

Zatím kapitán obzírá situaci. Tamhle se na hladině zálivu třpytí rovný, dlouhý pás, který odděluje zvlněné moře od tiché tůně laguny. Jako by tam byla pod vodou nějaká hráz nebo vlnolam, myslí si kapitán; snad je to písek nebo korálový útes, ale vypadá to skoro jako umělé dílo. Divné místo. Nad pokojnou hladinou laguny se tu a tam vynořují černé hlavy a táhnou se ke břehu. Kapitán svírá rty a sahá neklidně po revolveru. Bylo by líp, myslí si, kdyby ty ženské zůstaly na lodi. Judy se počíná třást a drží se křečovitě Freda. Jak je silný, myslí si, bože, jak ho mám ráda!

Konečně odráží od jachty poslední člun. Je v něm slečna Lily Valley v bílém koupacím triku a v průsvitném dressing-gownu, v němž patrně bude vyvržena z moře jako trosečnice; dále Miss Greta a Mr Abe. “Proč tak pomalu vesluješ, Abe,” vytýká drahoušek. Mr Abe vidí ty černé hlavy postupující ke břehu a neříká nic.

“Ts-ts.”

“Ts.”

Mr Abe vytahuje člun na písek a pomáhá drahouškovi Li a slečně Gretě ven. “Běžte honem k aparátu,” šeptá umělkyně. “A až ti řeknu ,teď‘, začni točit.”

“Vždyť už nebude vidět,” namítá Abe.

“Tak musí Judy svítit. Greto!”

Zatímco Mr Abe Loeb zaujal své místo u aparátu, klade se umělkyně na písek jako umírající labuť a slečna Greta upravuje záhyby jejího dressing-gownu. “Ať mně je vidět kus nohy,” šeptá trosečnice. “Už je to? Tak pryč! Abe, teď!”

Abe počal točit klikou. “Judy, světlo!” Ale žádné světlo se nerozsvítilo. Z moře se vynořují komíhavé stíny a blíží se k Li. Greta si zacpává rukou ústa, aby nekřičela.

“Li,” volá Mr Abe. “Li, utec!”

“Najf!” “Ts-ts-ts.” “Li.” “Li.” “A-be!”

Někdo odjišťuje revolver. “K čertu, nestřílet,” syčí kapitán.

“Li,” volá Abe a přestává točit. “Judy, světlo!”

Li pomalu, vláčně vstává a zvedá ruce k nebi. Lehýnký dressing-gown klouže s jejích ramen. Nyní tam stojí bělostná Lily, vzpínající ruce půvabně nad hlavou, jako činívají trosečníci, když procitají ze mdlob.

Mr Abe počal zuřivě točit klikou. “Sakra, Judy, tak sviť!”

“Ts-ts-ts!”

“Najf.”

“Najf.”

“A-be!”

Černé stíny se kolébají a krouží kolem bílé Li. Počkat, počkat, tohle už není hra. Li už nevzpíná ruce nad hlavou, nýbrž odstrkuje něco od sebe a piští: “Abe, Abe, ono to na mne sáhlo!” V tu chvíli se rozžalo oslňující světlo, Abe honem točí klikou, Fred a kapitán běží s revolvery k Li, která sedí na bobku a zajíká se hrůzou. Zároveň je v prudkém světle vidět desítky a sta těch dlouhých, tmavých stínů, jak úprkem klouzají do moře. Zároveň dva plavci vrhají síť na jeden prchající stín. Zároveň Greta omdlévá, padajíc jako pytel. Zároveň třeskly dva nebo tři výstřely, v moři to rozvířeně šplouná, dva plavci se sítí leží na něčem, co se pod nimi svíjí a zmítá, a světlo v rukou slečny Judy zhaslo.

Kapitán rozsvítil kapesní baterku. “Děťátko, nestalo se vám nic?”

“Ono mně to sáhlo na nohu,” kvílel drahoušek. “Frede, to bylo děsné!”

Nyní se dostavil i Mr Abe se svou baterkou. “Ohromně to šlo, Li,” hlaholil, “ale Judy měla dřív posvítit!”

“Ono to nechtělo svítit,” vyjekla Judy. “Že to nechtělo svítit, Frede?”

“Ona se Judy bála,” omlouval ji Fred. “Na mou čest, ona to neudělala naschvál, viď, Judy?”

Judy se urazila; ale zatím se přiblížili ti dva plavci, vlekouce v síti něco, co sebou házelo jako velká ryba. “Tak tady to je, kapitáne. A živé.”

“Potvora, stříkalo to ze sebe nějakou jedovatinu. Já mám plné ruce puchýřů, pane. A pálí to jako peklo.”

“Na mne to taky sáhlo,” kňourala slečna Li. “Posviť, Abe! Podívej se, nemám tady puchýř?”

“Ne, nemáš tam nic, drahoušku,” ujišťoval Abe; málem by políbil to místo nad kolenem, jež si drahoušek starostlivě mnul. “To ti bylo studené, brr,” stěžoval si drahoušek Li.

“Ztratila jste perlu, ma’am,” řekl jeden plavec a podával Li kuličku, kterou zvedl z písku.

“Ježíši, Abe,” vykřikla slečna Li, “oni mně zase přinesli perly! Děti, pojďte hledat perly! Tady budou spousty perel, co mně ti chudáčkové donesli! Že jsou rozkošní, Frede? Tady je taky perla!”

“A tady!”

Tři baterky obrátily svá světelná kola k zemi.

“Já jsem našel jednu ohromnou!”

“Ta patří mně,” vyhrkl drahoušek Li.

“Frede,” ozvala se mrazivě slečna Judy.

“Hned,” řekl pan Fred lezoucí v písku po kolenou.

“Frede, já se chci vrátit na loď!”

“Někdo tě tam doveze,” poradil Fred zaměstnaně. “Safra, tohle je ale švanda!”

Tři páni a slečna Li se pohybovali dál v písku jako veliké svatojánské mušky.

“Tady jsou tři perly,” hlásil kapitán.

“Ukažte, ukažte,” kvičela Li nadšeně a běžela po kolenou za kapitánem. V tu chvíli zazářilo magnéziové světlo a zarachotila klika filmového aparátu. “Tak, teď jste tam,” prohlásila mstivě Judy. “To bude ohromný snímek pro noviny. Americká Společnost Hledá Perly. Mořští Ještěři Házejí Perlami po Lidech.”

Fred si sedl. “Hergot, Judy má pravdu. Děti, to musíme dát do novin!”

Li si sedla. “Judy je drahoušek. Judy, vem nás ještě jednou, ale odpředu!”

“To bys mnoho ztratila, miláčku,” mínila Judy.

“Děti,” řekl Mr Abe, “měli bychom raději hledat. Dělá se příliv.”

Ve tmě na kraji moře se pohnul černý komíhavý stín. Li zavřískla: “Tam – tam –”

Tři baterky vrhly kruh světla v tu stranu. Byla to jenom Greta na kolenou, hledající potmě perly.

Li měla na klíně kapitánovu čepici s jedenadvaceti perlami. Abe naléval a Judy hrála na gramofon. Byla nesmírná hvězdná noc za věčného šumění moře.

“Tak jaký tomu dáme titul,” povykoval Fred. “Dcera průmyslníka z Milwaukee filmuje fosilní plazy.”

“Předpotopní ještěři holdují kráse a mládí,” navrhoval Abe poeticky.

“Jachta Gloria Pickford objevuje neznámé tvory,” radil kapitán. “Nebo Záhada ostrova Tahuara.”

“To by byl jenom podtitul,” řekl Fred. “Titul musí říkat něco víc.”

“Třeba: Baseball Fred bojuje s nestvůrami,” ozvala se Judy. “Fred byl báječný, když se na ně hnal. Jen aby to na tom filmu dobře vyšlo!”

Kapitán odkašlal. “Já jsem totiž vyběhl dřív, slečno Judy; ale nemluvme o tom. Já myslím, že by titul měl znít vědecky, pane. Střízlivě a… zkrátka vědecky. Před-lu-viální fauna na pacifickém ostrově.”

“Předliduviální,” opravoval Fred. “Ne, předviduální. Safra, jak je to. Antiluviální. Anteduviální. Ne, to nejde. Musíme tomu dát nějaký jednodušší titul, aby to mohl každý vyslovit. Judy je pašák.”

“Antediluviální,” řekla Judy.

Fred kroutil hlavou. “Příliš dlouhé, Judy. Delší než ty potvory i s ocasem. Titul má být krátký. Ale Judy je ohromná, co? Řekněte, kapitáne, že je skvělá?”

“Je,” souhlasil kapitán. “Znamenité děvče.”

“Správný chlapec, kapitáne,” řekl uznale mladý obr. “Děti, kapitán je pašák. Ale předluviální fauna je blbost. To není žádný titul pro noviny. To spíš Milenci na Ostrově perel nebo tak něco.”

“Tritóni zasypávají perlami bílou Lily,” křičel Abe. “Hold říše Poseidónovy! Nová Afrodité!”

“Blbost,” protestoval Fred pobouřeně. “Žádní tritóni nikdy nebyli. To je vědecky dokázáno, chlapče. A nebyla žádná Afrodité, viď, že nebyla, Judy? Srážka lidí s praještěry! Statečný kapitán útočí na předpotopní netvory! Člověče, to musí mít břink, ten titul!”

“Zvláštní vydání,” provolával Abe. “Filmová umělkyně přepadena mořskými nestvůrami! Sex-appeal moderní ženy vítězí nad pravěkými ještěry! Fosilní plazi dávají přednost blondýnkám!”

“Abe,” ozval se drahoušek Li. “Já ti mám myšlenku –”

“Jakou?”

“Na film. To by byla báječná věc, Abe. Představ si, že bych se koupala na břehu moře –”

“Tohle triko ti děsně sluší, Li,” vyhrkl Abe honem.

“Že? A ti tritóni by se do mne zamilovali a unesli by mě na dno moře. A já bych byla jejich královna.”

“Na dně mořském?”

“Ano, pod vodou. V jejich tajemné říši, víš? Oni tam přece mají města a všechno.”

“Drahoušku, vždyť by ses tam musela utopit!”

“Neboj se, já umím plavat,” řekl drahoušek Li bezstarostně. “Jenom jednou denně bych vyplula na břeh nadýchat se vzduchu.” Li předvedla dechové cvičení spojené s dmutím ňader a plavnými pohyby paží. “Asi tak, víš? A na břehu by se do mne zamiloval… třeba mladý rybář. A já do něho. Děsně,” vzdychl drahoušek. “Víš, on by byl takový krásný a silný. A ti tritóni by ho chtěli utopit, ale já bych ho zachránila a šla bych s ním do jeho chatrče. A ti tritóni by nás tam obléhali – no, a pak byste nás třeba přišli zachránit vy.”

“Li,” řekl Fred vážně, “to je tak pitomé, že by se to namouduši mohlo natočit. Budu se divit, když z toho starý Jesse neudělá velkofilm.”

Fred měl pravdu; byl z toho svým časem velkofilm produkce Jesse Loeb Pictures se slečnou Lily Valley v hlavní úloze; dále v něm bylo zaměstnáno šest set nereidek, jeden Neptun a dvanáct tisíc statistů převlečených za různé předpotopní ještěry. Ale než k tomu došlo, uteklo mnoho vody a stalo se mnoho událostí, zejména:

1. Zajaté zvíře, chované ve vaně v koupelně drahouška Li, se těšilo po dva dny živému zájmu celé společnosti; třetího dne se přestalo hýbat a slečna Li tvrdila, že se chudáčkovi stýská; čtvrtého dne počalo páchnout a muselo být vyhozeno v pokročilém stavu rozkladu.

2. Ze snímků natočených u laguny byly k potřebě jenom dva. Na jednom drahoušek Li přisedá hrůzou do dřepu, máchaje zoufale rukama proti vztyčeným zvířatům. Všichni tvrdili, že je to báječný snímek. Na druhém bylo vidět tři muže a jednu dívku, klečící a sehnuté nosem až k zemi; všichni byli odzadu a vypadali, jako by se něčemu klaněli. Tento snímek byl potlačen.

3. Co se týče navržených titulů pro noviny, bylo užito téměř všech (ba i té antediluviální fauny) ve stech a stech amerických a vůbec světových žurnálech, týdenících a magazínech; k tomu bylo připojeno vylíčení celé události s mnoha podrobnostmi a snímky, jako byla fotografie drahouška Li mezi ještěry, fotografie samotného ještěra ve vaně, fotografie samotné Li v koupacích šatech, fotografie slečny Judy, Mr Abe Loeba, Baseball Freda, kapitána jachty, samotné jachty Gloria Pickford, samotného ostrova Taraiva a samotných perel, rozložených na černém sametu. Tím byla kariéra drahouška Li zajištěna; dokonce odmítla vystupovat ve varieté a prohlásila zpravodajům novin, že se hodlá věnovat jenom Umění.

4. Vyskytli se ovšem lidé, kteří pod záminkou odborného vzdělání tvrdili, že – pokud lze soudit podle snímků – nejde o žádné pravěké ještěry, nýbrž o nějaký druh mloků. Ještě odbornější lidé pak tvrdili, že tento druh mloků není vědecky znám, a proto vůbec neexistuje. Byla o tom v tisku dlouhá debata, kterou ukončil profesor J. W. Hopkins (Yale Un.) prohlášením, že prozkoumal předložené snímky a že je považuje za podvrh (hoax) nebo trikfilm; že zobrazená zvířata připomínají poněkud velemloka krytožábrého (Cryptobranchus japonicus, Sieboldia maxima, Tritomegas Sieboldii nebo Megalobatrachus Sieboldii), ale nepřesně, neuměle a přímo diletantsky napodobeného. Tím byla věc na delší dobu vědecky vyřízena.

5. Konečně v přiměřené době se Mr Abe Loeb oženil se slečnou Judy. Jeho nejlepší přítel Baseball Fred byl mu svědkem na svatbě konané s velikou slávou za účasti mnoha vynikajících osobností z kruhů politických, uměleckých a jiných.

KAPITOLA 8

ANDRIAS SCHEUCHZERI

Bez konce je lidská všetečnost. Lidem nestačilo, že profesor J. W. Hopkins (Yale Un.), největší té doby autorita v oboru reptilií, prohlásil ony záhadné tvory za nevědecký humbuk a pouhou fantazii; v odborném tisku i v novinách se počaly množit zprávy o výskytu dosud neznámých zvířat, podobných obrovským mlokům, na nejrůznějších místech Tichého oceánu. Poměrně spolehlivé údaje uváděly naleziště na ostrovech Šalomounských, na ostrově Schoutenově, na Kapingamarangi, Butaritari a Tapeteuea, dále na celé skupině ostrůvků: Nukufetau, Fanufuti, Nukonono a Fukaofu, potom až na Hiau, Uahuka, Uapu a Pukapuka. Byly citovány pověsti o čertech kapitána van Tocha (hlavně v oblasti melanéské) a o tritónech slečny Lily (spíše v Polynésii); i usoudily noviny, že jde asi o různé druhy podmořských a předpotopních oblud, zvláště proto, že nastala letní sezóna a nebylo o čem psát. Podmořské obludy mívají u čtenářů značný úspěch. Zejména v USA přišli tritóni do módy; v New Yorku se hrála třistakrát výpravná revue Poseidón s třemi sty nejkrásnějšími tritónkami, nereidkami a sirénami; v Miami i na plážích kalifornských se mládež koupala v kostýmech tritónů a nereidek (tj. tři šňůry perel a nic víc), kdežto ve středních a středozápadních státech neobyčejně zmohutnělo Hnutí pro Potírání Nemravnosti (HPN); přitom došlo k veřejným projevům a několik černochů bylo dílem pověšeno, dílem upáleno.

Konečně vyšel v The National Geographic Magazine bulletin Vědecké Výpravy Kolumbijské univerzity (pořádané nákladem J. S. Tinckera, takřečeného Krále Konzerv); tu zprávu podepsali P. L. Smith, W. Kleinschmidt, Charles Kovar, Louis Forgeron a D. Herrero, tedy kapacity světové pověsti zejména v oboru rybích parazitů, červů kroužkovaných, rostlinné biologie, nálevníků a mšic. Z obsáhlé zprávy vyjímáme:

… Na ostrově Rakahanga se výprava poprvé setkala s otisky zadních noh dosud neznámého obrovského mloka. Otisky jsou pětiprsté, délka prstů 3 až 4 cm. Podle počtu šlépějí se musí pobřeží ostrova Rakahanga těmito mloky přímo hemžit. Protože tu nebylo otisků předních noh (až na jeden čtyřprstý otisk, patrně mláděte), usoudila výprava, že tito mloci se patrně pohybují po zadních končetinách.

Podotýkáme, že na ostrůvku Rakahanga není řeka ani močál; tito mloci žijí tedy v moři a jsou asi jedinými zástupci svého řádu, kteří obývají prostředí pelagické. Je ovšem známo, že mexický axolotl (Amblystoma mexicanum) se zdržuje ve slaných jezerech; ale o mlocích pelagických (v moři žijících) nenalézáme zmínky ani v klasickém díle W. Korngolda Obojživelníci ocasatí (Urodela), Berlín 1913.

… Čekali jsme až do odpoledne, abychom ulovili nebo aspoň spatřili živý exemplář, ale marně. S lítostí jsme opouštěli půvabný ostrůvek Rakahanga, kde se D. Herrerovi podařilo nalézt krásný nový druh ploštice…

Daleko větší štěstí nám přálo na ostrově Tongarewa. Čekali jsme na pobřeží s puškami v rukou. Po západu slunce se vynořily z vody hlavy mloků, poměrně veliké a mírně zploštělé. Po chvíli vlezli mloci na písek, kráčejíce kolébavě, ale dosti mrštně po zadních nohách. Vsedě byli vysocí něco přes metr. Rozsadili se v širokém kruhu a počali zvláštním pohybem kroužit hoření polovinou těla; vypadalo to, jako by tančili. W. Kleinschmidt povstal, aby lépe viděl. Tu mloci k němu obrátili hlavy a na krátký okamžik úplně strnuli; potom se k němu počali se značnou rychlostí blížit, vydávajíce sykavé a štěkavé zvuky. Když byli od něho asi na sedm kroků, střelili jsme do nich z pušek. Dali se velmi rychle na útěk a vrhli se do moře; toho večera se už neukázali. Na břehu zůstali jenom dva mloci mrtví a jeden s přeraženou páteří. který vydával zvláštní zvuk, jako “ogod, ogod, ogod”. Později skonal, když W. Kleinschmidt otevřel nožem jeho dutinu plicní… (Následují anatomické podrobnosti, kterým bychom my laikové stejně nerozuměli; i odkazujeme odborné čtenáře na citovaný bulletin.)

Jde tedy, jak z uvedených znaků zřejmo, o typického člena řádu obojživelníků ocasatých (Urodela), k nimž, jak je každému známo, náleží čeleď mloků pravých (Salamandrida), zahrnující rod čolků (Tritones) a mloků (Salamandrae), a čeleď mloků pulcovitých (Ichthyoidea), zahrnující mloky krytožábré (Cryptobranchiata) a žabernaté (Phanerobranchiata). Mlok zjištěný na ostrově Tongarewa zdá se být nejblíže příbuzný mlokům pulcovitým krytožábrým; v mnohém směru, mimo jiné svou velikostí, připomíná japonského velemloka obrovského (Megalobatrachus Sieboldii) nebo amerického hellbendra, zvaného “bahenní čert”, ale liší se od nich dobře vyvinutými čidly a delšími, silnějšími končetinami, které mu dovolují pohybovat se dosti obratně ve vodě i na souši. (Následují další podrobnosti srovnávací anatomie.)

Když jsme vypreparovali kostry zabitých zvířat, došli jsme nejzajímavějšího poznatku: že totiž kostra těchto mloků se shoduje téměř dokonale s fosilním otiskem mločí kostry, jejž nalezl na kamenné desce z öhningenských lomů dr. Johannes Jakob Scheuchzer a vyobrazil ve spise “Homo diluvii testis”, vydaném roku 1726. Méně znalým čtenářům budiž připomenuto, že řečený dr. Scheuchzer považoval tuto fosilii za pozůstatky předpotopního člověka. “Přiložený tuto obraz,” píše, “jejž předkládám učenému světu v pěkném dřevorytu, jest zajisté beze vší pochyby obrazem člověka, jenž byl svědkem potopy světa; není tu linií, z nichž by si bujná obraznost musela teprve sestrojiti něco, co by bylo podobno člověku, nýbrž všude úplná shoda s jednotlivými díly kostry lidské a dokonalá souměrnost. Člověk zkamenělý zobrazen tu zpředu; ejhle pomník vyhynulého lidstva, starší všech náhrobků římských, řeckých, ba i egyptských a všech východních vůbec.” Později Cuvier rozpoznal v öhningenském otisku kostru zkamenělého mloka, který byl nazván Cryptobranchus primaevus nebo Andrias Scheuchzeri Tschudi a považován za species dávno vymřelou. Osteologickým srovnáním se nám podařilo identifikovat naše mloky s domněle vyhynulým pramlokem Andriasem. Tajemný praještěr, jak se mu říkalo v novinách, není nic jiného než fosilní krytožábrý mlok Andrias Scheuchzeri; nebo je-li třeba nového jména, Cryptobranchus Tinckeri erectus čili velemlok polynéský.

… Záhadou zůstává, proč tento zajímavý velemlok unikl až dotud vědecké pozornosti, ačkoliv se aspoň na ostrovech Rakahanga a Tongarewa v souostroví Manihiki vyskytuje hromadně. Ani Randolph a Montgomery ve svém spise “Dva roky na ostrovech Manihiki” (1885) se o něm nezmiňují. Místní obyvatelé tvrdí, že se toto zvíře – které ostatně považují za jedovaté – začalo ukazovat teprve před šesti nebo osmi léty. Vypravují, že “mořští čerti” dovedou mluvit (!) a staví si v zálivech, kde žijí, celé soustavy valů a hrází na způsob podmořských měst; prý v jejich zálivech je po celý rok voda tichá jako v rybníce; prý si vyhrabávají pod vodou mnoho metrů dlouhé nory a chodby, ve kterých se zdržují během dne; prý v noci kradou na polích sladké brambory a yamy a odnášejí lidem motyky a jiné nářadí. Vůbec lidé je mají neradi, a dokonce se jich obávají; v mnoha případech se odstěhovali raději na jiná místa. Zřejmě tu jde o pouhé primitivní pověsti a pověry, zdůvodněné leda odpuzujícím vzhledem a vzpřímenou, poněkud lidskou chůzí neškodných velikých mloků.

… Se značnou opatrností je nutno přijímat také zprávy cestovatelů, podle nichž se tito mloci objevují také na jiných ostrovech než na Manihiki. Zato lze bez nejmenší Pochybnosti určit recentní vtisk zadní nohy, nalezený na břehu ostrova Tongatabu, jejž publikoval Capt. Croisset v La Nature, jako šlépěj Andriase Scheuchzeri. Tento nález je zvláště důležitý tím, že spojuje výskyt na Manihiki Islands s oblastí australsko-novozélandskou, kde se uchovalo tolik zbytků vývoje prastaré fauny; připomeňme si zejména “předpotopního” ještěra haterii čili tuataru, dodnes žijící na ostrově Stephenově. Na těchto osamělých, většinou málo osídlených a civilizací téměř nedotčených ostrůvkách se mohly ojediněle uchovat zbytky živočišných typů jinde již vymřelých. K fosilnímu ještěru haterii přibývá nyní dík panu J. S. Tinckerovi předpotopní mlok. Dobrý dr. Johannes Jakob Scheuchzer by se nyní dožil vzkříšení svého öhningenského Adama…

Tento učeny bulletin by zajisté stačil, aby vědecky plně osvětlil otázku záhadných mořských netvorů, o které už bylo tolik řečí. Naneštěstí současně s ním vyšla zpráva holandského badatele van Hogenhoucka, který zařadil tyto krytožábré velemloky do čeledi mloků pravých neboli tritónů pode jménem Megatriton moluccanus a určil jejich rozšíření na holandsko-sundských ostrovech Džilolo, Morotai a Ceram; dále zpráva francouzského učence dr. Mignarda, který je určil jako typické salamandry, vykázal jim původní sídla na francouzských ostrovech Takaroa, Rangiroa a Raroia a nazval je zcela prostě Cryptobranchus salamandroides; dále zpráva H. W. Spence, který v nich rozpoznal novou čeleď Pelagidae, domorodou na ostrovech Gilbertových a schopnou nabýt odborné jsoucnosti pod druhovým jménem Pelagotriton Spencei. Mr Spenceovi se podařilo dopravit jeden živý exemplář až do londýnského zoo; zde se stal předmětem dalšího bádání, z něhož vyšel pod názvy Pelagobatrachus Hookeri, Salamandrops maritimus, Abranchus giganteus, Amphiuma gigas a mnohými jinými. Někteří učenci tvrdili, že Pelagotriton Spencei je totožný s Cryptobranchus Tinckeri a že Mignardův salamandr není nic jiného než Andrias Scheuchzeri; bylo z toho mnoho sporů o prioritu a o jiné čistě vědecké otázky. Tím se stalo, že nakonec přírodověda každého národa měla své vlastní velemloky a vědecky co nejzuřivěji potírala velemloky národů jiných. Proto také až do konce nebylo po vědecké stránce zjednáno v té celé veliké záležitosti s mloky dostatečně jasno.

KAPITOLA 9

ANDREW SCHEUCHZER

I stalo se jednoho čtvrtku, kdy londýnské zoo bylo obecenstvu uzavřeno, že pan Thomas Greggs, hlídač v pavilónu ještěrů, čistil nádrže a terária svých svěřenců. Byl sám a sám v oddílu mloků, kde byl vystaven velemlok japonský, americký hellbendr, Andrias Scheuchzeri a množství drobných čolků, mločíků, axolotlů, ouhoříků, surýnů a macarátů, žebrovníků i žábronošů. Pan Greggs se oháněl hadrem a koštětem, pískaje si Annie Laurie; a najednou někdo za ním skřehotavě povídá:

“Koukej, mami.”

Pan Thomas Greggs se ohlédl, ale nikdo tam nebyl; jen hellbendr mlaskal ve svém bahně a ten velký černý mlok, ten Andrias, se opíral předními tlapkami o kraj nádrže a kroutil trupem. Něco se mi zdálo, mínil pan Greggs a metl dál podlahu, až to svištělo.

“Koukej, mlok,” ozvalo se za ním.

Pan Greggs se rychle otočil; ten černý mlok, ten Andrias, se na něho díval, mrkaje spodními víčky.

“Brr, ten je ošklivý,” řekl najednou mlok. “Pojď odtud, miláčku.”

Pan Greggs otevřel úžasem ústa. “Co?”

“Nekouše?” skřehotal mlok.

“Ty… ty umíš mluvit?” koktal pan Greggs, nevěře svým smyslům.

“Já se ho bojím,” vyrazil ze sebe mlok. “Mami, co žere?”

“Řekni dobrý den,” řekl užaslý pan Greggs.

Mlok zakroutil tělem. “Dobrý den,” skřehotal. “Dobrý den. Dobrý den. Smím mu dát koláč?”

Pan Greggs sáhl zmateně do kapsy a vytáhl kousek housky. “Na, tumáš.”

Mlok vzal housku do tlapky a počal ji okusovat. “Koukej, mlok,” chrochtal spokojeně. “Tati, proč je tak černý?” Náhle se ponořil do vody a vystrčil jen hlavu. “Proč je ve vodě? Proč? Hu, ten je škaredý!”

Pan Thomas Greggs se škrábal překvapením v týle. Aha, to on opakuje, co tady slyší od lidí. “Řekni Greggs,” zkusil to.

“Řekni Greggs,” opakoval mlok.

“Pan Thomas Greggs.”

“Pan Thomas Greggs.”

“Dobrý den, pane.”

“Dobrý den, pane. Dobrý den. Dobrý den, pane.” Zdálo se, že se mlok nemůže řeči nabažit; ale Greggs už nevěděl, co by mu povídal; pan Thomas Greggs nebyl muž příliš výmluvný. “Tak teď drž hubu,” řekl, “a až budu hotov, budu tě učit mluvit.”

“Tak teď drž hubu,” broukal mlok. “Dobrý den, pane. Koukej, mlok. Budu tě učit mluvit.”

Jenže ředitelství zoo nevidělo rádo, když hlídači učili svá zvířata nějakým kouskům; něco jiného je slon, ale ostatní zvířata tu jsou pro poučení, a ne aby provozovala něco jako cirkus. Proto pan Greggs trávil svůj čas v oddělení mloků víceméně potají, když tam už nikdo nebyl. Jelikož byl vdovec, nedivil se nikdo jeho samotaření v pavilónu ještěrů. Každý člověk má své zvláštní záliby. Ostatně do oddělení mloků chodilo málo lidí; to spíš krokodýl se těšil obecné popularitě, ale Andrias Scheuchzeri trávil své dny v poměrné samotě.

Jednou, když se už šeřilo a pavilóny se zavíraly, procházel ředitel zoo sir Charles Wiggam některými odděleními, aby se přesvědčil, je-li všechno v pořádku. Když šel oddílem mloků, zašplounalo to v jedné nádrži a někdo skřehotavě řekl: “Dobrý večer, pane.”

“Dobrý večer,” odpověděl ředitel překvapeně. “Kdo je tam?”

“Promiňte, pane,” řekl skřehotavý hlas. “To není pan Greggs.”

“Kdo je tam?” opakoval ředitel.

“Andy. Andrew Scheuchzer.”

Sir Charles šel blíž k nádrži. Seděl tam jenom vztyčený a nehybný mlok. “Kdo tady mluvil?”

“Andy, pane,” řekl mlok. “Kdo jste vy?”

“Wiggam,” vyhrkl sir Charles užasle.

“Těší mě,” děl Andrias zdvořile. “Jak se máte?”

“U čerta,” zařval sir Charles, “Greggsi! He, Greggsi!” Mlok sebou mýkl a schoval se střelhbitě ve vodě.

Do dveří vrazil Mr Thomas Greggs, udýchaný a znepokojený. “Prosím, pane?”

“Greggsi, co to znamená?” spustil sir Charles.

“Stalo se něco, pane?” koktal pan Greggs nejistě.

“Tady to zvíře mluví!”

“Promiňte, pane,” děl pan Greggs zdrceně. “To nemáte dělat, Andy. Říkal jsem vám tisíckrát, že nemáte obtěžovat lidi svým povídáním. – Prosím za prominutí, pane, víckrát se to nestane.”