Текст книги "Karel Čapek"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 6 (всего у книги 14 страниц)

K. VON FRISCH se táže, jsou-li mloci poživatelní.

J. GILBERT: Nikoliv. Rovněž jejich kůže se na nic nehodí.

M. BONENFANT vznáší dotaz k správní radě, co tedy vůbec hodlá podniknout.

G. H. BONDY (vstane): “Vážení pánové, svolali jsme tuto mimořádnou valnou hromadu proto, abychom vás otevřeně upozornili na krajně nepříznivé vyhlídky naší společnosti, která, dovolte mi to připomenout, v minulých letech s hrdostí vykazovala dividendu dvacet až třiadvacet procent vedle dobře fundovaných rezerv a odpisů. Nyní stojíme na rozhraní; způsob podnikání, který se nám osvědčil v minulých letech, je prakticky v koncích; nezbývá nám než hledat nové cesty.” (Výborně!)

“Řekl bych, je to snad pokyn osudu, že právě v tuto chvíli nám odešel náš výtečný kapitán a přítel J. van Toch. S jeho osobou byl spojen ten romantický, krásný a – řeknu rovnou – poněkud pošetilý obchůdek s perlami. Považuju to za vyřízenou kapitolu našeho podniku; měla své, abych tak řekl, exotické kouzlo, ale nehodila se do moderní doby. Vážení pánové, perly nemohou nikdy být předmětem velkorysého, horizontálně i vertikálně členěného podnikání. Pro mne osobně ta záležitost s perlami byla jen malé divertissement –” (Nepokoj.) “Ano, pánové; ale divertissement, které vám i mně vynášelo slušné peníze. Mimoto v začátcích našeho podniku měli ti mloci jakýsi, řekl bych, půvab novosti. Tři sta miliónů mloků už ten půvab mít nebudou.” (Smích.)

“Řekl jsem nové cesty. Dokud byl živ můj dobrý přítel kapitán van Toch, bylo vyloučeno pomýšlet na to, dát našemu podniku jiný ráz než ten, který bych nazval stylem kapitána van Tocha.” (Proč?) “Protože mám příliš mnoho vkusu, pane, abych míchal rozličné slohy. Sloh kapitána van Tocha, to byl, řekl bych, styl dobrodružných románů. To byl styl Jack Londona, Josepha Conrada a jiných. Starý exotický, koloniální, téměř heroický sloh. Nezapírám, že mě svým způsobem okouzloval. Ale po smrti kapitána van Tocha nemáme práva pokračovat v té dobrodružné a juvenilní epice. To, co je před námi, není nová kapitola, nýbrž nová koncepce, pánové, úkol pro novou a podstatně jinou imaginaci.” Vy o tom mluvíte jako o románu!) “Ano, pane, máte pravdu. Mne obchod zajímá jako umělce. Bez jistého umění, pane, nevymyslíte nikdy nic nového. Musíme být básníky, chceme-li udržet svět v chodu.” (Potlesk.)

G. H. Bondy se uklonil. “Pánové, s lítostí uzavírám tu kapitolu, abych tak řekl, vantochovskou; v ní jsme využili, co v nás samotných bylo dětského a dobrodružného. Je načase skončit tu pohádku s perlami a korály. Sindibád je mrtev, pánové. Otázka je, co teď.” (Na to se vás právě ptáme!) “Tak dobře, pane: račte vzít tužku a pište. Šest miliónů. Máte to? Násobte je padesáti. To je tři sta miliónů, že ano? Násobte je zase padesáti. To je patnáct miliard, že? A teď mně, pánové, laskavě poraďte, co budeme za tři roky dělat s patnácti miliardami mloků. Čím je zaměstnáme, jak je budeme živit a tak dále.” (Tak je nechte vychcípat!) “Ano, ale není to škoda, pane? Nemyslíte, že jeden každý mlok představuje jakousi hospodářskou hodnotu, hodnotu pracovní síly, která v něm čeká na své využití? Pánové, s šesti milióny mloků můžeme ještě jakžtakž hospodařit. S třemi sty milióny to bude těžší. Ale patnáct miliard mloků, pánové, to už nám naprosto přeroste přes hlavu. Mloci sežerou společnost. Tak je to.” (Za to vy budete odpovědný! Vy jste začal celou věc s mloky!)

G. H. Bondy vztyčil hlavu. “Já tu odpovědnost plně přijímám, pánové. Kdo chce, může se ihned zbavit akcií Pacifické Exportní Společnosti. Jsem za každou akcii ochoten vyplatit…” (Kolik?) “Plnou hodnotu, pane.” (Vzrušení. Předsednictvo povoluje desetiminutovou přestávku.)

Po přestávce hlásí se o slovo H. BRINKELAER. Vyslovuje své uspokojení nad tím, že se mloci tak horlivě množí, čímž roste majetek společnosti. Ale ovšem, pánové, byl by čirý nesmysl je pěstovat zbůhdarma; nemáme-li sami pro ně přiměřenou práci, navrhuju jménem skupiny akcionářů, aby mloci byli jednoduše prodáváni jako pracovní síly komukoliv, kdo by chtěl podnikat nějakou práci ve vodě nebo pod vodou. (Potlesk.) Krmení mloka stojí denně několik centimů; kdyby se párek mloků prodával řekněme za sto franků a kdyby pracovní mlok vydržel dejme tomu jenom jeden rok, bude se taková investice každému podnikateli hravě amortizovat. (Projevy souhlasu.)

J. GILBERT konstatuje, že mloci dosahují věku značně vyššího než jeden rok; jak dlouho vlastně žijí, o tom nemáme ještě dost dlouhých zkušeností.

H. BRINKELAER opravuje svůj návrh v tom směru, aby tedy cena jednoho párku mloků byla stanovena na tři sta franků loco přístav.

S. WEISSBERGER se táže, jaké práce by mohli mloci vlastně vykonávat.

ŘEDITEL VOLAVKA: Svým přirozeným pudem a svou neobyčejnou technickou učelivostí se mloci hodí zejména k stavbě vodních hrází, náspů a vlnolamů, k hloubení přístavů a průplavů, k odklízení mělčin a bahenních nánosů a k uvolňování vodních cest; mohou zajišťovat a regulovat mořské břehy, rozšiřovat pevniny a podobně. V těch všech případech jde o práce hromadné, vyžadující set a tisíců pracovních sil; o práce tak rozsáhlé, že se jich ani moderní technika nikdy neodváží, pokud nebude mít k dispozici pracovní síly nesmírně levné. (Tak jest! Výborně!)

DR. HUBKA namítá, že prodejem mloků, kteří by se případně mohli rozplozovat i na nových místech, ztratí společnost svůj monopol na mloky. Navrhuje, aby podnikatelům vodních staveb byly jenom pronajímány pracovní kolony mloků řádně vycvičených a kvalifikovaných, s podmínkou, že jejich případný potěr bude dále náležet společnosti.

ŘEDITEL VOLAVKA poukazuje na to, že není možno hlídat ve vodě milióny, případně miliardy mloků, natož jejich potěr; bohužel bylo už mnoho mloků ukradeno pro zoologické zahrady a zvěřince.

COL. D. W. BRIGHT: Měli by se prodávat, případně pronajímat jenom mločí samci, aby se nemohli rozmnožovat mimo mločí líhně a farmy, jež jsou majetkem společnosti.

ŘEDITEL VOLAVKA: Nemůžeme tvrdit, že mločí farmy jsou majetkem společnosti. Nelze vlastnit nebo najmout kus mořského dna. Právní otázka, komu vlastně náležejí mloci žijící ve svrchovaných vodách dejme tomu Jejího Veličenstva královny holandské, je velmi nejistá a může vést k mnoha sporům. (Nepokoj.) Ve většině případů nemáme zaručeno ani právo rybolovu; zakládali jsme své mločí farmy, pánové, na tichomořských ostrovech vlastně načerno. (Rostoucí nepokoj.)

J. GILBERT odpovídá Col. Brightovi, že podle dosavadních zkušeností izolovaní mločí samci ztrácejí po čase čilost a pracovní hodnotu; jsou líní, neteční a často uhynou steskem.

VON FRISCH se táže, zda by nebylo možno tržní mloky předem vykleštit nebo sterilizovat.

J. GILBERT: To by bylo příliš nákladné; prostě nemůžeme zabránit tomu, aby se prodaní mloci nemnožili dál.

S. WEISSBERGER žádá jako člen Spolku pro ochranu zvířat, aby se budoucí prodej mloků dál humánně a způsobem, který by neurážel lidské city.

J. GILBERT děkuje za tento námět; rozumí se, že chytání i doprava mloků budou svěřeny jen vycvičenému personálu pod řádným dohledem. Nemůžeme ovšem ručit za to, jak budou s mloky nakládat podnikatelé, kteří si je koupí.

S. WEISSBERGER prohlašuje, že je uspokojen ujištěním místopředsedy J. Gilberta. (Potlesk.)

G. H. BONDY: “Pánové, vzdejme se předem myšlenky, že bychom v budoucnosti udrželi monopol na mloky. Bohužel podle platných předpisů si je nemůžeme dát patentovat.” (Smích.) “Své výsadní postavení v obchodu s mloky si musíme a také můžeme zajistit jinak; ovšem nutným předpokladem je, že se svých obchodů chopíme v jiném stylu a v daleko větším měřítku než dosud.” (Slyšte!) “Zde leží, pánové, celý svazek předběžných dohod. Správní rada navrhuje, aby byl utvořen nový, vertikální trust pod názvem Salamander-Syndicate. Členy Mločího syndikátu by krom naší společnosti byly určité veliké podniky a finančně silné skupiny: například jistý koncern, který bude vyrábět speciální patentované kovové nástroje pro mloky –” (Myslíte MEAS!) “Ano, pane, mluvím o MEAS. Dále chemický a potravinářský kartel, který bude vyrábět laciné patentované krmivo pro mloky; skupina dopravních společností, která si dá – s použitím dosavadních zkušeností – patentovat zvláštní hygienické tanky pro dopravu rnloků; blok pojišťoven, které převezmou pojištění koupených zvířat proti úrazu i uhynutí jak během dopravy, tak na pracovištích; dále jiní zájemci průmysloví, exportní a finanční, které ze závažných důvodů zatím nebudeme jmenovat. Snad vám stačí, pánové, řeknu-li, že by tento syndikát disponoval pro začátek čtyřmi sty milióny liber sterlingů.” Vzrušení.) “Tady ten fascikl, přátelé, jsou samé smlouvy, které stačí jenom podepsat, aby vznikla jedna z největších hospodářských organizací naší doby. Správní rada vás žádá, pánové, abyste jí udělili plnou moc k uzavření tohoto obrovitého koncernu, jehož úkolem bude racionální pěstování a exploatace mloků.” (Potlesk a hlasy protestu.)

“Pánové, račte si uvědomit výhody této spolupráce. Mločí syndikát nebude dodávat jenom mloky, ale také veškeré nářadí a krmivo pro mloky, to jest kukuřici, škroboviny, hovězí lůj a cukr pro miliardy přikrmovaných zvířat; dále dopravu, asekuraci, veterinární dohled a tak dále vesměs za nejnižší sazby, které nám zaručí ne-li monopol, tedy aspoň naprostou převahu nad každou budoucí konkurencí, která by chtěla mloky prodávat. Ať to někdo zkusí, pánové; s námi dlouho soutěžit nebude.” (Bravo!) “Ale nejen to. Mločí syndikát bude dodávat veškerý stavební materiál pro vodní práce, které budou mloci provádět; z toho důvodu za námi stojí také těžký průmysl, cement, stavební dříví a kámen –” (Ještě nevíte, jak budou mloci pracovat!) “Pánové, v tuto chvíli pracuje dvanáct tisíc mloků v přístavu saigonském na nových dokách, bazénech a molech.” (To jste nám neřekli!) “Ne. Je to první pokus ve velkém. Ten pokus se, pánové, podařil způsobem svrchovaně uspokojivým. Dnes je budoucnost mloků mimo veškeru pochybnost.” (Nadšený potlesk.)

“A nejen to, pánové. Tím nejsou úkoly Mločího syndikátu zdaleka vyčerpány. Salamander-Syndicate bude na celém světě vyhledávat práci pro milióny mloků. Bude dodávat plány a myšlenky na ovládnutí moří. Bude propagovat utopie a gigantické sny. Bude dodávat projekty na nové břehy a průplavy, na hráze spojující kontinenty, na celé řetězy umělých ostrovů pro oceánské lety, na nové pevniny vybudované uprostřed oceánů. Tam leží budoucnost lidstva. Pánové, čtyři pětiny zemského povrchu jsou pokryty mořem; je to nesporně příliš mnoho; povrch našeho světa, mapa moří a zemí se musí opravit. My dáme světu dělníky moře, pánové. To už nebude styl kapitána van Tocha; dobrodružnou povídku o perlách nahradíme hymnickou písní práce. Buď budeme kramařit, nebo budeme tvořit; ale nebudeme-li myslet v kontinentech a oceánech, nestačili jsme na své možnosti. Tady se prosím mluvilo o tom, zač se má prodávat párek mloků. Rád bych, abychom mysleli v celých miliardách mloků, v miliónech a miliónech pracovních sil, v přesunech kůry zemské, v nových genezích a nových obdobích geologických. Můžeme dnes mluvit o budoucích Atlantidách, o starých pevninách, které se budou rozpínat dál a dál do světového moře, o Nových Světech, které si postaví lidstvo samo – Promiňte, pánové, snad vám to připadá utopické. Ano, vstupujeme skutečně do Utopie. Jsme už v ní, přátelé. Musíme jen domyslet budoucnost mloků po stránce technické –” (A hospodářské!)

“Ano. Zejména po stránce hospodářské. Pánové, naše společnost je příliš malá, aby dovedla sama exploatovat miliardy mloků; nestačíme na to finančně – ani politicky. Bude-li se měnit mapa moří a zemí, budou se o věc zajímat i veliké mocnosti, pánové. Ale o tom nebudeme mluvit; nebudeme se zmiňovat o vysokých činitelích, kteří se k syndikátu staví už dnes velmi kladně. Prosím však, pánové, abyste neztráceli z očí nesmírný dosah věci, o které budete hlasovat.” (Nadšený, dlouhotrvající potlesk. Výborně! Bravo!)

Nicméně bylo nutno před hlasováním o Mločím syndikátu slíbit, že na akcii Pacifické Exportní Společnosti se bude toho roku vyplácet aspoň desítiprocentní dividenda na konto rezerv. Nato hlasovalo osmdesát sedm procent akcií pro a jenom třináct procent proti. Následkem toho byl návrh správní rady přijat. Salamander-Syndicate vstoupil v život. G. H. Bondymu se gratuluje.

“Moc hezky jste to řekl, pane Bondy,” chválil starý Sigi Weissberger. “Moc hezky. A prosím vás, pane Bondy, jak jste na tu myšlenku přišel?”

“Jak?” děl G. H. Bondy roztržitě. “Vlastně, abych vám pravdu řekl, pane Weissberger, to bylo kvůli starému van Tochovi. On na ty své mloky tak držel – Co by tomu chudák řekl, kdybychom ty jeho tapa-boys nechali vychcípat nebo vybít!”

“Jaké tapa-boys?”

“Ale ty neřády mloky. Teď se s nimi bude aspoň slušně zacházet, když budou mít nějakou cenu. A k jinému se ty potvory nehodí, pane Weissberger, než aby se s nimi podnikla nějaká utopie.”

“Já tomu nerozumím,” mínil pan Weissberger. “A viděl jste už někdy nějakého mloka, pane Bondy? Já vlastně nevím, co to je. Prosím vás, jak to vypadá?”

“To vám ani nepovím, pane Weissberger. Vím já, co je to mlok? Nač bych to měl vědět? Mám já čas se starat, jak to vypadá? Já musím být rád, že jsme ten Mločí syndikát dostali pod střechu.”

(Dodatek)

O pohlavním životě mloků

Jedna z oblíbených činností lidského ducha je představovat si, jak jednou v daleké budoucnosti bude vypadat svět a člověčenstvo, jaké technické zázraky budou vykonány, jaké sociální otázky vyřešeny, jak daleko pokročí věda a společenská organizace a tak dále. Většina těch utopií však nezapomíná velmi živě se zajímat o otázku, jak to v tom lepším, pokročilejším nebo aspoň technicky dokonalejším světě dopadne s institucí tak starou, ale stále populární, jako je pohlavní život, rozplozování, láska, manželství, rodina, ženská otázka a podobně. Viz v tom směru příslušnou literaturu, jako Paul Adam, H. G. Wells, Aldous Huxley a mnozí jiní.

Dovolávaje se těchto příkladů, považuje autor za svou povinnost, aby, když už vrhá pohled do budoucnosti naší zeměkoule, pojednal také o tom, jak se v tom budoucím světě Mloků bude utvářet sexuální řád. Činí to už teď, aby se později nemusel k věci vracet. Pohlavní život Andriase Scheuchzeri se v základních rysech ovšem shoduje s rozplozováním jiných obojživelníků ocasatých; není tu kopulace ve vlastním slova smyslu, samička snáší vajíčka v několika etapách, oplozená vajíčka se vyvíjejí ve vodě v pulce a tak dále; o tom lze se dočísti v každém přírodopise. Zmíníme se jen o některých zvláštnostech, které byly po té stránce u Andriase Scheuchzeri pozorovány.

Začátkem dubna, vypravuje H. Bolte, se přidružují samci k samičkám; v každém sexuálním období se drží samec zpravidla téže samice a neopouští jí ani na krok po několik dnů. V té době nepřijímá žádné potravy, zatímco samice projevuje značnou žravost. Samec ji prohání ve vodě a snaží se, aby se dostal hlavou těsně k její hlavě. Když se mu to podaří, předsune svou tlamu maličko před její čenich, snad aby jí zabránil v útěku, a ustrne. Takto, dotýkajíce se jenom hlavami, zatímco jejich těla svírají úhel asi třicetistupňový, plovou obě zvířata bez hnutí podle sebe. Chvílemi se samec počne svíjeti tak silně, že naráží svými boky na boky samice; nato opět ustrne, nohy široce roztaženy, dotýkaje se jen svou tlamou hlavy své vyvolené družky, která zatím lhostejně požírá, co potká. Tento, smíme-li tak říci, polibek trvá několik dní; někdy se samice utrhne za potravou, a tu ji samec pronásleduje, zřejmě velmi rozčilen, ba téměř rozlícen. Konečně se samice vzdá dalšího odporu, neprchá již, a párek se vznáší ve vodě bez hnutí, podoben černým, k sobě připoutaným polenům. Tu počnou tělem samcovým probíhat křečovité záchvěvy, během nichž vypouští do vody hojný, poněkud lepkavý chám. Hned nato opouští samici a zalézá mezi kameny, do krajnosti vyčerpán; v té době lze mu uříznout nohu nebo ocas, aniž na to obranně reagoval.

Zatím samice setrvává po nějakou dobu ve své ustrnulé, nehybné pozici; potom se silně prohne a počne vypuzovat z kloaky zřetězená vajíčka, opatřená rosolovitým obalem; často si při tom napomáhá zadníma nohama, jak to činívají ropuchy. Těch vajíček je čtyřicet až padesát a visí na těle samice jako chomáč. S nimi pluje samice na chráněná místa a upevní je na řasy, na chaluhy nebo i jenom na kameny. Po deseti dnech snese samice druhou sérii vajíček v počtu dvaceti až třiceti, aniž se v té době setkala se samcem; patrně ta vajíčka byla oplodněna přímo v její kloace. Zpravidla po dalších sedmi až osmi dnech dojde k třetímu a čtvrtému kladení po patnácti až dvaceti vajíčkách vesměs oplozených, ze kterých se po jednom až třech týdnech vylíhnou čilí pulčíci s větévkovitými žábrami. Už po roce tito pulci dorůstají v dospělé mloky a mohou se dále rozplozovat atd.

Naproti tomu slečna Blanche Kistemaeckers pozorovala v zajetí dvě samice a jednoho samce Andriase Scheuchzeri. V době výtěru se samec přidružil jenom k jedné ze samic a pronásledoval ji dosti brutálně; když mu unikala, bil ji silnými ranami ocasu. Viděl nerad, když přijímala potravu, a zatlačoval ji od pokrmů; bylo patrno, že ji chce mít jenom pro sebe, a prostě ji terorizoval. Když vypustil své mlíčí, vrhl se na druhou samici a chtěl ji sežrat; musel být z nádrže vyňat a umístěn jinde. Přesto i tato druhá samice snesla vajíčka oplodněná v celkovém počtu šedesát tři. U všech tří zvířat však slečna Kistemaeckers pozorovala, že okraje kloaky byly v té době značně naduřelé. Zdá se tedy, píše slečna Kistemaeckers, že se u Andriase oplodnění neděje ani kopulací, ani výtěrem, nýbrž prostřednictvím čehosi, co lze nazvat sexuální milieu. Jak vidět, není třeba ani dočasného sdružení, aby došlo k oplození vajíček. To vedlo mladou badatelku k dalším zajímavým pokusům. Oddělila od sebe obě pohlaví; když pak nadešla vhodná chvíle, vymačkala ze samce chám a dala jej samicím do vody. Nato samice počaly snášet vajíčka oplozená. V dalším pokusu filtrovala slečna Blanche Kistemaeckers samčí chám a filtrát zbavený chámových tělísek (byla to čirá, slabě kyselá kapalina) přidala samicím do vody; samice i nyní jaly se snášet vajíčka, každá asi padesát, z nichž většina byla oplozených a vydala normální pulce. To právě přivedlo slečnu Kistemaeckers k důležitému pojmu pohlavního prostředí, jež tvoří samostatný přechod mezi partenogenezí a rozmnožováním pohlavním. Oplodnění vajíček děje se prostě chemickou změnou prostředí (jistým okyselením, které se dosud nepodařilo sestrojit uměle), změnou, která nějakým způsobem souvisí se samčí pohlavní funkcí. Ale této samotné funkce není vlastně třeba; to, že se samec sdružuje se samicí, je patrně přežitek staršího vývojového stupně, kdy se oplozování u Andriase dálo stejně jako u jiných mloků. To sdružení je vlastně, jak správně podotýká slečna Kistemaeckers, jakási zděděná iluze paternity; ve skutečnosti samec není otcem pulců, nýbrž jenom určitým, v podstatě zcela neosobním chemickým činitelem pohlavního prostředí, jež je vlastním oplozovatelem. Kdybychom měli v jedné nádrži sto sdružených párů Andriase Scheuchzeri, domnívali bychom se, že se tu odehrává sto individuálních rozplozovacích aktů; ve skutečnosti je to akt jediný, a sice kolektivní sexualizace daného prostředí, nebo řečeno přesněji: jisté překyselení vody, na něž zralá vajíčka Andriase automaticky reagují vývojem v pulce. Sestrojte uměle to neznámé kyselé agens, a nebude třeba samců. Tak se nám pohlavní život podivuhodného Andriase jeví jako Veliká Iluze; jeho erotická vášeň, jeho manželství a pohlavní tyranie, jeho dočasná věrnost, jeho těžkopádná a pomalá rozkoš, to vše jsou vlastně zbytečné, přežilé, téměř symbolické úkony, které provázejí nebo tak říkajíc vyzdobují vlastní neosobní samčí akt, jímž jest vytvoření oplozujícího sexuálního prostředí. Zvláštní lhostejnost samic, se kterou přijímají ono bezúčelné, frenetické osobní dvoření samců, svědčí zřetelně o tom, že v těch námluvách samice instinktivně vyciťují pouhý formální obřad nebo úvod k vlastnímu snubnímu aktu, v němž ony pohlavně splývají s oplozujícím prostředím; řekli bychom, že samička Andriase tento stav věcí chápe jasněji a prožívá věcněji, bez erotických iluzí.

(Pokusy slečny Kistemaeckers doplnil zajímavými experimenty učený abbé Bontempelli. Usušil a rozemlel mlíčí Andriasovo a přidal je samicím do vody; i nyní samice se jaly snášeti oplozená vajíčka. Týž výsledek byl, když usušil a rozemlel samčí ústrojí Andriasovo nebo když je extrahoval lihem nebo vyvařil a vlil extrakt do nádrže samic. Totéž se stejným výsledkem opakoval s výtažkem mozkové hypofýzy, a dokonce s výměsky kožních žláz Andriasových, vymačkaných v době říje. Ve všech těchto případech samice zprvu nereagovaly na tyto přísady; teprve po chvíli přestaly rejdit za potravou a utkvěly nehnutě, ba přímo strnule ve vodě, načež po několika hodinách se počalo vypuzování rosolovitých, asi jako sviňský bob velikých vajíček.)

V této souvislosti budiž uveden také podivný obřad, takzvaný tanec salamandrů. (Zde není míněn Salamander-Dance, který vešel v těch letech do módy zejména v nejlepší společnosti a byl od biskupa Hirama prohlášen za “nejoplzlejší tanec, o kterém kdy slyšel vypravovat”.) Totiž za úplňkových večerů (mimo dobu rozplozování) vystupovali Andriasové, ale jenom samci, na břeh, usadili se v kruhu a počali zvláštním, vlnivým pohybem kroutit hoření polovinou těla. Byl to pohyb i za jiných okolností charakteristický pro tyto veliké mloky; ale při řečených “tancích” se mu oddávali divoce, náruživě a do vysílení jako tančící dervišové. Někteří učenci považovali toto šílené kroužení a přešlapování za kult Měsíce, a tedy za obřad náboženský; naproti tomu jiní v něm viděli tanec v podstatě erotický a vysvětlovali jej právě tím zvláštním sexuálním řádem, o němž jsme už mluvili. Řekli jsme, že u Andriase Scheuchzeri je vlastním oplozovatelem takzvané sexuální milieu jako hromadný a neosobní prostředník mezi samčími a samičími jedinci. Bylo také řečeno, že samice přijímají tento neosobní pohlavní vztah daleko realističtěji a samozřejměji nežli samci, kteří – patrně z pudové samčí ješitnosti a dobyvačnosti – chtějí aspoň zachovat zdání pohlavního triumfu, a proto hrají milenecké námluvy a manželské vlastnictví. Je to jedna z největších erotických iluzí, zajímavě korigovaná právě těmi velikými samčími slavnostmi, které prý nejsou nic než instinktivní snaha uvědomit si sebe samy jako Samčí Kolektiv. Tím hromadným tancem se prý překonává ona atavická a nesmyslná iluze samčího pohlavního individualismu; tato kroužící, opojená, frenetická smečka není nic jiného než Hromadný Samec, Kolektivní Ženich a Veliký Kopulátor, jenž provádí svůj slavný snubní tanec a oddává se velkému svatebnímu obřadu – za podivného vyloučení samiček, které zatím netečně mlaskají nad požíranou rybkou nebo sépií. Proslulý Charles J. Powell, jenž tyto mločí slavnosti nazval Tancem Samčího Principu, píše dále: “A nemáme v těchto společných samčích obřadech sám kořen a zdroj podivuhodného mločího kolektivismu? Uvědomme si, že skutečné zvířecí pospolitosti nalézáme jenom tam, kde život a vývoj druhu není vybudován na pohlavním páru: u včel, mravenců a termitů. Pospolitost včel lze vyjádřit slovy: Já Mateřský Úl. Pospolitost mločích oblastí lze vyjádřit docela jinak: My Mužský Princip. Teprve všichni samci dohromady, kteří v danou chvíli ze sebe téměř vypocují plodistvé sexuální prostředí, jsou tím Velikým Samcem, který proniká v lůna samic a štědře zmnožuje život. Jejich paternita je kolektivní; proto jejich celá přirozenost je kolektivní a projevuje se společným konáním, zatímco samičky, zhostivše se kladení vajec, vedou až do příštího jara život víceméně rozptýlený a samotářský. Jenom samci jsou obec. Jenom samci provozují společné úkoly. U žádného živočišného rodu nehrají samice tak podřadnou roli jako u Andriase; jsou vyloučeny z pospolitého konání a také o ně nejeví nejmenšího zájmu. Jejich chvíle nastane, když Mužský Princip prosytí jejich prostředí aciditou chemicky sotva postižitelnou, ale životně tak pronikavou, že působí i při nesmírně silném zředění mořským přílivem a odlivem. Je to, jako by se sám Oceán stával samcem, jenž oplodňuje na svých březích milióny zárodků.”

“Přes veškerou kohoutí pýchu,” pokračuje Charles J. Powell, “příroda udělila u většiny živočišných rodů životní převahu spíše samicím. Samci jsou tu pro svou rozkoš a proto, aby zabíjeli; jsou nadutými a načepýřenými jedinci, kdežto samice představují sám rod v jeho síle a ustálených ctnostech. U Andriase (a částečně u člověka) je poměr podstatně jiný; vytvořením samčí pospolitosti a solidarity nabývá samec zřejmé biologické převahy a určuje vývoj druhu v míře daleko větší než samice. Snad právě pro ten význačně samčí směr vývoje se tak silně uplatňuje u Andriase technické, tedy typicky mužské nadání. Andrias je rozený technik se sklonem k hromadnému podnikání; tyto sekundární mužské pohlavní znaky, totiž technický talent a smysl pro organizaci, se v něm přímo před našima očima rozvíjejí tak rychle a úspěšně, že bychom museli mluvit o přírodním divu, kdybychom nevěděli, jak mohutným životním činitelem jsou právě sexuální determinanty. Andrias Scheuchzeri jest animal faber a v době možná už dohledné překoná technicky i sama člověka, a to vše jenom silou přírodního faktu, že vytvořil čistou samčí pospolitost.”

KNIHA DRUHÁ

PO STUPNÍCH CIVILIZACE

KAPITOLA 1

PAN POVONDRA ČTE NOVINY

Jsou lidé, kteří sbírají známky, a jiní, kteří sbírají prvotisky. Pan Povondra, vrátný v domě G. H. Bondyho, dlouho nenašel smysl svého života; váhal po léta mezi zájmem o pravěké hroby a vášní pro zahraniční politiku; jednoho večera se mu však znenadání zjevilo, co mu až dotud chybělo, aby jeho život byl životem plným. Veliké věci obyčejně přicházejí znenadání.

Toho večera četl pan Povondra noviny, paní Povondrová spravovala Frantíkovy punčochy a Frantík se tvářil, jako by se učil přítokům Dunaje z levého břehu. Bylo příjemné ticho.

“To jsem blázen,” zabručel pan Povondra.

“Co máš,” ptala se paní Povondrová, navlékajíc nit.

“Ale s těmi mloky,” děl otec Povondra. “Tadyhle čtu, že za poslední čtvrtletí se jich prodalo sedmdesát miliónů kusů.”

“To je hodně, že?” řekla paní Povondrová.

“To si myslím. Vždyť je to ohromná cifra, maminko. Považ, sedmdesát miliónů!” Pan Povondra kroutil hlavou. “Na tom se musejí vydělat báječné peníze! – A té práce co se teď pořídí,” dodal po chvilce přemítání. “Tady čtu, jak se všude horempádem stavějí nové země a ostrovy – Já říkám, teď si lidé mohou nastavět pevnin, kolik budou chtít. To je veliká věc, matko. Já ti řeknu, to je větší pokrok než objevení Ameriky.” Pan Povondra se nad tím zamyslil. “Nová epocha dějin, víš? Co dělat, maminko, žijeme ve veliké době.”

Nastalo opět dlouhé domácí ticho. Najednou otec Povondra prudčeji zabafal z dýmky. “A když si pomyslím, že nebýt mne, nebylo by k té věci došlo!”

“Ke které věci?”

“K tomu obchodu s mloky. K tomu Novému Věku. Když se to přesně vezme, byl jsem to vlastně já, kdo to dal dohromady.”

Paní Povondrová vzhlédla od děravé punčochy. “Prosím tě, jak?”

“Že jsem tehdy pustil toho kapitána k panu Bondymu. Kdybych ho byl neohlásil, nebyl by se ten kapitán jakživ setkal s panem Bondym. Nebýt mne, maminko, nebylo by z té věci nic. Dočista nic.”

“Třeba by ten kapitán našel někoho jiného,” namítala paní Povondrová.

Otci Povondrovi pohrdavě zachrčelo v troubeli. “Ty tomu rozumíš! Takovou věc dovede udělat jenom G. H. Bondy. Panečku, ten vidí dál než já nevím kdo. Jiní by v tom viděli leda bláznovství nebo podfuk; ale pan Bondy, kdepak! Ten má nos, holenku!” Pan Povondra se zamyslel. “On ten kapitán, jakpak on se jmenoval, Vantoch, na to ani nevypadal. Takový tlustý strejc to byl. Jiný vrátný by mu řekl, kampak, člověče, pán není doma, a vůbec; ale já ti měl takové jako tušení nebo co. Já ho ohlásím, řekl jsem si; pan Bondy mně třeba vynadá, ale já to vemu na sebe a ohlásím ho. Já vždycky říkám, vrátný musí mít čuch pro lidi. Někdy zazvoní člověk, vypadá jako baron, a zatím je to agent s ledničkami. A podruhé ti přijde takový tlustý tatík, a vida, co v něm je. Člověk se musí vyznat v lidech,” rozjímal otec Povondra. “Z toho vidíš, Frantíku, co může vykonat člověk i v podřízeném postavení. Vem si z toho příklad a snaž se vždycky splnit svou povinnost, jako jsem to dělal já.” Pan Povondra kýval hlavou slavnostně a dojatě. “Já jsem toho kapitána mohl odbyt ve vratech, a byl bych si ušetřil ty schody. Jiný vrátný by se byl nafoukl a přirazil by mu vrata před nosem. A byl by tím zmařil takový báječný pokrok na světě. Pamatuj si, Frantíku, kdyby každý člověk plnil svou povinnost, tak by bylo na světě hej. A poslouchej pořádně, když ti něco povídám.”

“Ano, tatínku,” bručel Frantík nešťastně.

Otec Povondra odkašlal. “Půjč mi ty nůžky, maminko. Já bych si to měl vystřihnout z těch novin, abych měl jednou po sobě nějakou památku.”

Tak tedy došlo k tomu, že pan Povondra začal shromažďovat výstřižky o Mlocích. Jeho sběratelské vášni vděčíme za mnoho materiálu, který by byl jinak upadl v zapomenutí. Vystřihoval a schovával vše, co kde našel tištěno o Mlocích; nebudiž utajeno, že po jistých počátečních rozpacích se naučil ve své oblíbené kavárně plenit noviny, kde byla jaká zmínka o Mlocích, a dosáhl zvláštní, téměř kouzelnické virtuozity v tom, jak dovedl nenápadně vytrhnout z novin příslušný list a ztopit jej do kapsy přímo před očima pana vrchního. Jak známo, všichni sběratelé jsou ochotni krást nebo vraždit, jde-li o to, aby získali nové číslo do své sbírky; ale to nijak nesnižuje jejich mravní charakter.

Nyní měl jeho život smysl, neboť byl životem sběratele. Večer co večer pořádal a pročítal své výstřižky před shovívavýma očima paní Povondrové, která věděla, že každý mužský je zčásti blázen a zčásti malé dítě; ať si raději hraje s těmi výstřižky, než aby chodil do hospody a hrál v karty. Dokonce udělala v prádelníku místo pro jeho krabice, které si sám slepil pro svou sbírku; lze víc žádat od ženy a hospodyně?

Sám G. H. Bondy byl při kterési příležitosti překvapen encyklopedickými vědomostmi pana Povondry ve všem, co se týkalo Mloků. Pan Povondra se trochu stydlivě přiznal k tomu, že sbírá, kde je co tištěno o Salamandrech, a ukázal panu Bondymu své krabice. G. H. Bondy vlídně pochválil jeho sbírku; co platno, jenom velcí páni dovedou být tak blahovolní a jenom mocní lidé mohou obšťastňovat druhé, aniž je to stálo halíř; velcí páni to mají vůbec dobré. Tak například pan Bondy prostě nařídil, aby Povondrovi posílali z kanceláře Mločího syndikátu všechny výstřižky o Mlocích, které nebylo nutno archivovat; i dostával blažený a poněkud zdrcený pan Povondra denně celé balíky dokladů ve všech jazycích světa, z nichž zejména noviny tištěné azbukou, řeckou alfabetou, písmem hebrejským, arabským, čínským, bengálským, tamilským, javanským, birmanským nebo taalik ho plnily zbožnou úctou. “Když si pomyslím,” říkával nad nimi, “že by tohle všechno beze mne nebylo!”