Текст книги "Karel Čapek"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 8 (всего у книги 14 страниц)

Významný podíl na příznivém vývoji obchodu s Mloky měla také věda, jež záhy obrátila svou pozornost k výzkumu Mloků jak po stránce tělesné, tak po stránce duševní. [11 Uvádíme referát o vědeckém kongresu v Paříži z péra očitého svědka r. d.

Ier CONGRČS D’URODČLES

Zkráceně se mu říká Kongres obojživelníků ocasatých, kdežto jeho oficiální titul je o něco delší: První mezinárodní kongres zoologů pro psychologický výzkum obojživelníků ocasatých. Jenže pravý Pařížan nemá rád sáhodlouhé názvy; ti učení profesoři, kteří zasedají v amfiteátru Sorbonny, jsou pro něho prostě Messieurs les Urodčles, páni ocasatí obojživelníci, a dost. Nebo ještě stručněji a neuctivěji: Ces Zoos-la.

Šli jsme se tedy podívat na ces Zoos-lŕ spíše ze zvědavosti než z referentské povinnosti. Ze zvědavosti, rozumějte, která se netýkala těch univerzitních, většinou starších a brejlatých kapacit, nýbrž právě těch... tvorů (proč nám nechce z péra slovo “zvířat”?), o kterých se toho už tolik napsalo od vědeckých foliantů až po bulvární písničky a kteří jsou prý – podle některých – novinářský humbuk, podle jiných bytosti v mnohém směru nadanější než sám pán tvorstva a koruna stvoření, jak se ještě dnes (míním po světové válce a jiných dějinných okolnostech) říká člověku. Doufal jsem, že slovutní páni účastníci kongresu pro duševní výzkum obojživelníků ocasatých dají nám laikům jasnou a konečnou odpověď, jak to vypadá s tou pověstnou učelivostí Andriase Scheuchzeri; že nám řeknou: ano, toto je tvor rozumný nebo aspoň tak dalece schopný civilizace jako vy nebo já; proto se s ním musí pro budoucnost počítat, tak jako musíme počítat s budoucností lidských ras druhdy považovaných za divoké a primitivní... pravím, žádná taková odpověď, ba ani otázka na kongrese nepadla; na to je dnešní věda příliš... odborná, aby se zabývala toho druhu problémy.

Nuže, poučme se tedy o tom, čemu se vědecky říká duševní život u zvířat. Ten dlouhý pán s vlajícím vousem černokněžníka, který právě burácí na pódiu, je slavný profesor Dubosque; zdá se, že potírá nějakou zvrácenou teorii kteréhosi váženého kolegy, ale tuto stránku jeho výkladu nemůžeme dobře sledovat. Teprve po delší chvíli pochopíme, že ten vášnivý černokněžník mluví o vnímavosti Andriase pro barvy a o jeho schopnosti rozlišovat různé barevné odstíny. Nevím, zda jsem to dobře pochopil, ale odnesl jsem si dojem, že Andrias Scheuchzeri je snad poněkud barvoslepý, ale že profesor Dubosque musí být hrozně krátkozraký podle toho, jak zvedal své papíry až k tlustým, divoce blýskajícím brejlím. Nato mluvil usměvavý japonský učenec dr. Okagawa; bylo to něco o reakčním oblouku, jakož i o úkazech, které nastanou, když se přetne jakási senzorická dráha v mozku Andriase; potom líčil, co Andrias dělá, když se mu rozdrtí ústroj odpovídající ušnímu labyrintu. Nato profesor Rehmann podrobně vysvětloval, jak Andrias reaguje na elektrické dráždění. Nato se strhl jakýsi vášnivý spor mezi ním a profesorem Brucknerem. C’est un type, tenhle profesor Bruckner: malý, zlostný a téměř tragicky živý; mimo jiné tvrdil, že Andrias je smyslově stejně špatně vybaven jako člověk a vyznačuje se stejnou chudobou instinktů; čistě biologicky vzato, je prý to právě tak úpadkové zvíře jako člověk, a podobně jako on hledí svou biologickou méněcennost nahradit tím, čemu se říká intelekt. Zdá se však, že ostatní odborníci nebrali profesora Brucknera vážně, asi proto, že nepřetínal žádné senzorické dráhy a nevysílal do mozku Andriase žádné elektrické výboje. Nato profesor van Dieten pomalu a téměř bohoslužebně líčil, jaké poruchy se jeví u Andriase, kterému byl odňat pravý čelní mozkový lalok nebo okcipitální závit na levé straně mozku. Potom americký profesor Devrient přednesl –

Promiňte, nevím opravdu, co přednesl; neboť v tu chvíli mi počalo vrtat hlavou, jaké poruchy by se asi jevily u profesora Devrienta, kdybych mu odňal pravý čelní mozkový lalok; jak by reagoval usměvavý dr. Okagawa, kdybych ho elektricky dráždil, a jak by se asi choval profesor Rehmann, kdyby mu někdo rozdrtil ušní labyrint. Pocítil jsem také jakousi nejistotu, jak je to vlastně s mým rozlišováním barev nebo s faktorem t v mých motorických reakcích. Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život. Co mne se týče, byl bych ochoten v zájmu vědy rozbít brejle profesora Dubosqua nebo pouštět elektrické výboje do pleše profesora Dietena, načež bych uveřejnil článek o tom, jak na to reagovali. Abych řekl pravdu, dovedu si to živě představit. Méně živě si dovedu představit, co se při takových pokusech dálo v duši Andriase Scheuchzeri; ale mám za to, že je to nesmírně trpělivý a dobrácký tvor. Žádná z přednášejících kapacit totiž neřekla, že by se chudák Andrias Scheuchzeri někdy také rozzuřil.

Nepochybuji, že První kongres obojživelníků ocasatých je znamenitý vědecký úspěch; ale až budu mít volný den, půjdu do Jardin des Plantes rovnou k nádržce Andriase Scheuchzeri, abych mu potichu řekl: “Ty, Mloku, až jednou přijde tvůj den... tak ne aby tě napadlo vědecky zkoumat duševní život Lidí!”]

Dík tomuto vědeckému bádání přestali lidé považovat Mloky za nějaký zázrak; ve střízlivém světle vědy ztratili Salamandři mnoho z prvotního nimbu mimořádnosti a výjimečnosti; stavše se předmětem psychologických testů, vykazovali velmi průměrné a nezajímavé vlastnosti; jejich vysoké nadání bylo vědecky odkázáno do říše bájí. Věda objevila Normálního Salamandra, který se jevil jako tvor celkem nudný a dosti omezený; jen noviny ještě občas vynašly Zázračného Mloka, který dovede z hlavy násobit pětimístná čísla, ale i to přestalo lidi bavit, zvláště když se ukázalo, že se tomu při náležitém výcviku může naučit i pouhý člověk. Lidé prostě počali považovat Mloky za stejnou samozřejmost, jako je počítací stroj nebo jiný automat; už v nich neviděli něco tajemného, co se vynořilo z neznámých hlubin bůhví proč a k čemu. Mimoto lidé nikdy nepovažují za tajemné, co jim slouží a prospívá, nýbrž jenom to, co jim škodí nebo je ohrožuje; a protože Mloci, jak se ukázalo, byli tvorové vysoce a mnohostranně užiteční, [12 Užitečnost Mloků zkoumal zejména hamburský badatel Wuhrmann, z jehož příslušných statí citujeme aspoň v kratičkém výtahu jeho

BERICHT ÜBER DIE SOMATISCHE VERANLAGUNG DER MOLCHE

Pokusy, které jsem s pacifickým velemlokem (Andrias Scheuchzeri Tschudi) podnikl ve své hamburské laboratoři, se nesly za zcela určitým cílem: vyzkoušet vzdornost Mloků vůči změnám prostředí a jiným zevním zásahům a tím prokázat jejich praktickou upotřebitelnost v rozličných zeměpisných oblastech a za různě obměňovaných podmínek.

První sérií pokusů se mělo zjistit, jak dlouho vydrží Mlok mimo vodu. Pokusná zvířata byla chována v suchých kádích při teplotě 40 až 50 °C. Po několika hodinách jevila zřejmou únavu; byla-li porosena, ožila opět. Po čtyřiadvaceti hodinách ležela nehybně, pohybujíce jenom očními víčky; srdeční tep zpomalen, veškerá tělová činnost snížena na minimum. Zvířata zřejmě trpí a sebemenší pohyb je stojí velkou námahu. Po třech dnech nastává stav kataleptické strnulosti (xeróza); zvířata nereagují, ani když jsou pálena elektrokauterem. Zvýší-li se vlhkost ovzduší, počnou jevit aspoň některé známky života (zavírají oči před prudkým světlem apod.). Byl-li takto vysušený Mlok hozen po sedmi dnech do vody, ožil po uplynutí delší doby; při déle trvajícím sušení však uhynul větší počet pokusných zvířat. Na přímém slunci hynou již po několika hodinách.

Jiná pokusná zvířata byla přinucena točit potmě hřídelem ve vysoce suchém prostředí. Po třech hodinách jejich výkonnost počala klesat, ale stoupla opět po vydatném postříkání. Při často opětovaném postřiku vydržela zvířata točit klikou hřídele sedmnáct, dvacet a v jednom případě šestadvacet hodin bez přerušení, kdežto kontrolní člověk byl už po pěti hodinách týmž mechanickým výkonem značně vyčerpán. Z těchto pokusů můžeme uzavírat, že Mloci jsou dobře použitelní i k práci na suché zemi, ovsem za dvou podmínek: že nejsou vystaveni přímému slunci a že jsou občas po celém povrchu těla postříkáni vodou.

Druhá série pokusů se týkala vzdornosti Mloků, zvířat původně tropických, vůči chladu. Při náhlém ochlazení vody hynuli střevními katary; ale při pomalé aklimatizaci na chladnější prostředí se snadno dostavoval návyk; po osmi měsících už zůstávali čilí i při teplotě vody 7 °C, pokud jim bylo podáváno v potravě více tuku (denně 15 až 20 dkg na kus). Byla-li teplota vody snížena pod 5 °C, upadali v chladovou strnulost (gelózu); v tom stavu mohli být zmrazeni a chováni zamrzlí v ledovém bloku po několik měsíců; když led roztál a teplota vody stoupla nad 5 °C, počali opět jevit známky života a při sedmi až deseti stupních se počali shánět čile po potravě. Z toho lze soudit, že se Mloci mohou docela snadno aklimatizovat i pro naše podnebí až po severní Norsko a Island. Pro klimatické podmínky polární by bylo třeba dalších pokusů.

Naproti tomu značnou choulostivost jeví Mloci vůči vlivům chemickým; při zkouškách s velmi zředěným louhem, továrními splašky, koželužskými činidly atd. jim odpadávala kůže v cárech a pokusná zvířata hynula jakousi snětí žaber. Pro naše řeky jsou tedy Mloci prakticky nepoužitelní.

V další řadě pokusů se nám podařilo zjistit, jak dlouho vydrží Mloci bez potravy. Mohou hladovět tři neděle i déle, aniž bylo na nich vidět jiné známky než jistou malátnost. Jednoho pokusného Mloka jsem nechal hladovět šest měsíců; poslední tři měsíce spal bez hnutí a bez přestání; když jsem mu potom hodil do kádě rozsekaná játra, byl tak sláb, že na ně nereagoval, a musel být krmen uměle. Po několika dnech žral normálně a mohlo se ho použít k dalším pokusům.

Poslední řada pokusů se obírala regenerační schopností Mloků. Usekne-li se Mlokovi ocas, doroste mu nový ve čtrnácti dnech; u jednoho Mloka jsme tento pokus opakovali sedmkrát se stejným výsledkem. Stejně mu dorůstají i useknuté nohy. Jednomu pokusnému zvířeti jsme amputovali všechny čtyři končetiny a ocas; ve třiceti dnech byl opět celý. Zlomí-li se Mlokovi stehenní nebo ramenní kost, odpadne mu celý ulomený úd a naroste mu nový. Rovněž tak dorůstá vyloupnuté oko nebo vyříznutý jazyk; zajímavé je, že Mlok, kterému jsem odňal jazyk, zapomněl mluvit a musel se tomu učit znovu. Amputuje-li se Mlokovi hlava nebo přeřízne-li se jeho tělo mezi krkem a pánevní kostí, zvíře hyne. Naproti tomu lze mu odnít žaludek, část střev, dvě třetiny jater a jiné orgány, aniž jeho životní funkce byly porušeny, takže lze říci, že zaživa téměř vykuchaný Mlok je ještě schopen dalšího života. Žádné jiné zvíře nemá takovou vzdornost vůči jakémukoliv poranění jako právě Mlok. Po té stránce by mohl být prvotřídním, téměř nezničitelným zvířetem válečným; bohužel vadí tomu jeho mírumilovnost a přirozená bezbrannost.

Vedle těchto pokusů zkoumal můj asistent dr. Walter Hinkel hodnotu Mloků po stránce užitečných surovin. Shledal zejména, že tělo Mloků obsahuje neobyčejně vysoké procento jódu a fosforu; není vyloučeno, že by se z nich tyto důležité prvky daly v případě potřeby těžit průmyslově. Kůže Mloků, sama o sobě špatná, se může rozemlít a lisovat pod velkým tlakem; takto získaná umělá kůže je lehká, dosti pevná a mohla by být náhražkou hovězích usní. Tuk Mloků je nepoživatelný pro odpornou chuť, ale hodí se na technické mazání, protože zmrzá teprve při teplotách velmi nízkých. Rovněž maso Mloků bylo považováno za nepoživatelné, ano za jedovaté; je-li požíváno syrové, působí prudké bolesti, zvracení a smyslové halucinace. Dr. Hinkel zjistil po mnoha pokusech, které konal sám na sobě, že tyto škodlivé účinky se ztrácejí, je-li pokrájené maso spařeno horkou vodou (podobně jako u některých muchomůrek) a po důkladném vyprání naloženo po čtyřiadvacet hodin ve slabém roztoku hypermanganu. Potom se může vařit nebo dusit a chutná jako špatné hovězí. Snědli jsme takto Mloka, kterému jsme říkali Hans; bylo to vzdělané a chytré zvíře se zvláštním nadáním pro vědeckou práci; pracovalo v oddělení dr. Hinkela jako jeho laborant a mohly se mu svěřit i jemněj3í chemické analýzy. Besedovali jsme s ním po dlouhé večery, bavíce se jeho neúkojnou vědychtivostí. Museli jsme našeho Hanse s lítostí utratit, protože oslepl po mých experimentech s trepanací. Jeho maso bylo tmavé a houbovité, ale nezanechalo žádných nepříjemných následků. Jisto je, že v případě válečné potřeby může být mločí maso vítanou a levnou náhražkou za maso hovězí.] byli prostě přijímáni jako něco, co podstatně náleží do racionálního a běžného řádu věcí.

Koneckonců, je docela přirozené, že Mloci přestali být senzací, jakmile jich bylo na světě do set miliónů; lidový zájem, který vyvolali, dokud ještě byli jakous takous novinkou, dozníval ještě po nějaký čas ve filmových groteskách (Sally and Andy, dva dobří Salamandři) a na kabaretních scénách, kde zpěváci a subrety, nadaní zvláště špatným hlasem, vystupovali v neodolatelné roli skřehotajících a gramaticky chatrně se vyjadřujících Mloků. Jakmile se Mloci stávali hromadným a všedním úkazem, měnila se, abychom tak řekli, jejich problematika. [13 Charakteristický doklad podává anketa listu Daily Star na téma: Mají Mlokové duši? Citujeme z této ankety (ovšem bez záruky pravosti) několik výroků vynikajících osobností:

Dear sir,

můj přítel reverend H. B. Bertram a já jsme pozorovali Salamandry po delší dobu při stavbě hráze v Adenu; také jsme s nimi dvakrát nebo třikrát mluvili, ale nesetkali jsme se u nich se žádnou známkou vyšších citů, jako je Čest, Víra, Patriotismus nebo Sportovní Duch. A co jiného, táži se, můžeme právem označovati jako duši?

Truly yours

Colonel John W. Britton

Neviděl jsem nikdy žádného Mloka; ale jsem přesvědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši.

Toscanini

Nechme stranou otázku duše; ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individuality; zdají se být jeden jako druhý, stejně snaživí, stejně schopní – a stejně bezvýrazní. Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr.

André d’Artois

Rozhodně nemají duši. V tom se shodují s člověkem.

Váš G. B. Shaw

Vaše otázka mne uvádí do rozpaků. Vím například, že můj čínský psík Bibi má malou a rozkošnou duši; rovněž má perská kočka Sidi Hanum má duši, a jakou nádhernou a krutou! Ale Mloci? Ano, jsou velmi nadaní a inteligentní, ti chudáčkové; dovedou mluvit, počítat a být hrozně užiteční; ale když jsou tak oškliví!

Vaše Madeleine Roche

Ať jsou to Mloci, jen když to nejsou marxisti.

Kurt Huber

Nemají duši. Kdyby ji měli, museli bychom jim přisoudit ekonomickou rovnost s člověkem, což by bylo absurdní.

Henry Bond

Nemají žádný sex-appeal. Proto také nemají duši.

Mae West

Mají duši, tak jako ji má každý tvor i každá rostlina, jako ji má vše, co žije. Veliké je tajemství všeho života.

Sandrabhârata Nath

Mají zajímavou techniku a styl plování; můžeme se od nich mnohému naučit, zejména v plování na dlouhých tratích.

Johny Weissmüller]

Pravda je, že veliká mločí senzace záhy vyvanula, aby učinila místo něčemu jinému a do jisté míry solidnějšímu, totiž Mločí Otázce. Předbojovníkem Mločí Otázky – jako ne poprvé v dějinách lidského pokroku – byla ovšem žena. Byla to Mme Louise Zimmermann, ředitelka dívčího penzionátu v Lausanne, která s nevšední energií a neochabujícím nadšením propagovala po celém světě své ušlechtilé heslo: Dejte Mlokům řádnou školní výchovu! Dlouho se setkávala s nepochopením veřejnosti, když neúnavně upozorňovala jednak na přirozenou učelivost Mloků, jednak na nebezpečí, které by mohlo lidské civilizaci vyrůst, kdyby se Salamandrům nedostalo pečlivé mravní i rozumové výchovy. “Jako římská kultura zanikla vpádem barbarů, zanikla by i naše vzdělanost, kdyby byla ostrovem v moři tvorů duševně ujařmených, jimž je upírán podíl na nejvyšších ideálech dnešního lidstva,” tak volala prorocky na šesti tisících třech stech padesáti sedmi přednáškách, jež absolvovala v ženských klubech po celé Evropě i Americe, jakož i v Japonsku, Číně, Turecku a jinde. “Má-li se kultura udržet, musí být vzdělaností všech. Nemůžeme v klidu požívat darů naší civilizace ani plodů naší kultury, dokud kolem nás existují milióny a milióny nešťastných a nízkých bytostí, uměle udržovaných ve stavu animálním. Tak jako heslem devatenáctého století bylo Osvobození Ženy, musí být heslem našeho věku: DEJTE MLOKŮM ŘÁDNÉ ŠKOLY!” A tak dále. Dík své výmluvnosti a neuvěřitelné houževnatosti zmobilizovala Mme Louise Zimmermann ženy celého světa a sehnala dostatečné finanční prostředky, aby založila v Beaulieu (u Nice) První lyceum pro Mloky, na kterém byl potěr Salamandrů pracujících v Marseille a Toulonu vyučován ve francouzské řeči a literatuře, rétorice, společenském chování, matematice a kulturních dějinách. [14 Bližší viz v knize: Mme Louise Zimmermann, sa vie, ses idées, son oeuvre (Alcan). Citujeme z tohoto díla pietní vzpomínku Mloka, který byl jedním z jejích prvních žáků:

“Přednášela nám Lafontainovy bajky, sedíc u naší prosté, ale čisté a pohodlné nádrže; trpěla sice vlhkem, ale nedbala toho, oddána plně svému učitelskému úkolu. Říkala nám ,mes petits Chinois‘, protože jsme podobně jako Číňané nedovedli vyslovovat hlásku r. Po čase si však na to zvykla tak, že sama vyslovovala své jméno Mme Zimmelmann. My pulci jsme ji zbožňovali; ti malí, kteří ještě neměli vyvinuté plíce a následkem toho nemohli opustit vodu, plakali, že ji nemohou doprovázet na jejích procházkách po školní zahradě. Byla tak mírná a laskavá, že – pokud vím – se rozhněvala jen jednou; to bylo, když naše mladá učitelka dějin si za horkého letního dne vzala koupací oblek a sestoupila mezi nás do vodní nádrže, kde nám přednášela o nizozemských bojích za svobodu, sedíc až po krk ve vodě. Tehdy se naše drahá Mme Zimmelmann vážně rozhněvala: ,Jděte se ihned vykoupat, Mademoiselle, jděte, jděte,‘ volala se slzami v očích. Pro nás to byla jemná, ale srozumitelná lekce, že přece jenom nepatříme mezi lidi; později jsme byli naší duchovní matce vděčni, že nám to vědomí vštípila způsobem tak rozhodným a taktním.

Když jsme se dobře učili, předčítala nám za odměnu moderní básně, jako François Coppéa. ,Je to sice příliš moderní,‘ říkala, ,ale koneckonců i to dnes už patří k dobrému vzdělání.‘ Při konci školního roku byla pořádána veřejná akademie, na kterou býval zván pan prefekt z Nice a jiné úřední a vynikající osobnosti. Nadaní a pokročilejší žáci, kteří už měli plíce, byli osušeni od školníka a oděni do jakýchsi bílých říz; potom přednášeli za tenkou oponou (aby se jich dámy nepolekaly) Lafontainovy bajky, matematické vzorce a posloupnost Kapetovců s příslušnými letopočty. Nato pan prefekt v dlouhé a krásné řeči vyslovil dík a poklonu naší drahé ředitelce, čímž se radostný den končil. Stejně jako o náš duševní pokrok bylo pečováno i o naše blaho tělesné; jednou za měsíc nás prohlížel místní zvěrolékař a jednou za půl roku byl každý z nás vážen, má-li předepsanou váhu. Zvlášť na srdce nám naše vzácná vůdkyně kladla to, abychom odložili ohavný, prostopášný zvyk Měsíčních tanců; stydím se říci, že přesto se někteří vyspělejší chovanci potají za úplňku dopouštěli této zvířecí hanebnosti. Doufám, že se o tom naše mateřská přítelkyně nikdy nedověděla; bylo by to zlomilo její veliké, šlechetné a láskyplné srdce.”]

Se zdarem o něco menším se setkala Dívčí škola pro Mloky v Mentonu, kde hlavně kursy v hudbě, dietetické kuchyni a jemných ručních pracích (na nichž Mme Zimmermann trvala z důvodů hlavně pedagogických) se setkávaly s nápadným nedostatkem učelivosti, ne-li přímo s tvrdošíjným nezájmem mladistvých mločích lyceistek. Proti tomu hned první veřejné zkoušky Mladých Mloků měly tak překvapující úspěch, že vzápětí byla (nákladem spolků pro ochranu zvířat) zřízena Námořní polytechnika pro Mloky v Cannes a Mločí univerzita v Marseille; zde později první Mlok dosáhl gradu doktora práv.

Otázka mločí výchovy se nyní počala rozvíjet rychle a normální cestou. Proti vzorným Écoles Zimmermann zvedli pokrokovější učitelé množství závažných námitek; zejména se tvrdilo, že na výchovu mločího dorostu se nehodí zastaralé humanistické školství pro mládež lidskou; rozhodně se zavrhovala výuka v literatuře a dějinách a doporučovalo se, aby co nejvíce místa a času bylo věnováno praktickým a moderním předmětům, jako přírodním vědám, práci ve školních dílnách, technickému výcviku Mloků, tělovýchově a tak dále. Tato takzvaná Reformní Škola čili Škola pro Praktický Život byla opět vášnivě potírána stoupenci klasického vzdělání, kteří hlásali, že Mloky lze přiblížit kulturním statkům lidským jenom na základech latinských a že nestačí naučit je mluvit, nenaučíme-li je citovat básníky a řečnit s výmluvností ciceronskou. Byl z toho dlouhý a dosti rozhořčený spor, který byl nakonec rozřešen tím, že školy pro Salamandry byly postátněny a školy pro lidskou mládež reformovány tak, aby se co nejvíc přiblížily ideálům Reformní Školy pro Mloky.

Je přirozeno, že nyní také v jiných státech se ozvalo volání po řádném a povinném školství pro Mloky pod dozorem státním. Došlo k tomu postupně ve všech námořních zemích (ovšem s výjimkou Velké Británie); a protože tyto mločí školy nebyly zatíženy starými klasickými tradicemi škol lidských a mohly tedy užít všech nejnovějších metod psychotechniky, technologické výchovy, předvojenského výcviku a jiných posledních vymožeností pedagogických, vyvinulo se z nich záhy to nejmodernější a vědecky nejpokročilejší školství na světě, jež právem bylo předmětem závisti všech pedagogů i školáků lidských.

Ruku v ruce s mločím školstvím se vynořila otázka jazyková. Které ze světových řečí se mají Salamandři nejspíš učit? Prvotní Mloci z tichomořských ostrovů se ovšem vyjadřovali Pidgin English, jak to pochytili od domorodců a námořníků; mnozí mluvili malajsky nebo v jiných místních nářečích. Mloci pěstění pro trh singaporský byli vedeni k tomu, aby mluvili v Basic English, oné vědecky zjednodušené angličtině, která se obejde s několika sty výrazy bez zastaralých gramatických okolků; proto také se této reformované standardní angličtině počalo říkat Salamander English. Na vzorných Ecoles Zimmermann se Mloci vyjadřovali v řeči Corneillově, nikoli ovšem z důvodů nacionálních, nýbrž proto, že to náleží k vyššímu vzdělání; naproti tomu na reformních školách se učili esperantu jako jazyku dorozumívacímu. Mimoto vzniklo v té době asi pět nebo šest nových Univerzálních Jazyků, které chtěly nahradit babylónský zmatek řečí lidských a dát jednu společnou mateřštinu celému světu lidí i Mloků; bylo ovšem mnoho sporů o to, který z těchto Mezinárodních Jazyků je nejúčelnější, nejlibozvučnější a nejuniverzálnější. Nakonec to ovšem dopadlo tak, že v každém národě byl propagován jiný Univerzální Jazyk.

[15 Mimo jiné navrhoval slovutný filolog Curtius ve spisu Janua linguarum aperta, aby jako jediný obcovací jazyk pro Mloky byla adoptována latina zlatého věku Vergiliova. Dnes je v naší moci, volal, aby se latina, tento jazyk nejdokonalejší, nejbohatší na gramatická pravidla a vědecky nejlépe zpracovaný, stala opět živou a světovou řečí. Nechopí-li se vzdělané lidstvo této příležitosti. učiňte to vy sami, Salamandrae, gens maritima; zvolte si za svou mateřštinu eruditam linguam Latinam, jedinou řeč hodnou toho, aby jí mluvil orbis terrarum. Nehynoucí bude vaše zásluha, Salamandrae, vzkřísíte-li k novému životu věčný jazyk bohů a héroů; neb s tímto jazykem, gens Tritonum, převezmete jednou i odkaz světovládného Říma.

Naproti tomu jistý lotyšský telegrafní úředník, jménem Wolteras, spolu s pastorem Mendeliusem vynalezl a vypracoval zvláštní řeč pro Mloky, nazvanou řeč pontická (pontic lang); použil pro ni prvků všech jazyků světa, zejména nářečí afrických. Tato mločtina (jak se jí také říkalo) dosáhla jistého rozšíření zejména v severských státech, bohužel však jenom mezi lidmi; v Uppsale byla dokonce zřízena stolice pro jazyk mlocký, ale z Mloků, pokud je známo, nemluvil touto řečí ani jediný. Po pravdě řečeno, nejvíce se mezi Salamandry vžilo Basic English a později se stalo oficiálním jazykem Mloků.]

Postátněním mločího školství se celá věc zjednodušila: v každém státě byli Mloci prostě vychováváni v řeči dotyčného státního národa. Ačkoliv se Salamandři učili cizím řečem poměrně snadno a horlivě, jevila jejich jazyková schopnost zvláštní nedostatky jednak pro uzpůsobení jejich mluvidel, jednak z důvodů spíše psychických; tak například jen s obtíží vyslovovali dlouhá, mnohoslabičná slova a hleděli je zredukovat na jedinou slabiku, kterou vyráželi krátce a poněkud kvákavě; říkali l místo r a v sykavkách mírně šišlali; odpouštěli si gramatické koncovky, nikdy se nenaučili dělat rozdíl mezi “já” a “my” a bylo jim jedno, je-li nějaké slovo rodu ženského nebo mužského (snad se v tom projevuje jejich pohlavní chladnost mimo dobu páření). Prostě každý jazyk se v jejich ústech charakteristicky přetvořil a jaksi zracionalizoval na nejjednodušší a rudimentární formy. Je hodno pozoru, že si jejich neologismy, jejich výslovnost i gramatickou primitivnost počala rychle osvojovat jednak lidská spodina v přístavech, jednak takzvaná nejlepší společnost; odtud se ten způsob vyjadřování šířil do novin a záhy zobecněl. I u lidí namnoze vymizely gramatické rody, odpadaly koncovky, vyhynulo skloňování; zlatá mládež potlačila r a naučila se šišlat; stěží kdo ze vzdělaných lidí by mohl ještě říci, co znamená indeterminismus nebo transcendentno, prostě proto, že se ta slova stala i pro lidi příliš dlouhými a nevyslovitelnými.

Zkrátka, ať dobře či špatně, dovedli Mloci mluvit téměř všemi jazyky světa podle toho, na kterém pobřeží žili. Tehdy vyšel u nás (tuším v Národních listech) článek, který se (zajisté právem) trpce tázal, proč se Mloci neučí také česky, když už jsou na světě Salamandři mluvící portugalsky, holandsky a jinými jazyky malých národů. Náš národ nemá sice bohužel svého mořského pobřeží, připouštěl řečený článek, a proto u nás není ani mořských Mloků; avšak i když nemáme svého moře, neznamená to, že bychom na světové kultuře neměli stejného, ano v mnohém ohledu i důležitějšího podílu než mnozí národové, jejichž řeči se učí tisícové Mlokův. Bylo by jen spravedlivo, aby Mloci poznali také náš duchovní život; ale jak se o něm mohou informovat, není-li mezi nimi nikoho, kdo by ovládal náš jazyk? Nečekejme, že někdo na světě uzná tento kulturní dluh a zřídí stolici češtiny a československé literatury na některém mločím učelišti. Jak praví básník, “nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam”. Postarejme se proto sami o nápravu, volal článek. Cokoliv jsme na světě pořídili, vykonali jsme vlastní silou! Je naše právo a naše povinnost, abychom se snažili získat své přátele i mezi Mloky; ale jak se zdá, nejeví naše ministerstvo pro zahraničí mnoho zájmu o náležitou propagandu našeho jména a našich produktů mezi Mloky, ačkoliv jiní a menší národové věnují milióny na to, aby otevřeli Mlokům své kulturní poklady a zároveň vzbudili jejich zájem o své průmyslové výrobky. – Článek vzbudil značnou pozornost hlavně ve Svazu průmyslníků a měl aspoň ten výsledek, že byla vydána malá příručka Česky pro Mloky s ukázkami z československého krásného písemnictví. Zní to snad neuvěřitelně, ale této knížky se opravdu prodalo přes sedm set výtisků; byl to tedy celkem pozoruhodný úspěch.

[16 Srov. fejeton z péra Jaromíra Seidla-Novoměstského, uchovaný ve sbírce pana Povondry.

NÁŠ PŘÍTEL NA OSTROVECH GALÁPAGOS

Konaje se svou chotí, básnířkou Jindřiší Seidlovou-Chrudimskou, cestu kolem světa, abychom kouzlem tolika nových a mohutných dojmův aspoň částečně přežili bolestnou ztrátu naší vzácné tetinky, spisovatelky Bohumily Jandové-Strešovické, dostali jsme se až na osamělé, mnohými bájemi opředené ostrovy Galápagos. Měli jsme toliko dvě hodiny času, i použili jsme jich k procházce po pobřeží tohoto pustého souostroví.

“Hleď, jak překrásně dnes zapadá slunce,” pravil jsem k své choti. “Není-liž to, jako by celá obloha tonula v záplavě zlata a krve?”

“Pán ráčí být Čechem?” ozvalo se nenadále za námi správnou a ryzí češtinou.

Pohlédli jsme překvapeně oním směrem. Nebyl tam nikdo, jen veliký černý Mlok seděl na balvanech drže v ruce něco, co vypadalo jako kniha. Během své cesty kolem světa jsme spatřili již několik Mlokův, ale neměli jsme dosud příležitosti dáti se s mimi do řeči. Proto laskavý čtenář pochopí náš podiv, když jsme se na pobřeží tak opuštěném setkali s Mlokem, a nadto zaslechli otázku v naší rodné řeči.

“Kdo zde mluví?” zvolal jsem česky.

“Byl jsem tak směl, pane,” odvětil Mlok uctivě povstávaje. “Nemohl jsem odolati, slyše poprvé v životě český hovor.”

“Jakže,” užasl jsem, “vy umíte česky?”

“Právě jsem se bavil časováním nepravidelného slovesa býti,” odtušil Mlok. “Toto sloveso jest totiž nepravidelným ve všech jazycích.”

“Jak, kde a proč,” naléhal jsem, “jste se naučil česky?”

“Náhoda mi zanesla do rukou tuto knihu,” odvece Mlok a podal mi knížku, kterou držel v ruce; bylo to Česky pro Mloky a její listy nesly stopy častého a pilného používání. “Dostala se sem se zásilkou kněh obsahu poučného. Mohl jsem si vybrati Geometrii pro vyšší třídy škol středních, Dějiny válečné taktiky, Průvodce po Dolomitech nebo Zásady bimetalismu. Zvolil jsem si však tuto knížku, jež se mi stala druhem nejmilejším. Znám ji juž celou zpaměti, avšak nalézám v ní stále nové zdroje zábavy i poučení.”

Moje paní i já jsme projevili svoji nelíčenou radost i podiv nad jeho správnou, ba téměř srozumitelnou výslovností. “Bohužel není zde nikoho, s kým bych mluvil česky,” pravil náš nový přítel skromně, “a nejsem si ani jist, je-li sedmý pád od slova kůň koni nebo koňmi.”

“Koňmi,” řekl jsem.

“Ó ne, koni,” zvolala moje paní živě.

“Byl byste tak laskav a řekl mi,” tázal se nás milý besedník horlivě, “co jest nového ve stověžaté matičce Praze?”

“Ta roste, příteli,” odvětil jsem potěšen jeho zájmem a několika slovy jsem mu nastínil rozkvět naší zlaté metropole.

“Jak radostné jsou to zvěsti,” pravil Mlok s netajeným uspokojením. “Zdalipak ještě visí na Mostecké věži uťaté hlavy popravených českých pánův?”