Текст книги "Karel Čapek"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 2 (всего у книги 14 страниц)

“Nemůžeme, pane Vantochu.”

“Tož vy jste divny lidi,” vzdychl kapitán a hlučně se vysmrkal do blankytně modrého kapesníku. “A nevíte vy tady o někom, kdo by chcel koupit nějakou loď?”

“Tady v Jevíčku?”

“Ja, tady, nebo někde kolem. Já bych chcel, aby ten veliké kšeft přišel sem, do my country.”

“To je od vás hezké, kapitáne –”

“Ja. Oni ti druzí jsou moc velky zloději. A nemají peníze. Vy jako od newspapers musíte znát ty velky lidi tady, takovy ty bankers a ship-owners, jak se řekne, loděpány, ne?”

“Loďaře. To neznáme, pane Vantochu.”

“Tož to je škoda,” zasmušil se kapitán.

Pan Golombek si na něco vzpomněl. “Neznáte snad pana Bondyho?”

“Bondy? Bondy?” přemítal kapitán van Toch. “Počkej, to jméno bych jako měl znát. Bondy. Ja, v London je nějaké Bond Street, a tam jsou živí tuze bohaty lidi. Nemá on nějaké kšeft na tom Bond Street, ten pan Bondy?”

“Ne, on je v Praze, ale narodil se myslím tady v Jevíčku.”

“A sakra,” zahlaholil kapitán radostně, “to máš pravdu, chlapče. Ten, co měl na rynku střižné krám. Ja, Bondy – jak on se jmenoval? Max. Max Bondy. Tak on má teď kšeft v Praze?”

“Ne, to asi byl jeho otec. Tenhle Bondy se jmenuje G. H. Prezident G. H. Bondy, kapitáne.”

“G. H.,” kroutil hlavou kapitán. “G. H., tady nebyl žádné G. H. Ledaže by to byl Gustl Bondy, – ale to nebyl žádné prezident. Gustl byl takové pihaté židáček. Tož to nemože být on.”

“To bude on, pane Vantochu. Vždyť to jsou leta, co jste ho neviděl.”

“Ja, to máš pravdu. To jsou leta,” souhlasil kapitán. “Čtyřicet let, hochu. To može byt, že ten Gustl už bude veliké. A co on je?”

“On je prezident správní rady MEAS, víte, co je ta veliká továrna na kotle a takové věci, no, a předseda asi dvaceti společností a kartelů – Moc velký pán, pane Vantochu. Říkají mu kapitán našeho průmyslu.”

“Kapitán?” podivil se Captain van Toch. “Tož to já nejsem jediné kapitán z Jevíčka! Sakra, tak on Gustl je taky Captain. To bych se s ním měl sejít. A má on peníze?”

“No jej. Hrůzu peněz, pane Vantochu. Ten bude mít svých pár set miliónů. Nejbohatší člověk u nás.”

Kapitán van Toch hluboce zvážněl. “A taky Captain. To tě děkuju, chlapče. Tož to já za ním popluju, za tym Bondy. Ja, Gustl Bondy, I know. Takové židáček to byl. A teď je to Captain G. H. Bondy. Jaja, to to utíká,” vzdychl melancholicky.

“Pane kapitáne, my už budeme muset jít, aby nám neujel večerní vlak –”

“Tož to já vás doprovodím do přístavu,” děl kapitán a počal zvedat kotvy. “Moc rád, že jste přijeli, páni. Já znám jednoho redaktora v Surabaja, dobré hoch, ja, a good friend of mine. Ohromné ožrala, mládenci. Kdybyste chtěli, já bych vám našel místo u novin v Surabaja. Ne? No, jak chcete.”

A když už se vlak rozjížděl, mával kapitán van Toch pomalu a slavnostně ohromným modrým kapesníkem. Přitom mu vypadla jedna veliká, nepravidelná perla do písku. Perla, kterou nikdo nikdy nenašel.

KAPITOLA 3

G. H. BONDY A JEHO KRAJAN

Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho druhu střižným zbožím, výbavy pro nevěsty, véby, ručníky, utěrky, ubrusy a povlaky, kartouny a grádly, Ia sukna, hedvábí, záclony, lambrekýny, pozamentérie a veškeré šicí potřeby. Založeno roku 1885. – Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS, komerční rada, burzovní rada, místopředseda Svazu průmyslníků, Consulado de la República Ecuador, člen mnoha správních rad atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem

BONDY

Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bondy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol.; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností. (Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí. Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem.)

Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne zastavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesníkem mohutný zával šíje. Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku.

Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlustého pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně: “Prosím?”

“Tož, chlapče,” hlaholil pán, “bydlí tady nějaké pan Bondy?”

“Přejete si?” ptal se mrazivě pan Povondra.

“Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja. Ja,” vzpomněl si, “tady je kartička.” A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jméno:

CAPTAIN J. VAN TOCH

E. I. & P. L. Co S. Kandong Bandoeng

Surabaya Naval Club

Pan Povondra naklonil hlavu a váhal. Mám mu říci, že pan Bondy není doma? Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci? Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám. Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil; ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku. Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš; přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima – Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou odpovědnost. “Račte dál,” řekl, “já vás u pana rady ohlásím.”

Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrůzu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán.

Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu. “Co tu chce?” ptá se podezíravě.

“Nevím prosím,” mumlá uctivě pan Povondra.

Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya – kde vlastně je Surabaja? Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou. Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. “Tak ho sem přiveďte,” káže pan Bondy.

Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutuje. G. H. Bondymu jde v ústrety. “Very glad to meet you, Captain. Please, come in.”

“Nazdar, nazdárek, pane Bondy,” provolává radostně Captain.

“Vy jste Čech?” diví se pan Bondy.

“Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Krupař Vantoch, do you remember?”

“Pravda, pravda,” raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) “Krupař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vantochu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?”

“Thanks,” děl kapitán zdvořile. “Tatík už dávno šel, jak se to řekne –”

“Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn…” Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. “Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?”

“Ja, to budu já, pane Bondy,” souhlasil kapitán vážně. “Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.”

“Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já,” uznával pan Bondy sportovně.

“Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pane Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc.”

“Dostával, to je pravda,” rozpomínal se G. H. Bondy pohnutě. “A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?”

Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. “Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy. Tož tak, že. That’s so.”

“Pamatujete se,” nořil se do vzpomínek pan Bondy, “jak jste za mnou křičel: Žide, žide, čert si pro tě přijde –?”

“Ja,” děl kapitán a zatroubil dojatě do modrého kapesníku. “Ach ja. To byly krásny časy, chlapče. Tož co je to platny, utíká to. Teď jsme obá stary lidi a oba Captains.”

“Pravda, vy jste kapitán,” připomněl si pan Bondy. “Kdo by si to byl pomyslel! Captain of Long Distances – říká se to tak, že?”

“Yah, sir. A highseaer. East India and Pacific Lines, sir.”

“Krásné povolání,” vzdychl pan Bondy. “Hned bych s vámi měnil, kapitáne. Musíte mi o sobě vypravovat.”

“Tož to ja,” ožil kapitán. “Já bych vám chcel něco vypravovat, pane Bondy. Moc zajímavá věc, mládenče.” Kapitán van Toch se neklidně rozhlížel.

“Hledáte něco, kapitáne?”

“Ja. Ty nepiješ žádny pivo, pane Bondy? Já ti dostal takovou žízeň cestou ze Surabaja.” Kapitán se počal hrabat v rozsáhlé kapse kalhot a vyndal modrý kapesník, plátěný pytlík s něčím, pytlík s tabákem, nůž, kompas a svazek bankovek. “Já bych si poslal někoho pro pivo. Třeba toho stewarda, co mě vedl tady do ty kabiny.”

Pan Bondy zazvonil. “Nechte to, kapitáne. Zapalte si zatím nějaký doutník –”

Kapitán vzal doutník s červenou a zlatou páskou a čichl k němu. “To je tabák z Lombok. Tam jsou velky zloději, co je to platny.” Načež k zděšení pana Bondyho rozmačkal drahocenný doutník v mohutné hrsti a nasypal si tabákovou drť do lulky. “Ja, Lombok. Nebo Sumba.”

Zatím se ve dveřích nehlasně zjevil pan Povondra.

“Přineste nějaké pivo,” kázal pan Bondy.

Pan Povondra zvedl obočí. “Pivo? A kolik?”

“A gallon,” broukl kapitán a zašlápl ohořelou sirku do koberce. “V Aden bylo hrozně horko, chlapče. – Tož já mám takovy novinky, pane Bondy. Ze Sunda Islands, see? Tam by se dal dělat báječné kšeft, pane. A big business. Ale to by se musela povídat celá, jak se to řekne, story, ne?”

“Povídka.”

“Ja. Tož taková povídačka, pane. Počkat.” Kapitán obrátil k stropu své pomněnkové oči. “Já teď nevím, kde vzít ten začátek.”

(Zase nějaký obchod, pomyslel si G. H. Bondy. Bože, jaká otrava! Bude mně povídat, že by mohl dovážet šicí stroje na Tasmánii nebo parní kotle a špendlíky na Fidži. Báječný obchod, já vím. Na to jsem vám dobrý. U čerta, já přece nejsem žádný kramář. Já jsem fantasta. Já jsem svým způsobem básník. Povídej mi, námořníku Sindibáde, o Surabaji nebo o Fénixových ostrovech. Nepřitáhla tě Magnetová hora, neunesl tě do svého hnízda pták Noh? Nevracíš se s nákladem perel, skořice a bezoáru? Nu tak, člověče, začni lhát!)

“Tak já bych začal s tym šcórem,” ohlásil kapitán.

“S jakým ščórem?” podivil se komerční rada Bondy.

“No, s tema štírama. Jak se to řekne, lizards.”

“Ještěrky?”

“Ja, sakra, ještěrkove. Takovy ještěrkove jsou tam, pane Bondy.”

“Kde?”

“Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.” Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. “Tak sakra, kde je to pivo?”

“Hned přijde, kapitáne.”

“Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.” Kapitán plácl prudce do stolu. “A že by to byli čerti, to je lež. A damned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.”

G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra?

“Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty – sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.”

“Žraloci?”

“Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat.”

“To tedy ty ještěrky žijí v moři?”

“Ja, v moři. Jenom v noci lezou na břeh, ale za chvílu zase musijou do vody.”

“A jak vypadají?” (Pan Bondy se snažil získat čas, než se vrátí ten zatracený Povondra.)

“No, velky by byly jako tuleně, ale když ťapkají po zadních tlapičkách, tak jsou tak vysoky,” ukazoval kapitán. “Že by byly hezky, to nejsou. Oni nemají na sobě žádny ty šlupky.”

“Šupiny?”

“Ja, šlupiny. Dočista jsou holy, pane Bondy, jako nějaké žaby nebo takové ty salamanders. A ty jejich přední tlapičky, to ti je jako pracičky od děcek, ale prsty mají jenom čtyři. Tož takovy ubožáčkove,” dodával kapitán soucitně. “Ale moc chytry a mily zvířata, pane Bondy.” Kapitán se svezl na bobek a jal se v této pozici kolébavě přešlapovat. “Takhle oni ťapkají, ty ještěrkove.”

Kapitán se namáhal uvést své mohutné tělo v dřepu do vlnivého pohybu; přitom držel ruce před sebou jako panáčkující a prosící pes a upíral na pana Bondyho pomněnkové oči, které se zdály žadonit o sympatii. G. H. Bondy byl tím prudce dojat a jaksi lidsky zahanben. Ke všemu se objevil ve dveřích tichý pan Povondra se džbánem piva a zvedl pohoršeně obočí, pohlížeje na nedůstojné počínání kapitánovo.

“Dejte sem to pivo a jděte pryč,” vyhrkl pan Bondy honem.

Kapitán se zvedl a supěl. “Tož takovy to jsou zvířátka, pane Bondy. Your health,” řekl a napil se. “Pivo tu máš dobry, chlapče. Tož pravda, takový dům, jako máš ty –” Kapitán si utřel kníry.

“A jak jste ty ještěrky našel, kapitáne?”

“To je právě ta povídačka, pane Bondy. Tož to přišlo tak, že jsem lovil perle na Tana Masa –” Kapitán se zarazil. “Nebo tam někde. Ja, to byl nějaké jiné ostrov, ale to je zatím můj secret, mládenče. Lidi jsou veliky zloději, pane Bondy, a člověk si musí dat pozor na hubu. A když tam ty dva zatraceny Singhales řezali pod vodou ty shells od těch perel –”

“Škeble?”

“Ja. Takovy ty škeble, co se drží na kamenech fest jako židovská víra a musejí se odříznout nožem. Tož při tom se ty ještěrkove na ty Singhales koukali, a ty Singhales si mysleli, že to jsou mořsky čerti. To je moc nevzdělany lid, ty Singhales a Bataks. Tož prý, že tam jsou čerti. Ja.” Kapitán zatroubil mocně do kapesníku. “To víš, chlapče, to člověku nedá. Já nevím, jestli jsme jen my Češi takové zvědavé národ, ale kde jsem potkal našeho krajana, tak všude musel do všeho strčit svůj nos, aby jako poznal, co za tým je. Já myslím, že to je tím, že my Češi nechceme v nic věřit. Tož jsem si vzal do svy stary hloupy hlavy, že se na ty čerty musím podívat blíž. Taky jsem byl ožhralé, pravda, ale to bylo proto, že jsem měl pořád ve svy hlavě ty hloupy čerty. Ono tam dole na equator je ledacos možny, člověče. Tak jsem se šel večer podívat na ten Devil Bay –”

Pan Bondy se pokusil představit si tropickou zátoku vroubenou skalami a pralesem. “No a?”

“Tož tam sedím a dělám ts-ts-ts, aby jako ty čerti přišli. A chlapče, za chvílu vylezl z moře jeden takové ještěrka, postavil se na zadní nožičky a kroutil celým tělem. A dělá na mě ts-ts-ts. Kdybych nebyl ožhralé, tak bych třeba po tom střelil; ale já byl, kamaráde, nalité jako Angličan, a tož říkám, pocem, ty, pocem, tapa-boy, já tě nechcu ublížit.”

“To jste s ním mluvil česky?”

“Ne, malajsky. Tam se nejvíce mluví malayan, chlapče. On nic, jen tak přešlapuje a kroutí se, jako když se děcko stydí. A kolem ve vodě bylo pár set těch ještěrků a vystrkovali z vody svy tlamičky a koukali po mně. A já, tož pravda, byl jsem ožhralé, tož jsem si sedl na bobek a začal jsem se kroutit jako ten ještěrka, aby se mě jako nebáli. A pak vylezl z vody druhé ještěrka, velké asi jako desetileté kluk, a začal taky tak ťapkat. A v přední tlapičce držel takovou tu perlovou škeblu.” Kapitán se napil. “Nazdar, pane Bondy. Pravda, já byl dočista nalité, a tož mu povídám, ty chytráku, ty jako chceš, abych ti tu škeblu otevřel, ja? Tak pocem, já ti to možu svym nožem otevřít. Ale on nic, furt si netroufal. Tak jsem se začal znovu tak kroutit, jako bych byl malá holčička, když se před někým stydí. Tož on přiťapkal blíž, a já k němu pomalu natahuju ruku a vemu tu škeblu z jeho nožičky. Tož pravda, strach jsme měli obá, to si možeš myslet, pane Bondy; ale já byl opilé, pravda. Tak jsem vzal svůj nůž a tu škeblu jsem otevřel; hmátnu prstem, není-li tam perla, ale nebyla tam, jenom ten škaredé sopel, jako ten slizovaté mollusc, co v těch škeblách žije. Tak na, povídám, ts-ts-ts, sežer si to, když chceš. A hodím mu tu otevřenou škeblu. To bys koukal, chlapče, jak on ji vylízal. To musí být pro ty ještěrky náramné titbit, jak se to řekne?”

“Lahůdka.”

“Ja, lahůdka. Jenomže se, chudáčkove maly, nemožou do těch tvrdych škvořápek těma prstičkama dostat. To je těžké život, ja.” Kapitán se napil. “Já jsem si to potom rozložil ve svy hlavě, mládenče. Když ty ještěrkove viděli, jak ty Singhales řežou ty škeble, tak oni si asi řekli, aha, to oni je žerou, a chceli se podívat, jak je ty Singhales budou otvírat. On takové Singhales vypadá ve vodě dost podobně jako ještěrka, ale takové ještěrka je chytřejší než Singhales nebo Batak, protože se chce něco naučit. A Batak se nikdy nenaučí nic než samy zlodějství,” dodal kapitán J. van Toch rozhořčeně. “A když jsem na tom břehu dělal ts-ts-ts a kroutil se jako ještěrka, tak si mysleli, že jsem třeba nějaké veliké salamander. Proto se ani moc nebáli a přišli ke mně, abych jim otevřel tu škeblu. Takovy to jsou moudry a důvěřivy zvířata.” Kapitán van Toch se začervenal. “Když jsem se s nima víc seznámil, pane Bondy, tak jsem se svlíkal do naha, abych byl víc jako oni, takové holé abych byl; ale jim bylo pořád divny, že mám takovy chlupaty prsa a takovy ty věci. Ja.” Kapitán si přejel kapesníkem zbrunátnělou šíji. “Ale já nevím, jestli ti to není moc dlouhy, pane Bondy.”

G. H. Bondy byl okouzlen. “Ne, není. Jen povídejte dál, kapitáne.”

“Tož ja, to já možu. Když ten ještěrka vylízal tu škeblu, tak na to ty druhy koukali a lezli na břeh. Některy taky měli škeble v tlapičkách – to je dost divny, chlapče, že je dovedli od těch cliffs utrhnout takovýma dětenčíma pracičkama bez palců. Chvílu se styděli, a pak si ty škeble nechali z tlapiček vzít. Tož pravda, nebyly to samy škeble od perel, takovy všelijaky neřád to byl, ty plany ústřice a tak, ale ty jsem házel do vody a povídám, to ne, děti, tohle nemá žádnou cenu, to já vám svym nožem otvírat nebudu. Ale když to byla perlová škebla, tak jsem ji svym nožem otevřel a máknul jsem, jestli tam není perla. A tu škeblu jsem jim dal k vylízání. To už kolem dokola sedělo pár set těch lizards a koukali se, jak já to otvírám. A některy to zkoušeli sami, jako rozundat tu škeblu nějakou takovou škvořepinkou, co tam ležela. Tož to mně bylo divny, chlapče. Žádny zvíře neumí zacházet s instruments; co je to platny, zvíře, to je halt jenom příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin, tu škatuli s konzervou; ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane. Pravda, divny mně to bylo.” Kapitán se napil. “Za tu noc, pane Bondy, jsem našel v těch shells nějakých osumnáct perel. Byly tam maličky i větší, a tři byly jako pecka, pane Bondy. Jako pecka.” Kapitán van Toch kýval vážně hlavou. “Když jsem se ráno vracel na tu svou loď, tak jsem si říkal, Captain van Toch, vždyť se ti to jen zdálo, sir, byl jsi ožhralé, pane, a tak; ale co je to platny, tady v ty kapsičce jsem měl těch osumnáct perel. Ja.”

“To je nejlepší povídka,” vydechl pan Bondy, “kterou jsem kdy slyšel.”

“Tak vidíš, chlapče,” děl kapitán potěšeně. “Přes den jsem si to rozložil ve svy hlavě. Já budu ty ještěrky – ochočit, ne? ja, ochočit a cvičit, a oni mně budou nosit ty pearl-shells. Tam jich musí být hrůza, těch škeblí v tom Devil Bay. Tak jsem tam ten večer šel znovu, ale o něco dřív. Když začne zapadat slunce, tak ty ještěrkove vystrkují z vody svy papule, tuhle, tamhle, až jich je plno. Já sedím na břehu a dělám ts-ts-ts. Najednou koukám, žralok, jen jeho ploutev mu kouká z vody. Pak to tak ve vodě zaplácalo, a jeden ještěrka byl pryč. Já jsem těch žraloků napočítal dvanáct, jak se při tom západu slunce táhli do toho Devil Bay. Pane Bondy, ty potvory mně za jeden večer sežraly přes dvacet mých ještěrků,” vyhrkl kapitán a zuřivě se vysmrkal. “Ja, přes dvacet! To dá rozum, takové nahé ještěrka s těma tlapičkama se jim neubrání. Člověk by byl brečel, když na to koukal. To bys musel vidět, chlapče…”

Kapitán se zamyslil. “Já mám totiž moc rád zvířata, člověče,” řekl konečně a zvedl blankytné oči ke G. H. Bondymu. “Já nevím, jak vy se na to koukáte, Captain Bondy –”

Pan Bondy pokývl na znamení souhlasu.

“Tož to je dobře,” potěšil se kapitán van Toch. “Oni jsou moc hodny a moudry, ty tapa-boys; když jim člověk něco povídá, tak dávají pozor, jako když poslouchá pes svyho pána. A nejvíc ty jejich dětinsky ručičky – víš, chlapče, já jsem stary chlap a rodinu žádnou nemám… Ja, stary člověk je tuze sám,” bručel kapitán přemáhaje své pohnutí. “Hrozně mily jsou ty ještěrkove, co je to platny. Jen kdyby ty žraloci je tak nežrali! Když jsem po nich, jako po těch sharks, házel kamínkama, tak oni taky začali házet, ty tapa-boys. Ty tomu nebudeš věřit, pane Bondy. Tož pravda, daleko nedohodili, protože mají ručičky tuze krátky. Ale divny je to, člověče. Když jste tak šikovny, hoši, povídám, tak zkuste tady tím mym nožem otevřít nějakou tu škeblu. A položím ten nůž na zem. Oni se chvílu ostýchali, a pak jeden to zkusí a strká špičku nože mezi ty škvořápky. To musíš páčit, povídám, páčit, see? takhle tím nožem zakroutit, a je to. A on to pořád prubuje, chudáček, až to ruplo a ta škebla se otevřela. Tak vidíš, povídám. Vždyť ono to není tak těžky. Když to dovede takové pohan Batak nebo Singhales, tak aby to neuměl tapa-boy, no ne? – Já těm ještěrkům přece nebudu povídat, pane Bondy, že je to báječné marvel a div, když takovy zvíře tohle dokáže. Ale teď to možu říct, já byl – já byl – no, dočista thunderstruck.”

“Jako u vidění,” napověděl pan Bondy.

“Ja, richtik. Jako u vidění. Tož to mně tak vrtalo hlavou, že jsem tam s tou mou lodí zůstal ležet ještě jeden den. A večer zas do toho Devil Bay a zas jsem se koukal, jak ty sharks žerou ty my ještěrky. Tu noc jsem přisahal, chlapce, že to tak nenechám. Taky jim jsem dal svy čestny slovo, pane Bondy. Tapa-boys, Captain J. van Toch vám tady pod tema strašnejma hvězdama slibuje, že vám pomože.”

KAPITOLA 4

OBCHODNÍ PODNIK KAPITÁNA VAN TOCHA

Když kapitán van Toch toto vypravoval, zježily se mu vlasy v týle úchvatem a vzrušením.

“Ja, pane, to teda jsem přisahal. Od ty doby, chlapče, jsem neměl chvílu pokoje. V Padang jsem vzal svy prázdniny a poslal jsem tem židům v Amsterdam sto padesát sedum perel, všecko, co mně ty my zvířátka donesly. Potom jsem našel takovyho jednoho chlapa, on to byl Dajak a shark-killer, co zabíjí ty žraloky nožem ve vodě. Hrozné zloděj a vrah, ten Dajak. A s ním po takovy maly tramp-lodi zpátky na Tana Masa, a teď, fella, tu budeš tym svym nožem zabíjet ty žraloky. Já chcel, aby tam ty sharks vybil, aby dali pokoj mým ještěrkům. On byl takové vrah a pohan, ten Dajak, že si nic nedělal ani z těch tapa-boys. Čert nečert, jemu to bylo jedno. A já jsem zatím dělal na těch lizards svy observations a experiments, – tož počkat, já o tom mám takovou lodní knihu, do ktery jsem to každé den psal.” Kapitán vytáhl z náprsní kapsy objemný notes, ve kterém počal listovat.

“Tož kteryho dnes máme? Pravda, dvacátyho pátyho června. Tak například dvacáty páty červen, to bylo teda loni. Ja, tady. Dajak zabil žraloka. Lizards mají ohromné interest o tu mrchu. Toby – to byl teda jeden takové menší ještěrka, ale tuze chytré,” vysvětloval kapitán. “Já jim musel dát všelijaky jmena, víš? abych o nich mohl psát tu knihu. – Tož Toby strkal prsty do ty díry od toho nože. Večer nosili suchy větve na můj oheň. – To nic není,” bručel kapitán. “Já najdu nějaké jiné den. Třeba dvacátyho června, ne? – Lizards stavěli dál ten – ten – jak se řekne jetty?”

“Hráz, ne?”

“Ja, hráz. Takové dam. Teda stavěli dál ten nové hráz na severozápadním konci Devil Bay. – Člověče,” vysvětloval, “to ti bylo báječny dílo. Hotové breakwater.”

“Vlnolam?”

“Ja. Oni na ty straně snášeli svy vajíčka a chceli tam mít tichou vodu, víš? To oni si sami vymysleli, že tam udělají takové ten dam; ale já tě řeknu, že by žádné úředník nebo inžinýr od Waterstaat v Amsterdam neudělal lepší plán na takové podvodní hráz. Náramně šikovny dílo, jenomže jim to brala voda. Oni si vyhrabávají pod vodou aji takovy hluboky díry do břehů, a v těch dírách oni ve dne žijou. Hrozně chytry zvířata, pane, docela jako beavers.”

“Bobři.”

“Ja, ty veliky myši, co dovedou stavět ty přehrady na řece. Oni tam měli spoustu těch hrází a hráziček, v tom Devil Bay, takovy krásně rovny dams, že to vypadalo jako nějaky město. A nakonec chceli postavit ten hráz přes cely ten Devil Bay. Tož tak. – Už dovedou odvalovat kameny heverama,” četl dále. “Albertovi – to byl jeden tapa-boy – to rozmačkalo dva prsty. – Dvacátyho prvního: Dajak sežral Alberta! Ale bylo mu po něm špatně. Patnáct kapek opia. Slíbil, že už to neudělá. Pršelo celé den. – Třicátyho června: Lizards stavěli ten hráz. Toby nechce dělat. – Pane, ten byl chytré,” vysvětloval kapitán s obdivem. “Ty chytry nikdy nechcou nic dělat. On furt něco kutil, ten Toby. Co je to platny, i mezi ještěrkama jsou tuze velky rozdíly. – Třetího července: Sergeant dostal nůž. – To byl takové veliké, silné ještěrka, ten Sergeant. A moc šikovné, pane. – Sedmyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden cuttle-fish – to je taková ryba, co má v sobě ty hnědy sračky, víš?”

“Sépie?”

“Ja, to bude ona. – Desátyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden veliké jelly-fish – to je taková potvora jako sulc, a pálí jako kopřiva. Šeredny zvíře to je. – A teď pozor, pane Bondy. Třináctyho července. Já to tu mám podtrženo. Sergeant zabil tym nožem malyho žraloka. Váha sedumdesát liber. – Tak tady to je, pane Bondy,” prohlásil kapitán J. van Toch slavnostně. “Tady to stojí černy na bílym. To je ten veliké den, chlapče. Akorát třináctyho července loni.” Kapitán zavřel notes. “Já se za to nestydím, pane Bondy: já jsem tam na břehu toho Devil Bay klek na kolena a brečel od samy čisty radosti. Teď už jsem věděl, že se ty my tapa-boys nedají. Ten Sergeant za to dostal krásny novy harpun – harpun máš to nejlepší, chlapče, když budeš lovit žraloky –, a já mu povídám, be a man, Sergeant, a ukaž tem tapa-boys, že se možou bránit. Člověče,” křikl kapitán, vyskočil a bouchal nadšením do stolu, “víš, že tam za tři dny plaval ohromné chcíplé žralok, full of gashes, jak se to řekne?”

“Plný ran?”

“Ja, samá díra od toho harpunu.” Kapitán se napil, až to klokotalo. “Tož tak je to, pane Bondy. Teď teprve jsem udělal s tema tapa-boys… takové jako kontrakt. Totiž dal jsem jako svy slovo, že když mně donesou ty perlovy škeble, že já jim za to dám ty harpoons a knives, jako ty nože, aby se mohli bránit, see? To je poctivé business, pane. Co je to platny, člověk má byt poctivé i k tem zvířatům. A taky nějaky dřevo jsem jim dal. A dva železny wheelbarrows –”

“Trakaře. Kolečka.”

“Ja. Takovy kolečka. Aby mohli vozit ty kameny na ten hráz. Oni to, chudáci, museli všechno tahat v tech svych tlapičkách, víš? No, hrůzu věcí dostali. Já bych je nechcel ošidit, to zase ne. Počkej, chlapče, něco ti ukážu.”

Kapitán van Toch si nadzvedl jednou rukou břicho a druhou vylovil z kapsy u kalhot plátěný pytlík. “Tož tady to mám,” řekl a vysypal jeho obsah na stůl. Bylo to na tisíc perel všech velikostí: drobné jako semenec, větší, veliké jako hrách, několik ve velikosti třešně; dokonalé perly kapkovité, hrbolaté perly barokní, perly stříbřité, modré, pleťově nažloutlé, naběhlé do černa i růžové. G. H. Bondy byl jako u vidění; nemohl si pomoci, musel se v nich přehrabovat, válet je konečky prstů, přikrývat oběma dlaněmi –

“To je krása,” vydechl s úžasem, “kapitáne, to je jako sen!”

“Ja,” děl kapitán nevzrušeně. “Pěkny je to. A tech žraloků zabili asi třicet za ten rok, co jsem tam s nima byl. Mám to tady napsany,” řekl ťukaje na náprsní kapsu. “Však co tech nožů jsem já jim dal, a pět tech harpoons – Mně přijdou ty nože skoro na dva americky dollars apiece, tož teda za kus. Moc dobry nože, chlapce, z takovy ty ocele, co nechytá žádné rust.”

“Rez.”

“Ja. Protože to mají byt podvodní nože, jako do moře. A ty Batakové taky stáli hrůzu peněz.”

“Jací Batakové?”

“Tož ty domorodci na tom ostrově. Oni mají takovou víru, že ty tapa-boys jsou jako čerti, a hrozně se jich bojí. A když viděli, že já s tema jejich čerty mluvím, tak mě chceli dočista zabít. Po cely noci tloukli do takovych zvonů, aby ty čerty jako zahnali od toho svyho kampongu. Hrozné rámus dělali, pane. A pak vždycky ráno na mně chceli, abych jim za to zvonění zaplatil. Za tu prácu, co s tím měli, víš? Tož co je to platny, ty Batakove jsou moc veliky zloději. Ale s tema tapa-boys, sir, s tema ještěrkama by se dal dělat poctivé business. Tož tak. Moc dobré kšeft, pane Bondy.”

G. H. Bondy si připadal jako v pohádce. “Kupovat od nich perly?”

“Ja. Jenže v Devil Bay už žádny perly nejsou, a na jinych ostrovech nejsou žádny tapa-boys. To je ta celá věc, mládenče.” Kapitán J. van Toch vítězně nadul tváře. “To je právě ten veliké kšeft, co já jsem vymyslel ve svy hlavě. Chlapče,” řekl bodaje do vzduchu tlustým prstem, “vždyť ono tech ještěrků náramně přibylo od tý doby, co já jsem se jich ujal! Oni se teď možou bránit, you see? Eh? A furt jich bude víc! No tak, pane Bondy? Nebyl by to báječné podnik?”

“Já pořád nevidím,” děl G. H. Bondy nejistě, “… jak to vlastně myslíte, kapitáne?”

“Tož vozit ty tapa-boys na jiny perlovy ostrovy,” vyrazilo to konečně z kapitána. “Já jsem vypozoroval, že ty ještěrkove se nemožou sami dostat přes volny a hluboky moře. Oni dovedou chvílu plavat a chvílu ťapkat po dně, ale ve veliky hloubce, tam je na ně moc veliké tlak; oni jsou tuze měkký, víš? Ale kdybych já měl takovou loď, co by se v ní dal pro ně udělat takové tank, takové nádrž na vodu, tož bych já je mohl rozvážet, kam bych chcel, see? A oni by tam hledali perle, a já bych za nima jezdil a dovážel jim ty nože a harpoons a jiny takovy věci, co oni potřebujou. Ty chudáčkove se v tom Devil Bay tak roz – rozprasili, ne?”

“Rozmnožili.”

“Ja, rozmnožili, že už tam nebudou mět co žrát. Oni žerou, co jsou ty menší rybičky a molluscs a takové ten vodní hmyz; ale aji brambory oni možou žrat a suchary a takovy obyčejny věci. Tož to by šlo je krmit v takovych tanks na lodi. A já bych je na šikovnych místech, kde není moc lidí, pustil zase do vody a udělal tam takovy – takovy farms pro ty my ještěrky. Tož já bych chcel, aby se mohli uživit, ty zvířátka. Oni jsou moc mily a chytry, pane Bondy. Však až je uvidíš, chlapče, tak řekneš Hullo, Captain, to máš užitečny zvířátka. Ja. On: teď jsou lidi cely blázni po perlách, pane Bondy. Tož to je ten veliké business, co jsem já vymyslel.”

G. H. Bondy byl na rozpacích. “Je mně hrozně líto, kapitáne,” začal váhavě, “ale – já opravdu nevím –”

Blankytné oči kapitána J. van Tocha se zalily slzami. “Tož to je špatny, chlapče. Já bych ti tady nechal ty všecky perly jako… jako guaranty na tu loď, ale tu loď já sám koupit nemožu. Já bych věděl o moc šikovny lodi tuhle v Rotterdam… ona je na Diesel motor –”