Текст книги "Karel Čapek"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 14 (всего у книги 14 страниц)

“Cože je tak zima,” divil se starý pán jektaje zuby.

“Já vás podržím, tati. Jen pojďte,” domlouval mu mladý a chopil ho pod paží. “Já myslím, že jste se na té vodě nachladil. To byl jenom kus dřeva.”

Starý pán se třásl jako list. “Já vím, kus dřeva. Mně budeš povídat! Já vím nejlíp, co jsou Mloci. Pusť!”

Povondra junior udělal, co ještě nikdy v životě: kývnul na taxík. “Na Vyšehrad,” řekl a strkal tatínka do vozu. “Já vás svezu, tati. Ono je už pozdě.”

“Baže už je pozdě,” drkotal otec Povondra. “Moc pozdě. Už je konec, Frantíku. To nebyl kus dřeva. To jsou oni.”

Mladý Povondra musel tatínka doma do schodů skoro vynést. “Odestelte, maminko,” šeptal chvatně ve dveřích. “Musíme tatínka uložit, rozstonal se nám.”

Tak, a teď leží otec Povondra v peřinách; nos mu nějak divně čouhá z obličeje a rty něco nesrozumitelně žmoulají a brebentí; jak vypadá staře, jak vypadá staře! Teď se trochu uklidnil –

“Je vám líp, tati?”

U nohou postele potahuje nosem a pláče do zástěry maminka Povondrová; snacha zatápí v kamnech a děti, Frantík a Mařenka, upírají široké, vyjevené oči na dědečka, jako by ho nemohly poznat.

“Nechtěl byste doktora, tatínku?”

Otec Povondra se dívá na děti a něco šeptá; a najednou mu z očí vyběhly slzy.

“Chcete něco, tatínku?”

“To já, to já,” šeptá starý pán. “Abys věděl, to jsem já všechno zavinil. Kdybych tehdy nebyl pustil toho kapitána k panu Bondymu, tak by se tohle všechno nestalo – –”

“Vždyť se nic nestalo, tati,” chlácholil mladý Povondra.

“Ty tomu nerozumíš,” sípal starý pán. “To přece je konec, víš? Konec světa. Teď přijde moře i sem, když jsou tady ti Mloci. To jsem já udělal; neměl jsem toho kapitána pustit dál – – Aby jednou lidi věděli, kdo tím vším byl vinen.”

“Nesmysl,” ozval se syn drsně. “To si ani neberte do hlavy, tati. To udělali všichni lidé. To udělaly státy, to udělal kapitál – Všichni chtěli mít těch Mloků co nejvíc. Všichni na nich chtěli vydělat. My jsme jim taky posílali zbraně a kdeco – My všichni za to můžeme.”

Otec Povondra sebou nepokojně vrtěl: “Všude dřív bývalo moře, a bude zas. To je konec světa. Mně jednou říkal jeden pán, že i u Prahy bývalo mořské dno – Já myslím, že to tehdy taky udělali Mloci. Víš, já jsem neměl toho kapitána ohlásit. Něco mně pořád říkalo, nedělej to, – ale pak jsem si myslel, třeba mně ten kapitán dá diškereci – A vidíš, nedal. Člověk tak zbytečně zničí celý svět –” Starý pán polykal něco jako slzy. “Já vím, já vím dobře, že je s námi konec. Já vím, že jsem to udělal já –”

“Dědečku, nechcete čaj?” ptala se soucitně mladá paní Povondrová.

“Já bych jenom chtěl,” vydechl starý pán, “já bych jenom chtěl, aby mně to ty děti odpustily.”

KAPITOLA 11

AUTOR MLUVÍ SÁM SE SEBOU

“Ty to takhle necháš?” ozval se na tomto místě autorův vnitřní hlas.

Co totiž? ptal se pisatel poněkud nejistě.

“Necháš pana Povondru takhle umřít?”

Inu, bránil se autor, já to nedělám rád, ale – Koneckonců pan Povondra má už svá léta; řekněme, že mu je hodně přes sedmdesát –

“A ty ho necháš, aby se tak duševně trápil? Ani mu neřekneš, dědečku, vždyť není tak zle, svět nezahyne na Mloky a lidstvo se zachrání, jen ještě počkejte a dožijete se toho? Prosím tě, nemůžeš pro něho udělat nic?”

Tak já mu pošlu doktora, navrhl autor. Starý pán má asi nervovou horečku; v tom věku z toho může ovšem dostat zápal plic, ale snad to chválabohu přežije; snad bude ještě houpat Mařenku na klíně a vyptávat se, čemu se ve škole učila – Radosti stáří, bože: ať má starý pán ještě radosti stáří!

“Pěkné radosti,” posmíval se vnitřní hlas. “Bude k sobě to dítě tisknout starýma rukama a bát se, člověče, bát se, že i ona bude jednou prchat před hučícími vodami, jež neodvratně zaplavují celý svět; bude v hrůze vraštit své ježaté obočí a šeptat: To jsem já udělal, Mařenko, to jsem udělal já – Poslechni, chceš opravdu nechat zahynout celé lidstvo?”

Autor se zamračil. Neptej se mne, co chci. Myslíš, že z mé vůle se rozpadají lidské pevniny napadrť, myslíš, že já jsem chtěl tyhle konce? To je prostě logika událostí; copak já mohu do ní zasahovat? Dělal jsem, co jsem mohl; varoval jsem lidi včas; ten X, to jsem byl částečně já. Kázal jsem, nedávejte Mlokům zbraně a třaskaviny, zastavte ten ohavný kšeft se Salamandry a tak, – víš, jak to dopadlo. Všichni měli tisíc naprosto správných hospodářských a politických námitek, proč to nejde. Já nejsem politik ani hospodář: já je přece nemohu přesvědčovat. Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu! Žádná kosmická katastrofa, ale jenom samé státní, mocenské, hospodářské a jiné důvody – Proti tomu se nedá nic dělat.

Vnitřní hlas chvilku mlčel. “A není ti lidstva líto?”

Počkej, ne tak honem! Vždyť nemusí vyhynout celé lidstvo. Mloci potřebují jenom víc břehů, aby měli kde bydlet a klást vajíčka. Oni třeba místo souvislých pevnin udělají ze suché země samé dlouhé nudle, aby těch břehů bylo co nejvíc. Řekněme, že se na těch pruzích země nějací lidé udrží, ne? A budou dělat kovy a jiné věci pro Salamandry. Mloci přece nemohou sami pracovat s ohněm, víš?

“Lidi tedy budou sloužit Mlokům.”

Budou, když to tak chceš nazvat. Budou prostě pracovat v továrnách jako teď. Budou mít jenom jiné pány. Koneckonců se snad ani tak mnoho nezmění –

“A není ti lidstva líto?”

Proboha, nech mne! Co mám dělat? Vždyť to chtěli lidé; všichni chtěli mít Mloky, chtěl je obchod, průmysl a technika, chtěli je státníci i vojenští páni – I mladý Povondra to říkal: my všichni za to můžeme. Prosím tě, jak by mně nebylo lidstva líto! Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby. Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit. Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny – Jen si vzpomeň, jak to dokazoval Wolf Meynert: že lidé musejí udělat místo Mlokům; a teprve Salamandři že stvoří šťastný, jednotný a stejnorodý svět –

“Prosím tě, Wolf Meynert! Wolf Meynert je intelektuál. Našels už něco tak hrozného a vražedného a nesmyslného, aby tím některý intelektuál nechtěl obrodit svět? Nu, nech to být! Nevíš, co teď dělá Mařenka?”

Mařenka? Ta si myslím hraje na Vyšehradě. Musíš být tiše, řekli jí, dědeček spí. Tak ona neví co a má hrozně dlouhou chvíli –

“A co dělá?”

Nevím. Nejspíš se pokouší dosáhnout špičkou jazyka na špičku svého nosu.

“Tak vidíš. A ty bys nechal přijít něco jako novou potopu světa?”

Ale tak přestaň! Copak mohu dělat zázraky? Ať se stane, co se musí stát! Ať mají věci svůj neodvratný průběh! I to je cosi jako útěcha: že to, co se děje, naplňuje svou nutnost a svůj zákon.

“Nešlo by ty Mloky nějak zastavit?”

Nešlo. Je jich příliš mnoho. Musí se pro ně udělat místo.

“Nešlo by, aby nějak vymřeli? Třeba by na ně mohla přijít nějaká nemoc nebo degenerace –”

Příliš laciné, brachu. Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?

“Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.”

Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.

“ – – Počkej, lidi proti lidem! Něco mě napadá. Třeba by nakonec mohli být Mloci proti Mlokům.”

Mloci proti Mlokům? Jak to myslíš?

“Například… když je těch Salamandrů příliš mnoho, mohli by se mezi sebou servat o nějaký ždibec pobřeží, o nějakou zátoku či co; potom už budou spolu bojovat o větší a větší břehy; nakonec by museli zápasit o světové břehy, ne? Mloci proti Mlokům! Co myslíš, nebyla by tohle dějinná logika?”

– – Ba ne, to nejde. Mloci nemohou bojovat proti Mlokům. To by bylo proti přírodě. Mloci jsou přece jeden rod.

“Lidi jsou taky jeden rod, člověče. A vidíš, nevadí jim to; jeden rod, a oč o všechno bojují! Už ani ne o místo, kde by žili, ale o moc, o prestiž, o vliv, o slávu, o trhy a vím já oč ještě! Proč by i Salamandři nemohli mezi sebou bojovat třeba o prestiž?”

Nač by to dělali? Prosím tě, co by z toho měli?

“Nic, leda to, že by jedni měli dočasně víc břehů a víc moci než druzí. A po čase by se to zase obrátilo.”

A proč by měli mít jedni víc moci než druzí? Vždyť všichni jsou stejní, všichni jsou Mloci; všichni mají stejnou kostru, jsou stejně oškliví a stejně průměrní – Proč by se měli navzájem mordovat? Prosím tě, ve jménu čeho by spolu bojovali?

“Jen je nech, ono se už něco najde. Koukej se, jedni bydlí na západním břehu a druzí na východním; budou se potírat třeba ve jménu Západu proti Východu. Tady máš evropské Salamandry a tam dole africké; to by v tom byl čert, aby nakonec ti jedni nechtěli být víc než ti druzí! Nu co, půjdou jim to dokázat ve jménu civilizace, expanze nebo já nevím čeho; vždycky se najdou nějaké ideové nebo politické důvody, pro něž Mloci jednoho břehu budou muset podřezat Mloky z druhého břehu. Salamandři jsou civilizovaní jako my, člověče; ti nebudou mít nouzi o mocenské, hospodářské, právní, kulturní nebo jaké argumenty.”

A mají zbraně. Nezapomeň, že jsou báječně vyzbrojeni.

“Ano, mají habaděj zbraní. Tak vidíš. To by bylo, aby se nenaučili od lidí, jak se dělají dějiny!”

Počkej, počkej okamžik! (Autor vyskočil a začal přebíhat po pracovně.) Pravda, to by v tom byl čert, aby to nedovedli! Já už to vidím. Stačí podívat se na mapu světa – hergot, kde je nějaká mapa světa!

“Já ji vidím.”

Tak dobře. Tady máš Atlantický oceán se Středozemním a Severním mořem. Tady je Evropa, tuto Amerika – Tak tady je kolébka kultury a moderní civilizace. Zde někde je potopena stará Atlantis –

“A teď tam Mloci ponořují Atlantidu novou.”

Právě. A tuhle máš – Tichý a Indický oceán. Starý, tajemný Orient, člověče. Kolébka lidstva, jak se říká. Tady někde na východ od Afriky je potopena mytická Lemurie. Tady je Sumatra, o kousek na západ od ní –

“– ostrůvek Tana Masa. Kolébka Mloků.”

Ano. A tam vládne King Salamander, duchovní hlava Salamandrů. Tady ještě žijí tapa-boys kapitána van Tocha, původní tichomořští, polodivocí Mloci. Prostě jejich Orient, víš? Ta celá oblast se teď jmenuje Lemurie, kdežto ta druhá oblast, civilizovaná, poevropštělá a zamerikanizovaná, moderní a technicky vyspělá, je Atlantis. Tam tedy je diktátorem Chief Salamander, veliký dobyvatel, technik a voják, Čingischán Mloků a bořitel pevnin. Ohromná osobnost, člověče.

(“… Poslyš, je on opravdu Mlok?”)

(… Ne. Chief Salamander je člověk. Jmenuje se vlastně Andreas Schultze a byl za světové války někde šikovatelem.)

(“Proto!”)

(Nu ano. To už tak máš.) Tak tady je Atlantis a Lemurie. To rozdělení má důvody zeměpisné, administrativní, kulturní…

“… a národní. Nezapomeň na národní důvody. Lemurští Salamandři mluví Pidgin English, kdežto atlantští Basic English.”

No dobře. Během doby pronikají Atlantové bývalým Suezským kanálem do Indického oceánu –

“Přirozeně. Klasická cesta na východ.”

Správně. Naproti tomu lemurští Mloci se tlačí přes kap Dobré naděje na západní břeh bývalé Afriky. Tvrdí totiž, že k Lemurii patří celá Afrika.

“Přirozeně.”

Heslo je Lemurie Lemurům. Pryč s cizáky a podobně. Mezi Atlanty a Lemury se prohlubuje propast nedůvěry a odvěkého nepřátelství. Nepřátelství na život a na smrt.

“Čili stávají se z nich Národy.”

Ano. Atlantové pohrdají Lemury a nazývají je špinavými divochy; Lemuři pak fanaticky nenávidí atlantské Mloky a vidí v nich imperialisty, západní ďábly a porušovatele starého, čistého, původního Mloctví. Chief Salamander se domáhá koncesí na březích lemurských, prý v zájmu exportu a civilizace. Vznešený kmet King Salamander, byť nerad, musí povolit; je totiž méně ozbrojen. V zátoce tigridské nedaleko někdejšího Bagdadu to praskne: domorodí Lemuři přepadnou atlantskou koncesi a zabijí dva atlantské oficíry, prý pro nějakou nacionální urážku. Následkem toho –

“ – dojde k válce. Přirozeně.”

Ano, dojde k světové válce Mloků proti Mlokům.

“Ve jménu Kultury a Práva.”

A ve jménu Pravého Mloctví. Ve jménu národní Slávy a Velikosti. Heslo je: Buď my, nebo oni! Lemurové, ozbrojení malajskými krisy a dýkami jógů, podřežou bez milosti atlantské vetřelce; za to pokročilejší, evropsky vzdělaní Atlantové vpustí do lemurských moří chemické jedy a kultury zhoubných bakterií s takovým válečným úspěchem, že se tím zamoří všechny světové oceány. Moře je infikováno uměle vypěstovaným žaberním morem. A to je konec, člověče. Mloci vyhynou.

“Všichni?”

Všichni do posledního. Bude to vymřelý rod. Uchová se po nich jenom ten starý öhningenský otisk Andriase Scheuchzeri.

“A co lidé?”

Lidé? Ah pravda, lidé. Nu, ti se začnou pomalu vracet z hor na břehy toho, co zůstane z pevnin; ale oceán bude ještě dlouho smrdět rozkladem Mloků. Pevniny zase pomalu porostou nánosem řek; moře krok za krokem ustoupí a všechno bude skoro jako dřív. Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal Bůh za hříchy lidí. Budou také zkazky o potopených mytických zemích, které prý byly kolébkou lidské kultury; bude se třeba bájit o jakési Anglii nebo Francii nebo Německu –

“A potom?”

– – – Dál už to nevím.

Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech

1890

Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.

1895-1901

V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy.

1901-1909

Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou

v Praze.

1907

Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.

1909-1915

Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 je promován na doktora filozofie.

1917

Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů.

1921-1938

Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923 pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jako dramaturg a režisér.

1922

Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi.

1925

Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kterou pomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu na Vinohradech.

1931

Jmenován členem mezinárodního výboru pro duševní spolupráci Společnosti národů (stálý výbor pro literaturu a umění).

1933

Pracuje ve Výboru pro pomoc německým uprchlíkům, je místopředsedou Penklubu.

1934

Organizuje pomocnou sociální akci Demokracie dětem.

1935

Žení se s Olgou Scheinpflugovou, počátky stavebních úprav domu ve Strži, který novomanželé dostali od Václava Palivce do doživotního užívání.

1937

Účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži.

1938

Podílí se na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze. Opakovaně je navrhován na Nobelovu cenu za literaturu. Po mnichovské konferenci (29. – 30.9. 1938) čelí nenávistné kampani, bojuje s českým fašismem a prožívá nejtěžší období svého života. Umírá 25.12. na zápal plic. Pohřeb na Vyšehradě se koná 29.12.

První vydání knih Karla Čapka

1917 – Boží muka

1918 – Pragmatismus čili Filozofie praktického života

– Krakonošova zahrada

– Nůše pohádek

1920 – Loupežník

– Kritika slov

– RUR

1921 – Trapné povídky

– Ze života hmyzu (společně s Josefem Čapkem)

1922 – Lásky hra osudná (společně s Josefem Čapkem)

– Zářivé hlubiny a jiné prózy

– Továrna na absolutno

– Věc Makropolus

1923 – Italské listy

1924 – Krakatit

– Anglické listy

1925 – Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí

– O nejbližších věcech

1927 – Adam stvořitel

– Skandální aféra Josefa Holouška

1928 – Hovory s T.G.M. (1. díl)

1929 – Povídky z jedné kapsy

– Povídky z druhé kapsy

– Zahradníkův rok

1930 – Výlet do Špatněl

1931 – Hovory s T.G.M. (2. díl)

– Marsyas čili na okraji literatury

1932 – Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek

– Obrázky z Holandska

– Apokryfy

– O věcech obecných čili zoon politikon

1933 – Dášenka čili život štěněte

– Hordubal

1934 – Povětroň

– Obyčejný život

1935 – Hovory s T.G.M. (3. díl)

– Mlčení s T. G. Masarykem

1936 – Válka s mloky

– Cesta na sever

1937 – Bílá nemoc

– Jak se dělají noviny

– První parta

1938 – Matka

– Jak se co dělá

1939 – posmrtně – Život a dílo skladatele Foltýna (torzo románu)