Текст книги "Karel Čapek"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 12 (всего у книги 14 страниц)

To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii. Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek; nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast; není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých; jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejně nízké životní úrovni. Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků. A přece není známek, že by tím Mloci trpěli. Naopak. Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka; obejdou se bez filozofie, bez posmrtného života i bez umění; neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen; jsou naprostí životní realisté. Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi; liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci. Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích; nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí. Stačí jim žít a množit se; mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou. Jsou prostě homogenní. Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo. Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu. Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět. Jedna musí ustoupit. Víme už, která to bude.

Dnes žije na celé zeměkouli asi dvacet miliard civilizovaných Mloků, čili asi desetkrát tolik jako všech lidí; z toho s biologickou nutností a dějinnou logikou vyplývá, že Mloci, jsouce ujařmeni, se budou muset osvobodit; že jsouce homogenní se budou muset spojit; a že stanouce se takto největší mocí, kterou kdy svět viděl, budou muset převzít vládu nad světem. Myslíte, že jsou takoví blázni, aby potom šetřili člověka? Myslíte, že budou opakovat jeho historickou chybu, které se odjakživa dopouštěl tím, že si poroboval poražené národy a třídy, místo aby je vyhubil? že ze sobectví zakládal věčně nové rozdíly mezi lidmi, aby se potom z velkodušnosti a idealismu snažil je zas překlenout? Ne, tohoto dějinného nesmyslu se Mloci nedopustí, volal Wolf Meynert, už proto ne, že si vezmou výstrahu z mé knihy! Budou dědici celé lidské civilizace; spadne jim do klína vše, co jsme dělali a oč jsme se pokoušeli, chtějíce ovládnout svět; ale byli by proti sobě, kdyby s tímto dědictvím chtěli převzít také nás. Musejí se zbavit lidí, chtějí-li uchovat svou stejnorodost. Kdyby tak neučinili, vnesli bychom mezi ně dřív nebo později svůj dvojí destruktivní sklon: tvořit rozdíly a trpět je. Ale toho se neobávejme; dnes už žádný tvor, který bude pokračovat v dějinách člověka, nebude opakovat sebevražedné bláznovství lidstva.

Není pochyby, že mločí svět bude šťastnější, než býval svět lidí; bude jednotný, homogenní a ovládaný stejným duchem. Mlok se nebude od Mloka lišit řečí, názory, vírou ani životními nároky. Nebude mezi nimi kulturních ani třídních rozdílů, nýbrž jen dělba práce. Nikdo nebude pánem ani otrokem, neboť všichni budou sloužit jenom Velikému Mločímu Celku, jenž bude bohem, vládcem, zaměstnavatelem i duchovním vůdcem. Bude jen jeden národ a jen jedna úroveň. Bude to lepší a dokonalejší svět, než býval náš. Bude to jediný možný Šťastný Nový Svět. Nuže, udělejme mu místo; nic jiného už zhasínající lidstvo vykonat nemůže než urychlit svůj konec – v tragické kráse, pokud i na to nebude pozdě. –

Podáváme zde názory Wolfa Meynerta ve formě pokud možno přístupné; jsme si vědomi, že tím ztrácejí mnoho na své působivosti a hloubce, jimiž svého času fascinovaly celou Evropu a zejména mládež, která s nadšením přijímala víru v úpadek a nastávající konec lidstva. Říšská vláda sice zakázala učení Velikého Pesimisty pro některé politické důsledky a Wolf Meynert se musil uchýlit do Švýcar; nicméně celý vzdělaný svět si přisvojil s uspokojením Meynertovu teorii o zániku lidstva; kniha (o 632 stranách) vyšla ve všech jazycích světa a byla v mnoha miliónech rozšířena i mezi Mloky.

KAPITOLA 6

X VARUJE

Snad i to byl následek prorocké knihy Meynertovy, že literární a umělecká avantgarda v kulturních centrech vyhlásila devízu: Po nás ať přijdou Salamandři! Budoucnost náleží Mlokům. Mloci, toť kulturní revoluce. Ať nemají svého umění: aspoň nejsou zatíženi idiotskými ideály, zaschlými tradicemi a celou tou ztyřelou, nudnou, školometskou veteší, které se říkalo poezie, hudba, architektura, filozofie a vůbec kultura, – senilní slova, při nichž se nám obrací žaludek. Tím lépe, že dosud nepropadli přežvykování přežilého lidského umění: my jim uděláme nové. My mladí razíme cestu budoucímu světovému salamandrismu: my chceme být prvními Mloky, my jsme Salamandři zítřku! A tak se zrodilo mladé básnické hnutí salamandriánů, vznikla tritónská (třítónová) hudba a pelagické malířství, které se inspirovalo tvarovým světem medúz, mořských láčkovců a korálů. Krom toho bylo objeveno regulační dílo Mloků jako nový zdroj krásy a monumentality. Už máme po krk přírody, volalo se; sem s hladkými betonovými břehy místo starých rozervaných útesů! Romantika je mrtva; budoucí pevniny budou obrýsovány čistými přímkami a předělány na sférické trojúhelníky a kosočtverce; starý geologický svět musí být nahrazen geometrickým. Zkrátka bylo tu zase jednou něco nového a budoucího, nové duchovní senzace a nové kulturní manifesty; ti pak, kdo opomenuli včas nastoupit cestu příštího salamandrismu, cítili s hořkostí, že propásli svou dobu, a mstili se za to tím, že hlásali čisté lidství, návrat k člověku a k přírodě a jiná reakcionářská hesla. Ve Vídni byl vypískán koncert tritónské hudby, v pařížském Salónu Nezávislých rozřezal neznámý pachatel pelagický obraz nazvaný Capriccio en bleu; prostě salamandrismus byl na vítězném a nezadržitelném postupu.

Nechybělo ovšem zpátečnických hlasů, které se stavěly proti “mločí mánii”, jak se tomu říkalo. Nejzásadnější v tom směru byl anonymní anglický pamflet, který vyšel pod názvem X varuje. Tato brožura dosáhla značného rozšíření, ale totožnost jejího původce nebyla nikdy odhalena; mnoho lidí mínilo, že ji napsal nějaký vysoký církevní hodnostář, soudíce tak podle toho, že v angličtině X je zkratka pro Krista.

V první kapitole se pisatel pokusil o statistiku Mloků, omlouvaje se zároveň za nepřesnost čísel, která uvádí. Tak už odhad celkového počtu všech Salamandrů kolísá toho času mezi sedminásobkem a dvacetinásobkem úhrnného počtu všech lidí na světě. Stejně neurčité jsou naše vědomosti o tom, kolik mají Mloci pod mořem továren, naftových studní, chaluhových plantáží, úhořích farem, využité vodní síly a jiných přírodních zdrojů; nemáme ani přibližných dat o tom, jaká je výrobní kapacita mločího průmyslu; nejméně ze všeho je nám pak známo, jak to vypadá s vyzbrojením Mloků. Víme sice, že Salamandři jsou ve své spotřebě kovů, strojových součástí, výbušných látek a mnoha chemikálií odkázáni na lidi; ale jednak všechny státy přísně tají, jaké zbraně a kolik jiných výrobků dodávají svým Mlokům, jednak víme nápadně málo o tom, co vlastně v hlubinách mořských Mloci vyrábějí z polotovarů a surovin, které kupují od lidí. Jisto je, že Salamandři si ani nepřejí, abychom to věděli; v posledních letech zahynulo utopením nebo udušením tolik potápěčů spuštěných na dno mořské, že už to nelze přičítat pouhé náhodě. To arciť je úkaz alarmující jak po stránce průmyslové, tak v ohledu vojenském.

Je ovšem těžko si představit, pokračoval X v dalších paragrafech, co by si mohli nebo chtěli Mloci na lidech vzít. Nemohou žít na souši, a my jim celkem nemůžeme překážet v tom, jak si žijí pod vodou. Naše a jejich životní prostředí je od sebe přesně a navěky odděleno. Je sice pravda, že na nich žádáme určité pracovní výkony; ale za to je z velké části krmíme a dodáváme jim suroviny a tovary, kterých by bez nás vůbec neměli, například kovy. Ale i když není praktického důvodu k nějakému antagonismu mezi námi a Mloky, je tu, řekl bych, protiva metafyzická: proti tvorům povrchovým stojí tvorové hlubinní (abyssal); bytosti noční proti bytostem denním; temné tůně vodní proti jasné a suché zemi. Hranice mezi vodou a zemí je nějak ostřejší, nežli bývala: naší země se dotýká jejich voda. Mohli bychom žít pro všechny časy dokonale mimo sebe a vyměňovat si jenom určité služby a produkty; ale je těžko se zbavit tísnivého pocitu, že to asi nepůjde. Proč? Nemohu vám podat přesných důvodů; ale ten pocit tu je; je to cosi jako tušení, že jednou se vodstvo samo obrátí proti zemi, aby se vyřídila otázka kdo s koho.

Přiznávám se tímto k úzkosti poněkud iracionální, praví dále X; ale velmi by se mi ulevilo, kdyby Mloci vystoupili proti lidstvu s nějakými požadavky. Mohlo by se s nimi aspoň jednat, mohly by se s nimi uzavírat různé koncese, smlouvy a kompromisy; ale jejich mlčení je strašné. Bojím se jejich nepochopitelné zdrželivosti. Mohli by například žádat pro sebe určité politické výhody; upřímně řečeno, zákonodárství pro Mloky je ve všech státech poněkud zastaralé a není už důstojno tvorů tak civilizovaných a početně tak silných. Slušelo by se upravit nově práva i povinnosti Mloků, a to způsobem pro ně výhodnějším; mohlo by se uvažovat o nějaké míře autonomie pro Salamandry; bylo by spravedlivo zlepšit jejich pracovní podmínky a odměňovat jejich práci přiměřeněji. V mnohém ohledu by tedy bylo možno zlepšit jejich osud, kdyby o to aspoň žádali. Pak bychom jim mohli poskytnout některé ústupky a zavázat si je kompenzačními dohodami; přinejmenším by se tím získal čas pro řadu let. Avšak Mloci nežádají nic; zvyšují jen svou výkonnost a své objednávky; dnes už se konečně musíme ptát, kde se to obé jednou zastaví. Mluvívalo se kdysi o žlutém, o černém nebo o rudém nebezpečí; ale to byli aspoň lidé, a u lidí si dovedeme jakžtakž představit, co mohou chtít. Avšak i když ještě nemáme ponětí, jak a proti čemu vlastně bude lidstvo nuceno se bránit, musí být jasno aspoň to jedno: že budou-li na jedné straně Mloci, bude stát na druhé straně celé lidstvo.

Lidé proti Mlokům! Je načase, aby to už jednou bylo takto formulováno. Vždyť, upřímně řečeno, normální člověk instinktivně Salamandry nenávidí, štítí se jich – a bojí se jich. Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická požívačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí? Nebylo podobného úpadku mravů od dob, kdy se na Římskou říši užuž sesouval vpád barbarů. To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku. Sem s poslední číší, než bude s námi konec! Jaká hanba, jaké třeštění! Zdá se, že Bůh z hrozného milosrdenství nechává zchátrat národy a třídy, které se řítí v záhubu. Chcete číst ohnivé mene tekel napsané nad hodokvasem lidstva? Pohleďte na světelné nápisy, které po celé noci září na zdech hýřících a prostopášných měst! V tom ohledu se my lidé už přibližujeme Mlokům: že žijeme víc v noci než ve dne.

Kdyby aspoň ti Salamandři nebyli tak strašlivě průměrní, vyhrkl X jaksi stísněně. Ano, jsou jakžtakž vzdělaní; ale tím jsou ještě omezenější, neboť si osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické a opakovatelné. Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově; učí se z týchž knih jako lidsky Faust, jenom s tím rozdílem, že jim to stačí a že v nich nehlodá žádná pochybnost. To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý, hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v miliónech a miliardách stejných kusů; nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový úspěch. Naučili se užívat strojů a čísel, a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu; buduje technické divy, renovuje naši starou planetu a nakonec počíná fascinovat samo lidstvo. U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a prostřednosti. Buď se lidstvo s Mloky utká v dějinném konfliktu na život a na smrt, nebo se neodvratně posalamandří. Co mne se týče, uzavíral X melancholicky, viděl bych raději to prvé.

Nuže, X vás varuje, pokračoval neznámý pisatel. Ještě je možno setřást ten studený a slizký kruh, který nás všechny svírá. Musíme se zbavit Salamandrů. Je jich už příliš mnoho; jsou vyzbrojeni a mohou proti nám obrátit válečný materiál, o jehož úhrnné síle nevíme skoro nic; ale strašnější nebezpečí než v jejich počtu a síle je pro nás lidi v jejich úspěšné, ba triumfální méněcennosti. Nevím, čeho se máme bát víc: zda jejich lidské civilizace, nebo jejich potměšilé, chladné a zvířecí krutosti; ale to dvoje dohromady dává něco nepředstavitelně děsivého a téměř ďábelského. Ve jménu kultury, ve jménu křesťanství a lidstva se musíme osvobodit od Mloků. A tu volal anonymní apoštol:

Vy blázni, přestaňte konečně krmit Mloky! Přestaňte je zaměstnávat, vzdejte se jejich služeb, nechte je, ať se odstěhují kamkoliv, kde se sami uživí jako jiné vodní tvorstvo! Sama příroda si už udělá pořádek v jejich nadbytku: jen když lidé, lidská civilizace a lidské dějiny nebudou dál pracovat pro Salamandry!

A přestaňte Mlokům dodávat zbraně, zarazte pro ně dodávky kovů a třaskavin, neposílejte jim už stroje a tovary lidské! Nebudete dodávat tygrům zuby a jed hadům; nebudete topit pod ohněm sopečným aniž prokopávat hráze povodním. Buď uvalen zákaz dodávek na všechna moře, buďte Mloci postaveni mimo zákon, buďte prokleti a vyloučeni z našeho světa,

buď utvořena Liga národů proti Mlokům! Celé lidstvo buď připraveno bránit své bytí se zbraní v rukou; nechať se na popud Společnosti národů, švédského krále nebo římského papeže sejde světová konference všech civilizovaných států, aby uzavřela Světovou unii nebo aspoň spolek všech křesťanských národů proti Salamandrům! Dnes je osudný okamžik, kdy se pod strašlivým tlakem mločího nebezpečí a lidské odpovědnosti může podařit, nač nestačila světová válka se všemi svými nesmírnými oběťmi: zřízení Spojených Států Světa. Dejž to Bůh! Kdyby to se poštěstilo, pak nepřišli Mloci nadarmo a byli by nástrojem božím.

Tento patetický pamflet vyvolal živou odezvu v nejširší veřejnosti. Starší dámy souhlasily zejména s tím, že nastal nebývalý úpadek mravů. Naproti tomu hospodářské rubriky novin právem poukazovaly na to, že nelze omezovat dodávky Mlokům, jelikož by to způsobilo veliký pokles výroby a těžkou krizi v mnoha odvětvích lidského průmyslu. Také zemědělství dnes nutně počítá s ohromným odbytem kukuřice, brambor a jiných plodin pro mločí krmivo; kdyby byl snížen počet Salamandrů, nastal by silný pokles cen na trhu poživatin, čímž by se zemědělci octli na pokraji zkázy. Odborové svazy dělnické podezíraly pana X z reakcionářství a ohlašovaly, že nepřipustí, aby byl brzděn vývoz kteréhokoliv zboží pro Mloky; sotva se pracujícímu lidu dostalo plného zaměstnání a úkolových prémií, chce mu pan X vyrazit chléb z ruky; dělnictvo cítí s Mloky a odmítá všechny pokusy snížit jejich životní úroveň a vydat je zbídačelé a bezbranné v ruce kapitalismu. Pokud se týče Ligy národů proti Mlokům, namítaly všechny vážné politické instance, že by byla zbytečná; máme přece už jednak Společnost národů, jednak Londýnskou konvenci, jíž se námořní státy zavázaly, že nebudou své Salamandry opatřovat těžkou výzbrojí. Není ovšem snadno žádat takové odzbrojení na státu, který nemá jistoty, že jiná námořní moc nevyzbrojuje potají své Mloky a nezvyšuje tím svůj válečný potenciál na úkor svých sousedů. Rovněž žádný stát nebo kontinent nemůže nutit své Mloky, aby se stěhovali jinam, prostě proto, že tím by se nežádoucím způsobem zvýšil jednak průmyslový a zemědělský odbyt, jednak branná síla jiných států nebo kontinentů. A takových námitek, jež musel každý rozumný člověk uznat, bylo uvedeno mnoho.

Přesto se pamflet X varuje neminul hlubokým účinkem. Skoro ve všech zemích se šířilo lidové protimločí hnutí a byly zakládány spolky pro potírání Mloků, kluby antisalamandriánů, komitéty pro ochranu lidstva a mnohé jiné organizace toho druhu. Mločí delegáti v Ženevě byli inzultováni, když se ubírali na dvanáctisté třinácté sezení Komise pro studium Mločí Otázky. Prkenné ohrady na mořském pobřeží byly pomalovány výhružnými nápisy, jako Smrt Mlokům, Pryč se Salamandry a podobně. Mnoho Mloků bylo ukamenováno; žádný Salamandr se už neodvážil vystrčit ve dne hlavu z vody. Přesto z jejich strany nedocházelo k žádným projevům protestu nebo činům odvety. Byli prostě neviditelní, aspoň za dne; a lidé, kteří nakukovali přes mločí ohrady, viděli jen nekonečné a lhostejně hučící moře. “Koukejte ty potvory,” říkali lidé s nenávistí, “ani se neukážou!”

A do tohoto tísnivého ticha zadunělo takzvané zemětřesení v Louisianě.

KAPITOLA 7

ZEMĚTŘESENÍ V LOUISIANĚ

Toho dne – bylo to 11. listopadu o jedné hodině ranní – byl pocítěn v New Orleans prudký otřes země; několik baráků v černošských čtvrtích se sesulo; lidé v panice vybíhali na ulice, ale otřesy už se neopakovaly; jenom zavál zběsilým nárazem hučící, krátký cyklón, který rozbil okna a smetl střechy v nigerských uličkách; několik desítek lidí bylo zabito; nato se snesl prudký liják bahna.

Zatímco orleanští hasiči vyjížděli na pomoc do nejhůř postižených ulic, odklepávaly telegramy z Morgan City, Plaquemine, Baton Rouge a Lafayette: SOS! Vyšlete záchranné kolony! Jsme napolo smeteni zemětřesením a cyklónem; hráze Mississippi hrozí prolomením; vypravte ihned zákopníky, ambulance a všechny muže schopné práce! – Z Fort Livingston došla jen lakonická otázka: Haló, máte tam taky nadělení? – Nato došla depeše z Lafayette: Pozor! Pozor! Nejhůř postižena New Iberia. Zdá se, že přerušeno spojení mezi Iberií a Morgan City. Pošlete tam pomoc! – Vzápětí telefonuje Morgan City: Nemáme spojení s New Iberií. Je asi přerušena silnice a trať. Pošlete lodi a letadla do Vermillion Bay! My už nic nepotřebujeme. Máme asi třicet mrtvých a sto raněných. – Nato dochází telegram z Baton Rouge: Máme zprávu, že nejhůř New Iberia. Starejte se hlavně New Iberia. Sem jenom dělníky, ale rychle, nebo nám prasknou hráze. Děláme, co můžeme. – Nato: Hallo, hallo, Shreveport, Natchitoches, Alexandria posílají pomocné vlaky do New Iberie. Hallo, hallo, Memphis, Winana, Jackson posílají vlaky via Orleans. Všechna auta vezou lidi směr hráze Baton Rouge. – Hallo, tady Pascagoula. Máme několik mrtvých. Potřebujete pomoc?

Zatím už vyjížděly hasičské vozy, ambulance a pomocné vlaky směrem Morgan City – Patterson – Franklin. Po čtvrté hodině ranní došla první přesnější zpráva: Trať mezi Franklinem a New Iberií, sedm kilometrů na západ od Franklinu, pře rušena vodou; zdá se, že tam vznikla zemětřesením hluboká trhlina, spojená s Vermillion Bay a zaplavená mořem. Pokud zatím možno zjistit, postupuje tato trhlina od Vermillion Bay směrem východoseverovýchodním, blízko Franklinu se ohýbá na sever, ústí do Grand Lake, načež se táhne dále k severu až po linii Plaquemine – Lafayette, kde se končí ve starém jezírku; druhá větev trhliny spojuje Grand Lake na západ s jezerem Napoleonvillským. Celková délka propadliny je asi osmdesát kilometrů, šířka dva až jedenáct kilometrů. Zde bylo, zdá se, středisko zemětřesení. Možno mluvit o úžasné náhodě, že se tato trhlina vyhnula všem větším obcím. Nicméně ztráty na životech jsou asi značné. Ve Franklinu napršelo 60 cm bahna, v Pattersonu 45 cm. Lidé z Atchafalaya Bay vypravují, že při otřesu ustoupilo moře asi o tři kilometry, načež se vrhlo zpět na břeh vlnou třicet metrů vysokou. Jsou obavy, že na břehu zahynulo mnoho lidí. S New Iberií stále ještě není spojení.

Zatím dojel k New Iberii od západu vlak výpravy natchitocheské; první zprávy, vyslané oklikou přes Lafayette a Baton Rouge, byly hrozné. Už několik kilometrů před New Iberií nemohl vlak dále, protože trať byla zanesena bahnem. Uprchlíci vypravují, že prý se asi dva kilometry na východ od města otevřel bahenní vulkán, který rázem vychrlil spousty řídkého, studeného bláta; New Iberia prý zmizela pod přívalem bahna. Další postup potmě a v trvajícím dešti krajně obtížný. S New Iberií dosud žádné spojení.

Současně došly zprávy z Baton Rouge:

na hrázích mississippi už pracuje několik tisíc mužů stop kdyby aspoň přestalo pršet stop potřebujeme motyky lopaty vozy lidi stop posíláme pomoc do plaquemine teče jim do bot těm svrabařům

Depeše z Fort Jacksonu:

o půl druhé ráno nám sebrala mořská vlna třicet domů nevíme co to bylo asi sedmdesát lidí to spláchlo s sebou teď teprve jsem spravil aparát poštovní úřad to odneslo taky haló telegrafujte honem co to vlastně bylo telegrafista fred dalton haló vyřiďte minnii lacostové že se mně nic nestalo jenom mi to zlomilo ruku a odneslo šaty ale jen když zas je aparát okey fred

Z Port Eads došla zpráva nejstručnější:

máme mrtvé burywood je celý smeten do moře

Zatím – to bylo kolem osmé hodiny ráno – se vracela první letadla vyslaná nad postižené území. Celé pobřeží od Port Arthur (Texas) až po Mobile (Alabama) bylo prý v noci zaplaveno příbojovou vlnou; všude je vidět smetené nebo poškozené domy. Jihovýchodní Louisiana (od silnice Lake Charles – Alexandria – Natches) a jižní Mississippi (až po čáru Jackson – Hattiesburg – Pascagoula) jsou zaneseny bahnem. Ve Vermillion Bay vniká do země nová mořská zátoka, široká asi tři až deset kilometrů, sahající klikatě do vnitrozemí jako dlouhý fjord až skoro po Plaquemine. New Iberia se zdá být těžce poškozena, ale je vidět mnoho lidí, kteří odhrabávají bahno zaplavující domy a cesty. Přistát nebylo možno. Nejtěžší ztráty na životech budou asi na mořském břehu. Proti Point au Fer tone parník, patrně mexický. U Chandeleur Islands je moře pokryto troskami. Déšť v celé oblasti ustává. Viditelnost dobrá.

První zvláštní vydání neworleanských novin vyšla ovšem už po čtvrté hodině ranní; s pokračujícím dnem přibývalo nových vydání a podrobností; k osmé hodině ráno už noviny přinášely fotografie postiženého území a mapy nové mořské zátoky. O půl deváté otiskovaly interview s vynikajícím seizmologem memphiské univerzity dr. Wilburem R. Brownellem o příčinách otřesů země v Louisianě. Prozatím nemůžeme činit konečných závěrů, prohlásil věhlasný učenec, ale zdá se, že tyto otřesy nemají co dělat s vulkanickou činností dosud intenzívně živou v středomexickém sopečném pásmu, ležícím přímo proti postiženému území. Dnešní zemětřesení zdá se být spíše původu tektonického, to jest je způsobeno tlakem horských mas: z jedné strany Skalistých hor a Sierry Madre, z druhé strany pohoří Appalachianského na rozsáhlou propadlinu Mexického zálivu, jehož pokračováním je široká nížina při dolním toku Mississippi. Trhlina vybíhající nyní z Vermillion Bay je jenom nový a poměrně nepatrný zlom, drobná epizoda v geologickém propadání, jímž vznikl Mexický záliv a moře Karibské i s věncem Velkých a Malých Antil, tímto zbytkem někdejšího souvislého horského pásma. Není pochyby, že středoamerické sedání bude postupovat dál, novými otřesy, zlomy a trhlinami; nemůžeme vyloučit, že trhlina vermillionská je pouhou ouverturou k oživenému tektonickému procesu, jehož střed je právě v Mexickém zálivu; v tom případě můžeme být svědky obrovských geologických katastrof, jimiž by se mohla stát téměř pětina Spojených států mořským dnem. Zato však, kdyby k tomu došlo, mohli bychom s jistou pravděpodobností očekávat, že se počne zvedat mořské dno v okolí Antil nebo ještě východněji, v místech, kde starý mýtus hledá ponořenou Atlantidu.

Naproti tomu, pokračoval na slovo vzatý učenec poněkud konejšivě, není třeba brát vážně obavy, že by se v postižené končině projevila sopečná činnost; domnělé krátery chrlící bahno nejsou nic jiného než erupce bahenních plynů, k nimž asi došlo na trhlině vermillionské. Nebylo by divu, kdyby se v náplavu mississippském vyskytovaly ohromné podzemní bubliny plynů, které při styku se vzduchem mohou explodovat a zvedat s sebou statisíce tun vody a bahna. Ovšem k definitivnímu vysvětlení, opakoval dr. W. R. Brownell, bude třeba dalších zkušeností.

Zatímco Brownellovy vyhlídky na geologické katastrofy běžely rotačkami novin, dostal guvernér státu Louisiana z Fort Jacksonu telegram tohoto znění:

litujeme ztrát na lidských životech stop hleděli jsme se vyhnout vašim městům avšak nepočítali jsme s odrazem a nárazem mořské vody při výbuchu stop zjistili jsme tři sta čtyřicet šest lidských obětí na celím pobřeží stop vyslovujeme soustrast stop chief salamander stop haló haló tady fred dalton poštovní stanice fort jackson právě odtud odešli tři mloci přišli před deseti minutami na poštu podali telegram namířili na mne pistolemi ale už jsou pryč šeredné potvory zaplatili a běželi do vody honil je jenom lékárníkův pes neměli by chodit po městě jinak nic nového pozdravujte minnii lacostovou že ji líbám telegrafista fred dalton

Guvernér státu Louisiana kroutil nad tímto telegramem dlouho hlavou. Nějaký šprýmař, ten Fred Dalton, řekl si posléze. Raději to ani nedáme do novin.

KAPITOLA 8

CHIEF SALAMANDER KLADE POŽADAVKY

Tři dny po zemětřesení v Louisianě byla hlášena nová geologická katastrofa, tentokrát v Číně. Za mohutného, dunivého otřesu země se roztrhlo v provincii Kiangsu mořské pobřeží severně od Nankingu, asi uprostřed mezi ústím Jang-tse a starým korytem Hwang-ho; do této trhliny vniklo moře a spojilo se s velikými jezery Pan-jün a Hung-tsu mezi městy Hwaingan a Fugjang. Zdá se, že následkem zemětřesení opouští Jang-tse pod Nankingem své koryto a valí se směrem k jezeru Tai a dále na Hang-čou. Ztráty na lidských životech nelze zatím ani přibližně odhadnout. Statisíce lidí prchají do severních a jižních provincií. Japonské válečné lodi dostaly rozkaz vyplout k postiženému pobřeží.

Ačkoliv otřesy země v Kiangsu svým rozsahem daleko překročily pohromu v Louisianě, věnovalo se jim celkem málo pozornosti, neboť na katastrofy v Číně je svět už zvyklý a nezáleží tam, jak se zdá, na nějakém tom miliónu životů; mimoto bylo vědecky jasno, že jde o pouhé tektonické zemětřesení, související s hlubinnou mořskou brázdou u souostroví Riukiu a Filipín. Tři dny nato však zaznamenaly evropské seizmografy nové otřesy země, jejichž střed byl někde u Kapverdských ostrovů. Podrobnější zprávy hlásily, že těžkým zemětřesením bylo postiženo pobřeží Senegambie jižně od St. Louis. Mezi místy Lampul a Mboro vznikla hluboká propadlina zaplavená mořem a postupující na Merinaghen až po wady Dimarské. Podle očitých svědků vyrazil za strašného rachotu ze země sloup ohně a páry, rozmetávající v dalekém okruhu písek a kamení; nato bylo slyšet jek moře, které se valilo do otevřené propadliny. Ztráty na životech nejsou značné.

Tento třetí otřes země vyvolal už cosi jako paniku. Oživuje snad vulkanická činnost země? ptaly se noviny. Zemská kůra počíná praskat, hlásaly večerníky. Odborníci vyslovili domněnku, že “rozsedlina senegambská” vznikla snad jenom erupcí vulkanické žíly související s vulkánem Pico na ostrově Fogo v souostroví Kapverdském; tento vulkán soptil ještě roku 1847 a od té doby byl považován za vyhaslý. Západoafrické zemětřesení nemá tedy nic společného se seizmickými úkazy v Louisianě a v Kiangsu, jež byly původu patrně tektonického. Ale lidem, jak se zdá, bylo celkem jedno, praská-li země z důvodů tektonických nebo vulkanických. Fakt je, že toho dne byly všechny kostely přeplněny modlícími se zástupy. V některých krajinách musely být chrámy otevřeny i v noci.

K jedné hodině ráno (bylo to dvacátého listopadu) zachycovali radioamatéři ve větší části Evropy na svých radioaparátech silné poruchy, jako by pracovala nějaká nová, neobyčejně mocná vysílací stanice. Našli ji na vlnové délce dvě stě tři; bylo slyšet cosi jako hukot strojů nebo mořských vln; do toho táhlého, nekonečného šumění se najednou ozval strašný, skřehotavý hlas (všichni jej popisovali podobně: dutý, kvákavý, jakoby umělý hlas, k tomu ještě nesmírně zesílený megafonem); a tento žabí hlas rozčileně volal: “Hallo, hallo, hallo! Chief Salamander speaking. Hallo, Chief Salamander speaking. Stop all broadcasting, you men! Stop your broadcasting! Hallo, Chief Salamander speaking!” Potom se jiný, podivně dutý hlas ptal: “Ready?” “Ready.” Nato bylo slyšet praskot, jako by se přepínalo vedení; a zase jiný nepřirozeně seškrcený hlas volal: “Attention! Attention! Attention!” “Hallo!‘ “Now!”

A nyní se ozval chraptivý, unavený, ale přece jen velitelský hlas do nočního ticha. “Hallo, vy lidé! Tady Louisiana. Tady Kiangsu. Tady Senegambia. Litujeme lidských životů. Nechceme vám působit zbytečné ztráty. Chceme jenom, abyste vyklidili mořské břehy na místech, která vám předem označíme. Uděláte-li to, vyhnete se politováníhodným nehodám. Příště vám oznámíme nejméně čtrnáct dní předem, na kterém místě budeme rozšiřovat své moře. Dosud jsme konali jenom technické zkoušky. Vaše třaskaviny se osvědčily. Děkujeme vám.

Hallo, vy lidé! Zachovejte klid. Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů. Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život. Je nás příliš mnoho. Už pro nás není dost místa na vašich březích. Proto musíme odbourat vaše pevniny. Uděláme z nich samé zálivy a ostrovy. Tím se dá délka světových břehů zpětinásobit. Budeme stavět nové mělčiny. Nemůžeme žít v hlubokém moři. Budeme potřebovat vašich pevnin jako materiálu k zasypání hlubin. Nemáme proti vám nic, ale je nás příliš mnoho. Můžete se zatím odstěhovat do vnitrozemí. Můžete se uchýlit do hor. Hory se budou bourat až na konec.