Текст книги "Preklady"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 8 (всего у книги 9 страниц)

BLAISE CENDRARS

PANAMA

(Fragment)

Mám žízeň

U čerta

Čertovskou

U všech čertů

Chtěl bych číst Obzor neuchâtelský nebo Hlasatele z Pampeluny

Uprostřed Atlantiku má člověk své pohodlí jen v redakční místnosti

Točím se v kleci poledníků jako veverka v té své

Tu je koukej Rus který má sympatickou hlavu

Kam jít

Také on neví kam by složil své zavazadlo

V Léopoldvillu nebo v Sedžerah u Nazaretu, u pana Junoda nebo u mého starého přítele Perla

V Kongu v Besarábii na ostrovech Samoa

Znám všechny dopravní řády

Všechny vlaky a jejich přípoje

Hodinu příjezdu hodinu odjezdu

Všechny parníky všechny tarify a všechny taxy

Mně je to jedno

Mám adresy

Žít ze šlamastiky

Vracím se z Ameriky na palubě Volturna, za 35 franků z Nového Yorku do Rotterdamu

(Du monde entier)

BRET HARTE

BROWN NA CALAVERÁCH

Umírněný tón hovoru a nepřítomnost kouře i bot v oknech wingdamského dostavníku ukazovaly zřetelně, že mezi pasažéry uvnitř vozu je žena. Náklonnost části zevlounů na stanicích kupiti se u okna a jakýsi zájem vzhledem k objevujícím se kožešinkám, kloboukům a límečkům označovaly dále, že je hezká. To vše Mr Jack Hamlin pozoroval na kozlíku s úsměvem cynické filozofie. Ne že by pohrdal ženským pohlavím, ale protože v něm nalézal klamavý živel, který občas odvádí lidi od stejně nejisté přízně hry v poker, – jejímž, jak může býti poznamenáno, exponentem z povolání byl Mr Hamlin.

Tak tedy když postavil svou úzkou botu na kolo a seskočil, ani nemrkl do okna vozu, z něhož vlál zelený závoj, nýbrž potloukal se sem tam s onou nepozornou a vážnou lhostejností své třídy, která snad je nejbližší dobré výchově. Se svým těsně upjatým kabátem a ovládaným zevnějškem tvořil význačnou protivu k ostatním cestujícím s jejich horečným neklidem a nemotorným vzrušením; a sám Bill Masters, graduovaný z harvardské univerzity, ve svých nedbalých šatech, se svou překypující živostí a svým silným ceněním bezzákonnosti a barbarství, a svými ústy plnými lží a sýra, hrál, obávám se, jen neromantickou postavu vedle tohoto osamělého počtáře náhod s jeho bledou řeckou lící a homérickou vážností.

Kočí zavolal “Všichni nastupovat!” a Mr Hamlin se obrátil k vozu. Jeho noha stála na kole a jeho obličej se pozvedl k úrovni otevřeného okna, když v tom okamžiku potkalo jeho oči něco, co se mu zdálo býti nejkrásnějšíma očima na světě. Tu zase klidně sestoupil, pronesl několik slov k jednomu z pasažérů ve voze, způsobil výměnu míst a stejně klidně se umístil uvnitř dostavníku. Mr Hamlin nikdy nedovolil své filozofii, aby překážela rozhodnému a rychlému činu.

Obávám se, že Jackovo vniknutí vrhlo jistou stísněnost na ostatní cestující – zejména na ty, kteří se nejvíce dvořili cizí dámě. Jeden z nich se vyklonil a zjevně jí pošeptal informaci týkající se jediným slovem živnosti Mr Hamlina. Zda to Mr Hamlin slyšel či zdali poznal v informujícím znamenitého právníka, kterého teprve před několika večery obehrál o několik tisíc dolarů, nemohu říci. Jeho bezbarvá tvář neprojevila nejmenší známky; jeho černé oči pokojně pozorující přeběhly lhostejně právního džentlmena a utkvěly na daleko líbeznějších rysech jeho sousedky. Indiánský stoicism, prý dědictví po mateřských předcích, mu dobře sloužil, až běžící kola zarachotila na říčním písku ve Scott’s Ferry a dostavník vjel do Mezinárodního hotelu na oběd. Právní džentlmen a nějaký člen Kongresu seskočili a stáli připraveni, aby pomohli sestupující bohyni, zatímco plukovník Starbottle ze Siskiyou se ujal jejího slunečníku a šálu. Tato mnohonásobná pozornost přivodila okamžitý zmatek a průtah. Jack Hamlin klidně otevřel protější dvéře vozu, vzal dámu za ruku – s rozhodností a pozitivností, kterou dovede obdivovati váhavé a nerozhodné pohlaví – a v okamžení ji obratně a půvabně snesl na zem a opět pozvedl na práh hotelu. Slyšitelné zachechtnutí na kozlíku pocházelo, bojím se, od jiného cynika, kočího Yuby Billa.”Dejte pozor na ty zavazadla, plukovníku,” řekl posluha s přeháněnou důležitostí, když se díval za plukovníkem Starbottlem, mrzutě uzavírajícím triumfální průvod k čekárně.

Mr Hamlin nezůstal na oběd. Jeho kůň byl již osedlán a čekal na něho. Dal se tryskem přes brod, po písčitém pahorku a dál a dále do prašné perspektivy Wingdamské cesty, jako by nechával za sebou nepříjemnou představu. Obyvatelé zaprášených chatrčí podle cesty si zastínili oči dlaněmi a hleděli za ním, poznávajíce jezdce po jeho koni a uvažujíce, co “se potrefilo s Komančem Jackem”. Ovšem mnoho z toho zájmu se soustředilo na koně, v obci, kde rekord udělaný klisnou “Francouze Peta” v Jackově jízdě od šerifa calaverského zastínil každý jiný ohled v konečném osudu tohoto důstojného muže.

Zpocené boky jeho šedáka ho posléze přivedly k sobě. Zmírnil trysk, a obraceje na postranní cestu, občas užívanou jako zkratka, pohodlně po ní klusal, spouštěje uzdu nedbale z prstů. Jak jel, ráz krajiny se měnil a stával se idyličtějším. Průhledy v porostech jedlových a sykomorových otevíraly něco hrubých pokusů o vzdělávání půdy – kvetoucí úponky ovíjely štít chatrče a pod růžemi jiné chýše houpala žena svého ukolébaného kojence. O něco dále přišel Mr Hamlin na několik bosých dětí brodících se v potoce a zamířil k nim se žerty sobě vlastními, takže se osmělily šplhati po nohách jeho klisny a na jeho sedlo, až byl rád, že mohl uniknouti, vyvinuv přehnanou divost chování a nechávaje za sebou něco polibků a peněz. A pak, zajížděje hlouběji do lesů, kde ustaly všechny známky obydlenosti, počal zpívati – v tenoru tak podivně sladkém a odstíněném patosem tak podmanivým a něžným, že, vsázím se, červenky i konopky ztichly, aby naslouchaly. Hlas Mr Hamlina nebyl cvičený; předmětem jeho zpěvu bylo nějaké sentimentální bláznovství, vypůjčené od černošských minstrelů; ale tím vším prochvívala se nějaká tajemná jakost tónu a výrazu, jež byla nevýslovně jímavá. Vskutku, byl to podivuhodný pohled, viděti tohoto sentimentálního dobrodruha s balíčkem karet v kapse a s revolverem vzadu vrhati svůj hlas před sebe do temných lesů s nářkem nad “hrobem Nelliným” a způsobem, který zaplavoval oči posluchačovy. Jestřáb, čerstvě vzlétnuvší od své šesté oběti, snad poznávaje v Mr Hamlinovi spřízněného druha, zahleděl se na něho s úžasem a rád doznal nadřazenost člověka. S nadřazenou kořistnou schopností by on nemohl zpívati.

Než Mr Hamlin se již opět nacházel na silnici a ve svém dřívějším tempu. Příkopy a hráze písku, obnažená úbočí, močály a pokácené kmeny stromů nastoupily místo hvozdu a úvozu a označovaly blízkost civilizace. Pak ukázala se věž kostela, a Jack věděl, že dorazil domů. Zakrátko přehnal se třeskně jedinou úzkou ulicí, která se ztrácela v chaotické směsi mýtin, příkopů a lomů na úpatí pahorku, a sestoupil před vyzdobenými okny salónu Magnolia. Prošed dlouhým výčepem, otevřel úderem dvéře potažené zelenou látkou, vstoupil do temné chodby, otevřel klíčem jiné dvéře a vešel do šeře osvětlené místnosti, jejíž výzdoba, byť elegantní a nákladná pro takové místo, svědčila o opotřebování. Vykládaný stůl byl obložen malovanými deskami, jež však nebyly pojímány v původním určení. Vyšívané lenošky vyrudly a zelená sametová pohovka, na kterou se Mr Hamlin vrhl, byla na noze potřísněna červenou hlínou wingdamskou.

Mr Hamlin nezpíval ve své kleci. Ležel tiše, pohlížeje na pestře barevnou malbu nad sebou, představující mladé stvoření opulentních vnad. Tehdy mu poprvé připadlo, že ještě nikdy neviděl přesně takový druh ženy, a kdyby i viděl, že by se do něho pravděpodobně nezamiloval. Snad přemýšlel o jiném slohu krásy. Ale tu právě někdo zaklepal na dvéře. Nevstávaje zatáhl Jack za provaz, který patrně odsunul závoru, neboť dvéře se otevřely dokořán a vstoupil muž.

Nově příchozí byl širokoramenný a silný, avšak bez svěžesti ve tváři, jež ač hezká, byla podivně chabá a znetvořená hýřením. Byl také zřejmě pod vlivem kořalky, neboť ustrnul vida Mr Hamlina a řekl: “Myslel sem, že je tu Katynka,” koktal a zdál se zmaten i stísněn.

Mr Hamlin se zasmál úsměvem týmž jako prve na wingdamské poště a usedl, zcela osvěžen a hotov k záležitostem.

“Vy ste nepřijel dostavníkem,” pokračoval nově příchozí, “že ne?”

“Ne,” odpověděl Hamlin; “nechal jsem jej ve Scott’s Ferry. Nebude tu, leda za půl hodiny. Ale jak se vede, Browne?”

“Zatraceně špatně,” řekl Brown a jeho tvář vzala na se výraz slabého zoufalství.

“Sem zase na suchu, Jacku,” pokračoval plačtivým tónem, který tvořil žalostnou protivu k jeho mohutné postavě; “nemoh byste mi pomoci stovkou až do zejtřka? Musel sem, koukejte, poslat peníze domů svý starý, a – vy ste ty peníze na mně už dvacetkrát vyhrál.”

Závěr snad nebyl docela logický, ale Jack to přehlédl a podal peníz návštěvníkovi. “Věc s vaší starou je už dohraná, Browne,” dodal poznámkou; “proč neřeknete, že chcete zase mastit faro? Víte, že nejste ženat.”

“Faktum, pane,” řekl Brown s náhlou vážností, jako by již sám styk peněz s dlaní ruky udělil jakousi důstojnost jeho postavení. “Měl sem ženu, zatraceně dobrou taky, řeknu-li to, ve Státech. Už to sou tři léta, co sem jí neviděl, a rok, co sem jí nepsal. Až věci půjdou trochu dobře a dostaneme se na žilu, pošlu si pro ni.”

“A Katynka?” vyslýchal Mr Hamlin se svým dřívějším úsměvem.

Mr Brown na Calaverách se pokusil o zbůjný pohled, aby zakryl svůj zmatek, což jeho chabá tvář a whiskou zakalený rozum vykonaly jen uboze, a řekl:

“Ksakru, Jacku, mužský musí mít trochu svobody, víte. Ale pojďte, co byste řekl maličký partii? Ukažte, ať vožením tu stovku.”

Jack Hamlin pohlédl zvědavě na svého pošetilého přítele. Snad věděl, že ten muž byl předurčen k ztrátě peněz, a dával přednost tomu, aby raději vplynuly zpět do jeho vlastní pokladny než do cizí. Kývnul tedy hlavou a přitáhl lenošku ke stolu. V témže okamžiku někdo zaklepal na dvéře.

“To je Katynka,” řekl Mr Brown.

Mr Hamlin odtáhl závoru a dvéře se otevřely. Avšak poprvé ve svém životě zakolísal na nohou, zjevně přemožen a zahanben, a poprvé v jeho životě horká krev zalila nachem jeho bezbarvé líce až po čelo. Neboť před ním stála dáma, které byl pomohl z wingdamské pošty a kterou Brown, pouštěje karty s hysterickým smíchem, pozdravil slovy:

“Má stará, hrome!”

Říkají, že Mrs Brownová propukla v slzy a výčitky vůči svému manželu. Viděl jsem ji v roce 1875 v Marysville a nevěřím té povídačce. A Wingdamská kronika psala příštího týdne pod záhlavím Dojemné shledání toto: “Jedna z oněch krásných a dojemných událostí, příznačných pro kalifornský život, přihodila se minulého týdne v našem městě. Manželka jednoho z vynikajících wingdamských průkopníků, unavena změkčilou civilizací Východu i jeho nehostinným klimatem, rozhodla se vyhledati svého ušlechtilého manžela na těchto zlatých březích. Nedavši mu zprávy o svém záměru, podnikla dlouhou cestu a dorazila sem minulého týdne. Radost manželovu lze snáze si představit než popsati. Setkání bylo prý nevýslovně vroucí. Doufáme, že její příklad bude následován.”

*

Ať už dík vlivu Mrs Brownové, nebo nějakým úspěšnějším spekulacím hmotný blahobyt Mr Browna se od toho dne stále upevňoval. Vykoupil od svých podílníků žílu “Klička a rána” za peníze, které jak se říkalo, vyhrál v pokeru týden nebo dva po příchodu své ženy, ale o kterých prohlašovala pověst, přijímajíc teorii Mrs Brownové, že její muž se odpřisáhl hracího stolku, že byly dodány Mr Jackem Hamlinem. Mr Brown postavil a zařídil Wingdamský dům, v němž veliká oblíbenost hezké Mrs Brownové udržovala záplavu hostů. Byl zvolen do Shromáždění a věnoval štědré dary kostelům. Jedna ulice ve Wingdamu byla pojmenována na jeho počest.

Přesto se pozorovalo, že čím byl bohatší a blahobytnější, tím stával se bledším, hubenějším a úzkostnějším. Jak vzrůstala oblíbenost jeho ženy, tak rostla jeho podrážděnost a netrpělivost. Byl nejoddanější z manželů a zároveň nesmyslně žárliv. Nepřekážel-li v ničem společenské svobodě své paní, bylo to proto, že jak se zlomyslně šeptalo, jeho první a jediný pokus o to se potkal s výbuchem Mrs Brownové, který ho zastrašil a umlčel. Mnoho takových klepů pocházelo od těch z jejího vlastního pohlaví, které vytlačila z rytířských pozorností Wingdamu, jenž, jako bývá většinou u populárního rytířství, byl oddán obdivu moci, ať už mužské síly, či ženské krásy. Může také býti připomenuto k její omluvě, že od svého příchodu byla nevědomky kněžkou mytologického zbožňování, které snad nebylo pro její ženství více zušlechťující než ono, které vyznačovalo starší řeckou demokracii. Myslím, že Brown si byl toho temně vědom. Avšak jeho jediným důvěrníkem byl Jack Hamlin, jehož neblahá pověst přirozeně vylučovala zjevnou důvěrnost s rodinou a jeho návštěvy byly nečasté.

Bylo plné léto a měsíční noc; Mrs Brownová, velmi růžová, širooká a hezká seděla na piazze, požívajíc svěžího kadidla horského vánku a, obávám se, i jiného kadidla, jež nebylo tak svěží ani tak docela nevinné. Vedle ní seděl plukovník Starbottle a soudce Boompointer a další přídavek k jejímu dvoru v podobě cizího turisty. Byla v dobré náladě.

“Co vidíte tam dole na silnici?” tázal se galantní plukovník, jenž si v několika posledních minutách byl vědom, že pozornost Mrs Brownové je odvrácena.

“Prach,” řekla Mrs Brownová s povzdechem. “Toliko stádo ovcí sestry Anny!”

Plukovník, jehož literární vzpomínky nesahaly dále než po noviny posledního týdne, zaujal hledisko praktičtější. “To nejsou ovce,” pokračoval; “to je jezdec. Soudce, není to šedák Jacka Hamlina?”

Ale soudce nevěděl; a jelikož Mrs Brownová mínila, že vzduch je už příliš chladný pro další pátrání, uchýlili se do salónu.

Mr Brown byl ve stáji, kam se obyčejně odebíral po jídle. Snad to bylo proto, aby projevil své opovržení společníkům své ženy; snad, jako jiné slabé povahy, nalézal potěšení v tom, že vykonává absolutní moc nad nižšími živočichy. Měl jistou útěchu ve výcviku hnědé klisny, kterou mohl bíti nebo pomazliti, jak se mu líbilo, což nemohl činiti s Mrs Brownovou. Zde tedy rozpoznal jistého šedého koně, který právě vcházel do stáje, a dívaje se trochu déle, našel jeho jezdce. Brownův pozdrav byl srdečný a vřelý; Mr Hamlinův trochu zdrželivý. Ale na Brownovu naléhavou žádost Mr Hamlin ho následoval po zadních schodech na úzkou chodbu a odtud do malého pokoje vedoucího na dvůr. Byl prostě opatřen postelí, stolem, málo židlemi a stojanem pro pušky a biče.

“Tak tohle je můj domov, Jacku,” řekl Brown s povzdechem, když se vrhl na postel a pokynul svému druhovi na židli. “Její pokoj je na druhým konci domu. Je to už dýl než šest měsíců, co spolu nežijeme a co se nevidíme leda u jídla. To je moc krutej vosud pro hlavu domácnosti, že?” řekl s nuceným smíchem. “Ale to sem rád, že vás vidím, Jacku, zatraceně rád,” a vyklonil se z postele a znovu potřásl rukou neodpovídajícího Jacka Hamlina.

“Zaved sem vás sem, protože sem nechtěl mluvit ve stáji; třebaže, co se tejká věci, je to po celým městě. Nerozsvěcejte. Můžem tu mluvit při měsíci. Dejte si nohy na vokno a seďte vedle mne. To je whisky, v tom džbáně.”

Mr Hamlin sám nepoužil té informace. Brown na Calaverách obrátil tvář ke zdi a pokračoval:

“Kdybych tu ženskou nemiloval, Jacku, bylo by mně to jedno. Ale že ji miluji a že vidím každej den, jak to s ní takhle jde, a že nikdo v tom nezabrzdí, to mne žere. Ale to sem rád, že vás vidím, Jacku, zatraceně rád.”

Hmatal v temnotě, až nalezl a znovu stiskl ruku svého druha. Chtěl ji podržet, ale Jack ji zastrčil mezi zapjaté knoflíky svého kabátu a tázal se nedbale: “Jak dlouho to takhle jde?”

“Hned od ty doby, co přišla sem; hned od toho dne, co vešla do Magnolie. Já sem byl tehdy blázen, Jacku; já sem blázen i teď; ale já sem nevěděl, jak moc sem ji ještě tehdá miloval. A to dřív nebyla taková ženská jako teď.

Ale to není všecko, Jacku; a kvůli tomu sem vás potřeboval vidět, a proto sem rád, že ste přišel. To není to, že mne už nemá ráda; to není to, že blázní s každým hochem, co sem přijde, protože snad sem dal do hry její lásku a ztratil ji jako všechno vostatní v Magnolii; a snad bláznit je pro některý ženský přirozený a není v tom nic zlýho leda pro blázny. Ale, Jacku, já myslím – já myslím, že miluje někoho jinýho. Nehejbejte se, Jacku; nehejbejte se; tlačí-li vás vaše pistole, vyndejte ji.

Je to už dýl než šest měsíců, co se zdála nešťastná a vosamělá a nějak nervózní a jako zastrašená. A někdy jsem zachyt její pohled jakoby bázlivej a lítostivej. A vona si s někým píše. A poslední tejden skládala svý vlastní věci – vozdoby, a hadry, a šperky – a, Jacku, já si myslím, že uteče. Všechno bych vydržel, jen tohle ne. Aby ji někdo ukrad jako zloděj –” Ponořil svou tvář do polštáře a po několik okamžiků bylo slyšeti jen tikot hodin na stěně. Mr Hamlin si zapálil doutník a přešel k otevřenému oknu. Měsíc už nesvítil do pokoje, a postel i její vlastník byli ve stínu. “Co mám dělat, Jacku?” ozval se hlas z temnot.

Odpověď přišla hbitě a jasně od okna: “Poznejte toho muže a zabte ho na místě.”

“Ale, Jacku?”

“Vzal na sebe to nebezpečí!”

“Ale vrátí mně to ji?”

Jack neodpověděl, nýbrž hnul se od okna ke dveřím.

“Nechoďte pryč, Jacku; rozsvěťte svíčku a sedněte si u stolu. To mně uleví, aspoň vás vidět, když nic víc.”

Jack váhala potom svolil. Vytáhl z kapsy hru karet a promíchal je a vrhl pohled na postel. Ale Brownova tvář byla obrácena ke stěně. Když Mr Hamlin promíchal karty, sejmul a rozdal, jednu kartu na protější stranu stolu směrem k posteli a druhou na svou stranu stolu pro sebe sama. První karta byla do; jeho vlastní karta král. Pak znovu zamíchala sejmul. Tentokráte myšlený hráč dostal dámu a on sám čtyřku. Jack rozdal potřetí. To přineslo jeho odpůrci dočko a jemu samotnému krále. “Dva štychy ze tří,” řekl Jack slyšitelně.

“Cože, Jacku?” řekl Brown.

“Nic.”

Potom Jack zkusil štěstí s kostkami; ale on sám pokaždé vrhl šest bodů a jeho myšlený odpůrce po jednom. Síla zvyku je někdy matoucí.

Mezitím nějaký magnetický vliv přítomnosti Mr Hamlinovy nebo uklidňující dávka kořalky nebo oboje utišilo starost a Brown usnul. Mr Hamlin přitáhl židli k oknu a vyhlížel na město Wingdam nyní pokojně spící; jeho tvrdé obrysy byly zastřené a ztlumené, jeho pronikavé barvy změkčené a mírně zladěné v měsíčním světle vše zaplavujícím. V tichu mohl slyšeti zurčení vody v příkopech a vzdech jedlí za pahorkem. Pak pohleděl k nebi, a v té chvíli padala hvězda třpytivým polem. A nyní jiná, a opět jiná. Ten úkaz vnukl Mr Hamlinovi nové věštění. Spadne-li v dalších patnácti minutách nová hvězda – Seděl tu s hodinkami v ruce dvakrát tak dlouho, ale úkaz se neopakoval.

Hodiny tloukly dvě, a Brown ještě spal. Mr Hamlin se přiblížil ke stolu a vyňal z kapsy dopis, jejž četl při kmitavém světle svíčky. Obsahoval jediný řádek, psaný tužkou, ženskou rukou:

“Buďte u ohrady, s vozíkem, o třetí.”

Spáč se neklidně pohnul a potom procitl. “Ste tady, Jacku?”

“Ano.”

“Nechoďte eště. Zrovna se mi zdálo, Jacku, – zdálo se mi o starejch časech. Myslel sem, že já a Susy se zase ženíme a že farářem, Jacku, byl, víte kdo? – vy!”

Hráč se zasmál a sedl si na postel, dopis ještě v ruce.

“To je dobrý znamení, že?” ptal se Brown.

“Tuším. Řekněte, staroušku, nechtěl byste raději vstát?”

“Staroušek” tak vřele pojmenovaný se zdvihl s pomocí Jackovy podané ruky.

“Kouřit?”

Brown mechanicky vzal nabídnutý doutník.

“Oheň?”

Jack stočil dopis do závitku, zapálil a podržel svému druhovi. Pak jej držel, až byl stráven, a pustil zbytek – jako zářivou hvězdu – z otevřeného okna. Díval se, až zapadl, a obrátil se k svému příteli.

“Staroušku,” řekl, klada ruce na Brownova ramena, “v desíti minutách budu na cestě a zmizím jako ta jiskra. My už se neuvidíme; ale dříve než půjdu, přijměte bláznovu radu: prodejte všechno, co tu máte, vezměte svou ženu s sebou a opusťte krajinu. To není místo pro vás ani pro ni. Řekněte jí, že musí jít; nechce-li, přinuťte ji. Nefňukejte, protože vy nemůžete být svatý, a ona není anděl. Buďte muž – a zacházejte s ní jako se ženou. Nebuďte zatracený blázen. Sbohem!”

Vytrhl se z Brownova stisku a seskočil ze schodů jako jelen. U dveří stáje chytil za límec polospícího podomka a přirazil ho ke zdi. “Osedlejte mi koně ve dvou minutách, nebo vás –” Výpustka byla strašlivě výmluvná.

“Paní řekla, že chcete mít vozík,” koktal muž.

“Kčertu s vozíkem!”

Kůň byl osedlán tak rychle, jak jen zmatené ruce užaslého podomka dovedly zacházeti s přezkou a řemenem.

“Stalo se něco, Mr Hamline?” řekl muž, jenž jako celá jeho třída obdivoval elán svého ohnivého pána a měl skutečný zájem na jeho blahu.

“Z cesty!”

Muž uskočil. S kletbou, skokem a třeskem byl Jack na cestě. V nejbližším okamžiku byl poloprocitlým očím mužovým jen letícím oblakem prachu v dálce, k níž hvězda právě se odpoutavší od svých sester rýsovala ohnivý pruh.

Avšak časně za tohoto rána obyvatelé podél Wingdamské silnice slyšeli na míle daleko hlas čistý jako skřivánčí, jenž zpíval si na širém poli. Ti, kteří spali, se obraceli na svých tvrdých ložích, aby snili o mládí a lásce a starých dnech. Muži tvrdých lící a dychtiví hledači zlata, kteří už byli u díla, ustali v práci a opřeli se o své motyky, aby naslouchali romantickému tulákovi, putujícímu odtud k růžovému úsvitu.

(The luck of roaring camp and other sketches)