Текст книги "Preklady"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 5 (всего у книги 9 страниц)

NICOLAS BEAUDUIN

BÁSEŇ

Než proč jen na rtech mám z života znechucení!

Žal na mne rozlévá černého vína číš.

Už nemám naděje, už štěstí pro mne není,

horeček nemám již!

Ó snu, jenž pro polibky pnul se ohnivé,

teď navždy, bože můj, už nemám než ty tvé!…

Ach smutno… Ale ne, já bláznivě jsem žil,

poklady světa všecky v náruč klesly mně,

a lásky slavíky jsem na stromě

života všechny pohladil!

(Les soeurs du silence)

TRISTAN DERČME

ZLATÁ ZELEŇ

LXVI

Nos zvedni, zavři pult, odlož tu knihu tlustou.

Ta flétna z křišťálu na pastýřových ústech

přehrává pod novými květy, pod lupením

tak vážný nápěv, že se dívky zarumění;

a její nádherný a poslušný dech žhoucí

v tom světle vesmírném se hledí rozplynouti.

A zpívá všechnu radost, zpívá svěžest chlumů,

křik pávů, zeleň lesů, bručivy šum úlů,

nach svlačců pnoucích se po drsné kůře stromů,

modř oblohy, modř očí, modrou tůni zdrojů;

zpívá a chvěje se, křičí a tebe slaví,

přírodo, oddává se cele tvému taji,

až její duše jenom věta milostná je.

Chví se a opojena roztříští se náhle

a, nesmrtelný prach, se částkou svět stává.

Flétna a srdce mé, jež se jak ona dává.

(La verdure dorée)

FILIPPO TOMMASO MARINETTI

V LETU NAD SRDCEM ITÁLIE

(Fragment)

Siciliáni! Vy zápolící od časů mlhavých

ve dne i v noci, v boji zblízka, proti vzteklosti vulkánů,

miluji duše vaše, jež šlehají

jak ohně ústředního šílené výběžky,

a vy se mi podobáte, italští Saracéni,

s mohutným nosem, zahnutým nad kořistí, kterou koušete

krásnými zuby futuristickými!…

Tak jako vy mám tváře spálené samumem,

násilnou pružnou chůzi šelem ve trávě,

a pohled hrozivý, jenž odráží do kouta

kluzká, ohnutá záda drábů a modlářů,

tak jako já vy otvíráte pasti veškeré,

vesele mohou krysy naše rukopisy hrýzt,

neb naše motory do jasna nebe vpisují

definitivní zářné strofy zlaté a ocelové!

Z vás dovede každý zavésti právo svrchované

kol velkého svého Já nezkrotně vládnoucího.

Hanba těžkému stroji sociálnímu!…

Hanba žalostné zákonů mechanice

a jejímu ubohému provádění práva!

Dětská mechanika s kolečky sumárními,

jež náhle zachytí chudáka bázlivého,

aby ho válela, mlela a drtila nesmyslně

a bác okem ven jak česneku suchý stroužek

v posvátném jménu vrchnosti neviditelné!

(Le monoplan du pape)

GUILLAUME APOLLINAIRE

RÝNSKÁ PODZIMNÍ

Zemřelých děti na hřbitov

Jdou si hrát

Hanuš a Jindřich Martin Gertruda

Dnes kohout ani nezpívá

Kikeriki

Stařeny plačící

Cestou se ubírají

A oslové dobráci

Hýkají I A a do chroustání se dají

Pohřebních věnců a kyticí

Dnes je den zemřelých a všech jejich dušiček

Děti a stařeny

Svítilny staví a svíčky

Na každý hrob katolický

Závoje babiček

Na nebi mraky

Jsou jako kozí bradky

Ve vzduchu chvějí se modlitby a plameny

Hřbitove hřbitove tys krásný sad zelený

Plný vrb šedých a rozmarýnu

Často vám přijde provodit přátele v hlínu

Oh jak se dobře na krásném hřbitově spí

Vám žebráci umrlí v opilství

Vám slepci jako osud slepí

Vám v modlitbách zemřelé malé děti

Ach jak se vám spí na krásném hřbitově tady

Vám kdo byl lodníkem vám kdo byl starostou

Vám kdo jste byli vládními rady

Též vám cikáni bez průkazů vy

Život vám v břiše práchniví

Kříže nám mezi nohama vyrostou

Porýnský vítr s kulichy všemi houká

Zhasíná svíce jež děti vždy znovu zažehují

A listí spadalé

Pokrývá všechny umrlé

Zemřelé děti někdy se svou maminkou mluví

A umrlé ženy by se navrátit někdy chtěly

Oh nechci abys vyšla ty

Podzim je plný rukou uťatých

Ne ne to jsou jen listy mrtvé

To drahých mrtvých jsou ruce mrtvé

To jsou tvé ruce uťaté

My tolik jsme dnes plakali

My i ti umrlí jich děti a stařeny

Pod nebem podmračným

Na hřbitově kde se třesou plameny

Pak domů domů hnal nás vítr studený

Pod nohama se nám kaštanů kutálelo

A jejich ostny byly

Jak meči zraněné srdce Madony

Které však myslím barvu mělo

Jinou než podzimní kaštany

(Alcools)

ZVONY

Můj krásný cikáne můj milý

Slyšíš to zvonů zvonění

Že vidět nás my nemyslili

Měli se rádi k zbláznění

My špatně jsme se schovali

A všechny zvony v celém kraji

Z věží se na nás dívaly

A do světa to povídají

Pekařka s mužem Kačenka

Voršila Jindřich s Cypriánem

A Gertruda má sestřenka

I Marie hned příštím ránem

Se usmějí až kolem půjdu

Ach kam se mám pak uschovat

Ty budeš pryč Já plakat budu

Já z toho umru snad

(Alcools)

CESTOVATEL

(Fernandu Fleuretovi)

Otevřte mi ta vrata na něž plačky tluku

Život je měnivý tak jako Euripus

Mělčinu mraků viděls odplouvat

K budoucím horečkám s parníkem osiřelým

A všech těch lítostí a všech těch pokání

Zda vzpomínáš

Zálivy ryby vlny květy nadmořské

Jedna noc jako moře byla

A do ní vlévaly se řeky

Vzpomínám toho ba vzpomínám toho ještě

Zvečera kdysi jsem hospodu smutnou našel

Poblíže Luxembourgu

V lokálu hloubi se nějaký Kristus vznášel

Kdosi měl fretku

A jiný ježka

Hrálo se v karty

A ty tys na mne zapomněl

Zda vzpomínáš na dlouhou osiřelost nádraží

Prošli jsme městy jež se celý den točila bez umdlení

A v noci zvracela zářivé světlo denní

Ó námořníci temné ženy ó mí soudruzi

Zda vzpomínáte si

Dva námořníci co se nikdy neopustili

Dva námořníci kteří spolu nikdy nepromluvili

Ten mladší na bok svezl se a skonal za chvíli

Ó drazí soudruzi

Signálů zvonky na nádraží píseň žneček

Jateční sáně řezníka pluk ulic nesčetných

Kavalérie mostů noci siné alkoholem

Města jež viděl jsem jak blázni žila v jednom kole

Vzpomínáš předměstí a plačtivého stáda krajin

Cypřiše pod měsícem vrhaly své stíny

Naslouchal jsem té noci léto bylo na sklonu

Nyvému ptáku stále podrážděnému

Slyšel jsem věčně šumět temný proud a líný

Než zatímco se k ústí mroucí stáčely

Pohledy veškeré pohledy všechny očí všech

Břeh byl tak opuštěn travnatý mlčenlivý břeh

A tam na druhém břehu hora přejasně se tyčila

Tu aniž živého co vidět bez hlesu a bez hluku

Míjely čilé stíny proti strmé hoře

Z profilu nebo náhle obracejíce své matné tváře

A vzpřahujíce kupředu stíny svých oštěpů

Ty stíny proti hoře kolmých holých boků

Vzrůstaly a zas náhle poklesaly časem

Ty stíny bradaté plakaly lidským hlasem

Po jasné hoře klouzajíce řadou tichých kroků

Koho to poznáš na těch starých fotografiích

Vzpomínáš-li si na ten den kdy včela padla do ohně

Bylo to vzpomínáš když léto ke konci se chýlilo

Dva námořníci co se nikdy neopustili

Z nich starší na šíji měl řetěz železný

Mladší si plavé vlasy stáčel v pletence

Otevřete mi ta vrata na něž plačky tluku

Život je měnivý tak jako Euripus

(Alcools)

PÁSMO

Tím starým světem přec jsi znaven nakonec

Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes

Řecký i římský starověk se ti už přežily

Zde antické se zdají být už i ty automobily

Jen náboženství zůstalo docela nové jenom ono

Zůstalo prosté jak hangáry v přístavu avionů

Jediné neantické v Evropě křesťanství je

Evropan nejmodernější jste vy ó papeži Pie

A tobě brání stud když okna na tebe hledí

Vstoupiti do kostela a jít tam ke zpovědi

Čteš letáky ceníky plakáty jež zpívají hlasitě

Toť dnešní poezie zatímco prózou žurnály sytí tě

Jsou krváky po šestáku samé detektivní případy

Portréty velkých osob a sterá různá záhlaví

Viděl jsem dnes a jméno už nevím pěknou ulici

Novou a čistou byla to sluneční polnice

Šéfové dělnice a krásné písařky z byró

Z pondělí do soboty čtyřikrát denně tudy se berou

Zrána tu třikrát tovární píšťala placky zní

Chraptivý zvon tu zaštěká k poledni

Nápisy na zdech a tabulích štíty a vyhlášky

Vřeští a štěbetají jak o závod s papoušky

Mám rád tu pěknou ulici průmyslu a píle

Ležící v Paříži mezi třídou des Ternes a ulicí Aumont-Thiéville

Hle mladá ulice a ty sám jsi jen malé dítě

Tvá matka jinak než modře a bíle nešatí tě

Jsi velmi zbožný a René Dalize tvůj nejstarší kamarád

Má církevní obřady jako ty nadevše rád

Je devět večer plyn stažen do modra tajně se kradete z ložnice

Po celou noc se v kolejní kapli modlíte

Zatímco věcná spanilá hlubina ametystná

Oblévá navždy planoucí glórii Krista

Toť krásná lilie již všichni pěstíme

Toť rusovlasá pochodeň jež větrem nehasne

Toť bledý a nachový syn bolestiplné ženy

Toť strom vždy modlitbami všemi přetížený

Toť dvojmocnina cti a věčnosti

Toť hvězda o cípech šesti

Toť bůh jenž v pátek mře a v neděli vzkříšen jesti

Toť Kristus který k nebi lépe než letci vzlétá

Jemu náleží podnes výškový rekord světa

Kristus panenka oka

Dvanáctá panenka věků v té on se vyzná

A změněn v ptáka náš věk jak Ježíš nahoru letí

Ďáblové v propastech zvedají hlavu by mohli naň pohleděti

Praví že napodobí co uměl už Šimon Kouzelník

Křičí že zná-li létat má slouti záletník

Andělé létají lehce kolem hezkého letce

Ikarus Enoch Eliáš Apollonius z Tyany

Kol prvního letadla krouží u nebeské brány

Uctivě pouštějí ty jež unáší Svatá eucharistie

Ty kněze kteří věčně stoupají pozvedajíce hostie

Avion snáší se posléz aniž křídla složil

Tu vlaštovek milióny nebeský prostor ožil

Letmo se blíží havrani sovy sokoli naši ptáci

Z Afriky přicházejí ibisi marabuti plameňáci

Pták Noh jejž básníci a pohádkáři slaví

V pařátech nese leb Adamovu kostru první hlavy

Z obzoru letí orel a vyráží velký křik

A z Ameriky došel malý kolibřík

Z Číny sem přišli pihi pružní a nohatí

Co mají po jednom křídle a mohou jen v páru létati

Pak ejhle holubice duch neposkvrněný sám

Jejž provází lýrovec a tisícioký páv

A fénix hranice jež sama se zapálí

V svém žhavém popelu vše na chvíli zahalí

Sirény opustily své nebezpečné úskaliny

A chvátají krásně zpívajíce všecky tři

A všichni orel fénix i pihi z Číny

Se s létacím strojem svorně pobratří

Nyní ty kráčíš sám davem po Paříži

Kol tebe stáda autobusů řvou řičí a víří

Bolestná úzkost lásky hrdlo svírá ti

Jako bys nikdy už se neměl lásky dočkati

Kdybys žil v dávné době do kláštera šel bys bez prodlení

Rdíte se studem když se sami chytnete při modlení

Sobě se vysmíváš a smích tvůj plá výhní pekelnou

Jiskřičky jeho zlatí života tvého dno

Toť obraz visící ve stínu muzea

A občas přijdu na něj se zblízka podívat

Dnes jdeš po Paříži ženy jsou krví znamenány

Bylo to na sklonku krásy jen nerad toho vzpomínám

Z koruny žhavých plamenů pozřela na mne Panna v Chartres

Krev vašeho Svatého srdce mne zalila na Montmartru

Jsem z toho nemocen když slyším ta slova požehnaná

Láska jíž trpím je má choroba tajná

A obraz který tě posedl ti pomůže přežít úzkost a bdění

Vždy u tebe dlí ten obraz jenž prchá k nevrácení

U Středozemního moře jsi nyní na pobřeží

Pod citroníky jež celý rok kvetou svěží

S přáteli svými se projíždíš ve člunu

Jeden je z Nizzy dva z Turbia jeden z Mentonu

Sépií hlubinných se děsí oči naše

A v chaluhách plují ryby obrazy Mesiáše.

Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy

Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali

A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu

Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu

V achátech svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy

Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi

Podoben Lazaru kterého světlo drtí

Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti

A ty couráš ve vlastním životě pomalu

Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje kvečeru

Jak v hospodách české písně zpívají

Hle jsi uprostřed melounů v Marseilli

Hle jsi v Koblenci v hotelu s obrem na vývěsní tabuli

Hle sedíš v Římě pod japonskou mišpulí

Hle jsi v Amsterodamu s dívkou jež je ošklivá a tobě hezká se zdá

Říká že se brzo se svým studentem v Leydech sezdá

Tam najímají pokoje cubicula locanda v latině

Vzpomínám toho byl jsem tam tři dny a v Goudě neméně

Jsi v Paříži od soudce vyslýchán

Jak zločinec zatčen a do vězení dán

V bolestných cestách i šťastných jsi proběhl kus světa

Dřív než jsi postřehl lež a svoje leta

V dvaceti láskou trpěl jsi a ve třiceti zas

Jak blázen žil jsem a ztratil jsem svůj čas

Na své ruce se už netroufáš podívat a stále chce se mi zaplakat

Nad tebou nade vším co zděsilo tě nad ní kterou mám rád

Uslzen vidíš chudáky emigranty odjížděti

Věří v boha modlí se ženy kojí své děti

Jich zápach plní síň nádraží Saint Lazare

Jako tři králové věří ve svou hvězdu v budoucí zdar

Myslí že v Argentině se jejich osud změní

A že se vrátí domů až nadělají jmění

Jedna ta rodina si nese peřinu červenou jako vy srdce své

Ta peřina a naše sny jsou stejně přízračné

Někteří z emigrantů se zdrží a pobývají tu

V brlozích ulice des Rosiers nebo des Écouffes

Často jsem viděl je večer jdou se ven nadýchat vzduchu

Zřídka se pohnou z místa jako figurky v šachu

Nejvíce jsou to Židé a ženy jich s parukami

Sedí bezkrevné a hlídají temné krámy

Stojíš nad zinkovým plechem ve výčepu ochlastů

Popíjíš mezi nešťastníky kávu za dva sous

Jsi pozdě k ránu ve velikém restaurantu

Zpívá se tančí pije se šampaňské

Ty dívky nejsou zlé a mají své starosti přec

I od té nejošklivější dost vytrpěl milenec

Je to dcera městského strážníka prý z Cannes

Nevím jaké má ruce jsou tvrdé a rozprýskané

Mám nesmírnou soustrast se švy jejího břicha

Pokorně dávám svá ústa ubohé dívce se strašným smíchem

Jsi sám jitro přichází

Mlékaři zvoní bandaskami v ulicích

Noc se vzdaluje jako míšenka přesličná

Toť Lea pozorná či Ferdina falešná

A ty piješ ten líh palčivý jako života bol

Tvého života jejž piješ jako alkohol

Chceš domů pěšky jít a míříš stranou Auteuile

Spát mezi svými modlami z Oceánie a Guineje

Jsou to Kristové jiné víry a jiných bohoslužeb

Nižší Kristové temných nadějí a tužeb

Sbohem sbohem jsi ospalý

Slunce uťatá hlava

Se kuku kutálí

(Alcools)

MAX JACOB

MALVÍNA

(Z několika osobností maškarního plesu)

Tahleta slečna poděsí vás snad,

nebožka Malvína, jež nechce vějíř z ruky dát

ode dne, kdy jí není více.

Má ohvězděné šedé rukavice.

jak valčík cikánský se celá kadeří

a jde ti láskou umřít u dveří

blíž stojanu, kde mají hole stát.

Umřela, řekněme, že měla úbytě

– úbytě, to je to, co hbitě hubí tě –,

voňavkou hrubou, která krk jí zakroutila.

Oh zvíře počestné, tak málo pošetilá!

Spíš žravá nežli mlsná, byla těžkopádná,

pro písemnictví profesorka mimořádná.

Vždy jenom v cylindru jí dvořili se páni,

kdo chtěl ji dostati, husarsky musel na ni.

Malvíno, fantóme, nechať tě pánbůh chrání!

(Le laboratoire central)

PIERRE ALBERT-BIROT

KAŽDODENNÍ BÁSNĚ

Sv. Valentina

Básníku vyjdi s holí

A kloboukem

Že je tak pěkný den

Paříž si vem

A dej ji Pegasovi

Básník se holí

Sv. Prudence

Tak jako koberec co pod nohama mám

Jsou duše básníků pruhovány

Růžově a rudě

Černě a bíle

Šedivě a modře

Z duše básníka by byly

Velmi hezké šaty

Sv. Mamerta

Nadávali jsme obloze

Po celý den

Zahalila nám slunce dnes

Bůh aby se na Paříž podíval

Si také černé brejle vzal

Sv. Anděly

Jsem bohatý

Nebe je modré a mé střevíce jsou bílé

Život dnes ráno voní krásně

Jako veliká milostnice

Když vychází z lázně

Sv. Valérie

Dítě tu dávno není

A jeho křik tu ještě je

Kde je můj křik

Co vydal jsem při narození

na který až svět doletěl

Sv. Rafina

Z žebráků nejstrašnější

A ve strašlivých hadrech

Může vrhnout krásný stín

Říkám vám že slunce je veliký malíř

Sv. Cyra

Říká se věrný jako pes

Můj stůl je ještě věrnější

Čeká mne vždy na tomtéž místě

A přece také on má čtyři nohy

(Počmes quotidiens)

JEDNATŘICET KAPESNÍCH BÁSNÍ

XII

Toť světnice kde dokonal

Okna dvéře průvan nábytek ven se dal

Zas dovnitř se dává myje se mete vyklepává

Drhne se

Zdi tváří se zas jako dříve

Povlaky pěkně bílé

“Chce-li Pán a Paní vejíti

Jejich pokoj je připraven.”

XV

Kdo je to plavé dítě co se smíchem běží za svými

Pestrými kuličkami? mé kuličky

To jsem já

A kdo je básník jenž píše tuto báseň?

To plavé dítě co se smíchem běží za svými pestrými

kuličkami

XXII

Pročpak mám nos ústa a dvě oči a vlasy na hlavě

a dvě nohy a dvě ruce jako člověk?

A pročpak je země a vzduch a voda to je divné

tohle všechno to jsem nikdy neviděl

(Trente et un počmes de poche)

RENÉ ARCOS

BÁSEŇ

Zde v prostoru je výboje silná chuť,

a vzduch, jejž vdechuji, je nabit jí.

Zem šíří se přes člověka do prostoru

a lidé trýzeň poznali božského napětí.

Když někdo na smrt jde zvolna a beze sna,

s ústy plnými hořkosti a zmlklými,

tisíce jiných vidí stoupati šiky před sebou,

tisíce jiných jdou a kráčejí umíněně.

Okamžik každý hranice překračuje,

okamžik každý jak odjezd je slavnostní.

Nesmírný pochod zmocňuje se minut,

pochod, jenž postupuje přese vše, co spí.

Krok cestou za sebou krok táhne jiný,

hlas zpívající vede jiné – a rodí se chór.

Síly je všude, jež prudce by klíčit chtěla,

křik je tu schoulen v člověku dumajícím.

Prostorem bloudí výboje silná chuť,

a rozprostraněna, jediná báseň se děje.

Neb každý člověk poněkud skládá svým životem boha.

(Ce qui naît: Le počme)

BÁSEŇ

Nejhorší já, to nejsmutnější já,

ne to, jež postupuje, to, jež se zastavuje

shrbeno nad cestou položenou před ně

nedohledně,

zůstává stát a ptá se,

nebylo-li by lépe vrátit se zpátky zase

či stočit se snad ve své únavě…

Je už tak daleko od rodné své naděje!

Tak daleko už, a v životě svém tak pozdě je!

Tak pozdě v životě, tak nočně v jeho duši,

roztříštěné jak ubitá vlna v příboji…

To nejsmutnější já,

ne to, jež na své duši tryskem uhání

v radostném rozstříknutí jitřního zvonění,

ale to, jež se vrací, v noci, nesouc na pleci

ono výbojné jako mrtvého!

Nejznavenější já

to, které vzpomíná,

potulný šakal, když noc se sklání

okolo hřbitova…

Já zdolané, jež vydá nepřátelům své brány

a pro vše hordy zoufalství pod ochranou večera

je nechá zotvírány!

Ten smutný člověk sedl tu

hledaje marně záminky k novému kroku,

přesného důvodu toho kroku.

A myšlenky těžkého spánku jsou tu též,

pilují “k čemupak” a sykají neústupně:

ach hořká ironie, sít kroky dál a dál

na cestě dobrodružné, jíž nikdo nepoznal!

Jak hloupá hra to, jít a jít

a nedojíti během roků!

Ach tolik kroků, všech těch kroků,

jimž souzeno je nedojít!

jež uváznou v blátě černých cest

pod věčnou němotou hvězd!

Chtíti? Co vlastně chtít?

Vše je tak malé,

oh nemá-li vše jen míry člověčí?

Nesměl bys předem člověkem příliš být,

nebýt tam příliš, kde zmírá tělo,

bys více byl tam, kde rodí se bůh.

Titam, kdo sami se korunovali,

jak pro smích jsou jejich králevstva!

Tamhleti vůdcové beze stád.

Sterý je způsob prvý být? Než k čemu to?

Jdižiž, vždy lůžka jsou, kde bytí lze se chránit,

jdižiž, jsou vlídná sedátka po kraji žití,

kde můžeš beze spěchu chvilky požívati,

kde tělo blaženo je v míru,

jenž nikdy nenechá než příchuť cukru, sladkou pro duši.

Maličký život, malá tužba, radost maličká

a pro každého jeho skrovný díl.

Nesmí se příliš osobovati.

Buď člověk nádobou a naplniž ji radost.

Ať oči nebloudí, kam nohy nedojdou.

Chrám radosti tu, ejhle, jest všem otevřen;

aleluja neslyšíš-li o klenby bít!

Jdižiž, jen přistup, vejdi s jinými

a trochu hlavu skloň, oh trochu jen, bys prošel

tou nízkou branou otevřenou všem!

Než něco ve mně se otřásá k rozletu

nezdolné něco, jež se protahuje

a výš mi dává tryskat, paže vztyčeny,

se svaly nalitými krví k prasknutí.

V svém srdci cítím tlouci rozmach původní,

jenž od věku se odráží od člověka k člověku,

mohutný jako výstřel dělový,

a já sám koule jsem dráhu si razící.

A slyším výboj prostory zaplavovat.

Toť život povstalý jak ano proti ne,

jenž v čele světů se do času pohružuje.

Jsem hotov bíti se mávaje zbraní snu.

Mé tělo hnízdem je, zkad ptáci vzlétají.

Je triumf na postupu, a my k němu jdem;

rozlohy plní, rozpíná se, překypuje

a celá země jej salvami lidí vítá.

Jsem na hrázi a vidím koráb vycházet,

a tolik duše mám, že nemám těla již.

Zřím koráb vyrůstat pokrytý praporci

ohnivějšími nad požár.

Je veliký, tak veliký,

že všechny lidi by mohl unésti

v bezmezném snu

a takto postupovat, zježen jásotem,

s celým svým nákladem lásky i heroismu,

s nejztřeštěnější z odvah na přídi,

za jakýms strašlivým a možným výbojem.

(Ce qui naît: Naissances)

GEORGES DUHAMEL

ZKOUŠKA

(Fragment)

Tu počala se ona divuhodná věc,

jež byla zápas Anthrópa a Gorgony.

Nevím, jak o ní vypravovati,

neb nikdy člověk nezápasil tak,

jak onen silný hoch v jeskyni zápasil.

Dva stromy – dvojčata zuřivá ve větru!

Peň proti pni se bili pospolu,

bez naděje, že zdolá druha druh.

Dva dny to trvalo a ještě třetí jitro;

čas po čase se dohodli,

že na pevné a zvučné půdě odpočinou,

tu Anthróp nápěv zazpíval své dlouhooké matky:

“Ty maličký,

ty půjdeš v čele lidí,

mluvě ke každému

slova, jež každý zná,

zpívaje každému

slova, jimiž se zkolébává

a pro něž zapláče a potom usíná.

A tobě, maličký,

udělám širá ramena

s velikým pláštěm láskou vyšívaným.

Tvé nohy budou tvrdší než oblázky na silnici,

tvé ruce budou sladší než plody v zahradě.”

Peň proti pni, v semknutí těsném,

nemysle ani zdolati druh druha.

A po dvou dnech hle co si řekli!

– “To není takhle, jak se máme bít:

tak nepoznáme, kdo z nás mocný je.

Budeme nyní bít se očima,

budem soky, silně měříce se zrakem

tak dlouho, až z nás jeden podlehne pohledu.”

Starci, co v oné době žili svoje dětství,

praví, že zápasili dva dny a dvě noci.

Obzvláště noci byly bolestné a vážné,

neb ještě více na se hleděli, a neviděli se.

Ve dne vzduch mezi nimi ožil tisícerým práškem

a bavil jejich oči, jež se nepouštěly.

A po dvou celých dnech hle co si řekli:

– “To není takhle, jak se máme bít,

tak nepoznáme, kdo z nás mocný je.

Bok po boku my lehneme si na zem;

a pak se budeme bít jen svými dušemi,

budeme zápolit svou touhou zvítěziti

a mocí, která jenom uvnitř nás se vzpíná.”

Tak zápasili, v plném tichu, celou vahou svou.

Ve skalách jeskyně se otvor rozvíral,

vzduch jako vlažný zdroj se tudy sluncem lil;

tak zápolili. Později chlad večerní

zavěsil trochu rosy po mechu;

tak zápolili. Později zas prášek tisícerý

jim podle chuti tančil ve světle.

Ni jediný však neuhádl

šílený závod neviditelný,

jímž vzduch se ani nepohnul.

A vtom hle, Anthrópova krev

v hrdle mu mocně poskočila;

tu hle, jak postřehl, že vyplňuje sluji

a jeho srdce že kol odsunuje stěny.

Tu zvedl se na kolena

a spatřil na zemi věc žalostnou a mrtvou.

Oči jí nožem vyloupl,

oči jí vzal a strčil do kapsy.

Pak vyšel, aby v prameni se omyl,

vím, k plesům sestoupil a cestou zpíval;

měl v kapse oči dvě, dvě koule achátové;

za ucho květ si dal a započal:

“Ty maličký,

ty půjdeš v čele lidí,

mluvě ke každému

slova, jež každý zná,

zpívaje každému

slova, jimiž se zkolébává

a pro něž zapláče a potom usíná.

A tobě, maličký,

udělám širá ramena

s velikým pláštěm láskou vyšívaným.

Tvé nohy budou tvrdší než oblázky na silnici,

tvé ruce budou sladší než plody v zahradě.”

(L’homme en tęte)