Текст книги "Preklady"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 4 (всего у книги 9 страниц)

MON COEUR EST COMME UN HÉRODE

MORNE ET PÂLE…

Srdce mé je truchlý, bledý Herodes,

skvělý Šalomoun, jenž moci pln i žalu

zírá velebně do vysokých svých sálů,

kde sbor tanečnic mu věčně dává ples.

Sen to bez konce, šla řada spanilá,

jmen tak líbezných, že o nich duše zpívá.

Znaven, znuděn Král se v kolo žen svých dívá,

růží ohnivých, – jej mnohá zmrazila.

U finále smyčec v moll svůj pěje žal.

Hle, to dívka tančí, jak by zaplakal;

duše samy její krok se dotýkal:

Milosrdí zve se, spanilá a libá.

A ta samotářská, tvrdá lilie,

srdce Královo, se vláhou zalije,

slzy kanou vně a rosou svlaží je;

a Král z pyšného se trůnu náhle shýbá,

klesá na zemi a nohy děcku líbá!

(Le chariot d’or)

PŘIPRAVENÝ OBĚD

Dceruško, šití nech, slož přadénka a vstávej.

Pán domů přichází; na dubový stůl dávej,

pokrytý ubrusem v záhybech svítících,

po jasných příborech a třpytných sklenicích.

Do misky s držadlem jak šíje labutina

ovoce vybrané vlož mezi listy vína,

tož sametové broskve chmýřím pokryté

a těžké hrozny modré, hrozny zlatité.

Chléb pěkně krájený ať koše naplní ti,

jdi dveře zavřít už a včely vypuditi…

Tam zvenčí praží slunce do planoucích zdí;

přivřeme okenice, aby místností

se rozhostila tma a naše jizba celá

po všem tom ovoci na stole zavoněla.

A ve džbánu teď přines vody studené;

a hleď, až vrátíš se, ať chladná zůstane,

by dlouho mrazivý a lehký opar její

džbán chladil zrosený, stékaje po krůpěji.

(Aux flancs du vase)

FRANCIS JAMMES

C’ÉTAIT AFFREUX…

To bylo strašlivé, to chudák telátko,

jak na jatky je táhli, jak se bránilo

a snažilo se lízat kapky deště

na šedivých zdech v smutném maloměstě.

Ó bože můj! Tak mírné a hodné bylo

a cesty v cesminách si tolik oblíbilo.

Ó bože můj! Ty, jenžs tak dobrý, řekni mi,

že odpuštění dojdem všichni my,

a jednou, v zlatém nebi, shledáme, že není

už hezkých telátek pro zabíjení,

řekni, že polepšeni věnce z kvítí

na drobné růžky jim přijdeme pověsiti.

Ó bože můj, jen nedej maličkému teleti,

až pocítí nůž v hrdle, příliš trpěti…

(De l’angelus de l’aube ŕ l’angelus du soir)

J’AI UNE PIPE…

Mám lulku dřevěnou, černou a kulatou

jak ňadro černošky, kterou jsem nahatou

kdys viděl nakreslenu v zajímavé knize…

Při této dýmce někdy myslím na ulice

a parky plné vrabců, plné vodometů

a housek rozdrobených v blátě. Potkáte tu

černošské chůvy ve fulárech žlutých oděné.

Jsou truchlivé a mírné jak měsíce jeseně.

Jsou otročina starých časů. Otročina…

To slovo na daleké břehy upomíná,

na sandomingské osadníky, na sirupy,

na černá těla, krev a na bělostné zuby,

z nichž bolest směje se. Vy mírné negerky,

se mírně procházejte všemi alejemi.

V zápěstí místo okovů ať náramky

se třpytí jako slunce v rodné vaší zemi.

A někdy, dobračky, před krámy ptáčníků

se zastavíte, kde je plno povyku.

A vaše mysl si tak trochu vzpomene,

nepříliš, neb jste zpitoměly už, na večery plamenné,

na dětské hry, kde třpytilo se peří,

a na kraby, co lezli po pobřeží.

(De l’angelus de l’aube ŕ l’angelus du soir)

L’ENFANT LIT L’ALMANACH…

Dítě čte kalendář u svého koše s vejci.

A kromě svátků Svatých, kromě pranostik

se dívá na krásná znamení na Nebesích:

toto je Skopec, Ryby, Kozoroh a Býk.

Tak může uvěřit, ta venkovanka malá,

že nad ní vysoko, až mezi hvězdami,

jsou trhy podobné těm, které dosud znala,

s oslíky, skopci, býky, kapry, kozami.

To jistě je trh v Nebi podle kalendáře,

a když na příští stránce Váhy uvidí,

říká si, že tam v Nebi jako u kramáře

se váží káva, cukr, sůl a svědomí.

(Clairičres dans le ciel)

MON HUMBLE AMI, MON CHIEN FIDČLE…

Můj skromný příteli, můj věrný pse, tys skončil

tou smrtí, které ses tak jako vosy bál,

když pod stolem ses před ní honem schovával.

V hodince přetěžké jsi hlavu za mnou stočil.

Bytosti požehnaná, všední druhu náš,

kterého živí hlad, jejž s tebou tvůj pán sdílí,

ó ty, jímž provázeni na své pouti byli

archanděl Rafael a mladý Tobiáš…

Ó služebníku, dej mi velký příklad svůj,

vždyťs mne jak světec svého boha miloval!

Tajemství tvého nejasného rozumu

kdes v ráji nevinném a blahém žije dál.

Ach bože, můžete-li mně tu milost přát,

bych ve dnech Věčnosti Vás tváří ve Tvář zřel,

dejte, by chudák pes se díval tváří v tvář

tomu, v kom mezi lidmi svého boha měl.

(Clairičres dans le ciel)

ZÁVĚR

Žebravý oslíku šedý, ztrápenější než

kára, kterou taháš,

ty, který nemůžeš už, který nemůžeš,

přiznej, že štěstí nemáš?

O pár ran víc či méně, co to pro tebe je?

To není proto, žes líný,

ale že jsi to ty, tě každý kopá a bije

střevíci do slabiny.

Ó bratře, doufejme, že z téhož pramene,

kde celý Ráj se zračí,

ty a já jednou vodu píti budeme

nad olšový stín sladší.

Těm pak, kdo zhrdali námi, se budem vysmívat,

těm všem, kdo neznali časem,

že bylo génia třeba k tomu, zazpívat

či hýkat jistým hlasem.

Já se však bojím, osle, básníku dokonalý,

aby až u dobrého boha najdou nás,

dotyční lidé i pak hovady nezůstali,

a my se od nich nelišili zas.

(Pensée des jardins)

CHARLES GUÉRIN

FRANCISI JAMMESOVI

Tvůj, milý Jammese, dům tvé tváři podobný je.

Vous břečťanu jej věnčí, smrk jej stínem kryje,

a nikdy, jak tvé srdce, mládí neztratí,

byť vítr, mráz i žal mu bylo přečkati.

Mech zídku tvého dvora vystlal do zlatava,

dům nízké patro má a všude roste tráva

kol vavřínu i studny. Když jsem zasténat

jak mroucí ptáče slyšel mříže u tvých vrat,

mně duši náhle umdlil sladce vlahý cit.

Už dávno jsem se, Jammese, k tobě chystal jít,

a našel jsem tě tak, jak snil jsem o tobě.

Tvé hravé psy jsem viděl, snící na dlažbě,

tvůj širák černobílý jako peří straky

a pod ním teskně smát se upřímné tvé zraky.

Tvé zamyšlené okno k obzoru se dívá;

hle dýmky tvé a skříň, jež ve svých tabulích

kraj celý prostřed knih básníků zrcadlívá.

Když zrodit se, i stárnout osudem je knih;

kde my jsme plakali, tam jiní najdou smích:

než my si pamatujme, Jammese, provždy den,

kdy rukou pevný stisk byl námi vyměněn.

Den něhou roven kráse časů podletních;

my naslouchali zpěvu sýkor v živém plotu,

co zvonů hučelo, co vozů míjelo tu…

Neděle Květná byla, truchlivá a líná:

ty, zlomen nad láskou jak nad hladinou třtina,

jež chví se ve vlnách a utajeně vzlyká,

já, na smrt dychtě vyplout mořem do dáli,

kde zmítají se čluny bez kormidelníka.

Tu naslouchali jsme, jak zvonky cinkaly,

nás oba různé hoře stejně rozželelo

pod nebem šedivým, jež na duše nám lehlo.

V tvou dětskou světnici zda spát se vrátím zas?

Zda vrátím se, hrou vánku pocuchaný vlas,

pod tvojí střechou čekat první hvězdy jas

a tiše vdechovat nad růžovou tvou skříní,

kde stará čísi psaní žloutnou v uzavření,

lásku, již věcí prach a zánik nepřemění?

Z tvých oken, Jammese, pohled volně doletí

na vily, pole, sníh a obzor nad horami;

tam v máji básně čteš, hlas tlumě v dojetí,

a azur nebeský po střeše plyne ti…

Příteli, sladký dome, kdy se shledám s vámi?

Však zítra, běda! Lépe o včera je snít.

Bez vlasti duše našla zde v mém těle byt.

V ten večer, z nejtěžších, jež kdy mi život skyt,

když mořem rozestřený, slavný slunce třpyt

v západu zlatil břeh, kdy zmáčen pěnou vln,

provát a rozcuchán, jak v řece kamení

unášen silou snu, jsem kráčel tebe pln.

Mne moře volalo v strašlivém hučení,

hlas sopek, ostrovů a zemí beze stínu;

tam bílý oblázek jsem dal na znamení

– byl mléčný, s žilkami jak v hladkém rameni –

den, kdy jsem přešel práh tvůj, Vergiliův synu.

(Le coeur solitaire)

SUIS JUSQU’Ŕ LA FONTAINE…

To děvče krásnoboké sleduj k prameni,

kde zastaví se před nádrží;

má z hlíny bílý džbán na plném rameni

a rukou zvednutou jej drží.

Hleď, v houští kapradin omšelé útesy,

kde proužkem vody zurčí skála:

zde tedy stanula a z ramen lehce si

nádobu dosud prázdnou sňala.

A co ji podpírá zdviženým kolenem

a k vodě její otvor kloní,

jež v proudu ohnutém a neroztříštěném

modrá a čirá stéká do ní;

co v slunci večerním džbán chýlí k fontáně,

až boky vlhce zablýskaly,

šum vody, zpěněna jež stoupá ve džbáně,

probíhá všemi stupni škály.

(L’ homme intérieur)

HENRY JEAN MARIE LEVET

OUTWARDS

(Věnováno Francisi Jammesovi)

Armand-Béhic (ze Zámořské dopravní) uhání

rychlostí čtrnácti uzlů po Indickém oceáně…

Do marmelády zločinů se slunce naklání

v tom moři hladkém a plochém jako dlaně.

– Miss Roseway, kterou v Austrálii čeká

sweet home a ženich a jež do Adelaidy pluje,

Miss Roseway žel pro můj splín nemá léku;

lorňonem Lakadivy v dáli pozoruje…

– Musím se připravit na dnešní večer – a honem:

je na lodi slavnost, tanec a romance pod lampiónem

(mám doprovázet Miss Roseway, jež pořádá sbírku

– moc laskavě – pro rodiny ztroskotaných námořníků!).

Oh kéž, drže ji za pas, bez všeho nucení

ji mohu přivést, zvolna, plavně, ve valčíku

do ztroskotání, kde bůh své věrné odmění…

(Počmes)

FERNAND GREGH

ŠTĚSTÍ

Moře se v božském jasu každou směje vlnou.

Hřebeny vlna za vlnou po řasách plynou

do skal, kde zvedá se a klesá zvučná voda.

Než v dáli klidně dřímá vzdutá tůně modra;

na písku pod vodou se chvěje odraz hravý,

sasanky odplouvají na odlivu kraji…

– Tragické, mírné moře, slavná Vodo širá,

já naslouchám, jak hruď tvá nesmírná se vzpíná

a dálným echem, vzdechem dme se v spádu dechu

odvěkém, – v žhavé radosti já zapomenu

před klidným štěstím propastným, jež v jitřní zoři

nad světa triumfuje nesčíslnou tváří,

na naše bědné dny a na prchavé věky,

bych věřil v mateřské a věčné dobro věcí.

A leže na břehu, kam příliv líně plyne,

jak dítě dřímající v tiché matky klíně,

když láskyplný sen je klidně zkolébává,

velkému tajemství se v zbožné úctě vzdávám

a ve vln hučení a širé mořské tiši

náručím Života se nechám konejšiti.

(Les clartés humaines)

NÁVRAT V PODVEČERU

Vítr a zima, soumrak v kraji,

vlnivé mlčení, jež po provlhlém háji,

kde spěchat je mi, krouží, šíří se a stoupá,

tak trochu rozželení, trochu snu a bázně,

pták rychle slétnuvší, s nímž prut se ohne srázně

a ve bledém jej vzduchu houpá;

krev v horkých kloubech mých, rychlého tepu ráz,

na nebi z popela uhaslý slunce jas,

blankytná kaluž v nebi červánkovém;

únava jako při opití,

drsná a lítá chtivost žíti,

užaslá láska k věcem kolem;

pak cesta vlhce svítící,

růžová ve dne, modrá za noci,

kde zvolna klouže mlha v šerém přísvitu,

luna ve vlahém západu

se sladkou něhou pohledu

nad luhy stoupající měkce k zenitu;

bříz odraz, který svítí

v zkříženém vodním sítí

na tůni potměšilé močálové vody;

a stará lítost, zatoužení,

přesladké krátké rozpomnění

na polibky a na rozchody;

káry, jež míjejí tu,

skály a trochu svitu,

kde cesta v ohybu se kroutí,

vzdálené kroky kdesi,

zvířecí potmě hlesy,

jimž tráva neklidná naslouchá v nízkém proutí;

tichá chuť zaplakat,

potřeba zbožňovat

kohosi vlídného a božského;

modlitby chvílemi, jež na rty se mi tlačí,

a stále úsměv ten, kde staré sny mé pláčí

před jmény svatými, jež vzývám nadarmo;

řeka, jež dýmá v dáli,

domy, kde lampy vzplály,

vzduch prochladlý a vítr, jenž už duje v sněti;

pak teplé upomnění

na stůl už připravený,

kde lampa zlatí ubrus s růžovými květy;

– to vše, sen, láska, něha, žal, děs, provází mě

po cestě bílé ještě v noci té a zimě,

kde mezi dvěma břehy stínu je mi kráčet;

to vše se bere se mnou

krajinou rozblácenou, větrnou a temnou,

tak jako vnitrný let nespočetných ptáčat;

to vše se ve mně točí v temném zšeření

v ten trochu mrazivý, krátký soumrak jesenní,

co ve mně doufá, touží, vzpomíná i stýská;

a to je, chvilka ztracená ve věčném taji

u večer listopadu, v zapomněném kraji,

ta nekonečná věc a krásná: duše lidská.

(Les clartés humaines)

MAURICE MAGRE

MÁ UPŘÍMNOST

Já děl jsem, před smrtí že byl jsem zbabělý,

že lží a nevděkem jsem splácel všechnu přízeň…

V lásce i přátelství přes vše své úsilí

sám na sebe jen myslet zakusil jsem trýzeň.

Děl jsem, že na zákon ni povinnost jsem nedal,

že plakal jsem, však s nikým neměl lítosti,

že vždy jen dychtivě jsem hnal se po štěstí,

že bez volby a studu rozkoše jsem hledal.

Já vše jsem doznal: nechuť, nudu, žárlivost,

ženu se zhnusující její poezií,

to, že jsem vzýval ji a dal se znaviti jí…

Život je prostřednost, a já jsem křikl: Dost!…

Zda nejeví se snad jen nízkost tím, vše říci,

čin duše ješitné i v samých vadách svých,

jak šaškovi je pýchou úškleb jeho lící

a ženě líčidlo či zrádný její smích?

Není-li v skryté hloubi srdce pokrytcova

víc pravé hrdosti, ba důstojnosti snad…

Proč, kdyžtě pod škraboškou každá tvář se schová,

své plné upřímnosti poklad vymrhat?…

Co na tom! Pravou tvář přec zjevit je mi milo,

ve vráskách nelícných kde zármutek je vryt,

byť otrocké i chtíčné, vadné, plané bylo,

mně přec je milejší své srdce obnažit…

Chceme-li sestoupit až na dno, chceme-li

své city nejdražší u volbě roztříditi,

tu jako zříme oheň, když už dlouho svítí,

byť rudý doposud, se slehat v popeli,

tak v žasu vidíme, že třpyt ten plamenný,

ty myšlenky, jež světlem zdály se nám pláti,

pohledem jasnozřivým trochu zkoušeny

se v trtech ubohých a smutném prachu tratí…

Ach mluvit je jen třísnit to, co milujem!

Bez chvěvu nervů však a duše rozechvěné,

bez toho vznětu, jenž nás pudí dát se všem,

těch křiků rozryvných, co v jádře je v nás cenné?…

Nic svato ve mně není, závoj roztrh jsem.

Kdos ctnostný, ode mne se můžeš odvrátiti!

V svém nebi chudobném a skoro bezhvězdném

zřím kousek pravé modři prvně ve svém žití…

Ó pravdo, v krůpějích jež z duše naší kaneš,

bezděčné pohnutí k zpovědím nutící

svobodné sebedání, jež jak oheň planeš,

vy jste ten ideál, za kterým jíti chci:

Bez hanby, ostychu chci mluvit plnohlase,

neb doba výčitek mi přešla dětinná…

Že není lásky, vím, než ta, jež doznává se,

a jenom mlčení že příchuť smrti má…

(Les lčvres et le secret)

LÉO LARGUIER

OČEKÁVÁNÍ

Já jako voják jsem, jenž doposud se nebil.

Nad krbem na hřebík jsem pověsil svou zbroj,

ni nejsem vítězem, ni přemožen jsem nebyl,

čekám, a den co den můj roste nepokoj.

Jsem bitec úzkostný, jenž čeká povolání,

jím nachvat, sotva sedě u svých černých vrat,

lehám si, abych snil a doufal, v záři ranní

že mladé vítězství v zahradě najdu snad.

Čekám, než nikdy nic… Jen zralý plod se zřítí,

vlaštovka přeletí, a tak můj život míjí

šedivý deštěm, zpestřen blankytem… Mé žití

je vznešené a smutné, rovno elegii.

(Les isolements)

GEORGES PÉRIN

DĚVČÁTKO!…

Tak jako čmelákem nad mezky při vyjetí

bič ověnčený snáší se a zase vzletí

a tančí v rychlých kliček načrtané spleti,

tak nade vším, co po dni den se k cestě má,

se vznáší, míhá se a tančí láska má.

Má láska: pohnutí tváří v tvář věcem světa,

života lehký dotek s laskavými city

družnosti! Láska má: jas, který na vše slétá

z mých očí, z mého srdce, všady, třeště, zpitý!…

Nad tím, co nerozhodně vůkol chvěje se,

víří a zapráská a plynným vzduchem vlaje,

a mírným skokem v budoucno se přenese,

tak jako bič, jenž podél opratí si hraje.

Je zvučivá, a kličkuje, a spěje hbita,

čarujíc úsilí dnešní a zítřejší;

jak svěží křídlo je, jenž snáší se a vzlétá,

praporek vzdušný nad cestou, kde Krása světa

svým drahým krokem na úsvitě vyšedší

– děvčátko útlé, po zatáčkách pospíší

a opojením vzácným, roztěkaným zpita –

se v běhu dívá, v prstech jak třpyt jí kmitá…

Má láska! Zvedá se, krouží a lehce práská

nad odchod pokorný, tichý a neurčitý,

minutu po minutě, osudů i žití…

V ní Dnešek spřádá se i rozpřádá. Má láska

pod během lidských nebes tančí, jde a svítí…

– Než ty, jež očima se ptáš mě, děvče malé,

co v každý okamžik v své srdce vložit máš,

než já po velké cestě půjdeš mnohem dále,

ty se svým vědomím, jež chví se neustále

jak křídlo, – na zatáčce pak se podíváš.

Vždy bude dosti věcí vůkol na odchodu.

A nadto – jasná tvoje láska bude tu.

Já spokojím se tím, ji trochu stvořiti

a trochu býti v ní, v té lásce zítřejší

a krásnější než mám, – jež bude vířiti…

(La lisčre blonde)

ANDRÉ SPIRE

V LESÍKU

Kůň cvalem mimo klusá,

ráz dva tři,

ráz dva tři.

Kůň cvalem mimo klusá,

dáma se zvedá a klesá.

V aleji písek plavý je,

kůň cvalem mimo klusá.

Sukně nad botkou lakovanou

v prosetém slunci plápolá.

Měkký je písek aleje.

Obláček čtverý slušně se nesa

vzlétá, ke kolenům stoupaje

koni, jenž cvalem klusá.

A tvrdá zrnka tryskají

a prší na klobouky okližené

slečinky a její maminky,

jež šijí v parku na lávce.

LÉON PAUL FARGUE

KIOSKY

Nadarmo moře od obzoru na pochod se dalo,

aby tvé moudré nohy zulíbalo,

ty odtáhneš je

vždy ještě včas.

Ty mlčíš, já nic neříkám.

Snad taky nemyslíme na nic víc.

Leč svatojánské mušky zpovzdálí

kapesní lampičky své vyňaly

jen proto, aby bylo vidět třpyt

té slzy, jež ti z klidných očí kane

a kterou jsem kdys musel pít.

Moře je asi hodně slané.

Pak modravá a rusá medúza,

jež lítostivě chce se poučit,

stoupá po naplněných patrech moře,

jasná a jako výtah zářící:

a rozžíhá svou lampu, květovanou vodou,

by viděla, jak plačíc špičkou sluníku

děláš, jako bys v písku rýsovala

tři vzorce o shodnosti trojúhelníků.

(Ludions)

THÉO VARLET

ETIKA

Způsobná bílá kočko, spánek pitomý

když já tu popírám pod lampou alchymisty

a zpychlý mozek můj když po krůpějích čistí

tu hodinu, a noc!, než vplyne do nirvány,

ty dřímáš pod lampou, můj macku ulízaný.

Ty spíš, drahoušku, tiše:

zda někdy ti přijde do hlavy

tak trochu zvěčniti svůj život prchavý?

A na to nemyslíš,

důvěrná sfingo nocí, kdy nejasně a v taji

duše nás obou v sebe zapadají,

že prvním lůnem máme stejnou temnotu,

a někdy, trochu dřív či déle, jednou

pro pyšný mozek i pro duši němou

se skončí hra na nadhmotu?

Ty spíš, drahoušku, již a bez výčitek tíže:

ty si jen hovíš,

ty, kočko, nevíš.

Dnů tisíc nebo dva přeběhnou v kalendáři,

a ty zůstaneš na polštáři

těžká a tuhá, chladná,

jak starý krtek, kterého v koutě zapomenou,

studená až do dna.

(A co se mnou?)

Zdalipak za to stojí ti

být bílý macek, způsobný a hezký,

v stodole chytat rejsky

a v dubů korunách na ptáčky číhati?

Ty vstáváš, sfingo důvěrná. Co bys tak řekla ráda?

“Já, já jsem krásná číča; protáhnu si záda;

to slunce příliš teplé; knížky tvrdé; spalo

by se mi líp tam v klíně, mně se zdá.”

…I potom budeš vědět stejně málo,

neb řešiti ty taje není práce tvoje

(a vím já nebo někdo, k čemu vůbec to je?),

o duši, smrti, nicotě, o Velké Díře:

tys, bílá kočko způsobná, tys jenom zvíře.

Naučit se žít

osudu na klíně,

čekaje… na co? – na nic,

– příst jen a spát, nos v prchající vteřině.

ÉMILE DESPAX

ULTIMA

Jen déšť. A sním. Mně zdá se, že zřím pod stromovím

na lesklé dlažbě bezlidné

stát podnož kamennou s poprsím mramorovým.

A bratr můj v něm pozná mne.

Ty bratře, budeš přítel cest a ostrovů

a hlavně nebe, hlavně moře;

já knížek, krásných veršů a dnů pohovu.

A zakusíme mnoho hoře.

(La maison des glycines)

LOUIS MANDIN

VEČER V AVENUI

Ty květy světel, ty květy,

proudící pestré kytice,

bukety rozházené, putující květy,

to jaro světel,

jež v hluku, trysku, výparech ulice

jsou jako zoře roztříštěný let,

ten jarní třpyt, jenž v této zimě vzlétl,

to jaro květů a ten zimy led,

s těmito chodci smíšeny a s těmi blesky jasu,

to vše ze sebe srší Sílu a Krásu

a dává v mém srdci zazvučet

chvějivým smyčcům, v nichž pěje mladý jasný vznět.

LÉON DEUBEL

CHERCHONS DIEU…

Hledejme boha ve světle

širého toho odpoledne,

u paty oltářů z listoví,

odkud zpěv ptáků se vypařuje;

v látkách krátkého větru, jež šatí

na chvilku zem, a mezi vším,

co rodí se z krásné oblohy,

již kadidlem sena okuřují.

Ach zda ho konečně nasbírám,

takže se vejde do mých pěstí?

Božský! Božský! Jak mne to těší,

že jsi tak nesmírný a malý!

Jak mne to těší, že tě mohu

neustále objevovat

a tobě se rovnat! Já, trpaslík,

jenž naráží čelem o blankyt!

(Régner)

ROGER ALLARD

MILOSTNÁ METAFORA

Když oddáváš se lásce, krásko lenošivá,

jež sevřelas můj sen silnými rameny,

tvé tělo má třes lodi, jež se kýlem vrývá

ve vůní oceán poddajně zvlněný.

Než v slabém srdci svém, kde strach i lásku živím,

úzkostí před smrtí se chvěji zděšeně,

a jako trosečník svým troskám pohyblivým

já žehnám vášni té, jež k tobě víže mě!

Když svěží noční klid, už ochladiv noc vlahou,

tvých vyčerpaných beder otřes zpomalí,

tu těžká hříva tvá mi padne na hruď nahou

jak plachta, kterou trhám svými pocely

a jež se vzdouvá vůní mému chřípí drahou.

(Le bocage amoureux)

ALEXANDRE MERCEREAU

ŽÍTI

Blaženě zahálet s kaldounem na slunci,

ve příliš těžkém světle kroky líně vléci!

Při bílém kraji cest, tu nebo onde, vrci

ve tvrdém spánku dobrých tvrdých lavicí

svou roztržitou, příliš těžkou zadnici,

před antikváři zdržet lenošivou pout,

kříž narovnat si, zívnout, ruce protáhnout,

nedbale přijímat milostné lichocení

dobrého dechu žití bez svazků a pout:

být onen přeblažený, pro nějž zítřka není;

nemyslet na nic, v žití ponořit se cele,

všech věcí důvěrný hlas slyšet šeptati,

vnímat jen příjemnost a z vášní neznati

než nechuť důvodnou a záští zdivočelé;

jít ulicí a nedbat, kam se obrátí;

neznati měsíců, dnů, neznat hodin ani,

neznati vůbec jmen, jež budí ze spaní,

nechtít to ani ono, sluch mít zacpaný

pro všechny rozkazy, neb jářku, to jsou barvy

rabství, ba hůř než to, toť štěstí podřezané;

zřít nebe, bláto, chodce nebo nikoho,

zřít jenom zvenčí zdi, jen z dálky mřížoví,

být ten, kdo sám se zdůvodňuje přemnoho,

či ten, kdo na to kašle a nic nepraví;

žít sobě, pro radost, smát se, ne by ses líbil,

jednati bez rozkazu, důvodu a cíle,

sobecky, ale žít, a jako člověk žít,

ne jako běhna, která líčí svoje chtíče,

by jen tu hroznou šminku mohla zaplatit;

být volný, volný být a jíti vybídnut,

když štěstí pozve tě a starý letmý pud,

žít sebe, život žít dobrého osudu,

ó!… ale kručet o hladu?

(Les tburibulums affaissés)