Текст книги "Preklady"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 7 (всего у книги 9 страниц)

PIERRE REVERDY

POZDĚ V NOCI…

Barva kterou noc rozkládá

Stůl u něhož usedli

Cylindr skleněný

Lampa je srdce jež vytéká

To je rok jiný změněný

Nová vráska na tváři člověka

Že vás to ještě nenapadlo

Modravý čtverec oknem vpadl

Dveře mají víc intimity

Odloučení

Výčitka zločin skrytý

Sbohem já padám

Do sladkého úhlu paží jež mě chytí

Koutkem oka je vidím všechny píti

Neodvážím se hnout

Oni sedí

Stůl je ovál

Též má paměť se točí

Jak bych se na celý svět nepamatoval

I na ty kdo mi sešli z očí

(Les épaves du ciel)

PHILIPPE SOUPAULT

WESTWEGO

(Fragment)

Podivný cestovatel cestovatel bez zavazadel

Já nikdy jsem Paříž neopustil

Má paměť se ode mne na krok nehnula

Má paměť mě sledovala jako psík

Byl jsem hloupější než ovečky

Co se na nebi o půlnoci třpytí

Je tuze horko

Říkám si potichu a velmi vážně

Mám velkou žízeň mám opravdu velkou žízeň

Mám jenom svůj klobouk

Klíč k polím klíč ke snům

Otec vzpomínek

Což jsem Paříž někdy opustil?

Ale toho večera jsem v tomto městě

Za každým stromem ulice

Vzpomínka číhá až ji minu

To jsi ty má stará Paříži

Toho večera jsem přece v tomto městě

Tvé pomníky jsou kilometrové mezníky mé únavy

Znám tvá oblaka

Jež se komínů zachycují

Aby mi řekly sbohem či dobrý den

Noci ty světélkuješ

Miluju tě jako se miluje slon

Všechny tvé křiky jsou pro mne křiky něhy

Jsem jako Aladin v zahradě

Kde byla rozžata kouzelná lampa

Nehledám nic

A tady jsem

Sedím na terase kavárny

A usmívám se všemi svými zuby

Mysle na všechny své slavné cesty

Chtěl jsem jít do Nového Yorku nebo do Buenos Aires

Poznat sníh Moskvy

Vyplout zvečera jednou na palubě pakebotu

Na Madagaskar nebo do Šanghaje

Plout nahoru po Mississippi

Šel jsem do Barbizonu

A znovu četl Cesty kapitána Cooka

Ulehl jsem si v pružném mechu

Psal básně blízko lesní sasanky

Trhaje slova jež z halouzek visela

Malinky vláček mi připomněl transkanadskou dráhu

A toho večera se usmívám protože jsem tady

(Westwego)

POZNÁMKA PŘEKLADATELE

Tato hrst překladů z francouzské poezie vznikla z největší části v roce 1916, tedy uprostřed války; a vznikla opravdu pod tlakem války, jako literární projev solidarity a duchovního spojenectví s národem, jenž tehdy krvácel před Verdunem za věc, jež byla i věcí našeho srdce a naší víry. Tento výběr je jenom zlomek tehdy připravované literární manifestace; měl vyjít veliký soubor překladů z francouzské poezie od Baudelaira, jímž se kdysi uzavíralo tlumočnické dílo Jaroslava Vrchlického, až po naše dny; utvořil se kruh překladatelů, v němž zasedali Viktor Dyk, Arnošt Procházka, Hanuš Jelínek, P. M. Haškovec a jiní, kteří získávali další tlumočníky: Stanislava Hanuše, Richarda Weinera a tak dále; byly rozděleny úlohy, s námahou se sháněly prameny, kolektivně se kolacionovaly a opravovaly hotové překlady… Pak byl Viktor Dyk odveden do kriminálu a na ty druhé dolehly jiné starosti války; prostě k chystanému souboru už nedošlo.

Připomínám tento nedokončený plán, protože je zároveň omluvou některých nedostatků mého výboru z francouzské poezie. Tehdy, za války, se nám zoufale nedostávalo pramenů; v C. k. univerzitní knihovně nebyl zastoupen ani Verlaine, ani Verhaeren, natož básníci novější; francouzské knihy se nemohly nikde koupit ani objednat; někdy bylo až dojemné, jak chudičké byly naše knihovny. Už tím byla omezena možnost bohatšího výběru nebo osobní volby. Mnoho z přeložených básní bylo jenom, abych tak řekl, úlohou z pilnosti; v ten onen úkol se musel překladatel rád nerad uvolit, aby se doplnila mezera v chystaném souboru, a neptal se ani, je-li mu ten básník blízek, nebo ne.

Přesto ponechávám toto své překladatelské klasobraní tak, jak bylo, až na několik oprav a doplňků – snad i z pohnutek poněkud citových. V předmluvě k prvnímu vydání po válce jsem napsal:

“Verše francouzské, jak jste mě těšily ve dnech, kdy jsem se vámi obíral! Tehdy právě jsme žili v úzkostech bitvy verdunské; tehdy se vylévala nesmírná útěcha z každého krásného verše, neboť není možno, aby takový duch, takový život byl ponížen! Každá dokonalá báseň jest jedno veliké vítězství; každá sladká sloka je celé království míru. Již pro tuto útěchu, sličné verše, jsem se netrápil nad vámi nadarmo.” A dále: “Tož přece mluvím o radosti, kterou mi skýtal vznik této knížky. Hrál jsem si s krásnými básněmi, a přitom jsem v nich našel neskonale více, než by mi dala četba nejpozornější. Hrál jsem si s češtinou, nutě ji do těžkých hlavolamů formy i smyslu, a přitom s radostí nejpohnutější, s požitkem a vděčností jsem si uvědomoval, jak je nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná; každý nový překlad žádal od ní jiné barvy, jiného zvuku a spádu, jiné hmatatelnosti a jiného slovníku; obstojí-li některý z překladů vedle originálu, je to její úspěch.”

Obojí ta pohnutka se v ničem nezměnila ani dnes.

Karel Čapek

(1936)

OSTATNÍ PŘEKLADY

PAUL VERLAINE

LES INGÉNUS

Vysoké podpatky se s dlouhou sukní rvou,

že časem ve skoku či v náhlém větru vání

punčošky příliš často svitly znenadání,

a my se těšili tou pošetilou hrou.

V neklidná hrdla krásek chvílemi se vbod

žárlivý sosák hmyzu, když se houštím braly:

tu šíje spanilé se bleskem zabělaly.

Nám, mladým bláznům, byl to pravý hod!

Byl večer, obojetný večer podjesenní:

tu krásky zasněně se zavěsily v nás

a podivná tak slova děly polohlas,

že od té chvíle jal nám duši žas a chvění.

(Fętes galantes)

PIEROT

To není lunný snílek jako onenkrát,

když předci vídali, jak z římsy se jim směje;

veselí jeho, žel, jak svíce uhaslé je

a jeho útlý stín nás přijde vylekat.

Za děsu dlouhých blesků v jeho bledý šat,

rozvátý jako rubáš, chladný vítr věje,

a z rozchlípených úst mu temný jícen zeje,

že pod hryzením červů zdá se strašně řvát.

Se šumem bludných křídel, jak když sýček letí,

rukávy jeho bílé píší v prostoru

bláznivá znamení, jimž nikdo neodvětí.

Z děr očí rozzelých plá zákmit fosforu

a mouka zestrašňuje ještě bledost v lících

bez krve, s ostrým nosem dokonávajících.

(Jadis et nagučre)

GEORGES RODENBACH

NEDĚLE

Nedělní odpoledne v zimě truchlivá,

v dřímotě maloměst, kde sama, bez útěchy

nějaká korouhvička na vrcholu střechy

jak ze železa pták se vrzem ozývá!

Plouhavě vane větrem nevímjaký strach!

Sem tam jen zřídka někdo po chodníku kvapí:

kněží a ženy v kroji velkých černých kápí,

bekyně jdoucí domů po svých nešporách.

K tabulkám znuděně se tisknou ženské líce,

v prázdno a mlčení se jejich oči prou,

co v oknech ospale hubené květy mrou,

na zahalených rámech dokonávajíce.

A v domech patricijských, kde jen štěrbinami

se pootevrou v oknech šeré záclony,

kde svítí na stěnách ve velké salóny

na dávných gobelínech staré zlaté rámy,

zříš podobizny předků s erby na rohu,

v krajkovém okruží, v kabátcích z aksamitu,

vyhlížet na město, jež těžce, tiše spí tu,

a na hvězdu, jež v dáli svítá v oblohu.

Ty domy prázdny jsou a potemněly v stáří;

v nich mrtvý středověk se ve skryt ukládá!

Právě tak zvečera, když slunce zapadá,

do smutných svítilen se skrývá se svou září.

Ó svítilny, v nichž ohně vzpomínka se nítí,

vzpomínka na zmizelý, dohořelý svit,

tak smutné v prázdnotě a pustém žalu tříd,

že k pohřbu jakéhosi boha, zdá se, svítí!

A slyš, tu nenadále rozhoupané zvony

otřesou zvonicí, jež v pýše své se tyčí,

a těžké kovově, tak jako úder rýči,

na město v rakvi zvolna klesají jich tóny!

(La jeunesse blanche)

REMY DE GOURMONT

SNÍH

Šimonko, sníh je bílý jak tvá šíje,

Šimonko, jak tvá kolena sníh bělostný je.

Šimonko, ruka tvá je chladná jako sníh,

Šimonko, srdce tvé je chladné jako sníh.

Sníh netaje, než když je pocelován ohněm,

Tvé srdce netaje, než když ti dávám sbohem.

Sníh smutný je v haluzích borovicí,

Tvé oko je smutné pod tvou kaštanovou kšticí.

Šimonko, sníh, tvá sestra, na dvoře nastlán sní.

Šimonko, tys má láska a můj sníh.

(Simone)

ÉPHRAĎM MIKHAËL

DEŠTIVÝ SOUMRAK

Jak mlha podzimní mne nuda obestírá

a houstnouc večerem tíž na mně spočívá,

vyrostlá tajuplně nuda tíživá,

jež monotónní mne a hustou nocí svírá.

Přec chlubná láska se mne ranou netknula,

a nelituje hodin, které odlétly,

zřím znovu, zastřené a matné formy, v dáli

své bloudit vzpomínky po sadech minula.

A přece v této hrůze zmíravé, když nyní

s večerem deštivým tma zvolna ulehla,

své srdce, z něhož láska zrádně nezběhla,

já cítím truchliti jak opuštěnou síni.

(Oeuvres)

FRANCIS VIELÉ-GRIFFIN

DEMAIN EST AUX VINGT ANS FIERS…

Zítřek patří květu let dvaceti;

jich míjí smích; ty podepřen vyhlížíš;

za bujné včera stud skoro vzejde ti,

jak za šat, jenž vyšel z módy již.

Zítřek, toť podzim; k pozorným uším

se hovor jeho pomalu blíží.

Ničeho neželím: než něčím se mučím;

a hrůzy nemám: jen mne pochyby tíží.

Ne, jistě: nejlíp prožil jsem báseň

v celé své době denní;

ale má duše váhá žasem,

že sama sebou již není.

(Plus loin)

CHARLES GUÉRIN

LA DOULEUR EST UN VIN D’UNE ÂCRETÉ SAUVAGE…

Plané a trpké víno je věc utrpení,

že duše přeútlá po jeho hryznutí

bezcitně otrne všem nápojům, v nichž není

žíravé jeho příchuti.

Jede, jímž předčasně jsem v mládí dal se zpíti,

tvé jenom hlodání mne ještě dojímá.

Pouze když krvácí, mé srdce žít se cítí:

v mém zoufalství je síla má.

(L’homme intérieur)

FERNAND DIVOIRE

JAGO

(Fragment)

Vždy Jedno láme Pospolu a ničí;

ty, Jago, věčně Sám, Jediný v osamění,

ty musíš ničit, co se tobě příčí.

Pro tebe, Jago, nikdy, nikde Spolu není,

neklíčí shoda; jenom rozpor křičí.

Ty všechny rozpojíš, ať s tebou kdokoli.

Příteli přítel zas urážky připomene,

za něž si ruce dávno podali;

u tebe staré rány zas psa zabolí;

před tebou spojení nejlépe uzavřené,

byť mlčíš, rozloží se v nevoli.

A tak je vlivem síly temné,

jež v tobě od přírody žehne.

Ty vidíš Pospolu: tu duch tvůj zažárlí,

zčerná a plivá mocné lučebniny,

jež strašnou silou ostré kyseliny

vše spalují a rozdělí.

Ó Jago, zřít, že jedna s jednou činí dvě,

ty řekneš: “To je proti mně!”

Tak vždy jsi sám. Takový zákon je.

Tak zžehujíc, co jiní sejí,

jich lásku lomíc, jež je pojí,

zůstává osamělá, v neúkoji

tvá hrozná chytrost drtivá,

jež v kleci hryže ze svých mezí.

Ó Jago, synu Šivův, sílo, jež vše zmrazí,

mlčení chlad tě ovívá;

nenávist zavírá tvá muka dvojí hrází,

neb v srdci žal ti utkvívá

být bez milenky! A tvá nicota tě mrazí.

Kdyby ses, Jago, spojil, víš, že jinak nezbývá:

Othello svedl by tvou ženu.

Ty víš, ó žárlivče, že věky věků

nebude s Jagem žena spolu, věky věků:

proto ji nenávidíš v nehasnoucím vzteku.

Žárlivče, když se žena na tě podívá,

víš, kdybys po ní sáh, musel bys vidět

tu duši ihned poskvrněnu.

A proto drtit, zradit, nenávidět…

Však ti, jež nenávidíš, jak tě nenávidí!

Prokletý, rozhlédni se: pohledy viz lidí!

Toť kolem tebe kruh, který se ježí zlobou

jak meče nad tebou, zaťaté pěsti obžalobou

a ruce, jež ti hrozí kletbou.

To, Jago, v srdci lidí tvou je setbou.

Napni se, lámej ještě, přetni zraky lidí,

než hleď, jak houstne řetěz krutý

tvou záští proti tobě skutý,

za tebou zdálky rozvinutý,

jenž s tebou jde a svíraje tě svými pouty

vždy k záští většímu tě nutí

a k pyšnějšímu odřeknutí.

A tedy zkáza, zráda, vztek,

být sám, a sebe sama zradit v posledek,

být přemožen… Ach ty bys, divý ničiteli,

byť přemožen, byť ve svém záští osamělý,

své věčné nenávisti na popeli

chtěl živit do konce svůj vztek!

(Âmes)

ALEXANDRE MERCEREAU

SLOVA PŘED TĚHOTNOU ŽENOU

Druhdy posuzoval jsem tě jako ptáka s pestrobarevným peřím, jenž pěje svůj melodický zpěv a pomíjí.

Toto čelo více ozlacené světlem než oblak za letního jitra; tyto oči, stinné zálivy či azurové proudy; tyto rty, na nichž směje se celé jaro; a neproniknutelný les tvých vlasů, a sta vonných tajemství tvého těla, co více viděl jsem v nich než záření lidské krásy?

Nyní vím, že tvé zornice plní se světlem a tvé uši harmonickými zvuky, tvé nozdry parfémy a celé tvé tělo rozkošemi, aby sbíhala se k tvé postavě podivuhodná vůně univerzální kvintesence.

Tvé smysly jsou jemné sítě, jež napínáš po celém povrchu obzoru, abys schytala a svedla k sobě nejlepší morek světa, ze kterého bys uhnětla bytost, již skrýváš před očima všech.

Náhle pronikl mne cit tvé velikosti; – hle jak jsem zmaten svým včerejším bludem a naplněn úctou k aktu, jenž tě oslavuje dnes před mýma očima.

Napříště, ženo, budu vždy před tebou mysliti, že jsi potenciální matka…

Projevy světa jsou nesmírné. Z miliard bodů v prostoru přibíhají bouřné a neviditelné vlny. Jako lavina sestupuje oheň ze slunce; z hor a z moří přikvačují bouře; země zachvívá se pod sopečnou činností; noc a den dělí se o vládu nad světem; vše řve a vše sténá; jsme obklopeni senzacemi tak mnohonásobnými a tak slabými, že naše smysly jich nerozeznávají. Ach, otřesy přicházejí z takové dálky, že je doprovází milión století.

Zde všechno se zachvívá. Město se zmítá. Člověk svádí homérické bitvy se vším, co stvořil. Živly doléhají na nás ze všech stran a zahánějí nás do nejodlehlejších slepých uliček. Naše kůže poseta je nárazy, jež nás dráždí a opotřebovávají. Po každé buňce našeho těla dychtí něco hltavého. Jsme kořistí nekonečného počtu akcí a žravé vášně námi zmítají a nás brázdí bez ustání. Strkáni, vlečeni, pohazováni, brzo na vrcholu vlny a brzo v propastné hloubce, jsme jako věchty ve větru. Jsme tak hluboce otřásáni, že se nám zdá, že ve vesmíru není nejmenšího pokojného ostrůvku. Nicméně ty, ty nastavuješ proti neodvratnému proudu života lehkou hráz svého života. A hle, jak vše se o něj láme jako o nevývratnou skálu mořských břehů a klesá nazpátek, nemohouc přejíti tuto překážku.

Za tou křehkou zdí vládne stín a mlčení. Jediná bytost tam naslouchá, jak sama se rodí, s dokonalou jasností nevědomí, a pomalu se vypracovává k budoucímu odporu.

(Paroles devant la vie)

SLOVA PŘED SMRTÍ

Nikdo nesmí klepati na mé dvéře, neboť jest to dům toho, kdo očekává smrt a nemůže přijímati jiných návštěv.

Myslíš, že mohl bys přemoci čas, služebníka smrti? V této javorové schránce čas přede, přede. Staré kukačce, jež ohlašovala ti hodiny, mohl jsi ukroutiti krk; její srdce – slyšíš? – tluče dále. Tluče svou míru jedině ze zvyku, neboť ciferník nemá již ručiček k rozřezávání času.

Jdi, tys mohl ulomiti staré ručičky k rozřezávání času a mohl jsi uzavříti v javorové skřínce srdce trvání! Čas bude postupovati i bez dovolení a unášeti tě s sebou, a unáší tě zcela mírně. Neslyšíš ho? Vzdaluje se beze spěchu; dojde však přesto, konstatuj, že urazil již dráhu, jakou jsi od něho neočekával.

Prošel javorovou skřínkou, jež poslouchá rozkazů země. Plíží se podél zdí, olizuje pažení a tapety. Pozdržuje se v koutech a zviřuje tam stará hnízda prachu, prachu zkázy.

Pak, dobře plně všechny čtyři směry prostoru, blíží se k tobě nehlasným krokem, obstupuje tě, proniká tě ze všech stran, a ty cítíš již popel smrti.

(Paroles devant la vie)

RENÉ ARCOS

BÁSEŇ

My tady jsme lidé jedné řady,

vedení vůlí v jeden směr,

nás síla totožná a božská pohání.

Plyneme pospolu z vteřiny do vteřiny,

společně bráníme se odporu jednomu

jako veslaři ve člunu.

Zde na zemi je mnoho lidských řad,

se stejnou vůlí, stejně plujících,

moře je zbrázděno plavbami souběžnými,

vše zdá se touhou dosíci paroxysmu.

Oh krásná podívaná, vzrušující děj,

ty řady lidí, jak v čase stoupají!

Jsou chvíle prchavé, kdy lidskou krev

roznítí pojednou hry žár a běh,

kdy vzduch je nabit heroismem jako blesk,

to chvíle jsou, kdy tolik duše se šíří najednou,

že křiky vznícené tryskají k nebesům.

Jsou na zemi, jsou všude řady, které jdou,

s rukama zdviženýma, hlavou skloněnou.

Toť zápas trvalý, jenž roste a stále se dále děje,

myšlenka každá jako proud pokračuje.

Myšlenka každá jde v čele řady lidí,

jichž tváře pomíjejí a mění se bez konce.

Ze srdce vyšedše, prapůvodního, jež nikdo nezná,

myšlenky jdou tak jako žíly;

z nich každá spěje dále než jiná,

z nich každá roste na útraty jiných,

a každá je zurčivý spád živoucích řad.

(Ce qui naît: Naissance)

ÚNAVA

Svítání puká jako nádor.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

– Východ: “Nic nového.”

– Západ: “Nic…”

Sever a jih: “Nic…”

A čtyři stožárové hlídky se zas obrátily.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Jitřenka jektá zuby, nahá panna zardívající se pohnutím.

A tu probuzení vlažné a smrduté. Ó znavené; před ním je celý den ku projití.

Pata, pak špička; špička, pak pata.

Dny, kružítko střídavých nohou, bez ustání jdou a jdou.

Na pravé kyčli, na levé kyčli, se zastávkou na každém stupni; pravou kyčlí, levou kyčlí, se sklopenýma očima slézejme ze schodů studni.

Mé srdce: tik-tak, tik-tak; není umíněnějšího měřiče času.

Můj puls na zápěstí: tik-tak, tik-tak. Tepna na spánku: tik-tak, tik-tak. Slovo, slova: tik-tak.

Narodit se, umřít, kolébka, rakev: tik-tak, tik-tak.

Země, hvězdy, všechen pohyb rozlámaný na malé kousky, všechen rytmus: tik-tak, tik-tak, metodicky, metodicky… ó to pobláznění!

Čísti. Učit se. Kombinovat. Srovnávat. Vyvozovat. Dohadovat se. Hloubit, prohlubovati především. A bytí: nálevka, skrze niž tolik protéká a v níž nic nezůstává. Jísti. Přibírati na objemu jako ovoce na větvi…, pak být stráven tím, co je vůkol.

Mít vždy na práci to nebo ono, mít na vybranou, tady je všecko zlo. Kdy mít úlohy úplné, vykázané předem? Myšlenka v nás, zevlující slimák sklouzající po stěně. Jeden systém na druhém.

Jeden problém pod druhým.

Násobit věčnost věčností.

A konečně dělat únavu stejně neužitečně, jako strom dělá stín.

– Trpělivost…, stín se plazí ke mně, jak slunce zachází za horu.

CHARLES VILDRAC

STODOLA

Když natažen jsi ležel na zádech

ve stodole širé

pod trámy stěží otesanými

jako pod stromovím,

ve svitu pochodní ty viděl jsi

stoupati až po štít

lešení, staré, plné rozumu,

krásně rozvětvené.

Tam nahoře dvě střešní křídla se

v stinné hloubce pojí,

kde pavouci své měkké závoje

po staletí věší.

Po dlouhé dnys už neviděl než to,

co ti k hanbě bylo;

nic nežli práci svatokrádežnou,

dílo pustošení.

Tam, odkuds přišel, nezbývalo nic

z krbů, které člověk

svou nekonečnou péčí vším svým uměním

pro člověka stavěl.

Než tady znovu nalezl jsi dům

krásný jako hymna,

a starou lásku k tobě skloněnou

mohutnými křídly;

tak jako hlasy k bohu spějící

zalidní loď chrámu,

tvé oči celý prostor osídlí

v klidném jeho těle.

To Dům byl, emblém, který vytrval,

poslední už svědek,

by dílo našich rukou pochválil,

provinilých rukou.

Tam modlilos se, srdce vyhnané,

k nejlepším všech duchů:

k tomu, jenž staví, k tomu, jenž oře,

k onomu, jenž zpívá.

Žel! Nastrojen kdys vyšels navečer,

poslušný a hloupý,

zbabělým stal ses zase hrdinou

zakopaným v hlíně.

A když při návratu do noclehu

stodolu jsi hledal,

jen rumiště jsi viděl zčernalé

z kamení a dříví;

jen dýmající trámů pahýly,

tragické a kolmé,

před tebou vstalé staré žalobce!

(Les chants du désespéré)

JULES ROMAINS

TANEC O SLAVNOSTI ČTRNÁCTÉHO ČERVENCE

(Z knihy Mocnosti Paříže)

Je mnoho těl na chodníku i na jízdní dráze. Ulice cítí zmatenou radost; z každého člověka vystupuje víc síly než obyčejně. Kdyby mohla rozplésti všechny ty výdechy, rozložit je na jednu stranu a široce pročísnout, to by byly velké barbarské vlasy. Ale rozmachy se smršťují proti sobě, jako když jsou do pytle naházena pružná péra a někdo tlačí pytel kolenem.

Ulice neuspokojuje mas, jež pociťují nějakou tendenci; domnívá se sice býti vším, ale toto vše bylo by věcí malou a zavalitou.

Náhle jí ulehčili a ona se rozpoutává; rozplývá se, umírá. Pak shledává, že není mrtva, že žije líp než kdy jindy. Kdyby se lopotila kolik dnů, nepodařilo by se jí zřídit ve svém mase pořádek tak rozkošnický.

To orchestr spustil valčík. Po celou minutu to byly jen zvuky ve vzduchu; lidé poslouchali. Avšak nic neproniklo až k duši ulice. Pak jakýsi mladík a dívka se k sobě přiblížili, spojili své ruce a točili se. Poznenáhlu dav kolem orchestru prolomil svou kompaktní jednotu, aby se stal párky o stejném rytmu. Mezi nimi plynul prostor lahodnější než vlažná voda. Otáčení se někdy o sebe otřela a oscilovala. Pak rytmus pokročí, rozmáchne se šíř, vniká do davu jako srp od klasů a kosí nová těla. Dvě děti na křižovatce, jež shrabovaly lopatkou písek ve stružce, berou se za ruce a točí se.

Ulice poznává své tělo; má myšlenku jasnější než impuls k zevní bytosti; má vědomí rozmachu, který se vrací do sebe a v sobě se ukojuje.

Rozeznává své obrysy; ví, že její život pulsuje tak daleko jako spád valčíku. To, co se netočí, co nepřeměňuje zvuky, jimiž se naplňují lidské duše, v otáčivý a klouzavý pohyb mladé hvězdy, to je mlhovina, věc málo skutečná, která ještě nevolila mezi vesmírem a svým bytím a jež váhá.

(Puissances de Paris)