Текст книги "Preklady"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 9 страниц)

HENRI DE RÉGNIER

ÓDA

Tvé líce vnadné

jsem, Lásko, zahalil na dně snů,

tvé líce vnadné

jsem, Lásko, zahalil dnů svých na dně,

tvé jasné oči a pomalá ústa,

jež v ucho mi mluvila ve stínu;

ověnčil jsem ti vlahé tvé vlasy husté

korunkou z listí a fialek utočenou

a holoubky tvé jsem k ránu pustil,

zhasil jsem nohou pochodeň tvoji černou

a zlomil jsem luk tvůj, šípy tvé rozhodil:

na paměti dnu

tvé líčko jsem, Lásko, pod závoji skryl

v hlubině dnů.

Poněvadž Jaro pělo v jitřním jiskření

po proudu klidné řeky, kde chví se třtina mladá,

poněvadž Duben smál se v zvučné jeskyni

na prahu stříbrná svá vřeténka přada,

poněvadž v svěží stromy pršela světla záplava

a modré pěšiny že vedly do lesa,

a konečně že nad mořem hvězda zaplála,

táž, která za cypřiši stoupala v nebesa,

Lásko s očima ukrutnýma ve studu a nytí,

pro něž tolikrát bez útěchy bývala jara má,

tvůj pohled jsem zastřel a nechal zastínit ti

obličej s očima nytím a smíchem jasnýma.

Kdyby jen Léto ryšavé obilím a rudé barvou růží,

kdyby jen Léto,

jež tajemně v síle a zrání zkvetlo,

kdyby jen Léto zlatých večerů a rusých zoří

se zralými plody, jež teplé krůpěje roní

na zemdlené rty, hryžící do nich,

kdyby jen Léto

polední, hvězd a sluncí v planoucí záři,

jež ve větru zpívá uzrálým zlatem těžkého obilí

a krvácí a volá ze všech růží,

mně do krve, sladká Lásko, nevdechlo vír opilý,

zda byl bych zakryl tak tvá ústa

těžkou růží

líbeznou pro má ústa?

Již Podzim tu je.

Jaro i Léto zesnuly v pomalém běhu chvílí;

ze všech svých studánek Podzim za nimi kvílí:

vodotrysk pláčem se chvěje, nádržka prozpěvuje,

bublají prameny,

slzy se roní z krápníků jeskyní:

a ty jsi na konci aleje,

kde žalují mrtvé listy, oděny

ve zvadlé zlato a bledý nach;

a tam jsi ty, Lásko, a líčko tvé skryté je.

Už věnce tvoje

opadaly.

Tvůj zlomený luk se mezi šípy válí…

Vysokou pochodeň, jež v popelu zhasla,

zda rozžhnu ti zase,

by plála jasem ve večery temné?

Tvé oči už nechtí viděti mne

ó Lásko, Lásko!

Tvá ústa k mým se studeně chýlí,

a z hloubi dnů svých slyším, jak polohlasem

Minulost ze všech studánek pro tě kvílí!

(Les médailles d’argile)

LÁSKA A SPÁNEK

Měsíčně modrá je a slunně žlutá stěna,

kde Spánku po boku je Láska zobrazena,

ten s lampou uhaslou a ona se smolnicí,

a denně prýská štuk, zeď vlhne mokvající,

neb prázdná klepsydra a život dávno minul.

Se setřenými ústy bledý úsměv splynul,

a já tich prohlížím, ó Mládí, na tvé zdi

ten emblém podvojný, jejž úsvit nevzbudí,

a sluncem zlacené či modré lunou sinou

se z hodin písečných bez konce chvíle řinou

v nehnutém mlčení, a já tu dlouze jat

zřím Spánek hluboký po boku Lásky spát,

jíž dýmá pochodeň a hasne v mrtvé černi,

a znenáhla mně zdá se ve tmě podvečerní,

že Láska po dlažbě své chromé křídlo vláčí

a dřímá znaveně po boku Spánku v pláči.

(Les médailles d’argile)

VZPOMÍNKY Z ORIENTU

Když oči, vzpomínko, si zacloním, tu hned

zřím mešitu, kde vrká holub na nádvoří,

a bílé dláždění, kde pestrý dav se koří

a velký stín svůj vrhá báň i minaret.

Pak bazar zšeřený, bludiště napohled,

a krámek, kde se noha v rozestřený boří

koberec nádherný, jenž v sytých barvách hoří,

co kupec na prstech svůj dělá rozpočet.

Vdechuji vůni Východu, kde smíšeny

zápachy velbloudů jsou s růží lupeny,

škvařivý tuk a vonná pražící se káva,

a touha po sladkostech ve mně náhle vstává,

jak bych, ó Damašku, měl ještě na jazyku

chuť meruňkových cukroví a suchých fíků!

(Le miroir des beures)

PŘIVÍTÁNÍ

Spanilí byli oba tvářemi i tělem,

v pohledu smělém

jim oči blýskly usměvavou září,

a před jich tváří,

když štíhlé, čilé mládí jich jsem viděl,

jsem shrben cítil se a málem za své stáří

byl bych se styděl.

Léta

přetěžká bedrům jsou a tíží

ramena plná síly

dusivou vahou mrtvých chvílí,

léta

jsou zlá, a žití

krátké a rychle hlava bíle zkvétá;

a dlouho, dlouho žil jsem dodneška.

Léta jsou přetěžká…

A oba pohleděli na mne v úžase,

že ten, jejž jinak si snad představili,

jim v uvítání zvedá se

lnem oděn jen a holý vlas,

ne v purpuru, jak si snad představili,

a ne na čele zlaty diadém.

I děl jsem jim: “Nuž oba pěkně vítám vás.”

A nato jsem

k nim promluvil:

“Jak, synáčkové, po vypráhlém svahu

v ten žhavý úpal srpnový

jste stoupali až k mému prahu,

ó vy,

jež na počátku cesty dole možná čeká

s milostným pozdravením čísi bílá ruka!

Jestliže pro mne jste svou prodloužili dráhu,

tož aspoň verše mé vám pomáhaly snad

svým rytmem, jehož vzpomněli jste právě,

mladistvé kroky skandovat?

Já nikdy netoužil po jiné slávě,

než by se slova básníkova

líbila hlasu, jenž je zpívá znova.

Vám-li se líbí moje, díky vám,

neb jenom proto, zpívaje si sám

svůj sen, když jsem jej v duchu složil, hned

už dvacet let

zde přebývám.”

A jedním gestem stěny kamenné a holé,

svou lampu hliněnou jsem ukázal a lože,

kde spím, a podlahu, na které taktem nohy

choditi rovně učím chromý verš svůj mnohý,

a péro z třtiny, jež do vosku slovo ryje,

když na destičce hladké hrotem zachytí je,

co božská vůně vosku plaché slovo v letu

zvábí a připoutá ve sloku plnou květů,

že slunným paprskem do kytky veršů sletí

a v ní se tajemně, jak včela, bude chvěti.

I pravil jsem:

“Děti,

léta

jsou těžká bedrům; břemenem

pro rámě plné síly

je tato tíha mrtvých chvílí.

Léta

jsou zlá, čas rychle letí

a záhy hlava bíle zkvétá…

Jestliže kdys

mne chtějíce snad navštívit

se setkáte na této právě cestě

uprostřed ječmenů a žit

s početným průvodem,

jenž nesa palmy v rukou bude stoupat sem,

tu tedy vězte,

že jdouce za nimi už byste neuzřeli

mne jako dnes tu v tomto šatě z plátna stát,

jenž na plecích se dře, na loktech zděravělý,

než pak už zlatem ověnčena snad,

na těle pyšný nach,

– a na marách!”

To děl jsem jim, by se to dověděli,

neb spanilí jsou oba tvářemi i těly

a jasný, smělý

že úsměv vidím v jejich očích plát,

protože snad

v nich žije něco touhy po slávě,

tak mluvil jsem k nim, by se dověděli,

co je to sláva,

co dává,

že s námi klamavě

si zná jen hrát

a její krutý vavřín že se vždy jen složil

na čelo vychladlé, z něhož už nezůstává

než trocha lidské hlíny, kde bůh právě dožil.

(La sandale ailée)

ALBERT MOCKEL

ODRAZY

(Benátky)

Dech léta na lagun hladině

nehnutou vodu sotva zvíří.

Plachty ve vzdušné hodině

k ostrovům míří.

Kosatce moře, šeříky oblohy

prosytí světlo modří průhledných květů;

v prázdnu zářivé rozlohy

dlouhé a jemné křídlo v letu

křišťálem zvoní v hloubi oblohy.

Stín bárky je modrý na ploše vod;

s ním vlna si hraje, plná růžových poupat.

Která je čistší rozkoš než vdechovat van, jímž voní, –

trhati azur vod, a v stínu růžových poupat…

Je duše co jiného než pouhá iluze vody,

kde v sladkém ránu bez konce stoupá

o dómech ze zlata sen a nad sebe sám se kloní?

Vše změteno, hleď, v snu věcí zdá se koupat;

vše je jen odraz, a nejkrasší ze všech lží

jsou řečeny dálkami, kde lehké se paláce rodí

z vody, která je klidně houpá.

Bílá plachta tam dole

na chvějivém odrazu klouže

a proniká jednotným mořem.

Zdá se, že pluje po blankytu,

a nad ní, toť jiné průhledné moře bez hnutí…

a odraz na vodě v tichém kmitu

má průhlednost perutí,

jež se vznášejí v samém třpytu.

(Images d’Italie)

FRANCIS VIELÉ-GRIFFIN

LES FEUILLES, CETTE MATINÉE…

Listí je dnes ráno

jak z atlasu uděláno

a déšť je vlahý;

včerejší zpěvy, refrén na refrén,

se vracejí v ten pěkný den,

a zapomenu-li, tvůj hlas mi pomůže záhy;

a pakli selže paměť tvoje,

nechám běžeti slova, ať je co je,

podle náhody k včerejší melodii;

co zpívat, řekni mi,

slovy tak sladkými,

že i tak, bez pořádku, nás zpijí?

(Počmes et poésies: Joies)

DES OISEAUX SONT VENUS…

Ptáci ti přišli říci potichu,

že na tebe čekám v bezovém keři,

neb, úsměvná, se zardělas v ostychu

a skryla jsi oči pod kadeří

a dala ses do smíchu.

Nějaký slib na tě šeptal ze kvítí,

neboť je hlas tvůj pokáral tlumený,

a ty jsi zrůžověla vzápětí,

tak pěkným pohybem rvouc jim lupeny,

že prozradil, co je ti.

Moře, kde zraky tvé plují jako lodička lehká,

ti rovněž praví: “Dnes tě tvé štěstí čeká”,

že v strachu se ohlížíš, že kolísáš maní

a zřít mne tu blízko, v útlém bezu, tě leká,

– či moře, vlaštovky, či květů houština křehká,

nebo tvá vlastní duše, krásná v svém zradování?

(Počmes et poésies: Joies)

PODZIM

Zbabělý jako déšť a chlad,

hrubý jak špatné povětří,

lživý jak podmrak, plný zrady,

jal se tu Podzim potloukat

a holí nám v okna udeří;

otvírej vrata, už je tady.

Otevři vrata a jen ho zhaněj,

nohy má těžké, plné bláta,

cár pláště vláčí kudykoli;

ať co chce mluví, jen kamením na něj,

nedbej na slova jedovatá:

vždy nějakou jen hraje roli.

Vždyť já ho znám, už loni byl tu,

znám ho, jak pěkně řečnit umí;

podá ti úsměv a hrozny vinné,

mluví o slunce dobrém svitu,

o letním větru, jak žvatlá a šumí,

jak dobře se po cestě odpočine;

u stolu jedl mezi námi – poznávám ho, to ti povídám –,

my mladé víno mu nalili

a v chlévě mu ustlali otep slámy

u telátka a kobyly:

do rána voda zmrzla nám

a listí shodila jinovatka.

– Jdi, zakrej okna a zavři vrátka.

Ať po svém jde, kudy cesta je,

ať jinam jde přespat do stáje,

ať dál jen táhne žebraje.

Ty suché listy v jeho vouse,

ty duté oči, jež na vás pnou se,

ten přesládlý hlas a ochraptělý;

jinam! já znám ho, byl tu loni,

ať žebrá, či zlatem se šatí celý.

– Sundej náš zvonek, ať nezazvoní!

Zatop už; čekám, že stará zima

přijde s očima upřímnýma.

(La clarté de vie)

STUART MERRILL

DOBRÝ DÉŠŤ

To déšť jak svěží odpuštění je;

na cestě tančí ve slunci zlatý prach

a v ruměného jara zahradách

to jasně zazvoní, když krůpěje

studánek sinou vodu v kruzích zvíří.

Zamilovaně růžové mraky míří

k lehkému obzoru na horách

jako andělská ústa vlahá.

A chodec si cestu zpěvem krátí,

neb rozcestí, kde v pochybách váhá,

ta krátká přeháňka nerozblátí,

a oráč se opírá o kleč pluhu,

po oblých zádech déšť se mu teple řítí

vzdýmaje kypře jadrné hroudy luhů,

a chorý, jenž poblíž okna spočívá,

zkolébán šumem vody v korunách cítí,

že duše mu v těle znovuožívá.

To dobrá prška od boha poslaná je,

jež osvěží tulákovu šíji znavenou,

to dobrý je déšť, jenž přichází přímo z ráje

a oplodní práci úrody odměnou,

to dobrý je déšť, jenž úsměvem v očích hraje

těm, kdo už vědí, že brzo zahynou.

Ejhle znamení duhy na nebi

se pne nad žluté veské chýše,

z nichž jdou děti s košíky síti

do zahrádek svých vážně a tiše,

kde včely budou kořistiti.

A pod znamením duhy na nebi

blízkou už dobu všeho kvítí

v soumraku zvony velebí.

(Les quatre saisons)

PSÁNO VE SMUTKU

I

Hodiny v dešti plynou matně

v zimního větru zadutí.

Má radost prchla nenávratně

včerejších ptáků perutí.

Již rudé léto dalo kvítí,

dal žlutý podzim plodům zrát.

Na střechu mou se bouře řítí

a zničen je můj krásný sad.

Tvé kroky, lásko, bouře smyla,

na prahu mém je nečas svál,

kde ona stála, pošetilá,

kterou jsem kdysi uvítal.

Ó příští noci, bude něm

a bude pust ten dům a tich,

tak smuten po tom reji všem

a po tanci a po písních?

Jen svému kroku naslouchati,

jak sám a sám ten měří byt,

otvírat dveře a do hlatí

zrcadel prázdných mlčky zřít,

ó jaký žal! Čas plyne, plyne,

jej nebijí mé hodiny,

jen šero zhoustlo v jizbě stinné,

kde zavřen můj stesk nečinný!

Jen se sny, jež se světla štítí,

jež leká hluk, tu žiju sám.

Což v prachu noci svoje žití,

má duše, tady skončit mám?

Kdo zatopí tu? Loučí není,

krb prázdný je a v něm se chví

šedivý tkadlec zapomnění,

pavouček ve svém pavučí.

Žel opuštěn jsem od všech lidí.

Sem nikdo nezavítá maně.

Beze mne sije se i klidí.

Mrtvo mé srdce, mrtvy dlaně!

II

Hřmí bouře. Co po její vřavě,

co po ní churavému jest,

jenž do vrat nechá nevšímavě

bušiti tulákovu pěst?

ERNEST RAYNAUD

SLOVA OTCOVA

Ó bože, v kamení jenž črtáš cestu trávě,

vy bozi, určující prvou dobu žní,

kéž nám to děvčátko, jež přišlo na svět právě,

zůstane; jedinou svou naděj máme v ní.

Za všechny písně mé pomozte chránit mi jí!

Já neustanu na vás snažně naléhat,

protože cítím kroužit vydrážděnou zmiji

ve stínu neznámém kol novorozeňat,

že vidím Sílu zde nad věcmi vládu míti,

a co je slábo, kácet ranou surovou,

že bouře nelítostně na růže se řítí

a ovce že je vlkům snadnou potravou.

S oddanou touhou žít co s jedinou svou zbraní

se otvírá a svěří v první teplý dech,

netušíc, slabé dítě, mráz i déšť že na ni

v hlubině nocí číhá v chytrých úkladech,

a nevědouc, že je jí křehce nahé záhy

jak mladým pukům rozmar větrů snášeti

a že je podobna krůpěji rosné vláhy,

jež sotva zrodí se, už uschne vzápětí.

Ach proti všemu zlu, jež bez konce nás svírá,

a jedům, v přírodě jež cítím ukryty,

já žasnu, že mé něhy nekonečná míra

nestačí obehnat ji valem záštity!

(La couronne des jours)

ADOLPHE RETTÉ

LETNÍ ZASNĚNÍ

III

Zázračné slavné léto vládne nad lukami,

kde v pryskyřnících plane chvějná hodina;

a nápěv prchavý sem sotva zalétá mi,

jímž potok šepotá a vítr usíná.

O slávě, cti jsem včera slyšel hovořit,

o zášti, jež si skrytě s břitem nožů hraje…

Co na tom záleží; já bez dějin jsem lid

a šťasten prožívám svůj život, počítaje

své poklady: bříz stříbro, vrbu nakloněnou,

starce, jimž modré nebe zlatí šerý šat;

jich listí chvílemi mne líbá na ramenou,

a já je hladím prstem zvědavě a rád,

že bohů pokožku v nich mohu polaskat.

Kraj celý šeptá mi a květy na mne kynou,

proud vůní, ropotů od země odpoutá se,

by, širý, s oblaky, jež opeřeně plynou

jak bílé labutě, se smísil v modrojase.

Ó nádhery, to pro mne slavnost ta se dává

a pro mne v uličkách se vítr uspal v klid,

země se dme a květem zahořela tráva,

jak rozžal by se na ní zlatých jisker třpyt,

mou duši bratrskou by mohly uchvátit.

Za posvátného třasu hlubokého listí

holubů bílý let na moji cestu slétá:

bělosti bez pochyb a stínu nenávisti,

mne pokryj! Nevinnost jsem v sebe pojal světa.

(Campagne premičre)

GRÉGOIRE LE ROY

SMRT

Tu noc žebračka souzená,

sinalá, krutá stařena

nízkého čela, tvrdých dlaní,

jež středem cesty putuje,

hned vpravo a hned vlevo je

a zítřku proklouznouti brání;

ta, která v tvrdém kamení

kovanou holí zazvoní

a svými krpci pekelnými;

tu noc smrt sama bez příčiny

mi přes práh vešla do rodiny.

Já snil jsem v kamen zákoutí

a četl svému dítěti

život i naděj v modrých očích.

Tu přišla krutá stará

mezi nás dva si sednouti…

A já jsem nevěděl, že by tam židle stála…

(La chanson du pauvre)

MAX ELSKAMP

UTĚŠITELKA SKLÍČENÝCH

Svou ruku podala mi Zima,

mám ruku Zimy mezi svýma,

a v mojí hlavě jako z dáli

psí parna bývalých let pálí;

a v očích, zvolna rozžíhány,

mně dělají se bílé stany,

a Sicílie, souostroví

a za ostrovem ostrov nový.

A to je cesta v širý svět,

let, jenž ti nedá ozdravět,

tam, kde jsou všichni na smrt choří

trváním hodin, délkou moří;

a je to plavba v špatném čase,

mé bílé lože kolébá se

tak jako loď ve vlnobití,

a nad plachtami hvězdy svítí.

Na rtech mi hořkost moře žhne

jak po kořalce odporné,

jako bych se byl pustě zpíjel

po hospodách, dřív než jsem vyjel;

a zas se kraj ten objeví:

bez konce příkrov sněhový…

Maria Panno, kéž bys kladla

tam nad sníh měkčí prostěradla,

kéž neskáčí jak zajíci

Po nich mé ruce v zimnici.

(La louange de la vie)

Ŕ PRČSENT C’EST ENCORE DIMANCHE…

Teď Neděle se ještě světí

a slunce jas a bílý den,

a sad, jenž ptáky naplněn,

teď Neděle se ještě světí,

a v bílých šatech malé děti,

a na obzorech štíty měst,

a pod stromovím podle cest

Flandry a moře prostřed snětí.

Tož mají svátek andělé,

Michael s vlaštovkami svými,

Gabriel s křídly perutnými,

tož mají svátek andělé;

pak lidé, co tu šťastni jsou,

mí krajani, kdo všichni jdou

smáti se dnes po jednom dvou

vstříc životu v dál modravou;

teď Neděle se ještě světí,

– mlynáři u svých mlýnů spí –,

teď Neděle se ještě světí,

a píseň má je na konci.

(Six chansons du pauvre homme)

CHARLES VAN LERBERGHE

MA SOEUR LA PLUIE…

Má sestra Dešťová sprcha,

krásná a vlažná prška za léta,

líbezně letí, líbezně prchá,

provlhlým vzduchem odlétá.

Perly, jež na šíji nosí,

do modra nebe rozmetá.

Zpívejte, kosi,

vy straky, tančete!

V listí a snětích, jež zaplete,

tančete, květy, zapějte, hnízda skrytá;

vše požehnáno, čeho nebe skýtá.

Svá ústa, jahodou lesní vlahá,

k mým přiloží v dotyku

a se smíchem mi sahá

na celé tělo ve mžiku

tisíci drobných prstíků.

Na zvučné květy bez ustání

od rána do večera šumí,

a od večera k zoři ranní

prší má sestra, prší ještě

a prší tolik, jak jen umí.

Pak vyjde slunce zase

a nohy Deště

osuší ve svém zlatém vlase.

(La chanson d’Čve)

PAUL FORT

PÍSEŇ NÁMOŘNÍKA

Měl jsem rád matku, měl rád dceru. Námořník dlouho na cestě je. Měl jsem rád matku odjížděje; při návratu jsem měl rád dceru.

Jaképak řeči? Věc to známá. Kdopak to na mne usmívá se? Smuten jsem plul, rád vracím se zase. Matka je mrtva, z dcery je máma.

Námořník nevrací se hned. A vida, abych táh zas věru. “Hej dcero, připrav mi svou dceru! Přijdu si pro ni za patnáct let.”

Protože stárnu na moři a ona si umřít umane, což růžovou, svěží ji nemám nalézt, když vzpomínka má mi nestárne?

Jaképak řeči? Věc to známá. Kdopak to na mne usmívá se? Co vám je po tom, že pluji smuten, když spokojen snad přijdu zase?

(L’amour marin)

OSUDNÁ PÍSEŇ

Život je krátký, moře velké. Hleď, milá, snad se neshledáme. Já nejsem plavec, co by chyběl. Bezvětří bývá na moři.

Musí se snést.

Život tak krátký, moře velké, strach máš, ach, jenom mne máš ráda! Mít moře ráda aspoň trochu, řekla bys, jdi,

musí se snést.

Vždyť taky smrt se musí snést, i tvoje láska, milá má. Život je krátký, moře velké, hleď, milá má,

musí se snést.

A bouře nebo bezvětří a průtahy a vzdálenost a úskalí a mořská tůně, kde moje loď se potopí,

musí se snést.

A naše láska, čekání tvé, a nová láska, jež ti přijde.

(L’amour marin)

APOLLÓN

Na prchajícím voze planou kolesa a svítí jako včela v modrá nebesa.

Než tady, za plotem, kdo si to hoví? Nic… nikdo… nic to není; to nahý pastýř leží v růžovém křoví.

Toť lehký chlapec, nahý pucek, skokan přes bystřiny.

Toť hezký pastýř, nahý, růžový, jenž žvýká stéblo třtiny.

To není nic; toť pastýř plavý, včelami milovaný, třpyt slunce okolo hlavy,

Apollo! – Přeskočil jsem plot.

Nic… nikdo… jenom růže.

Na prchajícím voze planou kolesa a svítí jako včela v modrá nebesa.

(Coxcomb)

V OBILÍ

Slyším přes pole hvízdat v moři klasů neviditelné pachole. Naslouchám hlasu, a je to úchvat mé duše a celého vesmíru.

Nad mořem klasů azur nesmírný, modř až k zenitu je zvuk jediný.

Nevidím už nic. Kde to nyní jsem? Žil jsem dříve kdy? Snil jsem o lásce?

Vše to, co jsem snil o tom světě všem, vše, co myslil jsem, vše, co trpěl jsem, není, oh už není než sladké hvízdání;

a já sám i obilí než sladké hvízdání!

(Coxcomb)

SUCHÝ LIST

Vzpomeňte, drahá, jen, jak zřeli jsme mizeti naší lásky den nad parkem zavřeným.

Vy sbohem jste mi dala spanilým kynem hlavy; já v odpověď se usmál, a víc jsme neříkali.

Tu padal suchý list a slétl nám mezi srdce. Ve rzivé mříži jak v strunách si vaše ruce hrály.

Toť vše… To hodina byla, kdy v šeru potají se lásky vzdalují – kdy sochy couvají…

(Coxcomb)

TANEC TŘTIN

Prchá vlaštovka. Hleďte, večernice. Před krahujcem v letu prchá vlaštovice. V zimomřivé tůni zrcadlí se luna, a v ní vlaštovka náhle utonula.

Čím je smrt i život, čím je této třtině, jež kol tůně vede taneční svá kola? Jí se netýká, krahujec když volá.– Mizí neštěstí jak vráska na hladině.

(Coxcomb)

SVĚTÉLKA

Dny bílé a modré, noci hvězdné, jež honíte se vesele přes všechny věci naší země, já vás už záhy neuzřím;

slunce v listí se deroucí, by ozářilo širé mýtí, rej šňůry světel v ulici, plamen, jenž v lampách a krbech svítí,

na bárkách ohně rozhoupané, na jarních vlnách ohňů chvat, svit hvězd, jenž nad Francií plane, světélka, jež jsem míval rád,

chvějivé sladké oči, vás, jež bujné, zelené měl jsem rád, už neuvidím tancovat, už neuvidím tančit vás;

světélka lásky a Francie a krásných časů pohody – dnes večer jako jiskra pálí list za soumraku opadalý!

Ten valný plamen smrti dnes se zvečera tak velký zdál mi: můj zrak už záhy uzavře se na zemi na světélek plese.

(Coxcomb)

ALBERT SAMAIN

KEEPSAKE

Vetkla si bledé růže v oděvu tyl bílý,

ret bledá růže byl, třpyt očí studený,

studeně modrý jako v lesích prameny.

Tyrhénské vlny jí za zkolébaných chvílí

života jemné plátky vlídně konejšily.

Tichounce mřela, nožky křížem složeny;

a jejím křišťálovým zpěvem zjitřeny

vrozené rány srdce zas se zkrvavily.

Na tenkém zápěstí vždy kroužek kovový,

kde vryto bílé jméno “Štěpánka” se vine,

jak z přehořkého vyhnanství byl okovy.

Ve vůni slunečnic, jež průzračně se line,

zmírala sledujíc po moři plachtoví,

zmírala v pozdní podzim… listopadový…

A bylo to jak hudba, která vadnouc hyne…

(Au jardin de l’infante)