Текст книги "Preklady"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 6 (всего у книги 9 страниц)

BDĚLÝ STRÁŽCE

Ten muž, jenž stojí bez hnutí

a drží v ruce kliku dveří ochotnou,

já toho muže poznávám.

Jen jeho srdce tepem čeří temnou předsíň.

Zůstati, nebo jít…

Pohnutky stejné síly

plecí i pěstí tlačí

na obě strany dveří,

a klika neumí se sama otevřít.

Jít, nebo zůstati…

Důvodů tisíc jíti ven

za prahem schodů kvete:

žádný tak náhlý není,

by svedl všechny svaly těla zároveň

a panoval po dostatečnou chvíli.

Zůstati!

Důvodů tisíc doma být

jsou na svém místě, na nábytku;

než žádný trvalý tak není,

by obtočil se kolem údů

a trval, jenom hodinu.

Nic ku pomoci nepřispěje,

nikdo teď po schodišti nejde,

ni průvan, který dvéře přiráží,

ni šramot nejmenší, jenž pozornost by vzbudil,

ni vzpomínka pro ukojení,

nic, chór jen pohnutek drobných a bez vůdce.

Nic rozhodného nevzejde.

Za zády pokoj mlčí nevlídně;

v knihovně všechny knihy jsou už přečteny…

Srdečnost lenošek

je jaksi otrocká a odpuzuje.

Teplota toho domu

ni příliš nuzná není, ani příliš silná,

a práce, práce… ta je udělána

a věcně má se dělat dál.

Muž nehnutý u dveří bezcitných

své srdce slyší bíti mezi zdmi,

a neví, proč to sevření, jež drtí jej,

to příliš bdělé srdce nezastaví též.

(Compagnons)

CHARLES VILDRAC

KRČMA

Toť krčma truchlivá

na křižovatce Opuštěných chýží,

kde krajem stále chladno provívá.

Dvě velké nahé cesty se tu kříží,

jež nikdy o žních vozů nespatří

a mnohem dál než za obzor se níží;

toť křižovatka Opuštěných chýží.

Ty chýže jsou tři

a jediný kout všechny ukrývá;

ve dvou z nich dávno nikdo nebývá.

A třetí hospoda je v srdci tak smutná!

Chléb černý dají ti tu a mošt, jenž hořce chutná,

krb pláče sněhem promočen a krčmářka

je žena bolestná, i v úsměvu svém smutná.

Sem vkročíš jenom pít, když žízeň máš či hlad;

sem jdeš jen usednout, když únavou bys pad.

Nikdy tu není lidí víc než jeden nebo dva,

a o svých příhodách tu nemusíš povídat.

Ten, kdo sem vchází teď, zuby cvakaje,

na lavičku tiše sedá jenom u kraje,

a bradu trochu kupředu strkaje,

položí plochou ruce na stůl.

Nevěřil bys, že tělo být může

v těch střevících z kůže těžké a tuhé;

rukávy krátké odkrývají ruce,

kde v zápěstí klouby tvoří koule rudé;

pohledy zvířete ztýraného

do prázdna upírá zarytě.

Pomalu jen svůj chleba jí,

protože zuby má špatné již;

a popíjí s velikou obtíží,

protože bolesti má plné hrdlo.

A když už dojedl,

váhá, pak bojácně

jde, aby u ohně

trochu usedl.

Rozpuklé ruce se sepnuly

na jeho kolen tvrdých bambulích,

skloněná hlava táhne krk schýlený

a oči zděšeny v prázdnu stanuly.

A jeho bolest počíná sníti, sníti,

tížiti jeho šíji, tížiti obočí,

po vrásce vrásku na jeho tváři kresliti,

zatímco z ohně jasně a drobně proniká

pláč novorozeňátka, jako když v dálce naříká.

Tu malá holčička, jíž dosud neviděl,

se z kouta vynoří, kde tiše seděla;

holčička útlá, hezká a maličká.

A tu hle, jak zlehka se přiblíží

a přitisknout jde k mužově ruce

dětskou pleť svých úst;

a zvedne k němu pak oči zrosené

a celým křehkým tělem mu podává

ubohý zimní kvítek, který má.

A tu hle, jak člověk vzlyká,

svíraje v rukou svých stísněně

kvítek a ručku dítěte.

*

Bolestná žena se smutným úsměvem,

jež němě na vše to pohlížela,

tu jme se mluviti tak jako ze sna;

s očima vzdálenýma jme se hovořit:

“Přišel k nám jednou jeden muž, co nebyl jako z našich…

Nebyl tak starý jako my, z bolesti a nouze,

byl takový, jako mohou být synové královen pouze,

a jak přece vyhlížel, jako by byl zas z našich!

Nikdy tak na mne nikdo nepromluvil, jako on promluvil,

když požádal jen, aby směl posedět a píti;

opřel se o lokte tady, uprostřed toho stolu,

a já se na něho dívala celou tu dobu, co tu byl;

a když se k odchodu zvedl, musela jsem až plakat,

tolik se podobal onomu z mých šestnácti let…

Otvíral právě dveře,

aby se dal zas do větru;

ale když zvěděl, proč

mně přišly ony slzy,

uzavřel opět dveře.

A celý večer ten a celou onu noc

mě jeho hlas i oči laskaly,

mé žalosti svázané on tehdy rozvázal;

a pak přes mládí své, přes lože mé studené,

přes splasklá prsa má a ramena vyhublá

po celý den tu zůstal, aby mne miloval, a miloval mne.

A z almužny lásky, kterou mi dal,

tu holčičku malou mi zanechal.”

(Le livre d’amour)

PŘI NÁVRATU…

Říkala si při návratu:

– Ne, na tom nesejde, o čem jsme mluvili:

my jen tak žvatlali jako dva cizinci,

když nechali je spolu…

Nic na tom nesejde, jak on se ke mně měl,

choval se ke mně tak jak ke všem ostatním…

Než já to cítím, vím to přec,

určitě, že mezi námi

se začala dnes nějaká věc!

Určitě, to dneska je

– vždyť jsem tak příliš spokojena –

ten východ, co jsem čekala,

co čekala jsem dávno už!

Řekla si také: Ach, ne ne…

Já jsem blázen, já se mýlím;

příčiny není pražádné…

Konečně řekla: Chci to vědět!

Ach kdy ho zase budu vidět!

Příště já budu taková,

jako když někdo zaslechne pouze

lehýnký zvuk, ztajený zvuk,

a v sobě dech zatají dlouze,

aby jen mohl naslouchat…

*

A on si říkal:

– S tolika jinými by mluvit mohla,

a se mnou jediným se pozdržela.

Až příště budu mluvit s ní,

do očí se jí podívám

a první chvíle mlčení

užiji, bych se na ni usmál.

*

Tu přišel den zas ke shledání;

než vše se spiklo proti nim;

kdos jiný pověsil se na ni,

on obležen a zaskočen.

Mezi ně skupili se lidé,

jako les mezi chyšky dvě

a bránili jim spojiti se

byť jen očima…

Při návratu si každý děl:

Tož ať zůstanu se svým zármutkem

a svou chudobou!

Mýlka to byla, nebylo v tom nic

nežli náhoda a mé čekání.

Nebylo v tom nic, ona řekla si,

nežli zdvořilost.

Nebylo v tom nic, on řekl si,

než má domýšlivost.

(Le livre d’amour)

VALERY LARBAUD

OBRAZY

I

V Charkově kdysi, ve čtvrti chudých lidí

(ó té polední Rusi, kde všechny ženy

se svými bílými šatkami jsou jako Madony!)

viděl jsem mladou ženu vracet se od pramene,

jež nesla po tamním zvyku, jak za dob Ovidových,

na koncích žerdi v rovnováze zavěšená

dvě vědra na šíji a na ramenou.

A viděl jsem dítě v cárech k ní přistoupit a mluvit.

Tu ochotně naklonila napravo své tělo,

až vědro plné vody čisté se dotklo dláždění

na úrovni rtů děcka, jež pokleklo, aby pilo.

II

Jednoho rána v Rotterdamu na nábřeží Boompjes

(bylo to 18. září 1900 kolem hodiny osmé)

jsem pozoroval dvě dívky, jež šly do svých dílen;

a před jedním z těch velkých železných mostů si řekly

“Na shledanou”,

protože dál už nešly toutéž cestou.

Něžně se objaly; jejich třesoucí se ruce

se chtěly a nechtěly rozloučit; jejich ústa

se bolestně vzdalovala a hned zase přiblížila,

zatímco jejich oči se do sebe zahleděly…

Tak jedna s druhou dlouho se držely blízko sebe

stojíce nepohnutě uprostřed spěchu chodců,

zatímco remorkéry na řece broukaly

a vlaky s hvízdáním popojížděly na železných mostech.

III

Mezi Cordobou a Sevillou

je malá stanička, kde bez důvodu zřejmého

se Jižní expres vždycky zastavuje.

Nadarmo cestovatel očima hledá vísku

za tím nádražíčkem pod blahovičníky spícím:

nevidí nic než andaluský kraj, zlatý a zelený.

A přec na druhé straně kolejí, v průčelí,

je chatrč postavená ze zčernalých větví a hlíny.

A na hluk vlaku se z ní vyrojí hejno otrhánků.

Vede je nejstarší sestra, a jde až ke kolejišti,

a beze slova, ale s úsměvem

tančí, aby dostala pár grešlí.

Její nohy se zdály v prachu černé;

její temná a špinavá tvář je bez krásy;

tančí, a velkými děrami její popelavé sukně

je vidět křepčit její hubená stehna

a točit se její žlutý břich;

a pokaždé se pro to několik pánů pošklebuje

v jídelním voze, ve vůni doutníků…

Post scriptum

Ó bože můj, nebude nikdy možno,

abych poznal tu mírnou ženu tam dole v Ukrajině

a ty dvě přítelkyně v Rotterdamu

a tu mladou žebračku z Andalusie

a abych se s nimi spojil

přátelstvím nerozlučným?

(Žel ony nebudou číst tyto básně,

ani mé jméno nebudou znát, ani dojetí mého srdce;

a přece existují, přece i teď žijí.)

Nebude nikdy možno, aby mně byla dána ta velká radost

znát je?

Neboť, já nevím proč, můj bože, mně zdá se, že bych s těmi čtyřmi

dobývat mohl světa!

(Les poésies de A. O. Barnabooth)

GEORGES CHENNEVIČRE

KRČMA

Ty starochu, můj hostiteli,

jak dojemný a vlídný jsi!

Lem očí tvých je rudý a už nemá řas.

Že ruce tvé se třesou, to je dobrotou.

Je sama věčnost mezi námi dvěma tu.

Co na vsi záleží, na době, cestě mé

a našich jménech? Krčma, kde jsme, nemá věku.

Já jsem tvým hostem v bohu, jako kdyby služka

mně nohy umyla a plášť můj schovala.

Já přišel požádat, zda dostal bych tu pít,

nad dveřmi vida štít a psanou vývěsku,

leč víno, ježs mi nalil do té tlusté sklenky,

jsi nalil v jiném jménu nežli jenom v svém.

Ty nejsi kupec, chudáku.

Čekáš tu. Bojíš se, že obsloužils mě špatně,

či že snad sklenka mi či víno nehoví,

a hledáš, nač jsi třeba mohl zapomenout.

Chudáku, nic jsi nezapomněl.

Což ani necítíš, jak blízko tebe jsem,

blíže, než sedí tělo mé?

A duši mou, již jsem tak často odepřel,

copak ji nevidíš z mých očí ve svých očích?

Možná, že nikdy neměl jsi

tu duši, kterou nyní máš,

protože nikdy nebyl nikdo,

kdo přijal by ji, jak se sluší,

v bratrském tomto mlčení,

větším nad všechna slova lidská,

jež s duší mou ji konfrontuje.

Nikdy jsi neměl tolik duše.

Ty měl bys sednouti, neb ty tak z dáli jdeš.

Mně z hloubi přicházíš svých šedesáti let,

mně z hloubi času přicházíš.

Já nejsem z nás ten příchozí:

já připraven byl na tvůj příchod,

ty mého však jsi nepředvídal.

Tvůj zrod je na konci té cesty, která stoupá

od křižovatky, vidím stromy podél krajů;

nechci se ohlédnout, kam cesta sestupuje,

neb vidím krásnou zem, odkud sem přichází;

nemám však času jít tam, a tak odcházím…

Musím už jít. Je hodina. Na věži bije

a nevyplaší ani spících holubů.

Dopil jsem. Dlouhým pohledem tvůj dům jsem pojal,

tvé stoly, záclony, jež vyšila tvá dcerka,

a staré lahvice tvé domácnosti, ba i

portréty, neuzřev jich, jež jsou nahoře

v pokoji postaveny na tvém prádelníku.

Zvedám se. Jdu již. Ani jsem tě neoslovil.

Zde čtyři sous, a ty mi pravíš: “Děkuji,

děkuji, pane.”

Hlavy ani neotočím.

(Počmes 1911–1918)

HENRI ALIČS

MUŽ

Když přijde mi, můj příteli, blažená na vás vzpomínka,

vidím vás zase v domě jasném prostřed rodiny, vaši paní

čistou a čilou jako jehla, jež se jí v prstech zablýská,

a vaše hezké děti s pohledem jako len, jež se vám podobají.

Tak tedy zase vidím vás: velkého, selského ve vzhledu,

s těžkými rameny, jež jsou jak určena pro krunýře,

záda klenutá trochu, hlavu schýlenou kupředu

ve tvrdošíjném postoji zamyšlení a píle,

obličej váš, kde rozrůstá se ryšavé, vrásčité strniště,

pootevřená ústa dávají mu dětský vyraz hocha,

a poctivé, modré, průhledné vaše oči vidím obzvláště,

jež prozařují klidné paprsky jasného ducha.

Skromný a trpělivý jako velcí umělci dob bývalých,

konaje denní práci zbožně a obřadně jako oni,

nemáte nosných, bláznivých křídel víry, jež oni mívali,

a žijete raději svou báseň, bez hluku, než byste mluvil o ní.

JULES ROMAINS

JEDNOU

My budeme jednou kolečka,

jež budou chtít jen fungovat;

z mosazi budem, z železa,

ale ne z duše.

Budeme přesně vydávat

sílu, jež bude nám svěřena.

To, co vezmeme pohonu,

podáme dále převodům

a nenecháme si pro sebe

ni z čeho uplést myšlenku.

Budeme snít, jak zmírniti

skřípání své, jak rozlít je

v olejný šum a klouzavý.

My vypotíme mlčení

tučné a plné energie.

Ochotně přijmem radost mdlou

a ženskou býti konánu.

Tu všechny naše záchvěvy,

stoupání krve a vzestup šťav,

přílivy nervů, skoky svalů,

pohyby všechny, jež se tísní i

ve spěchu v teplých světnicích

a v patrech těla našeho,

nebudou nežli otřesy

částí, jež dobře zapadají

a každá každou pohání.

Budeme z činu a železa.

(La vie unanime)

EVROPA

Byť dlouho je ještě do večera, muž o lokty je podepřen

sám a sám v hospůdce, jež tvoří roh dvou ulic

na nejchvatnějším ohbí starého už města.

Popíjí likér, jehož jméno špatně byl zaslechl.

Ze svého místa dveřmi nedbale otevřenými

vidí do obou ulic, ba i na kousek modra nebe.

Jakási arkáda si v slunci zvláště hoví.

Řemeslnické krámky podrývají nakloněné domy.

Slyší hluk z dílny ševcovy a klempířovy.

Svit trochu tučný rozeznává v podzemí,

kde hořák marně zlatí černé otýpky jídel.

Střed cesty je dlážděn rudými cihlami.

Dítě tam kruhy rýsuje kouskem křídy.

A nyní, když je muž o něco pozornější,

odkrývá povyk ve škole dosti vzdálené

a zvonu hlas na cestě ke krásnému oblaku.

Než nikde, až po meze jasného dne, nemůže přistihnout

ni výbuch granátu, ni vzrušený pohyb armády.

Tu myslí na to, že kdysi člověk jeho rodu,

jeden z těch, pro něž svět měl tutéž úhrnnou chuť,

podoba – jaké oči měl? –, podoba bratra věčného,

usedl stejně mezi křídla dveří v hospůdce

asi uprostřed města mnohokrát zahnutého,

zatímco zástupy trhaly se, hynouce v zápase,

o držbu země a o správu provincií.

Tehdy se mluvilo jen o vraždění, o požárech.

Vyslovovalo se jméno Symmacha nebo Alaricha

s přízvukem různým podle míst a osob.

Byla to jedna z dob, jež zuřivost zkrucuje.

Avšak zbývalo ještě někde v záhybu světa

dost míru a svobody pro člověka samotného.

*

Evropu pacifickou zpívá shromáždění dnů.

Viděl jsem jabloně kvést v údolích nepřátelských

a v červencovém větru vlajky na vrcholu lodí

plápolat jako jazyky jara žíznivého.

Byl jsem se zástupem, jenž po celý večer pozoroval,

jak do moře vtéká Rýn národy přetížený,

jenž unáší hranice států jako plovoucí trosky.

Já viděl v Kolíně se otvírat zvedací most

pro ječivý parník, jenž plul do Rotterdamu.

Byl jsem už na mostě, nohu jsem na fošny kladl;

slyšel jsem praskat prkna v šplounavých nárazech vody;

a viděl jsem v téže chvíli jiné slavnostní gesto:

Tower bridge vedví, jehož dvě půle se modlí k nebi.

*

Evropo! Já to nepřijímám,

bys zemřela v tom šílení.

Evropo, křičím, co ty jsi,

do uší těch, kdo tebe vraždí.

Evropo! Ústa zamkli nám;

ale hlas stoupá přese vše

tak jako kvítek lomikámen.

Nadarmo budou lomoziti;

připomenu jim potichu

tisíce věcí líbezných.

Nadarmo poženou svůj zločin;

zůstanu zárukou a strážcem

nějakých dvou tří božských věcí.

(Europe)

JULES SUPERVIELLE

ZA TOU OBLOHOU ZHASLOU…

Za tou oblohou zhaslou a tím šedým mořem

Kde lodní kýl vyrývá skromnou brázdu

Až za tím zavřeným obzorem

Je Brazílie se všemi svými palmami

Ohromné banánovníky jež mísí své listy jak sloni

své pohyblivé choboty

Rakety bambusů jež zápolí o nebesa

Sládnutí v hloubi houští sladkosti

A čisté ženské ovály jež pamatují Rozkoš

Hle jak se ponenáhlu horizont rozpáral

A země protáhla si pěkné místo

Už se zjevují vrcholky ještě špatně vystouplé z nicoty

jež však náhle mají přes zámlky dálek

Prestiž a odpovědnost hor

Už třpytí se domy podél hučící trhliny pláží

V klouzání krajiny na rovině olejnaté

Hle žena sedí uprostřed líbezného lánu třtin

A ke mně až dovídá

Vděčnost červené prsti po tropických lijácích

(Débarcadčres)

BLAISE CENDRARS

NOVINY

Ježíši

Už déle než rok jsem na Tebe nemyslil

Od té doby co napsal jsem svou předposlední báseň Velikonoce

Můj život se od té doby změnil

Ale já zůstal jsem stále týmž

Chtěl jsem dokonce malovat

Obrazy co jsem udělal visí dnes večer tuhle na stěnách

Otvírají mi divné pohledy na mne sama jež nutí mne myslet na Tebe

Ježíši

Živote

Hle co jsem vytěžil

mé malby mne skličují

Jsem příliš vášnivý

Všechno je pomerančové

Strávil jsem dnes den truchlivý mysle na svoje přátele

A pročítaje noviny

Kriste

Živote ukřižovaný v novinách široce otevřených jež držím v roztažených rukou

Rozpjaté plachty

Vřetena

Var

Křik

Řekl bys že to padá letadlo

To jsem já

Vášni

Ohni

Noviny

Je to marné nechtít mluvit o sobě

Musí se někdy křičet

Já jsem jiný

Příliš citlivý

(Dix-neuf počmes élastiques)

FAR WEST

Cucumingo

Hacienda San Bernardino

Je postavena uprostřed rozzelenalého údolí svlažovaného

množstvím potůčků řinoucích se z okolních hor

Střechy jsou z červených cihel ve stínu sykomor a vavřínů

*

Pstruzi se hemží v potocích

Nesčetná stáda se svobodně pasou na tučných prériích

Sady překypují plody hruškami hrozny ananasy fíky pomeranči

A v zahradách zelinářských

Zelenina Starého světa pučí vedle zelin tropických krajů

*

Zvěřina oplývá v okrese

Kalifornská lyska

Králík s vatovým pírkem cottontail

Zajíc s dlouhými slechy jackass

Křepelka hrdlička koroptev

Divoká kachna a husa

Antilopa

Je pravda že se tam ještě potká divoká kočka a chřestýš rattlesnake

Ale puma se dnes už nevyskytuje

Doryfa

O slavnostech

Když Indiáni a vaquerové se ožírají whisky a pulquem

Doryfa tančí

K mexické gitáře

Habanery tak úchvatné

Že lidé putují mnoho mil aby se jí obdivovali

*

Žádná žena neumí líp než ona

Hedvábnou mantilu zřasit

A zdobit své plavé vlasy

Stužkou

Hřebenem

Květem

Vancouver

Deset hodin večer bije stěží slyšitelně v husté mlze jež vatuje

doky a lodi v přístavu

Nábřeží jsou opuštěna a město spí

Jdeš po nízkém a písčitém břehu kde duje mrazivý vítr

a tříští se dlouhé vlny Pacifiku

Ta zsinalá skvrna ve vlhkých temnotách to je nádraží

Kanadské a Velké nákladní dráhy

A ta modravá kola světel ve větru jsou pakeboty vyplouvající

do Klondyke Japonska a velkých Indií

Je tak tma že stěží mohu rozluštit nápisy ulic kde s těžkým

zavazadlem hledám laciný hotel

*

Všichni se nalodili

Veslaři se shýbají nad vesly a těžký člun naložený

až po sám kraj se sune mezi vysokými vlnami

Malý hrbáč opravuje chvílemi směr jedním trhnutím kormidla

Řídě se v mlze podle volání sirény

Narážíme na tmavou masu lodi a po pravém boku se

drápou nahoru samojedští psi

Konopné chundele v šedi-běli-žluti

Jako by nakládali mlhu

(Kodak)

HENRI FRANCK

OHEŇ RADOSTI V PUSTINĚ

…A ježto nadarmo tu cestu konal jsem,

pod kroky žhoucími kde mizela mi zem,

mně v rozkoš abstraktní, v plápol, kde představ není,

dopřeje pohrouzení.

……………………………

I

Planoucí oheň strávil vesmír i mou duši

a všechno sežehl, co zářně proměňoval;

vysoko nad světem, kde skvěl se jeho lesk,

nade mnou, jenž jsem byl jak jeho pochodeň,

bez mihotání výš svůj jasný plamen vznáší.

Ó žáre v abstraktnu, plameni ve prázdnu!

Můj odraz ohnivý nic letmo nezachytí,

již nemám zrcadla a nemám potravy,

již nemám žářiště a nemám nikde hranic.

Ó krásné žíření, žhavosti bez mezí,

ty nyní kraluješ v svobodě vrcholné.

Nic neživí tvůj pal a nic jej nezmenšuje,

ty sebou živíš se, tvůj žeh je zcela volný,

sám vládneš nad sebou, vně tebe není nic.

Ó čistý plameni, svobodný, nesmrtelný,

extáze bez závrati, skvělosti svrchovaná,

ó tanci bez únavy, kráso bez námahy,

království beze lži, pustino neoklamná.

Již nemám cizího a nemám svého nic,

jsem pobyt překrásný, kde plál svit bez hranic,

sám v jeho vzplanutí;

je můj a nekonečně přesahuje mne,

jsem žhoucí krev pro srdce jeho mohutné,

tluk jeho perutí!

Jsem božských houslí zpěv, jenž silně, ostře zní,

jsem hlas, jenž zahajuje hudbu slavnostní,

jsem smyčec zvolený; jsem krásný chvalozpěv,

jsem pozdvihování!

Ó blaho, zázraku, plnosti dokonalá,

hle přístav konečně po mukách tolika;

a žár můj bez vestálky, jež by nad ním stála,

se nebojí už, že stín smrti by jej zhasil.

Odvážný voják do bran města proniká

a vkročil v Jericho. Hle útulek i azyl,

poutníče cestou zemdlený;

tož v jeho skvělosti zapomeň na pustinu

a v čistých rozkoších teplého jeho klínu

všech zemí zapomeň, kde vod a stromů není,

jen přeludy a ozvěny.

Já držím plamen nezkazitelný a pravý,

jenž osvítí vše bezpečně;

já nejsem dítě už, co na písčině staví,

já onen jsem, jenž drží pravdu konečně.

Pravda, toť bez nadějí velké nadšení je,

žár, jehož nelze zotročiti,

jásot, jenž k černu nebi stoupá neschýlený,

naprostá rozkoš ohně bez odměny,

vysoká rozkoš cítit plně svoje bytí

a býti ten, kdo žije!

Být ten, kdo nevnímá už ani vesmír, ani

své iluzorní duše život pohyblivý,

byt ten, kdo konečně bez rubu, bez čekání

se ze své vlastní slávy živí.

Nic netkne se mne už; můj oheň nechať září,

ať v pýše samoty se skví

a boha žádného neplanout na oltáři

nebeské sezná blaženství.

II

Prázdna-li archa, která, mnils, že desky zákona hostí,

vše mimo tvůj tanec je neskutečné:

jelikož nemá předmětu, je tanec tvůj nehynoucí.

Tanči pro pustinu a tanči pro rozlohy

jak prorok v písčině žhoucí,

tanči v tišině věčné

s královskou důstojností.

Ó nadšení čilého tanečníka,

oštěpy vrháš v úchvatu,

rychle, vždy rychleji bez umdlení,

vždy výše v roznětu;

tvůj krok, tvůj skok, tvůj hod, tvůj křik

a víření na špičkách nohou,

měňavost žárných pohybů,

tvá rychlost dítěte Numidů,

ó plameni, šipko, dravý ptáku,

ó sokole v rozletu!

(La danse devant l’arcbe)

CHVÁLA FRANCIE

Ty aspoň, k níž má touha vráz se rozletěla,

sotvaže z chrámu vyšel jsem,

ty, jež jsi všechny moje přátele mi dala

a i svůj jazyk, krásná zem;

protože vzduch tvůj zářný, lehýnký a jemný

vycházet zdá se z božských úst,

snad opoutáš můj zápal úponky své révy,

jíž na vinicích dáváš růst,

uživíš dobrým zrním ze své stodoly

mou vášeň, jíž nic nenasytí,

protože jazyk tvůj sám bůh si vyvolí,

když s anděly chce hovořiti; –

je jako výrazná a pohyblivá líce,

je vojsko poslušné pod schopným vojvodou,

císařská silnice, kde rázem celý duch

v pohodlí může postupovat.

Jak čepel plamenná, jíž mával archanděl,

meč rozumu, on dělí nebo prohlašuje,

stanoví, opisuje, vymezí a značí –

má zvučnost smíchu, je hlas spravedlnosti,

je ozev sama světla, je zvuk jistoty

a jasné vyjádření vnitrného bytí.

Vystrojí pro řečníka řízu decentní

a krásnou polnici propůjčí hlasu hrdin.

(La danse devant l’arche)