Текст книги "Preklady"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 2 (всего у книги 9 страниц)

GEORGES RODENBACH

LE MALADE SOUVENT…

Své ruce nemocný si často zkoumává,

tak bledé, znající jen gesta laskavá

a kněžsky posvátná, když sotva lidské kynou;

na příliš útlé prsty své se zahledí,

jež o nemoci víc než tvář mu povědí

svou chabou sítí žil a suchou slonovinou.

Zvlášť večer sně se na ně dívá nejraděj,

když soumrak sklání se co podzim každodenní,

a ve svých tenkých rukou dlouhém zahrocení

zří, jak se nemoc dlouží jaksi mimo něj.

Jsou bledé, stále bledší s šerem klesajícím;

jsou, jako by se v lásce k sobě volaly;

bělostí zimomřivou rovny holubicím

a štíhlé, řekl bys, že vzlétnou do dáli.

Své skvrny nadpřirozené do vzduchu kreslí,

jako by opět luna vyšla drahou svou

a její paprsky se oknem na ně snesly.

Tu obě choré ruce stejně bledy jsou,

a o dávných svých rukou nemocný se zasní;

ty bledé ruce, myslí, nejsou jeho vlastní,

jak ručky pod vodou jsou cizí dítěti.

Pak ruce-dvojčata zří chory zanikati

– černá se voda stáhla v zrcadlené hlati –

a tonout v zrcadle, jež nemá paměti.

Ó jaká hltavá, zarytá, seschlá studna,

kde stíhá ruce své, jak v hloubi zapadlé!,

jež hrouzí se, než vyschne voda v zrcadle,

tonoucí bílý pár, jenž zvolna mizí u dna.

Tu myslí nemocný, že nebude už moci

je záhy sledovat, až plný příval noci

v tu zcela zúženou tůň zrcadla se vlije;

a není to jich smrt, když vidí mizeti je?

(Les vies encloses)

JULES LAFORGUE

NEDĚLE

Lhostejně z nebe, lenoško, déšť padá,

na řeku padá, padá k vodě voda…

Dneska řeka slaví nedělní svůj klid;

nahoru dolů není bárky zřít.

Nad městem nešpor vyzvánění kvílí,

jsou opuštěny břehy, bez idyly.

Hle, chovanky (hubené procesí!)

už zimní rukávníky vzaly si.

Jen jedna nemá; ve svém šedém šatě

žalostně, zkřehle cape s nimi v blátě.

A náhle opouští svých družek řad

a běží, bože, co chce udělat?

A letem vrhá se do řeky klína.

Není tu plavce ani bernardýna.

Nad přístavem se soumrak ukládá;

rozžata světla. (Známá paráda!)

Na řece dále smáčí vodu voda,

lhostejně z nebe, bez cíle déšť padá.

(Poésies complčtes)

DERNIERS VERS

IX

Ó kéž by Ona některá můj našla byt

nic nechtíc už než rty mé pít, čí mřít!

Ó křte, přijdi!

Ó křte mého Smyslu bytí!

Zploditi jediné “Mé srdce náleží ti”!

A to nechť přijde přes bohy a lidi

a v okno zaklepe mi,

oči k zemi!

Nechť přijde, jako blesk se snáší k magnetu,

a v nebi mém, jež otvírá se v rachotu,

a potom do rána veliký příval z oblaků,

po celou noc huk širých lijáků. A pak?

Ať Ona přijde klopíc zraky své

a nohy očistí si tu

u vchodu do kostela, ó mí předkové,

duchovní Soucitu,

by děla:

“To není přirovnání, ty a ti druzí páni,

třeba jich nehaním, tys anděl proti nim,

před tebou oči skláním a celá se ruměním,

a chování tvoje mne uchvacuje,

co v tobě vidím, mně nad zlato je!

A vím, že osud krutý mne k tomu nutí

(ó já už jsem na to zvykla si!)

jít jen a čekat na tvé ohlédnutí,

a pak ti říci, co pro mne jsi!

A na nic nemyslím; jen nemám pokoje,

a to je život můj a jenom pro to je.

Řeknu ti jen, že pláči po celé noci

a naši se mračí a mne straší, že vypláči si oči.

Já v koutech pláči a nic už není, co mne zveselí;

ó tak jsem do modlicích knížek plakala v neděli!

Ty se mne ptáš, proč právě ty a nikdo jiný.

Ach nech to, jsi to jenom ty a nikdo jiný.

Tak jistě to cítím, ach jak prázdno v prsou svých

a jak na vašich rtech k smrti výsměšný smích.”

Tak, polomrtvá, přiběhla by do úpadu,

zhroutit se na rohož, již pro ten případ přede dveře kladu.

A tak by ke mně přiběhla s očima šílenýma docela

a oči ty by všude, všude za mnou stáčela.

(Poésies complčtes)

ÉMILE VERHAEREN

STROM

Sám,

ať kolébá jej léto, ať jím zima svistí,

ať jíní peň mu kryje nebo svěží listí,

vévodí po dny něhy nebo nenávisti

životem ohromným a svrchovaným, sám

rovinám.

Vždy stejná pole vidí po sta-, po staletí

a stejná orání a zase stejná setí;

zrak dávno zhaslý, předků zrak

nejdávnějších se díval, jak

po niti nit, po outku outek

mu hrubou kůru tká a uzlovité sněti.

Obzíral pokojně a mocně jejich dílo;

u paty huňaté jim ustlal z mechu koutek,

kde kryl je v poledne, když k spánku ulehli si,

a v jeho stínu bylo

sladko jich dětem, jež se milovaly kdysi.

Dle něho, sotva svitne den,

ve vesnicích čas věstí, pláče-li, či zpívá;

v tajemství bouřlivých je mraků zasvěcen

i slunce, jež se mračně na obzorech skrývá;

je sama minulost vztyčená v širém poli,

než ať v své dřevo jakékoli

vzpomínky tvrdě zarývá,

sotvaže ledna ubývá

a v jeho starý kmen se míza vlévá zas,

se všemi větvemi, se všemi poupaty

– trčící paže, ústa bláznivá

vyráží křik nesmírně napjatý

v budoucí čas.

Z paprsků dešťových a ze světelných nití

tkáň listů průsvitných dychtí teď upevniti;

své uzly stahuje, hladí své haluze;

tlačí se čelem výš k zdolané obloze;

své savé kořání vrhá tak chtivě dál,

že půdu sousední i močál vystřebal

a že sám užaslý se pozastaví chvíli

nad vlastní hlubokou, zuřivou, němou pílí.

Oh jaké zápasy však vedl celou zimu,

by takto rozmáchl se v plném úsilí!

Čepele větru kůru protknuly mu,

údery orkánu a vichr zběsily,

žíravé piliny, jež jinovatka sela,

veškerá nenávist, o život válka celá,

a ze Severu sníh, z Východu kroupy zas

a zuby, jimiž hryzl strašný bílý mráz

až v hustých štůčkách vláken, v samém živém lýku,

ta bolest kroutila jím, mukami se chvěl,

a přec po celý čas

ni v okamžiku

své síle nedal poleviti

v přepevné vůli, by své rozložité žití

krásněji každým jarem utvářel.

V říjnu, kdy na něj už vítězné zlato padá,

má chůze mohutná, byť těžká umdlením,

na dlouhé pouti své zbloudila časem ráda

tam k stromu provátému větrem jesenním.

Jak výheň plamenů a listí obrovitá

plál pokojně a tyčil se do blankytu,

a v dutém větvoví svém, zdálo se, že skýtá

skrýš duší tisícům, jež sladce pějí tu.

Já k němu zamířil – jas oči zaleje mi,

prsty a dlaněmi po kůře hmátl jsem

a cítil, jak se hýbá, jak se hrouží v zemi

hluboko nesmírným, nadlidským pohybem;

tu láska chytla mne a vroucnost rozechvělá,

svá prsa brutální já k němu přiložil,

že temný jeho tep a jeho síla celá

mi v srdce protekla a vnikla do mých žil.

Tu v jeho širý, krásný život byl jsem vmíšen;

jak jedna z haluzí do něho vrůstal jsem;

jak případ nádherný stál rozkročen a pyšen;

já měl rád vášnivěji lesy, vodu, zem,

bezmeznou nahou pláň, kde míjí mračné nebe;

já proti osudu opásán pevně byl,

mé paže celý prostor chtěly pojmout v sebe;

lehkost mě zaplavila ze svalů a žil,

a já jsem křikl: “Síla svatá je;

tož jen ať její značku člověk vtiskuje

násilím ve své smělé plány:

je ona to, jež chová klíč od rajské brány

a mocnou pěstí ji otvírá jedině.”

A tu kmen sukovitý horoucně jsem zlíbal,

a když pak šerý večer z temna nebe splýval,

já ztrácel jsem se v mrtvé krajině,

jda kamkoli, jen kupředu, vše jedno mi,

s výkřiky z bláznivého srdce trysklými.

(La multiple splendeur)

JEAN MORÉAS

VOIX QUI REVENEZ…

Ohlasy konejšivé, kéž nás konejšíte:

refrény zašlých věcí, jež se vzdalují,

zvonečky mezkovy v ohybu alejí,

– ohlasy konejšivé, kéž nás konejšíte.

Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte:

vy vůně stříží v žních, jež dýší potají,

ambro a pižmo těl, rty vonné levkojí.

– Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte.

V tom zimním šerém dni už píseň skřivaní,

v tom šerém dni zpěv skřivaní už nezvoní.

– Ohlasy konejšivé, kéž nás zkonejšíte.

Skoseny lilie i růže v zahrádce,

u vod, zmrzených vod, skoseny kosatce.

– Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte.

(Les cantilčnes)

DOBRODRUH

Nejsem oškliva a jsem bohata; dovedu

vás milovati a ukázati se uznalou.

I

Z úst zubů třicet dvé mu blýská třpytem smaltu,

jak v šarlatové skřínce bys je uschoval tu,

a jeho kadeřavý, napálený vlas,

pro nějž kdys Abatyše měla ho tak ráda,

po oči, karbunkuly čarovné, mu spadá,

až po stín jako surmou nabarvených řas.

II

Pěst v černé rukavici o bok opřena je,

po straně dlouhý meč, z čapky mu péro vlaje,

tak míjí netečně pod domů pavlány.

Má kabát z hedvábí, a jeho zlatou dýku

s třásněmi stříbrnými zdobí na knoflíku

zelené smaragdy a démant vybraný.

III

Do ložnice, jež dechem zvadlých kytek voní,

zámecké pyšné paní, kterým závoj cloní

rozkoší přetížené čelo schýlené,

mu kupí dublony, piastry, šperky, zlato,

by hvězdně živé oči dal si zlíbat za to

a rty jak podřezané zvíře červené.

IV

Bůh krásou, silou meč: s ním souboj smrtí splácet

musili hrabě Montagu, kondotiérů dvacet,

ba prý i papežovi čtyři synovci;

tak s hlavou vztyčenou a kliden městy kráčí

a milky otrocké na podpatcích svých vláčí,

jimž zranil duši jeho pohled kvetoucí.

(Les cantilčnes)

DĚVČE HOVOŘÍ

Fenykl mi pravil: Má tě rád,

že co chceš s ním můžeš udělat;

jen se ustroj, než se navrátí.

– Fenykl vždy jenom lichotí!

Slituj se bůh nad mou duší!

Chudobky mi řekly. Jak jsi, bloud,

na slovo mu mohla spolehnout?

Jeho srdce lásky necítí.

– Chudobky, je pozdě raditi!

Slituj se bůh nad mou duší!

Šalvěje mi řekly: Nečekej,

v jiné náruči sen našel jej.

– Šalvěj, smutná šalvěj, tebe si

věnečkem chci vplésti ve vlasy…

Slituj se bůh nad mou duší!

(Le pčlerin passionnč)

EPILOG Z ERIFYLA

Mantovy velká cti, lahodný Vergilie,

jak vlna proudící, jež pokojně se lije,

pro stromků bujný růst své živné vláhy dá,

tak hlas, jejž učeně jsi vyloudil své lýře,

věk po věku se šíře

vždy bezúhonných duchů sílu pozvedá.

A potom, Dante, ty, jenž roven duchu Řeků

vzlet vyšší propůjčil jsi Múzám středověku,

tak Kalliopy pln až k duše hlubinám,

v svých božských rýmů sladké, zamyšlené kráse

na dvojí svatý vrch jsi stoupal na Parnase,

do ráje křesťanů bys hledal cesty tam!

Ó drazí mistři mí, já, vašeho žák díla,

jsem osmělil se vzkřísit mány Erifyla;

tož z bohů nejslavnější kéž mě povzbudí

Apollo, a můj plápol roznítiti ráčí,

má loutna francouzská ať pro vás naladí

ta slova památná, jež staršímu z vás mladší

v své Božské komedii po toskánsku dí:

Ó slavní mudrcové, poezie zdroje,

otcové a všech pěvců ozdobo i jase,

mou slabost zvedněte a nechť mi přičítá se

touha, jež k vašim dílům vedla kroky moje!

(Ériphyle)

PODZIM ČILI SATYROVÉ

Já včera potkal jsem, když jsem se lesem bral,

kde rád se toulávám, bych prosníval svůj žal,

tré přátel satyrů; měch prvý satyr nes,

a přece hopkoval; jak kyjem Herkules

z nich druhý vůkol mával olivovou holí.

V soumraku klesajícím, zedrán o listí,

jímž podzim postlal půdu, temnil se les holý.

Tu třetí ze satyrů na vrch usedl

a hrubou píšťalu svou ke rtům pozvedl,

tak čile prsty hraje, zvuk že vyšel z ní

tenký i nadmutý, šílený, spanilý;

tu oba druzi jeho ihned shodili

i měch i hůl a v skok se dali taneční,

i zřel jsem křivé nohy, střídavým jež rázem

zvedaly mrtvé listí, dupajíce na zem.

(Poésies, 1886–1896)

STANCE

Protrhši deštivých dnů roucho smutečné

na velké kaštany, jež prořídly už v chladu,

na pozdní záhony, na vodu, v oči mé

svou něhu liješ, bledé slunce listopadu.

Co po nás, slunce, chceš? Nech, květ by opadal,

by listí zahnilo a vzal je vítr divý!

Nech vodu zkalit se a ponech mně můj žal,

jenž sílí duši mou a myšlenku mou živí.

*

Ta růže zahradní, jíž pokorné a všední

pro její skromňoučký tvar jsem si nevážil,

přec jata ve váze tu prožila den ke dni,

byť azur nehřál ji a rosou nesvlažil.

Pak znavena a na smrt bleda odevzdaně,

nemohouc růst už dál a více květů dát,

střásala svoje plátky pomalu a maně,

lhostejna ke vší snaze žít či dokonat.

Znejž mlčet, tajemný svůj osud potkávaje;

proč tuto vzpomínku dnes je mi s sebou nést?

Mé srdce příliš plno stínů je a taje;

už přízrak květiny břemenem pro ně jest.

*

Myslím na mořská nebe, na západů nach,

na moře zpěněné, když zle se rozdivočí,

na bárku rybáka, na kraby v skulinách,

na Glauka, Prótea, Nérea modrých očí.

Na starce myslím, jenž na prahu chaty dřímá,

na tuláka, an váhá, kudy by se dal,

na drvoštěpa, jenž svou širočinu třímá,

na město, jeho hluk, svou duši, její žal.

*

Za jitra bledého jsem v širá lada vcházel

pod mraky nízkými, když bouřný vítr vál;

jen havran ponurý mou cestu doprovázel

a v kalužinách vod můj krok se ozýval.

Klikatá záře blesku na obzoru šlehla,

i zdvojil severák své táhlé zadutí;

než do mé duše bouře ani nedolehla

přehlušována tlukem jejích perutí.

Svou skvělou kořist zlata, zůstavenou létem,

z javorů, jasanů rval vítr Jeseně,

a havran se mnou dál plul neúprosným letem,

na osudu mém nic už, pranic neměně.

(Les stances)

RENÉ GHIL

FRAGMENT

Nechce mi spát, mé dítě…

Nechce dítě mé

mi usnouti, a k světlu nese v pousmání

náhodné hmátnutí a první hravou, maní

jednotu pohybu, jejž nevědomky víží

zšeřené Dědičnosti, – nese k záři ranní,

po kruhu světla, k slunci, gesto vítězné,

že patří do světa!…

Vzdáváš se, dítě mé,

životu! Máti tvá

jde spustit záclony, těžké, neb noc je tíží

leností atomů, leností krve!… Širá

jak voda – neznáš jí – je mírná noc, kde zmírá

útrapa našich Očí, žízeň žíravá

života, chtivé úsilí!…

…Je v moři loď (a daleko

ze stožáru oko bloudí kol!),

v samotě loď uprostřed vod,

kde lodníkem je můj milý hoch…

A z tropů jednou (daleko

ze stožáru oko bloudí kol!),

co z tropů, kudy bral se v dál,

můj milý pro mne darem vzal?

Života slunce (daleko

ze stožáru oko bloudí kol!),

veze ti slunce, veze zlata,

že vyzlatí ti celá vrata:

a ty jej potom najdeš (řiď tě

hvězdami nebe, odplulý!),

a najdeš jej, jak bál se v dáli

osudů, jež tě stihnuly,

i po mé smrti, umru-li:

pod zemí jméno Láska, skrytě

v mých prsech,

jež se uplakaly!…

Však nechce usnouti, mé dítě…

Ó mé dítě

mi pro pláč nechce spát! Prosebným gestem chvátí

světlo, jež příliš zná – ze svého vyhnanství,

na vlnách nicoty kde bloudí v zoufalství

a trápí se… – Záclonou noci rozhrň, Máti

mlčení: Radosti jak příslib do prstů

ať svitne mu

ohromné slunce! První bůh…

(Dire du mieux: L’ordre altruiste)

FRAGMENT

(Malá Javanka mluví)

Jak ryby létající kolem úskalí

ve skoku zaskvěly se solí moře,

žel vzpomínky, jež z času vyvstaly,

prodchnou se časem trpkou chutí hoře…

Jió…

Byl svátek – včera, v Batávii. Vysoko

na moři, v sluncích, jež mi v hlavě hoří

tak jako lítostivé zalesknutí! Ach,

vysoko v sklíčených mých Očích stoupala

jak řásná dračí křídla, ve snu, edjong’-čina [1 čínská džunka]

se stěžni, stožáry a lany, ráhny všemi:

za obzor těžkých poutí, opouštěje zemi,

v hourání ospalém se louče vyplouvá

k západu míře parník – tam, kde loudavá

je zoře zářivá, jež mysl otvírá mi…

Šum vánku stuleného – sůmarůvůn’g

tlumeně, sladce mluví, stulen do květů.

Tu noc však povětrný liják v rozletu

pleskaje padl v lupeny: ach moje růmah [2 chýše domorodců]

se otřásla v svém nesmírném a hluchém ůmůn’g

jak duše muže, který dechu popadnout

nemůže! A v mých rukou rozevřených hluch

a tich byl dusný vzduch…

Ach roztáhnouti prsty

a ngun’ ggůt – tun’ ggůt! Drobně vyhrnout

rty zprahlé v sténajícím sladkém škvtnutí…

Mé oči umlklé západů nocí temnou

v dálavě pustých sluncí zřely míjeti

parníky z Irůpy [3 Evropa], jež neodplují se mnou!

Šum uspaného vánku – sůmarůvůn’g –

do květů stulen váhá, v sen se ukládá.

Můj odpočinek je jak símě dian’tůn’g,

jež jednou hrozen zlatých pisang’ plodů [1 banány] dá.

V koruně ketapanu spánek vánek víže

jak útlé ptáče, jež tam čekati chce zoři.

Má matka ketan rýže sladká zrnka hryže,

mých očí černý úsměv pro ni zlatem hoří…

(Le pantoun des pantoun)

GUSTAVE KAHN

ZRCADLO CYDALISINO

(Images d’Ile-de-France)

Zrcadlo vzácné, jež koupil v Benátkách kdysi

dobrý pan abbé de Bernis,

znuděno tajem prázdné komnaty visí tu,

neb duše Cydalisy

odlétla večer kdys, když slunce zapadalo

za zelenými chlumy, ze stropu blankytu.

Do rakve dali jí čajové růže a tulipány

útlé jak její tělo, skvělé jak její rty,

a její krásné šaty z krásných dnů její krásy. –

Kostky veselé sudby jsou smrtí falšovány. –

Na rakev dali jí fialek květy a růže z Jericha,

jež zdobily její zmilený kiosk druhdy;

po celé noci smutku tam slavík naříká –

láska i jaro, obé je hodina hudby.

A potom cypřiš a myrta se zimostrázem

z kupletů všecky jitřní květy zažene rázem

Tircisi, markýzovi a nadto záletníku.

A víly z opery, jež o jeho smutku vědí,

s dojatým úsměvem Euridiky za ním hledí,

co ona sama se v Erebus vzdaluje

a v akordech nekonečných pláč houslí žaluje.

(Le livre d’images)

OBRAZ

(Par la lande et la mer grise)

Den zimní, úsvit šedivý,

síť zármutku, rez diadému,

světlo, jež čadí v pološeru,

je zimní den a úsvit tíží –

je znaven člověk, chvíle se plíží

od věci k věci v tom nízkém sále

širém a dlouhém, bezhraničném, kde se chví

znudění.

Hodiny staré, zlaté a matné –

barbarské růže kol jejich skříně

zelené temně jak louka v zimě;

spadne, slétne

čekáním vadnouc hodina po hodině;

zestárlá časy Atalanta

jich zlatoplodý trhá zvuk

jen líně, jen líně.

Ó šedé mraky, prchavé vlání

tak blízko cel, tak blízko dlaní,

ve staré knize bledé strany,

kde uschlým inkoustem předem psány

jsou zítřky už, podzim naslouchá

a cítí v sobě své teskné sny

stárnouti, stárnouti,

a chrapot větru smrtelný

slábnouti, slábnouti.

(Le livre d’images)

PÍSEŇ

(Mosellanes)

Tam v lotarinském kraji

dub velký stojí v háji

a na něm ptáče čaruje,

když zazpívá, když zazpívá

tak silně, že kdo miluje,

sám a sám z lesa se vracívá

do dědiny, do dědiny,

a uchvácen tak září,

že i ta nejkrutější, i ta nejmoudřejší

se usměje před jeho domýšlivou tváří

po jednu či dvě vteřiny.

Tam v lotarinském háji

potůček mírný běží,

tak klidný, pěkný a svěží,

že nejmíň záletný hoch k němu nakloněn

tak statný, tak statný vzhled si dá,

byť z barchetu má čapku jen,

jak kavalír hned vypadá

tak vznešený, tak vznešený,

že krásky se na něj usmívají

po jednu či dvě vteřiny.

Tam v lotarinském háji

je zdvořilá ozvěna,

tak něžná a tak důvěrná,

že když jdou panny samy v lese,

jdou skromně a jistě nic neříkají,

cos dí jim v šepotu, cos dí jim v šepotu:

Nejsladší, nejkrásnější milý bude tu.

V sedmimílových botách přijde

či poštou přijede –

tu kráska usměje se

po vteřinu nebo dvě.

(Le livre d’images)

EPHRAĎM MIKHAËL

VEČERNÍ DOJEM

Té noci nad nábřeží řeky zamlklá

teskný a mrazivý klid podzimu se kloní.

Bezvětří. V lucernách plyn řadou monotónní

v hloubi kol světelných jak lidské oči plá.

A jako vata se ve vzduchu mlha valí,

v ní zastřený náš hlas zní mroucí ozvěnou,

co ve snách jdeme, zkřehlí hrůzou studenou

večera nasáklého přetěžkými žaly.

Jak hustý kovu proud se černá řeka leje

pod nebem bezlunným v pleskotu šumných vln.

A nyní, neurčitých ospalostí pln,

v nedbalost pochmurnou, širou se potápěje

vzpomínám líných hodin, jež mi bylo žít,

a duše má se zítřků podobných jim bojí,

a spánek letargický v léčivém by zdroji,

předlouhý zapomnění spánek, chtěla pít.

Sním, oči přivřeny; třas světel nad hladinou

svým fantastickým svitem řeku napájí,

a já sním, zíraje, jak po ní prchají

ty odrazy, jež do vod slzami se řinou,

že v truchlé oblohy dalekém zákoutí

jakýsi bývalý bůh pláce, bez úkoje

svou znuděn Věčností, a zlaté slzy svoje

do těch vod kovových nechává kanouti.

(Oeuvres)

SAINT-POL-ROUX

POUŤ K SVATÉ ANNĚ

Pět Hochů z kameniny, ožehlých jako skály, s očima modrýma, jako když v šíři dáli moře zadřímá, pod paží vedou se do kaple, jež jim kyne malovaná a odkud pěkně stařecky se směje svatá Anna.

V nedělních šatech, napuštěné vůní majoránu, je zavěšeno provází pět Nevěst z porcelánu, každá jak hračka maličká a s tváří, jež září jako panenská jablíčka, – neb od velryb, od hrozných velryb hnusných tlam s pomocí boží vracejí se k nám ti zdraví Hoši z moří, určení do jejich loží.

Tož věneček těch mladých párů míří ke kapli svaté Anny, po dětinském tom suchopáru, a míjí lněné lány, úly, mlýny, hrady, vesnice, pohanku, černé zvonice, s úrodou vozy, louky, kde na trávě se pasou krávy, ovečky i kozy, jež mečí jako babky třesavě.

A živi zdrávi dorazí ke kapli plné zlata, kde pěkně stařecky se směje dobrá Svatá.

Jdou obětovat, děti moře, svou oběť obětovat námořníků Kmotře, jdou ke své Kmotře mořsky siných zraků, jež před žravými vlky severáku jim skytla ochrany a dovedla jim veliké dřevěné berany do rodné stáje Kornuaje.

A nyní každý v hloubi kapes shání, za zvonů hlaholného přivítání, a hledá ve svém šatě Srdíčko ve stříbře či zlatě, slíbené v dáli u úskalí, jež do barchetů černých šatí ženy, jež ke studni se chodí vyplakati…

Tak hledají teď ve svém šatě Srdíčko v stříbře nebo zlatě, zatímco do trávy a mechu z únavy po dlouhém spěchu ukládá se pět sladkých snoubenek o dlouhém zapleteném vlase.

Než oni loví z kapes plnou dlaní za zvonů radostného uvítání, a vše, co vytáhli a mohou vytáhnout, jsou jenom korály, pár krejcarů a troud a hrstka medailí; leč Srdce slíbené nikde ne.

Už vědí provinile, bledi nad komže bílé, že dar pro Světici v své zapomněli vesnici.

Tu plácí lodníci, poslušní poutníci, neb nechtí učiniti vdovou dárků Světici krásných mořských zraků, jež prámy posílá na pomoc křehkých vraků, – neb to je zbožná víra těch, které nosí voda širá pod kříže pyšným tvarem, jejž tvoří ráhno se stožárem!

Potichu vánek kolébá spánek Nevěst z porcelánu, vonících dechem majoránu.

*

Najednou, s hlavou zdviženou, pět Hochů z kameniny vytasí pět nožů, které nosí za pásy, pět nožů, které stříbrněji planou než pět sardinek z Lorientu, a každý za svou pannou v snách zamíří po špičkách.

Jich uši v copech rusých kadeří se podobají mušlím v písku přímoří.

Jak ke hloupostem lásky, pět Hochů skloní kolena před spící krásky, do trávy zelené jako rosnička zelená.

Když na kolenou před svou vyvolenou rozepjal každý živůtek její, kde jablíčka dvě z Quimperlé se smějí, všichni do živých hrudí v jediném rozmáchnutí, oči jak svíčky rozžehlé, ponoří sardinky z ocele.

Tu vytryskl proud ruměný jak růží lupeny, zbarvuje náhle mechy zpráhlé: řekl bys, růžový trs výhně že ověsil je odrazem své záře, nebo že v moruších a ostružině si šťávou plodů pomazali tváře.

Jich ruce posléz se do krásných prsou ponořily a vyňaly pět Srdcí, Srdcí pět tlukoucích křídly.

A stále vánek kolébá spánek Nevěst z porcelánu, vonících dechem majoránu.

Pak každý zašiv ránu v těle – nití drahého pocelu v zubů jehle – a každý zapjav živůtek její, kde jablíčka dvě z Quimperlé se smějí, pět Hochů z kameniny vchází v kapli malovanou položit Srdce, Srdíčko křídly tlukoucí, před svatou Annou krásných mořských zraků, jež před žravými vlky severáku jim skytla ochrany a zavedla jim velké, dřevěné jich berany do rodné stáje Kornuaje.

*

Běda! Když vyšli z kaple Světice po krátkém čase, zmizela zatím pětice jich Drahých o dlouhém a zapleteném vlase.

Již nejsou v mechu ani na trávě: odešly, odešly již v spěchu cestou, jež bělavě se obrací až k vrkající vesnici.

Volají za nimi jich jméno: Yvono, Marto, Marion, Naďk a Madeléno!

Již se však krásky neobrátí, Yvona, Marta, Marion, Naik a Madeléna; a nehodné se v dáli tratí.

Tak v dáli, že jich čepec bílý, nejprve racek s bělostnými křídly, se mění v křídlo motýlí a vločkou sněhu v obzoru se rozptýlí…

Tu omdlí tíhou viny pět Hochů z kameniny, zatímco mizí už pět Nevěst z porcelánu, vonících dechem majoránu.

*

Že srdce nemají, už lásky neznají: Yvona, Marta, Marion, Naik a Madeléna.

(Les féeries intérieures)