Текст книги "Preklady"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 1 (всего у книги 9 страниц)

Karel Čapek

PŘEKLADY

Znění tohoto textu vychází z díla Překlady tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1993 (ČAPEK, Karel. Básnické počátky ; Překlady. 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1993. 376 s. Spisy, sv. 24.).

Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.

Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.

CHARLES BAUDELAIRE

VZTAHY

Je chrámem příroda s živými pilíři,

jež slovy zmatenými někdy zahovoří;

v symbolů černé hvozdy se tu člověk noří,

jež na něj důvěrně svůj pohled zamíří.

Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí

v jednotě hluboké, dálné a temnotné,

rozsáhlé jako noc a jako světlo dne,

tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si.

Jsou vůně některé svěží jak dětská těla,

jak louky zelené, sladké jak oboe,

bohaté, vítězné či porušené zcela,

v nichž nekonečných věcí rozpětí se skrývá,

jak ambra, kadidlo, mošus a benzoe,

ze kterých extáze smyslů i ducha zpívá.

(Les fleurs du mal)

POSEDLOST

Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál;

hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi,

komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,

vaše De profundis nám ozvěnou se budí.

Nenávidím tě, Moře! Skoky tvé a ryk

sám v sobě nacházím; ten přehořký smích hoře,

jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk,

já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.

Ó Noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci

mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá!

Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha!

Než samy temnoty jsou plachty visící,

kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi

bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.

(Les fleurs du mal)

EXOTICKÝ PARFÉM

Na horkých prsech tvých, s očima zavřenýma

když dýši vůni jich u večer jesenní,

zřím šťastné pobřeží, jež v jasném plameni

monotónního slunce oslněno dřímá;

a ostrov lenivý, kde rodí vlahé klima

podivné stromoví, plody a koření,

kde muži štíhlí jsou, statní a vzpřímení,

a kde žen otevřený pohled žasem jímá.

Tvou vůní v kouzelnou jsa veden dálavu

zřím plachty spuštěné a stěžně v přístavu

znavené ještě na smrt moři zvlněnými,

zatímco tamaryšků silné parfémy,

jež krouží ve vzduchu a nozdry vzdouvají mi,

v mé duši směšují se s plavců písněmi.

(Les fleurs du mal)

SEMPER EADEM

“Kde vzniká,” děla jste, “ta vaše divná trýzeň,

jež stoupá jako moře v černém úskalí?”

– Když naše srdce jednou skončilo svou sklizeň,

pak žít je zlo! Toť taj, jejž všichni poznali,

to prostičký je žal, je zcela bez záhady,

a jako vaši radost, každý vidí jej.

Ó krásko všetečná, dál nepátrejte tady,

a byť byl sladký hlas váš, mlčte nejraděj!

Ó mlčte, nevědomá! duše zkouzlená!

rty s dětským úsměvem! Nad Život hedvábná

Smrt na nás pouta má a těmi víže nás.

Ó nechte, nechte lží se moje srdce opít

a jako v krásném snu se v očích vašich stopit

a dlouze zadřímnout ve stínu vašich řas!

(Les fleurs du mal)

CESTA

I

Pro dítě skloněné nad mapou, nad knížkami

jak jeho dychtění je vesmír bez konce.

Ach jak je velký svět, když v záři lamp nás mámí,

a jak je maličký svět v naší vzpomínce!

Když ráno vyplujeme, mozek ohně plný

a srdce těžké hněvem, plno hoře v něm

a hořké touhy, jdem po táhlém rytmu vlny

své nekonečno houpat v moři konečném:

jedni, kdo z bídné vlasti prchli bez loučení,

a druzí, kolébek svých hrůza, a pak my,

hvězdáři v očích kruté Circe utopení,

jež nebezpečnými nás mučí vůněmi.

Tož aby nebyli změněni ve zvířata,

prostorem, oblohou, světlem se opijí,

až ostrý mráz a žhoucí slunce mědězlatá

stopu po polibcích pomalu omyjí.

Než pouze ti, kdo jdou, jen aby šli už zase,

cestují vskutku; svým vedeni osudem,

s lehýnkým srdcem, jež balónu podobá se,

dí, aniž vědí proč, vždy znovu to své “Jdem!”,

ti, jejichž touha má tvar oblak větrem hnaných,

a sní, jak nováček sní o kanónu rád,

o širých rozkoších, měňavých, nepoznaných,

jimž nikdy lidský duch neuměl jména dát.

II

My, hrůzo! kroužíme jak vlček nebo koule

v jich poskocích a tanci: vždyť i ve spaní

Zvědavost mučí nás a točí námi v kole

jak Anděl zlý, jenž bičem slunce pohání.

Divná pouť náhody, kde cíl své místo mění,

a nejsa nikde, může zde být jako tam,

kde Člověk odpočinek hledá bez umdlení

a stále jako blázen běží bůhví kam!

Je duše koráb, jenž svou Ikarii hledá;

hlas na můstku zní: “Pozor! Pohleď do dáli!”

Žhoucí a šílený, hlas na stěžni se zvedá:

“To láska… sláva… štěstí!” – Hrome, úskalí!

A každý ostrůvek, jejž hlídka vidí kdesi,

hned Eldorádo je slíbené Osudem;

a Obraznost, když užuž zahýřiti chce si,

tam ráno nenajde než útes, a ne zem.

Ó chudák chimérických zemí věrný ctitel!

Jat má být v okovy či v moře uvržen,

ten plavec ožralý, Amerik objevitel,

jichž odrazy tůň moře činí hořčí jen?

Tak starý obejda, šlapaje bědně v blátě,

nos ve vzduchu, si vysní ráje zářící;

zkouzleným okem zří Kapuu planout zlatě

všude, kde hnusný pelech blíká při svíci.

III

Úžasní poutníci, v svých očích psány máte,

jak moře hlubokých, příběhy dlouhých cest!

Otevřte pamětí svých skříně přebohaté,

podivuhodné šperky z éteru a hvězd.

Bez páry, bez plachet my na cestu chcem vyjet!

Je v našich žalářích tak nudno. Nuže sem,

na hladkém plátně našich myslí nechte míjet

vzpomínky plaveb svých i s jejich obzorem.

Tož co jste viděli?

IV

“Hvězdy na nebes báni;

písčiny viděli jsme, mořská proudění;

a přes otřesy zlé i náhlá ztroskotání

my často, jako zde, jsme byli znuděni.

Nám sláva sluneční a moře fialová,

nám sláva zlatých měst, západů slavný třpyt

neklidnou chtivost v srdci zažíhaly znova

do vábného se lesku nebe ponořit.

Ta nejbohatší města, nejskvělejší kraje

nebyly tajemné a svůdné jako ty,

jež staví náhoda, když s oblaky si hraje,

a vždy nás jala touha plná tesknoty.

Požitkem naše touha sílí jen a vzrůstá.

Touho, ty starý strome, jemuž výživnou

je půdou slast, co tvrdne tvoje kůra tlustá,

do slunce zírat blíž se haluze tvé pnou!

Ty strome veliký a nad cypřiše stálý,

což věčně porosteš? – Tož pár črt s nesnází

do vašich žroutských alb jsme, bratři, nasbírali,

jimž krásné zdá se vše, co z dáli přichází!

Modly jsme zdravili, jež sloní chobot měly;

a trůny jiskřící ve šperků nádheře;

paláce pohádkové, jejichž přepych skvělý

by, věřte, zruinoval vaše bankéře;

a šaty skvoucí, jež jsou opojením očí,

a ženy o zubech a nehtech barevných,

a kejklíře, kol nichž had lísavě se točí.”

V

A dál, co ještě dál?

VI

“Ó mozků dětinných!

Tož abychom to hlavní nenechali stranou,

my zřeli, aniž nás to hledat napadlo,

odshora dolů všude tutéž podívanou,

na nesmrtelný hřích to nudné divadlo.

Hle žena, mrzký rab, jenž ješitný a hloupý

bez smíchu sebe ctí, bez hnusu miluje;

muž, hrubý tyran, prasák hltavý a skoupý,

rab rabův, ve stoce jenž stružkou kalu je;

kat, který hraje si, mučedník, který vzlyká,

a slavnosti, jež krev svou vůní koření,

jed moci znavující vládce násilníka,

národ pod zvěrským jhem, jenž tone v nadšení;

pár náboženství, jež jako to naše věří

a lezou na nebe; a svatí asketi,

již, jako rozkošník se válí v měkkém peří,

v žíních a na hřebech si chtějí hověti;

žvanivé chlubné Lidstvo, géniem svým zpité,

třeštící jako vždy, v šíleném vzplanutí

křičí na boha v své agónii líté:

,Ó ty mně podobný, můj pane, klnu ti!‘

A ti míň pitomí, Šílenství milovníci,

by stádu unikli, jež osud stěsnal kol,

v opia nesmírného klín se vrhající!

– To světa celého je věčný protokol.”

VII

Vědění hořké, které z cest si přinášíme!

V tom světě maličkém svých jednotvárných cest

dnes, včera, zítra, vždy svou vlastní tvář jen zříme:

to hrůzy oáza na poušti nudy jest!

Jít máme? Zůstat? Jdi si, když ti srdce velí;

či zůstaň, můžeš-li. Ten schoulený a skryt,

ten běže uniká bdělému nepříteli.

Toť Čas. Jsou vytrvalci, jako věčný žid

či apoštolé, co se nikdy nezastaví,

a přec jim nestačí vlaku ni lodi let,

když v patách stíhá je ten honec naléhavý,

jejž jiní od kolébky znají zabíjet.

Až jednou stihne nás a klekne na hřbety nám,

dál budem doufat a “Kupředu” volat zas,

jako když pluli jsme kdys do Číny či jinam,

v dál oči upřeny a větru vydán vlas,

po moři Temnot se na dlouhou plavbu dáme

šťastni jak mladý poutník. Zdali slyšíte

ty hlasy čarovné, ty smutné hlasy známé,

jak pějí: “Tudy! Vy, kdo jísti toužíte

vonný plod lotu! Zde je kraj ten, kde se sklízí

zázračné ovoce pro srdce hladová;

pojďte se sladkostí zpít podivnou a cizí

tohoto odpůldne, jež navždy potrvá!”

Už víme po přízvuku, kdo to strašidlo je;

tam naši Pyladi k nám pnou svá ramena.

“Pluj, pluj k své Élektře osvěžit srdce svoje!”

dí ta, jíž druhdy jsme líbali kolena.

VIII

Ó Smrti, čas je! Vzhůru, starý kapitáne!

Ta zem nás nudí, Smrti! Dej už znamení!

Ať z nebe nebo z moře tma jak inkoust kane,

v nás srdce, které znáš, je plno záření.

Nalej nám svého jedu, by v nás síla vtekla!

My chceme, tak ten oheň v mozku pálí nám,

vrhnout se do jícnu ať Nebe, aťsi Pekla,

až na dno Neznáma, a najít nové tam!

(Les fleurs du mal)

SULLY PRUDHOMME

PUKLÁ VÁZA

Na vázu, v níž květ verbén zvadl,

narazil vějíř v doteku;

ba úder ani nedopadl,

zvuk nezradil ho člověku.

Avšak ta lehká rána denně

hlodajíc v tvrdém krystalu

plíživě, jistě, neviděně

obešla vázu pomalu.

Prchla z ní voda po krůpěji,

květ zvadl, vláhy nemaje.

Netuší nikdo rány její.

Netkněte se jí, puklá je.

Tak mnohdy milovaná ruka

se lehce jenom srdce tkne;

tu srdce samo sebou puká,

květ lásky jeho povadne.

Potichu, světem nepoznána,

pláče a dál se rozzeje

hluboká, jemná jeho rána.

Netkněte se ho, puklé je.

(Stances et počmes)

PAUL VERLAINE

ŽENA A KOČKA

Se svou si kočkou pohrává;

a je to divukrásné, zříti,

jak potmě tlapka bělavá

se s bílou rukou v půtce chytí.

Své ostré nehty – ohava! –,

ty hladké acháty, jež svítí

břitkostí nožů, schovává

pod rukavičkou z černých nití.

I druhá úlisně se dívá

a broušené své drápy skrývá,

než ďábel nespí v žádné z nich…

A v budoáru stinné šero,

kde zvoní její vzdušný smích,

žhne fosforových bodů čtvero.

(Počmes saturniens)

ÉCOUTEZ LA CHANSON BIEN DOUCE…

Slyšte, co sladká píseň zpívá,

jež pláče vám jen pro potěchu,

jak chvějící se voda v mechu:

tak lehká je, tak zdrželivá!

Kdys býval znám ten hlas (a milý?),

než nyní zastřený je zcela

jak v smutku žena ovdovělá,

a přece co v něm ještě síly,

a v řasách šlojíře, jež vlají,

jak podzimní je vítr honí,

co skrytou hvězdu pravdu cloní

a srdci v žasu odkrývá ji.

A znovupoznaný hlas praví,

že dobro jen je, co nás živí,

že záští a hněv závistivý

po smrti pranic nezůstaví.

O slávě prostých mluví zvroucna,

o zlaté svatbě, blahé něze

šťastného míru bez vítěze,

o nečekání do budoucna.

Přijměte hlas, jenž prostoduše

v oslavu zpívá bez umdlení.

Ba dražšího nic duši není

než tišit smutek jiné duše!

Bez hněvu duše trpělivá

v očistci snáší tresty časné,

a to, co učí, je tak jasné!…

Slyšte, co moudrá píseň zpívá.

(Sagesse)

L’ESPOIR LUIT COMME UN BRIN DE PAILLE

DANS L’ÉTABLE…

Jak stéblo slámy v chlévě naděje se třpytí.

Proč jen máš před vosou, svým letem zpilou, strach?

Hleď, někde v koutě stále tančí v slunci prach.

Proč k spánku neměl by ses o stůl podepříti?

Dušičko bledá, hleď, ta voda osvěží tě,

je chladná, pij! Jdi, vždyť jsem s tebou. Zavři víčka,

sen tvojí siesty tě v náruči mé zhýčká

a ty si zazpíváš jak kolébané dítě.

Poledne. Jděte, paní, slitování jen!

On spí. Toť úžasné, jak někdy chůze žen

chudákům nešťastníkům v hlavě dunět může.

Poledne zvoní. Pokoj dal jsem skropiti.

Spi! V tůni oblázkem se naděj zatřpytí.

Ach kdy zas budou kvésti zářijové růže!

(Sagesse)

MĚSTSKÉ KRAJINY

V Paříži vězněn z příčin příliš mnohých věru

v těch horkých dobách z věcí útěchu si beru,

jež mnoho nestojí a na dosah mi jsou,

například z ulice, kde bydlím… pod střechou,

a z její primitivní jaksi podívané,

dík samozřejmé, sprostné dobrotě, jež vane

od prahu chudých lidí k sousedovu prahu

do jejich codenních a sbratřujících vztahů.

Napravo nalevo cuchaje sady svistí

přec už jen zářijový vítr; rvané listí

let divý napodobí ptáků šílených,

již ploší byli by, per rudozelených,

nad vřavou hádek, které sotva mnoho váží,

dělníků napilých po modrém víně v ráži,

když o křivé se slovo zkuráženi prou.

Své verše skládám tu a kouřím dýmku svou,

sám sprostný, rád se na ty sprostné byty dívám,

a s nocí rychle usnu; a že vždycky snívám,

já lepší verše, bozi, verše lepší sním,

daleko lepší těch, jež psal jsem před spaním,

vášnivé, hluboké, jak voda ze skal třpytné,

v nichž nezakulhá nic, ba ani neklopýtne,

jež slávy veliké získají mému jménu,

– a z nichž si procitna ni slůvka nevzpomenu…

(Oeuvres postbumes)

CHARLES CROS

IDEÁLNÍ ŽIVOT

Sál plný svěc, kde v krbu by to hřálo,

tabule stálá, s hudbou hostiny,

tabáky vzácné, kordy, květiny,

kde bez orgií by se povídalo.

Šeříky zjara, konvalinky, růže

a v létě jasmín, lípy, hledíky

by nocí plnily park veliký,

kam někdy snílek z hluku prchat může.

Muži by vesměs byli dobří rasou,

jak pyšné Múzy krotit, velmi jistí,

a ženy bez kankánů, bez závisti

by ozářily večery svou krásou.

A člověk myslel by pln dojetí

v těch vůních paží, květin, župánků,

černých kštic těžkých, plavých copánků

na dálný kraj a zašlá staletí.

(Le coffret de santal)

JEAN ARTHUR RIMBAUD

MÉ BOHÉMSTVÍ

Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;

můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;

tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,

lala, co skvělých lásek znaly moje sny!

Široce roztrženou měl jsem kalhotu.

Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu

rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.

Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.

A já jim naslouchal u silnic okraje

v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje

jsem cítil na čele jak víno sílící,

kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,

rýmuje prostřed nočních fantastických stínů

jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci!

(Oeuvres)

OPILÝ KORÁB [* S použitím překladu St. K. Neumanna]

Když po Řekách jsem plul, jež bezcitně se valí,

tu necítil jsem se už veden vláčníky;

z nich řvoucí rudoši si terčů nadělali,

je nahé přibivše na pestré kolíky.

O všechny posádky jsem bez starosti zůstal,

anglickou bavlnu či flámskou veza rež.

Když s mými vláčníky ten hloupý povyk ustal,

mě Řeky nechaly pak plouti, běž jak běž.

V zuřivé šplounání a mořské přívaly

já, hlušší oné zimy nežli mozek dětí,

já běžel jsem! A věru dosud neznaly

Urvané Půlostrovy vítěznější změti.

Tu bouř mi požehnala, procitlému spáči.

Po deset nocí já jak zátka tančil jsem

po moři, utopenců věčném dodavači,

nežele majáků s jich hloupým pohledem.

Sladší než dítěti je maso jablek, vnikla

mně voda zelená v jedlové kostry klín,

a hned mým kormidlem a hákem kamsi smýkla,

smývajíc zvracení a skvrny modrých vín.

A potom jsem se už jen v básni moře koupal,

hvězdami nasáta jež tajuplně plá,

hltaje sinou modř, kde časem v snách se houpal

vrak urvaný a bledý, lidská mrtvola,

kde náhle zbarvujíc ty plochy modra v šíru,

ty rytmy šílené pod rusým třpytem dne,

prudší nad alkohol, širší nad vaši lýru

kvasiti hořká plavost lásky započne!

Znám smršť a praskající blesky na nebi

a příboje a proudy; večery znám svěží,

znám jitra nadšená jak hejna holubí,

a časem viděl jsem, co člověk uzřel stěží:

jak v západu, jejž třísní hrůzy mystické,

sedliny mraků dlouhé, fialové vzplály,

jak hercům podobny v hře veleantické

svých přílbic chocholy do dáli vlny valí.

Já snil noc zelenou, kdy oslňuje sníh,

pocely rodící se zvolna v očích moří,

šťáv neslýchaných oběh, zpěvně proznělých

fosforů probuzení ve žluti a modři.

Jak hysterický kravín řvoucí vlnu ryčnou

po měsíce jsem stíhal v bradel úskalí,

nemysle, že by Moří mordu dýchavičnou

Marií zářné nohy ukolébaly.

U Florid úžasných mi, vězte, bylo jeti,

kde s květy směšují se oči pardalí

a duhy napjaté jak uzdy s lidskou pletí,

kde siná stáda moří plynou do dáli.

Močály kvasit zřel jsem, chvorů prutiny,

kde celý leviatan puchří v bažin sítí,

sesutí vodních hor za větrů tišiny,

a dálky nesmírné, jež v propasti se řítí,

led, slunce stříbrná, vln perleť, žhnoucí báni,

dno s vraky ohavnými v hnědých zátokách,

kde hadi obrovští a štěnicemi žraní

padají z křivých pňů a šíří černý pach!

Byl bych rád ukázal ty zlaté ryby dětem,

ty ryby zpěvavé vln modrých. Květy pěn

žehnaly odpoutané moje toulky světem,

já nevýslovnými byl vichry okřídlen.

Když na mne únava a trýzeň pásem padla,

vzlyk moře kolébavý, sladký ke mně nes

své květy stínové a žlutá přisavadla,

a jako žena já jsem na kolena kles,

tak skoro ostrov již, na jehož půdu lehkou

trus ptáků svárlivých a plavookých pad,

a kymácel jsem se, když kostrou mojí křehkou

pozpátku do hlubin šli utopenci spat…

Tož koráb zbloudily do zátok husté kštice,

až v éter zaváty, kde nežije ni pták,

jejž žádný Monitor, Hanz žádná plachetnice

by nevylovily, opilý vodou vrak,

já volný, dýmající, mlhou zatopen,

prodrav se oblohou zarudlou jako stěna,

kde lišej slunce vzkvet i azurový hlen,

pro dobré básníky pochoutka vytoužená,

jenž od ryb elektrických střísněn běžel jsem,

paluba šílená, v průvodu mořských koní,

když nebe zámořská se žhnoucím trychtýřem

Červenců palicemi rozdrcena roní,

jenž na mil padesát se třás, když ryk svůj zvedal

říjící behemot a husté Maelstromy,

jenž modrá utkvění jsem věčně věků hledal,

dím, je teď Evropy zdí starých líto mi.

Viděl jsem archipely hvězd, a ostrovy,

kde plavci dokořán horečné nebe bylo;

v těch nocích bezedných zda spíte snad, ó vy

bez počtu zlatí ptáci, příštích časů Sílo?

Však příliš plakal jsem. Vždy luna kruta bývá,

je hořké slunce vždy, zjitřen se rodí den.

Mne lásky nadmula malátnost opojivá.

Oh ať mi praskne kýl! Ať v moři pojdu jen!

Toužím-li po vodě, tož po evropské louži,

černé a studené, v balzámu večera

kde dítě na bobku, truchlivé, pouštět touží

svou loďku křehoučkou jak motýl za jara.

Již, vlny, nemohu, omýván vaším steskem,

nákladů bavlnářských rychlost předstihnout,

ni projet pochodní a vlajek pyšným leskem,

ni pod strašlivými pontonů zraky plout!

(Oeuvres)

HLEDAČKY VŠÍ [* S použitím překladu St. K. Neumanna]

Když čelo dítěte, ztýráno rudou mukou,

o neurčitých snů roj bílý žadoní,

tu obě velké sestry, sličné, křehkých rukou

o nehtech stříbřitých, se k němu nakloní.

U okna dokořán pak posadí si dítě,

kde květin směsicí vzduch modrý provívá,

a prsty jemnými mu rozkošně a lítě

vískají těžký vlas, jejž rosa omývá.

Tu slyší zpívati bojácný jejich dech,

v němž voní rostlinný a růžový med dlouhý,

přerýván chvílemi, když sykne na jejich rtech

srknutí vlahých slin či rozlíbané touhy.

Řas černých slyší tluk v tišině vůní plné;

až k apatii zpit, ve vlasech ucítí

se suchým praskotem jich sladké prsty mlnné

svým nehtem královským mu vešky vražditi.

Tu víno Lenosti se do hlavy mu valí,

jak harmoniky vzdech, jež zešílela snad;

a zlaskán pomalu, hoch cítí v sobě náhlý

stesk pláce bez konce stoupat i umírat.

(Oeuvres)

TRISTAN CORBIČRE

HODINY

Almužnu zbojníkovi cest!

Zlé oko v oko zákeřníku!

A dýku na vrahovu dýku!

– Mimo stav milosti má duše jest! –

Já jsem ten blázen z Pampeluny,

bojím se smíchu lstivé Luny

pod černým flórem závoje…

Vždyť, hrůzo, pod poklopem všechno je!

Slyš, řehtačka teď zvučí zdola…

To hodina zlá na mne volá.

Zvuk hran do prázdna nocí ráz dva pad.

Už víc než čtrnáct hodin bije…

To slzy jsou… Jdi, k pláči ti je,

mé srdce!… Zpívej… Lépe nesčítat.

(Les amours jaunes)

STÉPHANE MALLARMÉ

OKNA

Syt bídy špitálu, kadidlem unavený,

ve všední běli záclon jež se vytrácí,

ke kříži znuděnému prostřed prázdné stěny

se potměšilý mroucí zády obrací

a vleče se, už ne by hřál své údy shnilé,

spíš aby slunce zřel tam dole, přiložit

tvář na kost vyhublou a štětiny své bílé

k oknům, jež ožehnout chce zlatý slunný svit;

horečné rty, jež prahnou po azuru žízní

– tak v mládí vdechovat svůj poklad žízněly,

pleť panenskou a druhdy! –, v okně dlouze třísní

sklo vlažných tabulek hořkými pocely.

Zpit, hrůzy zapomněv svatého pomazání

i lože bolesti, kašle a odvarů,

když večer nad krovy se krváceje sklání,

shlížeje do zářivé výhně obzoru

zří zlaté galéry, jež v labutí své kráse

na řece purpuru a vůně klidně spí,

bohatý, plavý lesk jich boků kolébá se

v nedbale vzpomínavé, širé lenosti!

Tak já, když člověk hrubý se mi znenávidí,

an v štěstí válí se, kde chtíč svůj nasytí,

a zatvrzele se jen po té špíně pídí

pro ženu, mláďata jež má mu kojiti,

já prchám znechucen a k oknům všem se skláním,

kde zády k životu se zhlížím v jejich skle,

jež Nekonečno zlatí cudným třpytem ranním

a věčná rosa smývá – vidím v zrcadle

– ať je to umění, ať úchvat myslitele –

sebe co anděla! a zmírám ukojen,

bych přerozen svůj sen korunou na svém čele

nes v nebi minulém, kde Krása kvete jen!

Však běda! V sháňce své se nízkost neunaví

a nezarazí se ni před mým úkrytem,

a hnusná nečistota, kterou Hloupost dáví,

mě nutí nos si zacpat i před blankytem.

což nemohu, když pohár hořkosti mi přetek,

ten krystal roztříštit, jejž netvor pohaněl,

A ulétnout pak vzmachem bezperutných letek,

– i kdybych za to snad po věčnost padat měl?

(Les poésies)