Текст книги "Obsluhoval jsem anglického krále"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 8 (всего у книги 10 страниц)

Když jsem se druhý den vrátil do Chomutova, už jsem byl propuštěn, už dostali zprávu a pouhé podezření stačilo, abych si sbalil kufry, a taky jsem našel dopis, že Líza odjela za Siegfriedem k dědečkovi do Chebu k Městu Amsterodamu, abych přijel za nimi, kufříček že vzala s sebou. A tak jsem se svezl autem až před samý Cheb, kde jsem musel počkat, protože byl hlášený nálet na Cheb a Aš, a jak jsem tak ležel s vojáky v příkopě, slyšel jsem dunění, takové blížící se pravidelné a rytmické pracování jakéhosi stroje, že se mi objevil, skoro zjevil můj synáček, viděl jsem jej, jak každý den a tak jistě i dneska, protože jsem mu nakoupil pět kilogramů osmicoulových hřebíků, jak rytmicky a pravidelně popolízá a mocnými údery kladiva na jeden ráz zabíjí do podlahy hřebík vedle hřebíku s takovým nadšením, jako by sázel nějaké ředkvičky nebo hustě sázený špenát… A pak, když přešel nálet, nastoupil jsem do vojenského auta, a když jsme se blížili k Chebu, přicházeli z něj zpívající lidé, staří Němci, kteří zpívali nějaké písničky, veselé ale to byly písně, asi se z toho, co viděli, zbláznili nebo pomátli, nebo to bylo jejich zvykem, na neštěstí si zpívat veselou písničku, a pak už nám šel vstříc prach a zlatý kouř, a viděli jsme i mrtvé v příkopech, a začaly ulice s hořícími domy sanitní oddíly vytahovaly polozasypané, a sanitní sestry klečely a obvazovaly hlavy a ruce, a ze všech stran se ozýval sten a nářek, a já jsem myslil na to, jak jsem tudy projížděl v kočáře a autech na svatbu, a jak všichni byli opojeni vítězstvím nad Francií a Polskem, a viděl jsem ty červené hákové vlajky ohněm mlsané, hořely ty vlajky a prapory s praskotem, jako by si oheň na nich obzvláště pochutnával, oheň stoupající červeným suknem vzhůru a černým koncem se zatáčející jako ocas mořského koníčka…, a pak jsem stál před hořící a strženou stěnou hotelu U města Amsterodamu…, a jak táhl lehký větřík, odvával béžová mračna kouře a prachu, a já viděl v posledním patře, jak můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl, jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic na světě nestalo… A tak se stalo, že druhý den, když se lidé vrátili a vyšli z úkrytů, že nepřišla Líza, moje žena, říkali, že asi zůstala někde na dvoře, a já jsem se ptal po malinkém odřeném kufříku, řekli mi, že jej Líza měla pořád u sebe…, a tak jsem vzal krumpáč a hledal jsem celý den na dvoře, pak druhý den jsem dal synáčkovi těch pět kilogramů hřebíků a ten si vesele je vbíjel do podlahy, zatímco já jsem hledal svoji ženu a jeho maminku, až třetí den jsem narazil na její boty, pomalu, zatímco Siegfried křičel a plakal, že nemá hřebíky, a nikdo mu je nepřinášel, tak tloukl kladivem aspoň do hlaviček hřebů už zaražených, já jsem zvolna dostával z rumiště a sutin svoji Lízu, a když jsem přišel do polovičky jejího těla, viděl jsem, jak stočená do klubíčka svým tělem chránila vulkánový kufřík, který jsem nejdříve pečlivě ukryl a pak jsem vyhrabal celou svoji ženu, ale bez hlavy. Průvan vzduchu jí utrhl hlavu, kterou jsme pak hledali ještě dva dny, zatímco synáček dál bil kladivem a vbíjel hlavičky hřebíků do podlahy a do mé hlavy. Tak čtvrtý den jsem vzal kufříček a nerozloučil jsem se a odcházel, a za mnou slábly údery kladiva a vbíjených hřebíků, ty rány, které jsem slyšel pak skoro celý život, protože toho večera si měl přijet spolek pro pomatené děti pro mého synáčka Siegfrieda, zatímco Lízu jsme pochovali ve společném hrobě, s hlavou sice jakoby, ale byl to jen na trup namotaný šál, aby si lidé nemysleli bůhvíco…, ač kvůli té hlavě jsem překopal celý dvůr.

Stačí vám to? Tím dneska končím.

– kterak jsem se stal milionářem

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Ten kufříček se vzácnými poštovními známkami mi přinesl štěstí. Ne hned, ale až pak, protože po skončení války jsem dostal malý dekret, i když jsem dal adresu toho velitele gestapa, toho, který byl vrahem tolika lidí a utekl a schoval se někde v Tyrolích, a já jsem v Chebu od svého tchána vyzvěděl místo jeho pobytu, a Zdeněk dostal povolení od amerických úřadů a autem s dvěma vojáky si vyjel pro něj, zastihli jej, jak sekal louku přestrojen v tyrolské kalhoty a košili, a nechal si narůst plnovous. I kdybych jej zatkl já, přesto mne sokolové z Prahy dostali do kriminálu, ne za to, že jsem si vzal Němku, ale za to, že jsem v době, kdy popravovali tisíce českých vlastenců, že jsem stál před nacistickým úřadem krve a ochrany německé cti a dával jsem se prohlížet, já, přispívající člen Sokola jsem se nechal dobrovolně prohlídnout, zda jsem schopen pohlavně obcovat s germánskou árijskou ženou, tak za to jsem dostal půl roku, podle malého dekretu…, ale potom jsem prodával ty známky a dostával jsem za ně takové částky, že jsem jimi pokryl deset podlah mého bytu, a když jsem dosáhl částky pokrývající čtyřicet podlah, koupil jsem si hotel na periferii Prahy, hotel se čtyřiceti pokoji… Ale hned první noc jsem měl dojem, že v nejvyšším mansardovém pokoji kdosi každou minutu děsnou šupou tesařské širočiny zabíjí do podlahy hřebíky, a pak každý den nejen v tom prvním pokoji, ale ve druhém, ve třetím, v desátém, až nakonec ve čtyřicátém pokoji, všechno současně, a všude, že po každé té podlaze po čtyřech leze můj synáček, čtyřicet synáčků, a každý mocnými hypami vbíjí do podlahy hřebíky, jednu podlahu po druhé, tak denně až do čísla čtyřicet…, a když jsem se čtyřicátý den, ohlušen ranami, vyptával, zda nikdo neslyší nějaké rány kladivem, neslyšel to nikdo, jen já, a tak jsem ten hotel vyměnil za druhý, schválně jsem si vzal hotel pouze se třiceti pokoji, ale začalo to přesně tak jako v hotelu prvním, a tak jsem usoudil, že peníze za ty známky nebyly požehnané, že to byly peníze násilím někomu vzaté, někomu, kdo byl přitom zabit, možná že to byly známky nějakého zázračného rabína, protože ty rány a hřebíky vbíjené do podlahy vlastně byly hřebíky vbité do mé hlavy, každým úderem jsem pociťoval, jak mi hřeb pronikal lebku, druhým úderem pak vjel do ní na polovic a pak celý, a nakonec jsem nemohl ani polykat, protože ty dlouhé krováky se mi koneckonců dostaly až do krku…, a já jsem se ale nezbláznil, můj vytčený cíl bylo mít hotel a vyrovnat se všem hoteliérům a nechtěl jsem a nemohl jsem ustoupit, protože jsem žil jen tou představou, že třeba jednou to dotáhnu tak, jako to dotáhl hoteliér pan Brandejs, ne že budu mít zlaté příbory pro čtyři sta hostů, tak jako to měl on, ale pouze sto zlatých příborů, a že budou u mne ubytovaní samí slavní cizinci…, a tak jsem začal stavět hotel, docela jinačí, než byly všechny hotely, u Prahy jsem koupil opuštěný velkolom, a tady jsem začal doplňovat a zvelebovat všechno, co tady bylo, jako to měl hotel Tichota, základem hotelu byla ohromná kovárna s hliněnou podlahou a dvěma komíny, nechal jsem i čtyři kovadlinky tak, jak byly, všechna kladiva a všechny kleště visící na černých zdích, nakoupil jsem kožené klubovky a stoly všechno podle rady architekta, blázna, který to, o čem sníval, prováděl pro mne, a byl tak nadšený, tak jako já, protože jsem hned ten den, kdy byla adaptována ta kovárna, hned jsem tam spal, totiž tady v těch komínech a kovářských pecích, tady se na rožních před samými hosty měly péct šašliky a živáňské pečeně, tak tady jsem první noc slyšel údery, ale ty byly tak slabounké, do hliněné podlahy ty hřebíky šly rychle jako do másla, že nastal útlum i v mé hlavě a já jsem ještě s větší chutí se dal do stavby hostinských pokojů, takových malých kójí, které vznikly z dlouhého baráku podobného koncentráku, tady dřív byly dělnické šatny a ubikace, ale já jsem je nechal proměnit v pokojíky, ve třicet pokojů, a na zkoušku jsem nechal udělat podlahu z hrubých drsných kachlíčků, takových, jako jsou v Itálii a ve Španělsku, a vůbec tam, kde je horko, a první den jsem naslouchal na zkoušku, a slyšel jsem jen, jak po mé hlavě se smekly hřebíky, vydávaly jiskry, tak tvrdý byl ten porcelán, a pak ty údery tichly po marném pokusu docela, a já jsem se uzdravil a začal jsem spát tak, jako jsem spával…, a stavba pokračovala tak rychle, že za dva měsíce byl hotel otevřen, nazval jsem jej hotel V lomu, protože se ve mně cosi zlomilo a odešlo ode mne. Byl to skutečně prvotřídní hotel a tady se spalo jen na objednávku, byl v lese, a ty pokoje byly do půlkruhu kolem modrého jezírka na dně toho lomu, ze skály, která se tyčila čtyřicet metrů vzhůru a byla žulová, jsem alpinisty nechal zasázet alpínky a ozdobné keře, které rostou v podobných podmínkách, a navíc tam viselo ocelové lano napříč přes ten rybník, jeden konec byl upoután na kopci, takže lano se svažovalo až dolů, každý večer jsem měl atrakci, najmul jsem artistu, který použil rolny, takového kolečka ocelového, pod kterým byla prostrčena krátká tyč, vyčíhal si okamžik, odrazil se a sjížděl dolů z té výšky a nad jezerem, osvětlený fosforovým šatem, se pustil a rolna sjela až dolů, on se chvíli zastavil, protipohybem udělal pak sklopku, narovnal se a s nataženýma rukama se zasunul do hlubokého jezera, aby zvolna a pomalu v těsných fosforových šatech plul ke břehu, na kterém byly stolky a židličky. Všechno bylo bílé, a já jsem všechno nechal natřít na bílo, ta bílá barva byla teď barvou mojí, takový to byl Barrandov, jenže byl originální, já jsem mohl soutěžit teď s každým, ale abych řekl…, tak to s tou rolnou vynašel pikolík, který jedno odpoledne vystoupil na kopec a tam se zachytil té rolny a sjel dolů a pustil se uprostřed, kdy všichni hosté vykřikli zděšením a vstali nebo se zvrátili nazpátek do křesílek, všechna křesla byla v ludvíkovském stylu, pikolík se narovnal, pak ve vzduchu vzal převahu a po hlavě ve fraku se zasunul do hladiny, jako by jej jezero pozřelo…, a já jsem v tu chvíli věděl, že tohle tu musí být každý den, a že večer to musí být se světélkujícími šaty nemohl jsem na tom prodělat, a i kdyby, protože tohleto neměl nikdo nejen v Praze, ale i v celých Čechách a snad i ve střední Evropě…, a jak jsem se dověděl, tak i na celém světě, protože jednou mi hlásili, že přijel a ubytoval se tady spisovatel, který se jmenoval Steinbeck…, vypadal jako námořní kapitán nebo lupič, a tomu se tady tak líbilo, ta kovárna proměněná na restaurační síň a ty ohně a ti kuchaři pracující přímo před hosty, takže jak se dokončovaly šašliky nebo živáň, tak hosté byli zcela tím díváním vyhladovělí a tak nabití chutí k jídlu, že se podobali dětem…, ale tenhle spisovatel si nejvíc oblíbil všechny ty stroje na drcení žuly, takové zaprášené mlýny s obnaženou metodou struktury lešení, do všeho bylo vidět jako na nějaké výstavě mlýnů nebo na výstavě, kde jsou rozříznutá auta, aby bylo vidět motor, tak ten spisovatel byl okouzlen těmi stroji stojícími na rovince před lomem, odkud bylo vidět do kraje, jako desítky soch tam stály ty stroje, takové frézy nebo soustruhy na kámen, teď opuštěné, jakoby vynalezené bláznivými sochaři, a taky ten spisovatel, Steinbeck se jmenoval, ten si nechal sem dát ten bílý stolek s bílými průhlednými křesly a židlemi a tady pil každý den odpoledne jednu a večer další láhev francouzského koňaku… a uprostřed těch strojů, dole s mlýnem, se díval do krajiny, takové fádní krajiny u Velkých Popovic, ale tím spisovatelem byla najednou ta krajina tak krásná, a tak ty stroje byly tak výtvarné, že ten spisovatel mi řekl, že tohle ještě neviděl, v takovém hotelu že se ještě neubytoval, že tohle může mít v Americe jedině nějaký slavný herec, takový Gary Cooper nebo Spencer Tracy, a ze spisovatelů by si tohle mohl koupit jedině Hemingway, a kolik bych za to chtěl, a já řekl, dva miliony…, a on pak počítal něco na stole a pak mne poprosil, abych přišel, vytáhl šekovou knížku a řekl, že to koupí a že mi vystaví šek na padesát tisíc dolarů…, a já jsem se optal několikrát, a on vždycky přidal na šedesát, na sedmdesát, osmdesát tisíc dolarů…, a já jsem viděl a věděl, že tohle všechno, že tenhle hotel nemohu prodat ani za milion dolarů, protože ten hotel V lomu byl vrchol mých sil, mého snažení, a já jsem teď prvním hoteliérem mezi hoteliéry, protože takových hotelů, jako má pan Brandejs, jako má pan Šroubek, tak takových hotelů jsou na světě stovky a tisíce, ale jako mám já, nemá žádný… A tak se jednou stalo, že přijeli autem největší pražští hoteliéři, včetně pana Brandejse a pana Šroubka, objednali si večeři, vrchní a pinglové upravili jejich stůl s tou největší pečlivostí a vkusem, jen kvůli nim jsem udělal spodní osvětlení skály deseti reflektory, ukrytými pod rododendrony a rozhozenými tak, aby celá skála byla ozářená a dala vyniknout ostrým hranám a fantastickým stínům a květinám a keříčkům, a umínil jsem si, že kdyby ti hoteliéři byli náchylní ke smíření a k tomu, že mne vezmou mezi sebe, že mi nabídnou členství v grémiu hoteliérů, zapomenu na všechno zrovna tak, jako by zapomenuli i oni. Avšak oni nejen že dělali, jako by mne nikdy neviděli, ale sedli si tak, že byli zády ke všem těm krásám mého podniku, a já jsem se choval zrovna tak, mohl jsem se, a cítil jsem se vítězem, protože jsem viděl, že se otočili zády k jedinečnostem mého podniku jen proto, že věděli a poznali, že jsem se dostal teď nad ně, že u mne se ubytoval nejen Steinbeck, ale i Maurice Chevalier, za kterým přijelo tolika ženských a zůstaly v okolí Lomu, že Chevalier je přijímal ráno v pyžamu a ony se na něj vrhly, ty ctitelky a vysvlékly zpěváka a roztrhaly pyžamo na kousíčky, aby si každá odnášela na památku útržek toho pyžama, kdyby mohly, roztrhaly by i Chevaliera a odnesly si z něj kousíčky masa, každá podle svého gusta, ač podle povahy by skoro všechny si ze slavného zpěváka vytrhaly nejdříve srdce a pak jeho pohlaví…, a tenhle Chevalier přitáhl s sebou tolik novinářů, že fotografie mého Lomu byla nejen ve všech našich, ale i v cizích časopisech, dostal jsem zprávy z Frankfurter Allgemeine a Züricher Zeitung a Die Zeit, a i v samotných Herald Tribune byl můj hotel s bláznivými ženskými kolem Chevaliera, uprostřed plató, tam, kde byly ty sochy ze strojů, stroje obklopené bílými stolky a židlemi, které v opěradlech měly stylizované úponky révy, vyrobené uměleckými kováři ze železných plátů…, a proto vlastně přijeli ti hoteliéři, aby se se mnou nesmířili, přijeli jen proto, že to, co viděli, bylo daleko silnější a krásnější toho, co si představovali, a hlavně taky proto, že teď, když to viděli, viděli, že ten lom jsem koupil za pakatel se vším, co v něm stálo a bylo, a žárlili na mne asi taky proto, že jsem všecko nechal tak, jak jsem to koupil, a hotel jsem vestavěl dovnitř, takže ten, kdo něčemu rozuměl, uznal a uznával mne, jako bych byl nějaký umělec…, a to byl můj vrchol, to, co ze mne udělalo člověka, který nežil nadarmo. A tak já sám jsem se začal dívat na ten můj hotel jako na umělecké dílo, jako na můj výtvor jen proto, že to viděli jiní…, otevřeli mi oči a já jsem sice až pak, sice až pozdě, ale přece jen pochopil, že i ty stroje jsou vlastně sochy, krásné sochy, které bych nedal za nic, dokonce jsem jednou viděl, že ten můj objekt v Lomu, že se podobá tomu, co shromáždil cestovatel Holub, co shromáždil Náprstek, a že přijde jistě čas, kdy tady na každém stroji, na každém tom kameni a na všem bude nálepka historicky cenné…, a přesto jsem se cítil ponížen od těch hoteliérů, že pořád nepatřím k nim, že jim nejsem stavovsky roven, i když jsem nad nimi, často jsem v noci litoval, že není staré Rakousko, že jistě, kdyby byly manévry a ubytoval se tady ne sám císař, ale jeho nějaký arcivévoda, že bych mu posloužil a připravil všechno jídlo a prostředí tak, že by mne povýšili do šlechtického stavu, ne vysoko, ale že bych byl baron… A tak jsem snil dál, když přišla veliká horka a všechno schlo na polích a země se trhala a děti házely do škvír v zemi psaníčka, já jsem snil o zimě, jak až napadne sníh a až přijdou mrazy, jak vyleštím hladinu jezera a na tom jezeře budou dva stolečky a na nich budou dva staré gramofony, jeden s modrou a druhý s růžovou troubou, podobnou velikým květům, a koupím staré gramofonové desky a budou se hrát jen staré valčíky a charakteristická intermezza a v kovárně budou plát ohně a na ocelových koších budou na břehu jezera hořet polena a hosté budou bruslit, nakoupím starých nebo nechám udělat starých bruslí na kličku, a, páni budou připínat brusle dámám a budou mít na kolenou v podřepu jejich nožky, a budou se podávat horké punče…, a tak jsem snil, a zatím se noviny a politické strany hádaly, kdo bude platit to sucho, ve kterém se mi tak krásně snilo o zimních radovánkách v Lomu, a když i v parlamentě se poslanci a členové vlády hádali, kdo tedy bude platit to sucho, a shodli se na tom, že to budou milionáři, přijal jsem to usnesení s takovým uspokojením, protože já jsem také milionář, doufal jsem, že moje jméno jako milionáře bude v novinách, že bude vedle Šroubka a Brandejse a ostatních, že tedy to sucho mi poslala moje šťastná hvězda, že to neštěstí je moje štěstí, kterým se ocitnu tam, kam jsem si přál ve snu, jak mne arcivévoda povyšuje do šlechtického stavu, že já, maličký pořád, tak jak jsem byl jako pikolík, já jsem veliký, jsem milionář… Ale jak plynuly měsíce, nikdo mi nic neposílal, nikdo na mně nechtěl, abych zaplatil milionářskou dávku, už jsem koupil dva gramofony, a navíc jsem dal přivézt překrásný orchestrion, protože jsem koupil nejen ten orchestrion, ale i starý kolotoč s tak velikými houpacími koňmi a jeleny a soby, že jsem ten kolotoč dal rozmontovat a ty koně a jeleny jsem dal na původní péra na obrubník kolem jezera, a každý host s chotí usedl jako do nějaké longšéz, takové ty francouzské židle obrácené dvě proti sobě, takovému kanapátku, kde jste mohli sedět se slečnou a konverzovat, tak vždycky jsem dal dva jeleny a dva koně vedle sebe jako na nějakou galantní vyjížďku a opravdu se to vžilo, hosté měli pořád obsazené s dámami koně i jeleny a orchestrion jim vyhrával a hosté se houpali na těch dřevěných zvířatech s překrásnými čabrakami a krásnýma očima, a vůbec vším, protože to byl německý kolotoč nějakého bohatého majitele střelnice a lunaparku… A tak najednou se na mne přišel podívat Zdeněk, který byl velikým pánem na okrese a možná na kraji, docela se změnil, už nebyl tak, jak býval, houpal se na koni a díval se kolem sebe, a když jsem si přisedl na vedlejšího koně, tak mi tiše hovořil a potom vzal na důkaz složenou listinu, a než jsem mohl zabránit, tak zvolna roztrhal tu listinu, ve které jsem byl jmenován milionářem a že zaplatím milionářskou dávku, a Zdeněk seskočil a hodil do ohně tu listinu, pro mne ten krásný, skoro jmenovací dekret, zasmál se na mne tak smutně a dopil minerálku, on, který pil jen tvrdý destilát, a se smutným úsměvem ode mne odcházel, čekal na něj bourák, černé auto, aby ho odvezlo zase tam, odkud přijel, někam do politiky, kterou dělal, ve kterou asi věřil, která jej držela a která asi musela být krásná, když byla schopna nahradit mu všechny jeho bravurní kousky, ve kterých utratil vždycky všechny prachy, které měl u sebe, vždycky nějaký lidumilný kousek, jako by ty prachy jej pálily, a tak je vracel lidem, kterým myslel, že ty prachy patří…, a události se pak řítily, tak jak jsem snil, tak jsem si udělal senzační večery a odpoledne v Lomu, gramofony a bruslení a ohně jak v kovárně, tak kolem zamrzlého jezera, ale hosté, kteří přijížděli, byli smutní nebo zase tak veselí, ale to nebyla veselost, jak jsem ji znal, to byla taková chtěná veselost, jako měli Němci, když se radovali, ale věděli, že v Košíčku jsou se svými milenkami a manželkami naposledy a pak z Košíčku rovnou na frontu… Taky tak se se mnou mí hosté loučili, podávali mi ruce a mávali z aut, jako by odjížděli naposledy a už nikdy že sem nepřijedou, a když přišli, tak zase to bylo to samé, byli melancholičtí, zasmušilí, protože sem to ani tak nedolehlo, ale všechno se v politice zvrátilo, byl tady Únor, a všichni mí hosté věděli, že to je jejich konec, utráceli, co mohli, ale radost a bezprostřední veselí se vytrácelo a já jsem ten jejich smutek přijal taky, už jsem přestal, abych se každé noci zamknul, stáhl záclony a po zemi abych rozkládal – jako bych hrál pasiáns, sám se sebou vykládal jako karty stokoruny denní tržby, kterou jsem každý den ráno odnášel do banky, a kde jsem měl uložený milion korun, právě tyhle dny…, a tak přišlo jaro a mí hosté, tak jako němečtí důstojníci, vraceli se do Košíčku, ale jen někteří, zrovna tak mí hosté, mí štamgasti přestali chodit, a já jsem se dověděl, že padli, že byli zavřeni, zatčeni, že někteří utekli přes hranice…, a tak přicházeli hosté jiní a tržby byly ještě větší, ale já jsem myslil, copak se stalo s těmi, kteří byli u mne každý týden, a z nich přišli dneska jen dva a ti mi řekli, že jsou milionáři, a že zítra mají být připraveni, a že mají mít pevné boty a deku a rezervní ponožky a jídlo s sebou, že budou odvezeni někam do sběrného tábora, protože jsou milionáři…, a já jsem se zaradoval, že jsem milionář taky, přinesl jsem spořitelní knížku a ukázal ji těm dvěma mým hostům, jeden byl továrník na tělocvičné nářadí a druhý měl fabriku na umělé zuby, teď mi to řekli, a já jsem jim ukázal tu spořitelní knížku, a hned jsem šel a taky jsem si vzal tlumok a pevné šněrovací boty a rezervní ponožky a jídlo v konzervách, taky jsem se připravoval, že pro mne přijdou, protože ten továrník na umělé zuby mi pravil, že všichni pražští hoteliéři dostali takovou obsílku taky…

A k ránu odjížděli a plakali, protože odvahu, aby utekli přes hranice, neměli, už nechtěli nic riskovat, akorát mi říkali, že to Amerika a Společnost národů tak nenechá, že všechno dostanou zase nazpátek a že se vrátí do svých vil a k rodinám… A já jsem čekal den, pak dva, pak týden, dostal jsem zprávu z Prahy, že všichni milionáři už jsou ve sběrném táboře, že to je učiliště kněží ve Svatém Janu pod Skalou, v ohromném klášteře a penzionátu budoucích knéží, kteří byli vystěhováni… A tak jsem se rozhodl, a to byl ten den, kdy přišli z okresu a předali mi šetrně zprávu, že národní výbor mi zabírá Lom, a že jsem v něm zatím jako správce, že všechna majetková práva přecházejí na lid… Ale já jsem byl plný záští, věděl jsem, jak to asi bylo, že to byl zase Zdeněk, vydal jsem se na okres a tak jsem byl v kanceláři u Zdeňka, a on neřekl nic, jen se smutně usmíval, zase vzal lejstro ze svého stolu a přede mnou je roztrhal a řekl mi, že moje povolání na svoje zodpovídání roztrhává, za to, že jsem vzal za něj tenkrát to s tím díváním na hodinky, kolik je hodin, ale já jsem mu řekl, že tohle jsem od něj nečekal, že jsem myslel, že je můj kamarád, ale on je proti mně, protože já jsem ten, který celý život nechtěl být a o nic jiného neusiloval než o to, abych měl hotel a abych byl milionář… A odešel jsem a v noci jsem stál před branou osvětleného kněžského učiliště, před branou stál milicionář s vojenskou puškou a já jsem se mu hlásil, že jsem milionář, hoteliér z Lomu, že chci mluvit s velitelem v důležité věci…, tak milicionář zvedl telefon, a za chvíli mě pustili do brány a pak do kanceláře, kde zase seděl milicionář, ale bez pušky, před sebou měl seznamy a lejstra a flašku s pivem, ze které neustále pil…, a když dopil, tak sáhnul pod stůl a z basy vytáhl další láhev, otevřel ji a lačně pil, jako by měl první žízeň…, a já jsem se jej ptal, zdali jim nechybí nějaký milionář…, že já jsem nedostal obsílku a že jsem milionář taky…, a on se díval na lejstra, tužkou jel po jménech, ale pak mi řekl, že milionář nejsem, a abych šel klidně domů…, ale já jsem řekl, že to bude mýlka, že milionář jsem…, ale on mne vzal za rameno a vyvedl mne k bráně a strčil do mne a zahulákal, já vás v seznamu nemám, tak milionář nejste! A já jsem vytáhl spořitelní knížku a ukázal jsem mu, že mám na knížce jeden milion jedno sto korun deset haléřů…, a povídám vítězně, a co je tohle? A on se podíval na tu knížku… a já jsem žadonil, přece byste mě nevyhnal… A tak on se smiloval a vtáhl mne do semináře a prohlásil mne za internovaného; a zapsal si všechna moje data a potřebné informace… Ten internát pro studující bohosloví vypadal opravdu jako kriminál, jako kasárna, jako nějaká kolej pro chudé vysokoškoláky, akorát že na chodbách v každém ohybu, mezi okny, všade visel krucifix, střídaný s výjevy ze života svatých. A skoro na každém tom obrazu bylo nějaké mučení, děsný horor, podaný malířem s takovou přesností, že to, že čtyři sta milionářů bydlelo v kněžských celách po čtyřech nebo šesti osobách, bylo vlastně legrací. Ostatně já jsem čekal, že tady bude takový teror a zloba, tak jako to bylo, když jsem byl v kriminále toho půl roku po válce, za ten malý dekret, ale ono naopak, tady v tom učilišti svatého Jana, to byla groteska. V refektáři byl takový soud, to přišli milicionáři s vojenskými puškami, s červenými páskami přes rameno, pořád jim padaly řemeny uniforma nebyla šitá na míru, ale jakoby naschvál těm malým byla velká a těm velkým malá, tak raději chodili rozepnutí, a soud s námi dělali tak, že za každý milion dostal každý milionář rok, tak já jsem dostal za ty dva miliony dva roky, pan továrník na tělocvičná nářadí, že měl čtyři miliony, tak dostal čtyři roky a nejvíc dostal hoteliér Šroubek, deset roků, protože měl deset milionů. Ale největší potíž bývala, do jakého rastru ty roky a nacionále zapsat, zrovna tak jako děsný problém bylo večer nás spočítat, protože každý večer někdo chyběl, ale to bylo tím, že jsme pro pivo v konvích chodili do sousední vesnice, a potom asi taky proto, že naši hlídači pořád pili, tak nás nemohli spočítat, i když sčítání začalo už odpoledne. Tak raději volili metodu počítání po deseti, a vždycky jeden ze strážců zatleskal, a třetí strážce upustil kamínek, aby potom, když sečetli posledního, tak se sečetly kamínky, přidala se k výsledku nula, a ten zbývající počet, který nevyšel do deseti. Ale každý den nás bylo víc nebo míň, i když jsme tady byli všichni, to kolikrát součet internovaných milionářů souhlasil a byl zapsán, a všichni si oddechli, zrovna v tu chvíli když přišli čtyři milionáři a nesli basy a konve piva, a tak aby se to nepletlo, tak je prohlásili za nově příchozí, a každý ten milionář dostal ještě znovu podle milionů, které nahlásil, o ty roky navíc. On to sice byl internát, ale neměl plot. Takže v bráně seděli milicionáři a milionáři chodili a vraceli se zahradou, a museli se vrátit a projít branou, kterou milicionáři pokaždé otevírali a zase zavírali a zamykali na klíč, avšak kolem dokola nebyl ani plot, ani zeď, takže i milicionáři si sice zkrátili cestu přes zahradu, ale pak se v nich hnulo svědomí a vrátili se k bráně a obešli ji s klíčem zahradou a odemkli a vešli tou branou a zase ji zamkli a pak šli kolem té brány do internátu. Největší potíž byla s jídlem, ale ta se ukázala zbytečná, protože velitel i milicionáři rádi jedli s milionáři, a co jim přiváželi z milicionářských kasáren, tím se krmila prasata, která koupil milionář, továrník na umělé chrupy, takže nejdřív tady bylo deset, pak dvacet prasátek a všichni se těšili na zabíjačku, protože tady byli milionáři velkořezníci, kteří slibovali takové pochoutky, že milicionáři se olizovali napřed a sami dávali zlepšováky, jaké speciality se dají dělat z prasat. A potom se tady vařilo asi tak, jako se vařilo ne v internátech pro budoucí kněze, ale tak jako se vařilo v bohatých klášterech, jako vařili třeba křižovníci. Když nějakému milionáři došly peníze, tak velitel milicionářů poslal milionáře, aby si skočil domů pro peníze, nejdřív s ním jezdil milicionář přestrojený za civilistu, ale pak stačila přísaha a internovaný si mohl sjet do Prahy pro peníze, vybrat ve spořitelně z knížky, z toho milionu nebo milionů, protože velitel jim dal potvrzení, že ty peníze jsou pro veřejnoprávní účely A tak se v internátě vyvářelo, dělal se jídelní lístek, který se dával schválit veliteli milicionářů, aby laskavě dal připomínky, protože milionáři považovali milicionáře za své hosty, a taky jsme v jídelnách a refektářích sedali všichni pohromadě… Milionář Tejnora dostal jednou povolení, aby sjel do Prahy pro hudbu, pro kvartet, takový šraml, a když tu hudbu přivezl taxíkem, tady se vůbec vyvinulo sjíždění do Prahy taxíky až na rozcestí, tak vešli kolem zamčené brány do toho milionářského koncentráku, vzbudili hlídku, protože už byla půlnoc, a zase vyšli před bránu, kterou rozespalí hlídači nemohli otevřít, tak milionář vešel kolem brány zahradou k bráně z druhé strany, zevnitřku vzal klíče a vyšel kolem brány ven a tam odemkl bránu, ale že klíč byl nějaký vadný, tak nešlo zamknout, tak zase vešel dovnitř a odtud zamkl bránu a předal klíče… To jsem si myslíval, škoda že Zdeněk není milionář, ten by tady byl ve svém živlu, ten by nejen všechny svoje peníze, ale i peníze těch druhých, kteří neměli fantazii, jak s těmi miliony naložit, tak by to provedl s jejich souhlasem za ně… A tak za měsíc všichni trestaní milionáři byli opálení, protože jsme se opalovali na stráních, zatímco milicionáři byli bledí, protože jednak stáli v bráně, jednak pořád dělali hlášení, seděli v celách a nemohli dát dohromady ani stav podle jmen, protože některá jména jako Novák a Nový byla tady třikrát a tak, protože pořád museli být ve zbroji, pořád jim padaly pušky a sumky s náboji a přitom pořád gumovali a přepisovali ta hlášení, která jim nakonec udělal každý hoteliér milionář, tak jako by sestavoval jídelní lístek. A protože tady po katolickém učilišti zbyl statek, ve kterém bylo deset krav a příděl z těch vemen nestačil na ranní kávu, tady se podávala bílá zrnková káva, do které, jak to zavedl pan hoteliér Šroubek, se dávala sklenka rumu, jak se to naučil v Café Sacher ve Vídni, tak továrník na laky a prášková barviva přikoupil pět krav, a tak bylo mléka sdostatek, protože někteří nesnášeli bílou kávu a dávali si ráno jen skleničku rumu nebo ten rum pili z hrníčku, takového pucláku, protože ještě jedli v noci, tak aby vytrávili. Taky bylo krásné, když jednou měsíčně přicházely návštěvy rodinných příslušníků…, to velitel koupil bílé šňůry na prádlo a natáhnul je kolem pomyslné zdi, a kde nestačila ta šňůra, udělal sám kramflekem čáru, která dělila internované od internátu a světa venku…, a tak přicházely manželky a děti s ruksaky a taškami s jídlem a uherskými salámy a konzervami zahraničních firem, a ač jsme se snažili tvářit utrápeně, tím, že jsme byli opálení a dobře živení, kdyby někdo přišel a neznal ty poměry, tak by myslel, že zavření jsou ti, co přišli na návštěvu, a že kriminál je tam venku, protože jak bylo vidět, tu internaci milionářů hůř snášeli příbuzní než milionáři jako takoví. A protože se nedalo všechno sníst, tak jsme se dělili my milionáři s milicionáři, kterým to všechno chutnalo, že vymohli na veliteli, aby návštěvy byly povoleny dvakrát měsíčně, jednou za čtrnáct dní… A tak se stalo, že když nebylo pohromadě třicet až padesát tisíc, tak velitel dovolil, aby odborníci vybírali vzácné knihy z klášterní knihovny, a ty se vozily do Prahy autem do antikvariátu…, a pak se přišlo na to, že by se mohlo prodávat ložní prádlo a noční prádlo, a výbavy pro budoucí kněze, u Svatého Jana pod tou Skalou, na jejíž stráních jsme se opalovali a po obědě si dávali šlofíky…, ale to už bylo skoro zbytečné, protože ti praví milionáři už to věděli dávno, už dávno vybírali ta krásná prostěradla, ty dlouhé košile spací z horských tkalcoven, už dávno odnášeli v kufrech ty krásné ručníky po celých veletuctech, tady toho bylo v magacínech, protože každý kdo odtud odcházel jako budoucí kněz, každý dostal výbavu, kterou nikdo nekontroloval, která nebyla nikým vedena, naopak, která byla milicionářům a milionářům k dispozici, aby v tom sběrném milionářském táboře nevypukla nějaká nakažlivá nemoc, nějaká cholera nebo úplavice či tyfus…, a tak se pak stávalo, že dovolenou si brali i milionáři, tak nám důvěřovali a věděli, že neutečeme, a když bychom utekli, tak se nám to stalo dvakrát, tak jsme přivedli milionáře dalšího dobrého známého, aby si odpočinul od rodiny…, a tak se milicionáři vysvlékli a převlékli do civilu a uniformy jsme si brali my, milionáři, a hlídali jsme sami sebe, to když jsme dostali službu v neděli nebo ze soboty na neděli vachu milionářů, tak jsme se na to všichni těšili, protože to byla groteska, kterou by nevymyslel ani Chaplin, celé odpoledne jsme si hráli na likvidaci tábora milionářů, velitel brány, milionář Tejnora, přestrojený za milicionáře, vyhlásil, že se tábor likviduje a že milionáři mohou jít domů, ale milionáři zalezli, a tak milionáři přestrojení za milicionáře je přemlouvali, líčili jim, jak je to venku na svobodě krásné, jak tam nebudou trpět a úpět pod knutami milicionářů, ale budou žít svobodný život milionářů, ale milionáři nechtěli o tom ani slyšet, tak milionář Tejnora, přestrojený za milicionáře a velitele ostatních milionářů přestrojených za milicionáře v bráně jako hotovost, nařídil násilnou likvidaci tábora, a vyvlékli jsme z cel milionáře, ty, kteří měli deset a osm milionů, a tedy deset a osm let, hledali pak k bráně klíče a nemohli odemknout bránu, tak milionáři ji oběhli a zvenku si odemkli a zase oběhli bránu a stoupli si a všichni jsme se na to dívali a řvali smíchem, jak milionáři, vedení milicionáři, byli vlečeni ven, jak bylo za nimi zamknuto, a milionáři šli až na kopeček, a když se rozhlédli, tak si to rozmysleli a vrátili se a tloukli na bránu kriminálu a vkleče prosili milionáře převlečené za milicionáře, aby jim poskytli azyl…, a já jsem se taky smál, ale ve skutečnosti jsem se nesmál, protože ač jsem byl s milionáři, přesto jsem se k nim nedostal, ač jsem spal dokonce s hoteliérem panem Šroubkem. Byl ke mně tak cizí, dokonce jsem mu nesměl podat ani upadlou lžíci, zvedl jsem ji, držel jsem ji, tak jsem stál v té naší kantýně s napřaženým příborem, tak jako před léty se skleničkou, se kterou si se mnou nikdo nechtěl tenkrát přiťuknout, a pan hoteliér si šel pro rezervní lžíci a jedl polévku tou lžičkou, a tu, kterou jsem položil vedle jeho příboru, tu lžíci štítivě odstrčil ubrouskem, až spadla na podlahu, všichni se na to dívali, jak pan hoteliér tu lžíci nohou od sebe odkopl, až zaletěla pod refektářní stůl na kněžská roucha… Já jsem se smál, ale do smíchu mi vůbec nebylo, protože jak jsem začal hovořit o tom svém milionu, o tom svém podniku v Lomu, tak všichni milionáři zmlkali a dívali se jinam, oni neuznávali ten můj milion, ty moje miliony dva, a já jsem pochopil, že mne trpí mezi sebou, ale že jich nejsem hoden, protože milionáři měli ty svoje miliony už dávno, už před touhle válkou, kdežto já jsem byl válečný zbohatlík, kterého mezi sebe přijmout nejenže nechtěli, ale nemohou, protože jsem nebyl štandesmesig, zrovna tak by to asi bylo v tom mém snu, kdyby mne arcivévoda jmenoval a povýšil do šlechtického stavu a udělal baronem, tak tím bych ještě baronem nebyl, protože ostatní šlechta by mne mezi sebe nepřijala, zrovna tak jako mne přátelsky mezi sebe nevzali milionáři a naopak, když jsem byl ještě před rokem venku, tak jsem mohl mít iluzi, že mne mezi sebe jednou vezmou, dokonce jsem byl o tom přesvědčen, že jako majitel restaurace V lomu se jim rovnám, že mi podávají i ruku, že se mnou přátelsky hovoří, ale to všechno bylo jen tak naoko, jako každý bohatý člověk se snaží získat přízeň vrchního hotelu nebo restaurace, dokonce vrchního prosí, aby dal o jednu sklenku navíc, a takový vrchní si s ním ťuká a pije…, avšak kdyby takový bohatý člověk potkal toho svého vrchního na ulici, tak by se s ním nezastavil, nepohovořil, to je jen takový bonton, mít na své straně vrchního, protože s takovým vrchním nebo majitelem hotelu, tak s takovým člověkem je dobré být zadobře, protože má vliv na to, co se mu přinese k jídlu a pití, jak jej ubytuje, a jak za ťuknutí sklenkou a připití na společné zdraví a prohození pár vlídných slov je vrchní vázán diskrecí, mlčenlivostí… A taky jsem viděl, že ty miliony vznikají a vznikaly tak, jak pan Brandejs pro všechen personál dával dělat bramborové šišky, jak šetřil na maličkostech, jak i tady první viděl a věděl, jak se dostat na ty krásné ručníky a prostěradla, jak je dovedl pronést v kufru bránou a odlifrovat domů, ne že by je potřebovali, ale že mu jeho milionářský duch nedovoloval, aby nechal ladem ležet možnost, která se mu nabízela, nebo aby se trénoval v tom, jak zadarmo získat ty krásné věci z výbavy pro budoucí kněze. Já jsem tady měl na starosti holuby, zůstalo tady dvě stě párů poštovních holubů. Velitel určil, abych těm holubům čistil holubník, abych jim dával vodu a zadinu… Každý den jsem jel po obědě s vozíčkem pro část zbytků do kuchyní… A taky jsem skoro zapomenul říci, jak velitel byl tak přejedený masa, že se mu zastesklo po bramborových plackách, a pak zase po lívancích se švestkovými povidly a strouhaným sýrem a politých kyselou smetanou. A milionář krejčí Bárta zrovna měl návštěvu, a tak navrhl veliteli, že jeho manželka je ze selského, tak aby tam byla na tyhle moučníky jako kuchařka…, a tak se tady objevila první ženská, a že jsme byli přejedení masem, tak ještě tři manželky přišly do kriminálu, tři milionářky a paní Bártová jako hlavní moučníkářka, a od té doby, kdy byli propuštěni milionáři, kteří dokázali, že mají rakouskou a francouzskou příslušnost, a bylo deset cel volných, tak přišli milionáři na to, že by se mohly ty cely pronajímat pro manželky, které by mohly jednou týdně jezdit za milionáři na návštěvu, protože není humánní, když je někdo ženatý, aby mu byla odepírána zákonná žena. A tak se tady střídaly po deseti krásné ženy, dokonce jsem pak zjistil, že to nebyly manželky, ale že to byly ženské z bývalých barů, sám jsem poznal dvě klientky, už v letech, ale pořád krásné, krasavice, které chodily do hotelu Paříž na vizitaci, když byl čtvrtek a když přišli burziáni…, ale já jsem si oblíbil ty moje holuby těch dvě stě párů holubů, kteří byli tak přesní, že přesně ve dvě hodiny seděli na hřebenu klášterní budovy, odkud bylo vidět rovnou do kuchyní a odkud jsem vyjížděl s vozíkem, a na tom vozíku byly dva pytle zadiny a kastroly s bramborami a zbytky zeleniny a tak, a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem krmil holuby, které nikdo krmit nechtěl, ta práce nebyla pro milionářské ručičky, tak já jsem musel vyjíždět přesně, když tloukly dvě hodiny, a kdyby netloukly a bylo slunce, tak přesně tak, jak ukazovaly sluneční hodiny na zdi kostela, a jak jsem vyjel, tak všech čtyři sta holubů se spustilo ze střechy a letělo mi vstříc, takový stín letěl s nimi a šustění peří a křídel, jako by se sypala z pytle mouka nebo sůl, a ti holubi si posedali na ten vozík, a kteří se tam nevešli, tak se mi posadili po ramenou a vzduchem letěli a tloukli křídly kolem mých uší, zaclonili mi skoro celý svět, jako bych byl v ohromné vlečce táhnoucí se za mnou a přede mnou, a já jsem ukrytý docela v té vlečce z pohybujících se křídel a osmi set jako borůvky krásných očí, a táhnul jsem to všechno, musel jsem vzít ojku oběma rukama, milionáři se mohli potrhat smíchy, když mne viděli zasypaného v holoubcích, až jsem to dotáhl na dvoreček, kde se dali do toho jídla a tak dlouho zobali, až ty dva pytle byly prázdné a kastroly jako vymetené, to jednou jsem se zpozdil, velitel ochutnával italskou polévku s parmezánem a já jsem čekal na kastrol a slyšel jsem, jak bijí dvě hodiny, a než jsem se nadál, otevřeným oknem vletěli do kuchyně holubi, všech těch čtyři sta holubů, obklopili všechny přítomné, vyrazili lžíci veliteli internačního tábora, a tak jsem honem vyběhl, a na zápraží mne holubi tak obsypali a tak mne něžnými zobáčky klovali, zacláněl jsem si rukama obličej a hlavu a utíkal jsem, ale holubi letěli za mnou, a tak jsem klopýtnul a holubi kolem mne lítali a posadili se na mne, posadil jsem se a viděl jsem sám sebe, jak jsem obklopen holoubky, kteří se ke mně lísali, a já jsem byl pro ně životadárný bůh, a to jsem se podíval nazpátek do svého života a viděl jsem teď sebe sama, jak jsem obklopen posly božími, holoubky a holubicemi, jako bych byl nějaký svatý, jako bych byl vyvolencem nebes, a zatímco se mi smáli, slyšel jsem smích a křik a poznámky, já jsem byl zasažen holubím poselstvím, a věřil jsem teď na to, že neuvěřitelné se zase stalo skutkem, a že kdybych měl deset milionů a tři hotely, tak tohleto lísání a líbání zobáčky holubů a holubic, to že je posláno ze samých nebes, kterým se asi ve mně tak zalíbilo, tak jak jsem to viděl na oltářních obrazech a na výjevech zdobících křížovou cestu, kterou jsme chodívali do svých cel. Jenže já jsem nic neviděl, nic neslyšel, jen jsem chtěl být tím, kým jsem nikdy nemohl být, milionářem, i když jsem měl miliony dva, mnohonásobným milionářem jsem se stal teď, když jsem viděl poprvně, že ti holoubci jsou mí přátelé, že jsou podobenstvím poselství, které na mne ještě čeká, že se teďky stalo to, co se stalo Saulovi, když spadl z koně a zjevil se mu Bůh…, a když jsem rozhrnul tlukot osmi set křídel a vystoupil z pohybujícího se peří jako z větviček smuteční vrby, běžel jsem, vytáhl jsem vozík se dvěma pytli zadiny a kastroly se zbytky zeleniny, holoubci zase na mne posedali, a já v mračnu holoubků s tlukoucími křídly zvolna jsem táhl vůz ke dvorečku a dostal jsem tou cestou ještě jedno vidění, zjevil se mi Zdeněk, ne jako politický funkcionář, ale jako vrchní číšník tenkrát v hotelu Tichota, jak jsme jednou o volném dni si vyšli na procházku a jak v březovém hájku jsme viděli, jak s píšťalkou tam běhal rychle mezi stromy mužíček, pískal, ukazoval rukou, odstrkával od sebe stromy a křičel na ně, co zase máte? Pane Říha, ještě jednou a půjdete z hřiště ven! A zase běhal sem a tam mezi stromy a Zdeněk se bavil a já jsem pořád nechápal, a pak mi to Zdeněk večer řekl, že je to fotbalový soudce pan Šíba, nikdo nechtěl tenkrát pískat Sparta – Slávie, že každou chvíli někoho inzultovali, tak když to nikdo nechtěl, řekl pan Šíba, že to bude pískat on…, a trénoval se v lesíku mezi břízami, běhal a vnášel do břízek zmatek, a káral a hrozil vyloučením Burgrovi a Brainovi, nejvíc ale křičel na pana Říhu, že ještě jednou a že půjde z hřiště ven…, a to odpoledne Zdeněk z blázince pro lehké diskordanty si vzal na zájezd plný autobus bláznů, kteří měli vycházku do vesničky, protože bylo posvícení, a tak v proužkovaných šatech a tvrďácích mohli jezdit na kolotoči a houpat se na houpačkách a Zdeněk je odvezl, když jim koupil v hostinci sud piva i s pípou a vypůjčenými půllitry odvezl je do březového hájíčku, a tak načnuli ten sud a pili, a pan Šíba pobíhal mezi břízkami a hvízdal, a blázni se dívali a pak pochopili, fandili a křičeli a volali všechna ta slavná jména Sparty a Slávie, dokonce viděli, jak Braine kopl Pláničku do hlavy, a trvali, až vyloučil toho Braineho…, a nakonec, když už pan soudce Šíba od sebe třikrát odstrčil Říhu a třikrát jej napomenul, nezbylo, než aby hráče pro surovou hru na Jezberu vyloučil, a blázni křičeli, a když dopíjeli ten sud piva nejen oni, ale i já jsem místo břízek viděl pobíhat sešívané i rudé dresy, všechno v tak ostrém tempu, jak soudce, maličký pan Šíba, pískal…, kterého nakonec vynesli blázni na ramenou ze hřiště pro tak krásný soudcovský fotbal… Za měsíc mi Zdeněk ukázal referát o soudci panu Šíbovi, který vyloučil Braineho a Říhu, a tak svou energickou píšťalkou zachránil zápas…