Текст книги "Obsluhoval jsem anglického krále"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 9 (всего у книги 10 страниц)

A tak zvolna neuvěřitelné se stávalo skutkem, kruh se začínal uzavírat, já jsem se začal vracet do doby svého dětství, svého jinošství, zase jsem byl pikolíkem, tak jak jsem se vzdaloval, tak jsem se navracel. Ještě několikrát jsem stanul tváří v tvář sám sobě, ale ne tak, že bych tomu chtěl, ale událostmi jsem byl donucen vidět svůj život, tak jako jsem s babičkou očekával v jejím pokojíku u otevřeného okna nad okny toalet Karlových lázní, odkud každý čtvrtek a pátek vyhazovali obchodní cestující špinavé prádlo, které někdy na černém pozadí večera se rozpřažilo jako ukřižované bílé košile, někdy spodky, ale pak padly dolů, na obrovské mlýnské kolo, odkud babička je vytahovala hákem, aby je pak vyprala, vyspravila a prodávala dělníkům na stavbě. V tom internátě milionářů jsme dostali zprávy, že jsme tady poslední týden, že budeme dáni do práce a ti nejstarší že půjdou domů. A tak jsme si udělali poslední večeři, museli jsme sehnat co nejvíc peněz, tak jsem dostal dovolenou a s továrníkem na umělé chrupy jsme se vydali do jeho chaty kde měl schované peníze… To byl taky můj neuvěřitelný zážitek, dorazili jsme do té jeho chaty až v noci, přistavili žebřík a zvedli dveře ve stropu, ve světle baterky, továrník už zapomenul, ve kterém kufru nechal těch sto tisíc, tak já jsem otevíral první kufříky, všechny byly stejné, a když jsem otevřel veliký poslední kufr a posvítil do jeho útrob, zhrozil jsem se, i když jsem mohl očekávat něco podobného u továrníka na umělé chrupy, v tom kufru byly samé umělé zuby a dásně, všechno bylo v tom množství děsné, samá ta růžová patra s bílými zuby, stovky umělých chrupů, a tak jak jsem stál na žebříku, polekal jsem se, jak masožravé rostliny vypadaly ty zuby stisknuté a pevně zaťaté, některé pootevřené, jiné rozevřené, jako by ten umělý chrup zíval, až se vyvracel z pantů, a já jsem padal naznak, a na sebe jsem nejdřív vysypal a pak jsem ucítil na rukách a na obličeji ty studené polibky zubů, skácel jsem se docela, vypadla mi svítilna, padl jsem na podlahu a na mne se stále sypaly ty zuby, ležel jsem zasypaný, plná prsa umělých chrupů, a dostal jsem z toho takovou husí kůži, že jsem nemohl ani křičet…, a přece jsem se otočil na břicho, a pak najednou jsem tak narychlo po čtyřech vyběhl z těch zubů, jako nějaké zvíře, jako nějaký pavouk…, a na dně toho kufru byly ty tisíce, a továrník sbíral pečlivě všechny ty zuby, smetal je na lopatku a dával do kufru, a pak převázal ten kufr provazem a vytáhl jej zase tam, odkud se otevřel…, a zamkli jsme tu půdu a zase jsme se mlčky vraceli na nádraží. Ta naše poslední večeře byla skoro zrovna taková, jako bývaly svatební hostiny v hotelu Paříž, já jsem se stavil ve svém pražském pokoji pro nový frak, a hlavně jsem si vzal ten řád, co jsem dostal od habešského císaře, a tu šerpu přes prsa, koupili jsme květiny a několik kytic asparágusových větviček na výzdobu tabule a celé dopoledne pan hoteliér Šroubek a pan Brandejs zdobili stoly v kněžské kantýně, pan Brandejs litoval, že nemůže dodat ty zlaté příbory, a taky jsme pozvali všechny milicionáře a i velitele našeho lágru, to byl takový dobrý tatík, včera nás potkal u vesnice večer, a když se nás zeptal, kam jdeme, řekl pan Brandejs, pojďte, pane veliteli, s námi, jdeme si zatancovat, ale on nešel, jen vrtěl hlavou a vzdaloval se s puškou, kterou nesl tak jako rybářské pruty, děsně mu vadil ten vojenský kvér, tak se k němu nehodil, už zase snil o tom, jak zase půjde dělat horníka, jen co předá k likvidaci ten náš milionářský tábor… A já jsem se znovu stal číšníkem, oblékal jsem si frak, ale už jinak, než jsem si jej oblékal dřív, tak nějak jako kostým, už jsem asi byl zase někde jinde, zrovna tak jako jsem si připínal hvězdu na bok fraku a přes prsa jsem si natáhl modrou šerpu, nevytahoval jsem se, ani jsem nezvedal hlavu, abych byl o pár centimetrů vyšší, bylo mi to jedno, ani jsem se nechtěl vyrovnat hoteliérům milionářům, tak nějak jsem povadnul, díval jsem se i na tu hostinu už z druhé strany, nosil jsem jídla bez zájmu, i když se mnou na place byl pan hoteliér Šroubek a pan Brandejs, taky ve fracích, a když jsem si vzpomenul na svůj hotel V lomu, nepřišlo mi to líto, že už není můj, jak jsem dostal vyrozumění, ona to vůbec byla smutná večeře, všichni byli smutní a důstojní jako při skutečné poslední večeři, tak jako jsem to viděl na obrázcích a i tady, v refektáři byl takový obraz přes celou stěnu, jedli jsme salpikoni jako předkrm a pili jsme k tomu jihomoravské bílé, a zvolna, nejdřív jen já, pak i ostatní zvedali oči k tomu obrazu poslední večeře, a čím dál víc jsme se začali podobat těm apoštolům, tak jak jsme při pečení à la Stroganoff začali být melancholičtí, taková svatba v Káni Galilejské z té naší hostiny začala být, čím víc milionáři pili, tím víc jako by střízlivěli, při kávě a koňaku bylo ticho, i milicionáři, kteří měli svůj stůl, byl to stůl, u kterého jídávali učitelé a profesoři kněžského učiliště, i ti začali být smutní, protože věděli, že se do půlnoci vidíme naposledy, a že to byl i pro ně krásný čas, přáli si někteří, abychom tak byli až do samé věčnosti…, a tu najednou z kláštera, kde nechali z třiceti mnichů jen jednoho kulhavého frátera, se ozval zvon svolávající na půlnoční mši, ten kulhavý fráter ji sloužil pro katolické milionáře, bylo jich v té kapli jen několik, už měli spakované svoje kufříky a tlumoky, ale zničehonic ten kulhavý fráter, jak kalichem žehnal věřícím, zničehonic odložil ten kalich, zvedl ruku a varhany se rozehřměly a fráter začal zpívat Svatý Václave, vévodo české země…, až do refektáře pronikal jeho hlas a hřmění varhan, vzhlédli jsme všichni na obraz Poslední večeře Páně a katolíci nekatolíci, tak nějak to všechno ladilo s naší smutnou a tesknou náladou, zvedali jsme se, jeden po druhém, pak celé skupiny…, běželi jsme přes dvůr a otevřenými vraty a do žlutého světla svící jsme vbíhali do kaple, a ne poklekali, ale padali na kolena, ne padali, byli jsme sráženi něčím, co bylo silnější, než jsme byli my, milionáři, bylo to něco silnějšího v nás, než byly peníze, něco, co se tady vznáší a čeká už tisíce let…, nedej zahynouti nám ni budoucím… jsme zpívali a klečeli, někteří padali na tvář, klečel jsem a viděl jsem ty tváře, byli to docela jinačí lidé, už bych je nepoznal, nebyl ani v jednom obličeji rys milionu, ale všechny ty tváře jako by byly ožehnuté něčím vyšším a krásnějším, tím nejkrásnějším, co asi člověk má…, a ten kulhavý fráter taky jako by ne kulhal, to kulhání bylo, jako by s sebou vlekl těžká křídla, vypadal v té bílé kutné jako anděl kulhající pod tíhou olověných perutí…, tak ten fráter, když jsme tak klečeli a vrhali se na tváře…, zvedl kalich a žehnal jím nám, a když nás požehnal, prošel mezi klečícími s tím zlatým kalichem a kráčel přes dvůr a v tom temnu jeho kutna svítila, jako fosforem svítily šaty toho artisty, který dělal sklopku a řítil se po rolně ze skály do jezera v Lomu, aby jej voda pozřela, jako pozřel ten fráter hostii, když nám jí nejdřív požehnal… A pak hodiny začaly tlouct dvanáct, a začali jsme se loučit, procházeli jsme otevřenou branou, milicionáři a jejich velitel nám podávali ruku, každému srdečně potřásali rukama, všichni to byli nějací horníci z Kladenska, a my jsme mizeli do tmy a kráčeli jsme na nádraží, protože internát byl rozpuštěn a my vyzváni, abychom odešli do svých domovů, jedno, jestli jsme měli deset let nebo pouze dva, zdali jsme měli deset milionů nebo jenom ty miliony dva…, celou cestu jsem myslel na těch dvě stě párů holubů, jak ve dvě hodiny budou čekat a já nepojedu. A tak jsem jel s hlavou plnou holubů domů, ale ne do Prahy, ale do Lomu, stoupal jsem pěšinkou, za lesem jsem už měl vidět osvětlený hotel, ale byla tam tma… Když jsem přišel k sochám a mlýnům na kámen, ani jsem se nepolekal, Lom byl zavřený, vjezdní brány byly zavřené, nová, z prken sbitá vrata zamčená velikým visacím zámkem. Obešel jsem plot a přes kopeček kvetoucích vřesů jsem se svezl do srdce lomu. Všude byl nepořádek, židle umazané, překocené…, vzal jsem za kliku od kovárny, bylo otevřeno. Po restauraci už ani stopy, všechno asi bylo někam jinam odvezeno, jen ve výhni ještě doutnal oheň, kuchyňské náčiní bylo pryč a místo něj bylo jen pár obyčejných hrnků na kávu…, skoro s rozkoší jsem každým krokem zaznamenával, že tenhle krásný Lom, za který mi Steinbeck sám chtěl vyplatit šek na padesát, na šedesát, na osmdesát tisíc dolarů, ale já jsem to neudělal a udělal jsem dobře, zrovna tak jako dobře a dobré je, že když tady nemohu být jako hoteliér, tak ať jde se mnou i ten hotel, ze kterého udělali asi nějaké koupaliště, protože místo utěrek visely ručníky a na drátě zavěšeném od rohu k rohu visely plavky… Akorát to, co tady nebylo a co jsem shledal krásné, byla u stropu zavěšená ve vodorovné poloze nahá socha ženské figuríny z výkladní skříně nějakého konfekčního domu… Prošel jsem chodbou, koberce byly pryč, u každých dveří skleněné lustříky taky pryč. Vzal jsem za kliku, bylo otevřeno, nahlédl jsem, rozsvítil, ale pokojík byl prázdný, a já jsem trnul, že to tam bude tak, jak jsem to opustil, a tak to bylo dobré, že se mnou zmizel vlastně celý Lom a nikdo už nebude mít sílu jej udělat tak, jak jsem to udělal já, všichni, kdo to tady viděli, ze vzpomínky, když se jim zachce, nebo pod dojmem chvil si mohou vzpomenout na to, jak to tady bylo, mohou do svého snění umístit svůj Lom a podle svého uvážení v tom snu se setkat s nejkrásnějšími dívkami v tom mém hotelu, nebo každý můj bývalý návštěvník ve svém snění může sjet tou rolnou z výše sedmdesáti metrů a uprostřed nad jezerem se pustit, chvíli se tam zdržet, a pak po hlavě letět do hladiny, nebo co je dovoleno v každém snění, pustit se a zůstat zavěšený ve vzduchu nad jezerem a rozhlížet se jako pták třepotající křídly, tak jako to umí skřivánek, držící se jen na vánku, a pak se třeba vrátit, jako v obráceném filmu, nazpátek na ústí skály, tam, odkud drže se za ruce a tyčku před chvílí sjel do propasti za zrcadlem hladiny na dně…

A tak jsem spokojený odejel, a když jsem přijel do Prahy, tak jsem tam měl zprávu, abych si vybral: buďto abych nastoupil trest a hlásil se na Pankráci, nebo abych si vybral brigádu lesní podle uvážení a gusta, ale jen s tou podmínkou, že to musí být v pohraničí. Odpoledne jsem šel na úřad a první brigádu, kterou mi nabídli, jsem vzal a byl jsem šťasten, a moje štěstí se zvětšilo, když jsem zjistil, že jsem někde ztratil podpatek, prošoupal jsem ten kousek kůže, pod kterým jsem měl schované poslední dvě známky, poslední veliké peníze, které mi zbyly po mé ženě Líze, která ty známky přivezla z Lemberku, ze Lvova, po vypálení ghetta a lidvidaci židů. Když jsem procházel Prahou, už jsem neměl ani kravatu, už jsem nechtěl být ani o kousek větší, už jsem si nevybíral z hotelů, které jsem míjel na Příkopech a na Václaváku, které bych si koupil. Dokonce jsem byl škodolibě sám na sobě rád, že moje cesta dopředu je už teď jen cestou mojí, už se nebudu muset klanět a říkat a dávat pozor na dobrý den a dobré odpoledne a dobrý večer a rukulibám, už jsem nemusel dávat pozor na personál, a když jsem byl personálem, tak aby mne šéf neviděl, že jsem se posadil, že jsem si zapálil cigaretu, že jsem si vzal kousek vařeného masa, už jsem se jen těšil, že zítra odjíždím někam daleko, daleko od lidí, že tam lidé sice budou, ale že tam bude taky to, nač jsem věříval jako všichni zaměstnanci pracující ve světle žárovek, že jednou se vydám do přírody že jednou, až budu v penzí, tak se podivám, jak vypadá les a jak vypadá slunce, které celý den a celý život svítí mi do tváře tak, že si před ním musím krýt obličej kloboukem nebo stínem…, miloval jsem, když jsem byl číšníkem, všechny ty vrátné a všechny ty domovníky a topiče ústředních topení, kteří aspoň jednou za den vyběhli před barák a tak vyvrátili hlavu a dívali se z příkopu pražských ulic na pruh nebe, na mračna, na to, jaký je vůbec čas podle přírody, a ne podle hodin. A neuvěřitelné, které se stávalo skutkem, mne neopustilo, a já jsem v to neuvěřitelno věřil, v překvapující to překvapení, v ten úžas, to byla ta moje hvězda, která mne prováděla životem snad jen proto, aby sama sobě dokázala, že pořád na ni někde něco překvapujícího čeká, a já, maje odlesk té hvězdy pořád před očima, jsem v ni čím dál víc věřil, čím dál víc proto, že tak jak mne vynesla až na milionáře, tak teď, když jsem byl sražen z nebes zase dolů, na všechny čtyři, shledal jsem, že ta moje hvězda září víc než jindy, že teprve teď se budu moci podívat do samého jejího srdce, do středu, že moje oči musely tím vším, co jsem zatím zažil, se oslabit natolik, aby mohly víc zažít a snést. Asi abych víc viděl a poznal, musel jsem zeslábnout. Tak to bylo! Protože když jsem přijel na místo, deset kilometrů jsem šel pěšky lesem, daleko za Kraslice, a když už jsem začínal zoufat, tak tam stála rozbitá myslivna, ale já, jak jsem uviděl tu myslivnu, tak jsem myslel, že se radostí zblázním, tak mne ta myslivna dojala, byla to myslivna po Němcích, tak jak si člověk, který rostl ve městě a v městě žil, představoval, jak vypadá myslivna, když se myslivna řekne. A posadil jsem se pod zdivočelé ratolesti révy na lavičku, opíral jsem se o dřevěnou stěnu, slyšel jsem uvnitř myslivny tikající skutečné švarcvaldky, které jsem nikdy neviděl, slyšel jsem jejich dřevěné mechanismy a kolečka a rachot řetězu, řetízku taženého závažími, a díval jsem se průzorem mezi dvěma kopci do krajiny, která ale už byla bez polí, už jak jsem šel, tak jsem odhadem zjistil, kde se pěstovaly brambory, ovsy, kde ještě žita, ale všechno už to bylo zarostlé, zrovna tak jako vesnice, kterými jsem prošel, jako bych prošel Oním světem, jak jsem viděl na rozcestí, že jedna vesnice se tak jmenovala…, a všade z rozpadajících se stavení a plotů trčely mohutné zdivočelé větve a ratolesti zrajících rybízů, taky jsem se odvážil a chtěl vstoupit do několika stavení, ale nevešel jsem, všady jsem stanul s posvátnou hrůzou, nemohl jsem překročit práh tam, kde všechno bylo rozštípáno na kousky, nábytek povalen, židle, jako by je někdo dával na lopatky, nasazoval židli dvojitého nelsona… a sekyrou někdo dral do trámů, jinou sekyrou do zamčené truhly… a v jedné vesnici se pásly krávy, to bylo poledne a krávy šly asi domů, tak jsem šel s nimi, a krávy stoupaly stromořadím starých lip, z nich vyčuhovala věž barokního zámku…, a když se stromy rozestoupily, přede mnou stál krásný zámek, s kvádříky nakreslenými hřebíkem do syrové malty, asi to byla renesance, jak jsem si myslil, a krávy vešly vyraženými vraty do toho zámku, a já šel za těmi kravami, které snad tak zbloudily nebo co, jsem si říkal, ale ty krávy tam měly chlív…, veliký rytířský sál, do kterého vedly široké schody, a krávy v prvním patře byly v tom sále, pod křišťálovým lustrem a krásnými výjevy ze života pastýřů, ale všechno malováno, jakože se stalo někde v Řecku, tak ta ženská a mužská tělíčka byla oblečena ne na zdejší počasí, muselo to být někde na jihu Evropy nebo ještě dál, v zaslíbené zemi, protože ty šaty měli na sobě všichni tak, jak to na obrazech nosil Kristus Pán a lidé, kteří s ním tenkrát žili, a taky tam byla mezi okny veliká zrcadla a ty krávy se s chutí a dlouze dívaly na sebe, a já jsem po špičkách vyšel v kravincích po schodech dolů, a taky jsem shledal, že tohle je asi počátek dalšího, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem. Taky jsem sám sebe považoval za vyvoleného, viděl jsem, že kdyby tady byl místo mne jiný, tak že by neviděl nic, ale já jsem měl zálibu v tom, co jsem viděl, dokonce jsem se zaradoval, že vidím takovou spoušť, ze které mám hrůzu, to bylo něco, jako každý člověk se bojí zločinu a vyvarovává se neštěstí, ale jak se někde něco stane, tak každý, kdo může, tak jde a dívá se a zírá na sekyru v hlavě, přejetou stařenu pod tramvají, jenže já jsem teď kráčel a neutíkal jsem, tak jako utíkají z místa vidění neštěstí ostatní lidé, já jsem byl rád, že je to tak, dokonce jsem jistil, že toho neštěstí a utrpení a té zrůdnosti je na mne málo, že by se toho mohlo nejen na mne, ale i na svět přivalit víc… A tak jsem seděl před myslivnou a pak přišli dva lidé a já jsem viděl, že to jsou jistě ti, kteří tady bydlí, a ti, se kterými tady budu sdílet celý rok a možná víc…, řekl jsem, kdo jsem a kam mne poslali, a mužský se šedivými vousky a jedním okem mi řekl, spíš to zabručel, že je profesorem francouzské literatury…, a ukázal na hezkou dívku, na které jsem hned poznal, že to je jistě dívka z polepšovny nebo ta, které stávaly za Prašnou branou, které chodily k nám, když bylo po burze, dokonce z jejích pohybů jsem si představil, jak vypadá nahá, jaké chloupky má jak v podpaží, tak na břichu, dokonce jsem sám sebe překvapil a shledal jsem to jako dobré znamení, že tahle zrzavá dívka ve mně vzbudila po tolika letech touhu ji zvolna vysvlékat, a když ne ve skutečnosti, tedy alespoň očima. A řekla mi, že je tady za trest za to, že ráda v noci tančila, a že se jmenuje Marcela a že je vyučená v čokoládovně u Maršnerů, Orionce. A měla mužské kalhoty a ty byly plné smoly a jehličí, ve vlasech měla jehličí, a celá byla zalípaná jehličím…, a ten profesor, taky jako ona, měl gumové holínky, ze kterých vyčnívala onuce, a taky byl celý zalípaný borovou a smrkovou smolou a oba voněli jako nějaké louče, jako polínka. A vešli do hájovny, a já jsem vešel za nimi a takový bordel jsem neviděl ani v těch rozbitých staveních po Němcích, kde sekyrkami hledal někdo poklad nebo páčil zámky, aby se dostal do skříní a truhel…, stůl byl plný špačků a sirek a zrovna tak na podlaze, jako by loktem jen někdo shodil všechno to, co zbylo z odpadků na stole. Profesor mi řekl, že budu spát v prvním patře, a hned mne tam odvedl a otevřel kliku tak, že ji otevřel gumovou podrážkou, nohou. A já jsem byl v krásné jizbě, celé ze dřeva, se dvěma okénky, kolem kterých se lísaly větvičky a úponky vinné révy, a když jsem otevřel dveře, vešel jsem na pavlač, taky dřevěnou, kolem dokola jsem mohl jít, na všechny světové strany jsem viděl, pořád jsa ošleháván větvičkami zdivočelého vína…, posadil jsem se na vypáčenou truhlici a složil ruce do klína a chtělo se mi jásat a chtělo se mi něco udělat…, otevřel jsem kufřík a na počest toho, co jsem viděl a co na mne čekalo, jsem si připnul tu modrou šerpu a na bok saka jsem si připnul zlacenou hvězdu, a tak jsem sešel do světnice, profesor měl nohy na stole a kouřil, a ta dívka si česala vlasy a naslouchala tomu, co jí ten profesor vyprávěl, oslovoval ji Slečno a opakoval to slečno skoro pořád, až z toho, co bylo ukryto ve slově slečno, se celý chvěl, myslil jsem, že jí cosi domlouval…, a tak jsem vešel, a protože mi bylo všechno už jedno, a tedy všechno drahocenné, prošel jsem se teatrálně, se zdviženýma rukama, jako na přehlídce, ukázal jsem se ze všech stran… a pak jsem se posadil a optal jsem se, zda mám jít s nimi odpoledne do práce…, a profesor se zasmál, měl krásné oči a řekl, potomstvo zlé, blbé a zločinné…, a jako by si nevšiml toho řádu, pravil, že půjdeme za hodinu do práce…, a pokračoval v hovoru s tou slečnou, a já jsem se nedivil, že jí říkal francouzská slovíčka, la table, une chaise…, maison… a ona to opakovala a dávala přízvuk obráceně a on jí s ohromnou laskavostí říkal, Náno blbá, já odepnu pásek a dám ti přes hubu, ne tou koží, ale tou přazkou…, a znovu jí něžně opakoval ta francouzská slovíčka…, trpělivě a očima i hlasem jako by ji hladil, tu holku z čokoládovny od Orionky, od firmy Maršner…, která asi znovu vyslovovala ta slovíčka špatně, zdálo se mi, že ta Marcela trucuje, že se nechce učit, že to zná, ale že schválně to říká tak, že jí profesor něžně nadává, potomstvo blbé, zlé a zločinné, a když jsem zavíral dveře, řekl pan profesor za mnou Děkuji! A já jsem vstrčil hlavu do veřejí a řekl jsem, obsluhoval jsem habešského císaře…, a přejel jsem dlaní modrou šerpu. Museli mi půjčit rezervní gumové holínky, protože tady byla krajina tuze mokrá, ráno bylo tolik rosy, že se trhala jako záclony, v takových růžencích padala na každé stéblo, na každý list, stačilo zavadit o větvičku a rosa kapala jako přetržený náhrdelník. Moje práce hned prvního dne byla ohromná. Vrátili jsme se ke smrku, krásnému smrku, který už byl do polovičky obestlán borovými a smrkovými ratolestmi, a sekali jsme ratolesti další a vrstvili jsme je výš a výš, až pak přišli dva dělníci s ruční pilou, a pan profesor mi řekl, že tohleto není jen takový obyčejný smrk, to je smrk rezonanční, a na důkaz vytáhl z aktovky ladičku, uhodil jí o kmen a nastavil mi ladičku a ta krásně zvučela, a vydávala světlé zvuky plné soustředěných barevných kruhů, a pak mi doporučil, abych položil ucho na ten kmen a naslouchal těm rajským zvukům…, a tak jsme stáli, objímali ten smrk, dívka seděla na pařezu a kouřila a tvářila se ne lhostejně, ale jak ji to všechno nudí a čílí, obracela oči k nebi, jako by tam žalovala, s kým se tady na světě musí nudit, a já jsem se svezl, vkleče jsem objímal ten kmen, ve kterém to dunělo víc než v telegrafním sloupu, a potom, když dělníci poklekli, aby jej uřízli, vylezl jsem si na ty větve narovnané do polovičky smrkového těla a poslouchal jsem, jak pila se zařezává a jak smrkem stoupá hlasitý nářek, jak to ladné, co jsem slyšel, jak je neustále zvukem pily mařeno, jak kmen naříká, že se mu zařezávají do těla…, a pak pan profesor na mne houknul, abych šel dolů, svezl jsem se a za chvíli se smrk naklonil, zaváhal, chvíli nakloněný stál, a pak rychle s nářkem ve dřevu kořene padl, a jako rozepjatými náručemi byl v pádu zadržován těmi vyrovnanými větvemi, které tak zpomalily jeho pád a zabránily, jak řekl pan profesor, zabránily tomu, aby se nerozbil, aby neztratil tu hudbu dřevěných smrkových sfér, protože takových smrků, jako je tento, je poskrovnu, a že na nás teď bude, abychom jej oklestili opatrně a podle plánu, který má s sebou, rozřezali a zase opatrně na peřinkách jako v bavlnce smetví jej svezli do továrny, kde se ten smrk rozřeže na prkna, na prkýnka, na tenké destičky, ze kterých se v továrně dělají housle a cella, hudební smyčcové nástroje…, ale hlavně že se hledají některá prkýnečka, která mají pořád v sobě konzervovanou tu hudbu… A tak jsem byl tady již měsíc, pak měsíce dva, připravovali jsme smetve, aby hudební rezonanční smrky, jak když maminka klade dítě do peřinky, aby si lehly a nepřerazily si tóny uvězněné v jejich akustickém kmeni, a každý večer jsem naslouchal, jak nám pan profesor hrozně nadává, všemi sprostými jmény nadává nejen té dívce, ale i mně, všichni jsme byli idioti a blbci, hyeny skvrnité a skunkové vřeštiví, aby nás nejdřív učil francouzská slovíčka. A zatímco jsem vařil večeři v kachlových horských kamnech a rozsvěcoval jsem petrolejky, naslouchal jsem krásným slovíčkům, která trvale špatně vycházela z úst té dívky, kterou dali na brigádu z čokoládovny proto, že se ráda bavila, že ráda spávala pokaždé s jiným hochem, jak nám řekla, a vůbec, její zpověď se nelišila od toho, co jsem slyšel od podobných dívek z ulice, ale rozdíl byl v tom, že tahleta dívka to dělala ráda a zadarmo, jen z lásky, jen z té chvilkové radosti z toho, že ji někdo měl chvíli, možná i celou noc rád, a to jí stačilo k tomu, aby byla šťastná, zatímco tady musela pracovat, a navíc se musela večer učit francouzská slovíčka, ne že by chtěla, ale proto, že se nudila a že na tak dlouhý večer nevěděla, jak by jej zabila, když nebylo s kým…, a druhý měsíc začal pan profesor přednášet francouzskou literaturu dvacátého století, a teď se stala taková změna, že jsme se radovali oba dva… Marcela začala jevit zájem, pan profesor jí celý večery vykládal o surrealistech a o Robertu Desnosovi, a o Alfredu Jarrym, a o Ribemont-Dessaignesovi, o krasavicích Paříže a krasavcích…, a pak jednou přinesl originál, Veřejná růže se to jmenovalo…, a každý večer přečetl a přeložil jednu básničku, a při práci jsme ji rozebírali, obraz za obrazem, všechno bylo tak nejasné, avšak když to rozebírali, tak se dobírali obsahu a já jsem naslouchal, a i já jsem začal číst knížky, těžké básničky, které jsem nikdy neměl rád, četl jsem a rozuměl jsem jim tak, že často jsem podal výklad, a pan profesor řekl, vy vole, vy idiote, jak to tak víte? A mně bylo, jako bych byl kocourek a někdo mě škrábal pod krčkem, tak uznalé to bylo, když pan profesor někomu nadával, asi mne začínal mít rád, protože mi nadával zrovna tak jako Marcele, se kterou při práci už hovořil jen francouzsky…, a já jsem jednou jel do fabriky s tím hudebním dřívím, a když jsem je předal, vzal jsem nazpátek výplatu, koupil jsem jídlo a vařivo, a taky jsem koupil lahvičku koňaku a kytici karafiátů, ale na rohu fabriky začal déšť a taktak jsem se schoval pod strom, a pak jsem utekl do takového starého záchodu, abych se schoval před tím lijavcem, který bubnoval na destičky, kterými byla pokryta střecha toho záchodu, ale to nebyl záchod, tady musel být nějaký šilterghaus, domeček pro vojenskou hlídku, všiml jsem si, destičkami byly vykryty i díry v boku toho domečku, aby netáhlo…, a jak jsem tady v tom domečku seděl, rozhlížel jsem se a zaťukal na ty destičky, kterými byly vykryty stříška a bok…, a když přestalo pršet, vrátil jsem se do té továrny na hudební nástroje, dvakrát mne vyhodili, ale nakonec jsem se přece jen dostal k řediteli, kterého jsem odvedl dozadu fabriky, tam na rozbourané skladiště, a bylo to tak, jak jsem to viděl, deset vzácných destiček, starých několik desetiletí, kterými kdosi před lety si vykryl ten hlídací domeček proti průvanu…, jak jste to poznal, že je to to hudební rezonanční dřevo?, divil se ředitel… Obsluhoval jsem habešského císaře, řekl jsem, ale ředitel se smál a pleskal mne do zad a kuckal smíchem a říkal, to se vám povedlo…, a já jsem se usmíval taky, protože už jsem se asi tak změnil, že nikdo už na mně nepoznal, že jsem opravdu obsluhoval habešského císaře…

Ale já jsem to myslel docela jináč, já už jsem si dělal sám ze sebe legraci, už jsem si stačil sám. Přítomnost lidí mi začala být na obtíž, cítil jsem, že nakonec musím mluvit jen sám se sebou, že to bude ten nejmilejší a nejpříjemnější společník, ten můj druhý já, ten můj pobádatel a ten můj vychovatel ve mně, s kterým jsem začínal s chutí větší a větší dávat se do řeči. Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním, ani lidem, tak jako pan profesor francouzské literatury a estetiky…, a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře, a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika, a co je etika, a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mne utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne že jen hluboké studny…, a tak jsem se odhodlal, jednou jsem vstal a podal jsem všem ruku, poděkoval za všecko a odešel jsem nazpátek do Prahy, už jsem to tady přetáhl skoro o půl roku, avšak pan profesor a ta jeho dívka už spolu hovořili jen a jen francouzsky, a pořád si měli co říct, dokonce profesor hovořil i ze spaní, kudy chodil, se připravoval, jak nejvíc by vynadal zkrásnělé dívce, a aby ji víc a víc překvapil dalšími podrobnostmi, které si musel připravovat, protože jak jsem viděl, byl do ní zamilován v téhle pustině na život a na smrt, a protože jsem kdysi obsluhoval habešského císaře, poznal jsem, že ta dívka bude jeho osud, poněvadž ona jej jednou opustí, až bude vědět všechno to, co věděla a proti své vůli se naučila a co ji najednou posvětilo a čím se stala krásnou…, jednou taky opakovala v docela jinačím významu, nebo v tom pravém to, co jí pan profesor jednou řekl, nějaký citát Aristotela, kterému vytýkali, že vykradl Platona…, a Aristoteles řekl, že hříbátko, když vycucá kobylu, tak do ní kopne. A taky ano, když jsem si vyřídil poslední formality mého posledního zaměstnání, o kterém jsem myslel, že bude poslední, a ono asi poslední bude, protože jsem sebe znal, poněvadž jsem obsluhoval habešského císaře, tak jednou jdu podle nádraží a proti mně jde Marcela, zamyšlená, s vlasy staženými v copeček, a ten culík měla převázaný fialovou mašličkou, šla zadumaná, a já jsem se na ni díval, ale ona kráčela kolem mne nepřítomná, chodci se za ní otáčeli jako já, pod paží měla knížku, ta bývalá holka z čokoládovny Maršner Orion…, stačil jsem přečíst pokroucenou hlavou, že název té knihy je Histoire du surréalisme, kráčela, a já jsem se zasmál, s chutí jsem vykročil, viděl jsem tu vzpurnou a sprostou dívku, která mluvila s profesorem, jak byla zvyklá z těch jejích Košíř, a kterou ten dobrý profesor naučil všechno tak; jak se na vzdělanou dámu sluší…, teď šla kolem mne, přešla jak univerzitní barbarská část knihovny a já jsem přesně věděl, že tahle dívka nebude šťastná, ale že její život bude smutně krásný, že život s ní bude pro muže trápením a naplněním současně…

Ta Marcela, ta dívka z čokoládovny firmy Orion Maršner, ta se mi často zjevovala tak, jak jsem ji potkal, s tou knihou pod paždí, myslíval jsem na tu knihu, co asi přeteklo z jejích stránek do té zadumané a vzpurné hlavy a vůbec jsem viděl jen tu hlavu s krásnýma očima, které ještě před rokem nebyly krásné, ale to všechno ten profesor, ten udělal z té dívky krasavici s knížkou, viděl jsem, jak její prsty pietně, s úctou otevírají desky a jako hostii berou čistými prsty stránku za stránkou, viděl jsem, jak než vezmou tyhle ruce knihu, tak se jdou napřed umýt, protože tak, jak nesla tu knihu, tak už ten způsob, jak ji nesla, bil do očí zdvořilou a uctivou sakrálností, tak jak tenkrát kráčela v zadumání, podobala se hudebnímu rezonančnímu smrku, celý její půvab byl uvnitř a zevnitřku ladičkou očí zazníval do očí, které měly schopnost vidět ji takovou, jakou se znenadání stala, v jakou se proměnila, jako by hrdlem láhve protekla na druhou stranu, na odvrácenou stranu té druhé vlastnosti věcí, které jsou krásné. A já jsem každou tu vzpomínku na tu pohybující se bystu čokoládové dívky, já jsem ji obkládal, a kdybych mohl, ve skutečnosti bych ji obložil celou okvětními lístky pivoněk a květinami, hlavu obloženou větvičkami smrčin a borovic, smetvemi jmelí, já, který jsem z žen vždycky viděl jen a jen tu část od pasu dolů, ty nohy a břicho, já jsem touto dívkou posunul svoje oči a svoji touhu směrem nahoru, vzhůru do krásné šíje a krásných rukou otevírajících knihu, do očí, ze kterých stříká to krásné, co získala tou svojí proměnou, která docela upřímně se rozlévala po celém dívčím obličeji, v každé vrásce, pokrčení očí, v lehkém úsměvu a zdůrazněném pohybu nosu zleva doprava půvabným ukazováčkem, všechny ty detaily polidštěné tváře francouzskými slovíčky a francouzskými větami, a pak hovorem, a nakonec vnikáním do složitých, ale krásných textů krásných mladých mužů, básníků, kteří objevovali lidské zázračno, to všechno bylo pro mne tím skutečným, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem…, čokoládovou dívku od firmy Orion Maršner, jejíž hlavičku jsem rámoval všemi mariánskými květinami, které jsem pro ni vymyslel, abych ji ozdobil… Celou cestu vlakem jsem myslil na tuhle dívku, usmíval jsem se, stával jsem se jí, na všechna nádraží, na všechny pohybující se stěny vagónů jedoucích nebo stojících na vedlejších kolejích jsem vylepoval její plakát, dokonce jsem sám sebe chytil za ruku, bral jsem sebe za ruce a úžeji jsem se k sobě vinul, jako bych držel její ruce, rozhlížel jsem se po tvářích cestujících, nikdo nemohl poznat, co já odvážím s sebou a v sobě, nikdo z mého obličeje nepoznal, co s sebou vezu, a když jsem vystoupil v poslední stanici, a pak ještě jel autobusem krásnou krajinou, které se tolik podobala ta, ve které jsem kácel rezonanční smrky, když napřed jsem je obložil vysoko vyrovnanými větvemi jako peřinami, myslil jsem ještě víc a domýšlel jsem portrét dívky Orion Maršner, viděl jsem ji, jak na ni její známí pokřikují, jak se chovají nebo snaží chovat tak, jak se k ní chovali, než šla na brigádu, jak ji lákají, aby tak jako kdysi s nimi hovořila jen břichem a nohama, jen vším tím spodkem, který dělí jemná guma v jejích kalhotkách, a nikdo nechápe, že ona dala přednost tělu směrem vzhůru od té dělicí gumičky… A tak jsem vystoupil z autobusu v Srní, vyptal jsem se na správu silnic a hlásil jsem se, že já jsem ten, který bude dělat celý rok cestáře někde daleko a skoro v horách, na úseku, kde nikdo nechce být… A odpoledne jsem vyfasoval koníka a vůz, doporučili mi, abych si koupil kozu, a darovali mi vlčáka, a tak jsem vyjel s koníkem, na vozíku jsem měl svoje zavazadla, vzadu u vozu na provaze kozu a vlčák se se mnou spřátelil, koupil jsem mu salám, a jel jsem cestou neustále pozvolna vzhůru, otevíraly se v krajině mohutnější smrky a vysoké borovice, střídané mlázím a porostem v rozpadajících se plotech oplocenek, laťové ploty rozpadající se jako perník, brlinky zvolna tlející a měnící se v humus, ze kterého vyrůstaly maliny a dravé chaluhy ostružin, já jsem kráčel podle kývající hlavy koníka, byl to takový koníček, jakého mají v dolech, myslel jsem, že ten koníček musel být někde pod zemí, protože měl takové krásné oči, jako jsem vídával u topičů a lidí pracujících i ve dne pod světlem žárovek nebo kahanů, oči, které vyfáraly nebo jen tak vyběhly od ústředního topení, aby se podívaly vzhůru, jaké je krásné nebe, protože pro tyhle oči bylo každé nebe krásné. A jak jsem vjížděl do opuštěnější krajiny, míjel jsem lesní domky německých dělníků, kteří odešli, pokaždé jsem zastavil a stál jsem na prahu do výše prsou v kopřivách a zdivočelých malinách, přes ně jsem se díval do už trávou zarůstajících kuchyní a světniček, skoro v každém tom stavení byly žárovky, šel jsem po drátech až k potoku, kde byly zbytky maličké elektrárničky s pohonem miniaturní turbíny, elektrárničky zhotovené dělnickýma rukama, které tady kácely lesy, lesními dělníky, kteří tady žili a museli odejít…, že museli odejít a byli odsunuti jako ti bohatí, ti, kteří vedli politiku, které jsem tak dobře poznal, kteří byli zpupní a neurvalí a chvástaví a suroví a plní pyšnosti, která je nakonec srazila, tohle jsem chápal, ale nechápal jsem, proč musely odejít ty dělnické ručičky, za které tady nepracuje teď nikdo, že bylo škoda těchhle lidí, kteří neměli nic víc než dřinu v lesích a políčka na stráních, dělníky, kteří neměli čas na to, aby byli zpupní a pyšní, kteří jistě byli pokorní, protože to je naučil takový život, do kterého jsem nahlédnul a kterému jedu vstříc. A tak jsem dostal nápad, otevřel jsem kufr a vytáhl jsem skříňku s tou zlatou hvězdou a přes prsa manšestrového kabátu jsem se přepásal světlemodrou šerpou a znovu jsem vyjel, hvězda se mi blyštěla na boku a já jsem kráčel v rytmu kývající se šíje koníčka, který se každou chvíli natočil a podíval se na tu moji šerpu a zařehtal a koza zamečela a vlčák na mne radostně štěkal, skoro dorážel na tu moji šerpu, a tak jsem zase zastavil, odvázal jsem kozu a šel jsem se podívat na další stavení, byla to nějaká hospoda, bývalý hostinec v lese s ohromným sálem, který kupodivu byl suchý a s malými okénky, všechno tady bylo tak, jak asi to bylo, i půllitry zaprášené na rechnách a sud na fošnách s pípou a palicí na narážení…, a když jsem vycházel, cítil jsem nějaké oči a byla to kočka, která tady zůstala, zavolal jsem na ni, zamňoukala, vrátil jsem se pro salám, a v podřepu jsem lákal tu kočku, chtěla, abych ji pohladil, ale opuštěnost a nezvyklost na lidskou vůni ji vždycky odstřelila, položil jsem salám a ona jej lačně jedla, vztáhnul jsem ruku, ale kočka odskočila a ježila se a syčela… Vyšel jsem do světla, koza se napila z potoka, vzal jsem kbelík, nabral vody a podal koníčkovi, a když se napil, vyjeli jsme a v zatáčce, když jsem se podíval nazpátek, abych viděl, jak krajina vypadá zezadu, jako jsem nechával přejít krásné ženské a ještě jsem se za nimi otočil, viděl jsem, jak kočka z té hospody jde za námi, a shledal jsem to dobrým znamením, zapráskal jsem bičem a zahalekal jsem, taková nějaká radost se mi uvolnila v prsou a zničehonic jsem si zazpíval, zpíval jsem nesměle, protože jsem nezpíval celý svůj život, celý život mi nepřišlo, celá ta desetiletí mi nepřišlo na mysl, že bych chtěl zpívat…, a teď jsem zpíval, vymýšlel jsem si slova i věty, kterými jsem doplňoval díry v textu těch písní…, vlčák začal výt, posadil se a dlouze vyl, dal jsem mu kousek salámu a on se mi otřel o nohy, ale já jsem zpíval dál, jako bych tím zpěvem, ne písní, to už jsem jen vyrážel skřeky, o kterých jsem se domníval, že jsou písní, nebylo to nic jiného, než jako ten pes vyl, avšak já jsem cítil, že tím zpíváním vysypávám ze sebe škatulky a zásuvky plné propadlých směnek a zbytečných dopisů a pohlednic, že ústy se mi odvávají útržky starých, napolo roztrhaných, jeden druhým přelepených plakátů, které ve stržení tvoří nesmyslné texty, mísící oznámení fotbalových zápasů s oznámením koncertů, plakáty výstav se propojují s dechovkami, všechno to usedlé v člověku tak jako dým a kouř v kuřákových plicích. A tak jsem zpíval a bylo mi, jako bych odplivával a odchrchlával ze zaneseného hrtanu a hltanu, bylo mi jako pivním trubkám, které hostinský vypařuje a čistí proudem vody, měl jsem pocit pokoje, z jehož stěn jsou strhávány tapety několikrát na sebe přilepované celé vrstvy, ve kterých žila rodina celé dvě generace… A tak jsem projížděl krajinou, nikdo mne už nemohl slyšet, kam jsem se podíval, všude byla jen příroda, z kopců jsem viděl jen a jen lesy, a co zbylo z člověka a jeho práce, to zvolna a soustavně pohlcoval zase les, z políček zůstalo jen kamení, do stavení vcházela tráva a křoviska, a větve černých bezů nadzvedávaly cementové podlahy a desky a odvalovaly je a nad nimi rozpřáhaly svoje listy a další větvoví, černé bezy pracují s větší silou než hevery, než hydraulické zvedáky a lisy. A tak jsem dojel podle hromádek štěrku a štětu k velikému stavení. Obešel jsem to stavení a viděl jsem, že tady, při téhle cestě, mi bude dobře, řekli mi sice, že budu štětovat silnici a udržovat ji, avšak zatím nikdo po téhle silnici nejezdí, a ani nebude jezdit, protože silnice se udržuje jen proto, kdyby se něco stalo, a když je v létě potřeba svážet dříví. A pak jsem uslyšel takový lidský nářek, hudbu houslí, a zase takový zpěvavý pláč, a vydal jsem se po cestě za tím hlasem a ani jsem si nevšiml, že koník, kterého jsem odpojil a postraňky mu dal na chomout, že ten koník a koza a vlčák šli za mnou, a já jsem došel ke skupině tří lidí. Byli to cikáni, to byli ti, které jsem měl vystřídat, a viděl jsem, a co jsem viděl, to bylo zázračné, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem…, stará cikánka seděla u ohýnku v podřepu jako všichni nomádi, klacíkem míchala v kastrolu ouškama opřenýma o dva kameny, jednou rukou míchala a druhou se loktem opírala o koleno a v dlani držela čelo, a na hřbet ruky jí padal provázek spletených černých vlasů…, a starý cikán seděl na cestě s roztaženýma nohama a mocnými údery kladiva zatloukal do cesty vyrovnaný štět, a nad ním byl nakloněn mladý muž v černých kalhotách těsných v bocích a do zvonu nohavicích, a ten hrál na housle nějakou vášnivou dumku, takovou cikánskou píseň, která zvyšovala asi nějakou situaci starce, že jajkal a kvičel dlouhým tesklivým pláčem a vytrhl si pod dojmem té hudby přehoušli vlasů a hodil je do ohně, a zase tloukl kamení, zatímco asi jeho syn nebo synovec hrál na housle, a stařena vařila nějaké jídlo. A já jsem před sebou viděl, co mne tady čeká, že já tady budu sám, nikdo mi nebude vařit, ani hrát na housle, jen tady budu s koníkem a kozou a psem a kočkou, která pořád šla v uctivé vzdálenosti za námi… A pak jsem zakašlal, stařenka se obrátila a dívala se do mne jako do slunce… a stařec přestal pracovat a mladý muž odložil housle a uklonil se mi… a já jsem řekl, že já tady začínám brigádu…, ale stařec a stařena vstali a klaněli se mi, podávali mi ruce a řekli, že už mají všechno připraveno, a já jsem teprve teď uviděl, že mají v houští rakošánek, ten lehký cikánský vozík s vysokými koly vzadu, a řekli mi, že jsem první člověk v tomhle měsíci, kterého viděli…, a optal jsem se, vážně?, ale nevěřil jsem tomu…, a mladý muž vzal z rakošánku futrál, otevřel jej, a jako dítě do kolébky, tak pečlivě uložil housle a ještě pečlivěji na ně položil sametovou dečku s vyšitými iniciálkami zdobenými notami a vyšitými písmeny s nějakou písní…, podíval se na ty housle, pohladil dečku a zavřel futrál, a pak vyskočil na ten rakošánek, vzal opratě a starý cestář se posadil taky a vedle sebe vzali stařenu a vyjeli z rozbité a spravované cesty, a zastavili před stavením, odkud vynášeli ještě deky a peřinu, několik hrnců a kotlík, a já jsem je lákal, aby zůstali ještě přes noc, ale oni pospíchali, už se nemohli dočkat, jak říkali, aby zase uviděli aspoň člověka, aby viděli lidi…, povídám, a jak to tady bylo v zimě? Ajajajaj, zajajkal starý cikán, zle, snědli jsme kozu, pak psa a kočku, a zvedl ruku a dal tři prsty k přísaze a řekl, tři měsíce tady nebyl člověk… a zasypal nás, panje, sníh…, stařenka plakala a opakovala… a zasypal nás sníh… a dali se do pláče a mladík vytáhl housle a hrál tesklivou píseň a starý cikán trhl opratěmi, a i ten koník se opřel do popruhu a mladý cikán hrál vestoje a rozkročen mocnými pohyby a s unylou tváří cikánskou romanci, a babička cikánská a cikánský stařec tichounce plakali, jajkali, kývali na mne obličeji plnými utrpení a vrásek, kývali na mne, a pohybem ruky mi dávali najevo, že mne litují, dokonce že mne zatracují, oběma rukama mne odhazovali ne od sebe, ale od života, jako by těma rukama mne zahrabávali, pochovávali… A na kopci se stařec vztyčil a zase si vytrhl chomáč vlasů, a rakošánek sjížděl za kopec a jen ruka vyhodila ten chomáč vlasů, na důkaz asi velikého zoufalství a lítosti nade mnou…, vstoupil jsem do veliké jizby opuštěného hostince, abych se rozhlídnul, kde budu bydlet, a tak jsem se procházel stavením, obešel jsem chlévy, dřevník, seník, a ani jsem si nevšiml, že jak jsem šel, tak za mnou kráčel koník, koza, pes, a nakonec i kočka… Když jsem šel k pumpě pro vodu, abych se umyl, kráčel za mnou vážně koník, koza, vlčák a kočka…, otočil jsem se a díval jsem se na ně a oni se dívali na mne a já jsem viděl, že mají strach, abych je tady nenechal, usmál jsem se a jednoho po druhém jsem pohladil po hlavě, kočka taky chtěla, ale síla plachosti ji doslova odstřelila…