Текст книги "Obsluhoval jsem anglického krále"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 10 (всего у книги 10 страниц)

Cestu, kterou jsem udržoval a kterou jsem vyplňoval štěrkem, který jsem si sám musel roztlouct, ta cesta, která se podobala mému životu, za mnou zarůstala bejlím a trávou zrovna tak, jako byla zarostlá trávou dopředu. Jen ten úsek, na kterém jsem zrovna pracoval, tak ten jevil stopy mých rukou. Průtrže mračen a vytrvalý déšť často sesul půdu a s pískem a drobným kamením zaplavil tu práci, kterou jsem na cestě udělal, ale já jsem se nezlobil, já jsem nenadával, ani jsem neklnul osudu, ale trpělivě jsem se pustil do práce, a celé letní dny jsem zase kolečkem a lopatou odvážel ten písek a suť, ne abych zvelebil cestu, ale abych zase projel s vozíkem a koníčkem. Jednou se po dešti utrhla celá výspa a práce trvala skoro celý týden, než jsem se mohl dostat na to pracoviště, kde jsem skončil před týdnem, ale já jsem s tím větším soustředěním se dával už ráno do práce, ten vytčený cíl, dostat se na druhou stranu silničky, snižoval únavu. A když za týden jsem projel i s vozem, byl jsem pyšný a díval jsem se na svoji práci, kterou jako bych ani neudělal, jen se vrátil v předešlý stav silnice, nikdo by mi to nevěřil, nikdo by mne nepochválil, nikdo by mi neschválil těch šedesát hodin práce, jen pes a koza a koník a kočka, ti ale nemohli o tom vydat svědectví. Ale já už býti, viděn v lidských očích a dostat pochvalu, to všechno ode mne odešlo. Tak jsem skoro celý měsíc nedělal nic jiného, než jsem dřel od slunka do slunka, abych udržel cestu v takovém stavu, v jakém byla, když jsem její údržbu převzal. Ostatně čím dál tím víc jsem shledával údržbu téhle cesty s údržbou svého života, který se mi jevil zpátky, jako by se stal někomu jinému, jako by celý můj život až sem byl román, kniha, kterou napsal někdo jiný, avšak k té knize života jsem měl jediný já klíč, jediný svědek mého života jsem byl já sám, i když taky ta moje cesta neustále na začátku i na konci zarůstala bejlím. Avšak tak jako krumpáčem a lopatou, tak jsem vzpomínkou udržoval sjízdnou cestu svého života do minulosti, abych se mohl dostat myšlením nazpátek tam, kde jsem si chtěl zavzpomínat. Když jsem skončil práci na silnici, tak jsem naklepal kosu a sekal na stráních trávu a sušil seno a pak otavu, za pěkného počasí jsem odpoledne svážel to seno do seníku a připravoval jsem se na zimu, o které mi řekli, že tady trvá skoro šest měsíců… Jednou týdně jsem zapřáhl koníka a vyjel jsem na nákup, vracel jsem se cestou a z upravené silnice jsem jel zvolna vozovkou, kterou nikdo nejel, otáčel jsem se a viděl jsem stopy kol vozíku a po dešti stopy podkov koníka, abych, když jsem minul dvě opuštěné vesnice, se dostal na pořádnou silnici, na jejíž tváři jsem viděl vrásky nákladních aut a v prachu u pankejtu otisky pneumatik bicyklů a motocyklů, dopravních prostředků dělníků lesní správy a vojáků, kteří se tudy vraceli nebo vyjížděli do práce a na hlídku. Když jsem nakoupil v krámě konzervy a salám a veliký pecen chleba, stavil jsem se v hostinci a hostinský a občané si ke mně přisedali a vyptávali se mne, jak se mi v těch horách, v té opuštěnosti, líbí? A já jsem byl nadšený, a vykládal jsem o tom, co nikdy nikdo v životě neviděl, ale co tady bylo, vykládal jsem, jako bych tady jen tak projel autem nebo se ubytoval na dva tři dny, hovořil jsem tak jako výletník, jako člověk nadšený přírodou, jako měšťák, který vždycky, když přijde na venkov, tak blábolí romantické nesmysly o tom, jaké jsou krásné lesy jak krásné jsou vrcholy hor v mlhách a jak by se nejraději tady ubytoval navždycky, tak krásně je tady… Hovořil jsem v tom hostinci zmateně o tom, že krása má ale druhou stránku, ten krásný pecen krajiny že je ve vztahu, v tom, jak člověk dovede milovat i všechno to, co je nepříjemné, opuštěné, milovat krajinu s těmi hodinami a dny a týdny kdy prší, kdy se brzy stmívá, kdy člověk pak sedí u kamen a myslí, že je deset večer, ale ono je teprve půl sedmé, milovat to, co člověk začne sám se sebou hovořit, že oslovuje koníka a psa a kočku a kozu, že ale nejraději sám se sebou začne hovořit, nejdřív potichu, jen takový biograf si hrát, vzpomínkou nechat míjet obrazy z minula, ale pak tak jako já začít sám sebe oslovovat, radit si, vyptávat se, sám sobě si dávat otázky, vyslýchat se a chtít se sám na sobě dozvědět to nejtajnější, podávat na sebe jako prokurátor obžalobu, a hájit se, a tak střídavě se dostávat hovorem se sebou ke smyslu života, ne k tomu, co bylo a stalo se dávno, ale dopředu, co to je za cestu, kterou jsem urazil, a kterou ještě musím urazit, a zda je ještě čas dostat se myšlením k takovému klidu, který zabezpečí člověka před touhou utéci od samoty utéci od nejpodstatnějších otázek, na které má člověk mít sílu a odvahu vyptávat se… A tak já, cestář, sedící každou sobotu do večera v hostinci, čím déle jsem v ní seděl, tím více jsem se vydával lidem, tím víc jsem myslel na koníka stojícího před hostincem, na sršící samotu v tom mém novém domově, viděl jsem, jak všichni lidé mi zatemňují to, co jsem chtěl vědět a vidět, že všichni se jen tak baví, jako jsem se bavíval já, všichni jak odkládají to, na co se jednou musí vyptávat, když budou mít to štěstí, že před smrtí na to budou mít čas…, vlastně já jsem v tom hostinci vždycky jistil, že podstata života je ve vyptávání se na smrt, jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas, že vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí, a tedy krásou. A tak už jsem v tom hostinci byl všem pro smích, tedy jsem se vyptával každého hosta, kde by chtěl být pochován?, a všichni se nejdřív lekali, ale pak se tomu smáli, až slzeli, a ptali se nazpátek mne, kde bych chtěl být pochován já, když budu mít to štěstí a najdou mne včas, protože předposledního cestáře našli až na jaře a už byl celý sežrán od rejsků a myší a lišek, že pochovali jen svazeček kostí, tak jako se prodává špargl nebo hovězí paráda do polívky z kostí? A já jsem s chutí vykládal o svém hrobě, když umřu tady, a když ze mne pochovají třeba jen jednu neohryzanou kost, lebku, že chci být pochován na tom hřbitově na vršíčku, že chci být pochován tak jako na hřbetu toho hřbitova, že si přeju, aby moje rakev na té dělicí čáře se za čas rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část tam na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že tedy si přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantského oceánu…, a hosté v hostinci tichli, dívali se na mne, a já jsem se vždycky zvedl, to byly otázky na které se těšila celá vesnice, když jsem přijel, tak vždycky nakonec mi kladli tuhle otázku, kterou jsem zodpovídal skoro pokaždé tak, jen se mne ptali, a co kdybyste umřel v Praze? A v Brně? A co kdybyste umřel v Pelhřimově, a co kdyby vás sežrali vlci? A já jsem vždycky vymyslel všechno přesně tak, jak by to bylo, tak jak to učil profesor literatury, že člověk je nezničitelný jak duševně, tak fyzicky, jenom se proměňuje, metamorfizuje, jednou s Marcelou rozebírali báseň, jmenoval se ten básník Sandburg, o tom, z čeho je člověk, že má v sobě fosforu, že by z něj bylo deset krabiček sirek, že má v sobě železa, že by se z toho ukoval hřeb, na kterém by se mohl člověk oběsit, že má v sobě vody že by z té vody se mohlo uvařit deset litrů drštkové polívky…, a to jsem říkal vesničanům, a oni se báli, báli se i mne, a šklebili se nad tím vším, co je čeká…, proto raději si nechávali vyprávět, co s nimi bude, až umřou tady To jednou jsme vyšli v noci na ten hřbitov na kopci, a já jsem jim ukázal ta prázdná místa, kde když budou pochovaní, tak se dostanou jednou půlkou do Severního a druhou půlkou do Černého moře, hlavně jen, aby rakev byla do hrobu položena napříč, jakoby na hřebenu střechy… A pak jsem se vra cel s nákupem domů, přemýšlel jsem cestou, celou cestu jsem se bavil, vyprávěl jsem znovu, co jsem za ten den všechno řekl a udělal, a ptal jsem se, zda jsem to řekl nebo udělal správně, a já jsem za správné uznával jen to, čím jsem se bavil, ne bavil jako děti nebo pijáci, ale tak, jak mne to učil pan profesor francouzské literatury, bavení jako metafyzická potřeba, že když člověka něco baví, tak to je ono, vy idioti, vy potomstvo zlé, blbé a zločinné, říkal a tak nám nadával, aby nás dostal tam, kam chtěl, aby zábavou nám byla poezie, věcia události krásné, a krása že má vždycky dopad a dosah směřující k transcendentnu, to jest v nekonečnu a věčnosti. Taky jsem si v tom mém obydlí, v šenku, který byl současně i tanečním sálem, když jsem už nemohl jinak a zatoužil jsem, aby někdo byl se mnou, aby nějaký člověk přišel, tak jsem ještě před zimou skoupil ve vesnici veliká stará zrcadla, několik jsem jich dostal zadarmo, rádi se jich zbavili, říkali, že když se do nich dívají, že se v nich zjevují Němci, vystlal jsem je dekami a novinami… a odvezl jsem si je domů, celý den jsem zatloukal do zdi kolíčky, a do těch kolíčků jsem přišrouboval zrcadla, zavěsil jsem zrcadly celou stěnu… a pak už jsem nebyl sám, když jsem se vracel domů, těšil jsem se, až sám sobě půjdu vstříc, v zrcadle se sám sobě ukloním a popřeji si dobrý večer, a do té doby, než půjdu spát, tak nebudu sám, budeme tady dva, co na tom, že budeme dělat stejné pohyby ale vyptávat se mohu sebe sama ve větší skutečnosti…, i když odcházím, obrací se zády i ten v tom zrcadle, ten můj dvojník, každý jinam, a přece odcházím a vzdaluju se z pokoje jen já…, tenhle pohled jsem nedovedl domyslet, proč když odcházím, nevidím sám sebe, proč až teprve když otočím hlavu, tak vidím zase svůj obličej, ale ne moje záda, to bych musel mít ještě jedno zrcadlo. A tak jsem začínal mít hmatový prožitek věcí, které byly neviditelné, ale byly, neuvěřitelné se stávalo skutkem, kdykoliv jsem se vracel ze sobotního nákupu a s výplatou, zastavil jsem se pod hřbitovem na kopečku, sestoupil jsem k potůčku, do kterého ze stráně tekly curůčky studánek a potůčky ještě menší, tady v tomhle kraji ronila i skála neustále vodu, a já jsem se pokaždé umýval, umýval jsem si tvář, voda byla studená a čirá a já jsem viděl, jak shora z toho hřbitova, jen až do toho potůčku pořád stékají šťávy těch pochovaných, jistě už dorazily až sem, destilovány a pasírovány krásnou zemí, která z mrtvol dovede dělat hřeby, na kterých bych se oběsil, a čirou vodou, ve které si umývám tvář, tak jako za moc let někde někdo si bude umývat tvář mojí metamorfózou, někdo si škrtne sirkou z fosforu mého těla…, a vždycky jsem se neubránil a napil jsem se vody z toho pramene pod hřbitovem, a nejdříve jsem vodu ochutnal, jako znalec vína, a tak jako doktor Badestube a Bernkasteller Rieslingu znalec najde vůni lokomotiv jezdících ve stovkách denně podle vinic anebo ohýnek, který si dělají vinaři každý den, aby si ohřáli svačinu a oběd, takže ten dým lze rozpoznat z doušku ryzlinku, tak i já jsem chutnal nebožtíky pochované na krchově dávno tam nahoře, chutnal jsem je asi tak, jako jsem dostal zrcadla jen proto, že si uchovala otisky do nich se dívajících Němců, kteří před léty odešli, ale jejich vůně je ještě v tom zrcadle, do kterého já se každý den dlouho dívám, ve kterém se procházím, a tak jako ve vodě nebožtíků, procházím se a brnkám přes portréty sotva viditelné, ale pro člověka, pro kterého neuvěřitelné se stalo skutkem, i já jsem packal o dívčí portréty v dirndlech, o nábytek v pozadí a výjevy německých rodin… A ti mí venkované, kteří mi darovali ta zrcadla,, a já jim za to dal nahlédnout do zrcadla, které je na hřbitově čeká, těsně před Dušičkami mi zastřelili toho vlčáka, já jsem jej naučil, vlastně on se to naučil sám, vzal mi jednou tašku do tlamy že půjde jako nakoupit se mnou, ale já jsem viděl, že se rozběhl cestou k vesnici sám…, a tak jsem mu na zkoušku napsal na papírek, co potřebuju, a on běžel… a za dvě hodiny přiběhl a položil tašku s nákupem…, a tak jsem, místo abych jezdil s koníkem, skoro obden posílal vlčáka s taškou, aby přinesl nákup…, a tak jednou, když zase na mne čekali marně ti vesničani a viděli mého psa, jak nese nákup místo mne, zastřelili mi toho psa, aby mne dostali do hospody…, já jsem plakal, týden jsem oplakával vlčáka, a pak jsem přeci jen ustrojil koníka, to napadl už první sníh, a vydal jsem se pro výplatu a veliký nákup na zimu, a všechno jsem vesničanům odpustil, protože se jim po mně stýskalo, už si ze mne nedělali legraci, a když, tak jinou, tu vyšší, nemohli beze mne v hostinci žít, neměli se na co těšit, jak mi to řekli, nepřáli si ani, abych umřel, chtěli, abych jednou týdně za nimi přijel, protože do kostela je daleko a já dovedu hovořit líp než farář… Ten můj vlčák ještě doběhl, prostřelili mu plíce, doběhl i s nákupem, ještě jsem jej pohladil, ještě jsem mu přinesl kostku cukru jako uznání a odměnu, ale tu kostku už nevzal, položil mi hlavu do klína a tak zvolna umíral, za mnou se nakláněl nad námi koník, čichal k psovi, přišla i koza, a kočka, která se psem spávala, ale ode mne se nikdy nenechala pohladit, a když, tak na dálku, ona mě měla asi nejraději, ale já jsem k ní hovořil a ona ležela na zádech a svíjela se a kroutila se a vysílala na mne drápky a pohledy, jako bych ji hladil pod krkem nebo v kožíšku, ale když jsem po ní vztáhnul ruku, pokaždé ji ta divoká síla plachosti odstřelila z dosahu mých prstů… a ta kočka přišla a schoulila se, jak byla zvyklá, do kožichu vlčáka, pak jsem jí nastavil dlaň, ale ona se dívala do hasnoucích očí vlčáka, a já jsem ji hladil a ona se podívala na mne, a tak bylo pro ni hrozné to, že jsem ji hladil, že to už překonala při smrti svého kamaráda, že raději zavřela oči a vsunula hlavu do psího kožichu, aby neviděla to, z čeho měla hrůzu, ale po čem toužila.

Jednoho pozdního odpoledne, když jsem kráčel v zadumání pro vodu ke studni, tak jak jsem stoupal, nejdříve jsem cítil a pak jsem i viděl, jak na pokraji lesa, opřen rukou o strom, stojí Zdeněk, ten slavný bývalý číšník, ten můj kolega z hotelu Tichota, který se na mne teď upřeně dívá… A já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem věděl, že se na mne přijel schválně jen tak podívat, že se mnou ne nechce, ale nepotřebuje mluvit, že mne chce pouze vidět, jak jsem se zapojil do tohoto opuštěného života, protože Zdeněk je teď velikým pánem v politickém životě, je obklopen spoustou lidí, avšak to jsem věděl, že je zrovna asi tak sám, jako jsem já… A pumpoval jsem vodu, zvířátka se dívala na moji práci, a já jsem dál cítil, jak všechny moje pohyby sleduje Zdeněk, tak jsem si dával záležet na tom, abych pumpoval, jako bych nebyl viděn, avšak dobře jsem věděl, že Zdeněk ví, že já o něm v tom lese vím. A pak jsem se pomalu sehnul, držel jsem se uch putýnek, dával jsem čas, aby Zdeněk se jen tak pohnul, protože já slyším na několik set metrů každý pohyb, každý zvuk, ptal jsem se tak Zdeňka, jestli mi chce něco říct, ale on mi nic říct nepotřeboval, stačilo mu, tak jako mně, že jsme na světě, a že se mu po mně zastesklo, tak jako jsem na něj častokrát vzpomínal já. A tak jsem zvedl dvě putýnky a sestupoval ke stavení, za mnou kráčel koník, za ním koza a kočka, tak jsem opatrně našlapoval, voda z putýnky mi šplíchala na gumové holínky a já jsem věděl, že až položím putýnky na zápraží a otočím se, tak Zdeněk už tam nebude, že odejde spokojen někam k vládnímu autu, které na něj čeká za lesy, že odjede ke své práci, která jistě je těžší než ten můj útěk do samoty. Myslel jsem na pana profesora literatury, když Marcele říkal, že pravý a světový člověk je jen ten, kdo umí přejít do anonymity, kdo se dovede oprostit od falešného já. A když jsem postavil putýnky a otočil jsem se, Zdeněk už z lesa odešel. A já jsem souhlasil, že to tak má být, že ač jsme každý někde jinde, jedině tímhle způsobem jsme si spolu pohovořili a tak jsme si tichem vyříkali, co máme na srdci a jaký je náš světový názor. Ten den pak začal padat sníh, vločky veliké jako poštovní známky, klidný sníh, který k večeru vystřídala vánice. Pramen čiré a pořád stejně studené vody dál tekl ve sklepě do žlabu vysekaného z kamene, chlév byl na chodbě vedle kuchyně. A koňský hnůj, který jsem na radu vesničanů nechával v maštali, byl teplý a vyhříval kuchyň tak, jako by to bylo ústřední topení. Tři dny jsem se díval na pohybující se sníh, který šustil jako malincí motýli, jak slepice, jak z nebe padající kvítí. Moje cesta se zasypávala sněhem víc a víc, třetího dne byla zasypána tak, že splývala s okolím, a nikdo by neuhádnul, kudy ta cesta jde. Ten třetí den jsem ale vytáhl staré saně, našel jsem i rolničky, kterými jsem každou hodinu třásl a usmíval jsem se, protože ty rolničky a jejich třesk mi dávaly představu, že zapřáhnu koníčka a pojedu nad mojí cestou, jak se budu nad ní vznášet, jak nás bude dělit ten sněhový polštář, ta peřina, ten tlustý bílý koberec, to napumpované bílé prostěradlo přikrývající celý kraj…, spravoval jsem saně a ani jsem si nevšiml, že sníh mi už dosahoval k samému oknu a pak se navršil až do půli oken. Té chvíle, když jsem se zadíval a polekal jsem se, jak dostoupla ta sněhová povodeň, viděl jsem tu moji chalupu i se zvířátky viset na řetěze ze samého nebe, chalupy odloučené od světa, a přesto až po okraj plné, zrovna tak jako ta zrcadla se zasutými a zapomenutými, ale přesto jemnou mázdrou tam přilepenými obrazy, které lze povolat a vyvolat nazpátek ne víc než obrazy, kterými já jsem vystlal ta zrcadla, nebo lépe řečeno, kterými byla vystlána a vroubena moje cesta tady, už zasypaná sněhem času, který minul, zatímco vzpomínka měla jediná možnost kdykoliv vyhmatat tak jako zkušená ruka tepnu pod kůží a zjistit, kudy tekl a teče, a tedy bude v blízké budoucnosti téct život…, a já jsem se té chvíle polekal, že kdybych umřel, tak všechno to neuvěřitelné, které se stalo skutkem, že všechno odejde, že lepší člověk je ten, jak říkal pan profesor estetiky a francouzské literatury, ten, který se líp vyjadřuje…, a já jsem pocítil touhu všechno, jak to bylo, napsat, aby i ostatní lidé si to mohli ne přečíst, ale tím, co říkám, si před sebou namalovat všechny ty obrazy, které se navlíkaly jak korálky, jak růženec na dlouhou nit mého života, který neuvěřitelně jsem zastihl tady, dívajícího se očima a žasnoucího nad padajícím sněhem, kterého napadlo chalupě po pás… A tak každý večer, když jsem seděl před zrcadlem a za mnou seděla na výčepu kočka a hlavičkou ducala do mého obrazu v zrcadle, jako bych to byl já, a já jsem se díval na svoje ruce, a venku hučela jako povodeň ta sněhová vánice, tak čím déle jsem se díval na svoje ruce, dokonce jsem je zvednul, jako bych se sám sobě vzdával, a díval jsem se do zrcadla na ty moje ruce a pohybující se prsty, viděl jsem před sebou zimu, ten sníh, viděl jsem, že budu odhrabávat sníh, odhazovat a hledat cestu, a dál každý den, dál hledat cestu k vesnici, možná že i oni budou hledat cestu ke mně…, a řekl jsem si, že ve dne budu hledat cestu k vesnici a večer budu psát, hledat cestu nazpátek a pak po ní jít a odhrabávat sníh, který zasypal moji minulost…, a tak se pokusit, abych se i písmem a psaním vyptával sám na sebe.

Na štědrý den zase padal sníh a zavál cestu, kterou jsem pracně skoro každý měsíc hledal a obnovil. Taková zídka to byla ze sněhu, takový příkop až po prsa, dostal jsem se až do poloviny vzdálenosti od hostince a obchodu, kde jsem byl naposledy o Dušičkách. Poprašek se večer třpytil jako flitr na visacích kalendářích a já jsem ustrojil stromeček a upekl cukroví. Rozsvítil jsem stromeček a z chlíva vyvedl koníka a kozu. Kočka seděla u kamen na cínovém pultu. Vytáhl jsem zase frak, oblékal jsem se, ale nešlo mi to, knoflíčky mi padaly z tvrdých prstů a ruce jsem měl od práce tak toporné, že jsem si nedovedl pořádně uvázat bílého motýlka, z kufru jsem vytáhl a vyleštil i pemsky, ty střevíce, které jsem si koupil, když jsem byl číšníkem v hotelu Tichota. A když jsem si natáhl modrou šerpu a připnul k boku hvězdu, ta hvězda zářila víc než stromeček a koník i koza se na mne dívali a lekali se, že jsem je musel chlácholit. Pak jsem si připravil večeři, konzervu guláše s bramborami. Koze jsem dal výslužku, že do pití jsem jí nakrájel jablka. Zrovna tak i koník, který jako každou neděli obědval se mnou, stál u dlouhého dubového stolu a z misky vybíral a chroupal jablka. Ten koník měl pořád utkvělou představu, že jej tady nechám a že mu odjedu. Kam jsem šel, tam šel za mnou, a koza, která byla zvyklá na koníka, šla za ním, a kočka, která byla závislá na kozím mléku, kam se hnulo kozí vemeno, tam kráčela i kočka. Tak jsme chodili do práce i z práce. Když jsem na podzim chodil sekat otavy, tak všichni chodili za mnou, dokonce když jsem šel na záchod, hnula se zvířata za mnou a hlídala mne, abych neutekl… To akorát první týden, když se mi zjevila ta dívka z čokoládovny Orion, tak jsem tak po ní zatoužil, tak jsem ji chtěl vidět, zdali ještě chodí s knihami pod paží do té fabriky na čokoládu, tak jsem dostal stesk po ní, sbalil jsem to nejnutnější a ještě před rozbřeskem jsem se vydal do vesnice a tam jsem čekal na autobus, ale když autobus dojel, a už jsem dával nohu na první schůdek, viděl jsem, jak od té mé cesty vyběhl koník a za ním pes a pak se pajdala koza…, a rovnou ke mně, a tak se na mne dívala ta zvířata, a tak mne tiše prosila, abych je tady nenechával, a když mne obstoupila, tak se ještě objevila ta divoká kočka a vyskočila na lavici, kam se dávají konve s mlíkem, nechal jsem odejet autobus a vrátil jsem se se zvířaty, která od té doby ze mne nespustila oči, ale snažila se mě nějak rozveselit, kočka poskakovala jako nějaké koťátko, koza se snažila se mnou beranit a žertem se mnou poskakovala na dvou a chtěla mne ducnout do hlavy, jen koník neuměl nic, ale každou chvíli mne vzal jemnýma pyskama za ruku a díval se na mne, ale z očí mu šlehala hrůza… Po večeři, jako ostatně každý den, koník se stočil u kamen a sladce vzdychal, koza si lehla vedle něj, a já jsem pokračoval v psaní svých obrazů, zamyslel jsem se, a ty obrazy mi byly nejdřív tak nejasné, dokonce nějaký zbytečný obraz jsem napsal, ale najednou se mi to rozepsalo a já jsem popisoval stránku za stránkou, pořád ten obraz přede mnou míjel rychleji a rychleji, než jsem stačil psát, a ten předstih obrazů mi nedával spát, neslyšel jsem ani, zda je venku vichřice nebo měsíc tak svítí, až praskají okenní tabulky, já jsem jen den ze dne uklízel cestu a při tom odklízení sněhu jsem myslil na tu svoji cestu večer, až nasadím pero a co začnu psát, už vždycky dopředu ve dne jsem to měl promyšlené, takže večer jsem jen opisoval to, nač jsem při práci na cestě myslel, a večer čekala i zvířata, protože zvíře má rádo klid, jen sladce vzdychala ta zvířátka, a já jsem si vzdychnul též a psal jsem dál, přiložil jsem kus pařezu do kamen a plamen tiše předl a v komíně vzdychala meluzína a pode dveřmi proběhl vítr… O štědrovečerní půlnoci se pod okny objevila světla. Odložil jsem pero a neuvěřitelné se stalo skutkem. Vyšel jsem před stavení a tam na saních s pluhem se ke mně prodrali z druhé strany vesničané, několik těch zbědovaných, ztroskotaných občanů, kteří vysedávali v hostinci a kterým se po mně tak zastesklo, že mi zastřelili vlčáka a teď se pluhem a na saních dostali až ke mně…, pozval jsem je do hospody, do toho mého nynějšího bydliště…, když se na mne dívali, všiml jsem si, čemu se diví. Kde jsi to vzal? Kdo ti to dal? Proč ses tak postrojil? Řekl jsem, posaďte se, pánové, jste zase vy mými hosty, já jsem bejval číšníkem, a oni se mne lekali, a jako by litovali, že sem přijeli… A co ta šerpa a co ten řád?, povídám, to jsem dostal před moc lety, protože já jsem ten, který obsluhoval habešského císaře… Koho obsluhuješ teďka? lekali se. Tady, jak vidíte, moje hosty, a ukázal jsem na koníka a kozu, ale ti už vstali a chtěli ven, ducali do dveří a já jsem jim otevřel a oni jeden za druhým šli chodbou do svého chlívka. Avšak ten frak a blýskavý řád a ta modrá šerpa polekaly vesničany natolik, že zůstali stát, pak mi gratulovali a přáli příjemné prožiti svátků, a pozvali mě, abych přijel na svatoštěpánský oběd. A odcházeli, viděl jsem záda v zrcadlech, a když i z okenních tabulek se vzdálila světla a lucerny a rolničky odřehtaly a odsupěl sněhový pluh, stál jsem před zrcadlem sám, díval jsem se na sebe, a čím víc jsem se na sebe díval, tím víc jsem se lekal, tak jsem se lekal, jako bych byl u někoho cizího, u někoho, kdo se zbláznil…, dýchnul jsem na sebe, až jsem se políbil v tom chladném skle, pak jsem nastavil loket a z mlžiny jsem se očišťoval loktem fraku, až jsem stál zase v zrcadle s hořící lampou jako sklenkou nabízející se k přípitku. A za mnou se tiše otevřely dveře, ztuhnul jsem…, a vešel koník a za ním koza, kočka vyskočila na cín pultu u kamen a já jsem měl radost, že vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco vzácného, protože já jsem opravdu žákem vrchního pana Skřivánka, který obsluhoval anglického krále, a já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře, a on mne vyznamenal navždycky tím, že mi dal ten řád, a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh…, jak neuvěřitelné se stalo skutkem.

Stačí vám to? Tím ale opravdu končím.

Texty jsou psány v prudkém letním slunci, které rozpalovalo psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal. Nemoha hleděti na oslnivě bílé čtvrtky papíru, neměl jsem kontrolu toho, co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, světlo slunce mne tak oslepovalo, že jsem viděl jen obrysy třpytícího se stroje, plechová střecha byla. tak rozpálená na několik hodin, že napsané stránky se stáčely horkem do válců. A protože události, které se posledního roku na mne valí tak, že jsem ještě neměl čas zaregistrovat matčinu smrt, tak ty události mne nutí nechat text tak, jak je, v prvních záběrech, a doufat, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti, anebo – pod dojmem chvil a za předpokladu, že bych mohl setřít tu první spontánnost obrazů, vzít na text pouze nůžky a pod dojmem chvil vystříhat z něj ty obrazy, které odstupem času budou mít ještě svěžest. A kdybych už na světě nebyl, ať to udělá některý z mých přátel. Ať z toho sestříhají malou novelku nebo větší povídku. Tak!

P. S.

Ten letní měsíc, kdy jsem tento text psal, jsem žil pod dojetím „umělé vzpomínky“ Salvadora Dalího a Freudova „uskřínutého afektu, který nachází průchod v řeči“.