Текст книги "Obsluhoval jsem anglického krále"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 10 страниц)

A pak jsme se zvedli a šli jsme nazdařbůh cestičkou, kterou já jsem nikdy nešel, mysleli jsme na tatínka našeho šéfa, jak ve vesnické hospodě se dobrácky na léto odstěhoval do sklepa, aby nedopadl jako máslo, jak tam točil pivo, jak tam spal, a ta cestička nás dovedla mezi tři stříbrné smrky, a já jsem zůstal stát, skoro jsem se polekal. Zdeněk se polekal ještě víc a vzal mi za rukáv a zabreptal, no tohle…, a před námi stál malinký domeček, taková perníková chaloupka, jako na nějakém divadle byl ten domek, došli jsme až k němu a před ním byla malinká lavička a okénko bylo tak maličké jak od komůrky u vesnické chalupy a dveře na kliku jako do sklepa, kdybysme tam chtěli vejít, tak i já bych se musel sehnout, ale dveře byly zavřené…, a tak jsme se zastavili a dívali jsme se okýnkem, a dívali jsme se tam pět minut a pak jsme se na sebe podívali a začali jsme se skoro bát, husí kůže mi běhala po rukách, tam v tom domečku bylo všechno přesně tak jako v jednom pokoji našeho hotelu, ten samý malinký stoleček, židličky, všechno jako pro děti, i ty samý záclony tam byly, i ten samý stolek na květiny, a na každé židličce seděla panenka nebo medvídek, na zdích byly dvě rechničky a na nich jakoby v krámě všelijaké dětské hračky, celá stěna plná hraček, bubínky a švihadla, všechno tak pečlivě srovnané, jako by chvíli před námi to někdo rovnal, jen pro nás narafičil, abychom se polekali nebo dojali…, celá chaloupka se stovkou dětských hraček…! A najednou se ozvalo pískání, ne to varovné, abychom dělali, abychom neleželi, ale pískání ve stavu nouze, kterým šéf nás svolává, a rozběhli jsme se a běželi jsme, vzali jsme to přes louku a urousaní jsme odbočkou jeden za druhým přeskočili plot…

Tak každý večer hotelu Tichota byl těhotný očekáváním až k prasknutí. Nikdo nešel, žádné auto nepřijíždělo, a přesto celý hotel byl připravený jako nějaký orchestrion, do kterého najednou někdo hodí korunu a on začne hrát, byl ten hotel jako kapela, dirigent má zdviženou taktovku, všichni hráči jsou v pohotovosti a soustředění, ale ta taktovka takt zatím nedává… A nesměli jsme si ani sednout, ani spolehnout, buďto něco urovnávat, nebo stát lehce opřeni o odkládací stoleček, dokonce i podomek stál v předklonu na osvětleném dvoře nad špalkem a v ruce držel sekeru, ve druhé poleno a taky čekal na znamení, aby jeho sekyra melodicky spustila a celý ten hotel by se dal do pohybu, tak jako ve střelnici, která má natažená péra, ale nikdo nepřichází, aby pak najednou, když hosté přišli, nabili do vzduchovky broky a zasáhli do terče, každý ten obrazec vystříhaný a namalovaný do plechu a skloubený šteflíčky a mechanismy začaly pracovat, teď a zítra, zrovna tak jako včera, jenom když někdo se strefil do černého terče. Taky mi to připomínalo skutečnou pohádku o Šípkové Růžence, jak všichni ztuhli v té situaci, ve které je zastihla kletba, aby dotknutím se kouzelného proutku všechny pohyby načaté se dokončily nebo vznikající začaly. A taky tak se najednou ozvalo v dáli auto, a šéf sedící v kolečkové židli u okna dal znamení kapesníkem a Zdeněk hodil minci do hracího automatu, a ten začal břinkat Harlekýnovy miliony ten ariston nebo orchestrion byl obložený peřinkami a filcovými stěnami, zdálo se, že hraje odněkud z jiného podniku, a podomek spustil sekeru a vypadal unavený, shrbený, jako by štípal dříví už od poledne, a já jsem si přehodil ubrousek přes rukáv a čekal, kdo bude ten náš první host? A vstoupil generál v generálském plášti s červenou podšívkou, ten jistě šije tuhle uniformu u té samé firmy jako já můj frak, ale tenhle generál byl nějaký smutný, za ním přišel jeho šofér, přinesl zlatou šavli, položil ji na stolek a zase odešel, ten generál prošel pokojíky, prohlédl si všechno a zamnul si ruce, pak se rozkročil, dal si ruce dozadu a díval se na dvůr na našeho podomka, který tam štípal dříví, a zatím Zdeněk přinesl stříbrnou láhev na sekt a na jídelní stůl přinášel ústřice a mísy s krevetami a humry, a když se generál posadil, Zdeněk načal šampaňské, Heinkel Trocken, nalil číši a generál řekl, jste mými hosty a Zdeněk se uklonil a přinesl dvě sklenky a nalil je, generál se zvedl a srazil holínky a zvolal Prosit! a napil se, ale jen usrkl, vypili jsme naše sklenky do dna, a generál se ušklíbl a otřásl se a pln odporu odprskl: Fujtajbl, tohle já nemůžu pít! a pak si vzal ústřici na talířek, zvedl hlavu a jeho hltavá ústa vsrkla křehké plží masíčko pokapané citronem, a zase jako by pojedl s chutí, ale otřásl se a frčel odporem, až slzel. A vrátil se, dopil sklenku šampaňského, a když ji dopil, křičel: Áááá, tohle nemůžu ale vůbec pít! a procházel se z pokoje do pokoje, a kdykoliv se vrátil, vzal si z připravených mís tu kousek krevety, tu lupen salátu, tu si vzal salpikoni, a pokaždé jsem se polekal, protože generál křičel odporem a odprskával, fujtajksl, to se nedá jíst!, a zase se vrátil a nastavil sklenku a dal si nalít, a ptal se Zdeňka a Zdeněk se ukláněl a vykládal o Veuve Clicot a vůbec o šampaňském, on však že považuje za nejlepší to, co nabídl, Heinkel Trocken, a generál povzbuzen se napil, ale vyprskl, pak dopil a zase se šel podívat na dvůr, všechno v tmách, jen na dvoře ozářený podomek a jeho práce, a ozářené zdi docela pokryté borovými polínky. A šéf jezdil neslyšně, přijížděl jen, ukláněl se a zase odjížděl, generál se dostával do dobré nálady jako by ten odpor k jídlu a pití se zlomil, podpořil mu chuť. Pak přešel na láhev koňaku a vypil celou lahvičku armaňaku, a po každém napití ze sklenky se ušklíbal a klel děsně a prskal střídavě česky a německy: Diesen Schnaps kann man nicht trinken! A zrovna tak s francouzskými specialitami, po každém soustu se zdálo, že se ten generál pozvrací, zapřísahal se, že už si nevezme ani sousto, nenapije se ani hlt, obořil se na vrchního a i na mne, co mi to dáváte? Vy mne chcete otrávit, vy si přejete, lotři, abych umřel!, ale tak vypil ještě jednu láhev armaňaku, a Zdeněk mu držel přednášku, proč nejlepší koňak se jmenuje armagnac, a ne cognac, že to je brandy protože koňak jest jen v tom kraji, který se jmenuje Koňak, takže třeba lepší koňak je o dva kilometry od hranic kraje Koňaku, už se to nesmí jmenovat koňak, ale brandy, a ve tři hodiny ráno, když generál věštil, že nevydrží, že ve dvě jsme jej zabili tím, že jsme mu nabídli jablko, ve tři hodiny snědl už a vypil toho generál tolik, že by to bylo pro společnost pěti lidí, a přesto pořád naříkal, že mu nebere, že asi přechodil rakovinu a v nejlepším případě žaludeční vředy že má pryč játra a určitě ledvinový písek, a tak ve tři hodiny k ránu začal být opilý a vytáhl služební pistoli a sestřelil sklenku stojící na okně, a prostřelil okno, ale šéf přijel tiše na gumových kolečkách, smál se a gratuloval, a přál si, aby na šéfovo štěstí se generál pokusil sestřelit broušenou skleněnou slzičku z benátského lustříku, a řekl, že poslední veliký výkon viděl tady: kníže Švarcenberk vyhodil pětikorunu a trefil ji z lovecké kulovnice těsně, když padala na stůl… A šéf odejel, a vzal ukazovátko a nad krbem ukázal otvor, kterým proklouzla smeknutá kulka po stříbrné pětikoruně. Generál se ale specializoval na štamprlata, střílel a nikdo se nad tím nepohoršoval, a když prostřelil okno a kulka hvízdla nad sehnutým podomkem, který pořád štípal dříví, podomek si jen protřepal ucho a pokračoval ve své práci dál… Pak generál si dal tureckou kávu a zase si dával ruku na srdce, a tvrdil, že tuhle kávu vůbec nesmí pít, a dal si ještě jednu tu kávu a pak prohlásil, že kdyby byl tak pečený poulard, na to že by měl chuť před smrtí…, a šéf se uklonil a zapískal, přiběhl za chvíli kuchař, svěží a v bílé čepici a přinesl celý pekáč a generál, když viděl toho kohouta, sundal hazuku, rozepnul si košili a tak teskně začal, že nesmí kuřecí jíst, a vzal a roztrhl toho kohouta a jedl a pokaždé naříkal nad svým zdravotním stavem, že se nesmí přejídat, že něco tak odporného nejedl, a Zdeněk mu řekl, že ve Španělsku se podává ke kuřatům šampaňské, že tady by byla dobrá La Cordoba, a generál přikývl, a pak upíjel a zakusoval kuře a pokaždé nadával a šklebil se při každém soustu a hltu, že diesen Poulard auch diesen Champagner kann man nicht trinken und essen…, a ve čtyři hodiny, když se vynaříkal a vyjajkal, jako by z něj všechno spadlo, požádal o účet, vrchní mu jej přinesl, už všechno měl sepsáno, podal mu ten účet na talíři v ubrousku, ale musel generálovi přečíst tu útratu, a hlavně, co všechno skutečně měl…, a Zdeněk mu to řekl, položku za položkou, a generál se usmíval a usmíval čím dál víc, až se rozesmál a řehtal se a radoval se, docela střízlivý a zdravý, i kašel jej přešel, docela se i narovnal, pasoval se chvíli rameny do kabátce a zkrásnělý, s očima plnýma třpytu, poručil ještě udělat šoférovi balíček, platil šéfovi tisícikorunami, zaokrouhloval zásadně na tisíc korun, asi to tady bylo vůbec zvykem, a pak dal tisíc korun na střelbu a rozstřílený strop a okna a ptal se šéfa, dost? A šéf přikývnul, že dost. A já dostal tři sta tuzéru, a generál si hodil plášť červeným futrem přes záda, zvedl zlatou šavli, nasadil si monokl a odcházel, řinčely za ním jezdecké ostruhy, a jak tak šel, dovedl si botou odhazovat šavli tak šikovně, aby o ni nezapackal, aby se nesvalil…

A ten generál přijel druhý den, ale ne už sám, ale s krásnými slečnami a nějakým tlustým básníkem, a tentokrát se nestřílelo, ale hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří, a já jsem myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kdekdo si namáčí péro do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu – a ten básník tvrdil opak, že to je skutečně spisovatel, o kterém se dá říci, že hned po bohu sice nejvíce tvořil Shakespeare, ale po Shakespearovi tvořil hned ten básník náš, o kterém vedli řeč, a bylo krásné, že šéf hned jak přijeli, tak musel poslat pro hudbu a ta hudba jim hrála v jednom kuse, a oni s těmi slečnami strašlivě pili a generál nejen nadával na každý doušek a každý kousek jídla, ale i hrozně kouřil, a pokaždé když si zapálil, dlouho kašlal a díval se na cigaretu a křičel, co to dávají za šmejd do těch egyptek? Ale hulil tak, že oharek svítil v příšeří…, a hudba hrála a pila, a taky bylo nápadný na těch dvou hostech, že pořád měli na klíně slečny, a každou chvíli vyšli nahoru na pokoj, a za čtvrt hodiny se vrátili a křičeli smíchem, jen generál, pokaždý když stoupal po schodech, držel ruku stoupající slečně mezi stehny a naříkal, kdepak, pro mě už láska nejni a potom, copak tohle jsou nějaký slečny? Ale stoupal a taky se vracel za čtvrt hodiny, a já jsem viděl, jak je ta slečna vděčná a zamilovaná a že dopadla zrovna tak jako včera ty dva armaňaky a ty láhve šampaňského Heinkel Trocken a El Cordoba, a zase se bavili o smrti poetismu a o novém směru surrealismu, který jde do druhé fáze, a o angažovaném umění a umění čistém, a tak zase na sebe řvali, že minula půlnoc a ty slečny pořád neměly dost šampaňského a jídla, jako by pořád to jídlo do nich dával a zase vyndával, takový měly velký hlad…, a pak hudebníci řekli, že už je konec a že musí jít domů, že už nebudou hrát, a ten básník vzal nůžky a odstřihl zlatý vyznamenání z kabátce generála a hodil ho muzikantům, a ti zase hráli dál, byli to nějaký cikáni nebo Maďaři, a zase generál šel na pokoj s jednou slečnou, a zase po schodech říkal, že už jako muž je kaput a zase za čtvrt hodiny se vrátil a ten básník zase ho vystřídal s tou jeho první slečnou, a hudba skládala, že půjdou domů, a tak ten básník vzal nůžky a ustřihl další dvě vyznamenání a hodil je muzikantům na tácek a ten generál vzal nůžky a ustřihl ty zbylý řády a hodil je na tác k těm ostatním vyznamenáním, a to všechno pro ty krásné slečny, i my jsme to komentovali jako ten největší odvaz, jaký jsme kdy v životě viděli, Zdeněk mi šeptal, že to jsou nejvyšší vyznamenání anglický a francouzský a ruský z první světový války…, a generál si sundal kabátec a začal tančit, řekl a vynadal slečně, že s ním musí pomalu, že je chabrus na plíce a srdce, a cikány prosil, aby hráli čardáš, a tak cikáni začali a generál taky a za chvíli, když se vykašlal a vychrchlal, začal tančit a ta slečna musela přidat a generál teď uvolnil ruce a jednu ruku zvedl a druhou coural po zemi jako kohout a nabýval rychlost a tak nějak mládl a slečna už mu nestačila, ale generál nepovolil a tančil a přitom líbal tu slečnu na hrdlo a hudebníci obstoupili tančící a v očích muzikantů bylo vidět obdiv a pochopení, v očích jim bylo vidět, že generál tančí za ně, a taky udržovali s vojákem spojení pomocí hudby, které přidávali a zase ubírali na rychlosti podle tance a sil generála, který ale pořád byl nad tanečnicí, která slyšitelně oddechovala, ruměnce jí narůstaly, a nahoře na balustrádě stál tlustý básník se slečnou, se kterou byl na pokoji, a teď dívku vzal do náručí a první paprsky vyšly a básník snášel krásnou slečnu k tančícím čardáš, a otevřenými dveřmi vyšel ven a takhle nabízel prvnímu slunci tu polonahou opilou slečnu, která měla roztrženou blůzičku…, a pak k ránu, kdy ranní vlaky už jezdily s dělníky do práce, předjelo generálovo auto, taková dlouhá otevřená mašina, šestisedadlová Hispano-Suiza, vepředu je krycí okno a vzadu koží potažené polstrování, a společnost zaplatila útratu, ten básník tam platil celou jednou knížkou, deset tisíc výtisků, tak jako Jódl Život Ježíše Krista, ale zaplatil je s chutí a řekl, to nic, že si hned jde pro zálohu a že jede do Paříže a napíše novou knížku ještě hezčí, než je tahleta, kterou právě propili…, a naložil generála v bílé košili, rukávy měl vyhrnuté, košili rozhalenou a spal, seděl vzadu mezi slečnami, vepředu ten básník, který si zastrčil červenou růži do klopy a před ním s tasenou zlatou generálskou šavlí stála opřena loktem o přední sklo ta krásná tanečnice, měla na sobě rozhalený generálův kabátec s ustřiženými vyznamenáními, na beranici rozpuštěných vlasů měla generálskou čepici a tak vztyčená, se dvěma ohromnýma prsama, Zdeněk řekl, že vypadá jako socha Marseillaisy, tak sjížděla společnost k nádraží, a když nastupovali dělníci do vlaků, generálův vůz jel podle nástupiště směrem na Prahu, a ta dívka s vyplazenými prsy tasila šavli a volala: Na Prahu!, a tak přijeli do Prahy, muselo to být krásné, dostali jsme zprávu o tom, že takhle ten generál s básníkem a slečnami, a hlavně s tou slečnou v roztržené halence s dvěma prsy takhle trčícími ven a tasenou šavlí, projeli Příkopy a Národní třídou… a policajti jim salutovali, zatímco generál s rukama až na podlaze vsedě vzadu Hispano-Suizy spal… A tady, v hotelu Tichota, jsem taky poznal, že kdo vymyslel, že práce šlechtí člověka, to že nikdo jiný nebyl než ti, kteří tady celou noc pili a jedli s krásnými slečnami na kolenou, ti bohatí, kteří dovedli být šťastni jako malé děti, a já jsem si myslel, že bohatí lidé jsou prokletí nebo co, že chaloupky a světničky a kyselo a brambory dávají lidem pocit štěstí a blaha, že bohatství je nějaký prokletý…, ale jak se zdá, i tohle camrání o tom, jak je šťastno v chaloupkách, i to vymysleli ti naši hosté, kterým bylo jedno, kolik za noc utratili, kteří rozhazovali bankovky na všechny světové strany a dělalo jim to dobře…, nikdy jsem neviděl tak šťastné mužské jako ty bohaté průmyslníky a továrníky…, jak jsem řekl, uměli skotačit a radovat se ze života jako malí haranti, dokonce si dělali naschvály a chystali jeden na druhého boudy, tolik měli na všechno času…, a vždycky uprostřed toho veselí, najednou jeden druhého se zeptali, jestli by nepotřeboval vagón maďarských bagounů nebo dva, nebo celý vlak? A pak zase ten druhý, když se díval na našeho podomka, jak štípal dříví, oni totiž ti bohatí měli pořád dojem, že ten podomek je nejšťastnější člověk na světě, a tak se dívali zasněně na tu práci, kterou chválili, ale nikdy nedělali, a kdyby ji měli dělat, tak by byli nešťastni a bylo po jejich štěstí, tak najednou se zeptal, měl bych v Hamburku loď kravských koží z Konga, nevíš, co s tím? A ten druhý, zase jako by se nejednalo o loď, ale o jednu kravinu…, a kolik bych měl z toho procent? A ten první řekl, že pět, a ten druhý řekl osum, je v tom riziko, že tam budou červi, špatně to černoši solejí…, a tak ten první nastavil ruku a řekl sedum…, a chvíli se dívali jeden druhýmu do očí a pak si stiskli ruce… a vrátili se ke slečnám a ty svoje ruce pokládali nahým ženským dál na prsa a dál na vyčesaný kopečky chloupků na břichu a líbali je plnými ústy tak, jako by jedli ústřice nebo srkali vařené hlemýždě, ale od té doby, kdy koupili nebo prodali vlaky prasátek a lodě koží, od té chvíle jako by omládli tuplem. Někteří z těch našich hostů tady kupovali a prodávali celé ulice činžovních domů, dokonce se tady prodával a prodal i hrad a dva zámky, koupila a prodala se tady fabrika, generální zástupci tady sjednávali dodávku obálek pro celou Evropu, sjednaly se tady půjčky půl miliardy korun někam na Balkán, prodaly se dva vlaky munice, dodala se u nás výzbroj pro několik arabských pluků…, a všechno stejným způsobem, se šampaňským, slečnami a francouzským koňakem, a pohledem z okna na shora osvětleného podomka, který sekal dříví… Za procházek měsíční nocí v parku, hrou na honěnou a slepou bábu, která končívala v kupkách sena, které náš šéf měl taky v zahradě jako dekoraci, tak jako toho štípajícího podomka…, to se potom vraceli za úsvitu, vlasy i šaty plné trusek a uschlých stébel trávy, všichni šťastní jako po nějakém divadle…, a rozdávali muzikantům a mně stokoruny, plné hrsti stovek s významným pohledem, že jsme nic neviděli a nic neslyšeli, i když jsme všechno viděli a všechno slyšeli, zatímco šéf se klaněl z kolečkového vozíku, kterým tiše projížděl na gumových obručích z pokoje do pokoje, aby bylo pořád všechno v pořádku, abychom uspokojili každé přání, protože náš šéf pamatoval na všechno, dokonce když někdo k ránu zatoužil po poháru čerstvého mléka nebo studené smetany, i to všechno bylo tady, i na zvracení jsme měli na vykachlíčkovaných toaletách takové zařízení, takovou bličku pro jednotlivce, s pořádnými chromovanými držadly, a kolektivní bličku, podobající se dlouhému koňskému žlabu, nad kterým bylo madlo, takže hosté stáli, drželi se toho ráhna a zvraceli ve skupině, dodávajíce si kuráže, zatímco já, když jsem zvracel, tak jsem se styděl, i když mě nikdo neviděl, že vrhnu, ale bohatí lidé zvraceli, jako by to patřilo k té hostině, k vychování, když se vyzvraceli, vraceli se se slzami v očích, aby za chvíli jedli a pili ještě s větší chutí, tak jako staří Slované…, a vrchní Zdeněk, to byl opravdový vrchní, ten se vyučil v Praze u Červeného orla, tam byl nějaký starý vrchní, který jej zaučoval, ten vrchní byl osobním číšníkem ve šlechtickém kasinu, kam chodíval sám arcivévoda d’Este, ten Zdeněk obsluhoval jakoby v tvůrčím mračnu, on vůbec se počítal k hostům, taky býval vždycky jejich hostem, vždycky měl u každého stolu sklenku, ze které jen upil, ale vždycky si ťukl se všemi na zdraví, pohyboval se, nosil jídlo, všechno jakoby ve snách, takovým vířivým pohybem, kdyby mu někdo vešel do cesty tak by to byla hrozná srážka, měl ladné a elegantní pohyby těla, ať dělal cokoliv, a nikdy si nesedl, vždycky jen stál, a vždycky věděl, co kdo asi tak chce, a už dopředu přinášel to, nač měl host právě chuť. Se Zdeňkem jsem taky jednou jel na flám, Zdeněk měl takový taky hraběcí zvyk, že utrácel skoro všechno, co vydělal, jinde si dával zrovna tak jako naši hosté tady u něj, a ještě mu vždycky zbylo tolik peněz, že když jsme se k ránu vraceli taxíkem, vzbudil hostinského v té nejpustší putyce na vesnici, poručil, aby šel vzbudit hudebníky, muzikanty a museli mu hrát, a Zdeněk chodil od čísla k číslu a zval spáče, aby šli pít na jeho zdraví, aby všichni přišli do hospody, a pak tam hrála hudba a tančilo se až do svítání, až do rána a Zdeněk, když vypili všechno, co měl hostinský v lahvích a sudech, tak vzbudil majitele koloniálu a střižního zboží a koupil celé koše flašek a podaroval všechny staré báby a dědky a zaplatil nejen, co vypili v hospodě, ale i všechny ty rosoličky a všechno, co rozdával, a smál se a byl blažený, až když všechno utratil. A to bylo potom jeho, že se šacoval, a že neměl sirky, tak si půjčil dvacet halířů, koupil si sirky, zapálil si cigaretu, on, který rád stočenou desetikorunou odpaloval od hospodských kamen, a tak si zapaloval doutník…, a pak jsme odjížděli, hudba nám hrála, a když na to byl čas, tak Zdeněk skoupil všechny květiny v zahradnictví a rozhazoval karafiáty, růže a chryzantémy, a hudba nás doprovázela až za vesnici, a květinami ověnčený automobil nás odvážel do hotelu Tichota, protože ten den jsme měli, vlastně tu noc jsme měli volno.

Jednou jsme měli ohlášeného hosta a šéf si dával záležet. Desetkrát dvacetkrát projel svůj podnik v kolečkové židli a pořád neměl všechno tak, jak si přál…, byla to nahlášená návštěva tří osob, přijely ale jen dvě, ač prostřeno bylo pro tři, a vůbec celou noc jsme pořád všechno dávali i pro třetí osobu, jako kdyby co nevidět měla přijít, jako by to byl nějaký neviditelný host, který tady seděl, chodil, procházel se zahradou, houpal se v houpačce a tak… A nejdříve krásný bourák přivezl dámu, se kterou šéf hovořil francouzsky, a Zdeněk taky…, pak přijel další bourák, tak v devět hodin večer, a z něj vystoupil sám prezident, kterého jsem poznal hned, a šéf mu říkal Vaše Excelence…, a prezident večeřel s tou krásnou Francouzkou, která do Prahy přiletěla letadlem, a pan prezident jako by se celý změnil, tak nějak zmládl, smál se, byl dvorný, pil šampaňské a potom koňak, a tak jak se rozveseloval, přesedli si do pokojíčku s biedermeierovským nábytkem a květinami a pan prezident si posadil tu krasavici vedle sebe a líbal jí ruce, a pak jí políbil rameno, měla nahé ruce, takovou róbu měla ta krásná ženská, a bavili se o literatuře a zničehonic se začali smát, pan prezident vypravoval cosi do ouška té ženské, a ona křičela smíchem, a pan prezident se taky smál, až se lískal do kolenou, a sám nalíval šampaňské, a zase napřáhli proti sobě ty sklenky drželi je za stopky a cinkali vesele a dívali se do očí, a pak sladce pili, ta dáma pak lehce porazila pana prezidenta na opěradlo křesla a sama jej líbala, dlouze, tak dlouhý polibek, a pan prezident zavřel oči a ona jej hladila po bocích, a on ji taky, viděl jsem jeho briliantový prsten, jak se třpytil po stehnech té krásky, a pak najednou jako by se probudil, teď zase on se naklonil nad tou kráskou a díval se jí do očí a zase on ji líbal a na chvíli oba ztuhli v objetí, když procitli, tak prezident tak zhluboka vydychnul, sladce vydychnul, a ta dáma taky vydechla, až se jí zapéroval pramínek vlasů, který se jí svezl z účesu do čela, a vztyčili se, drželi se za ruce, jako děti, když chtějí tančit kolo kolo mlýnský, a najednou, držíce se za ruce, rozběhli se ke dveřím a vyběhli, pořád se drželi za ruce, hopsali a skotačili pěšinkami, odkud se ozýval jasný smích a veselý řehot pana prezidenta, a já jsem si pořád nedovedl srovnat portrét pana prezidenta na poštovních známkách a z veřejných místností, měl jsem vždycky dojem, že pan prezident takovéhle věci nedělá, že se to na pana prezidenta nesluší, a přeci, on byl taky jako ostatní bohatí lidé, jako já, jako Zdeněk, teď běžel měsíčním světlem zalitou zahradou, taky ten den odpoledne jsme přivezli kupky už usušeného sena, a viděl jsem, jak bílé šaty té krásky a bílá škrobená náprsenka fraku pana prezidenta a jeho bílé manžety jako porcelánové nádobí se črtají a poletují nocí sem a tam, od kupky sena ke kupce, jak pan prezident nadeběhl té bílé róbě, a jak ji chytil a lehce zvedl, viděl jsem jeho manžety jak zvedají ten bílý šat a jak ji nese, jak si ji stá čí, jak podebírají ty manžety tu bílou róbu, jako by ji právě vylovil z řeky, nebo jako když maminka nese dítě v bílé košilce do postýlky, tak ji pan prezident nesl do hloubi naší zahrady pod staleté stromy, aby s ní zase vyběhl a položil ji na kupku sena. Ale ten šat se mu vysmeknul a běžel zase dál, a pan prezident za ním a do kupky sena padli vždycky oba dva, ale zase se ta bílá róba vztyčila a utíkala dál, až na jedné kupce padla a pan prezident na ni. Viděl jsem ty jeho manžety, a pak jsem viděl; jak se ta róba zmenšuje, jak bílé manžety vyhrnují tu róbu, přehrnují ji, jako jsme my přehrnovali makové květy a pak bylo ticho v zahradě hotelu Tichota…, a přestal jsem se dívat, tak jako se přestal dívat i šéf, pustil záclonky, a Zdeněk se díval do země, a pokojská, která stála na schodišti v černých šatičkách a byla z ní vidět jen bílá zástěrka a křidélko bílé jako čelenka v těch jejích hustých vlasech, dívala se taky do země, všichni jsme se nedívali, ale všichni jsme byli vzrušení, jako by tam na té zválené a zmuchlané kupce sena jsme leželi s tou krásnou dámou, která přiletěla kvůli téhle scéně v seně ajroplánem až z Paříže, jako by se to všechno stalo nám…, a hlavně, že my jsme jediní, kteří jsme téhle milostné slavnosti účastni, že nám to dopřál osud, který ale za to víc nechce než jako od kněze zpovědní tajemství. Po půlnoci mne šéf poslal, abych do dětského domečku odnesl křišťálový džbán se studenou smetanou, pecen čerstvého chleba a do vinných listů zabalenou hrudku másla. A já jsem nesl košík a třásl jsem se, kráčel jsem podle kupek sena, které byly rozmetané načisto, takové lože z té kupky bylo, poklonil jsem se tomu senu, neubránil jsem se a zvedl jsem hrst sena, přivoněl jsem k němu, pak jsem zahnul cestičkou ke třem stříbrným smrkům, a tam jsem už viděl rozsvícené okénko, a když jsem přišel, viděl jsem, jak v tom dětském domečku, tam, kde visí bubínky a švihadla a medvídci a panenky, tam na malilinké židličce sedí v bílé košili pan prezident a naproti němu na zrovna tak malé židličce seděla ta Francouzka, a tak tam seděli ti dva milenci proti sobě a dívali se do očí, na stolečku měli položené ruce, a obyčejná lucerna se svíčkou ozařovala ten domeček… a pan prezident se vztyčil a zastínil okénko, musel být ohnutý, aby vyšel před domeček, a já jsem mu podal košík, tak veliký byl ten náš pan prezident, musel být ohnutý, zatímco já jsem stál, tak jsem byl pořád maličký, a podal jsem ten košík a on mi řekl, děkuji ti, chlapče, děkuji…, a zase ta jeho bílá košile zacouvala, bílého motýlka měl rozvázaného, a o frak jsem zakopnul, když jsem se vracel…, a pak svítalo, když pak vyšlo slunce, z dětského domečku vyšel pan prezident a ta dáma jen tak v kombiné…, táhla za sebou už zplihlé šaty a pan prezident nesl lucernu, ve které hořela svíčka, ale to byla jen tečka proti slunci, které vyšlo…, a pak se pan prezident sehnul a vzal za rukáv frakový kabát a táhl ten kabát za sebou, kabát plný trusky a stébel a sena…, tak kráčeli zasněně vedle sebe a blaženě se oba usmívali… A já jsem se na ně díval a najednou jsem pocítil, že být číšníkem, to není jen tak, že jsou číšníci a číšníci, ale já jsem číšník, který diskrétně obsluhoval prezidenta, a že toho si musím vážit, zrovna tak, jako celý život z toho žil ten Zdeňkův slavný číšník, který obsluhoval ve šlechtickém kasinu arcivévodu Ferdinanda d’Este…, a pak, pan prezident odjížděl jedním autem a ta dáma odjížděla druhým autem, a třetím neodjížděl nikdo, ten neviditelný třetí host, pro kterého byla objednána tato hostina, pro kterého jsme prostřeli, pro kterého taky šéf vyúčtoval jídlo a pokoj, ve kterém ten třetí nespal. Když přišla červencová horka, šéf už nejezdil z pokojíčku do pokoje a jídelny, ale byl ve svém pokoji, v takové ledničce, kde teplota musela být ne větší než dvacet stupňů, ale přestože se nezjevoval, přestože nejezdil cestičkami parku, přesto jako by nás viděl a byl všemohoucí. Obsluhoval a dával příkazy a zákazy píšťalkou, a mně se zdálo, že tou píšťalkou říká víc než mluvením. Ten čas u nás bydleli čtyři cizinci, až odněkud z Bolívie, a přivezli s sebou tajemný kufřík, který hlídali jako oko v hlavě, a dokonce s ním chodili i spát. Všichni byli v černých šatech, černých kloboucích, měli černé svislé vousy a nosili i černé rukavičky a ten kufr tak hlídali, byl taky černý, a taky jako oni se podobal rakvičce. Ty tam byly rozmařilé veselice a prostopášnosti našich nočních společností. Avšak museli moc dobře platit, že je šéf sem vzal. To bylo jeho speciálností, a vůbec tohoto podniku, že když se někdo u nás ubytoval, tak platil česnečku a oukrop a bramborové placky a sklenici kyselýho mlíka zrovna tak, jako by jedl ústřice a humry a zapíjel je Heinkel Trocken. A taky tak s ubytováním, jestli si zdříml do rána na pohovce, musel zaplatit nahoře celé apartmá, a to patřilo k ozdobě našeho domu, k hotelu Tichota. A já jsem pořád chtěl vědět, co mají v tom kufru, až jednou, když se ten vedoucí té černé společnosti vrátil, byl to žid, pan Salamon, dověděl jsem se od Zdeňka, že ten pan Salamon má kontakty s Prahou, se samým arcibiskupem, a že od něj diplomatickou cestou prosí, aby vysvětil zlatou sošku Bambino di Praga, Pražské Jezulátko, které je hrozně populární v Jižní Americe, dokonce tak, že miliony Indiánů nosí to Jezulátko na krku na řetízku, že tam koluje pěkná legenda o tom, že Praha je nejkrásnější město na světě, že Ježíšek tam chodil do školy, a proto chtějí, aby sám arcibiskup pražský vysvětil Pražské Jezulátko, který váží šest kilogramů a je ze samýho zlata. Od té chvíle jsme nežili ničím jiným než tím slavnostním vysvěcením. Ono to nebylo jen tak, druhý den přijela pražská policie, a sám velitel oddělení podal u nás Boliviánům zprávu, že o tom Jezulátku se už ví v pražským podsvětí, a že je tady dokonce nějaká skupina z Polska, která chce to Bambino ukrást. A tak se radili, a nakonec se rozhodli, že bude nejlepší do poslední chvíle ukrýt pravé Jezulátko a na náklady bolivijské republiky nechat udělat ještě jedno Jezulátko pouze z pozlacené litiny, a tohle pozlacený Jezulátko do poslední chvíle vozit s sebou, protože kdyby byla spáchána loupež, tak ať raději ukradnou nebo se zmocní toho falešnýho Jezulátka než toho pravýho. A taky hned druhý den přivezli zrovna tak černý kufřík, a když jej otevřeli, byla to taková krása, že přijel i sám šéf, vyjel z toho svého chlazeného pokoje, aby se Jezulátku poklonil. A pak zase vyjednával pan Salamon s arcibiskupskou konzistoří, ale arcibiskup to Bambino vysvětit nechtěl, protože jediné Bambino bylo v Praze, a teďka by byly Bambina dvě, to všechno jsem se dozvěděl od Zdeňka, protože ten uměl španělsky a německy, a sám Zdeněk byl tak rozčilený, poprvně jsem viděl Zdeňka vyvedeného ze svýho klidu, až třetí den přijel pan Salamon a už v autě stál a od nádraží bylo vidět, že nese dobré zprávy, smál se a třásl rukama a hned se všichni sesedli a pan Salamon podal zprávu, že dostal dobrý tip, že arcibiskup se rád fotografuje, a tak že navrhl, že celý ten obřad se bude filmovat jako příloha Gaumontova žurnálu a celý ten obřad že bude na celém svétě, všude tam, kde je biograf, všude bude nejen arcibiskup, ale i to Jezulátko a Chrám svatého Víta, a tak církev, jak správně navrhl pan Salamon, církev tak získá a rozšíří si svoji popularitu. Když byl ten den slavného vysvěcení, celou noc se radili, a tak se stalo, že já a Zdeněk jsme dostali úkol od policie, že já se Zdeňkem povezeme to pravé Jezulátko a ve třech autech budou sedět ty Bolivíánci s prezidentem policie ve fracích a povezou imitaci Bambina di Praga, a že já se Zdeňkem a třemi detektivy kteří budou přestrojeni za průmyslníky, pojedeme v tichosti jako násled. A byla to veselá cesta, já jsem držel, jak si to vymínil velitel bolivijské katolické skupiny to pravé Jezulátko na klíně, a tak jsme vyjeli z hotelu Tichota, ti detektivové, to byli veselí páni, ti když byl otevřený a přístupný veřejnosti poklad a korunovační klenoty, pak v přestrojení za jáhny chodili kolem postranního oltáře a modlili se jen jako, a přitom měli jak Al Capone revolvery na kšandičce na prsou, a když byla přestávka, tak se dvakrát nechali fotografovat s těmi klenoty přestrojeni za preláty, smáli se pořád, když si na to vzpomněli, a taky jsem jim musel za jízdy ukázat to Bambino di Praga, a nakonec jsme se přemluvili, že zastavíme a za ohradou nás Zdeněk vyfotografuje ve skupince s Bambinem di Praga, s fotografickým přístrojem těch tajných, kteří byli přestrojeni za průmyslníky Než jsme dojeli, tak vyprávěli, jak když je nějaký státní pohřeb, jak zase mají na starosti, aby když je vláda na pohřbu, nikdo nepovolaný se tam nedostal, aby do věnců neuložil pumu, že mají takový kopí a jak napřed všechno to zelení a květinovou pompu propíchají tím kopím, a jak taky se dávají fotografovat, a ukázali nám fotky na kterých jsou v pokleku kolem nějakého katafalku opřeni o to kopí, kterým se zkouší, zda nemají v sobě věnce uloženou pumu nebo aspoň pumičku. A dneska že zase jsou jako průmyslníci, ve fraku, že budou klečet a po kolenou popolízat k tomu aktu, aby ze tří stran mohli dávat pozor, aby se něco nestalo s Bambinem di Praga. A tak jsme projeli Prahou, a když jsme dojeli na Hrad, tak nás očekávali ti Boliviánci, a pan Salamon převzal kufřík a nesl jej chrámem, a všechno bylo v plném lesku jako o svatbě, varhany hřímaly a preláti s insigniemi se klaněli, jak nesl pan Salamon to Jezulátko a kamera vrčela a snímala všechno, a pak byl ten obřad, to byla vlastně taková slavná mše, nejzbožněji klečel pan Salamon a my jsme po kolenou se pak pomalu blížili k oltáři, všechno se třáslo květinami a zlacením a chór zpíval slavnou mši, a na jejím vrcholku, když kameraman dal znamení, bylo vysvěceno Bambino di Praga, a tak z předmětu se stala devocionálie, která posvěcená arcibiskupem vydává ze sebe nadpřirozenou moc, má posvěcující milost. Když skončila mše a arcibiskup odešel do sakristie, pan Salamon v doprovodu kapitulního vikáře šel za ním, a když se vrátil, zastrkoval náprsní tašku do kabátu, jistě daroval značný šek jménem bolivijské vlády na opravu kostela, anebo asi je taky nějaká taxa za vysvěcení. A pak jsem viděl i pana velvyslance bolivijské republiky jak nese Bambino di Praga chrámem, zase všechno v doprovodu varhan a chóru, a zase přijela auta a Bambino di Pra ga bylo uloženo, ale my už jsme nevezli s sebou nic, a všichni i s panem velvyslancem, všechna ta suita přijela do hotelu Steiner a my jsme jeli sami domů, abychom přichystali všechno na noční hostinu na rozloučenou. Když pak v deset hodin přijeli ti Boliviáni, tak teprve tady u nás si oddychli, tady začali pít šampaňské a koňaky a ústřice a kuřata, a do půlnoci přijela tři auta a přivezla operetní tanečnice a teprve tu noc jsme zažili tolik práce jako nikdy ne, tolik lidí jsme tady neměli, a prezident policie, který to tady všechno znal, zase nechal falešné Pražské Jezulátko na krbu pánského pokoje a to pravé Jezulátko, to tajně odnesl do dětského domečku, a tam mezi panenky a loutky a švihadla a bubínky bezstarostně položil to vysvěcené Bambino di Praga. Pak všichni pili a nahé tanečnice tančily kolem falešného Bambina di Praga a až za úsvitu, když byl čas, aby pan velvyslanec odjel do svého sídla a zástupci Bolívie odjeli na letiště, aby se dostali zase domů, tak prezident policie přinesl to pravé Bambino dí Praga a vyměnil ho za to falešné Pražské Jezulátko, ale ještě štěstí že pan Salamon se podíval do kufříku, protože v tom veselí a zmatku tam prezident položil tu krásnou panenku ve slováckém kroji, a tak všichni běželi k dětskému domečku a tam leželo Bambino di Praga mezi bubínkem a třemi panenkami, tak rychle vzali to svěcené Bambino a místo něj dali tu panenku ve slováckém kroji a vyjeli do Prahy Ale třetího dne jsme se dozvěděli, že zástupci bolivijské republiky museli zpozdit odlet letadla, protože aby spletli lupiče, nechali falešné Jezulátko před vchodem na letiště, a že uklízečka nejdřív dala to Jezulátko do buxusů, ale když v letadle členové delegace, vedené panem Salamonem, když už tady v bezpečí otevřeli kufřík, zjistili, že to, co mají s sebou, není to pravé Jezulátko vysvěcené panem arcibiskupem, ale to falešné, to ne ze zlata, ale z pozlacené litiny, jen šatečky byly stejné…, a tak honem běželi a našli to pravé Jezulátko, v tu chvíli, když portýr u něj stál a ptal se okolostojících, komu patří tady ten kufřík?, a když se nikdo nehlásil, tak nechal tam stát Bambino di Praga na chodníku…, a právě v tu chvíli se přiřítili bolivijští reprezentanti a vzali ten kufřík, a když potěžkali, oddychli si, otevřeli a viděli, že to je to Jezulátko pravé…, a honem s ním letěli do letadla, aby odletěli do Paříže a pak dál do své vlasti s Bambinem di Praga, které chodilo podle indiánské legendy v Praze do školy a Praha je podle té legendy nejstarší město na světě… Stačí vám to? Tím dneska končím.