Текст книги "Obsluhoval jsem anglického krále"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 7 (всего у книги 10 страниц)

A tak se stalo neuvěřitelné zase jednou skutkem, to už jsem nebyl v Košíčku, před rokem jsem tam byl naposledy, taky jsem se tak loučil, taky jsem tak mával, než se kočár přesunul přes kopečky, taky jsem si zaplakal a dráhou jsem pak jel do nového působiště. Ty vzácné známky jsem měl v docela obyčejném kufříku s jídlem, v takovém vulkánovém kufru, který jsem našel pohozený, protože jen jsem porovnal z katalogu, ze Zumsteina, hodnotu některých známek, hned jsem věděl, že už nebudu potřebovat pokládat svůj pokoj stokorunami, že i kdybych si ze stokorun udělal tapety, i kdybych si je nalípal na strop a v předsíni a na záchodě, i v kuchyni, celý byt vylepený zelenými kachlíčky stokorun, tak nic se nemohlo rovnat sumě, kterou jednou stržím za tyhle známky, jen za ty čtyři známky podle Zumsteinu bych dostal tolik, že bych byl milionářem, a tak jsem v duchu počítal, jak se jednou vrátím, Němci už mají prohranou válku, tedy konec bude co nevidět, protože jak každý vysoký důstojník kamkoliv vstoupil, přečetl jsem z jeho tváře celou situaci, moje noviny a zprávy z bojišť jsem četl v těch obličejích, i kdyby si byli dali na oči blýskající monokly, přesto bych to poznal, i kdyby si vzali černé brýle, viděl jsem jasně, jak to dopadne, i kdyby si natáhli přes obličej kuklu jako černé masky, podle chůze bych uhádl z toho generálského držení a chování, jaká je situace na bojišti…, a tak jsem chodil po peronu a přišlo mi podívat se na sebe do zrcadla, a jak jsem se na sebe podíval, tak jsem najednou viděl sebe sama jako cizího člověka, jako ty všechny Němce ze všech krajů a odstínů povolání a nemocí a zálib, a které jsem, protože jsem obsluhoval habešského císaře, uhádnul, protože jsem koneckonců byl školen panem vrchním Skřivánkem, který obsluhoval anglického krále, a tak jsem se na sebe podíval, a úhlem toho pronikavého pohledu jsem viděl sám sebe přesně tak, jak jsem sebe neviděl, jako sokola, který – když popravovali české vlastence, tak se dával prohlížet nacistickými doktory zda budu schopen obcovat s německou učitelkou tělocviku, a zatímco Němci vyvolali válku s Ruskem, já jsem měl svatbu a zpíval jsem Die Reihen dicht geschlossen, a zatímco doma lidé trpěli, tak já se mám dobře v německých hotelích a hotýlcích, kde posluhuji německé armádě a eseswaffe, a jak válka skončí, tak jako tak nemohu už nikdy nazpátek do Prahy, viděl jsem, jak mne někde ne věší, ale jak já sám sebe věším na první lucernu, jak sám sobě v nejlepším případě dávám deset let i více…, a tak jsem stál a díval se v jitřním nádraží, docela prázdném, sám na sebe jako na hosta, který mi jde vstříc a který se mi pak bude vzdalovat, ale já, který jsem obsluhoval habešského císaře, já jsem odsouzen i k pravdě, a tak jak jsem se zvědavě kochal utrpením a diskrétnostmi cizích lidí, tak teď zrovna tou samou metodou se dívám na sebe a je mi z toho pohledu špatně, obzvláště když ten můj sen stát se milionářem a ukázat Praze a těm hoteliérům, že já jsem jedním z nich a nejen nějakým, ale možná i nad nimi, a že jen a jen na mně teďka záleží, co udělám, abych se mohl vrátit domů a koupit ten největší hotel a rovnat se jak Šroubkovi, tak panu Brandejsovi, těm sokolům, kteří mne přezírali a se kterými lze mluvit jen z pozice síly, z pozice toho mého kufříku, ve kterém jen za čtyři známky, které Líza ukořistila ve Varšavě nebo někde v Lemberku, si koupím hotel…, hotel Ditie…, Dítě…, anebo abych koupil něco v Rakousích nebo ve Švýcarsku? radil jsem se se svým obrazem v zrcadle, a za mnou tiše přijížděla vlaková rychlíková souprava, vojenský lazaret z fronty…, a když zastavil, viděl jsem v zrcadle zatažené rolety, a teď se jedna roleta zvedla, ruka držící šňůrku ji pustila a na posteli ležela žena v ženském nočním prádle, zívala, až si vyvracela sanici, a protírala si oči, a když si je protřela, dívala se ospalýma očima, kde to zastavil ten vlak? A já jsem se díval a ona se dívala na mne a byla to Líza, moje žena, viděl jsem, jak vyskočila a míhala se plotem oddělení, a vyběhla tak, jak byla, a než jsem se nadál, tak mi visela na krku a líbala mne jako za svobodna a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem viděl, že se změnila, tak jako se změnili všichni ti důstojníci, kteří přijeli z fronty a v Košíčku strávili příjemný týden s manželkou nebo s milenkou, a Líza zrovna tak musela vidět a zažít neuvěřitelné věci, které se ale staly skutkem…, a byla to zase ta učitelka tělocviku, vezla vojenský transport mrzáků tam, kam jsem jel i já, do Chomutova, do vojenského lazaretu u jezera, a já jsem jen nastoupil s tím kufříkem, a pak se vlak rozejel a já jsem vešel do kupé k Líze, a když jsem jí vysvlékal košili za zataženými záclonkami a zamčenými dveřmi, chvěla se tak jako za svobodna, protože ta válka ji asi učinila svobodnou, pokornou, na oplátku zase vysvlékala ona mne a nazí jsme si leželi v náručí, a nechala se ode mne líbat na břicho, a vůbec všechno v rytmu jízdy vlaku a pohybujících a dotýkajících se a na kupluncích pérujících náraznících…

A na nádraží v Chomutově už čekaly sanitky a vozy a celé autobusy, takové pojízdné nemocnice na šesti pneumatikách, a já jsem neposlechl Lízu a stál jsem na konci vyklizeného peronu, nechali mne tady jen proto, že jsem vystoupil s Lízou, která se hlásila veliteli nádraží, a pak vykládali to, co přivezl tenhle vlak z fronty, čerstvé a transportu schopné mrzáky, všechny ty, kteří nemohli chodit, s amputovanýma nohama jednou nebo oběma, a všechny ty vojáky naskládali do těch aut a transportů, plný peron mrzáků, a když jsem se na ně díval, tak jsem nepoznal, ale věděl jsem, že to jsou všichni ti, kteří jako by byli připouštěni v tom městečku nad Děčínem, všichni ti, kteří se jako by loučili v Košíčku, a tohle, to je ten poslední obraz jejich komedie, divadla, biografu. A já jsem s prvním transportem odejel tam, kam jsem byl určen, do kantýny vojenské nemocnice, s kufříčkem na klíně, zatímco kožený kufr jsem hodil na střechu do zahrádky mezi vojenské tlumoky a rance. Ten den jsem se jen prošel krajinou a lágrem, který se táhnul na úpatí kopečku, takového třešňového a višňového sadu, které sestupovaly až do kamencového jezera, které se ještě teď podobalo jezeru Genezaretskému nebo svaté řece Ganges, protože zřízenci na dlouhých molech odváželi mrzáky s hnijícími ranami po amputacích do toho jezera, ve kterém nebylo jediného hmyzu, jediné rybky, vůbec všechno v té vodě uhynulo a už nikdy, dokud voda bude vyvěrat z toho kamencového lomu, nikdy se tady neobjeví život, tak tady v tom leželi ti mrzáci, ti, kteří už byli lehce vyhojení, zvolna plavali, chyběla jim jedna noha nebo obě pod koleny, někteří neměli vůbec nohy, tak jen ty trupy jako žáby pohybovaly rukama ve vodě, kde jim z modrého jezera vyčnívaly hlavy, vypadalo to jako v těch bazénech nad Děčínem, byli to zase ti fešáci, avšak když už doplavali, když si pobyli tak dlouho v jezeře, jak jim nařídil lékař, tak se přitahovali rukama a tak se vyplazili na břeh jako želvy, a zůstali ležet a čekali, až je zřízenci uloží do koupacích plášťů a teplých dek, a zvolna jich celé stovky, jednoho za druhým do sbíhajících se paprskovitých mol svezou na hlavní plató před restaurací, kde hrála dámská kapela a podávalo se jídlo… Mne nejvíc dojímalo oddělení s uskřípnutými míchami, ti, kteří tahali za sebou celý spodek těla, vypadali jak na souši, tak ve vodě jako mořské panny, a potom beznozí, tak měli maličký trup, že vypadali, jako by hlavy byly rovnou na nohách, ovšem tihleti rádi hráli ping-pong, měli takové skládací chromované vozejčky, se kterými se dovedli tak rychle pohybovat, že hráli i fotbal, jenže místo nohou používali rukou, vlastně handbal, a vůbec, jen trošku okřáli, tak jednonozí a bezrucí a s ohořelými hlavami, všichni měli hroznou chuť do života, hrávali fotbal a ping-pong a ten handbal až do setmění, troubíval jsem na ně trumpetou, takovou večerkou jsem je svolával k večeři, a všichni, když přijeli na těch vozíčcích nebo se přivlekli o berlích, všichni zářili zdravím, protože tady v tomhle oddělení, kde jsem já podával jídla, tak tady byly už takzvané rehabilitace, zatímco ve třech ostatních odděleních dávali lékaři raněné z fronty operacemi a pak elektřinou a iontoforézou dohromady… A já jsem z těch mrzáků někdy míval opačné vidění, tak jak jsem pořád vidíval ty údy, o které přišli, stávalo se mi, že jsem ty chybějící údy viděl a ty skutečné mi mizely, takže jsem se lekal, co to vlastně vidím? A pak jsem si vždycky položil prst na čelo a řekl jsem si, proč to tak vidíš? Protože jsi obsluhoval habešského císaře, protože jsi byl školen vrchním Skřivánkem, který obsluhoval anglického krále. Jednou týdně jsme s Lízou jezdili za synáčkem do Chebu do hotelu U města Amsterodamu… Líza se teď zase vrátila k svému plavání a to bylo její, pořád se ráchala v tom jezeře a od plavání byla tak tuhá a krásná jako bronzová socha, že jsem se nemohl dočkat, až budeme spolu, a Líza bude chodit stavením nahá, stáhli jsme záclony a ostatně, Líza se vůbec změnila. Koupila si knihu od nějakého říšského sportovce Fouré nebo Fuké a tam byl kult nahého těla, a protože Líza měla krásné tělo, tak se dala k nudistům, aniž by u nich byla, ráno mi podala kávu jen tak v sukni, někdy přišla i nahá, a když se na mne podívala, spokojeně kývla a usmála se, protože v mých očích viděla, že se mi líbí, a že je tedy krásná… Ale s tím Siegfriedem, synáčkem, bylo trápení, první věc, kterou dostal do ruky, každou zahodil, až jednou, když lezl po podlaze Města Amsterodamu, tak vzal kladívko a dědoušek mu podal z legrace hřebík, a ten chlapec nasadil hřebík a jednou ranou jej zarazil do podlahy…, a pak ten chlapeček, zatímco ostatní si hráli se štěrchátky a medvídky, zatímco jiné děti už běhaly, tak Siegfried lezl po podlaze a tak dlouho řval, až dostal kladívko a hřebíky a sázel je do podlahy jedna radost, a zatímco ostatní děti už začínaly žvatlat, tak náš synáček nejenže nechodil, ale neřekl ani mama, jen se třásl na kladivo a hřebíky, a dokud byl vzhůru, tak se Město Amsterodam otřásalo ranami kladiva a podlaha byla plná zaražených hřebíků, a z toho měl tak vyspělou pravačku, že už z dálky bylo vidět tu silnou paži…, a když jsme byli na návštěvě, tak pokaždé jsem to nevydržel, ostatně synáček mne ani svoji matku nepoznal, po ničem nevolal než po tom, co mu zase dali, kladívko a hřebíky, a hřebíky byly na poukazy a na lístky nebo načerno, musel jsem potom shánět hřebíky, kde se dalo, a synáček ranami zabíjel šesticentimetrové hřebíky do podlahy a po každé té ráně jsem se chytil za hlavu, protože jsem hned poprvně na tom svém dítěti poznal, na tom hostovi, který je mým synkem, že to je a bude kretén, a že zatímco ostatní děti jeho věku půjdou do školy, tak Siegfried začne chodit, a zatímco ostatní vyjdou školu, tak se Siegfried naučí jakžtakž číst, a zatímco ostatní se už ožení, tak Siegfried bude se učit znát hodiny, a přinese noviny a bude doma, protože bude k nepotřebě, jedině že by přibíjel hřebíky…, tak jsem se díval na svého synka a při každé návštěvě jsem viděl podlahu dalšího pokoje naskrz probitou hřebíky, usuzoval jsem správně i dál, protože jsem se na našeho chlapce nedíval jako na svého syna, ale jako na hosta…, avšak ten posedlý chlapec těmi hřebíky vbíjenými do podlahy, to nebylo jen tak, ono to dostávalo jinačí smysl, ty jeho hřebíky vháněné do prken podlahy kladivem, zatímco všichni, když houkal nálet a utíkali do krytů, tak Siegfried se z toho radoval a zářil, zatímco ostatní děti měly v kalhotkách, tak Siegfried tleskal ručkama a smál se a najednou byl tak krásný, jako by od něj odešel ten psotníček a ta mázdra z mozkové kůry, a zatímco padaly bomby, Siegfried vbíjel hřebík za hřebíkem do prkna, které mu s sebou brali do sklepa, a řičel smíchem… A já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem se radoval z toho, že můj synáček je sice blbý, ale zase ne tak, aby byl schopen věštit budoucnost všech německých měst, o kterých jsem věděl, že všechna přesně skončí tak jako podlahy pokojů hotelu, koupil jsem tři kila hřebíků a Siegfried je dopoledne vbíjel do podlahy kuchyně a odpoledne, když vbíjel hřeby do pokojový podlahy, já jsem pracně vytahoval hřebíky z kuchyně a radoval jsem se v duchu, jak letecké koberce maršála Teddera zrovna tak vbijí do země pumy přesně podle plánu, protože můj chlapec vbíjel hřebíky přesně podle přímek a do pravého úhlu…, slovanská krev zase zvítězila a já jsem byl na chlapce pyšný, protože sice ještě nemluvil, ale už začal chodit, ale pořád jako Bivoj, s kladívkem v pevné ruce…

Zničehonic se mi teď objevovaly obrazy na které jsem už dávno zapomenul, a najednou byly přede mnou, tak svěží a přesné, že jsem stál s tácem a minerálkami jakoby zasažený bleskem, a stačilo pár vteřin u kamencového jezera a domyslel jsem portrét Zdeňkův, toho vrchního v hotelu Tichota, který se tak rád bavil, když měl volno, že utratil všechny peníze, které měl u sebe, vždycky to bylo několik tisíc…, ten obraz, který se mi zjevil, byl obraz jeho strýce, nějakého kapelníka od vojenské hudby, který byl už na penzi, kapelníka, který štípal dříví v lese na své parcele, kde měl domeček docela zarostlý květinami a chvojím, a ten strýc, protože byl tím kapelníkem za Rakouska, tak nosil pořád tu uniformu, i když štípal dříví, protože napsal dva kvapíky a několik valčíků, které se pořád hrály, ale nikdo už nevěděl, kdo to byl ten kapelník, mysleli si všichni, že už umřel, a tak Zdeněk, jak jsme takhle jeli na ten náš volný den kočárem, tak jsme slyšeli dechovou vojenskou hudbu, a Zdeněk stál na kočáře a dal znamení kočímu, aby zastavil…, a pak šel za tou vojenskou hudbou, ta hrála valčík toho strýce a už tam stály autobusy, celá vojenská hudba za chvilku nasedala, měla odjet někam na soutěž vojenských hudeb, a Zdeněk přemluvil vojenského kapelníka, dal mu všechny peníze, co měl u sebe, čtyři tisíce korun pro vojáky na pivo, aby udělali to, co jim nařídí, a tak jsme vystoupili z kočáru a sedli do prvního autobusu, a pak jsme vystoupili v lese za hodinu jízdy a sto dvacet hudebníků v uniformách se svými vyblýskanými nástroji pomalu kráčelo lesní cestou, pak zahnuli na pěšinu roubovanou hustým křovím, nad kterým se tyčily vysoké borovice, a Zdeněk dal znamení, aby počkali, a vyraženými plaňkami zmizel na parcele v křoví, a pak se vrátil, řekl svůj plán, dal znamení a všichni vojáci jeden po druhém lezli plaňkami do křovisek a Zdeněk jako na frontě dával pokyny, aby obstoupili domek ukrytý v křoví, odkud se ozývaly údery sekyrky, a tak tiše celá hudba obstoupila ten špalek a starého muže v rakouské staré uniformě vojenského kapelníka, a dirigent té vojenské hudby, když Zdeněk dal znamení, najednou odhodil zlatou hůl a zavelel hlasitě a z křoví se zvedly a vystoupily dechové vyblejskané nástroje, a hudba spustila ryčný kvapík, který složil Zdeňkův strýc a který vojenská hudba vezla na soutěž, a starý kapelník zůstal stát tak, jak rozpůlil polínko, a hudba vystoupila o pár kroků, ale pořád do půli pasu v borovém a dubovém podrostu, jediný kapelník s tou zlatou holí stál v té zeleni po kolena a vyhazoval hůl, a hudba hrála ten kvapík, nástroje se blýskaly ve slunci, a starý kapelník se zvolna rozhlídnul, a na jeho tváři se objevil tak nebeský výraz, jako by umřel, a když hudba dohrála ten kvapík, hned navázala na valčík koncertní…, a starý kapelník se zhroutil, držel sekyrku na klíně a rozplakal se, dirigent té vojenské hudby s tou zlatou holí přistoupil, dotekl se starcova ramene, a když se ten vztyčil, předal mu tu hůl a Zdeňkův strýc vstal, jak nám potom říkal, myslel, že umřel a že se dostal do nebe mezi vojenskou kapelu, myslil, že v nebi hraje vojenská hudba a že bůh je dirigent té hudby a že mu předává svoji hůl…, a stařec dirigoval tu svoji skladbu, a když dokončil, vystoupil z křoví Zdeněk a podal strýčkovi ruku a popřál mu zdraví…, a za půl hodinky hudba už zase nasedala do autobusů, a když odjížděly ty autobusy, tak hrály Zdeňkovi tuš, slavnostní fanfáru, a Zdeněk stál a byl pohnutý, ukláněl se, děkoval, a když autobusy a za nima i ty fanfáry zmizely na lesní cestě ošlehávané větvemi buků a bukových keřů… Vlastně ten Zdeněk, to byl takový anděl, každé jeho volno, které jsme spolu strávili, byly si podobné, deset dní pak přemýšlel, jak utratí ty tisíce, zatímco já jsem se zamykal a po zemi rozkládal ty stokoruny, a pak jsem bosky chodil po těch bankovkách jako po vykachlíkované podlaze, nebo jsem si do nich lehl jako na nějakou zelenou louku, tak Zdeněk jednou vystrojil nějakému kameníkovi svatbu pro jeho dceru, jindy zase jsme šli a v konfekci oblíkli do námořnických bílých šatů všechny kluky ze sirotčince, nebo o pouti zaplatil všem kolotočům a všem houpačkám režii za celý den a ten den se všichni mohli vozit zadarmo, o jednom volném dni jsme zase nakupovali v Praze ty nejkrásnější kytice a flašky rosoliček a chodili od jednoho veřejného záchodku ke druhému a gratulovali hajzlbábám k svátkům, které neměly, narozeninám, které už byly, a Zdeněk měl vždycky štěstí, že jedna z bab ty narozeniny nebo jmeniny zrovna měla…, a tak jsem si jednou řekl, že si zajedu podívat se do Prahy a že si sjedu taxíkem do hotelu Tichota optat se, jestli je tam ještě Zdeněk, a když není, tak kde asi je, že se taky podívám tam, kde jsem byl u babičky na vychování, zdali tam ještě je ta cimra, v jejíchž oknech se zjevovaly košile a spodky tak, jak to shora vyhazovali oknem klozetu hosté z Karlových lázní a babička ty špinavé spodky spravovala a prodávala na stavbách dělníkům a zedníkům… A tak jsem stál na nádraží v Praze, když jsem vyhledal vlak na Tábor, tak jsem odhrnul rukáv, abych se podíval, kolik je hodin, a když jsem zvedl oči, viděl jsem, jak u trafiky stojí Zdeněk, úplně jsem ztuhnul, to bylo zase to moje, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, zůstal jsem strnulý s rukou odhrnující rukáv, a viděl jsem, jak se Zdeněk rozhlíží, jako by dlouho čekal, a pak zvedl ruku, jistě někoho čekal, protože chtěl se taky podívat na hodinky, ale najednou ke mně přistoupili tři muži v kožených pláštích a chytili mne za ruce, já jsem pořád držel tu ruku na hodinkách, viděl jsem Zdeňka, jak se na mne díval jako v snách, byl bledý, jen tak stál a díval se na mne, jak mne nakládají do auta a odvážejí Němci, a já jsem se divil, kam mne vezou a proč, a oni mne vezli na Pankrác, otevřely se brány a zase mne vedli jako zločince a hodili mě do cely…, a já jsem byl najednou oslněn tím, co se mi stalo, najednou jsem se skoro zaradoval, trnul jsem, aby mne hned tak nepustili, přál jsem si, protože válka už se stejně chýlila ke konci, přál jsem si, abych byl zavřen, abych byl v koncentračním táboře, přál jsem si, abych byl zavřen právě od Němců a Němci, moje šťastná hvězda mi zazářila, otevřely se dveře a byl jsem veden k výslechu, a když jsem všechna data řekl, a důvod, proč jsem přijel do Prahy, tak vyšetřující zvážněl, a pak se mne ptal, koho jsem čekal? A já jsem řekl, že nikoho, a tak se otevřely dveře a vešli dva v civilu, vrhli se na mne a rozbili mi nos, vyrazili dva zuby, padl jsem na zem, nakláněli se nade mnou a znova a znova se mne ptali, koho jsem čekal, kdo mi měl předat zprávy, a já jsem řekl, že jsem přijel na návštěvu Prahy, jen tak na výlet, a jeden z nich sklonil obličej, zvedl mi tvář a chytil mne za vlasy a hlavou mi tloukl do podlahy, vyšetřující křičel, že dívání se na hodinky je znamení smluvené a že jsem zapojen do podzemního bolševického hnutí…, a pak mne odnesli a dali mezi vězně, ti mi vytahali rozbité zuby, otřeli krev a roztržené obočí a já jsem se smál a smál, tak nějak jsem necítil nic, ani to bití, ani ty rány, ani ta zranění, ostatní se na mne dívali, jako bych byl slunce, hrdina, když mne tam hodili, tak na mne s hnusem křičeli ti esesáci, ty bolševická svině!, a mně to označení znělo v uších jako lahodná hudba, jako milounké oslovení, protože jsem začínal vědět, že tohle je vstupenka, zpáteční lístek do Prahy, zmizík, šťáva, kterou lze vymazat jedině to, kam jsem se dostal, když jsem si vzal Němku, že jsem stál v Chebu před nacistickými doktory, kteří mi prohlíželi přirození, zda je schopno obcovat s germánskou árijkou…, ten rozbitý obličej je za to, že jsem se díval na hodinky, je legitimací, kterou jednou budu prověřen a vstoupím zase do Prahy, jako protinacistický bojovník, a hlavně že ukážu všem těm Šroubkům a Brandejsům a všem hoteliérům, že já mezi ně patřím, protože když budu živ, tak určitě si koupím jeden ten veliký hotel, když třeba zrovna ne v Praze, tak určitě někde jinde, protože s tím kufříkem známek – tak jak chtěla Líza bych si mohl koupit hotely dva, a vybrat si zda v Rakousku nebo ve Švýcarech, ale v očích těch rakouských nebo švýcarských hoteliérů bych nebyl vůbec nic, těm bych nepotřeboval něco dokazovat nebo dokázat, s nimi jsem neměl žádné účty z minula, nad těmi jsem se nepotřeboval vytáhnout, ale mít v Praze hotel a v Praze být v grémiu hoteliérů a dotáhnout to na tajemníka všech pražských hotelů, to už by mne museli uznat – nemilovat, ale respektovat, a mně o nic jiného do budoucna nešlo… A tak jsem byl na Pankráci celkem čtrnáct dní, ještě další výslechy pak ukázaly, že šlo o omyl, že skutečně čekali na člověka, který se měl dívat na hodinky, že už chytili spojku, ze které dostali to, co potřebovali, až na to, že to byl někdo jiný a já jsem si vzpomenul, že tam stál Zdeněk a že se chtěl dívat na hodinky taky, že Zdeněk je můj přítel a že to viděl, že já to vlastně vzal za něj, že on bude někým velice důležitým, a že i když nikdo z cely, tak určitě Zdeněk mě obhájí, a tak když jsem se od výslechů vracel, než do mne strčili rukou, tak jsem si obnovil krvácení z nosu a zase jsem se usmíval a smál jsem se, a z nosu mi chrstala krev…, a pak mne propustili, vyšetřující se mi omluvil, podotkl ovšem, že zájem říše nutí, aby raději devadesát devět spravedlivých bylo omylem potrestáno, než aby jeden jediný vinný jim unikl… A tak jsem stál navečer před branami pankrácké trestnice, a za mnou vyšel taky propuštěný… a ten, když vyšel, tak se zhroutil, posadil se na chodník, tramvaje jezdily ve fialovém zatemnění, chodci proudili nahoru dolů, mladí lidé se vodili za ruce a děti si v soumraku hrály, jako by ani nebyla válka, jako by na světě byly jen květiny a objetí a milostné pohledy, a ty dívky v tom teplém soumraku měly halenky a sukně tak narafičené, že i já jsem se s chutí podíval po tom, co bylo připravené pro mužské oči, záměrně všechno dané do erotické perspektivy…, to je krása…, řekl ten mužský, když se vzpamatoval a já jsem se mu nabídl ku pomoci…, povídám, jak dlouho? A on řekl, že si odseděl deset let…, a chtěl vstát, ale nešlo mu to, musel jsem ho podpírat, ptal se mne, jestli nepospíchám? A já jsem řekl, že ne, a když se mne ptal, proč jsem seděl, řekl jsem, že pro ilegální činnost, a tak jsme kráčeli k tramvaji a musel jsem mu pomoct do elektriky, a zase všude v tramvaji a venku bylo plno lidí a všichni jako by se vraceli nebo šli do nějaké taneční zábavy, a já jsem si poprvé všiml, že vlastně Pražačky jsou krásnější než ty Němky, že mají větší vkus, že Němky všechno nosí jako nějakou uniformu, že šaty, že ty dirndly a zelené kostýmy a myslivecké kloboučky mají pořád do sebe něco vojenského… A tak jsem seděl vedle šedivého mladíka, mohlo mu být ne víc než třicet let, a taky jsem mu to řekl, že přes ty šediny je mu tak málo, a když jsem se zničehonic zeptal, koho jste zabil?, chvíli váhal, pak se dlouze díval na trčící prsy dívky, která se držela navíc jednou rukou držáku tramvaje, a on se mne zeptal, jak to tak víte? A já jsem řekl, že jsem obsluhoval habešského císaře…, a tak jsme dojeli na konečnou jedenáctky a byla už tma a ten vrah pravil, abych s ním šel k jeho mamince, abych jej doprovodil, že by mohl padnout cestou…, a tak jsme kouřili a čekali na autobus, který brzy přijel, a jeli jsme tři stanice a vystoupili u Koníčkového mlýna, ten vrah mi řekl, že půjde raději zadem, přes vesnici Makotřasy, aby byl dřív doma, a hlavně aby maminku překvapil a prosil za odpuštění…, řekl jsem, že s ním půjdu jen na kraj vesnice, až před vrata rodinného domku, jeho domova, a pak se vrátím na hlavní a tam pojedu autostopem, a všechno jsem dělal ne z nějakého soucitu nebo laskavosti, ale pořád jsem myslel na to, abych měl co nejvíc alibi, až jednou ta válka skončí, a ona skončí co nevidět…, a tak jsme kráčeli hvězdnou nocí, prašná cesta nás vyvedla zatemněnou vesnicí zase do mokré krajiny modré jako kopírovací papír, s uzoučkým měsícem, který oranžově svítil a vrhal za námi nebo před námi nebo po příkopech v boku tenký, sotva znatelný stín…, a pak jsme vyšli na kopeček, jen tak jako by si hlína vzdechla, a on řekl, že teď a odtud už bude vidět jeho rodiště a jeho vesnička…, ale když jsme vyšli na vršek, nebylo vidět ani jedno stavení…, vrah zaváhal a skoro se polekal, zabreptal, to není možné, že bych se zmejlil? Asi za tím druhým vrškem…, ale když jsme ušli stovku metrů, padl na vraha i na mne strach…, teď se vrah roztřásl ještě víc, než když vyšel z vrat pankrácké trestnice…, posadil se, utíral si čelo, které se lesklo, jako by přes něj tekla voda… Co je, povídám. Tady byla vesnice a je celá pryč, blázním, nebo jsem zešílel, nebo co? breptal vrah… Povídám, jak se ta vesnice jmenuje? A on pravil, Lidice…, povídám, tak to je tedy ta vesnice pryč. Němci ji rozstříleli a lidi postříleli a zbytek odvezli do koncentráku. A vrah se ptal dál, a proč? Povídám, protože zavraždili říšského protektora a cesta vrahů vedla sem… A vrah seděl a ruce mu visely přes pokrčená kolena, jako dvě ploutve… A pak se zvedl a jako opilý chodil tou měsíční krajinou a pak se zastavil před takovým kůlem, a padl před ním a objal ten kůl, ale on to nebyl kůl, ale kmen nějakého stromu, a trčela z něj jediná useknutá větev, jako by se na té větvi popravovalo oběšením. Tak tady, řekl vrah, tady, to je náš ořech, tady byla naše zahrada, a tady zvolna kráčel, tady někde…, pak poklekl, a rukama vyhmatával zasypané základy stavení a hospodářských budov, jistě šel slepeckým písmem posilovaným vzpomínkou, a když ohmatal po kolenou celý rodný dům, posadil se pod kmen a zakřičel, vy vrahové!, a vstal a zatínal pěsti a modré žíly mu vyběhly na krku v tom světle sporého měsíce…, a když se vykřičel vrahů, tak se vrah posadil na zem, zaklonil se, ruku sepnul pod kolenem a houpal se jako v houpací židli a díval se na tu větev črtnutou přes srpek měsíce a hovořil, jako by se zpovídal…, a já jsem měl krásnýho tatínka, a ten byl krásnější, než jsem teď já, já jsem proti němu nepodařenec, i když jsem hezký, a tatínek měl rád ženské a ženské měly ještě raději tatínka, a tak tatínek chodil za sousedkou, a já jsem na tatínka žárlil, a maminka se trápila, a já jsem viděl, jako tatínek, vidíte? Tady za tuhle větev se držel, a když se rozhoupal, tak se tak šikovné pustil, že byl na druhé straně plotu, a tam byla hezká sousedka, a já jsem si jednou na tatínka počkal, a když přeletěl přes plot, tak jsme se hádali a já jsem tatínka zabil sekyrou, ne že bych ho chtěl zabít, ale že jsem měl rád maminku a maminka se trápila…, a teďka z toho všeho zbyl jen kmen ořechu…, a moje maminka, ta je asi taky mrtvá… Povídám, může být v koncentráku, brzy se vrátí… A vrah se zvedl a řekl, půjdete se mnou? Půjdeme se zeptat…, a já jsem řekl, pročpak ne…, já umím německy… A tak jsme se vydali na Kladno a před půlnocí jsme byli v Kročehlavech a německé hlídky jsme se zeptali, kde je budova gestapa? A hlídka nám řekla, kudy se tam jde. A pak jsme stáli před vraty, v prvním patře bylo nějak veselo, šum a hluk a nějaké cinkání a ženský pronikavý smích… A hlídky se střídaly byla jedna hodina po půlnoci, a já jsem veliteli hotovosti řekl, zda je možno mluvit s velitelem gestapa? A on zařval, was? A abychom přišli ráno, ale otevřely se dveře a vyvalil se zástup v náladě, uniformovaných eses, odcházeli a zvesela se loučili, jako po nějaké oslavě, nějakém večírku nebo jmeninách a narozeninách, taky mi to připadalo, jak od nás chodili z hotelu Paříž každý den rozjaření hosté, když nadešel jejich čas nebo byla zavírací hodina…, a tam na posledním schodu stál nějaký voják, držel svícen se svíčkami, byl opilý s rozhalenou uniformou, vlasy do čela a zdvihal ten svícen na rozloučenou, a když nás uviděl, sestoupil až na práh a optal se velitele hotovosti, který mu vzdával počestnost, kdo jsme? A velitel řekl, že bysme s ním chtěli hovořit…, a vrah mi řekl, abych řekl to, co jsem pak přeložil…, že on byl v kriminále deset let a že přišel teď do Lidic domů a že nenašel ani dům, ani matku, tak že chce vědět, co se stalo s maminkou? A velitel se zasmál, z nakloněného svícnu jak slzy kapaly na zem curůčky horkého vosku… a velitel stoupal vzhůru, ale pak zařval, halt! A dveře hlídky otevřely a velitel sestoupil a optal se, proč dostal těch deset let? A vrah řekl, že zavraždil otce… A velitel vzal svícen s těmi svícemi pořád ještě kapajícími a svítil si do tváře toho vraha a tak nějak okřál, jako by se zaradoval, že osud mu tuhle noc poslal toho, kdo se jde vyptávat na svoji maminku, když zavraždil svého otce a je v situaci, ve které stával on často jako vrah, ať z příkazu, ať z volného uvážení…, a tak já, který jsem obsluhoval císaře a často jsem se stal svědkem, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, jsem viděl, jak státní říšský vrah, vrah ve velkém, ozdoben vyznamenáními, že mu rachotily na prsou, stoupá po schodech vzhůru a za ním kráčí prostý vrah, otcovrah, a já jsem chtěl odejít, ale velitel hotovosti mne vzal za rameno a ukázal mi na schody, ke kterým mne brutálně otočil… A tak jsem seděl u zbytků hostiny, u velikého stolu, tak jako to bývaly stoly, když odejde svatba nebo veliká promoce, zbytky dortů a načnuté nedopité i dopité láhve a uprostřed stolu seděl opilý esesák a vyptával se znovu na to a já jsem to překládal, jak se to stalo u toho kmenu ořechu před deseti lety, ale nejvíc se radoval velitel z toho, jak dokonalá je organizace na Pankráci, že se trestanec nedozvěděl o tom, co se v Lidicích a s Lidicemi stalo… A ještě neuvěřitelnější se stalo toho večera skutkem, já, ukryt za překladatele s rozbitou a hojící se tváří, nepoznán, poznal jsem ve veliteli gestapa i jednoho účastníka mé svatby, toho vojenského pána, který mi ani negratuloval, ani ruku nepodal, se kterým jsem si chtěl přiťuknout, avšak já jsem nastavil sklenku a srazil kramfleky pemsek, těch lakovaných střevíců, ale stál jsem s napřaženou rukou a sklenkou, ducající si ke svému štěstí, avšak nebyl jsem opětován, a tak jsem byl tenkrát náramně zahanben, a já jsem nesnášel zahanbení, začervenal jsem se tenkrát až po kořínky vlasů, zrovna tak, jako mi odmítnul připíti jak pan Šroubek, hoteliér, tak i pan Skřivánek, ten, který obsluhoval anglického krále…, a teď dalšího mi osud nabídnul, dalšího toho, který si nevšiml mého dobře míněného nabídnutí ke skleničkovému přátelství…, a teď tady přede mnou sedí a holedbá se tím, že se zvedá a budí nějakého velitele archivu, a pak s námi vytahuje registrář a nachází tam a předčítá zase u hodovního stolu, otáčeje stránky a namáčeje je do rozlitých omáček a likérů, stránky, až nachází tu pravou, aby z ní přečetl to, co se stalo, a oznámení, že vrahova maminka je v koncentráku a doposud u jejího jména není ani datum, ani křížek označující její úmrtí.