Текст книги "Obsluhoval jsem anglického krále"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 6 (всего у книги 10 страниц)

Stačí vám to, tím dneska končím.

– a hlavu jsem už nenašel

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Moje nové místo jako pingla, a potom vrchního, bylo někde nad Děčínem v horách. Když jsem do toho hotelu přišel, skoro jsem se polekal. To nebyl jen tak nějaký hotýlek, jak jsem čekal, ale bylo to maličké městečko, nebo veliká vesnice, uprostřed lesů a lesních horkých pramenů, tady táhnul čerstvý vzduch, že se mohl dávat do poháru, to stačilo takhle se obrátit proti příjemnému vání a polykat zvolna jako ryby žábrami, a docela zřetelně a slyšitelně jste slyšeli, jak ten kyslík smíšený s ozonem vám protéká žábrami, jak ty vaše plíce a útroby se zvolna napumpovávají, jako byste, než jste sem přijeli, někdy dole píchli pneumatiku, už dávno jste ji píchli a teprve tady v tom vzduchu jste si ji automaticky dopumpovávali na atmosféry, ve kterých se jede nejen bezpečněji, ale příjemněji. Líza, která mne sem přivezla ve vojenském automobilu, se tady procházela jako doma, pořád se usmívala, když mne vodila tím dlouhým stromořadím, ze kterého se sestávalo hlavní nádvoří. Takové německé rohaté sochy to byly, sochy králů a císařů, všechno z čerstvého mramoru nebo bílého vápence, který se třpytil jako cukr, a zrovna tak byly i ostatní správní budovy, které se členily od hlavní kolonády, jako listy akátu. A taky i tam všude byly další kolonády do každé té budovy než jste vstoupili, mohli jste se procházet, nebo museli jste projít sloupořadím s těmi samými rohatými sochami, a zrovna tak všechny stěny byly vyzdobeny reliéfy z té německé slavné minulosti, když ještě běhali se sekyrkami a odívali se kožemi, něco jako od Jiráska Staré povésti české, ale oblečení bylo německé. A Líza mi všechno vysvětlovala a já jsem se nestačil divit, a vzpomněl jsem si na podomka v hotelu Tichota, který říkával a rád hovořil o tom, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, tohleto taky bylo tak, Líza mi pyšně vykládala, že tady je nejzdravější vzduch ve střední Evropě, a jedno to místo je ještě u Prahy nad Ouholičkami a Podmořání, a tady že je první evropská stanice ušlechtilého chovu lidí, že nacionální strana tady vybudovala první křížení ušlechtilé krve německých dívek a plnokrevných vojáků jak z heereswaffe, tak eses, všechno je na vědeckém podkladě, tady že nejen denně dochází k národně socialistickým souložím tak, jak souložili naostro staří Germáni, ale hlavně tady budoucí rodičky nosící ve svých lůnech nové lidi Evropy, tady i slehnou a teprve po roce se rozjedou do Tyrol a Bavor a Černého lesa nebo k mořím, aby tam v prvních školičkách a mateřských školkách pokračovaly ve výchově nového člověka, už ovšem bez matek, ale pod dozorem nové školy A tak mi Líza ukazovala krásné maličké domky stavěné ve tvaru vesnických chalup, s květinami vyhnutými přes předprsně oken a teras a dřevěných pavlačí, a já jsem viděl ty budoucí matky a ty matky, samé statné jako ze selského, blonďaté dívky, takové jakoby ne z tohoto století, ale jako od nás odněkud z Humpolce nebo z Hané, ale z tak zastrčených vesniček, že tam nosily ještě proužkované spodničky a takové halenky, jako u nás nosí sokolky, anebo je měla na obraze Božena, když prala prádlo a Oldřich našel v ní zalíbení, jak jel kolem na koni, všechny měly pěkné prsy, a všechny když kráčely, protože tady se pořád ty dívky zvolna procházely, chodily těmi sloupovími, a jako by to patřilo k jejich povolání, dívaly se na ty sochy rohatých bojovníků anebo postávaly před krásnými německými králi a císaři a vtiskávaly si do mozku asi ty obličeje a postavy a taky ty historie těch slavných lidí z minulosti. To jsem se pak dověděl a slyšel jsem to z oken učilišť, kde se přednášelo o těch legendárních mužích a kde se zkoušely ty budoucí matky, jestli si tu historii ne nepamatují, ale zdali ji umí zpaměti, protože to musely ty ženy vědět, jak říkala Líza, že ty obrazy v hlavách těch dívek zvolna prolínají celým jejich tělem dolů, tak k tomu nejdřív jakoby jen plivanci, později pulci, potom jakoby rosničce nebo ropuše a pak už k maličkému človíčku, homunkulu, který z trpaslíčka zvolna vyrůstá měsíc po měsíci až do devátého měsíce, kdy se z něj stane člověk a všechno to učení a dívání se nutně a zákonitě musí projevit i na tom novém stvoření…, a Líza to se mnou všechno procházela, a dokonce se mne držela, a všiml jsem si, když zašilhala po mých bílých vlasech, tím radostněji vykročila, a když mne představila svému přednostovi oddělení, představila mne jako Ditie, tak jak měl můj dědeček napsáno na hrobě ve Cvikově, a já jsem věděl, že Líza si přeje, aby taky tady mohla těch devět měsíců a víc žít, taky aby věnovala říši čistokrevného potomka….A když jsem si představil, že to všecko s tím budoucím dítětem se má odehrávat zrovna tak, jako jsme chodili s krávou k bejkovi a s kozou k obecnímu kozlovi, takhle jsem se díval tou alejí sloupů a soch, a na konci jsem viděl, že tam nic nevidím, že to, co tam vidím, je k uleknutí, malý obláček velké hrůzy která mne obešla kolem dokola… Ale když jsem si pomyslil – a tím jsem se zachránil –, že jsem byl tak maličký že mne nevzali v Sokole ani do družstva, ač jsem sebou mrskal na bradlech a kruzích zrovna tak jako ti velcí, a když jsem si vzpomněl, jak jsem dopadl v hotelu Paříž s tou lžičenkou zlatou, a teď nakonec jak mne všichni poplivali jen za to, že jsem se zamiloval do německé učitelky tělocviku, a teď, kdy mi podal ruku sám velitel šlechtického národně socialistického tábora, a viděl jsem, jak se mi podíval na moje slámové vlasy, jak se příjemně zasmál, jako by viděl krásnou dívku, jako by se napil likéru nebo kořalky kterou má ze všech nápojů nejraději, celý jsem se narovnal. Ač jsem neměl tvrdý límec od fraku, tak jsem snad poprvně měl dojem, že není třeba být veliký postavou, ale velikým se cítit, a tak jsem se klidně rozhlížel a přestal jsem být nejen pinglíčkem, ale tím pikolou, malým číšníkem, který byl doma odsouzen, aby byl maličký až do konce svého života, a nechat si říkat Piňdo a Prcku a slyšet hanopisy na moje příjmení Dítě, ale tady jsem byl Herr Ditie, pro Němce se z toho jména vytratilo děcko, jistě to spojovali s něčím docela jinačím, dokonce to nemohli ani v němčině spojit s ničím, proto jsem tady začal být váženým člověkem, už tím, že jsem se jmenoval Ditie, a jak mi řekla Líza, takové jméno mi budou závidět i šlechtici z Pruska a Pomořan, kteří ve svých jménech mají vždycky nátisk slovanského kořene tak jako já, von Ditie, číšník v oddělení pět, kde jsem měl na starosti pět stolů v poledne a při večeři a pět německých těhotných dívek, kdykoliv na mne zazvoní, abych jim přinesl mléko, poháry horské studené vody tyrolské koláče nebo mísy studeného masa, a vůbec všechno to, co tady bylo na jídelním lístku…

A já jsem tady teprve rozkvetl, jak jsem byl dobrý při obsluhování u Tichoty nebo v hotelu Paříž, tak tady jsem se stal jakýmsi miláčkem těch těhotných Němek. Ostatně tak se ke mně chovaly i slečny v baru hotelu Paříž, když byl čtvrtek a přišli burziáni do chambre séparé…, ale tyhle Němky, ostatně tak jako i Líza, všechny se mi zálibně dívaly na vlasy, na můj frak, a Líza mi pak vymohla, abych, když v neděli nebo ve svátky podávám jídlo, abych si mohl dát přes prsa tu modrou šerpu a ten řád ve tvaru rozstříknutého zlata s červeným kamenem uprostřed s nápisem Viribus Unitis, protože to jsem se dověděl teprve tady, že i v Habeši mají základy peněz mariatereziánské tolary… A tak jsem se tady v tomhle lesním městečku, kde večer co večer se vojáci od všech zbraní posilovali dobrými jídly a rozjařovali speciálními víny rýnskými a moselskými, zatímco dívky pily jen poháry mléka, aby pak noc co noc muži byli připouštěni pod vědeckým dozorem, skoro až do poslední chvíle, tak tady jsem já měl přídomek číšníka, který obsluhoval habešského císaře, zrovna tak jsem tady byl jako pan vrchní z Paříže Skřivánek, který obsluhoval anglického krále, a tak jsem taky já tady měl mladšího pinglíka, kterého jsem zaškoloval zrovna tak jako pan Skřivánek mne, aby poznal, z kterého kraje je asi ten a ten voják, co si asi tak dá, a taky jsme se sázeli o deset marek, a taky jsme je odkládali na stoleček, a já jsem skoro pořád vítězil a jistil jsem, že ten pocit vítězství, že ten je určující, že jak člověk zmalomyslní nebo se nechá zmalomyslnět, tak to s ním jde celý život a nikdy se nezmátoří, obzvláště ve své vlasti a ve svém prostředí, kde se na něj dívají jako na prcka, jako na věčného pikolíka, kterým jsem doma měl být já, avšak tady jsem byl Němci ctěn a vyznamenáván… To každé odpoledne, když svítilo slunce, jsem nosil poháry mléka nebo zmrzliny, ale někdy i podle objednávky poháry teplého mléka nebo čaje do modrých plaveckých bazénů, kde s rozpuštěnými vlasy plavaly ty krásné těhotné Němky, docela nahé, já jsem byl považován, a to mi dělalo dobře, jako bych byl jeden z lékařů, mohl jsem se na ně dívat tak, jak se jejich světlá těla vlnila, jak roztahovaly ruce a nohy, jak po kmihnutí a rytmu se celé tělo natáhlo, aby ruce a nohy znovu přešly do těch krásných plaveckých pohybů. Ale já jsem už o ta těla ani tak moc nestál, já jsem se zamiloval a dostával jsem z toho strnutí, do těch plavoucích vlasů, které jako světlý kouř ze slámy se linuly a tanuly za těmi těly, vlasy, které se zatáhly celou svojí délkou při mocných pohybech rukou a nohou, aby se na chvíli jako by zastavily a ty konečky se maličko zvlnily jako plechy rolety, a do toho to krásné slunce a do toho v pozadí ty modré nebo zelené kachlíčky, ve kterých vlnky vody házely popraskané mázdry okrajů slunce a vlnek, takové sirupovité kapání, a stíny a pohyby těla na stěnách a na modré podlaze bazénu, a já jsem, když doplavaly a stáhly pod sebe nohy a postavily se a tak stály s prsy a břichem, po kterém stékala voda, jako rusalky, tak já jsem jim podával poháry a ony pily anebo zvolna jedly, aby se ponořily zase do vody, sepnuly ruce jako k modlitbě a prvními tempy rozhrnovaly vodu a zase ne plavaly pro sebe, ale pro ty budoucí děti, a tak jsem tady za několik měsíců viděl, ale to už v bazénech krytých, jak plovaly nejen už matky, ale i ty maličké děti, ti tříměsíční haranti, ti už taky plavali se ženami, matinkami, tak jako plavou medvědí samice s mláďaty nebo tuleni hned ten den, nebo nějaké kachničky plovoucí sotva se vylíhly. Jenže to už jsem pochopil, že tyhle ženy, co tady otěhotněly a nosily v břiše děti a koupaly se, že mne považovaly za skutečného slouhu, za nic než slouhu, i když ve fraku, dokonce jako bych ani nebyl, jako bych byl jejich věšák, protože se přede mnou nestyděly. Byl jsem sloužící, něco jako mívaly královny šašky nebo pidimužíky, protože když vystoupily z vody, tak dávaly pozor, aby je nikdo neviděl zašalovaným plotem. Jednou je překvapil nějaký opilý esesák, pištěly a tiskly si ručníky na břicho, lokty si přikrývaly prsa a utíkaly do kabin, ale když jsem přinesl na tácu poháry já, tak klidně stály nahaté, bavily se, jednou rukou se opíraly o stojany a druhou si zvolna utíraly chlupatá zlatá břicha, takovými volnými pečlivými pohyby, dlouho se čistily v rozkroku a pak půlky zadnic, a já jsem stá.l, ony braly pohárky a upíjely, jako kdybych byl odkládací stoleček, a já jsem mohl očima po nich stékat, kam jsem chtěl, nic ode mne je nedovedlo vyrušit a vyplašit z jejich klidu, dál si froté ručníky vytíraly opatrně a pečlivě rozkroky, a pak vztahovaly ruce a utíraly si pečlivě všechny záhyby prsou, pořád jako bych já u nich nestál…, zatímco když jednou v téhle chvíli se snesl ajroplán, tak křičící se smíchem se rozprchly do kabin, aby za chvíli opět zaujaly pozice jako předtím, zatímco já jsem stál a držel podnos s chladnoucími poháry… Když jsem měl volno, tak jsem psal Líze dlouhé dopisy, to už měla adresu někde u Varšavy, kterou tam dobyli, pak dopisy do Paříže, a pak, snad z těch vítězství i tady byl volnější řád, postavili tady za městečkem taková panoptika a střelnice a kolotoče a houpačky, a vůbec všechno tak, jak to bývalo o matějské pouti v Praze, tolik všech atrakcí, ale tak jako naše boudy byly ty štíty pomalovány nymfami a silény a všelijakými alegorickými ženskými nebo zvířaty, tak do těchhle střelnic a štítů na kolotočích a výplní na houpačkách se přivalily germánské pluky s rohatými přilbami a já jsem se učil německou vlastivědu z těch obrazů, celý rok jsem chodil od jednoho k druhému, když jsem měl volno, a vyptával jsem se kulturního referenta a ten mi to radostně vykládal a oslovoval mne mein lieber Herr Ditie, tak to Ditie krásně vyslovoval, že jsem znovu a znovu jej prosil, aby mne učil z těch obrazů a z reliéfů slavnou německou minulost, abych i já jednou mohl třeba zplodit německé dítě, tak jak jsme se dohodli s Lízou, která pod dojmem vítězství nad Francií přijela a řekla mi, že ona mi nabízí ruku, o kterou ale půjdu požádat jejího otce, majitele restaurace U města Amsterodamu v Chebu. A tak se neuvěřitelné stalo skutkem a já jsem se v Chebu musel podrobit prohlídce u vrchního soudu před soudcem a lékařem vojenských eses, a podle žádosti, kterou jsem písemně podal a kam jsem vypsal celou svoji rodinu nazpátek až za ten hřbitov v Cvikově, tam, kde leží dědeček Johan Ditie, s odvoláním na jeho árijský a germánský původ, že uctivě prosím, abych se mohl oženit s Lízou Elisabethou Papanek, a podle říšských zákonů že žádám, abych byl prozkoumán po stránce fyzické, zda jsem podle norimberských zákonů jako příslušník jiné národnosti schopen nejen souložit, ale i oplodnit árijskou germánskou krev. A tak zatímco v Praze popravčí čety popravovaly zrovna tak v Brně a u ostatních soudů, kde měli právo popravovat, tak jsem já stál nahý před lékařem, který mi hůlkou nadzvedal přirození, musel jsem se otočit a hůlkou se mi díval do řiti, pak potěžkal moje varlata a hlasitě diktoval, co viděl a soudil a hmatově ohledal, a potom mne poprosil, abych poonanoval a přinesl mu trošku semene za účelem vědeckého zkoumání, protože, jak řekl ten lékař děsnou němčinou egerlendrovskou, které jsem nerozuměl, ale velice dobře jsem vycítil, co vztekle říká, že když nějaký zasraný Čech si chce vzít Němku, tak musí aspoň jeho chám být tuplem cenný než je semeno toho posledního podomka v posledním hotelu města Chebu, a dodal, že chrchel, který taková Němka mi frkne mezí vočí, stejně je pro ní hanbou tak jako pro mne poctou… A já jsem najednou viděl na tu dálku ty zprávy z novin, jak ten samý den, zatímco Němci střílejí Čechy, tak já si tady hraju s přirozením, abych byl hoden toho moci se oženit s Němkou. Najednou na mne přišla hrůza, že tam jsou popravy a tady já stojím před doktorem s přirozením v hrsti a nemohu dosáhnout erekce a nabídnout pár kapek spermatu. A pak se otevřely dveře a tam stál ten doktor s mými lejstry v prstech, a asi teď teprve si pořádně přečetl, o koho jde, protože mi řekl vlídně, Herr Ditie, was ist den los…?, a popleskal mi rameno, a dal mi nějaké fotografie a rozsvítil světlo a já jsem se díval na nahaté skupinky pornografie, všechno jsem to už znal, to vždycky dřív, když jsem se na ně podíval, když jsem měl tyhle fotografie v prstech, už jsem celý tuhnul, ale čím dál jsem se díval na ty pornofotky, tím víc jsem viděl ty nápisy a zprávy v novinách, oznamující, že tihle a čtyři další byli odsouzeni a zastřeleni, každý den další a noví, nevinní…, a já tady stojím v jedné ruce s přirozením, druhou na stůl odkládám pornografické fotografie a pořád nedosahuji toho, oč jsem byl žádán, abych pak byl schopen oplodnit německou ženu, moji nevěstu Lízu, tak nakonec musela přijít mladá sestřička, sama mi několika pohyby, při kterých už jsem nemohl a nemusel myslet na nic, protože ruka mladé sestřičky byla tak zručná, že za pár minut odnášela na listu dvě krůpěje mého semene, které za půl hodiny byly označeny jako za výtečné, jako za jedině schopné oplodnit důstojným způsobem árijskou vaginu…, a tak úřad pro ochranu německé cti a krve neshledal nic proti tomu, abych si vzal árijku německé krve, a mocnými ranami razítek jsem obdržel svatební povolení, zatímco čeští vlastenci těmi samými ranami s těmi samými razítky byli odsouzeni k smrti. Svatba se konala v Chebu, v takové červené síni v městském úřadě, všude byly červené prapory se znaky hákového kříže, i úředníci byli v hnědých uniformách s červenými pásky na rameni a na tom pásku byl hákový kříž, já jsem byl oblečen ve fraku a zase s modrou šerpou přes prsa s tím řádem, co jsem dostal od habešského císaře, a nevěsta Líza byla zase v těch svých mysliveckých šatech s kamizolkou zdobenou dubovými ratolestmi, a na klopě měla hákový kříž v červeném poli, a vůbec to nebyla ani svatba, ale nějaký vojenský státní akt, ve kterém se neustále hovořilo o krvi a cti a povinnosti, a nakonec starosta města taky v uniformě a holínkách a té hnědé košili nás požádal, jako snoubence, abychom přistoupili k takovému oltáři, tam visela volně dlouhá vlajka s hákovým křížem a na tom stolečku byla zespodu ozářená bysta Adolfa Hitlera, který se mračil, jak mu žárovky zespoda házely přes vrásky stíny, a starosta mi vzal ruku a ruku nevěsty a vložil ji do té vlajky a podal nám skrz to sukno ruku a tvářil se slavnostně, teď přišel ten oddávací akt, a starosta nám řekl, že jsme od této chvíle svoji a že naší povinností je myslet jen a jen na národně socialistickou stranu a plodit děti, které musí být vychovávány taky v duchu té strany, a pak skoro starosta zaslzel a řekl nám slavnostně, abychom si z toho nic nedělali, že nemůžeme oba padnout v boji za Novou Evropu, ale že oni, vojáci a strana, v tom boji budou pokračovat až do konečného vítězství…, a pak zahrála gramofonová deska Die Fahne hoch, die Reihen dicht geschlossen, a všichni zpívali s ní, s tou deskou, i Líza, a já jsem si najednou vzpomněl, že jsem dřív zpívával Na strahovských hradbách a Kde domov můj, ale přesto jsem potichu zpíval taky. Líza se mne lehce dotkla loktem a očima metala blesky, a tak jsem zpíval dál s ostatními… esá marschiert…, a zpíval jsem to s citem a nakonec, jako bych byl Němec, když jsem se podíval, kdo všechno je svědkem mojí svatby, byli zde i plukovníci a všichni vysocí pohlaváři strany v Chebu, věděl jsem, že kdybych já měl svatbu doma, že by to bylo, jako by se nic nestalo, ale tady v Chebu to byla skoro historická událost, protože Líza tady byla známá…, a pak svatební obřad skončil a já jsem stál a nastavoval jsem ruce ke gratulacím, ale pot se ze mne začal lít, protože jsem nastavoval ruku, ale důstojníci jak wehrmachtu, tak eses mi ruku nepodali, zase jsem byl i pro ně jen ten pingl pikolo, ten český prcek, piňda, ale všichni se skoro vrhli na Lízu a gratulovali jí tak provokativně, že já jsem stál sám, nikdo mi nepodal ruku, ten starosta mi poklepal na rameno, a já jsem mu podával ruku, ale on ji zase nepřijal, tak jsem chvíli stál, jako bych z podávání ruky dostal strnutí celého těla, a starosta mne vzal za ramena a odvedl do kanceláře, abych podepsal a zaplatil taxy za akt, a já jsem se ještě jednou pokusil, nechal jsem na stole sto marek navíc, a jeden z úředníků mi lámanou češtinou, ač jsem s ním hovořil německy, řekl, že tady se diškrece nedávají, že tady není ani restaurace, ani kantýna, ani hostinec, ani hospoda, ale úřad tvůrců Nové Evropy ve které rozhoduje krev a čest, a nikoliv jako v Praze teror a úplatky a ostatní kapitalistický a bolševický moresy. A svatební hostina se konala v restauraci U města Amsterodamu, a zase jsem viděl, jak sice všichni připíjejí i mně, ale všechno se točilo kolem Lízy, a já jsem se začal vžívat do úlohy trpěného sice árijce, ale pořád bémáka, i když jsem měl žluté světlounké vlasy, a přes prsa šerpu a na boku fraku ten řád ve tvaru rozprsklého zlata. Ale nic jsem nedal na sobě znát, jako bych neviděl, usmíval jsem se, a dokonce mi dělalo dobře, že jsem manželem tak slavné ženy, že všichni důstojníci, kteří jistě, kdyby byli svobodní, by se o ni ucházeli nebo mohli ucházet, ale nikdo z nich ji nedostal, ale byl jsem to jen a jen já, který ji okouzlil, asi nedovedou tihle vojáci nic než tak v holínkách skočit na ženu do postele, a jen tu jejich, aby zachránili krev a čest, aniž by pomysleli na to, že v posteli je taky potřeba lásky a hry a hravosti, tak jak jsem to uměl já, jak jsem na to přišel už dávno U Rajských, když jsem obložil bříško nahé kelnerky kopretinami a okvětními lístky bramboříků…, a nakonec před dvěma léty i břicho téhle uvědomělé Němky téhle velitelky vojenských sester, téhle vysoké stranice. A tak jak tady přijímala gratulace, nikdo si nedovedl představit to, co jsem viděl já, jak leží na zádech nahá a já jí obkládám břicho zelenými smrkovými větvičkami, a ona to přijímá s tou samou poctou, dokonce možná poctou i větší než to, jak nám starosta tiskl oběma ruku skrz červený prapor a litoval nás, že nemůžeme oba padnout v boji za Novou Evropu, za toho nového národně socialistického člověka. A Líza, když viděla, že se usmívám, že jsem přijal tu hru, ke které jsem byl odsouzen tímhle úřadem, vzala sklenku a podívala se na mne, všichni ztuhli tím obřadem a já jsem vstal, abych byl ještě větší, stáli jsme proti sobě se sklenkami v prstech a ti důstojníci se dívali, aby líp viděli, zírali, uhadovali, jako bychom byli u nějakého výslechu, a Líza se zasmála tak, jak se smála, když jsme spolu bývali v posteli, kdy jsem k ní byl francouzsky galantní, dívali jsme se do sebe, jako by byla nahá a já taky, a taky přes oči se jí převalilo zase to bělmo, taková mázdra, ta chvilka, kdy ženy padají ne do mdlob, ale kdy odhazují poslední zábrany a dávají cestu tomu, aby s nimi bylo naloženo tak, jak se uzná dle chvíle, ve které se otvírá jinačí svět, svět milostných her a laskání…, a tak mne dlouze přede všemi políbila, a já jsem zavřel oči, drželi jsme sklenky se šampaňským, a jak jsme se líbali, tak se naše sklenky naklonily a víno zvolna teklo na ubrus, a celá společnost zmlkla a od té doby byli všichni jako zaražení, dívali se na mne už uctivě, dokonce mne pořád zkoumali a tím zkoumáním zjistili, že se slovanskou krví si ta německá krev užije daleko víc než zase s německou, a já jsem se za pár hodin stal cizincem sice, ale cizincem, kterého si s lehkou závistí nebo nenávistí všichni váží, dokonce i ženské se na mne dívaly tak, že zkoumaly, co bych asi tak mohl vyvádět v posteli a s nimi? A přijímaly, že jsem schopen nějakých zvláštních her a rabiátskostí, že sladce vzdychaly a obracely oči v sloup a daly se se mnou do hovoru, a já jsem, ač jsem si plet der, die, das, hovořil, a ty ženské, které musely tou jejich hroznou němčinou hovořit se mnou pomalu, jako v mateřské školce artikulovat věty, kochaly se mými odpověďmi a shledaly, že nedostatky v mé konverzační němčině jsou půvabem, který je rozesmával, který do nich dával kouzlo slovanských rovin a bříz a luk…, ale všichni vojáci, jak od heereswaffe, tak od eses, všichni se na mne zatvrdili, skoro rozzlobili, všichni velice dobře poznali, jak jsem si naklonil krásnou plavou Lízu, že proti německé cti a krvi dala přednost živočišné a krásné lásce…, proti které oni, ač byli ověšeni řády a vyznamenáními z tažení proti Polsku a Francii, byli bezmocní…

A tak, když jsme se vrátili ze svatební cesty do toho městečka nad Děčínem, tam, kde jsem byl číšníkem, Líza si přála, abychom měli dítě. Ale to všechno nebylo pro mne, já jsem podléhal jako pravý Slovan náladám, já jsem dovedl všechno dělat pod dojmem chvíle, ale když mi řekla, abych se připravil, tak mi bylo zrovna tak, jako když mne ten říšský doktor podle norimberských zákonů prosil, abych mu přinesl na bílém papíru trošku semene, tak to bylo zrovna tak, když mi Líza řekla, abych se připravil, že tenhle večer je v situaci, kdy by mohla počít toho nového člověka, toho budoucího zakladatele Nové Evropy, protože už týden si hrála na gramofonové desky Wagnera, Lohengrina a Siegfrieda, to už měla vybráno, že kdyby to byl chlapec, tak by se jmenoval Siegfried Ditie, celý ten týden se chodila dívat na všechny ty výjevy na reliéfech v loubích a sloupořadích, postávala za podvečera, kdy proti modrému nebi se tyčili němečtí králové a císaři, germánští hrdinové a polobozi, zatímco já jsem myslel na to, že jí zase obložím celé břicho květinami, že napřed si budeme hrát jako děti, obzvláště když jsme Ditiové, Líza ten večer přišla v dlouhé říze, s očima bez lásky, ale plnýma povinnosti a té jejich krve a cti, podala mi ruku a něco blábolila v němčině a dívala se k nebi, jako by z toho stropu a skrz ten strop se na nás dívali všichni ti z germánského nebe, všichni Nibelungové, a dokonce i sám Wagner, kterého Líza vzývala, aby jí dopomohl, aby otěhotněla tak, jak si přeje, podle germánské nové cti, aby milostí v jejím břiše začal nový život nového člověka, který založí a bude žít nový řád nové krve, nového smýšlení a nové cti, a když jsem slyšel to všechno, tak jsem cítil, jak ode mne odchází všechno to, co dělá mužského mužským, a tak jsem jen ležel a díval jsem se do stropu a snil jsem o ztraceném ráji, o tom, jak to všechno bylo krásné před manželstvím, o tom, jak jsem se všemi ženami žil jako nějaký psí bastard, zatímco teď jsem postaven před úkol jako nějaký ušlechtilý pes s ušlechtilou fenou, a to jsem věděl a viděl, jaké s tím bývá trápení, jak pěstitelé celé dny musejí čekat na pravou chvíli, jak u nás přijel jeden pěstitel až z druhého konce republiky s čubou a zase musel odjet, protože cenou poctěný foxteriér ji nechtěl, nakonec když přijeli podruhé, tak museli dát čubu přes putýnku v maštali, a rukavičkou musela dáma zavíst psí přirození a s bičíkem nad hlavou musel obtěžkat tu fenu, ač s takovou chutí zrovna jako ta ušlechtilá fena se oddávala kdejakému voříškovi, nebo pan štábní měl bernardýna a jak celé odpoledne s čubou až ze Šumavy je nemohli seznámit, protože ta čuba byla větši než ten pes…, nakonec inženýr Marzin je odvedl na zahradní svah, vykopal tam takový zoul, hodinu upravovali terén pro tu bernardýnskou svatbu, až navečer, celí uřícení, když poslední lopatou upravili svah, tak k tomu došlo, toho psa dali pod ten schod, a ten o schod jsa menší, vyrovnal se výškou a tak došlo ke spojení, ale z musu, vynucené, zatímco podle přírody, s ohromnou chutí se sváže vlčák s čubou daklem, nebo čuba irského setra se stájovým pinčem…, a já jsem byl na tom zrovna tak… A tak neuvěřitelné se stalo skutkem, že jsem za měsíc musel chodit nechat si píchat injekce, posilující injekce, vždycky celou sadu jehel, tupých jak hřebíky, do zadku, abych si posílil psychiku, a když jsem absolvoval takovou sadu desetkrát, podařilo se nám, že jedné noci jsem obtěžkal Lízu podle předpisů…, a tak ona počala, avšak teď zase ona musela chodit na posilující injekce, protože měli doktoři obavu, že toho nového člověka nedonosí nebo potratí, tak z celé naší lásky nezbylo nic, a z toho nacionálně socialistického souložení zbyl jen jakýsi akt v říze, dokonce Líza se mi nedotkla ani přirození, a já jsem byl jen připouštěn podle předpisu a řádu nového Evropana, což mně nedělalo dobře, ale stejně to všecko s tím dítětem byla jen věda a chemie, a hlavně injekce, Líza mívala od injekcí jako hřebíky tak rozpíchaný zadek, že jsme se raději věnovali ošetřování jizev, a hlavně u mne pořád mokvající rány po injekcích, abych mohl zplodit krásné nové dítě. A ten čas se mi stala nepříjemná věc, to jsem si všiml už kolikrát, že z učebny, kde se přednášelo o slavné minulosti starých Germánů, se teď ozývaly hodiny ruštiny, vojáci i tady, když plnili plemenné povinnosti, aby otěhotněly krásné plavé dívky tak se navíc učili ruskému jazyku, takové základní věty, že jednou se mne ptal hejtman, co tomu říkám, když jsem naslouchal pod okny ruskému kursu, a já jsem řekl, že podle všeho asi bude válka s Ruskem, a on začal křičet, že pobuřuju veřejnost, a já jsem řekl, že tady nikdo není jenom on a já, a on křičel, že máme pakt s Ruskem, a to je pobuřování a rozšiřování falešných zpráv, a já jsem si teprve teď všiml, že to byl ten hejtman, který byl Líze svědkem u svatby, a že to byl on, který mi nejen nepodal ruku ani mi nepogratuloval, ale on se ucházel o Lízu přede mnou a já jsem mu vypálil rybník, a teď nadešel čas, jak si na mně zchladit žáhu, a žaloval mne, a já jsem stál před velitelem tohoto městečka, ve kterém se pěstovala nová Evropa…, a když se na mne vykřičel, že to je blbost, že půjdu před válečný soud, že jsem český šovinista, tak byl poplach v táboře, a velitel, když zvedl telefon, tak zbledl a bylo to, tak to je válka, jak jsem to předvídal, a velitel mi jen na chodbě řekl, jak jste to uhádl, a já jsem řekl skromně, že jsem obsluhoval habešského císaře… A den nato se mi narodil syn, a Líza jej dala pokřtít a pojmenovat Siegfried, tak jak to viděla na stěnách loubí a jak to slyšela v hudbě podle Wagnera, kterým se inspirovala k tomu synáčkovi. Ale já jsem přesto dostal výpověď a bylo mi určeno, že po dovolené nastoupím nové místo v restauraci Košíčku v Českém ráji. Na samém dně skal jako v košíčku byla ta restaurace a hotel ponořený v ranních mlhách a poledním průzračném vzduchu, hotýlek také určený pro zamilované lidi, dvojice, které se zasněně procházely skalami a vyhlídkami, aby se vracely ruku v ruce nebo zavěšeni nazpátek k obědu a večeřím, všechny pohyby našich hostů byly uvolněné a klidné, protože ten Košíček byl sice určen taky pro heereswaffe a eseswaffe, pro ty důstojníky, kteří než odjeli na východní frontu, tak se tady naposledy setkávali se svými ženami, milenkami, docela všechno tady bylo obráceně než v tom městečku, kde se pěstovala nová rasa, kde vojáci jen přijížděli jako plemenní hřebci nebo ušlechtili kanci, aby ten večer nebo do dvou dnů oplodnili vědecky německé samice germánským semenem… Avšak v Košíčku to bylo všechno docela jiné, tak podle mýho gusta, a proto tady taky nebylo veselí, ale melancholický smutek, taková zasněnost, kterou nikdy jsem nečekal u vojáků, skoro všichni naši hosté byli jako básníci, než začnou psát báseň, ale to nebylo tím, že by takoví byli, byli jistě zrovna takoví hulváti a drzí a arogantní jako ostatní Němci, pořád opilí tím, že porazili Francii, i když jedna třetina důstojníků od divizí Grossdeutschland padla v tomhle galském tažení…, tady tihle důstojníci byli před jinačí cestou, před jinačím posláním, před jinačími boji, protože to bylo jinačí kafe jít na ruskou frontu, která klínem se už dostala v listopadu před samou Moskvu, ale ne už dál, tak armády se rozlévaly dál a dál, až k Voroněži a dál na Kavkaz, a ta dálka a pak ty zprávy z fronty, hlavně zprávy za frontou, kde partyzáni znepříjemňovali cestu na frontu tak a natolik, že fronta vlastně byla už v týlu, jak mi řekla Líza, která z fronty přijela a neměla z toho ruského bojování žádnou radost. Taky mi přivezla malinký kufřík, a já jsem zkraje nevěděl, jakou ten obsah má cenu, ale byl to kufříček plný poštovních známek, tak jak to našla, jsem si myslel, ale Líza slídila už v Polsku i ve Francii jen po známkách v židovských bytech a v samé Varšavě při prohlídkách deportovaných židů ukořistila tyhle poštovní známky, o kterých řekla, že po válce budou mít takovou cenu, že si za ně můžeme koupit kdekoliv jakýkoliv hotel. Ale ten můj synek, který byl se mnou tady, bylo divné dítě. Nemohl jsem v něm poznat ani jeden rys můj, jediný znak ani po mně, ani po Líze, dokonce ani to, co slibovalo to prostředí s Valhalou, dokonce v tom dítěti nebylo ani stopy té hudby od Wagnera, ale naopak, bylo to ustrašené dítě, které už ve třetím měsíci dostávalo psotníček. A já jsem obsluhoval hosty ze všech německých krajů, poznával jsem a pak už s naprostou přesností odhadoval a uhadoval, zda německý voják je z Pomořan, zda je to Bavorák, zda je to voják z Porýní, přesně jsem rozeznal vojáka od moře a z vnitrozemí, zda je to dělník nebo sedlák…, to byla jediná moje zábava, od rána do večera a do noci sloužit bez odpočinku, bez volna, protože já už jsem se nedovedl jináč bavit než tím, že jsem odhadoval, co si kdo dá a odkud pochází, a nejen mužské, ale i ženy, které přijížděly taky s tajným posláním, ale to poslání byl smutek a strach, a taková slavnostní tesknota, nikdy jsem pak v celém životě neviděl manželské a milenecké páry, aby na sebe byly tak něžné a ohleduplné, a aby v očích bylo tolik tesklivosti a něhy, bylo to, jako když doma dívky zpívaly Oči černé, proč pláčete… nebo Zahučaly hory… a tak. V krajině kolem Košíčku se za každého počasí procházely dvojice, vždycky mladý důstojník v uniformě a mladá žena, tiší a do sebe zakutaní, a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem tohle nikdy nepoznal a nemohl jsem to uhádnout, až teď jsem tomu přišel na zákonitý kloub, že možnost, že se tihle dva už nikdy neuvidí…, tak ta možnost dělala z těch lidí krásné lidi, to byl ten nový člověk, ne ten vítězný a uřvaný a pyšný, ale naopak, člověk pokorný a zádumčivý, s krásnýma očima vyplašeného zvířátka…, a taky jsem se očima těchhle mileneckých párů, protože i manželé se tady pod zorným úhlem fronty stávali milenci, naučil jsem se jejich očima dívat na krajinu, na květiny na stole, na hrající si děti, na to, že každá hodina je svátostí oltářní, protože den a noc před odjezdem na frontu milenci už nespali, ne že by byli v posteli, ale něco tady bylo ještě víc než postel, byly tady oči a lidský vztah, který jsem skoro za celý ten svůj život číšníka nepoznal takovou silou, jako jsem to viděl a žil tady… Vlastně já, ač jsem byl číšníkem a někdy i vrchním, já jsem tady byl jako ve velikém divadle nebo biografu na zamilovaném smutném kuse nebo filmu…, a taky jsem tady poznal, že nejlidštější vztah člověka k člověku je ticho, taková tichá hodina, pak čtvrthodinka a pak těch posledních pár minut, kdy předjížděl kočár, někdy vojenská bryčka, jindy auto, a dva tiší lidé se zvedli, podívali se dlouze na sebe, vzdechli a pak poslední políbení, a postava důstojníka se vztyčila v bryčce, pak posadila a vozidlo odjíždělo do kopečku, poslední otočení, zamávání šátečkem, a pak, když kočár nebo auto se zvolna zasouvalo jako slunce za kopce, a nebylo už nic, zůstala před vchodem do Košíčku stát žena, Němka, člověk v slzách, a pořád mávala, kývala prstíky, ze kterých vypadl kapesníček…, aby se pak obrátila a v záchvatu pláče si to hnala po schodech do pokojíku a tam rovnou jak barnabitka, která by spatřila mužského v klášteře…, padla obličejem do peřin a ponořila se do postele v dlouhém posilujícím pláči…, pak druhý den s červenýma očima odjížděly ty milenky na dráhu, ten samý kočár nebo bryčka nebo auto přivezlo další milence ze všech stran světových, ze všech posádek ze všech měst a vesnic, aby si tady dali poslední rande před odjezdem na frontu, protože zprávy z fronty byly tak špatné přes tak rychlý postup armád, že Líza z toho blitzkriegu byla ustaranější a ustaranější, že to už tady nevydrží, že odveze Siegfrieda do Chebu do restaurace U města Amsterodamu, a že pojede na frontu, že jí tam bude líp…