Текст книги "Obsluhoval jsem anglického krále"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 5 (всего у книги 10 страниц)

Měl jsem štěstí, že nejslavnější událost a pocta, která se ze všech hotelů a restaurací může stát jen jednomu a jedné, že ta se stala hotelu Paříž. Zjistilo se, že na Hradě prezident nemá zlaté příbory, protože návštěva, která do Prahy přijela na takzvanou oficielní návštěvu, si potrpěla na zlato. Vrchní komorník prezidenta a sám pan kancléř jednali, zda by se nedaly vypůjčit zlaté příbory od soukromníků nebo zda by je nepůjčil kníže Švarcenberk nebo Lobkowicz. Ale ukázalo se, že ti šlechtici příbory mají, ale ne tolik, a pak, všude byly iniciály a vyražené do rukojetí lžic a nožů znaky arcivévodských roun, kam ty rody patřily. Jediný, kdo by mohl zapůjčit panu prezidentovi zlaté příbory, byl kníže Thurn-Taxis, ale ten by byl pro ně musel poslat do Regensburku, kde loni byly na svatbě člena tohoto bohatého rodu, který v Regensburku měl nejen svoje hotely, nejen svoje ulice, ale i celé čtvrti, a dokonce svoji banku. A tak všichni uchazeči odpadli a nakonec sám pan kancléř přijel k nám, a když odcházel od šéfa, tak byl kancléř rozzloben, a to bylo dobré znamení, to všechno, aniž by věděl, vyčetl pan Skřivánek, ten, který obsluhoval anglického krále, a z obličeje pana kancléře a potom z tváře pana Brandejse, kterýmu patřil hotel Paříž, se dozvěděl, že šéf odmítl půjčit svoje zlaté příbory, a když, tak aby hostina byla tady, u nás, a že teprve pak svoje zlaté nože a vidličky a lžíce a lžičenky vyjme ze svého sejfu. A tak jsem se dozvěděl a skoro jsem padl, že náš hotel má zlaté příbory pro tři sta dvacet pět lidí…, a taky ano, na Hradě se rozhodli, že pro vzácného hosta z Afriky a jeho suitu bude slavnostní oběd tady u nás. A celý hotel se začal uklízet, přišly skupiny ženských s kbelíky a hadříky, a čistily nejen podlahy, ale i stěny a stropy, a všechny lustry, a hotel se svítil a třpytil a pak nastal ten den, kdy měl přijet a ubytovat se u nás habešský císař se svým průvodem, celý den nákladní auto skupovávalo po pražských květinářstvích všechny růže a asparágusy a orchideje, ale v poslední chvíli přijel zase sám pan kancléř Hradu a odřekl ubytování, ale potvrdil ten slavný oběd, ale šéfovi to bylo jedno, protože všechny náklady, které učinil s ubytováním, si započítal, i ten úklid, a tak jsme se připravovali na ten slavnostní oběd pro tři sta lidí, vypůjčili jsme si číšníky a vrchní z hotelu Steiner, a na ten den zavřel svůj hotel pan Šroubek a půjčil nám číšníky svoje, a taky z Hradu přišli detektivové, ti, kteří se mnou vezli Bambino di Praga, a přivezli s sebou tři uniformy kuchařů a dva fraky pro číšníky a hned se převlékli, aby se trénovali a očíhli kuchyni, aby někdo neotrávil císaře, a číšníci zase prozkoumali restaurační místnosti, odkud bude nejlíp hlídat císaře, ale když vrchní kuchař s kancléřem a panem Brandejsem sestavovali jídelní lístek pro tři sta hostů, celých šest hodin na tom jídelním lístku pracovali a pan Brandejs pak dal svoje lednice zavést padesáti telecími kýtami, šesti kravami na polévku, třemi hříbaty na bifteky a jednoho valacha na omáčku, šedesáti prasátky ne větší váhy než šedesát kilogramů, deseti selátky, třemi sty kuřaty, nepočítaje srnce a dva jeleny s panem vrchním Skřivánkem jsem poprvně sestoupil do našich sklepů a sklepmistr znovu pod kontrolou vrchního přepočítal zásoby vín a koňaků a jiných destilátů…, zhrozil jsem se, to byl sklep tak zásobený, jako bychom byli nějaká firma Oplt, velkoobchod víny a kořalkami, poprvně jsem viděl celou stěnu s trčícími láhvemi Heinkel Trocken, a šumivých šampusů od Veuve Clicot až po firmu Weinhardt z Koblence, celé stěny Martelů a Hennessy koňaků, stovky lahví všech možných značek skotských whisky, ale také jsem viděl vzácná vína moselská a rýnská, a naše bzenecká z Moravy a česká z Mělníka a Žernosek, a pan vrchní Skřivánek, když kráčel ze sklepa do sklepa, vždycky pohladil hrdla lahví, tak pěkně je pohladil, jako by byl alkoholik, ač vlastně nikdy alkohol nepil, já jsem nikdy neviděl, že by pan Skřivánek pil, a také ve sklepě mi došlo, že jsem neviděl, aby si vrchní Skřivánek někdy sednul, vždycky stál, zapálil si cigaretu, ale pořád stál, a on se na mne v tom sklepě podíval a přečetl to ze mne, nač myslím, musel to uhádnout, protože zničehonic řekl, pamatuj si, že když chceš být dobrý vrchní, tak si nesmíš sednout, protože pak by se ti tak rozbolely nohy a šichta by byla pro tebe peklo… A tak sklepmistr za námi zhášel, a zase jsme vyšli ze sklepů, ale ten samý den přišla zpráva, že habešský císař má s sebou svoje kuchaře a právě u nás, a právě proto, že máme zlaté příbory, tak jako v Habeši je má on, jeho kuchaři že budou dělat habešskou specialitu… A den před tím, než se měla hostina konat, přijeli ti kuchaři, byli černí a leskli se, ale bylo jim zima, byli tři a byl s nimi tlumočník, a naši kuchaři jim měli dělat pomocníky, ale šéfkuchař odvázal zástěru a odešel ten den pryč, trucoval, byl uražen, avšak ti kuchaři z Habeše, ti začali vařit několik set vajec natvrdo a smáli se a zubili se, a pak zase přivezli dvacet krocanů a začali je píct v našich troubách a do velikých mis rozdělali nějaké nádivky, ke kterým potřebovali třicet košů housek, a zase plné hrsti koření a petrželky přivezli na káře, a naši kuchaři jim to nasekali a všichni jsme byli zvědaví, co budou dělat ti černí hoši, taky se jim stalo, že dostávali žízeň, a tak jsme jim nosili plzeňské pivo, a oni si libovali a za to nám dávali zavdat jejich likér, z nějakých trav to bylo a bylo to děsně opojné a vonělo to pepřem a mletým novým kořením, ale pak jsme se polekali, protože si dali přivézt dvě antilopy, které už byly vyvržené, rychle je stáhli, koupili je v zoologické zahradě, a ty největší kastroly, co jsme měli, tak na těch ty antilopy pekli, házeli celé kostky másla pod ně, sypali z pytlíků to svoje koření, všechna okna jsme museli mít otevřená, tolik páry tu bylo, pak do těch antilop vkládali ty napolo pečené krocany s nádivkou, volné místo vyplnili stovkami vajec natvrdo a pekli to současně, ale potom se celý hotel skoro zhroutil, sám šéf se polekal, protože na tohle nebyl připraven, kuchaři přivezli před hotel živého velblouda a chtěli ho porazit, ale toho jsme se báli, ale tlumočník uprosil pana Brandejse, a tak přišli novináři a ti způsobili, že náš hotel se stal středem pozornosti tisku, tak svázali toho velblouda, který jasně a zřetelně mečel, nééé, nééé, jakože aby ho nepodřezávali, ale jeden kuchař ho podřízl košeráckým nožem a dvůr byl plný krve a už za nohy stoupal velbloud na kladku, drali se nožema pro jeho droby a pak celého toho velblouda bez noh vykostili, zrovna tak jako ty antilopy, a přivezli celé tři vozy dříví, a šéf musel přivolat hasiče, a ti se stříkačkou připravení se dívali, jak ti kuchaři rychle rozdělali oheň, veliký oheň, jako se dělá dřevěné uhlí, a na tom ohni na třínožce, když oheň odešel a zůstalo řežavé uhlí, otáčeli špízem a opékali celého toho velblouda, a když byli skoro hotovi, tak do toho velblouda dali ty dvě antilopy, ve kterých byli krocani jako nádivka, a v těch už byla taky nádivka a taky ryby, a volné místo vyfutrovali vařenými vajíčky a pořád sypali to svoje koření a pili pivo, protože jim bylo pořád zima i u toho ohně, tak jako pivovarští kočí, kteří v zimě, aby se ohřáli, pijí studené pivo. A tihle černí kuchaři, když bylo prostřeno pro tři sta hostí a auta už je začala svážet a vrátní otevírali limuzíny, tak tihle černoši stačili na dvoře nejen upéct selata a berany, ale v kotlích stačili uvařit polévky z tolika masa, že šéf nelitoval, že nakoupil tolik zásob…, a potom přijel sám Hailé Selasié v doprovodu ministerského předsedy a všichni naši generálové, a všichni potentáti habešských vojsk, všichni byli ověšeni řády, ale císař přijel a tak si nás všechny získal, byl jen v takové bílé uniformě, bez řádů, jen tak nalehko, jen měl na prstě velký prsten, ale jeho členové vlády nebo nějací atamani těch jeho kmenů, ti byli v pestrých přehozech, a někteří měli s sebou veliké meče, ale jak usedali, tak bylo vidět, že mají chování, byli tak nenucení, ve všech sálech hotelu Paříž bylo prostřeno a u každého talíře se třpytil zlatý příbor, sady vidliček a nožů a lžičenek, a pak byl Hailé přivítán srdečně ministerským předsedou, Hailé hovořil, jako by štěkal, a tlumočník překládal, že císař habešský si dovoluje pozvat hosty na habešský oběd…, a ten jeden v kartonových šatech, tlustá figura, obtočená deseti metry sukna, zatleskala, a my jsme roznášeli předkrmy, které černí kuchaři připravili v naší kuchyni, studené telecí s černou omáčkou, jen jsem olízl prstem ukáplou tu majdu a zakuckal jsem se, tak to byl silný extrakt, a poprvně jsem viděl, jak číšníci, když zastrčili elegantně talířky, jak se zvedly naše zlaté vidličky, tři sta zlatých vidliček a nožů se blyštělo sály restauračních místností…, a vrchní dal znamení a dal nalívat sklenky bílého moselského vína, a nastala moje chvíle; protože jak jsem viděl, zapomenuli nalít vína samotnému císaři, vzal jsem láhev do ubrousku, a ani jsem nevěděl, co mi to napadlo, když jsem přistoupil k císaři, přiklekl jsem na jedno koleno jako ministrant, uklonil jsem se, ale když jsem vstal, tak všichni se na mne dívali a císař mi na čelo, vlastně do čela vtiskl kříž, tak mi prstem požehnal, a já jsem mu nalíval…, a za mnou stál vrchní hotelu Šroubek, který to zapomenul, a já jsem trnul, co jsem to vyvedl, a hledal jsme očima vrchního pana Skřivánka, a viděl jsem, že přikývl, že měl z toho radost, že já jsem byl tak pozorný…, a já jsem odložil láhev a díval jsem se, jak pomalu císař jí, jen tak omočil ve šťávě kousek studeného masa, a jako by jen ochutnal, přikývl a zvolna žvýkal a dal vidličku křížem na znamení, že už má dost…, upil trochu vína a dlouze si utíral vousy ubrouskem…, a pak se nosila ta polévka, a zase ti černí kuchaři byli tak hbití, snad proto jim bylo pořád zima a že pili pivo, ani jsme nestačili nastavovat šálky na polévku, tak rychle jednu sběračku za druhou, že i detektivové, přestrojení za kuchaře, se tomu divili, a taky bych to zapomněl, taky se ti tajní nechali vyfotografovat s černými kuchaři na památku, a zatím naši kuchaři na dvoře zvolna nad řežavými uhlíky otáčeli tím plněným velbloudem, kterého pomazávali mašlovačkou udělanou z víchy máty, kterou namáčeli v pivě, to vymysleli ti černí kuchaři, hlavní kuchař, když přišel na to mašlování, se radoval a řekl, jak přeložil tlumočník, že za to asi mohou kuchaři očekávat řád Marie Terezie, a pak po tom chodu spadla ze všech kuchařů a služek a vrchních a pinglů a číšníků tíseň, protože ti černí to všechno zvládli, ač pořád do sebe lili pivo…, a já jsem byl vyznamenán, že já jsem od samého císaře, jak mi řekl tlumočník, byl vybrán, abych dál podával jídlo a pití císaři, a já jsem pokaždé ve fraku poklekl na jedno koleno, a pak jsem podal a pak zase ustoupil a dával pozor, abych včas na znamení dolil nebo vzal talíř, ale císař jedl tak málo, jen tak si umazal ústa, jen jako vrchní ochutnávač přivoněl, maličko pojedl a usrkl vína, aby dál se bavil s ministerským předsedou, a hosté se čím dál víc vzdalovali v pořadí a hodnosti od toho, který tuhle hostinu dával, ti jedli a pili čím dál víc a hltavěji, až tam u stolů na samém konci a v přístěncích nebo ve vedlejších místnostech, tam jedli tak, že pořád jako by měli hlad, a tedy jedli housky, dokonce jeden host jedl a snědl ze tří květináčů solí a pepřem posypané květy bramboříků…, a detektivové stáli na rozích a úhlech místností ve fracích jako číšníci se servítky přehozenými přes ohnuté paže a dávali pozor, aby někdo neukradl nějaký náš zlatý příbor…, a tak se blížil vrchol oběda, černí kuchaři brousili dlouhé šavle, takové košeráky, pak dva černoši ten špíz zvedli na ramena, třetí utřel věchýtky máty peprné břicho velblouda a vešli do restauračních místností…, a prošli sálem a přístěnkem a císař se zvedl a rukou ukazoval na pečeného velblouda a tlumočník překládal, že to je specialita africká a arabská…, maličká pozornost habešského císaře…, a dva pomocníci přinesli doprostředka hotelu dva vály na prasečí zabíjačku, dali je k sobě, a dvěma kramlemi je sbili… a na tenhle obrovský stůl položili toho velblouda a přinesli nože a dlouhými řezy přeřízli velblouda na půlku a tu půlku na další půlku a ohromná vůně se linula a neustále v každém tom řezu byl kousek velblouda a antilopy a v té antilopě krocan a v tom krocanu ryby a nádivka a spečené věnce vařených vajec… a číšníci nastavovali talíře a podávali od císaře postupně toho pečeného velblouda a já jsem poklekl a císař mi pokynul očima a já jsem mu podal to jejich národní jídlo…, které muselo být výborné, protože všichni hosté ztichli, a bylo slyšet jen to, co bylo krásné na pohled, cinkot našich zlatých vidliček a nožů…, a pak se stalo, co ještě nám a mně, a snad ani panu vrchnímu Skřivánkovi, se nestalo, nejdřív nějaký vládní rada, známý labužník, tak byl nadšen tím jídlem, tím velbloudem, že vstal a začal křičet, tak křičel a v obličeji vyzařoval nejvyšší nadšení, ale jak mu tak chutnalo, tak i to mu bylo málo, ta grimasa, začal jakoby cvičit, jako o sletě, a pak se bil v prsa, a zase si vzal kousek omočený v omáčce, a teď to jídlo na něj působilo tak, že i ti černí kuchaři stáli s těmi košeráky a dívali se na císaře, ale císař byl na to asi zvyklý jen se usmíval, tedy usmívali se i černí kuchaři, usmívali se a pokyvovali hlavami a ti náčelníci zabalený do vzácných látek se vzorky, jako mívala babička na zástěrách nebo pestrých dykytových látkách, a ten vládní rada se neudržel a vyběhl a křičel na chodbě a zase přiběhl a vzal si ještě jednou na vidličku a to byl vrchol, protože utíkal a křičel, utíkal až před hotel a tam volal a tančil a jásal a bil se v prsa a zase vběhl nazpátek a v jeho hlase byl zpěv a v jeho nohách tanec díkůvzdání za tak dobře upraveného nadívaného velblouda, a zničehonic se poklonil těm třem kuchařům, hluboko, nejdřív po rusku až po pás se klaněl a potom až k zemi. Druhý jedlík, nějaký generál na penzi, ten zase se díval jen na strop a vydával dlouhý tesklivý tón, takové dlouhé slastné kvičení, které v kadencích stoupalo, jak si vzal další sousto, jak žvýkal a kvičel a kníkal a kousal masíčko, a když si dal hlt žernoseckého ryzlinku, tak se vztyčil a kňučel, že i černí kuchaři to pochopili a radostně volali, jes, jes, samba, jes! A to potom asi bylo příčinou, proč se nálada natolik zvedla, že ministerský předseda si podal ruce s císařem a vběhli fotografové a všechno se fotografovalo, neustále třaskalo prudké světlo a v jeho bengálské záři si tiskli naši a habešští představitelé ruce…

Když Hailé Selasié ukláněje se odcházel, všichni hosté se ukláněli také, generálové obou armád si vyměňovali řády, navzájem se dekorovali, a vládní radové si připínali hvězdy na fraky k boku, hvězdy a šerpy přes prsa, které dostali od císaře, a já, ten nejmenší, zničehonic jsem byl vzat za ruku a odveden ke kancléři císařství, stiskl mi ruku za vzornou obsluhu a připnul mi hodností sice nejmenší, ale na velikost ten největší řád s modrou šerpou za zásluhy o trůn habešského císaře, a já jsem ten řád měl připnutý na klopě fraku s modrou šerpou přes prsa, klopil jsem oči a všichni mi to záviděli, a jak jsem viděl, tak nejvíc vrchní z hotelu Šroubek, který vlastně měl ten řád dostat, já podle jeho očí bych mu jej byl nejraději dal, protože už měl pár let do penze, a snad na tohle jen čekal, protože s takovým řádem by se dal otevřít hotel někde v Podkrkonoší nebo v Českém ráji, hotel U řádu habešského císařství, ale novináři a reportéři si mne vyfotografovali a napsali si moje jméno, a tak jsem chodil s tím řádem a modrou šerpou, a sbírali jsme náčiní a odnášeli do kuchyně, příbory a talíře, pracovali jsme ještě dlouho do noci, a když ženské za dozoru detektivů přestrojených za kuchaře a číšníky umyly a utřely tři sta zlatých příborů a pan vrchní Skřivánek je počítal za pomoci toho vrchního z hotelu Šroubek, tak museli počítat ještě jednou a pak ještě, a potom počítal malé kávové lžičenky sám šéf, a když dopočítal, tak zbledl, jedna lžičenka chyběla, počítali znovu a pak se radili, a já jsem viděl, jak ten vrchní z hotelu Šroubek tiše něco říkal šéfovi, a pak se divili a vypůjčení číšníci se umývali, a teď šli i oni do přísálí, protože jídla bylo tolik, a teď i oni a potom i kuchaři a servírky, všichni přišli, aby se ne dojedli, ale aby z toho hodně, co zbylo, si pochutnali v klidu na těch pochoutkách, a hlavně dívali se na naše kuchaře, kteří chutí analyzovali a uhadovali, z jakých koření je ta která omáčka a jaké postupy byly zvoleny tak, jak je viděli, aby mohlo vzniknout tak skvostné jídlo, že ten vládní rada Konopásek, který býval ochutnávačem jídel na Pražském hradě, mohl tak křičet nadšením…, ale já jsem tuze nejedl, viděl jsem, že šéf se už na mne nedívá, jak nemá radost z toho mého nešťastného řádu, jak i ten vrchní od Šroubků tiše hovoří s naším vrchním panem Skřivánkem a znenadání mi vysvitlo, že to, o čem hovoří, bude ta zlatá lžičenka, že se asi domnívají, že jsem tu lžičenku ukradl já, nalil jsem si sklenku koňaku, který stál jen pro nás, a napil jsem se, nalil jsem si ještě jednou a kráčel jsem k mému vrchnímu, k tomu, co obsluhoval anglického krále, jestli se na mne nezlobí, oslovil jsem jej, zmínil jsem se o tom, jak neprávem jsem dostal ten řád já, ač ho měl dostat vrchní z hotelu Šroubek nebo on sám, nebo náš šéf, ale nikdo mne neposlouchal, dokonce jsem viděl, že vrchní pan Skřivánek se dívá na mého motýlka, tak se tam upřeně díval, že já jsem pocítil ten samý pohled jako před několika dny, kdy se mi díval na tu kravatu, tu bílou s těmi puntíky modrými jako tečky na křídlech otakárků, tu kravatu, kterou jsem si bez dovolení vypůjčil ze skříně, kam se ukládaly věci a šaty, které si tady zapomněli naši hosté, a já jsem viděl v očích pana vrchního, že když jsem si bez svolení vzal tu kravatu, tak proč bych si nevzal zlatou lžičku, kterou jsem jako poslední odnášel ze stolu samotného habešského císaře, a bylo to tak, já jsem ji odnášel a dal jsem ji rovnou do dřezu. A polil mne takový stud, tak jak jsem stál s napřaženou sklenkou, se kterou jsem si chtěl přiťuknout s vrchním, který pro mne byl na světě to největší a nejvyšší, vyšší než sám císař, než prezident, a on zvedl taky sklenku, ale chvíli váhal, já jsem měl pořád naději, že mi přiťukne k tomu mému nešťastnému řádu, ale on, který všecko vždycky věděl, teď nevěděl, ťuknul si s tím vrchním od Šroubků, se kterým byl stejně starý a na mne se už nepodíval, a já jsem odnesl tu napřaženou sklenku a vypil jsem ji a začalo mne všechno pálit a hořel jsem a nalil jsem si ještě jeden koňak… a vyběhl jsem, tak jak jsem byl, před náš hotel do noci, před můj bývalý hotel, protože už jsem nechtěl být na světě, a taxíkem jsem jel, taxíkář se mne ptal, kam chci jet, a já jsem řekl, ať mne odveze k lesu, že se chci nadýchat čerstvého vzduchu…, a tak jsme jeli, všechno se mi mašlovalo nazad, světla nejdřív, spousty světel, pak jen sem tam lucerna a pak už nic, jen vzadu nebo do zatáčky mi taxíkářské auto natočilo Prahu pozpátku a pak zastavil u skutečného lesa… a já jsem mu zaplatil a on se díval na ten můj řád a modrou šerpu a řekl, že se nediví, že jsem tak rozčilený to on že zná, moc vrchních se nechává odvézt do Stromovky nebo tak, aby se prošli…, a já jsem se zasmál a řekl jsem mu, že se nejdu procházet…, ale že se asi oběsím. Ale taxíkář mi nevěřil, vážně, zasmál se, a čím? A já jsem neměl opravdu čím, řekl jsem kapesníkem, a taxíkář vystoupil z auta a zvedl kapotu a hledal tam a pak mi dal ve světle lucerničky provaz, takovou štrupli, a smál se a udělal oko, a pohyboval v té smyčce provazem a směje se mi radil, jak se mám správně oběsit…, a pak na mne ještě vytočil okénko a volal, mnoho štěstí při věšení!, a odejel a ještě zablikal světly na pozdrav, a než vyjel za lesíček, zahoukal…, a já jsem kráčel lesní pěšinou, a pak jsem se posadil na lavičku, a když jsem si to znovu všechno probral, a když jsem hlavně usoudil, že už mne pan vrchní nemá rád…, řekl jsem si, že už není možné na světě žít, to kdyby to byla holka, pro jedno kvítí slunce nesvítí, avšak pro vrchního, který obsluhoval anglického krále a který si myslí, že bych byl schopen ukrást lžičenku, která sice chyběla, ale mohl ji ukrást někdo jiný, to mi nešlo na rozum…, a cítil jsem v prstech ten provaz, a pak byla taková tma, že jsem musel před sebe hmatat a hmatal jsem stromy, ale ony to byly jen takové stromečky, pak jsem vyšel a podle oblohy jsem viděl, že jdu ještě menšími smrčky, takovým remízkem, a pak jsem zase narazil na lesík, ale to byly zase samé břízy, veliké břízy, to bych musel mít žebřík, abych si vylezl na nějakou větev…, a pak jsem poznal, že to není jen tak, a když jsem pak narazil na skutečný lesík s větvemi dosti nízko, byly to borovice, ale staré větve trčely tak, že jsem musel teď prolízat po čtyřech…, a jak jsem tak lezl po čtyřech a ten řád mi klinkal do brady a do tváře a tím víc mi připomínal zlatou lžičenku, která se ztratila v hotelu, a pak jsem se zastavil na těch čtyřech a zase jsem si všechno přemílal a zase jsem dospěl k tomu bolestnému místu v mozku, který jsem nemohl překonat, to, že mne už pan Skřivánek nemá rád, že už mne nebude vychovávat, že se už spolu nebudeme sázet, co si který host dá nebo nedá nebo by dáti měl, jaké národnosti je host, který právě vstoupil, a tak jsem zanaříkal, jako ten vrchní rada Konopásek, když pojedl několik soust toho skvostného nadívaného velblouda…, a rozhodl jsem se, že se oběsím, a jak jsem poklekl, něco se dotklo mé hlavy, chvíli jsem tak byl na kolenou, pak jsem zvedl ruce a nahmatal jsem boty, špičky dvou bot, hmatal jsem o kousek výš a tam jsem nahmatal dva kotníky a punčochy na studených lejtkách…, zvedl jsem se a čichal jsem až k pasu nějakého oběšeného a tak jsem se polekal, že jsem se rozeběhl a dral jsem se ostrými starými větvemi; trhal jsem si obličej a maso z uší, ale prodral jsem se až na cestičku a tam jsem se svalil a s provazem v ruce jsem omdlel…, a pak mne probudily svítilny a lidské hlasy…, a když jsem otevřel oči, tak jsem viděl, ne viděl, ale věděl, že ležím v náručí pana vrchního Skřivánka jak mne hladí a já říkám pořád tam, tam, a tak tam našli toho oběšeného, který mi zachránil život, protože já bych se tam byl oběsil kousek od něj nebo s ním, a pan vrchní mi hladil vlasy a stíral krev… a já jsem plakal a volal, ta zlatá lžičenka! A pan vrchní mi pošeptal, neboj se, našla se…, a já povídám, kde? a on řekl tiše, neodtékala voda ze dřezu, tak to rozšroubovali a ta lžičenka byla už v koleni…, odpusť mi to…, všecko bude zase dobrý, tak jak to bylo dřív…, povídám, ale jak jste se dozvěděli, kde jsem…, a vrchní řekl, že to byl taxíkář, který si to rozmyslel a vrátil se do hotelu a ptal se číšníků, kdo by se to z nich mohl chtít oběsit?, a v tu chvíli právě přinesl údržbář tu lžičenku… a vrchní, ten, který obsluhoval anglického krále, okamžitě věděl, že jsem to já, a tak se vydali za mnou… A tak se stalo, že jsem se zase měl v hotelu Paříž jako hrášek v lusku, pan vrchní Skřivánek mi dokonce svěřil klíče od vinných sklepů a od likérů a koňaků, jako by chtěl všechno to, co se stalo s tou zlatou lžičenkou, odčinit. Ale šéf mi nikdy neodpustil to, že jsem dostal ten řád a tu šerpu přes prsa, a tak se na mne díval, jako bych nebyl, ač já jsem si vydělával takový peníze, že jsem jimi pokryl už celou podlahu, každý tři měsíce jsem nosil celou podlahu pokrytou stokorunami do záložny, protože jsem si umínil, že ze mne bude milionář, že se všem vyrovnám, že si pak najmu nebo koupím hotýlek, takovou maličkou klícku někde v Českém ráji, že se ožením, že si vezmu bohatou nevěstu, a že když dám peníze s mou ženou dohromady budu vážený tak jako ostatní hoteliéři, že i když mne nebudou uznávat jako člověka, budou mne muset uznat jako milionáře, majitele hotelu a realit, že tedy budou odsouzeni se mnou počítat… Ale zase se mi stala taková nepříjemnost, že jsem byl potřetí u odvodu, ale i potřetí jsem se nestal vojákem, protože jsem neměl míru, i když jsem se snažil podplatit vojenské pány přece mne na vojnu nevzali. A v hotelu se všichni smáli a sám pan Brandejs se mne na to zeptal, a tak mne znovu zesměšnil, takže jsem byl maličký a věděl jsem, že budu maličký až do smrti, protože už nevyrostu, a když, tak jedině tak, jak jsem to dělal, že jsem měl tuplovaný podrážky a že jsem zvedal hlavu, pořád jako bych měl maličký límec od fraku, to byla jediná moje naděje, že se mi vytáhne krk, když budu pořád nosit vysoký kaučukový límce. A tak se taky stalo, že jsem chodil na hodiny němčiny, že jsem začal chodit na německý filmy četl jsem německý noviny, a ani jsem se nedivil, že v pražských ulicích chodili v bílých punčochách a zelených kamizolách studenti, a že jsem nakonec byl v hotelu skoro jediný já, kdo obsluhoval německé hosty, všichni naši číšníci si počínali s německými hosty tak, jako by neuměli německy, i sám pan vrchní Skřivánek hovořil s Němci jen anglicky nebo francouzsky anebo česky, a tak jsem jednou v biografu šlápl nějaké ženské na botičku a ona začala německy a já jsem se jí německy omluvil, a tak jsem vyprovodil tu ženskou, která byla pěkně oblečená, a abych se jí zavděčil, že se mnou mluví německy, tak jsem jí řekl, že je to hrozné, co dělají Češi s ubohými německými studenty, že jsem na vlastní oči viděl, jak na Národní třídě jim strhali z nohou ty bílé punčochy, že servali ze dvou německých studentů hnědé košilky A ona mi řekla, že správně všechno chápu, že Praha je staré říšské území a že právo po něm chodit a podle svých zvyků se strojit je právo nezadatelné, a že celý svět je k tomu lhostejný, ale že přijde hodina, a přijde i její den, kdy Vůdce to tak nenechá a přijde a osvobodí všechny Němce od Šumavy až do Karpat a…, teď jsem si všiml, když tohle říkala, že se jí dívám z očí do očí, že k ní nemusím vzhlížet tak jako k ostatním ženským, já jsem měl vždycky smůlu, že všechny ženské, které se v mým životě kolem mne točily, všechny byly větší než já, ale mezi ženskými asi pravé obryně, vždycky když jsme stáli, tak jsem se jim díval na krk nebo na poprsí, a viděl jsem, že je zrovna tak maličká jako já, že jí světélkují zelené oči a že je zrovna tak postříkaná pihami jako já, ale ty hnědé pihy v jejím obličeji s těma zelenýma očima tvořily tak krásný souzvuk, že jsem viděl, jak je najednou krásná, ale taky jsem si všiml, že ona se na mne dívá taky tak, já jsem měl na sobě zase tu krásnou bílou kravatu s modrými puntíky, ale ona se mi dívala na moje vlasy světlé jako sláma, a k tomu takové telecí oči, modré oči, ona mi pak řekla, že Němci z říše tak touží po slovanské krvi, že tak touží po těch rovinách a slovanských náturách, že už tisíc let se po dobrý m nebo po zlým snaží oženit se s tou krví, a svěřila se mi, že spousta pruské šlechty má ve své krvi slovanskou krev, a ta krev činí ty šlechtice v očích ostatní šlechty drahocennější, než jsou ti ostatní, a já jsem s tím souhlasil a divil jsem se, jak mi rozumí, protože to nebylo vyptávání hosta, co si dá k obědu nebo k večeři, ale já jsem musel hovořit s tou slečnou, které jsem šlápl na černý střevíček, a tak jsem mluvil trošku německy a hodně česky ale pořád jsem měl dojem, že mluvím německy v tom německém duchu… A tak jsem se dozvěděl od té slečny, že se jmenuje Líza, že je z Chebu, je tam je učitelkou tělocviku, že je mistryní župy v plavání, a odhalila kabátek a na prsou měla odznak dokolečka čtyři F, jako nějaký čtyřlístek, a usmála se na mne a pořád se mi dívala na vlasy, až jsem se znepokojil, ale ona mi dodala důvěru a řekla, že mám nejkrásnější světlé vlasy na světě, až jsem se zapotácel, a já jsem jí zase řekl, že jsem vrchním v hotelu Paříž, řekl jsem jí to a očekával jsem to nejhorší, ale ona mi položila ruku na rukáv, a když se mne dotkla, tak se jí zaleskly oči, že jsem se polekal, avšak ona mi řekla, že její otec má restauraci v Chebu, U města Amsterodamu… A tak jsme se smluvili a šli jsme do biografu na Lásku ve tříčtvrtečním taktu, a ona přišla v tyrolském kloboučku a tak, jak jsem to měl od dětství rád, v takový zelený kamizole, vlastně šedivý kamizolce se zeleným límcem, zdobeným vyšívanými dubovými ratolestmi, a venku padal sníh, bylo před Vánocemi, a ona pak několikrát přišla za mnou do hotelu Paříž a dala si oběd nebo večeři a zase, jak přišla poprvně, tak pan vrchní Skřivánek se na ni podíval, a pak se podíval na mne a vešli jsme zase postaru do přístěnku, a já jsem se zasmál, a povídám, tak vsadíme se o dvacetikorunu, co si slečna dá?, protože jsem viděl, že přišla v té kamizolce, a dneska dokonce v bílých punčochách, a já jsem vytáhl dvacetikorunu a položil ji na odkládací stolek, ale pan vrchní Skřivánek se na mne podíval cize, zrovna tak, jako když jsem si s ním chtěl přiťuknout ten večer, kdy jsem obsluhoval habešského císaře a ztratila se ta zlatá lžičenka, já jsem měl prsty na těch dvacetikorunách a schválně mne nechal se kochat, že je všechno v pořádku, tak taky vytáhl dvacet korun, zvolna je pokládal, ale pak jako by se ty jeho peníze mohly umazat od těch mých dvaceti korun, rychle zastrčil ty svoje do tašky, podíval se ještě jednou na slečnu Lízu a mávl rukou, a od té doby na mne nepromluvil a po šichtě mi vzal klíče od magazínu skladu, a díval se na mne, jako bych nebyl…, jako by nikdy neobsluhoval anglického krále, jako bych já nikdy neobsluhoval habešského císaře. Ale mně to už bylo jedno, protože jsem viděl a věděl, jak všichni Češi jsou nespravedliví k Němcům, tu chvíli jsem se začal i stydět za to, že jsem byl přispívajícím členem Sokola, protože pan Skřivánek byl velikým sokolem, zrovna tak jako pan Brandejs, všichni zaujatí proti Němcům, a hlavně proti té slečně Líze, která za mnou, jen za mnou přišla, a kterou jsem nesměl obsloužit, protože ten její stůl patřil do rajonu jiného číšníka, dával jsem pozor, jak ji sprostě obsluhovali, jak jí přinesli studenou polévku a jak v té polévce držel číšník palce…, a tak se stalo, že jsem přistihl za dveřmi číšníka, když nesl telecí s nádivkou, jak plivnul do toho talíře, a já jsem přiskočil, abych mu vzal ten talíř, avšak číšník mi ten talíř přilepil na obličej a plivnul mi pak do tváře, když jsem si odhrnul chladnoucí rosolovitou šťávu z očí, plivl ještě jednou, abych to viděl, jak mne nenávidí, ale to byl jakoby signál, a všichni z kuchyně přiběhli za ty dveře a všichni pinglové se seběhli a každý mi plivl do obličeje a tak dlouho na mne plivali, až přišel i sám pan Brandejs a jako vedoucí Sokola za Prahu jedna si na mne plivl taky, a řekl mi, že mne propouští…, a já, jak jsem byl poplivaný a umazaný šťávou od telecí pečeně, vyběhl jsem do lokálu ke stolu slečny Lízy a takhle jsem na sebe ukázal, oběma rukama jsem ukázal, co mi kvůli ní udělali Sokolové a Češi, a ona se na mne podívala a ubrouskem mi utřela tvář a řekla mi, že od české soldatesky se nic jiného čekat nedalo a nedá, a za to, co jsem pro ni vytrpěl, že mne má ráda… A pak, když jsme vyšli, když jsem se převlékl, abych ji doprovodil, hned před Prašnou branou přiběhli čeští hulváti a dali takovou facku Líze, až jí ten tyrolský klobouček zaletěl do jízdní dráhy, a když jsem ji bránil tím, že jsem česky křičel: Co to děláte, to jste Češi? Fuj! Tak mne jeden z té soldatesky odstrčil a dva chytili Lízu a povalili ji a dva ji drželi za ruce a jeden jí vyhrnul sukni a z těch jejích opálených stehen a lýtek jí stahovali surově ty bílé punčochy a já jsem křičel, zatímco mne bili, Co to děláte, vy česká soldatesko, tak dlouho, až nás pustili a ty punčochy slečny Lízy si nesli jako nějaký bílý skalp, bílou trofej, a my jsme se průjezdem dostali na náměstíčko a Líza plakala a sípala, to si, vy bolševická sebranko, odnesete, zhanobit německou učitelku z Chebu…, a já jsem se cítil velikým člověkem, ona se mne držela a byl jsem tak rozhořčen, že jsem hledal členskou legitimaci Sokola, ale nenašel jsem ji, abych ji roztrhal…, a ona se najednou na mne podívala očima plnýma slzí, a tak na ulici se znovu rozplakala a položila si tvář na můj obličej a celá se ke mně přitiskla a já jsem věděl, že ji musím chránit a hájit proti všem Čechům, kteří by téhle malé egerlenderačce něco chtěli udělat, jen vlásek zkřivit, dcera majitele hotelu a restaurace U města Amsterodamu z Chebu, který už byl zabrán jako říšské území loni na podzim, a celé Sudety přešly tam, kde byly před tolika lety, nazpátek k říši, a teď tady v sokolské Praze se děje s ubohými Němci tohleto, co jsem viděl na vlastní oči, což potvrzovalo všechno to, proč byly zabrány Sudety a proč asi i Praha by měla skončit zrovna tak, když životy a čest německých lidí byly ohrožovány a pošlapávány… A taky se tak pak stalo, já jsem nejen byl propuštěn z hotelu Paříž, ale nikde mne nevzali ani jako pingla, pokaždé už druhý den přišla zpráva, že jsem německy smýšlející Čech, a navíc Sokol, který si namluvil německou učitelku tělocviku. A tak jsem byl tak dlouho bez místa, až konečně přišla německá vojska a obsadila nejen Prahu, ale i celou zemi… A to se mi slečna Líza na dva měsíce ztratila, a když jsem jí marně psal, a nejen jí, ale i jejímu otci, tak jsem druhý den po obsazení Prahy šel na procházku a na Staroměstském náměstí jsem viděl, jak říšská armáda vaří v kotlích chutné polévky a jak rozdává v esšálcích obyvatelstvu, a jak se tak dívám, tak koho tam nevidím v proužkovaných šatičkách s červeným odznakem na prsou a se sběračkou v ruce? Lízu! Ani jsem ji neoslovil, chvíli jsem se díval, jak nalévá a s úsměvem odevzdává ty šálky, až jsem se pak vzpamatoval a stoupl jsem si taky do fronty lidí, a když na mne došla řada, podala mi šálek s teplou polévkou, a když se na mne podívala, tak se ne polekala, ale zaradovala, a tak celá pyšná se vystavila na odiv, že má ty vojenské šaty frontovní milosrdné sestry, nebo co to bylo za uniformu, a já jsem jí řekl, že jsem od té doby nedostal místo, od té doby, co jsem se zastal její cti tam u Prašné brány, s bílými punčochami, a ona se nechala vystřídat, a hned se do mne zavěsila a smála se a radovala, a já jsem měl dojem a ona taky, že vlastně kvůli těm jejím bílým punčochám a tomu, jak mne v hotelu poplivali, že říšská armáda obsadila Prahu, a tak jsme se procházeli po Příkopech, vojáci v uniformách zdravili slečnu Lízu a já jsem se jim pokaždé uklonil, a tam mne napadlo a Lízu asi taky, zahnuli jsme za Prašnou bránu, přešli jsme to místo, kde ležela na chodníku a stahovali z ní před třemi měsíci bílé punčochy, a jak jsme vešli do hotelu Paříž, já jsem jakoby hledal stolek, už všude seděli němečtí důstojníci, a já jsem stál se slečnou Lízou v uniformě milosrdné sestry, a pinglové a pan vrchní Skřivánek byli bledí a obsluhovali mlčky německé hosty a já jsem se posadil k oknu a německy jsem objednal kávu, vídeňskou bílou kávu se skleničkou rumu, jak jsme to dřív podávali, podle hotelu Sacher, Wiener Kaffé mit bespritzter Nazi, byl to krásný pocit, když vešel i pan Brandejs a klaněl se, poklonil se zvlášť zdvořile i mně, a zničehonic se dal se mnou do řeči, hovořil o té trapné události, co se stala tenkrát, a omlouval se mi…, ale já jsem mu řekl, že tu omluvu nepřijímám, že ještě uvidíme…, a když jsem platil panu vrchnímu Skřivánkovi, pravil jsem mu, nu, vidíte, houby vám pomohlo, že jste obsluhoval anglickýho krále…, a zvedl jsem se a kráčel mezi stoly, a důstojníci německé armády zdravili slečnu Lízu a já jsem se jim rovněž klaněl, jako by ty pozdravy patřily i mně…, té noci mne vzala slečna Líza k sobě, napřed jsem s ní byl v nějakém vojenském kasinu na Příkopech, v nějakém hnědém domě, pili jsme šampaňské na obsazení Prahy, důstojníci si připíjeli s Lízou a i se mnou, pokaždé jim vysvětlovala, že jsem se statečně choval a že jsem bránil její germánskou čest proti české soldatesce, a já jsem se klaněl a děkoval za pozdravy a zdvižené sklenky ale nevěděl jsem a ani jsem vědět nemohl, že ty pozdravy patřily jen a jen Líze a mne že jen přehlíželi, trpěli, že mne pouze respektují jako přívěsek Lízy, velitelky vojenských sester, jak jsem se dozvěděl z titulování při přípitcích…, a já jsem měl takový krásný pocit, že se mohu účastnit téhle slavnosti, že jsem mezi hejtmany a plukovníky, že jsem mezi mladými lidmi se zrovna tak modrýma očima a zrovna tak plavýma vlasama, jako mám já, který neumí sice pořádně německy ale který se jako Němec cítí, který jako Šípková Růženka potřeboval se setkat se slečnou Lízou, šlápnout jí na černý střevíček a procitnout jako v té pohádce. A tak jsme se vraceli z té slavnosti někam, kde jsem ještě nebyl, Líza mne prosila, abych se podíval do svého rodokmenu, že určitě tam musí být někde nějaký germánský předek, já jsem jí jen řekl, že můj děda má na pomníku napsáno Johan Ditie, že byl panským štolbou, já jsem se vždycky za toho štolbu od koní styděl, ale Líza když tohle slyšela, tak jsem nějak vyrostl v jejích očích, víc než kdybych byl český hrabě, zdálo se, že tím Ditie spadly všechny hradby i tenké stěny, které nás dělily celou cestu mlčela, pak odemkla starý barák a stoupali jsme po schodech, na každém patře mne dlouze líbala, hladila mně kalhoty v rozkroku, a když jsme vešli do jejího pokojíku, rozsvítila stolní lampu a byla celá vlhká, v očích i ústech, a přes oči jí padalo bělmo, taková mázdra, povalila mne na kanape a zase mne dlouze líbala, jazykem mi ohmatala a spočítala všechny zuby a neustále naříkala a sténala jako stále se větrem otevírající a zavírající nenamazaná vrátka, a pak už se nedalo nic jiného dělat než to, nač jsem čekal, co ale nevycházelo ode mne jako dřív, ale vycházelo to z ní, ona měla potřebu mne a dovolovala mi všechno, zvolna se vysvlékla, dívala se na to, jak se vysvlékám i já, myslel jsem, že když je na vojně, že bude mít i nějakou uniformu ve formě spodničky nebo kombiné, že jistě musejí i sestřičky z lazaretu mít nějaké fasované prádlo, ale ona měla všechno tak, jak to měly slečny, které chodily do hotelu Paříž na vizitaci za pány burziány, jak to měly i slečny od Rajských, a potom naše nahá těla k sobě přilnula, tak nějak bylo všechno jakoby v tekutém stavu, jako bychom byli hlemýždi a lnuli k sobě jen tím vlhkým tělem vyplazeným z ulity hrozně se ta Líza třásla a chvěla, a já jsem poznal poprvně, že jsem zamilovaný a milován, bylo to něco docela jinačího než dřív, ani mě neprosila, abych si dal pozor nebo abych byl opatrný, ale všechno bylo jen proto, aby to bylo tak, jak to bylo, pohyby a splynutí a cesta do kopce a rozsvětlování se a výstřik světla a tlumených supění a nářků, ani pak se mne nebála, ani na chvilku, břichem se vzdouvala proti mé tváři, objala mně nohama hlavu mezi klínem tak pevně, a nestyděla se ani chvilku, ale naopak jako by to patřilo ke všemu, zvedla se a nechala se jazykem třít a lízat tak dlouho, až se vzepjala a dala mi ochutnat, a jazykem a v jazyku prožít všechno to, co se odehrávalo v jejím těle…, pak, když ležela na zádech se založenýma rukama a rozevřenýma nohama, kde plál chomáč světlých chloupků vyčesaných vzhůru do kačera, moje oči spočinuly na stole a tam byla kytice s jarními tulipány a větvičkami z mladých březových ratolestí a několik větviček smrčí, jako ve snách, ani snad ne ve vzpomínce, ta přišla až pak, pak jsem si vzpomněl na návratný motiv, utrhl jsem větvičky, rozdělal je na kousky a obložil jsem její přirození těmi větvičkami, bylo to krásné, to její břicho zastlané kolem dokola větvičkami ze smrčiny, dívala se na mne po očku, a když jsem se naklonil a políbil ji mezi ty větvičky kolem úst jsem pocítil to pichlavé jehličí, vzala mně něžně hlavu do dlaní a zdvihla se a přitiskla mi klín tak prudce na obličej, že jsem zaúpěl bolestí, a několika mocnými škubnutími břicha dosáhla takového vzrušení, že pronikavě vykřikla a svalila se na bok a oddychovala tak prudce, že jsem myslil, že umírá nebo umře…, ale to nebylo jedno ani druhé, jen se nade mnou naklonila a rozevřela všech deset prstů, a hrozila, že mi vyškrábe oči a poškrábe tvář a celého, tak byla vděčná a spokojená, a znovu nade mnou rozevírala ty nehty a v křeči je zavírala, aby se za chvíli v pláči zhroutila a tichounkým pláčem přešla v drobounký smích…, a já jsem byl klidný a tichý, ležel jsem zplihlý, a viděl jsem, jak rychlými prsty trhá zbytky těch smrkových větviček, těch zálomků, jako dělají myslivci, když zastřelí zvěř, a viděl jsem, jak mi pokrývá moje břicho, moje zplihlé pohlaví, celý klín jsem měl plný větviček, a pak si mne ona nadzvedla a rukama mne hladila a líbala ve slabinách a zvolna jsem zase dostával erekci, a najednou se zdvihly ty větvičky a z nich se prodral můj pyj a zvolna rostl a shazoval větvičky, ale Líza ty větvičky jazykem rovnala kolem dokola, aby pak zdvihla hlavu a zarazila si moje přirození celé do úst, až někam do krku, chtěl jsem ji odehnat, ale ona mne povalila, moje ruce odstrčila, díval jsem se ke stropu a nechal jsem ji dělat zase já, co ona chtěla dělat se mnou, nikdy bych se byl nenadál tolika rabiátskosti v jejím počínání, skoro surově mě vysála až do morku mocnými údery a pohyby své hlavy, aniž by si odstranila větvičky, které ji drásaly do krve do úst, asi to je u Germánů zvykem…, skoro jsem se Lízy bál…, když se potom plížila jazykem po mém břichu, nechávajíc na mně slinivou čáru jako hlemýžď, políbila mne a její ústa byla plná semene a smrkového jehličí, a ona to nepovažovala za nic nečistého, naopak, za vrchol, za součást mše, toto je moje tělo a toto je moje krev a toto jsou moje sliny a toto jsou tvoje a moje šťávy, a tohleto nás spojilo a pojí navždycky, jak mi to řekla, protože jsme si to vyměnili navzájem, i s vůní šťáv a chloupků…