Текст книги "Kličky na kapesniku"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 7 (всего у книги 7 страниц)

Ještě větší?

Ještě větší. Dneska, když se objeví magnetofonové pásky symfonií, magnetofonové pásky nějakých těch Beatles anebo slavných interpretů, Counta Bassieho, americké jazzové jedničky, nebo Mahlerovy symfonie, tak to máte na to tata z prodejen a gramoobchodů pryč. Kam jdete, všude vám jde vstříc reprodukovaná hudba.

Máte rád jazz?

No jistě. Ovšem já nejsem tak jako… U mě jazz vrcholí Count Bassiem, který má ty baculaté prstíčky a dovede fantasticky hrát ta blues. Pro mě je vrchol. Já vím, že je i Elvis Presley, ale já mám rád jinačí bestsellery, ty černošské…

Armstrong.

Armstrong je také pro mě všechno. On zpívá s chybami, na trubku hraje s chybami, ale ty chyby jsou nesmírně lidské. Jeho hlas je tak obyčejný, lidský, jako když je někdo ve velice teskné náladě, anebo zase ve veliké euforii, a tak si zpívá jakoby sám pro sebe. Buďto v hospodě, maličko opilý, anebo i hodně, a jeho hlas je takový, který člověka křísí, a dokonce mu někdy vhání slzy do očí. Ten chraplavý hlas, no a teď když vezme tu rouru, tu svou trumpetu a vypálí to tam, no tak je to… já ho viděl i živého, byl v Praze, a byl jsem jím oslněn na věky věků. Pro mě je to umělec, který je naprosto identický od těch svých let, kdy hrál s králem Kingem v tom Orleansu… Jak Hidegkuti s Ferencem Puskásem.

Vy někdy zpíváte? Totiž jednou jsem se zeptal své matky, proč zpívá, když je sama doma. A ona mi řekla: abych nebyla sama. Vy zpíváte?

Ne. Já si jen tak popískávám, anebo když zpívám, tak zpívám, abych tak řekl, záměrně jakoby falešně. Já už nedovedu zpívat tak, jako jsem zpíval v těch mladých letech, když jsme chodili s klukama k řece, po soumraku, tam v Nymburce, a prostě zpívali jsme s velikým dojetím Byla noc krásná, májová, Vesla jsou dlouhá, loďka je krátká, nebo obráceně, Loďka je dlouhá a vesla jsou krátká, pojď, milko drahá… Prostě jsme se znali jako lidi, a tak jsme zpívali vždycky tak hodinu dvě v takovém hlubokém dojetí, když byl pěkný večer, s těmi kluky obyčejnými, a to vím, že to bylo údobí, kdy se zpívalo všude. Když jsem se vracel do pivovaru, tak ti, kdo tam sladovali, si zpívali, ten hlas šel přes štěpnici až k nám. Lidé si při práci zpívali. Nebo bednáři. A hlavně sladovníci. Když jsem šel do školy, tak jsem musel přes pole z toho pivovaru, a tam bylo Zálabí, most, a tam bylo truhlářství, a vím, kdykoliv jsem ráno capkal v těch čtvrt na osm, už jsem vykračoval, abych byl v půl osmé ve škole – a truhláři zpívali.

Ale dneska se nezpívá.

Dneska se už nezpívá. Podívejte, dneska se zdánlivě nedělá skoro vůbec nic. Já jsem z města, kde bylo pět divadel. V tom Nymburku. Dneska je tam, zaplaťpánbůh, jenom jedno. Ale byly vesnice, vesničky a městečka, kde se všude hrálo divadlo. Dneska se nehraje, dneska se nezpívá. Na co by se zpívalo, když si pustíte rádio, tak tam to za vás zazpívají super frajeři, počínaje Gottem a panem Mládkem, a vy jste odstrčeni. Nebo divadlo. Vy si pustíte televizi, no a ti nejlepší z nejlepších vám tam přehrajou… Bratislava, víte, jaká oni mají divadla v pondělí vždycky. Tady jsme se na to vždycky těšili; slovenské divadlo v pondělí byla jednička. No tak co budete hrát divadlo, když vidíte vlastně to nejlepší divadlo, a sedíte doma, a ještě u toho můžete kouřit anebo pít pivo. Ovšem! Už někteří chytří nebo takoví z toho znudění začínají toho mít dost a začíná se zase pomalinku chodit do zkoušky. Už začínají lidi vědět, co to je za tajemství a za krásu, když si to zahrajou sami. Třeba ne tak dokonale – pochopitelně – jako profesionálové, ale zahrajou si to divadlo. Takže zvolna zase tohle začíná, vrací se to. Nebo se lidi sejdou a udělají třeba kvarteto. Nebo si na plácku zahrají s chutí kopanou. To je dneska revoluce.

Hráli jste doma komorní muziku?

Ne. To u nás nebylo. My jsme jednak na to nebyli, a pak, měli jsme jeden z prvních gramofonů, a tam zase jsem poznal, co to je hlas Enrika Carusa a paní Destinové. Ale současně jsem také poznal, poněvadž můj otec v tom měl zálibu, co to byl humor na gramofonových deskách, takový Vlasta Burian. Nebo humor Fandy Mrázka nebo Járy Kohouta. Fanda Mrázek mě uváděl v nadšení. Já dokonce některé ty desky pomalu umím zpaměti, mám je v hlavě, jak se do mě zafixovaly a jak mě to uvádělo do vytržení, ta deska, na které Fanda Mrázek vyprávěl: „Já se blbě narodil na Žižkově.“ A vyprávěl to svým hlasem. To vyprávění vyvolávalo ty samé křeče a záchvaty smíchu, jako když jsem viděl Chaplina.

Vy jste připomenul Mahlera, Chopina, Beethovena, Smetanu…

Pane Szigeti, vy mi kladete otázky tak, jako bych byl znalec… to já nejsem, ty otázky, které mi dáváte, mě nutí, abych vstupoval na tenký led… ale dohodli jsme se, že budu odpovídat i na to, co tak moc nevím, a když vím, tak jen tak jakoby z vlaku… a potom, musíme mít trošku takt… před chvílí jsem mluvil o Vlastovi Burianovi a Fandovi Mrázkovi… a teď vy na mě o géniích… Já jen mohu říct, že Smetana je pro mě… Má vlast… a pak jen a jen Prodaná nevěsta… opera, které se bojím, která mě nutí svou melancholií, že se chytám za srdce, že se rozpláču… a musím dávat vždycky pozor, abych téměř neumřel. Když Prodanou nevěstu poslouchám v Kersku z rádia nebo z televize, tak to ještě jde… protože když se téměř zalykám tou hudbou a zpěvem, tak vyběhnu do lesa a běžím až k potůčku… a tam se nestydím plakat… dokonce jsem už s tou Prodanou na tom tak, že užuž včas uteču… v téhle opeře je něco navíc, skoro o celou dimenzi navíc… něco, čemu může ne rozumět, ale co může chápat jenom Čech, který je poctěn tím, že ještě to s ním není tak špatné, že je schopen se tak dojmout, tak, až pomalu by si přál, aby tou melancholickou krásou byl zaskočen natolik, že by umřel… A Dvořák? To je to samé v modrém. Jeho kvarteta… to je mleté sklo, to také mohu poslouchat jen v Kersku, abych včas mohl utéci až tam k potůčku a ve tmě se rozplakat… ta jeho hudba, to je zase mleté sklo, a těch několik teskných Slovanských tanců… a už se zvedám a zalamuju rukama a vybíhám a hlasitě naříkám… nikdy nevím, čím mě ta hudba zvedá a nutí, abych před ní utekl… ty tance jsou neskonale české, v těch tancích je potlačený vznět a stesk nad něčím, co už se nikdy nedá navrátit, a je tady Humoreska a symfonie, violoncellový koncert, dobrá, to jsou všechno mistrovské věci, ale já miluji Rusalku, Dvořákovu operu, ta je mi kvintesencí, kdybych měl chlapce nebo dceru a kdyby jí bylo patnáct a já jí chtěl vysvětlit, co je to secese, tak kvintesence secese je Rusalka. Tam je prostě duch doby zachycen podle mě nejdokonaleji, je to jako Preislerův obraz zasněné dívky. Dojímá mě i to, že Dvořák, ač vyučený řeznický tovaryš, anebo právě proto, dovedl být jak lidsky, tak umělecky neskonale něžný… jako by v jeho duši byla i dívenka, slečna s okem lehce posunutým do rajské zahrady, jako rabínova dcera, která zírá do samotného srdce lidského nekonečna a lidské věčnosti… A miloval holuby… Triumfální symfonie od Bedřicha Smetany, nevím proč, já létám dost často letadlem, a když stroj ještě na rozjezdové ploše zapíná naplno motory, v té chvíli, kdy se odlepí od země, tak slyším v těch motorech Triumfální symfonii.

A co opereta, pane Hrabale, která je jedním ze základů falešné iluze, která měla i své oběti, sebevraždy služek v Budapešti i v Praze mezi dvěma válkami?

No jistě. Já jsem také jedna z obětí. Pozor! Kdybych si měl vybrat, čím bych třeba chtěl být, kdybych mohl být znovu na světě, tak žádný spisovatel. Zpěvák operety. Prostě pro mě Lehár… On to ovládl. To je to samé jako Prodaná nevěsta. Ten Lehár vás žene ke kýčovitým slzám. Ale ty slzy jsou pravé. A tady si představte, co služka a dělník a ostatní. Opereta je doména obyčejných lidí. To není pro ně kýč. Pro ně je to náplň světa, něco, čím by také chtěli být. Aspoň trošičku. To, co nikdy nepoznali, tak by chtěli poznat. Aspoň v té operetě. A vždycky byli hluboce dojati, hluboce; a dneska je to přesně to samé, i jisté obsahy filmů, které mají ten lehký nádech, takový jako v té operetě, takové řekněme třeba jako s paní Audrey Hepburnovou Prázdniny v Římě. To je šokující film. Audrey Hepburnová a Gregory Peck. To je filmová opereta, že se tají dech. Tohle kdybych napsal, tak to vyměním za všechny Ostře sledované vlaky. A Jak ukrást Venuši… s Peter O’Toolem? Teri Wyler mě fascinuje. Velký zpěvák v Berlíně, léta dvacátá, mám dojem, že se jmenoval Richard Tauber. Vytýkali mu, jak může zpívat Lohengrina, když zpívá také maďarskou operetu. Když zpívá Lehára. A on říká: Pardon. Ich singe keine Operette, ich singe den Lehár.

Ale já vás přece poprosím, abyste se pokusil dát odpověď na otázku, proč je možné, že když služka slyšela Bacha anebo Mozarta, tak nemyslela na sebevraždu, ale když slyšela Lehára nebo Kálmána, tak na ni nejenom myslela, ale dokonce ji i spáchala…

To je něco velice sentimentálního v člověku. Já když jsem byl mlád, tedy když mi bylo těch dvacet pětadvacet let, bývalo, že v jistých posádkách vojáci, obzvláště ze Slovenska, páchali sebevraždu, když slyšeli písničku Neděla smutná… Tu písničku bylo zakázáno hrát, protože byly desítky případů sebevražd. Ta hudba vojáka navodila do situace; je to zdánlivě falešné kouzlo, a to pravé kouzlo, ta neděle smutná, neděle dlouhá se tomu mladému klukovi vybavila tak jako tomu Chopinovi. On se ale neuměl vyjádřit, Chopin ano. Svůj stesk po vzdálené Polsce, po rodném kraji a po tom všem, co tam miloval a co opustil, to vše vyjádřil hudbou. To nemohly ty služky, co viděly Lehára, nebo ten vojáček, který přijel ze Slovenska a poslechl si Neděli smutnou. Mohl jen jediné: že se mu nechtělo být na světě. Ta hudba, ta živá píseň, ta lidová píseň, ta Neděla smutná mu vyvolala nepřekonatelnost toho, že on je tady, a duchem je vlastně někde jinde, a tak skočil do Vltavy jakoby do Dunaje nebo se zkrátka zastřelil ve službě, takže ta píseň byla zakázána. Zatímco operety, jak vidíte, zakázány nebyly. Ovšem na vojně, to byl najednou precedens na precedens; kde byly vojenské posádky, tam se ta píseň nesměla hrát.

Velice mě překvapilo, že kdybyste se znovu narodil, tak byste nechtěl být spisovatelem, ale operetním zpěvákem.

No, Jára Pospíšil. To byl náš miláček. Jára Pospíšil, no jo. Jára… Vždyť i slavný Bergman natočil Veselou vdovu od Lehára.

Ale proč máte takový vztah k operetě?

No proto, že zapaluje lidi. Anebo fotbalistou bych chtěl být. To je stejné. Ti zapalujou lidi, masy, a každý chce být v něčem jedničkou. Já jsem nebyl spisovatelem, no a když jsem si tak psychoanalyticky „tagtrojmoval“ – Tagesträume – tu psychopatologii všedního dne, kdy budete v hlubokém zadumání a nahodíte si, čím byste byl, no – já jsem měl celé údobí, kdy jsem si přál být Járou Pospíšilem. A zpívat Lehára…

Vy jste byl i hercem? Anebo statistou?

No tak v divadle S. K. Neumanna jsem byl statistou. V Nymburce jsem dokonce jednou hrál hlavní roli, ale velice špatně.

V čem?

Milovat není jen míti rád. Goldoniho. Tam jsem hrál Dona Juana, hlavní úlohu v tom našem divadle, ale hrál jsem to příliš zle, prostě nebyl jsem to já. – Ale tím fotbalistou být…

Puskásem? Já už vím! Hidegkutim. Klička na kapesníku!

Ne. Chtěl jsem být Jirkou Sobotkou, Jirka byl technik. Nebo Gézou Kaloczajem, nebo Ferdou Fascinkem, nebo Horákem ze Slávie, s tou patičkou. To jsem míval takové dlouhé sny…

I dnes chodíte na fotbal?

Chodím. Nic moc, ale chodím, ovšem nefandím, jen zírám.

Dneska je Dukla-Slavia.

No vidíte, a my jsme tady. A dneska je Dukla-Slavia. No, dneska už nejdu na každý zápas. Ale mé hlavní mužstvo bylo v Nymburce. Polaban Nymburk. Hrál v lize, to bylo moje mužstvo. To jsem byl fanda a patriot, který s nimi jezdí, a když prohráli, tak jsem byl nešťastný. To víte, bez trhliny v mozku nelze žít… Proto asi Bergman natočil Veselou vdovu.

Která jsou vaše oblíbená zvířata?

Kočky. Kočky. Psa pouze jako trpím, ale aby se mnou někdo líhal… To víte, kdybych měl psa, tak asi by to byl pes. Ale já nad ránem, když přijde Pepito, vyskočí si k ženě tam nahoru na postel, a teď se tam hezky přitiskne a dívá se jí do očí, tak jako ještě plný vzduchu a té vůně trávy, tak nad ránem cítím a vím, že mám radost i hrůzu, nebo se bojím událostí, ke kterým mám klíč. A já vím, že kočka má koťata asi na šesti kódech. Jeden je čas na krmení, druhý na přivolávání, třetí na rychlé mizení, čtvrtý na stavění se mrtvým, pátý milostný kód na siestu, šestý kód, že je čas jít spát. A já nemám žádný kód a žádný řád, jsem samoten, avšak ne opuštěný, protože vnímám všechno, co se děje kolem mne, jako úlohu býti zrcátkem, reklamním zrcátkem kulové plochy, nabité krajními událostmi všedního dne. Zvíře pro člověka je také světlo, víte? Tím, že si všechno beru hrozně vážně, každé maličkosti se lekám, tím mohu za chvíli ty miniatury lhostejně proměnit v nic. V cedníku událostí mi všechno nakonec protéká a zbývá mi jen cedník v mozku, cedník v srdci. Láska ke všemu, co mě míjí, mi dává zakoušet nekonečno a věčnost. Nadšení pro světlo, které mi září kolem hlavy, aureola. Gruntovní otázka: být zasažen světlem, či nikoliv. Morek mých kostí a můj mozek fluoreskují, poznám to podle chůze, kterou kráčím, těkám z místa na místo, nesa s sebou pořád ten pevný bod, centrum světla a světa… Opustí-li mě toto světlo, pohasne-li na chvíli, i když září slunce, jdu ve tmách, stáhne-li se knot té mé rozsvícené lampy, ač je den, tápu s napřaženýma rukama, jako bych kráčel bezměsíčnou nocí. Jako bych byl ptákem bez křídel. Jsme zvířátka zahnaná do kouta, to je naše jediná jistota, do metafyzického kouta, utloukají naše mladé myšlenky, podstata mateřství je chránit své mladé. A víte, když máte zvířata, tak je musíte nakrmit a jste jejich otec. Vy určujete, co budou jíst, jak to budou jíst, a ony jsou vlastně v jistém smyslu vaše děti, nebo milenky, miláčkové.

A co pražské holubice?

To je ozdoba. A objevily se tady odněkud z Balkánu taky hrdličky. Najednou sem doletěly, já jsem se někde dočetl, že viděli půl miliónu hrdliček. Co dřív, když já jsem byl malý, bylo v kleci, jako zvláštnost, to dneska přiletělo miliónem. Takže se musely někde i hubit. Plné stromy hrdliček najednou. A lidé zabývající se hygienou tvrdili, že přinesly jisté nákazy. Nebo tady máte další dar. V Anglii všechny labutě patřily královně. Kdo poranil labuť, dostal se do konfliktu se zákonem. Teď máme najednou v republice, já nevím, sto tisíc nebo půl miliónu labutí. Kam jdete, kde je voda, tak prostě je exploze, jak se říká vědecky. Exploze té populace labutí, a ten krásný pták najednou poctil Prahu, že se tady ubytoval, na těch našich rybnících, takže ten královský pták je tady, v demokratické republice, přiletěl a dělá tady jistou zdobnost. Žáci to chodí krmit, a když je tak vidíte, jak jsou na té Vltavě, nebo máte tu čest a letí nad váma, stačí dvě, mají mocná křídla, vydávají takový zvuk, jako když v dálce vrže pumpa. Dvě labutě když nad vámi přeletí, tak se zvednete, jak rytmicky ta křídla pracují, jak se opírají o vzduch, a ta brka vydávají takový zvláštní vrzavý zvuk. A když jich jednou proletělo sto, tak se málem zatmělo… Když jdete po Karlově mostě, tak tam zase rackové obtáčejí ty sochy a dávají tomu všemu další takovou dimenzi. Řekl bych, že jak holubi, tak hrdličky a labutě i rackové dávají Praze o celou dimenzi navíc. To, co dělal Calder, to kinetické umění, to nám tady v Praze reprezentují a předvádějí ti rackové, ty hrdličky, ti holubi. Tohleto je od Prahy neodlučitelné, a jestli je to zdravé, nebo nezdravé, dobrá, třeba nezdravé, ale já jsem jimi poctěn, tak jako jsem poctěn i já, tak jako je snad i Praha poctěna tím, že se tady motám a obtáčím očima všechny ty sochy a všechny ty věže a baráky a všechny hezké lidi tak, jako ti rackové, ti holoubci, ty hrdličky i labutě… Viděl jsem tam nad Mánesem, kde na řece je jez a uprostřed je propust, kterou se valí mocný proud Vltavy, tady jsem viděl sedm labutí, kterak se draly mocnými pohyby proti proudu, až tam, kde mohutný proud propusti byl silnější než jejich úsilí… a teprve tam, kde už to nešlo dál, labutě v té chvíli povolily, svěřily se proudu a nechaly se s rozkoší nést tou nakloněnou kadeřavou vodou a víry… až tam do tišiny… a tam se zase sevřely do šiku a s rozkoší podnikly to samé… a pak zase a zas… A já jsem viděl, jak ty labutě jsou bezmezně vzrušeny tou nebezpečnou hrou s protiproudem propusti, kterou Vltava ty svoje mocné proudy zúženým hrdlem jezu valí … A v té chvíli jsem si přál býti s těmi hrajícími si labutěmi a zúčastnit se té zdánlivě nesmyslné, a přece tak krásné a bohumilé hry, protože když jsem byl chlapec ana Labi byly červnové povodně, když se vzedmula o tři metry voda na potoce Vejrovka, tak jsem se vrhal do těch hněvivých a divoce proudících vod a nechával jsem se unášet tím proudem, který mě nesl až do tišiny, abych se vybrouzdal a vracel se proti proudu a zase se s rozkoší svěřil té nebezpečné, a přitom tak krásné hře tak, jako těch sedm labutí hrajících si v propusti Vltavy… Tady, stoje na břehu u Mánesa, jsem tělem i duší zažil tu krásnou větu Ladislava Klímy… že zvířata jsou bohu bližší než člověk, že všechno je jim samozřejmostí… že ludibrionismus je boží hrou, hrou šílenou a titěrnou a ignorantní, a tedy krásnou. To jsou ty kličky na kapesníku, které tak geniálně uměl pan Hidegkuti… To víte, pane Szigeti, bez trhliny v mozku nelze mi žít. Avšak jednu otázku… Pane Szigeti, koupal jste se letos v Malši?

Nekoupal. Ale, pane Hrabale, ten novej tureckej sultán musí bejt moc hodnej člověk. Děkuji vám za rozhovor. Díky i za to, že jsem tímto hovorem pochopil, co to je pražská ironie…

P. S.

Hovory mezi Dunajskou Stredou a Prahou jsme začali a dokončili v Maďarském kulturním středisku v Praze, odpovídal jsem na otázky pana Szigetiho alla prima, nejdříve jsem si myslel, že to bude lehké, ale po sedmém sezení jsem se začal lekat a trnout, protože magnetofonový pásek jsem nemohl korigovat, hynul jsem, že možná jsem tam řekl věci, které jsem tak dokonale neznal, že jsem tedy odpovídal často zmateně, bezelstně, a tedy nezodpovědně… ale pan Szigeti měl kuráž a snad začínal tu svoji dráhu jako reportér a já takovým lidem držím nejen palec, ale nastavuji i hovořící ústa… A potom, já jsem vždycky zvědav, co to bude dělat?

A tak jednoho dne mi pan Szigeti z té jeho Dunajské Stredy přinesl sto šedesát stránek toho našeho rozhovoru, který mu tam doma z magnetofonu přepsaly dívky… a já jsem to začal číst a ten text byla směsice slovenštiny a češtiny a jakýchsi dadaistických vět, které ale vůbec nedávaly smysl… ale já jsem čtrnáct dní četl… a když jsem začínal z toho rozhovoru být diskordantní, tak v zájmu svého mentálního zdraví jsem poslal ten text nazpátek, aby si to pan Szigeti opsal sám, do češtiny přeložil… A myslel jsem si, že se toho pan Szigeti poleká a vzdá to.

Ale pan Szigeti to nevzdal a loni před vánocemi mi přinesl sto čtyřicet stránek a já jsem zjistil, že ten hovor už začíná mít smysl, že ty překvapující otázky a ještě překvapivější moje odpovědi jsou prizmatem, jehož sklíčka vrhají lehce humorný třpyt… A tak jsem četl a zase četl znovu, vystřihnul jsem traktáty o malířích, které vmontoval pan Szigeti do mých odpovědí z Domácích úkolů, což neodpovídá hovorovému stylu… kolážemi jsem doplnil tu a tam některé mé odpovědi a nazval jsem ten rozhovor Román-interview… Ale! Při dalším pročítání jsem se začínal usmívat; zjistil jsem totiž, že ten chaos začíná míti řád od té chvíle, kdy jsem narazil na Hidegkutiho kličku a z nadhledu nad textem jsem uviděl, že vlastně celý ten hovor jsou kličky na kapesníku, že ta klička pana Hidegkutiho překonává sémantickou zmatenost nejen otázek, ale i mých odpovědí, že ty jisté nedostatky hovoru začínají být čtenářskou zábavou, že četba tohoto rozhovoru je penicilínem proti konvenci a stereotypům… A tak jsem nazval ten interview Kličkami na kapesníku, jako dík a poctu panu Hidegkutimu, který dovedl ozvláštnit fotbalovou hru technickými kouzly s míčem na malé ploše tak, že vyrážel nejen protihráčům, ale hlavně divákům dech…

Pan Szigeti mi ještě při své neutuchající horlivosti dodal dvacet otázek týkajících se sexu a erotičnosti a středoevropské kultury a politiky… Ale já jsem si naštěstí vzpomenul na Sigmunda Freuda, který jednou řekl… že sami sobě dlužíme jistou diskrétnost… Vzpomenul jsem si, že Freud odmítl analyzovat svůj sen jen proto, aby nepoškodil dobré jméno své rodiny… A tak jsem odmítl vstupovat na tenký led otázek pana Szigetiho, protože i já musím mít tu určitou cudnost i takt a nevyžvanit všechno jako u katolické ušní zpovědi… protože pozor, pane Hrabale, pozor! Haškův román Švejk a jeho hrdina je nejcudnější postavou světových dějin, a tedy i románu… Jsem ne přesvědčen, ale mám dojem, že tento rozhovor, ty Kličky na kapesníku jsou neseny i duchem pražské ironie, že Jaroslav Hašek mě natolik osvítil, že jsem byl schopen vsuvkami a kolážemi dáti textu hravý smysl…

V Kersku 26. února 1986 BH