Текст книги "Kličky na kapesniku"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 7 страниц)

A kde jste to napsal?

No v Kersku. A když jsem to přečetl, tak jsem si řekl: s tím se už nedá nic dělat, je to tady. Je to dost vzácné, zatímco třeba Pábitelé, ty povídky, ty jsem, třeba to na nich ani není vidět, jednak stříhal, přepisoval a zase znovu a zase znovu. Prostě hledal jsem tu poslední fázi, aby ty odstavce do sebe zapadaly, aby to vypadalo jako takový orgánum, aby to vypadalo jako celek, který má svůj pořádek, svůj řád.

Podle toho, co jste řekl, snažil jste se žít takovým stylem, abyste vždy zachoval svou identitu, identitu mezi vašimi hrdiny a mezi vámi. Avšak většina vašich hrdinů je prokletá a i vy jste měl blízko k prokletým básníkům.

No, prokletí jsou právě ti dole, v těch hospodách, kteří už nemají nikoho, kteří už nemají kam jinam jít, než do té hospody. A tam se stýkají s těmi prokletými básníky, a dokonce kdybych je jednou někdy zkusil informovat o tom, jak žil Verlaine, Baudelaire, tak by byli dojati. A najednou ta moje nebesa, ta intelektuální, se propojují i s těmi nejnižšími. A myslím, že právě i v tom je ten Baudelaire tak velký, že má hluboký soucit. Měl tu černošku, Duvalovou, že jo, dovedl si všímat těch ubohých holek na ulici, tak jako po něm skoro všichni impresionističtí malíři. Květy zla a Malé básně v próze, tam to najdete, on dovedl propojit ten intelektuální splín s banalitou všedního života, a to se stalo podstatou i impresionistického obrazu. Impresionisté, to je zdánlivě samá banalita, ale je to oslava. Ulice, holky, portrét nějaké dámy, krajina nic moc, kterou může vidět každý, Seina za Paříží, pařížské bulváry; a dovedli už zaznamenat něco, čemu se říká masa. Ten proud lidí. Impresionismus končí na přelomu století a ulice už nejsou jen barevná story, ale jakási zlověstná masa, která je schopna povalit a rozmetat a převrátit nejen celé město, ale i celý ten řád. Pozdní díla impresionistů mluví o mase jako o hrozbě, tak jak se stalo potom v roce sedmnáct v Rusku a všude, kde došlo k expanzi těch lidí, kterým se říká dneska dost ošklivě masa. Ač vlastně je to koexistence lidí. Každý člověk má přece svoje jméno a příjmení a osud.

Když máte soucit s prokletými, tak asi víte i to, v čem jste prokletý vy?

Já jsem nikdy prokletý nebyl. I když máte trápení s láskou nebo musíte dělat něco, co byste nechtěl, to ještě neznamená být prokletý. Protože můj osud asi nebyl, abych se stal prokletý. Já ale soucitem, jak jsem se to učil od dětství sám od sebe a později od Schopenhauera, právě tím soucitem jsem okamžitě zasažen člověkem, který prokletý je. A řekl bych, dost těch typů se ve svých povídkách pokouším zobrazit. I ta Jarmilka by třeba měla být prokletá. Ona ale prokletá není, ona je dokonce Pannou Marií; ten ji nechce, že je těhotná, každý si z ní dělá legraci, a z ní září něco jako – ne štěstí, ale taková ta blahoslavenost chudých duchem, je v ní něco jako na tympanonu katedrály. Tam jsou vždycky ti blahoslavení. Ti, kterých se už netýká ani narození, ani smrt, ani utrpení, a kteří jsou vlastně na tom světě nepochopitelně šťastní. A dokonce jejich život je takový, že jim ho někdy závidíte, neboť tito lidé netrpí splínem. Já trpěl vždycky splínem nebo hlubokou melancholií, ale ta melancholie je, jak se dovídáme u pana Jasperse, kategorie mezní, i nálada je kategorie mezní. Ta nálada, to je nesmírně plodné, protože vy jste sice sám, ale je to taková jiskrná samota, a dá se dokonce říct – vždyť se to člověk dozvídá od ostatních, – že je to vyhledáváno, dokonce alkoholem uměle navozováno, abyste trpěl splínem, abyste byl melancholický – protože v této situaci jste nejpřístupnější něčemu, čemu se říká pevné zjevení. Najednou prostě něco přijde, objeví se vám nějaká myšlenka, na kterou jste mohl čekat jedině v té melancholii. V takovém tom huja, huja, hujajá, v přílišné radosti, nenajdete tu jistou myšlenku. Musí to být v té tichosti, v hlubině melancholie. Leibnizova věta o melancholii věčné stavby, to je taková moje základní věta, Já vím v té melancholii, že umřu, já v té hluboké melancholii vím, že i toto hvězdné nebe se jednou zhroutí, ale přesto je zde okamžik, ve kterém najednou cítím, že ta věčnost trvá a že já jsem, že dokonce někdy jsem ten, který jsem. To, co bylo řečeno Mojžíšovi od Boha. Jenže to se nám stane párkrát v životě. Dostojevskij říká, že když měl záchvat epilepsie, který netrval dlouho, patnáct vteřin, tak tam uzřel jakoby to, o co usiloval Breton, ten skleněný dům, ve kterém všechno je pod sklem, kde je skleněné schodiště, skleněné zdi, skleněná postel a on tam leží a přikrývá se skleněným prostěradlem, na kterém dříve či později objeví diamantem vyryto: kdo jsem. Dá se říct, že i psaní je vyptávání se na to, co jsem; to nevíte nikdy. A když, tak jste geniální; tak můžou být i mladí lidé tím zasaženi. Prozaik se to dozví celým tím procesem a možná to uzří několik minut před smrtí, ale je ustavičně ve střehu, jako zenbuddhisté, a zenbuddhista co dělá? Medituje, čte, medituje a dává pozor, kdy se objeví jedna věta. A když ta jedna věta přijde, tak jeho nebesa jsou spasena, a on tou větou léčí, křísí ty druhé. Je to svorník té jisté klenby. Čili vidíte, i to moje psaní je stálé vyptávání na tu moji poslední definici sebe sama. A zda jsem byl někdy v životě identický, tak jako jsou identické do sebe zacvaknuté patentky Koh-i-noor Waldes? I vy jste identický, ale okamžitě jste zase rozštěpený, kein Objekt ohne Subjekt. Už jste zase v tom hrkání, v tom Kantovi, neexistuje Ding an sich selbst, a když, tak se k ní dostanete jako k platónské ideji, jako Kierkegaard, skokem, jako křesťanství, tím zázrakem nebo i tou milostí. Také spisovatel ji má, to psaní je v jistém smyslu vyptávání se pomocí druhých, invokace. Já rád pořád cituji, co říkají ti ostatní. Když jsem tak s nimi identický, souhlasím s nimi, ale stále se vyptávám sám na sebe, na svoje poslání, a tím, že se vyptávám na svoje poslání, tak se současně vyptávám i na poslání svých spolubližních, mých spoluobčanů. Dokonce i literatura má takové poslání, že se někdy vyptává i na osud lidí celého světa. To je dopřáno géniům, jako byl pan Dostojevskij, jako byl Bruno Schulz, jako byl Babel, jako byl pan Hemingway, jako byl Whitman, kteří zapalují kluky v Africe, v Japonsku, já nevím kde všude. A přitom jsou ty příběhy psány z úplně jiného prostředí, jedny jsou z Ruska, jedny z Ameriky, některé z Francie; staří Číňané už dávno vymřeli, a dokonce se stalo, že Lao-c’ zapálil Henryho Millera teprve teď, v téhle půlce dvacátého století. Teprve teď jsou Lao-c’ovy texty srozumitelné, protože krize světa nazrála natolik, že najednou rozumíme Kanonické knize ctností a rozumíme panu Lao-c’ovi, který v šestém století odcházel z Číny a zmizel kdesi v Indii, protože se mu zdálo, že společnost a řád v zemi, kde žije, není v souladu s tím, jak si to on představuje a jak ho tomu učili ti staří. To je také odpověď na otázku identity, i mé identity, neboť si myslím, že i já jsem hledal v těch druhých, kdo jsem, a pravděpodobně i proto tak rád komunikuju s druhýma. Myslím, že z dosud řečeného vyplývá, že nejraději žiju v komunikaci. To je ta obrana proti nudě a splínu. Komunikace je hrdlo láhve, kterým se prokloktávám k těm druhým lidem. V komunikaci dovedu být a jsem od dětství s kočkami, protože je to tak snadné, dostat se do kocouří duše, získat si ji, navázat s nimi takové přátelství jako s lidmi. A já vím, že kočky se mnou počítají, patnáct let je mám tam v Kersku, ony trpělivě čekají, kdy přijedu jen a jen za nimi. Protože padá sníh a už dlouho prší, já musím za nimi, protože to jsou mí přátelé, musím jim dát mléko a maso, ale ony, když přijedu, nechtějí jíst, chtějí, abych se s nimi chvíli mazlil, čekají na lidské slovo. To je komunikace, která mi je symbolem vztahu i k ostatní přírodě, kteroukoliv roční dobu považuji za krásnou, protože jsem do přírody zamilován, jsem jí těhotný…

V jakého boha věříte?

Rozhodně ne v boha jako osobního. Ten bůh je ve mně. Ne že by to byl Bohumil Hrabal, ale uvnitř své duše doslova cítím, že jsem s něčím spřízněn, ba i že tam někde mám dokonce místo, které je schopno komunikovat s něčím, co je vyšší, než jsem já, co má vyšší náboj, co je transcendentní a směřuje to vždycky k metafyzice. Čili je to to jisté dobro, které vykonává tak malinký pokrok ve světě, a přece každý člověk v ně věří. A toto dobro, které vykoná ten malinký krok dopředu, a já to cítím, nejen já, ale i druzí to cítí, že tento krok je bůh. Bůh je vždycky dobro, podle mě. Problém ovšem je, proč používá i zla. Ovšem, to je světlo a stín a všechno má svůj opak, a teprve jistá syntéza těch protikladů je to, co zavání něčím, čemu říkáme bůh. Čili pro mě je to i u Krista a je to hlavně u Lao-c’e, je to cesta. A já tou cestou zjišťuji, kdy jsem se s tím dobrem setkal, a kdy jsem zase tím dobrem opuštěn. Ale vždycky ho usilovně hledám, je to neustálá cesta za něčím, čemu se říká i světlo. Můj bůh je můj rodný jazyk. Slovo…

Nemáte rád stín?

Ne. Já miluji tmu, ale nemám rád stín. Vyjdu na ulici a svítí slunce, tak jdu pořád tak, abych šel ve slunci. I když je horko, i když je čtyřicet stupňů, tak pořád jdu ze stínu tam, kde je slunce. Nevím. To mám od dětství. Kam nechodí slunce, tam nechodím ani já. Krom hospody.

A milujete tmu.

A mám rád tmu, ovšem ne tu nečistou tmu, ale tu krásnou noc s hvězdama, i tu krásnou noc, když prší, když…

Tak to není tma. To je čistota, to je očištění se.

Tak, tak. Kdybych měl být ve tmě nečisté, tak bych zešílel. Ale – já se rád bojím…

Vy teď nemluvíte o tmě, ale o nějaké nádheře.

Tak. Vlastně o noci, z tmy mám hrůzu. Ale rád se bojím.

Eliot také neměl rád tmu a také měl rád kocoury. Řekl jste, že v dětství, když jste chtěl číst, byli kolem vás kocouři. – V Maďarsku vyšel sborník, ve kterém mnoho básníků a prozaiků, mezi nimi i Etiot, píší o vztahu ke kocourům. Jak jste se díval na kocoury v mládí a jak se na ně díváte nyní?

Myslím, že ani milence jsem se nikdy nevěnoval tak jako kočkám. Zažívám s nimi šokující syndrom milenců…

Kdy začala ta velká láska?

Pamatuji se, že jsem jednou šel ze školy v Nymburce a najednou něco zamňoukalo ve vinné révě pod okny a tam jsem uviděl koťátko. Mělo růžový nos a pod bradou i na tlapkách bylo bílé, hřbet mourovatý. Jen vím, že bylo žalostné, a když jsem nad tím užasl, přitisklo se ke mně a já jsem poznal něco, co jsem do té doby neznal. Najednou jsem byl něžný, dokonce jsem už v tu chvíli věděl, že tohle koťátko ode mě nikdy nesmí, že je moje, a ono se ke mně tisklo a já jsem si vybojoval to, aby kotě bylo u nás. Spávalo se mnou, a když se mi po něm nad ránem zastesklo, vyšel jsem jen tak v košilce a volal jsem přes louku, a vždycky od sladovny přiběhlo mocnými skoky a já jsem ho k sobě přitiskl, a bylo mokré a vonělo trávou. Pak jsme leželi v posteli, kocourek natažený vedle mě, a já jsem úzkostlivě dával pozor, abych jej nezalehl, tváře jsme měli u sebe. Tenkrát jsem byl v biografu, dávali grotesky a jedna se jmenovala Serpentýn zedníkem, tuším teď, že to byl Lupino Lane, a tak kocourek se jmenoval Serpentýn.

A ta láska ke kocourům trvá?

Každý den ráno musím jet do Kerska, abych je viděl, abych je hlídal, abych je nakrmil, i když je ošklivé počasí, abych jim dodal kuráž. Tam pochopitelně i píšu, oni sedí a koukají na mě, zatímco moje žena křičí, když pouštím hlasitě Mahlera. Kocoury mám dva, jeden se jmenuje Pepito a druhý Pusinka. Sladce vzdychají a poslouchají Mahlerovy symfonie, šestou, desátou, vzdychají ještě víc, a pak spí a i ze spaní sladce vzdychají. Ovšem kdo chová kocoury, kdo chová kočky, tak pozor, já jsem taky trochu hospodář. On přijde čas, že někdo musí zabít koťata. Od jinošství jsem to byl vždycky já. Právě proto, že jsem je miloval, žil jsem s nimi a věděl jsem, že to nejde, aby zůstala naživu, čili já jsem byl ten, který je sprovodil ze světa. Já jsem také byl ten, kdo musel loni nebo předloni utratit dvě kočky, neboť jsem jich měl dvanáct. Musely odejít dvě. Musely být mnou zastřeleny, aby jich bylo míň. Ale i mě je míň…

To jste dělal ze soucitu?

No, co budu dělat s dvanácti kočkama? To nejde. Vy musíte být taky hospodář, a hospodář, který má statek, musí vědět, kdy má co zabít. Musí to být ten otec. My všichni rádi jíme bifteky, no tak musí být někdo, kdo je pánem usmrcování, musí být řezník. Kdo chce, aby v domě bylo trochu souladu, no tak tam nemůže mít patnáct koček. Navíc v lese. Ono totiž stačí mít dvě kočky a přivádí vás k šílenství, když má kočka koťata a začne nosit králíčky. To potom nevíte, komu máte nadržovat. Jestli těm králíčkům, nebo té kočce. A někdy máte takový dopal, že kdybyste tam opravdu měl pušku, tak tu vroucně milovanou kočku odprásknete. Protože ti králíčci, které ony chytají, jsou daleko krásnější a něžnější než celá ta moje slavná kočka. Takže, on pan Hrabal také musí umět být krutý, ovšem na útraty sebe sama. Napsal jsem o tom knihu, kterou jsem nazval podle té kočky, která musela být zlikvidována. Ta novela se jmenuje Autíčko, má asi osmdesát stránek, a já ji napsal jako obvinění sebe sama ze zločinu téměř proti lidskosti. Protože tím, že jsem musel zabít dvě kočky, jsem shledal, že tak jako člověk nemůže beztrestně zabít kočku, tak v tom širším dopadu ani člověka. A my žijeme v době, kdy, jak jsem slyšel z Vídně, po skončení války, to je od roku 1945 dodneška, padlo celkem 21 miliónů lidí zase někde v boji. Bojem za lepší zítřek nebo krutostí, to je jedno, 21 miliónů lidí je zabito a já se hroutím z toho, že jsem musel zabít dvě kočky, aby byl soulad v domě. Protože kočky, které jsou v nesouladu v tom baráku, vám udělají takové peklo, jako když máte dvě milenky, které přijdou na návštěvu k vaší manželce a vyříkají si to. Takže je lepší tu manželku nebo milenku humánně sprovodit ze světa aspoň v duchu. Jenže já jsem ty kočky musel zabít, a to je obžaloba nejen mě, ale i celého světa, neboť jsem tuto knihu napsal jako svůj obžalovací spis sám na sebe. Je to balada. Zase jsem se dobral, jak jsem říkal o té Jarmilce, toho totálního realismu. Má to sice literární formu, ale jako poctivý novinář jsem napsal reportáž o tom, jak se mi to všechno stalo. Havarovali jsme téměř smrtelně a já jsem to potom shledal jako odplatu. Náš Escort havaroval přímým nárazem, zázrakem jsme zůstali na světě. Katarze a moje nebesa.

Vy jste seděl za volantem?

Žena. Ale já jsem byl šťasten, že jsem prostě pocítil odplatu za to, že jsem já osobně zavinil smrt dvou kočiček. Zdá se mi, že v poselství té novely, v tom sdělení jsem už něco překročil, tu mez, kde to přestává být literaturou.

Pane Hrabale, a co ta transcendence?

Ta vám nepomůže. Všichni velcí milenci vždycky byli někdy blízko toho – i u Dostojevského –, že zabijou tu svou milovanou. A já jsem také miloval ty kočky, ale musely jít některé pryč, ony nebo já. Já už jsem nemohl doma vydržet ten randál. Všichni velcí spisovatelé to znají a zavadili o ten problém; skoro každý člověk. Tak jako Livius, který napsal dějiny světa, píše, že nepotkal ve světě člověka, který by nechtěl spáchat sebevraždu, tak určitě já jsem nepotkal člověka, který by nechtěl sprovodit ze světa nějakou milovanou bytost. Ale odehrává se to jenom ve slovech „já bych tě nejradši zabil“ a „já bych nejradši všechny ty kočky postřílel“, kdežto já jsem to udělal. Jaký je tedy rozdíl mezi tím kondicionálem – já bych to udělal – a mezi – já jsem to udělal? Podle Krista, kdo pohleděl na manželku druhého, toliko ku požádání, čili byste ji chtěl píchat, jak se říká u nás, už jste s ní souložil v srdci svém. Světlo na obzoru…

A to už je hřích.

Ano, i u mě. Já jsem milenec koček, ale když přijde čas, tak od těch dvanácti let jsem to byl jedině já, který dostal ten úkol a ta koťata jsem vždycky buď topil, nebo úderem o cement jsem je zabil; já, moje matka by se zbláznila. Vím jenom, že jsem měl hrozný pocit, že jsem něco strašného udělal, krev se mi vždycky při tom pomyšlení nažene do hlavy a mám dojem, že už od těch dětských let jsem činil zločin. Muselo to být a vykonal jsem to. Protože jsem je miloval a miluju dodnes… kočky.

Jaké zločiny máte ještě na svědomí?

No, že někdy… Jakýpak je rozdíl mezi tím, jestli jste zabil vy, nebo někdo zabil vás? Někdy v životě, když se člověk vrací k tomu, že ublížil nějaké mladé ženě, prostě neměl o ni zájem, nechal ji být, a ona vám psala a prosila a prosila a prosila, aby mohla být na světě s váma, a vy jste neměl uši k slyšení. I to je v jistém smyslu psychická vražda. Ale to jsou problémy, na které narážíme, to je ta druhá stránka mého ludibrionismu, mého pábení melancholie, mého hominismu nikoliv humanismu –, že i já dovedu nebo musím být někdy krutý. Ale já bývám krutý i sám na sebe. Já si nic neulehčuju, já ty pocity viny u sebe zvyšuji, já dokonce, když se stane něco hrozného ve světě, beru to tak, jako bych to udělal já nebo to bylo uděláno mně. Ty nějaké velké masakry, všechno, co se děje, tak to jsem já. To mě naučil Schopenhauer a jeho to naučila ta indická filozofie. Já vidím, jak se lidé střílejí do týla, ve válce, ti nevinní, a to jsem já. A i ta kočka, ta zabitá kočka, to jsem já. Když vidím někde přejetého psa, tak to jsem já; čili ten hluboký soucit. Někdy se stává, že ze soucitu necháme naživu k smrti zbědované, opuštěné kočky, vychrtlé na smrt. No není lepší humánně ji střelit? Když už… Že jí pomůžete na druhou stranu. I to patří k úkolům člověka, který o sobě říká, že je milenec; ba dokonce, co já zažívám s kočkama, jak si rozumíme, to už neexistuje…

Ještě jednou ta jejich jména…

Pepito, mourovatý kocour, a Pusinka, ten je zrzavý, to je ta Pusinka, jako Real Club Madrid jsou Pusinky.

Je mezi nimi rozdíl?

Jsou úplně nebe a dudy. Mají dočista rozdílné nátury. Pusinka je vždycky elegantní a jí pomalu a je tichý a ve svých projevech je cukrsüss, cudný. Pepito rád jí, neustále řve, volá nás, je plný projevů, které jsou zvukové, jí tak, až žere, a dovede se docela bezostyšně mazlit, kdežto Pusinka je tak jako jenom apetitlich. – A to patří ke mně, když mám rád zvířata, tak jich nemůžu mít patnáct. Ona pak šílí. Ona tak žárlí! Já jich měl jednou šest nebo devět, oni vám vlastně udělají z toho malého bytečku peklo. Inferno non Paradiso.

A udělal jste z toho psychický problém, zabít kočku…

O nic míň než Dostojevskij.

Vy jste napsal v Něžném barbarovi o Vladimírovi, že jeho nemoci se rovnají zdraví. V tomhle případě to platí i o vás.

Já se musím vrátit zpátky. Dostojevskij to udělal jako intelektuál, který zkoumal Raskolnikovem, zda to unese. Takové dvě ženské, navíc nic moc, pranic hodné, takže když je zabije, nic se nestane. Čili zkoumal otázku morálního svědomí a svědomí toho Weltgefühl, Welthafte, to jo. Kdežto já jsem zabil z důvodu, že se nedalo už nic dělat, protože ty kočky šílely mezi sebou a já jsem šílel z nich, já jsem měl utrum z kočičí lásky, buďto se já oběsím, nebo některá z nich půjde. Byla to otázka, kterou shledávám vždycky u hospodářů, u lidí, co žijou na venkově a kteří jsou podle mě neslýchaně krutí ke zvířatům, ale musí to tak být. Pes musí být uvázán, koček tam může být jen tolik, kolika on stačí nalít mléko a aby mu vychytaly myši, a ostatní musí odejít. To je moje stanovisko hospodáře, který chce mít jistý soulad ve svém baráku mezi těmi zvířaty, která tam jsou. Ale někdo musí být Pánem usmrcování.

Co myslíte, Dostojevskij nezabil?

Dostojevskij byl určitě jenom kousek od toho, aby někoho zabil, pak se ten motiv v něm objevuje, a vždycky až kousíček předtím… anebo zabije! Máme Raskolnikova, máme Stavrogina, a dá se říct, v těch osobách je celý on, jsou tam ti jeho běsi, kteří ho ovládali, tam je ta jeho svatá nemoc. No a v Karamazovovi! Tam se Dostojevskij štěpí. On je současně Aljošou, je intelektuálem Ivanem, je tím spontánním Miťánkem. A současně i starým a chlípným Karamazovem.

A já si myslím, že je i tou poběhlicí, tou Grušenkou!

Grušenka! No, Grušenka! Pozor, světice! Ty ženské tam úplně zachraňují ty mužské. A vůbec v Rusku, všichni mají vedle sebe ženské, které je zachraňují. Mítěnko, ty můj živote!

A vás zachraňují taky?

To ani tak nepozoruju, mě spíš vždycky zachraňuje mužský. Totiž já jsem příliš miloval, čtyřikrát jsem byl hodně zamilován, a nic jiného jsem si nepřál, jen abych se oženil s takovou tou láskou na život a na smrt. Býval jsem strašlivě zamilovaný, celkem čtyřikrát, a vždycky to trvalo čtyři roky, dokonce i ta moje slavná zaměstnání trvala taky čtyři roky, čtyři roky Kladno, čtyři roky divadlo, čtyři roky starý papír a čtyři roky dráha. Ale já jsem každý ten můj spíš erotický objekt miloval tak, že jsem se podobal zamilovanému psíčku, kulové desítce, na které je medvědář s medvědem, který má kroužek v nose; ten medvěd, to jsem byl já. A vždycky jsem se chtěl ženit, ale ty moje lásky usoudily, že já se na to manželství nehodím, že jsem tuzince zasněný člověk, a potom víc utratím, než vydělám, a vždycky z toho tak jako sešlo, takže spíš já jsem byl opouštěn. A hroutil jsem se, hroutil…

Asi proto píšete méně o ženách než o mužích?

Nebo teprve bych měl psát. Teď teprve…! Koukejte! Třeba Postřižiny vypráví matka, trilogii, co teď píšu, vypráví s velkým smíchem moje žena. Jsou rukopisy žen, které vypovídají o svých mužích. Jedna vypráví o Picassovi, druhá vypráví o Tolstém, třetí o panu Dostojevském. Paní Dostojevská vypráví o svém muži. A mně se zdá, že ty ženy příliš své muže obhajují a příliš je stylizují směrem k tomu, že to jsou velcí umělci a velcí lidé. Já jsem dospěl k tomu, že nechám hovořit manželku docela obráceně. Už jsem napsal jeden díl, teď jsem dopsal druhý, kde vypráví moje manželka o mně a ona mě neustále spíš shazuje, ona líčí spíš mé negativní stránky. Mužské manýry jsou přece strašné.

A píšete skutečnost, nebo fikci?

Ne fikci, spíš pravdu. Pozor, všechno je pravda.

A co z toho vyšlo?

Ještě nic. Třetí díl mám tak jako načrtnutý, ale vypráví to manželka o mně a shazuje mě. Ne že by mě shazovala úplně, vypráví o mně, jaký já jsem, líčí všechny mé vlastnosti, nectnosti. A k tomu mě dohnaly právě ty tři knihy, které jsem si přečetl, hlavně paní Dostojevská. Ovšem mám dojem, že teď vyšla někde v Paříži, bohužel jsem to nedostal, kniha paní Pasternakové, která vypráví o svém muži. Tvrdí se, že je to vynikající. Ony ty ženské… všimněte si u Rusů, vždycky mají vedle sebe ženskou, i Francouzi mají vedle sebe ženskou, která je jim adekvátní. Ty ženské vědí, s kým jsou, a jsou takové jako kongeniální. Jackson Pollock, můj zamilovaný malíř, který skončil tak, že se zabil v auťáku, měl vedle sebe ženu, Lee Krassner se jmenuje, a to je ne ta jeho Beatrice, to je ta, která s ním žila a která přes všechna ta trápení téměř metafyzická s ním byla a vždycky mu řekla, co má dělat dál, takže když mluví ona, tak je to to samé, jako kdyby mluvil on. A ona maluje gesticky dodnes.

Vy máte Beatrici?

Ne. Bohužel. Já nemám, kdo by mě inspiroval, mě inspirují lidé z hostinců a na které narazím. Mám dojem, že než začal Polykleitos sochařit, tak se ptal mistra helénských mistrů, kde má vzít motiv, čím se má inspirovat. A ten jen takhle prstem ukázal na lidi jdoucí kolem nich po athénských ulicích, na obyčejné lidi, a taky ten Polykleitos udělal lidi daleko realističtější, protože věřil tomu ukázání prstem, a to jsou také mí lidé, lidé, které potkáváte, lidé z ulice. To jsou mí hrdinové. Jestliže jsem na světě, tak jsem tu proto, že tito lidé, s kterými já se stýkám, ne všichni, ale velice často mi dodají takovou kuráž, že se mi chce žít dál. Protože pozor! Spisovatel je taky člověk, i on je někdy v situaci, že už nechce být na světě, že všechno se proti němu spiklo, a toho zla že je na světě příliš. A on nevidí tu vzdalující se patu, že by Dobro vykonalo krok, a má dojem, že zlo převládá, a on už nechce být na světě. A jsou to ty obyčejné hemy v nás, které zná každý. Jak dopadl Majakovskij, jak dopadl můj největší básník na světě, Serjoža Jesenin, to je můj největší básník… Večery měsíčné, večery siné, kdy jsem byl mlád a vše bylo jiné… Ale pojďme od toho tématu. Tito lidé, kdyby někdo včas přišel a zaklepal, hele, Majakovskij, já jsem tady, pojď… minutu dříve kdyby přišel, tak by byl Majakovskij ještě na světě. A to jsou ty minuty, které má každý, jak řekl Livius, že nepotkal člověka, který nechtěl aspoň jednou v životě spáchat sebevraždu. A spisovatel tuplem. Od toho je ten člověk spisovatelem, nebo se jím stává, že překoná ten hluboký stesk a žal, a najednou z toho zdánlivého popela vyletí jiskra, která vás zapálí, že můžete pokračovat dál, od toho okamžiku, kdy jste byl na dně svých sil a kdy jste uvažoval o nebytí, ale pozor! Heidegger! Z jednoho jeho traktátu zcela jasně vyplývá, že „lepší by bylo, kdyby nebylo nic“, a k tomu někdy člověk, a teda i spisovatel, během svého života dochází. Když to překoná a je dál na světě, tak tyto okamžiky bere, nikoliv jako kdyby měl duši otrávenou, ale váží si jich, protože tam je ta druhá stránka, kde bytí povstává z nebytí, světlo povstává ze tmy, a naopak. To je ten zázrak, to je ten ludibrionismus, ty opaky, ty kontradikce, že všechny kontra jsou pravdou, takže někdy dojdete k takové situaci, že jste, a nemusí přijít něco zvenčí, jako byste byl zasažen bleskem, jak je to v tarokách Arcana major, že byste přišel o majetek nebo o milenku, ne, ne. Je to ta filozofická cesta, ta básnická, že najednou uzříte, že lépe by bylo, kdybyste nebyl. Třeba španělská filozofie. Ti mají za základ svého Seneku, ten spáchal sebevraždu na důkaz toho, že je velký frajer, v roce 65, někde v Salamance, a přitom to byl, když čteme De tranquilitate animi, ten, kdo nabádá ty ostatní, aby rozvažovali a uvažovali podle přírody, a přesto v jistou chvíli se odhodlal k tomu, že si v lázni otevřel žíly. Asi tak, jako Sokrates z jiných důvodů vypil číši bolehlavu, nezvoliv emigraci, řekl, že lépe jest poslouchati zákony vlasti. Ale to je jiný příklad, to je smrt, sebevražda, a my mluvíme o tom, že kdo miluje kočky, velice často musí být v situaci, že je zabije. Kdo miluje ženu, tak někdy tu milenku… Bunin napsal, dejž bůh, abych měl dobrou paměť… společnou sebevraždu milenců, carského korneta Jelagina s primabalerínou varšavského baletu; mladí milenci, aby si byli ještě blíž, rozhodli se z tohoto světa společně odejít, oba dva byli mrtvi dříve, než umřeli, unio mystica, aby mohli intenzívněji žít a už nikdy se neopustili… Každá taková sebevražda nebo i vražda má svou moralitu. Co může být krásnějšího a ospravedlnitelnějšího než vražda ze žárlivosti? Což nám nepodal důkaz Shakespeare v Othellovi: Ten, který miloval, ušlechtilý barbar, z důvodů velké morality nemohl pochopit, že by jeho žena lhala, a tak ji zabil. Ale nebesa ho ospravedlnila a určitě tam byl přijat, neboť neřekl „pro jedno kvítí slunce nesvítí“. Ne. Dohrál tu velkou úlohu, a tím dosáhl obecná nebesa, tu svou jednotlivinu, kterou ožila podstata. To je podstatou i dobrého dramatu, že zvenčí přišlo, aby se tak stalo, jak se stalo… Když si nakonec Oidipus vyrval oči, tak to bylo v řádu dramatu, všichni diváci, kteří tvořili druhý chór, přesně věděli, že bohové tak rozhodli a Oidipus byl vlastně pouhým nástrojem… a tak estetická a etická nebesa byla usmířena…

A vy jste taky nástrojem.

A já asi taky… nevím, o co jde, ale mám dojem… že…

Jste nástrojem. Váš Vladimír z Něžného barbara má rád periférii, má rád chaos. Proč? A v předmluvě naznačujete, že i vy máte rád v jistém slova smyslu chaos, vždyť necháte text jako rozrytou ulici.

Protože jsem tím obklopen. Já žiju ve městě, teda na periférii. Žiju s lidmi, kteří co vezmou do ruky, to pak pohodí, kteří mají rádi jistý nepořádek, dokonce ho ani nevidí. A to je i na vesnici, čili já jsem též takový člověk, ne že bych miloval příliš čistotu a pořádek, já v jistém smyslu jsem tak trochu nebo hodně bordelář. Ta společnost, se kterou já žiju, ti Slované tady, kteří mají velký sklon k nepořádku, jsou tu doma, a tedy i já jsem tady doma, mně to nevadí. Já jsem sice měl jisté moralistické tendence, že opak by měl být pravdou. Ale najednou jsem totiž shledal, že vlastně jak ty píšeš, tak to vypadá všechno i kolem tebe. Proto můj styl, já aspoň to odvozuji z toho prostředí, je plný chyb, to ale tvoří můj půvab. Mně říká moje redaktorka, že když třeba jsme dělali Harlekýnovy milióny, přišlo jí z jazykového oddělení, že je tam takových jako gramatických a stylistických chyb a jsou vyjmenovány a je jich několik set. Ale ona říká, ať opraví třeba padesát, ale na ostatní už nesahejte, to tvoří půvab Hrabalova stylu, to jsou ty jeho jazykové aberace, úchylky, které musíme trpět. Když je opravíme, tak ta kniha ztratí svůj půvab. Říká, to je něco, jako kdybychom chtěli opravit kresby třeba Picassovi. No a jak byste tam začal gumovat, tak vlastně tím se zhroutí i to, co tam je, to, co působí, řekli bychom aristotelsky, esteticky. Čili já jsem obklopen nepořádkem, na mou duši, ale mně to nevadí, protože já jsem totiž takový. Ke mně když přijdete, když uvidíte, kde a jak já bydlím, tak já mám všechno na stole, celý moje psací nádobíčko, léky, to je všechno pohromadě, tam visí mé šaty, tam jsou poházeny pantofle, jenom vždycky tak utřu stůl, aby zdánlivě byl pořádek, ale osobně pořádek nevyhledávám. Já mám něco v sobě, co mají i Francouzi. Když přijdete do Paříže, tak všude oklepávají popel z cigaret a vajgly, všechno odhazují, jako i já, no a není divu, protože když za protektorátu jsem musel zjistit svůj původ, své árijské předky, tak jsem zjistil, že můj praděd byl francouzský voják, který bojoval v bitvě u Slavkova. Byl zraněn, moravské holky ho odtáhly a zkrátka léčily ho, a on než se vykurýroval, tak Napoleonova vojska byla dávno pryč a on zůstal na Moravě.

Jak se jmenoval?

Kilian, Francouz. Bitva u Slavkova, 1805.

A z druhé strany jste Čech?

Asi, ale to byli spíš Moraváci. Ovšem když se na mě podíváte...

Mongol nebo Tatar…

Tak. Já vždycky říkám, podívejte se na mě, já pocházím jednou větví, která je pomíchána Tatary, Avary, Maďary, zkrátka z jednoho z těch tří; druhá větev jsou Francouzi. A když se setkáme, to je velká rodina, tak se hned poznáme podle širokých lícních kostí. A teďka byste měl mluvit o čisté slovanské rase; čili moje záliba v jistém nepořádku spočívá v tom, že původem jsem Francouz. Vždycky, když jsem v Paříži, zjistím, že takový bordel jsem neviděl; ovšem přes noc se to všechno vyčistí. Ale tady žiju v Praze, na periférii, a prostě zjišťuji, že tady je to zrovna takový, a že můj styl, chybný, se podobá přesně tomu, v jakém milieu žiju. Jsem dítě své doby.