Текст книги "Kličky na kapesniku"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 1 (всего у книги 7 страниц)

BOHUMIL

HRABAL

KLIČKY

NA

KAPESNÍKU

© Bohumil Hrabal, 1990

© László Szigeti, 1990

Foto © Tibor Hapka, 1990

ISBN 80-208-0984-8

BOHUMIL

HRABAL

Kličky

na

kapesníku

R O M Á N – I N T E R V I E W

/ptal se a odpovědi zaznamenal László Szigeti/

PRÁCE 1990

Odvolávám všechno, co jsem kdy řekl, jen abych neztratil duši, ke které ještě nemám klíč.

Bohumil Hrabal

Pane Hrabale, prosím vás, kdy jste vlastně vstoupil do světa knih a literatury?

První kniha, co jsem dostal, byl slabikář. Když jsem se naučil číst, tak jsem dostal takovou zvláštní knihu, která se jmenovala Z Ledajáčka Ledaják. Je to příběh odporného a zlého kluka, ze kterého se stal nakonec slušný kluk. Já jsem se promítnul právě nikoli do toho slušného kluka, já jsem se promítnul do toho Ledajáka, no a zřejmě jsem tu knížku musel milovat, protože ji mám doma, nikdo z ní nečetl, jenom já, a je úplně rozbitá.

A kdo napsal toho Ledajáka?

Nějaký český spisovatel. Prostě to byla taková knížka pro děti, ilustrovaná. Ale ještě víc mě fascinovala biblická dějeprava. Biblická dějeprava, příběhy od Adama a Evy až k narození Ježíše Krista a obrácení Šavla na Pavla. Naučil jsem se ty biblické příběhy zpaměti. No, a třetí kniha, která mě určila, je Sokol-Tůma, který napsal Z českých mlýnů, a to je vyprávění o krajáncích, o životě ve mlýně a na vesnici vůbec, no a to všechno mě ohromovalo. A pochopítelně pak jsem tu a tam četl detektivky, Leona Cliftona, Nicka Cartera, nebo kovbojky Bufallo Bill, Divoký Billy a tak. Když jsem byl tak v páté třídě, dostal jsem knihu, kterou napsala Florence Montgomeryová a jmenuje se Nepochopen. Je to kniha nesmírně děsná a kromě toho není vůbec pro děti, protože ten Hemfry, ten je neustále nepochopen, i v rodině, ve které žil. Já jsem tu knihu nikdy nedočetl, vždycky jsem zesmutněl nad tím čtením. Dneska ale vím, že tak trochu jsem byl nepochopen i já, tak jako ostatně většina dětí, že jsem ji tedy nedostal na Ježíška omylem, ale že ta kniha měla vyšší smysl, který chápu teprve teď. I když tu knihu mám, dodneška jsem si netroufal ji dočíst, takže ten chlapec žije dál tak jako já. Teprve loni jsem se dozvěděl, že se můj hrdina skoro utopil. No jo. Ale vytáhli ho z vody spolu s jeho bratříčkem, kterému se nic nestalo, ale Hemfry se pádem ze stromu tak zranil, že zůstal mrzák – a ztratil vůli žít. Proto taky brzy zemřel.

Tak vás tedy magneticky přitahovaly nezbednosti. Ale jaké nezbednosti jste nalezl v biblických, historkách a v Tůmově knize?

Přitahovaly mě neustále se odvíjející story, příběhy. Jsou to takové jako mikropovídky. Tenkrát se učívalo náboženství, a mě ohromovalo to zkrácené podání velkých událostí…

A příběhy. Ale co vám daly ty knihy z hlediska myšlení?

Vůbec nic. Zábavu. Já taky považuju literaturu vždycky za zábavu. Můj strýc mi jednou daroval k vánocům knihu od Françoise Rabelaise Gargantua a Pantagruel, renesanční dílo. To je takových devět set stran vyprávění velice humorného a velice intelektuálního, a neustále jsou tam citace starých Řeků a Římanů. A tam vlastně jsem se naučil a pochopil, co to je citovat, prostě být jako osvětář, dovolávat se toho, co v minulosti bylo krásného a obsažného.

Asi vás zaujal etický přínos díla, etické krédo Gargantuy a Pantagruela, „Fais ce que tu veux!“, tedy „Dělej, co se ti líbí!“, což silně vyzařuje z vašich knih.

Asi jo, umím některé partie zpaměti, a vlastně ta renesanční bible Françoise Rabelaise je moje druhá univerzita. Má Magna Charta libertatum… Tak vlastně já do těch dvaceti let jsem četl jakoby pro zábavu a vždycky v posteli s kocourama. Já jsem chodíval brzo spát, ještě se nestmívalo a já už jsem byl v posteli a četl jsem a kocouři leželi vedle mě a já jsem četl pořád to samé a vzrušovalo mě to neustále. To jsou ty kořeny. Po dvaceti letech jsem si začal uvědomovat, co to je kniha a co to je vzdělání. Já jsem byl do dvaceti let vlastně duševně mrtev. Byl jsem pořád někde jinde. I ve škole.

Z čeho jste propadl?

No vždycky z češtiny. Teprve teď jsem pochopil, co to je plusquamperfektum.

A na které škole, na základní, anebo na střední?

V Brně a v Nymburce; byl jsem jako zabedněn. Ignorantia.

Jaký má podle vás význam čtení v dospělosti, v dospívání a v dětství?

Já bych řekl, že čtení je součást vytváření osobnosti. Dítě, to děcko, které ještě neumí opravdu číst, čtením si potom získá přehled, je to takový narůstající proces, poznávání světa kolem nás. Kdy se potom dovídáte o věcech, které i ve škole i ve světě jsou. Ti kluci, kteří ve škole něco znamenali, vždycky rádi četli.

A co ta léta dospívání, ve kterých jste se nedovedl učit?

Ovšem, na střední škole jsem měl tu chybu, že jsem se nedovedl učit. Já jsem se nemohl podívat na jakoukoliv učebnici, dostával jsem z ní psotníček.

Proč?

Nevím. Totiž – moje kniha byla všechno to venku.

Byl jste chytrý?

Vůbec ne; já byl spíš hlupák, svým způsobem. Jednou ve čtvrté třídě pro mě přišla dospělá děvčata ze čtvrté měšťanky a přivedla mě do dívčí školy. Tam děvčata nevěděla přesně, jak je to s tím obrácením Šavla na Pavla. Já jsem tam přišel a všecko suverénně odříkal. Děkan Nikl potom řekl: „Děvčata, styďte se!“, a pak: „Bohoušku, děkuju ti!“, a zase mě odvedli zpátky. Tak poprvně a naposled se stalo, že jsem nějak v té škole vynikl.

A na prahu dospělosti?

V dospělosti, to je od těch dvaceti let, když jsem přišel na vysokou školu, tak jsem propadl knihám totálně. A prostě od té doby, od mých dvaceti let, sháním informace. A s velkou chutí. Dokonce posedle jsem četl filozofy antické, básníky čínské, a tak čas předminulý se mi stává časem přítomným…

Vy jste spisovatel a čtete filozofy. Ale co takový jednoduchý člověk? Proč čte a jak čte?

Přesně asi tak jako já. Podle svého si vybere, co se hodí k jeho mentalitě, k jeho stylu, to, co je v něm už od dětství, a vybírá si takovou literaturu. Takže v téhle zemi, kterou znám, v Čechách a na Moravě, číst je přece samozřejmé. Tady, když se objeví jakákoliv kniha, která má hodnotu, tak je hned rozebrána. To máte fronty ve čtvrtek a už přesně víte, že tam bude nějaký bestseller nebo něco takového, co českého čtenáře zajímá. A je jedno, jestli je to dělník nebo student nebo intelektuál; já totiž žiju v zemi, kde desítky generací už umějí číst a psát. Takže dneska chce bejt každej chirurg, nikdo házet lopatou…

A z čeho plyne ta žízeň po knize?

Nevím, v téhle zemi je nějaká ta potřeba číst, tak jako třeba v jiných zemích to není. Kdysi dávno kardinál Piccolomini poslal zprávu do Říma a má tam v ní poznámku, že v této zemi, teda v Praze, jak zjistil, staré a obyčejné ženské rozuměly Písmu svatému líp než v Římě kardináli. Když pojedete po Praze, uvidíte, že každý třetí člověk v tramvaji spí a každý čtvrtý čte. Nejen noviny, ale i knihy, a lidé jsou tak vášnivě začteni do těch knih, že to je až nápadné. Odkud je ten hlad, to nevím. Nevím, kde se to v tomhletom národě bere, jen to vím, že jiné národy čtou také. Cizinci si jako prvního všimnou, když sem přijedou, že průměrní lidé jsou daleko víc informováni, než očekávali. Že teda obyčejní lidé mají svou knihovničku, ve které se vyznají, a mají tak v tom průměru prostudované jisté problémy evropské a světové. Češi jsou daleko líp informováni, do větší hloubky, než třeba Němci, český člověk je nějak posedlý touhou po informaci. Proto taky ten zmatek…

Myslím si, že v Budapešti, ve Vídni nebo ve Varšavě je tatáž situace: Každý třetí člověk v tramvaji spí a každý čtvrtý čte.

Ano, ano, bude to asi tím, že patříme k nějakému společnému povědomí, jak bychom to třeba mohli nazývat; to je ta střední Evropa, která byla nesena několika národy, do kterých patřili i Židé. Ta velká města, Budapešť, Vídeň, Praha, Brno, Krakov, vlastně byla protkána židovským živlem. Oni měli svoje noviny, a vždycky ten národ, s nímž žili, se je snažil dohnat. Už jako šestiletí kluci uměli talmud nazpaměť, za starého Rakouska. A všimněte si, že kde je průsečík několika jazykových povědomí, tam je vždycky kultura. Takový Brňák nebo Pražák musel prostě vždycky být sečtělý.

Můžu vaší odpovědi rozumět tak, že ve střední Evropě byl vždy větší hlad po kultuře než kdekoli jinde?

No to je samozřejmé. Vyplývá to z geografie. Střední Evropa – už ten pojem sám říká, že nemáme moře. Dále: kolem moře, pochopitelně kolem Středozemního moře, byla vytvořena světová kultura. Části té světové kultury, Řekové, Římané, došli třeba až na Slovensko, no ale jenom došli. Tedy ta střední Evropa si vlastně musela vytvořit všechno sama. Její uvědomovací proces, vytvoření té kultury, je staré asi tisíc let. Takže tady u nás, kde nemáme moře, nemáme ten obrovský pocit, co lze cítit, když se díváme do moře. Každý Středoevropan chce vidět moře, a když ho vidí, je hluboce zasažen. Čili my místo toho moře jsme museli mít moře informací. My jsme vždycky museli být jedničky: i v křesťanství, i v reformaci, i v tom baroku. Ty informace, které přišly ze Západu, u nás tedy, alespoň v Čechách, a myslím si i v celé střední Evropě, vždycky dosáhly takového vrcholku, až jsme to přetáhli téměř ad absurdum. Ať je to gotika, ať je to baroko, vždycky jsme to přetáhli ad absurdum. A u nás, ve střední Evropě, vždycky to, co jinde bylo samozřejmostí, tak u nás to byla ohromná událost. Dvě maličkosti: když žena jela poprvé v automobilu v Paříži, tak ženská jela v automobilu; když ale v Praze jela první žena v automobilu, tak tam přišlo čtyřicet tisíc lidí. Prostě obrovská událost; třeba když tu byla Josephine Bakerová nebo Mastroianni nebo Gérard Philipe, tak to je tady obrovská událost i dodneška. Všecko je najednou součástí nejen tisku, ale každý u toho musí být. Když sem přijela tajně Barbra Streisandová, tak lidi ji i tak poznali na ulici. A poznají spisovatele, sportovce, a je to událost, jak jsme už řekli, když vychází nějaké dobré čtení, když přicházejí slavní sportovci a umělci…

Zase jsme u čtení. Já jsem měl jako žák základní školy s vyučovacím jazykem maďarským hezký zážitek ze školní četby Babičky.

Když jsem já četl poprvé Babičku, také ve škole, tak jsem měl dojem, že čtu noviny. No totiž, teprve později jsem zjistil, že právě noviny jsou psány v duchu doby. Němcová je vrstevnice George Sandové, která je umělá, strojená, chtěná. Němcová je to pravé realistické, ušlechtilé umění. A začíná velice hudebně, má to preambuli, téměř básničku. Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té mírné tváře… Babička měla syna a dvě dcery. Tečka. A jede to. A rozvíjí se dále ten příběh, jako kdyby to vyprávěl Čechov nebo nějaký realistický americký spisovatel; ona vlastně Němcová předbíhá dobu. Když jsme četli její milostnou korespondenci, byl to objev; je v ní naprosto otevřená. Také dovedla sebrat pohádky, jako náš básník a folklorista Karel Jaromír Erben, který sebral takové pohádky, co byly zdánlivě zasuté, a všecky ty pohádky jsou velmi zraňující. Zatímco jsem Babičku četl jako noviny, dodatečně jsem zjistil, že Němcová psala pro budoucnost. Už je to plný realismus, a dokonce takový strohý a úsečný. Výpověď. Dokonce taková jaksi potřeba hojit se psaním. Tu Babičku musela psát, jakmile si na ni vzpomenula. Aby to napsala, musela být velice zbědovaná. Psala proto, aby sama sebe vyléčila z hluboké melancholie a beznaděje. A přitom dovedla vytvořit dílo optimistické. A v tom je také hodnota literatury, víte, ona musí hojit, to není jenom tak psát, jen psát, to musí mít hluboký kořen. A je hodně spisovatelů, kteří píšou téměř hlavně proto, aby nespáchali sebevraždu nebo aby se necítili bídně, na dně. A morálně byla Němcová také velice rozbitá a společnost přitom chtěla, aby hrála divadlo a reprezentovala tu probuzenou společnost. Její úkol a úděl, jak jsme řekli, nebyl komický, ale tragický! Tragický! Byla to ušlechtilá žena s tragickou náplní, krasavice, která musela udělat věci, které by nikdy nedělala, kdyby nebyla k tomu donucena tím, že nikdy neměla peníze, že byla na dně. A ta Babička se jí zjevila jako záchrana, i v té syrové – řekli bychom – surovosti. Ona píše tak jako mužský, Božena Němcová. Je to výpověď, ale současně je to i krásná literatura. A osud. A fascinace milenců.

A co Neruda?

No jo, Neruda, kdybych mu chtěl v zásadě tak trochu lichotit, tak si myslím, že ty moje nejlepší povídky by mohly být, totiž já bych si to přál, aby byly rovnocenné Povídkám malostranským, které považuji za vrchol. Tak tam dovede Neruda položit vedle sebe protikladné věci, prostě tančí s krásnou dívkou, a ona pak vyskočí a jde domů, kde leží její mrtvá matka. Víte, je to takový, jak bychom to asi řekli, je to předchůdce Čechova. Je to můj učitel…

Váš učitel?

Jistě. A předchází i celou tu dobu Čechovovu.

Ale zatímco vaše epika je plná ironie, u Nerudy ironie chybí. Řekl bych, že jste spíš pokračovatelem ironie Jaroslava Haška.

No jo. Neruda byl daleko čestnější člověk. Měl představu o tom, že je to někomu adresováno. On byl spisovatel s velkým S. Na něho koukají, on je mluvčí. Kdežto já už asi patřím do kategorie, nebo jsem se vždycky spíš promítal do Jaroslava Haška, který sice psal do novin, ale ta jeho ironie je tak obrovská, že já ji nejsem schopen ještě ani dohlédnout. A to, co je teda Švejk, to je tak obludné, že na to snad přijdu až půl hodiny před tím, než umřu. Jak on za sebou zametl stopy! Protože nesmíme zapomenout, že on napsal do novin několik set článků, kde už ta ironie je tak veliká, že tam je malá mystifikace. Novinové zprávy o zlámaných nohách, o neštěstích, o opilcích, on už tohle vnesl do novin. Radko Pytlík to sebral a uveřejnil, a vy kupodivu zjistíte, že Hašek už jako novinář se připravoval na to, co říká Švejk. Měl dokonalou představu. Ta ironie, která mu potom jako z toho vyplynula, je už samozřejmostí, on ji měl připravenou a vstřebanou v sobě jako novinář. Jeho článek vždycky skončí úplně takovým zvratem jako pohádka, tam už je ta pražská ironie. Čili ozvláštnil tu novinovou zprávu tak, že ji maličko mystifikoval; ty údaje, ty záchytné body jsou správné, ale přece nakonec vyvolá ten zvrat úsměv, čili jdete najednou proti toku té informace, kterou začíná jen v pěti řádcích. Článek má třeba osm řádků a ty poslední tři řádky to úplně obrátí. Klička na kapesníku.

Dalo by se říci, že zliterárnil informace?

Musel. Musel vyhledat, kde se co stalo, aby měl takzvanou lokálku, a Radko Pytlík jich uveřejnil několik set. A tam najednou zjistíte, že to je můj autor, to jsou ty noviny, které jsou v knihách. To je ten existenciální kaz v diamantu.

Přestože jste Nerudu nazval svým učitelem, zdá se mi, že vaším opravdovým učitelem je Jaroslav Hašek.

Myslím, že jsem je oba četl ve svých třiceti letech, ale Neruda mi teprve nyní říká něco, co mi dřív neřekl; víte, tak jako když jste četl Čechova a když jste četl Rudou jízdu od Babela a když jste četl Hemingwayovy a Faulknerovy povídky, tak Neruda zůstal vedle nich jakoby školní četbou. Ten se objevuje teprve teď. Teď se mi objevuje ta mohutnost paní Boženy Němcové. Teď, když jsem starý, tak teprve mi najednou vyvstávají z mysli některé povídky Nerudovy a zazáří tak, jak jsem je nikdy neviděl, víte, v té plné řekl bych mohutnosti autora, který žil v letech sedmdesátých, a já najednou dodatečně zjišťuji, že některé jeho povídky mohly být klidně napsány v letech dvacátých tohoto století třeba u Američanů nebo i u Rusů. Tím chci říct, že i my jsme měli a máme se o co opřít. Je to neskončený proces, takový, kdy si člověk stále něco objevuje. Teď čtu znovu Zapomenuté světlo Jakuba Demla, je to pro mě vrcholná próza dvacátého století. Světová. Jak je to napsáno a v čem je to Zapomenuté světlo velké; vyšlo i v Paříži a Paříž objevuje Ladislava Klímu i Jakuba Demla. Psáno je to někdy v letech třicátých a působí to, jako by to napsal v týdnu. Má to střed, scénář jako nejlepší felliniovský film, i střih dokonce. Deml je mistr střihu. Takže jsem pyšný na to, že jsem zkrátka tady z té střední Evropy a že sem patřím, k těm mým špičkám, jak já je uznávám. Moje vrcholné špičky prózy jsou: Hašek, Kafka, Weiner, Klíma, Deml, víte, oni byli také tak trochu prokletí, rozumíte? Pana Čapka mám rád; byl to muž ve smokingu a reprezentoval společnost, prezidenta, Penklub, a byl to gentleman. Ale já jsem se nějak naučil od Francouzů milovat takové ty prokleté básníky, Villona, Baudelaira, víte, spíš takové, kteří se museli o to rvát, a dokonce měli azyl v kriminále, neměli to tak jednoduché, a proto byli pravděpodobně tak geniální. Villon třeba. Nějaké takové to dědictví té „sladké“ Francie, prostě těch prokletých básníků. Hašek a Klíma také moc dobře znali ty prokleté. Sami byli prokletí…

Takže na vysoké škole jste totálně propadl knihám.

Ano. Když mi bylo dvacet, propadl jsem knihám a vzdělání tak, že jsem nejen studoval a vystudoval práva, ale chodil jsem na filozofické přednášky, zamiloval si Schopenhauera, řecké filozofy, chodil jsem na přednášky o surrealismu, o celé francouzské literatuře, nebudu ani vypočítávat, co jsem všechno přečetl, jaká města jsem v Evropě navštívil, kterými obrazárnami jsem prošel, kolik jsem přečetl knih o výtvarném umění. A tak mohu sám sobě dělat osvětáře…

V tom mohutném poznání jste asi dřív přečetl ty prokleté, než řekněme Nerudu.

No jo. Daleko později jsem znal Nerudu; já jsem začínal americkou literaturou, francouzskou literaturou v překladech. Pochopitelně jsem narazil na surrealisty, na Apollinaira, a samozřejmě na Baudelaira, na Rimbauda. Baudelairovy věty se dají číst vždycky. Ti mrtví jsou více než živí…

Měl jste obrovskou výhodu, že jste mohl číst v češtině v polovině třicátých let vrcholnou světovou literaturu.

Jistěže! Je to kupodivu! Pan Čapek, který nikdy nenapsal báseň, je jeden z prvních, který v roce 1920 udělal výbor Francouzská poezie nové doby, a především nás seznámil s tím hlavním, to jest s Apollinairem. Baudelaira, Verlaina, Rimbauda už překládala generace ještě předtím. Apollinaire byl takový jako magnus parens, prostě velký otec, jak pro Seiferta, tak pro Vítězslava Nezvala, tedy pro avantgardní skupinu poetistů, jejímž střediskem byl Devětsil. Nezvala úplně uhranul tak, že se téměř stal jeho oddaným žákem. Poetismus představoval originální a vzácnou vazbu domácí modernistické tradice a evropského avantgardismu. Byl produktem českého prostředí. No a pochopitelně i pro mě znamenal moc; proto je tak velký zjev ten Apollinaire. Pak se tedy objevovaly i překlady americké poezie. Teda nedalo by se říct, že by tady v těch letech něco ušlo pozornosti…

Na tom, že nic neušlo, měla jistě obrovskou zásluhu i nakladatelství.

To bylo typické. Tenkráte se ještě neříkalo: osvětáři. To až teď; tamti byli jako iluminátoři společnosti, považovali za svou povinnost, aby národ byl co nejvíce informován. Naší politikou malého národa byla kultura. Čili měli jsme ty nositele, ty vydavatele, Štorch-Mariena, Melantrich, i na malých městech byla taková malá nakladatelství, která si považovala za čest, když vydávala nějaké bestsellery. No a myslím, že za nové epochy, za socialismu, pochopitelně tato soukromá nakladatelství odešla, ale jako taková tady zůstala, a tak zase jsou tu Mladá fronta, Československý spisovatel, Odeon, ti lidé, kteří rozhodují o vydání, tak se zase snaží, aby se vydaly věci hodnotné, které by přispívaly k vzdělání a k poznání. A to je pro spisovatele dobré i špatné…

Byl bych rád, kdybyste pohovořil o tom, jak současná vydavatelství drží krok se současnou světovou literaturou.

Mohlo by to být i lepší. Postrádám celou řadu básníků, které člověk zná jenom z časopisů, v náznacích; ale máme tady nakladatelství taková jako Odeon. Poslední jejich kniha, která mě uchvátila, je Sophiina volba od Williama Styrona. Vynikající autor, vynikající překlad, a zase se nedostane. No – prostě jako v Budapešti, jak se objeví pořádná kniha, tak je ten den pryč. Mohlo by to být zkrátka lepší. Řekl bych, že dneska netisknou podle poptávky a nabídky, ale vydávání, to je kulturní politika. Když to přehlédnete, ani to nechcete vědět. Nakonec ovšem rozhoduje, jestli je papír, anebo ne. Ale co dělat?

Máte jako spisovatel představu o čtenáři, myslíte na něho, když píšete?

To určitě ne. To vůbec nepřichází v úvahu, protože – mohu-li teďka o tom mluvit, když je mi teprv sedmdesát let a teprve teď mi to jako dochází – čím víc na sebe koukám zpátky, jak jsem začal psát první verše, tím líp vidím, jak jsem vždycky psal sám pro sebe. Ale já jsem vlastně tak napitý tím prostředím, kterým se pohybuji, kterým neustále jdu, a domů se jdu jenom vyspat; od dětství jsem trvale mezi lidma, ani si neuvědomuji, že když mluvím o sobě, o krajinách mých věcí, když se bojím, že vlastně mluvím také o druhých. Tím, že se vyjadřuji krajně subjektivně a jsem sám sobě prvním čtenářem, vlastně cítím, jak píšu pro sebe; a teprve dodatečně potom zjišťuji, že vlastně mi to ti lidé berou od pusy, že jsem vlastně mluvil za ně. Takže má krajně subjektivní výpověď je najednou objektivní. Je to ovšem jako dmychadlo, čili já nadechnu a zas vydechnu. Prostě já nadechnu a už mám tolik a tolik informací, a když píšu, tím vydechuji. Já píšu na stroji, a dovedu psát velice rychle, někdy má můj stroj průtočnost jednu stránku za osm minut; takže sbírám, sbírám. Nejsem mluvčím všech, ale jisté kategorie čtenářů; každý spisovatel má takové své čtenáře, se kterými má společnou představu, jak má asi vypadat svět a jak se má člověk ve společnosti chovat a co může od společnosti chtít, a co je pro něj zábava, a co je pro něj neštěstí. A v tomhle smyslu mám právě těch několik set tisíc čtenářů, dá se říct, se kterými máme společného jmenovatele. Jdou vám po prstech, a to je…„vo držku“…

Tak přece jen myslíte na čtenáře. Vždyť píšete pro čtenáře, se kterým máte společnou představu.

Protože ti mí lidé také tak hovoří. Já se pohybuji v milieu pražské ironie, toho, co je významem schválně trošku jinak. Teprve hovorem nebo životem se ti lidé dovídají, nevědí všechno hned, a priori, teprve dodatečně. Až když se zklamou, až když jsou příliš nadšeni, až když se octnou v situaci, o které se nenadáli, že v ní jsou, teprve v ní a jí se to dovědí, a to právě už, jak bychom řekli, má ironický a zároveň dramatický náboj. Protože tento ironický náboj sbírám od prostých lidí, je v tom něco, že píši o nich a pro ně. Jsem stále mezi nimi, takže sbírám, sbírám, a když jsem nabitý, tak si honem sednu ke stroji.

To jsou kořeny toho, že píšete velice rychle a s obrovskou energií?

Ty kořeny mají asi sociální aspekty. Víte, ta moje slavná zaměstnání trvala vždycky čtyři roky, čtyři roky Kladno, čtyři roky Divadlo S. K. Neumanna, čtyři roky sběrna papíru a čtyři roky dráha, a když jsem pracoval na Kladně, tak jsem neměl moc času, a přece měl. Víte proč? Neboť tenkrát mi stačily dvě tři hodiny a psal jsem. Psával jsem vždycky v takovém mračnu, najednou se mi zachtělo psát, a když to chtění psát vyšlo zrovna do mého volna, tak jsem psal a psal a psal. Jinak jsem nyl a tesknil někde v práci, mračno na mě sestoupilo, ale neměl jsem čas je opsat. Tenkrát tři hodiny, to byl mohutný čas, to byl věrtel času. Proto jsem se také naučil psát hrozně rychle, už jsem vám řekl, někdy má můj stroj průtočnost jednu stránku za osm minut. No, a když jsem pracoval na Kladně, tak čtyři roky jsem míval každý druhý týden odpolední šichtu. To byl dárek nad dárky, psal jsem dopoledne, to jsem byl poctěný, byl jsem král času. Dneska mi stačí to, co mi říkával Hrubín: Hele, Bohouši, jseš na tom taky tak blbě? Já když mám vyplnit složenku a odnést ji na poštu, tak nejen ten den, ale i ten den další je v prdeli, jseš na tom taky tak? Povídal jsem tenkrát: To ještě, Františku, ne. Ale vážně? – A dneska vím, že jsem na tom zrovna tak, jak tenkrát František. A opsal jsem si nářek Oskara Kokoschky, že když jsem byl mlád, tak neděle trvala celý měsíc, dneska rok je pro mne ani ne týden. No jo, ale když jsem byl mlád, tak jsem nepsal, jenom četl, četl toho Ledajáka, to jsem uměl zpaměti, svíjel jsem se smíchy jak strýc Pepin, a znovu a znovu četl. A díval se kolem sebe.

A jsme u strýce Pepina, u rodinného vyprávění, u příběhů, které vám vyprávěli matka, strýc Pepin, dělníci z pivovaru a lidé v Nymburce.

Já jsem vždycky měl takový jistý komplex vůči matce. A ti kluci, s kterými jsem se kamarádil, měli matky, které vypadaly jako mámy, měly zástěry, byly ušmudlané od práce, prostě obyčejné ženské, a moje matka byla spíš jako moje starší sestra. Pořád se smála, ráda hrála divadlo a já jsem litoval, že nevypadala jako matky těch druhých. – No, u nás to bylo něco jiného, k nám, když mi bylo deset let, přijel strýc Pepin, u nás bydlel a jedl, pracoval v pivovaře, takže celá rodina byla jako kolotoč, a ten sloup, kolem kterého se otáčí, to byl strýc Pepin. A my jsme mu kladli otázky, které byly někdy velice nesmyslné, takže já si z dětství pamatuji jenom strýce Pepina a všechno, co strýc vyprávěl a čím my jsme ho provokovali k hovoru, u nás v tom pivovaře byl neustále křik strýce Pepina, náš smích, zmatené hovory, takové pomatené hovory, v jistém smyslu dadaistické, ovšem nikoli ve smyslu curyšského dada, prostě proti absurditě války a světa stavět absurditu hovoru, ale ve smyslu dada pražského. Pražské dada je termín, co užívali Teige, Vítězslav Nezval, čili ti poetisté. Teige dokonce o tom napsal ve své studii Svět, který voní, někdy kolem roku 1930, a myslím, že pražské dada hráli i divadelníci. Ty kličky na kapesníku.

Myslíte na počátek roku 1927, kdy se Osvobozené divadlo rozdvojilo a jedna jeho část s Jiřím Frejkou a E. F. Burianem si založila scénu Dada, anebo na divadlo U Nováků (dnes divadlo ABC), kde pod názvem Osvobozené divadlo od roku 1931 rozvíjeli Voskovec a Werich své pojetí divadla jako dadaistické a lyrizované frašky, anebo na Burianovo „D“, které vyrostlo koncem roku 1933?

Myslím na všechny, kteří hráli pražské dada.

A kteří měli intelektuální ambice?

Já bych to nazval nějak jako pražská ironie. Vycházeli z Chaplina, navázali na tradici amerických filmových grotesek, na staroitalskou commedii dell’ arte. Chaplinovy rané grotesky jsou taktéž dadaistické. A přitom děsně lyrické…

A strýc Pepin taky?

Pepin vysloveně. Pepin byl vysloveně ta figura jako Chaplin, jako Lupino Lane, jako Frigo. Frigo byl melancholický a intelektuální, strýc Pepin je totéž jako Charlie.

A strýc Pepin stále vyprávěl.

No jo, ale on dovedl i hrát, on dovedl i tančit. Strýc dovedl tančit vynikajícím způsobem, ale tančil tak, jako tančí pomatení, víte, spíš tak, jako se tančí dneska, tak podle rytmu hudby strýc tančíval tenkrát. A strýc byl i katalyzátor jazykový, protože uměl kupodivu své myšlenky formulovat a dovedl ten svůj humor kořenit jistými moralismy. Byla to moje Múza přestrojená za obuvníka a sladovníka.

A matka? Vyprávěla vám také povídky a story?

Zvláštním způsobem, přes divadlo, přes domácnost, přes společnost. Byla nesmírně šikovná v domácnosti, a přitom měla zvláštní povědomí, patřila do bohémského světa, ráda hrála divadlo, celý svůj život hrála divadlo; co já si pamatuji, tak chodila do zkoušek, na premiéry. A vedla domácnost. Na tom malém městečku se hrálo divadlo s velkou chutí, a moje matka – to říkali i lidé, kteří přišli z Prahy, nebo herci, kteří nás navštěvovali – matka se jim skutečně líbila, divadlu se věnovala, měla velký talent, a ten talent k divadlu je nesen tím jistým způsobem bohémství. Tak jako moje matka byla bohémka, dovedla se smát, měla ráda společnost, musela být vždycky centrem společenské pozornosti; kdekoliv byla taneční zábava, moje matka se svými tanečníky nejlépe tančila. Vždycky večer na tom malém městě byla i oblečením nápadně hezká, byla půvabná a my kluci četli její gesta, neboť ona i takovým způsobem vyprávěla o sobě, o světě, vyprávěla přes domácnost, přes divadlo, přes společnost.

Kolik vás bylo v rodině?

Já mám ještě bratra, žije vedle mě v Kersku, nikdy jsme se nehněvali, navštěvuji ho každou sobotu a neděli a ještě jsme se nikdy nepohádali ani se švagrovou, a to už je veliký úspěch. Můj brácha ale ovládá ironíi tak, že on měl psát…

Mluvil jste o knihách, o kořenech, které jste poznával v dětství, ale já předpokládám, že to matčino divadlo patří také k těm kořenům.

Ne, ne, ne, mě to, že matka hrála, neuvádělo v nadšení, spíš jsem se lehce styděl, já jsem neměl rád, když se smála, byla afektovaná nebo se snažila být středem pozornosti. Já jsem měl takový komplex, jistě ne doslova Oidipův, ale prostě z toho, že matka byla středem pozornosti, byl jsem z toho jako zakaboněn, i otec Francin býval zakaboněný, tak jako to trpěl, ale že by z toho měl radost? Byl rád, když už se z taneční zábavy nebo společnosti šlo domů. On byl radši doma. A matka zase doma udělala všechno, co bylo potřebí. Měla dvě kozy a prasata, to všecko uklidila, někdy se služkama, ale většinou sama, a už letěla, vzala si kostýmek a už štrádovala na zkoušky do divadla, to, řekl bych, byl takový její vrchol. Matka se ráda předváděla, ráda hovořila, ráda hrála a ráda se bavila o divadle, četla o divadle, všechny ty recenze, všechno, co se hrálo v Praze, musela také vidět. Takže k nám chodila společnost, moje matka měla několik přátel, se kterými hrála divadlo, a s velkým zájmem a zasvěcením věděli nejen to, co hrajou, ale to, co se hraje vůbec, jako zkrátka v pražských divadlech. Já jsem měl potom svoje ideály, literární, prostě Franze Kafku a tak dál, a ona zase měla třeba Andulu Sedláčkovou, do které se promítala, měla účes i gesta jako ta Andula.

Strýc Pepin byl ve vašem dětství doma takovým jazykovým katalyzátorem, hověla mu dráždivost, rozechvívající smysly a fantazii.

No jo. Měl neuvěřitelný přednes!

Když to tak vezmeme, přednášel vám vlastně pohádky; nenutí vás to k psaní pro děti?

Pro děti jsem napsal na objednávku takovou pohádku, takovou story, která se jmenovala Kopretina a vyšlo to v Mladé frontě v roce 1962. To bylo jediné, co jsem napsal pro děti, výjimka vlastně. Dokonce jsem tu Kopretinu zasadil do jednoho výboru, jakože jsem teda s těma dětma počítal, ale jinak mě nikdy nenapadlo psát pro děti, protože já mám vždycky před sebou nějakou knihu, kterou musím napsat, víte? Mám před sebou text ve vzduchu, jsem nabitý jistými obavami, které hledají a pak nacházejí společného jmenovatele, a já to musím napsat. Kdyby mně teď někdo dal objednávku na divadlo anebo na dětskou knížku, tak s ním nemluvím, já jsem se na objednávku neohlížel, protože já se vždycky domnívám, že ta kniha, kterou mám napsat, jako třeba teď, musí být dokončena, musím dát na sebe pozor, abych neumřel. Protože to můžu napsat jedině já a já mám knihu před sebou; a co jsem napsal, to už mě vůbec nezajímá. Tak já se zabývám, je to vlastně luxus, že se zabývám jen sám sebou, víte? Jen svými problémy, a1e moje problémy jsou vlastně obecné. Já jsem uvaděč na společného jmenovatele. Pozor; já jsem si nikdy neříkal spisovatel, já jsem si vždycky říkal zapisovatel. Já většinu hezkých příběhů slyším od cizích. Takže já jenom sbírám, tak jako paní Božena Němcová sbírala pohádky, já sbírám do hlavy celou řadu těch story, až jich mám celý takový lustr, těch sklíček. Když pak mám ten přetlak, když mi hrozí, že mi hlava praskne, tak musím na to sednout, za psací stroj. A tak jako nadechnete, vydechnete, prostě systém dýchání, píšu tak dlouho, až ze mě odtečou všecky ty obrazy, které mě znepokojovaly, které tam do sebe strkaly jako děti, když si hrají na písku, a zase jsem prázdný a zas to do mě natéká.