Текст книги "Kličky na kapesniku"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 5 (всего у книги 7 страниц)

Co vás napadne, když řeknu neúspěch?

Já.

Proč? Vždyť vy jste uznávaný spisovatel. Nejste spokojen?

Nepovažuju se… Já jsem vždycky spíš byl dohnán těmi druhými, já… až na výjimečné chvíle nemám důvod, abych si myslel, že jsem příliš šťasten, nebo že jsem… Ten neúspěch – já totiž miluji ztroskotání, já miluji kocovinu. Jestli mě napadá něco ušlechtilého, tak je to vždycky v té chvíli, v kocovině nebo těsně po ní. Tedy ve stavu: býti na dně a hleděti vzhůru…

Krev.

Bolest. Červená čára po bílé zdi…

Láska.

Bolest… Trápení… lépe řečeno, trápení. Láska, trápení… pro dva.

Přátelství.

Světlo. Střepinka věčnosti… církev.

Soucit.

Mdloba. Ponorná říčka.

Voda.

Chlad . . . a příjemnost . . . Zpáteční lístek.

Teplo.

Červená, no červená!

Odkud jste vzal tu červenou?

No, modrá to nemůže být. Teplo, červená. To je dost obecné. Krev je teplá, barva praporu.

Řekněme, že je mi patnáct nebo šestnáct let a požádám vás, abyste mi poradil, jak mám žít?

Já, jak si pevně věřím a vím z mého života, když jsem byl v těch letech, tak jsem velice dobře cítil, že je ve mně takový ten můj vnitřní domácí učitel, který mi říká, radí, spontánně, co mám dělat. Vím, když jsem to dělal, tak jsem zpravidla vždycky narazil. Ale tím, že jsem narazil, ať to bylo s hezkou dívkou nebo s přáteli, tak jsem vždycky musel něco překonat. Vždycky to začalo s tím prvním, co mi radil ten můj vnitřek, když jsem se ptal sám sebe; ten můj domácí učitel. Vždycky, když jsem se rozhodoval, co mám dělat, vždycky mi to řekl spontánní domácí učitel. Pak jsem se vydal tou cestou, která mi byla naznačena. Nikdy jsem se neohlížel ani napravo, ani nalevo, a měl jsem dojem, že mou cestu přede mnou upravují a za mnou střeží andělé. Když si dodatečně vzpomínám, líčí jistého hrdinu, a vůbec každého jako takového, autor Metafyziky tragédie – bývalý hegelián, nakonec marxista, jeden z nejlepších estetiků evropských a podle mě i světových, a je to pan…

Lukács?

No jistě! To je také můj autor. To je můj učitel také! Bez něj bych tady stál jak utržená vráteň…

Ano, ale to byl mladý Lukács. A ta spontánnost, ten váš domácí učitel, vám opravdu vždycky řekl, co a jak máte dělat?

Nikdy ne rozum. Vždyť už Dostojevskij říká, jen s rozumem by lidé daleko nedošli. Nikdy jsem se nikoho neptal, protože kdykoliv jsem se ptal, tak úplně zákonitě jsem musel dělat opak. Už jako dítě jsem jančil, jankovatěl… Chudák maminka.

Jistě jste měl lásky a přátele, kteří vás zklamali a opustili?

Jistě. Mí andělé zmizeli. A já jsem tedy musel nohou ohmatávat, že přede mnou je téměř propast. Jako pravý traper bych řekl, že jsem musel vyčkat. Vyčkal jsem. Vyčkal jsem v úzkosti, v opravdové tmě, a čekal jsem na nějaké světlo někde, na nějaký pokyn, prostě na někoho, aby mi téměř podal ruku, někdo z těch mých přátel, nebo jsem uslyšel ten hlas, jak jsme o tom mluvili. Kdyby někdo byl zaťukal k panu Majakovskému v tu jistou chvíli, tak by se nepráskl. Stačilo by překonat tu jistou chvíli, ale nikdo nepřišel, ani přítel, ani žena, zkrátka u Majakovského to muselo být jako u mě, prostě čekal… Čekal jsem týdny v úzkosti, zpocen, vychrtlý, nevyspalý, až někdo zase přijde zvenčí, a byl to vlastně ten přestrojený anděl, přišel strýc Pepin, anděl přestrojený za strýce Pepina, za pana Karla Marysku, nebo za… Olinka Micková přišla a řekla Bogane, pojedeme, pojedeme hrát tenis… Ale nikdy jsem nebyl v takové situaci, že bych chtěl skočit pod vlak nebo se utopit, naopak.

A co smrt, pane Hrabale?

Jednou jsem už dal smrti výpověď. Víte, smrt je dopis psaný bílou křídou na bílou desku, smrt je zaseknutý psací stroj, automat, který vyrábí zmatené zmetky, hrozící neviditelná ruka bez prstů, smrt je pád rychlíku do propasti bez dna, vysypané figurky z letadla, které explodovalo. Do poslední chvíle je však naděje na život. Obavy z toho, že není se už čeho bát. Ještě tento večer budeš stolovat s Abrahámem. Avšak ví bůh, že bych radši nežral. Smrti jsem dal výpověď… chtěním žít.

Už jednou jste řekl, že po havárii jste se díval na lidi jinak. Měli jste blízko k smrti?

Od té doby, co jsem byl na operaci, dívám se na lidi jináč. Na dálku už poznám, kdo si drží žlučník, už na dálku vidím, jak se motá cukrář, vidím to jeho ztrhaný voko, tu nemoc sladkou, na kterou se musí jít s váhou a hodinkama v ruce, poznávám podle popelavého ksichtu všechny polámaný játra, poznávám, kdo asi tak do půl roku zhebne, ty oči, co se pořád se vším loučí, dívají se už na druhou stranu kliky. Vidím, že většina lidí kulhá a vrávorá, vidím ty tiky v nespavých očích, poznávám ruce tisknoucí si štítnou žlázu, vidím vrásky v důsledku vytrhaných stoliček, vidím opatrnost žvýkání umělých chrupů a paradentózy, vidím bolestně našlapující paty s ostruhou, třas prstů notorických opilců, vidím ženy, které vycházejí z nemocnice uplakané, že tam nechaly manžely, vidím muže, jak kráčejí z komunálních služeb, kde zařídili pohřeb své ženy, vidím jediné zdravé, a to jsou mladí lidé, šťastní z toho, že jsou nemocní žlázami a láskou. Jak to, že jsem to dřív neviděl? Že jsem tedy viděl špatně? Proto je tak málo sebevražd, protože když je člověk u prdele s dechem, začíná mít naději a víru, že rakovinný vřed zmizí, že rakovinou zachvácené plíce ozařováním tu nemoc ztratí, že se stane zázrak, víte, proto ty krásné loučící se oči, které neustále někoho opouštějí. Víte, ze všech nástrojů mám nejraději jehlu. Ta místo hlavy má ouško, do kterého se navlíká nit, a tak se tou jehlou teprve dá šit. Někdy, když se koukám do měsíčné noci vzhůru, mám přesný pocit, že měsíční svit mi někdo navlíká shora do mozku, a tak se dovídám věci, o kterých nic nevím. Mám tušení, že největší neštěstí, co mohlo lidstvo potkat, jsou moc zdraví lidi. Tak nejzdravější lidi na světě jsou nemocní a plní utrpení… Uražení a ponížení.

Myslel jste někdy na sebevraždu?

Literárně vždycky. Literárně bych byl užuž… Ale abych se zvedal a šel k té vodě, to nikdy ne. To jsem byl raději v zoufalství, v hluboké melancholii. Nikdy jsem se neptal ani mých rodičů, protože jsem věděl, že bych obdržel rady příliš rozumné a příliš se nehodící k té situaci, ve které jsem byl. Že jsem byl příliš jako mlád, že jsem byl hloupoučce nevinný, čili byl jsem ten pevný zvon nevědomosti, který musí být u každého mladého člověka, a vždycky jsem potom, jak je vidět, nastartoval. Já jsem miloval fotbalovou hru, dokonce jsem byl výborný fotbalista, já mám z fotbalu fraktury. Vždyť je pro mě vrchol třeba Hidegkutiho klička na kapesníku, to je podobné, jak se mají měnit metafory. The Fascination.

Vy jste ho viděl hrát?

No jistě! Hidegkutiho klička na kapesníku, kde se zvrátí hra.

A kde jste ho viděl hrát?

Nejdříve nám natrhli Maďaři triko pět jedna, potom jsme v Praze nad nima vyhráli pět tři. To jsem viděl. Ale četl jsem taky o zápasu století, když v Anglii vyhráli Maďaři šest tři. A v Budapešti sedm dva. Tohle by sapér Vodička nepřežil…

A komu fandíte teď?

Škotům a Anglii.

Tak proto máte přes postel prostřenou britskou vlajku?

Hele, když je odtamtud přenos, tak to je fotbal, jak má být, diváci, jak mají být. A i když se ti diváci servou, tak to je kulisa, ve které se může hrát pořádný fotbal. Podle mě oni i hrajou pro tu kulisu a ta kulisa jim pomáhá. Podle mě těch národních mužstev Anglie sestaví pět a my s námahou vždycky dáme dohromady jedno.

Ale odbočili jsme od tématu: Znáte problémy mladých lidí?

No, vždyť jejich problémy jsou i mé. Jestli vyhraje Slávie, nebo Sparta, nebo Bohemians, jaké si koupí kvádro, no prostě s nimi sedávám v hospodě, oni se ke mně hlásí, já se jim podepisuji na tácky, spolu se bavíme, pak se na něco zeptají, no, sedím s nima v hospodě každý den. Tak to mě ohromuje, ale já už teď v posledních deseti letech spíš jenom poslouchám a dívám se, jak se baví nebo jaké jsou mezi nimi vztahy, nebo velice si všímám, kde je hezká dívka nebo hezký mladý člověk.

A jaké jsou ty vztahy? Jak je vidíte vy?

Já nevím. Buďto se mají rádi, nebo se nemají rádi.

Je hodně rozvodů?

No asi. Každý, s kterým já mluvím, je rozvedený. Já nevím, čím to je, s kým já mluvím, je rozvedený. Já nevím, co to je za sport tady, taky nevím, jak je to v Budapešti, to je taky střední Evropa, ale dokonce jsem četl v Rudém právu nedávno článek o tom, že v Praze každé třetí manželství ztroskotá. A potom to odnesou děti a domácí zvířátka…

Co za tím může být?

To já nevím. Nevím, proč se ti lidé rozvádějí. Jsou příliš hákliví, hákliví, víte? Každý má nějakou tu svou blbou čest, a jak máte moc blbou čest, tak je to na hovno, jak se říká česky, protože v tu ránu manželství ztroskotá. Jeden musí být poddajný a musí být shovívavý, jeden z těch partnerů, pak to jde. Když je každý charakter, každý chce mít pravdu, tak to manželství nutně ztroskotá. A nadto, na co se lidé tak brzo… Já jsem se ženil, když mi bylo dvaačtyřicet let. Lidé, o kterých mluvím, jsou zpravidla ženatí už před nebo těsně po vojně, v jednadvaceti letech u nás už mají rodinu, pak v pětadvaceti, když má dvě děti, teprve si vyběhne s praporem a křičí Ať žije Sparta! a s klukama žene na pivo. Ale já se vzdávám jakýchkoliv soudů, já to jenom vidím, já to jenom konstatuji, protože já jsem se nerozvedl, nebo mi to ani nepřišlo na mysl. Když, tak akorát že bych manželku zabil, ale to každý, každý pořádný mužský by někdy manželku zabil, a i obráceně, manželka by byla ráda, kdyby přejelo auto toho jejího, ten její poklad… Jinak by mi nepřišlo na mysl, proč bych se měl rozvádět; že bych si něco polepšil? Nezdá se mi. Tak se na to koukám jako na pomatené děti, mně ti dospělí, když je řeč o rozvodu, připadají jako přiblblé děti. Anebo dospělí, kteří ale dostávají řeznický psotníček. To všechno je nějaký dobový trend. Za mých let, vždycky vzpomínám, byla forma takzvaného zasnoubení. Dívky byly zasnoubené jednou, dvakrát, a potřetí se provdaly. A dneska vlastně to zasnoubení je už manželství, proto lidé jsou klidně třikrát ženatí, co potkáte, každý desátý člověk. A vidím, že jsou veselí, šťastní, ne že by se nějak hroutili, čili je to trend společenský, spjatý s dobou. Kdybychom to chtěli nějak domýšlet, tak dneska mládež jako by žila jenom deset let, a pak kdovíco bude, kdežto za mých let se žilo velice dosti dopředu, tak na dvacet let. Lidé se brali, až když spolu chodili čtyři pět let, láska na první pohled byla, ale manželství následovalo vždycky trochu později, no a když už něco měli, tak se brali. Proto mám rád takové ženské, které se drží u svého partnera, jako někteří ptáci nebo zvířata, monogamní je celá řada ptáků a zvířat, prostě se neopustí. Taková labuť v Nymburce, když jednou umřela, tak ten její naletěl na most a zabil se o sloup; spáchal sebevraždu. Nebo čáp, když letí a poraní se, tak ta jeho družka zůstane s ním dole, a třeba umrzne s ním, ale nedá jí to. No tak nevím, proč by lidi neměli být při sobě. No a trápení… Trápení, to budete mít pořád, pořád je nějaké trápení, třeba rozpor mezi ideály a skutečností – tak, jak to tedy je, a jak by to býti mělo. To víte, když každý bydlí někde jinde jako snoubenec, no tak si můžete vyprávět a setkávat se jenom, když jste pěkně oblečení a jenom tak jako připravení téměř programově. Kdežto když se oženíte, no tak spíte pohromadě, máte tu samou koupelnu, tu samou toaletu, narážíte na sebe a v tu ránu je výbuch. I ten společný program se malinko začne hroutit, nikdy není takový, jak jste si to představovali. Ale nebudeme o tom vyprávět – já se tomu problému raději úplně vyhýbám… Ideál a splín… šok…

Všiml jsem si, a proto se také ptám. Přece žijete v manželství.

Ano, ve šťastném manželství. Přestože když něco chci a radím se s manželkou, tak ona chce opak. Dobrá, povídám, dám to do mlýnu psychoanalýzy, a abych docílil chtěného, říkám a chci jakoby to, co nechci. Ale manželka si mě přečte a najednou se mnou souhlasí, a tak docílí to, co chtěla ona a co já jsem nechtěl. Tak idioti mají přednost a kdo jde na ženu s univerzitním vzděláním, vždycky to prohraje. Tak společnost pomalu, ale jistě jde k matriarchátu a čtyři měšťanky jsou víc než klasický vzdělání. A Hidegkutiho kličky na kapesníku navíc…

Nemáte nejlepší mínění…

Mínění, mínění! Jaké bych měl mít jiné, když dvě moje úhlavní nepřítelkyně byly má matka a moje manželka. První mě předala druhé a obě mě chtěly neustále vychovávat a vylepšovat. Tak utíkám pořád z domova a v nejhroznější hospodě je můj domov, ve kterém pořád trnu, že se otevřou dveře a vejde tam moje manželka doprovázená nadstavbou mojí zesnulé matky; tak jsem pod kuratelou dvou žen, které jsem tak miloval, až jsem se s nimi znepřátelil na život a na sklerózu. Tak mi nezbylo, než hledat záchranu v psaní a literaturou se očišťovat od toho, co mi ty dvě dobře to myslící duše nakukaly do mé lehce diskordantní duše. Nenašel jsem nikdy sílu, abych odstřihl společné prostěradlo a za noci odešel, poněvadž slabost je moje síla, prohra je moje vítězství, myšlenky na schodech jsou ty pravé myšlenky, které jsem zapomněl říct u soudu, být ustrašený je moje zdatnost, být opuštěný je moje zalidněnost, moje žvanění je moje rétorika, velkoměstský folklór je moje estetika, permanentní opuštěnost je moje dochvilnost, nedodržení slova je moje věrnost. Tak všechny nedostatky a nectnosti jsou mojí magnetickou střelkou, která pořád ukazuje na ctnostnou a krásnou Severku, tichou a nehybnou hvězdu, kolem které se všechno točí. Víte, na nebi každé ano má svoje ne, avšak miligram převažujícího dobra uvádí všechno do pohybu, aby věčným návratem všechno zůstalo stát, ale jen na malou, maloulinkou chvíli, a začalo to znova. To je moje kolekce vzorků nikoliv bez ceny…

A co na to říká vaše žena?

Moje žena se na mě dívá jako na pitomé dítě, a teprve teď píšu knihu, kterou vypravuje moje žena o našem manželství; to je ta trilogie. Totiž, to je spíš záminka k vyprávění. A o manželství otce a mé matky, kteří spolu vydrželi až do domova důchodců, jsem už napsal. Oni se nerozváděli, a že mladí lidé…

Co byste tedy řekl mladým lidem?

Každý mladý člověk si musí najít to svoje prkno, po kterém má kráčet jen a jen on. Každý mladý člověk je geniální, každý je obklopen pevným zvonem nevědění, to nejkrásnější na mladém člověku je to jisté vzpurné sebevědomí, ale zároveň i pocit, že na světě není sám, ale vedle něj jsou i ti druzí, že patří do lidské společnosti. Ne do každé, ale do té, která usiluje o lepší svět i za tu cenu, že mladý člověk je na světě jediný, který střeží podstatu a tvar té krásné myšlenky… A to by mělo platit i v manželství…

Pane Hrabale, kdy jste napsal Příliš hlučnou samotu?

Tu jsem napsal asi v roce 1974. Hlučná samota je, mám-li nějakou zralost, vrchol mé zralosti. Nesnažil jsem se tam psát způsobem mně vlastním nic jiného, než že jistá epocha končí a nová nastává. Že v tom Hanťovi, který byl zvyklý dělat postaru, všecko rukama, s přicházejícími stroji se zlomila celá jedna epocha u nás. Je to myšleno realisticky, a přitom je to i symbolické. Celá epocha trvala třeba několik set nebo tisíc let, a Hanťa je v tom zlomu, ty třísky prkna jsou v něm. Ten Hanťa existoval, jenomže neměl ten intelektuální náboj, který mu dávám, takže ten Hanťa je skutečný, oba dva jsme byli opilci. Takže v té Hlučné samotě je vyjádřeno to jisté místo, kdy jedna epocha se zlomila a nastává nová, což se ve vývoji lidské společnosti, jak víte, neopakuje tak často. To je vždycky jen jednou. Kdysi končil antický svět a přišel ten křesťanský. Naprosto nový způsob myšlení, v tu chvíli trpěli ti, kteří žili tím antickým způsobem, protože si to nedovedli představit jinak, no a teď zase přišel úplně jiný model, nejen myšlení, nejen filozofického chápání, ale i způsobu života a struktury společnosti. No a pan Hrabal je od toho, aby to zaznamenal. Zaznamenal jsem to tím způsobem, že se to dá číst jako Haškův Švejk. I když je to proti Haškovi trochu víc krásná literatura. Ale náš čtenář už je na výši, ten aritmetický průměr českého čtenáře. Ten můj způsob, jdoucí někdy až k básni, nedělá čtenáři potíž, že bych já nevtáhl čtenáře do těch obsahů, které tam jsou. Moji knihu můžete vždycky číst dvakrát. Buďto tak, jak to je, anebo to, co by to mohlo ještě znamenat symbolicky. Jenomže já tam zpravidla nikdy symbol mít nechci. Pro mě je to reál.

To se vám ale nedaří.

A lidé si tam potom vkládají symboly. Co by to mohlo znamenat, tedy nějaký jako výklad, že jsou to jinotaje nebo nějaké alegorie. Ne. Já a priori nikdy nechci psát ani symboly, ani alegorii. A když, tak Hidegkutiho kličky na kapesníku…

Ale čtenář je kreativní a doplní si vaše myšlenky. Vždyť vaše romány jsou polotovary, jak jste sám řekl.

Řekl. Každý si to ještě dochutí fantazií…

Jsou to vaše vzpomínky?

Ale ne, to bych neřekl, vzpomínky. Je to zážitek, který mě neustále provázel, až nazrál natolik, aby přišla chvíle, tak jako to je u rodičky, abych to viděl zcela jasně a přesně, a téměř to opsal. Aby mi to narůstalo, jak píšu, ale na to musí být jistá chvíle, jisté nazrání. Ostře sledované vlaky jsem také napsal, také jsem na nich pracoval v hlavě těch deset dvanáct let. Rychleji to nejde. Až najednou máte dojem, že máte nejenom obsahy, ale dokonce že ty obsahy vám určí formu.

Říkáte tedy, že je nutné vzdálit se od zážitku?

No jistě. Hlučnou samotu jsem napsal v roce 1973 nebo 1974 a ve Sběrných surovinách jsem zažil tu faktologii, plně jsem to žil tak od roku 1954 až do roku 1958. Ale zážitek těch čtyř let byl tak silný, že během postupujících roků nemohl ode mě ustoupit; byl naopak neustále doplňován, dokrmován. Bylo to doplňováno, rozumíte, tím, co bylo zasuto, nebo dokonce jistými mystifikacemi, tím, co se nestalo nebo se stalo někde jinde nebo co mi vypravoval někdo jiný, co ale úzce souviselo s tím tématem, kterým jsem byl posedlý. No a teprve když to nazrálo, když se to vnitřně scelilo, jsem byl v jistou chvíli schopen si sednout a psát ty tři variace. K té Hlučné samotě musím ještě říci, že první verzi jsem napsal v takovém apollinairovském verši, snad proto, abych se nemusel zlobit s rozdělovacími znaménky, možná ale proto, že když jsem celý ten příběh viděl, tak jen a jen lyricky… Avšak když jsem přečetl ten text poprvně, zjistil jsem, že jsem psal pražskou češtinou, nikoliv slangem, ale hovorovou řečí. A pojednou mi došlo, že ten můj motiv obyčejného člověka, který je ale proti své vůli vzdělán, že nemá ironii, že pražská ironie vypluje a bude víc zraňovat spisovnou češtinou, úzkostlivou řečí. A tak jsem se pln vzrušení naladil a napsal jsem znovu tu Samotu v tom stylu, který jsem si umínil, pod dojmem chvil anebo z vrozené ledabylosti jsem tu text z původního posunul, tu lehce změnil, protože jsem už věděl, že vlastně na tomto textu už nemohu nic pokazit, protože jsem se toho textu bál, a já když se svého textu bojím, tak je minimálně dobrý. A teprve potom, když jsem si ten spisovný text přečetl, shledal jsem, že získal ne o půl, ale o celou dimenzi víc, že teprve teď je ten příběh dojemný, protože jeho inteligence je schopna víc zranit než hospodská historka. Tedy jak Král, tak Samota jsou texty psané alla prima, jsou psány tak, jako když osobní vlak vjíždí za dne pomalu do velice dlouhého tunelu nebo do temné, tmavé noci. Jak Král, tak Samota jsou texty, které se bojím číst, dokonce se bojím podívat na jednu stránku. Jednak jsem už někde jinde, a já ty svoje minulé texty ne nenávidím, ale víc, jsou mi lhostejné, je mi nepříjemné o nich ne hovořit, ale odpovídat na obdivné otázky. To je mi protivné, dokonce se stydím. Spisovatel, a tím už asi jsem, má zacházet se svými texty nemilosrdně, vždyť přede mnou jsou silnější motivy než ty, od kterých jsem odešel, spisovatel má mít odvahu jít tam, kde se znovu bojí, tam, kde jej nikdo nečeká, tam, kde přítomnost je neexistující, minulost hrozivá a budoucnost tak dobře, ach, tak dobře známá, jak mě učil můj milovaný György Lukács…

Hlučná samota připomíná čtenáři i to, že současná lidská komunikace je vlastně v inflaci. To nutí člověka, aby se zase vrátil k přírodě, kterou opustil a přestavěl až do nelidskosti. Pane Hrabale, co děláte vy, když vidíte pláč anebo když se kvůli krachu komunikace dostanete na pokraj pláče?

Zjistím důvod toho pláče a pláču s plačícími. Směju se s pošetilými a smějícími se, ale když vidím někoho plakat, tak okamžitě mám ten samý navozený prožitek nebo zážitek. Asi vím, co se stalo tomu, kdo pláče, snažím se tedy pátrat, ale je mi do pláče také, a když zjistím, že je to skutečně důvod k pláči, no tak posmrkávám a prostě mám ty slzy také. No, ona i třeba dobrá hudba, symfonie Mahlerovy nebo Schubert vás vlastně donutí k pláči, ale musíte to poslouchat sám nebo s někým, koho máte velice rád. Hudba, ta takzvaná hluboká a osudová – znáte Patetickou symfonii pana Čajkovského, tragickou Mahlerovu – tak je vám z ní zrovna tak jako krávě, když jí berou telátko. Je vám k pláči a dáte se téměř do pláče nad tím, jak lidský osud je sice krutý, ale současně v té krutosti vám dává nalezení. To i Mahler vždycky sdílel, že hrdina té první symfonie i té druhé to uspokojení nachází ve smrti; teprve ve smrti se stává vítězem. Jinak to asi nejde. Tohleto je pocit tohohle typického Středoevropana, narozeného v Kališti u Jihlavy, který je dovršitelem tendencí jdoucích od Schuberta a od Liszta a od Wagnera.

Často pláčete? Kdy jste plakal naposled?

Velice často. Velice často. Hluboké dojetí z čehokoliv mi zamlžuje oči, poněvadž jsou plné slz. Slzy radosti z velkého štěstí, že jsem něčeho svědkem, něco jsem přečetl. Literatura mě také donutí k lehkému zamlžení očí. Když se doberete jisté podstaty, jisté pravdy, a jedete tou cestou, kterou je vyprávěná, a to je jedno, jestli slovem nebo hudbou, tak obvykle to končí, vrcholí spíš tragicky. Mahler tomu říká Auferstehung im Tode, zmrtvýchvstání, to konečné vítězství je vždycky až ve smrti. Takže o ty problémy se smrtí zavadili všichni, speciálně hudebníci. V Eroice heroický pocit uvádí člověka do vytržení, uvádí ho jaksi do lehce slzavého údolí, ale nejsou to obyčejné slzy, jsou to slzy takového štěstí, co má člověk z dojetí a lásky. Většina milenců pláče i nad svým štěstím nebo nad svým vrcholem štěstí, ve vrcholných vztazích se prostě ozývá pláč. Slzy jsou trochu typickým prvkem slovanským. Staří Rusové vždycky rádi plakali, dokonce mívali choleríny, až záchvaty pláče: Většina hrdinů Dostojevského anebo i Čechova pláče. Pláčí ze štěstí, z poznání, a je jedno, jestli je to poznání smrti, anebo lásky. To všecko jde dohromady, láska a smrt a zmar a štěstí a neštěstí, to tak leží vedle sebe, že vlastně ten přechod, ta rytmizace vyvolá ten samý účinek. To není tajemství slz, žádné tajemství. My nemáme důvod slzy skrývat. Když pláču, tak pláču. Jak Hidegkuti, když se mu nepovedla klička na kapesníku.

Staří Řekové plakali málo.

Oni neměli důvod, protože u nich všechno přicházelo zvenčí, a to znamená, stalo se tak osudem. Spíš jako žasli, do jakého soukolí jsou vtaženi, a jakmile poznali, že toto je jejich osud, co přišel zvenčí, že bohové tak rozhodli, tak vlastně začínali být mrtví ještě dřív, než umřeli. A to je potom věc úplně jiná. Pláčí, já mám dojem, až při změně transcendentálních nebes, kdy subjekt je odpověden sám za svůj osud i za osudy jiných. Není to tedy úradek bohů, ale prostě osud, který si člověk zvolil sám. Vždycky potom musí dojít k jisté patologičnosti a mám dojem, že o tom psali Goethe i Schiller. Třeba Orestes, a o tom právě píše raný pan Lukács, antický Orestes je pomaten vlastními vznícenými představami. A tam je počátek moderního dramatu, který vrcholí u Ibsena. U Ibsena lidé tak nepláčí. Ale Ibsena nechme na pokoji, já mluvím právě o tom tajemství slz, které je u Rusů, u Slovanů, a já jsem také Slovan. Tajemství slz je například u Jesenina. Jesenin je ten krasavec, který dovede plakat, který zná tajemství slz, který z opilství a poezie se proplakal až k dvojnásobné sebevraždě. No tak to je můj prokletý básník. Můj osud je zřejmě jinačí, ale kdykoliv zavadím o story, tak ucítím, že tajemství slz je specificky slovanskou záležitostí. Poláci rádi pláčí, mají i důvod plakat, a přitom současně jsou i pyšní. Totiž u Poláků je zajímavé, že i když cokoliv prohrajou, jsou vítězi, protože kletbu boží – a proto jsou věřící – snesou na vítěze, na toho, kdo jim způsobil porážku. Čili na tom se musí bůh pomstít za to, že všechny bitvy i války prohráli. Proto je tak krásný Chopin. Tedy krásný, to je špatné označení, to je slzavé údolí. Chopin… Když začne, už natahuju moldánky, a i ty mazurky, to je takové, že se vám tančí asi tak, jak Neruda tančil s tou krasavicí, která si odskočila, neboť jí zemřela maminka.

Říkáte, že se ukáže v tutéž chvíli jas i tragédie.

Ty slzy, to dojetí, to zdánlivě opilecké dojetí, no, je-li nějaká hodnota, že člověk je trochu ušlechtilý, tak je tady v tomhletom. V tom, že člověk je schopen se dojmout k slzám i v přírodě, i v milostném vztahu, i ve shledání, že ten osud vám dal palec dolů. A přesto víte, že nepláčete sám za sebe. Vy pláčete dokonce štěstím, že jste byl poctěn, že jste shledal, že existují vyšší cíle, síly, které vás vedou buďto ke ztroskotání, anebo k opaku. V jakési vítězství, které považujete, aspoň já je považuji, za prohru.

Pláč podle vás je tedy specificky slovanskou záležitostí.

Jak bych to řekl? Typické je v literatuře, když se hrdinové nerozpakujou plakat. Tak pláče i sám Dostojevskij. Vždyť to byl muž, který natahoval moldánky tak velice často, a když se smál, tak říkali, radši ať pláče. On se smál tak jako propuštěný trestanec, prostě lidem vstávaly vlasy na hlavě. Lepší byla ta jeho úloha s těmi vráskami, neustále s těmi slzami v očích, jako kdyby byl dojatý. A ženy také pláčou. U nich je to projev ne pejorativní. U nich je to projev narušené soustavy, první jejich reakce je pláč. To není ten pláč, o kterém jsem mluvil. Když nám někdo umře a pláčeme, je to přirozená reakce. Já mluvím o pláči pláčem, který je lehce na hranici mezi etikou a estetikou. Pláč, o kterém já mluvím, je spíš ten pláč, je to mužský princip a jsou to mužské slzy. O kterém já mluvím, to je ten pláč Hérakleitův, pláč filozofa. Staří Skytové vítali narození pláčem a smrt jásotem. Frajeři.

Protože Hérakleitos tvrdí i to, že „je moudré uznat, že všechno je totéž“, chtěl bych se vás zeptat na kontrapunkt pláče, na smích. Smích je opravdu totéž jako pláč?

Možná, nebo téměř, poněvadž odmalička se rád směji, protože dovedu taky plakat. Ale když sedíte v kotli věčnosti, tak už se můžete jen smát. Stačí být zakaboněný, mít hemy, být armička, litovat se, a najednou to všechno přejde, jako když matka pohlazením odejme z čela mou chmuru, a začnu se usmívat. A to všechno nic není! A ono to opravdu nic není, všechna ta bebíčka, ty bolístky, ty bubu obavy nad tím, jestli člověk něco řekl, něco udělal, co se zrovna nehodí do té situace, ve které je nejen člověk, to jest já, ale i ti ostatní, to jest lidé. To potom je zázrak, že člověk vidí nebe a může pod ním jít, vykračovat si pod recipientem a mít sladký pocit, že se mi nic nemůže v tu chvíli stát. A když se mě to netýká, jsem spasen i za tu cenu, že mě přejede tramvaj. Tak krásný pocit je být naplněný úsměvem, tím blaženým úsměvem, který mají všichni buddhističtí kněží, kteří se dívají na usmívající se sochu Buddhy, který, dívaje se na pupík, natáčí se nazpátek až k prvnímu člověku, až do lůna první matky, která neměla pupík. Teda já se rád směji a usmívám se, už když jen uvidím Lupina Lanea a Ben Turpina a Harolda Lloyda a všechny ty krále klasické grotesky, a nejraději mám pořád ty krátké povídky, ty, které se hrály po Gaumontově žurnálu před hlavním programem. Tady je koncentrovaný smích na malé ploše, je to něco jako technická kouzla fotbalistů na kapesníku, jako to uměl Hidegkuti a Puskás, jako produkce artistů v cirkuse, všechno, co se odehrává ve zhuštěném čase a prostoru. Celovečerní představení králů komiky mě nenechávají se vzpamatovat, já jsem se vždycky rád smál, až jsem se svíjel, až jsem musel dávat pozor, abych neumřel smíchem. A totéž platí o pláči. Pláč, o kterém já mluvím, je spíš ten pláč jako mužský princip. A poněvadž všechno má své kontra, smích je také spíš ten smích, také mužský princip. Ale, víte, někdy ty krátké grotesky mi říkají víc, jsou schopny se neustále vracet, tak jako oblíbené melodie, tak jako vzpomínka na milovanou tvář. Jak Hidegkuti vzpomínající na ty svoje kličky…

Tím, že hluboce milujete všechny vaše milované tváře, že každé své vítězství považujete za prohru, vyvoláváte ve mně pocit, že si hrajete někdy i na furianta.

Měl bych být furiant, měl bych být frajer, ale já se životu koukám do očí zrovna tak jako na krásnou ženskou, dívám se na ni, až když mě minula, až když mě přešla. Mě vždycky všecko, co jde proti mně, tak ohromí, tak zděsí, tak svou krásou poničí, že nejsem schopen se tomu podívat do očí. Všechno, co mi jde vstříc, všechno je silnější než já, potřebuji se vždycky vzpamatovat, vzkřísit se z lehké mdloby; nejen z lidí. Třeba i měsíc, když se vyhoupne nad nová luka, mě tak ohromí, že nejsem schopen se na něj podívat, musím se dívat nejdřív vlevo, pak vpravo, a pak teprve bezmezně vzrušen se mu podívám do očí, abych po vteřině sklopil víčka, jako by se na mě podívala krásná ženská, o které přesně vím, že kdyby mě oslovila, tak hned začnu mluvit z cesty. S vykolejeností řeči to trvá dlouho, než se zklidním. Zrovna tak koketuji s větrem obracejícím stříbrné listy, zrovna tak jsem zmaten krásným bažantem, srnou, která uctivě vstane, když ji překvapím, jak leží v mé zahradě. První moje touha je odstřelit se od zdroje mého dojetí, utéci a odnést si dojem; který na mě vystříkne láskou na první pohled. Zrovna tak když vidím krásného křemenáče pod břízkami, okamžitě se dívám jinam, jsem docela rozechvělý, tak vzrušující je ten první pohled, tak drahocenný, zrovna tak jako vlnící se pole pšenice, tak jako krásná, rtutí potažená kapusta, stébla srhy… To je asi tím, že tím prvním pohledem z lásky do mne vniká podstata toho, co vidím. Já se tu chvilinku, na vteřinku stávám, já se vbourávám do toho, co jsem právě viděl. Měl bych být furiant, měl bych být frajer, ale já jsem pokorný milenec ustrašený krásou, která mi přišla v čemkoli vstříc. Proto všechno vychutnávám, až když je pozdě, až pak, když se chvějivé obrazy zklidní. Zrovna tak docela polekán se na sebe dívám do zrcadla, které stárne se mnou a ve kterém nenacházím ani stopy něčeho, co by mě opravňovalo k tomu, abych o sobě řekl, že bych přece jen trochu měl být aspoň sám pro sebe furiant a frajer. Docta ignorantia…