Текст книги "Něžný barbar"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 6 (всего у книги 6 страниц)

Dopis účastníkům vernisáže

Vy, kteří čtete tento text, vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafické listy, nemyslete jen a jen na výtvarné postupy, nezkoumejte, co Vladimír svou grafikou chtěl říci vzhledem k realitě, myslete současně na jiskřivost a zázračnost skutečnosti, která tiká z vteřiny do vteřiny a tak až do věčnosti. Vy všichni myslete na Vladimíra, který všude se cítil doma, myslete na to, že jeho ateliér byl vždycky a právě tam, kde byl, myslete na to, jaké měl dětské a současně vědecké oči, které se rozhlížejí pozorně po kulové ploše kolem sebe tak, že vždycky to zdánlivě bezcenné a nepatrné, to, čím lidé pohrdají, že tomu lze propůjčit odsouzeníhodnou vznešenost a monumentální krásu, byt ne na větší ploše, než je kapesník. Vy všichni, kteří chcete se stát výtvarnými umělci, vy nečekejte, až budete mít ateliér a budete v Praze, uvědomte si, že Vladimírův ateliér byl tak maličký, že se tam vešli tři lidé, čtvrtý už musel stát na chodbě… a přesto v tom svém kamrlíčku na Žižkově Vladimír dosáhl svojí aktivní grafikou téže velikosti, které gestickou malbou docílil Pollock a Mathieu. Vy, kteří jste pouhými diváky, vy všichni všichni, tak jako Vladimír snažte se poodhrnout kůži hmoty, usilujte se dostat do krásných sliznic živých i neživých tvarů, nebojte se a provádějte vivisekci nejen na sobě, ale na čemkoliv, protože jedině tak až do konce života se budete bavit žasnutím nad poznáním, že hmota stvořila lidské oči jen proto, aby v nich shledala a poznala svoji miliardostěnnou krásu. Vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafické listy, vězte, že Vladimír byl vyučený soustružník, že miloval všechny výrazové prostředky této práce a materiály, do kterých a s kterými se tvoří užitečné předměty a součástky, že Vladimír byl právě dokonalým poznáním všeho toho, co obsahuje pojem soustružnická dílna, že všechno dovedl v jistý čas tvořivě uplatnit ve své grafice tak, že žádný grafik na světě nestvořil tak posuvné a krásné a líbezné artefakty jako on. Jeho aktivní grafika dovede nadchnout jak výtvarného estetika, tak dělníka od černého řemesla, jeho aktivní grafické listy odolávají nejjemnějším pozorováním ducha zrovna tak jako detailnímu pozorování smyslů. Vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafiky, vězte, že i mne Vladimír děsíval tím, že si okamžitě dovedl všímat materiálů a událostí, kterých jsem si nevšiml já. Kdykoliv se s něčím podivuhodným setkal, vždycky se na jeho tváří objevil překvapený úsměv, a když jsem šel ve směru je ho očí, těkal jsem… až jsem to uviděl! A vždycky to byly nějaké špony a piliny, převrácený vůz se ztuhlým asfaltem, prach pokrývající trámoví a pece na Poldině huti, pták táhnoucí po diagonále stéblo na stavbu hnízda… A vůbec s Vladimírem se pořád kamarádila docela obyčejná zázračnost a zázraky. Když jsme vypili svoje piva a kráčeli cestou nad Vysočanami, usedli jsme a pod námi duněly vlaky a Vladimír pozoroval pod svýma botama shrnutý hrubý písek, a jako ze Skylabu sledoval celá pohoří a celé velehory, tiše hovořil o tom, co na zemi viděl, o krásách Alp a Pyrenejí, shrnul botou písek a pokračoval ve výstupu na Andy a do Himalájí, aniž opustil vysočanskou stráň. Když jsme se koupali na navigaci v Libni, Vladimír často sedával na posledním schůdku, nechával si omývat vlnkami nohy a vykládal o tom, proč by jezdil po světě, když zrovna teď v Libni se plaví Černým mořem a Atlantickým oceánem s nemenším požitkem než Rimbaud, který psal Opilý koráb, sedě stulený na dně říčního člunu. Vladimíra byste také nikdy nenašli ve slavných pivnicích U tygra nebo U dvou koček nebo U Pinkasů nebo U Schnellů. Kdykoliv jsem Vladimíra hledal, musel jsem kráčet po trasách hostinců, které jako by byly doplňkem Vladimírovy romantiky. Když nebyl U zastávky ve Vysočanech, přešel jsem k Čížkům, když nebyl ani tam, hledal jsem jej U kaštanu, když nebyl ani tady, tak svitla naděje, že bude vstoje pít desítku U ruského dvora, když nebyl ani zde, skočil jsem do tramvaje a hledal jsem jej na Žižkově U růžového keře, když mi řekli, že Vladimír tady už dva dny nebyl, určitě jsem jej našel v podvečer když ne U babiček, tak sedícího U malvazu, kde obsluhoval gramofon. Někdy sedával v Ludmilině ulici v Libni u Hausmanů nebo o ulici dál U Přemysla… a všechna ta místa, ty hospody, voněly rozlitým pivem a ubrusy byly plné debaklů, které vytvořila rozlitá káva a alkoholické nápoje. A všechny ty hostince měly zdánlivě strašné pisoáry, ovšem s tak výtvarnými rezavými trubkami a s tak krásnými vodopády ztuhlého téru zdobeného kanárkově žlutými skvrnami po moči, že Vladimír častokrát tady stál, díval se do žlábku na sirky a vajgly zdobené dezinfekčními kuličkami a citróny, že křičíval, jak by to bylo krásné, kdyby dostal sílu a umění prohnat celou tu térovou stěnu satinýrkou a otisknout ji do grafického listu. Když jsme jednou vyšli z Modré hvězdy a když jsme přešli na chodník, Vladimír ohromen ochroml. A já jsem zase viděl na jeho tváři ten překvapený radostný úsměv, a už jsem zase žárlil a trnul, že Vladimír něco vidí, kolem čeho jsem dávno chodil a nevšiml si toho. A když jsem nabral sílu a šel po směru jeho očí, viděl jsem na konci jeho očí obrovská plechová písmena, zasazená až do štítu čtyřpatrového domu, písmena, která dávala dojetí ve formě slova K R Á S A. A já jsem hned věděl, že to je zbytek slávy českého filozofa Ladislava Klímy, který bydlel v tom hotelu Krása, a tak jsme se s Vladimírem dohodli, že mi půjčí montérky a že hned příštího dne sundáme ta písmena a zasadíme je do Rudého koutku ČKD, a když je tam nebudou chtít, že je dáme do Mánesa. A tak jsme šli nazítří a nevěřili jsme svým očím. Když jsme se vyptávali v domě, řekli nám, že dopoledne sundali nádeníci domovní správy ta písmena a odvezli je do šrotu, protože ta KRÁSA ohrožovala pádem chodce… A zase, vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafiky, vězte, že Vladimír nebyl zklamán ani nenadával, ani neproklínal ty nádeníky, ale usmíval se celý večer a mlčel, byl dokonce blažený tím, že nádeníci nám udělali pointu k tak krásnému příběhu. A tak jsme chodili po těch hostincích a očekávali jsme další spiknutí a potměšilost, kterou nám provede skutečnost. A tak jsme stáli a vestoje jsme pili nádherná piva v automatu Svět a zase jsem uzřel na Vladimírově tváři ten úsměv, muselo na konci jeho očí být něco silného, protože Vladimír nevydržel ten nápor skutečnosti a klopil oči. Když se vzpamatoval, jako by nevěřil, zadíval se znovu přes moje ramena a tentokrát vydržel koketování s čímsi tam v pasáži vedoucí ke kinu Svět. Vladimír se vždycky díval na ty předměty a události, které patřily do jeho poetiky, zrovna tak, jako by se zamilovaně díval a byl opěvován očima krásné ženské. A já jsem se otočil a díval jsem se tam, kam se díval Vladimír, a viděl jsem, jak cikánečka špendlíkem ryje do barvou natřené stěny ze skla jakési klikyháky… A Vladimír přinesl dvě sklenice piva a vyšli jsme se sklenicemi do pasáže, a co jsme viděli, to s námi zatřáslo. Vladimír, když upil, sklenice mu jektala o zuby, tak parádní byl ten gigantický obraz tisíci lidskýma rukama vyrytý do skleněné stěny zvenčí natřené bílou barvou, na které děti a milenci, návštěvníci kina, pod dojmem několika let penízem nebo nožem, špendlíkem nebo hranou rtěnky celou stěnu pokryli znaky a znameními, monogramy a vzkazy, většinou ale kaligraficky vykreslené jen tak, jako když v zamyšlení si čmáráte na okraj novin nebo školního sešitu… Vladimír rozpřáhl ruce i s půllitrem a prohlásil, že jak sežene peníze, koupíme tu skleněnou desku, to okno magacínu automatu Svět a odneseme tu krásu domů. A taky ano, když jsme sehnali tisíc korun a druhý den jsme přišli, Vladimír už na prahu pasáže vydal svůj vítězný smích: Chachachachaááá! A když jsme došli k magacínu automatu Svět, natěrač v pokleku emailovou barvou pečlivě fládroval a zamazával poslední klikyháky a celá skleněná stěna byla bílá jako plátno našepsované a připravené jak tabula rasa, aby všechno začalo znovu. Vy všichni, kteří se podivujete Vladimírovým grafickým listům, vězte, že tyto malé příběhy se mohou státi i vám, myslím, že když jim propůjčíte osudovost podivuhodného setkání, že i vy začnete považovat svůj život za jedinečný, a tedy krásný. Jen s odvahou a po hlavě skočte do nenávratné přítomnosti, abyste okamžikem se ocitli v samém srdci věčnosti. Vzpomínám, jak jsme si vyjeli do Pikovic s Vladimírem, abychom navštívili jeho tetu. Avšak když jsme vystoupili z vlaku a viděli rozvodněnou kalnou Sázavu, netrvalo ani minutu a fascinováni, mlčky jsme se vysvlékli a jeden po druhém vklouzli do proudů pozdně jarní povodně, která nás unášela rychlostí závodníka cyklisty, kopce a cesty uháněly nazad a Vladimír zase byl nadšený a krásný, a když proudy jarní vody nás přehřměly zvýšenou rychlostí přes ta místa, kde za normálu je jez, Vladimír křičel: Chachacháááá…! A když nás řeka odnesla od našich šatů dál než kilometr, vynesla nás na tišině… a proti proudu jsme kráčeli, abychom opakovali tu krasojízdu. Vladimír jen litoval, že bývalo by bylo pro něj krásnější, kdyby – jak jsme se řítili přes jez – roztrhl si maličko stehno o nějaký hřeb, aby měl prožitek z toho, kterak Albert Burri prořízl záměrně vystavované plátno. Pak dodal, že nemůže chtít všechno, že mu stačí alespoň prožitek, jaký má matiční deska, když ji prohání splavem satinýrky na druhou stranu. To byl ten krásný čas, kdy Vladimír dovedl vytvářet kompresi, která pak byla úměrná jeho expresi ve formě grafických listů. Ten čas jsme s Vladimírem jezdili do Nymburka na motocyklu. Musel jsem jet takovou rychlostí, jaké ten můj pérák byl schopen. Avšak Vladimír nejraději vyprávěl o tom, jak jsme jeli spolu na péráku lesní pěšinou polabskými lesními dunami a dostali jsme smyk. Vzpomínám, jak Vladimír mne přeletěl a po hlavě se zasouval do křoviska, které jej nakonec pohltilo i s botama. Zděšen jsem obíhal křoví, a když jsem volal: Vladimíre, proboha, nestalo se vám něco?, našel jsem Vladimíra v písku s boulí na čele, ale řičícího smíchem a nadšením, že jsem mu přichystal krásnou neděli, že pod dojmem toho pádu do křoví udělá jen pro mne kolekci grafických listů. Avšak nejkrásnější sérií monotypů, skoro pětatřicet velikých grafik, které tvoří poslední fázi Vladimírovy tvorby, udělal Vladimír pod dojmem jízdy motocyklem JAWA 500, který řídil soustružník Kotrč, se kterým Vladimír přijel za mnou do Nymburka, sedě v malinkém sajdkáru jako v sedací vaně. Pod dojmem jediné jízdy a zanedbatelné půjčky Vladimír jen pro pana Kotrče pracoval dva dny s podmínkou, že pan Kotrč mu koupí barvy a bude mu nosit do džbánu osmačtyřicet hodin pivo. Pak Kotrč byl malinký, nemluvný, bázlivý, musel svést nejstrašlivější boj v manželství, aby si mohl pověsit z těch pětatřiceti skvostů… jen jeden… na zeď. Vy všichni, kteří se podivujete grafickým listům Vladimíra, vězte, že Vladimír, ač proletář, byl aristokrat, který svým životem vyzývá k následování ty, kteří si myslí, že život ještě stojí za to, aby byl plně žit.

Doslov aneb Abdikace

Tento traktát byl přečten skoro před třiadvaceti lety v Libni, Na hrázi Věčnosti v č. 24, byl přednesen mladým mužem společnosti mladých lidí, z nichž někteří už byli na své cestě, jiní se teprve na ni chystali. Všichni tito mladí lidé chtěli vášnivě pracovat, milovali práci, ne každou práci, ale tu práci, ve které by svobodně realizovali směr svého talentu. Tak došli na rozcestí tito mladí lidé, podali si ruce, aby každý šel směrem, ke kterému se cítil povolán. Tento text byl ztracen a zapomenut, aby se zase objevil a shledán zajímavým, nakolik se splnil jako předsevzetí, jako věštba či romantický blábol. A bylo shledáno, že jeden grafik, jeden malíř, jeden sochař, jeden básník a filozof z té společnosti za těch třiadvacet let práce ve dne i v noci dosáhli skutečných hodnot, stali se skoro za čtvrt století od té doby, co se rozešli, povědomím generace, která ač zdánlivě ztracená, se nejen neztratila, ale naopak, proslavila pražskou literaturu a obohatila výtvarné tendence o nové tvůrčí přístupy a postupy. Kdo tuto abdikaci tenkrát napsal, kdo ji přečetl? Přesně nevím, a ani není nutno to vědět. Možná Egon Bondy, možná Zbyněk Sekal, možná Krejcarová, možná Mikuláš Medek. Ostatně není důležité to, co je podepsané, ale to, co je obecné, anonymní, i když by to bylo podepsané… Nuže, ať čtenář kráčí za pohybujícími se perutěmi Abdikace, aby z ovívajících se křídel textu si zametl tolik peří, kolik potřebuje na svůj polštář, na svoji podušku…

Zbývá nám už jenom říci, co chceme. To všechno ostatní se už stalo. Říci, co chceme dělat, jak chceme žít, jak chceme myslet. Co chceme milovat.

Všechny ideologie, všechny světové názory se vyznačují bez výjimky nesnášenlivostí. Všechny jsou vytvářeny určitou společenskou skupinou pro ni samu anebo pro skupinu jinou, ale všechny si osobují právo mít platnost pro všechny lidi. Stačí se podívat kolem sebe, stačí se ohlédnout daleko nebo blízko nazpět.

Jsme si vědomi, že určitá společenská vrstva jsme i my. Naše místo bylo dosud takové: patřili jsme k buržoazii. V buržoazii jsme patřili k maloburžoazii. V maloburžoazii jsme patřili k inteligenci. V inteligenci jsme patřili… kam jsme jenom patřili? Kam patříme? Víme jenom to: náš vztah k výrobním prostředkům není žádný, protože nepracujeme a nemáme v úmyslu kdy pracovat. Jestliže jsme měli kdy takovou snahu anebo byli-li jsme kdy k práci donuceni, bylo to proti našemu vědomí a proti naší vůli. Víme, že i v budoucnosti tomu tak bude, totiž že budeme pracovat, ale i v budoucnosti to bude proti naší vůli. Jde jen o to, aby to nebylo proti našemu vědomí, abychom si toho byli zatraceně vědomi, jako si budeme čím dále tím více vědomi jiných věcí.

Ale zbývá ještě říci, co chceme. A tu je především třeba jednou provždy stanovit, jednou provždy vyslovit zásadu: vytvoříme-li mimoděk, z vnitřní potřeby anebo v sebeobraně nějakou ideologii, nikdy si nebudeme namlouvat, že by tato ideologie měla mít platnost pro kohokoliv, kdo není z nás. Na styčné body, které tu vždy budou, je lépe zapomenout. Nechceme spojence, stačíme si sami, protože si musíme stačit sami. Všechno ostatní je iluze, a proto lež. Přitom se nikterak nechceme vymykat ze společnosti, ve které žijeme, nikterak nechceme zavřít oči před skutečností, která nás obklopuje. To by znamenalo smrt a my život milujeme tolik, že to těžko někdo jiný pochopí.

Bylo by dobře uvědomit si, jak jsme došli až sem, co bylo předtím, jakou cestu jsme urazili. A také, a to není vedlejší, máme-li čisté svědomí.

Jisto je, že takoví lidé, jako jsme my a jako jsme byli my, byli již před námi. Bylo to v jiné historické situaci, a proto to byli také jiní lidé. I oni odmítali věci, které odmítáme my, anebo přinejmenším podobné věci. Vždyť částečně víme právě od nich, jak si počínat. Rozdíl, alespoň hlavní rozdíl je v tom, že jejich naděje byla docela jinde než naše dnešní naděje. Doufali, že proletářská revoluce vyřeší všechny těžkosti, že to, čím se zalykali a čím opovrhovali, zmizí, že konečně bude možno dýchat a žít tolik, kolik je komu potřeba. Někteří z nich nakonec nedávno objevili smutnou skutečnost, že tomu tak není. Dělají ale tu chybu, že toto poznání zevšeobecňují, že svou ideologii povyšují, anebo lépe řečeno, rozšiřují na ideologii pro všechny, že své zklamání a svou katastrofu považují za zklamání a katastrofu všech, anebo se snaží ostatním namluvit, že tomu tak je. V tom se mýlí.

Nebudeme si namlouvat, že proletářskou revolucí se změnilo anebo se mění jen málo. (Jen aby bylo jasné, poznamenáváme, že pokládáme kapitalistický řád za odsouzený k zániku a že nás tato skutečnost naplňuje uspokojením. Aspoň se něco stalo.) Víme naopak, že změny, k nimž dochází nebo dojde, jsou skutečně tak významné jako žádné revoluční změny předtím. Chyba oněch zoufalců, ostatně hodných obdivu a úcty, zoufalců, které jsme vystřídali, spočívá v tom, že zaměňujíce své naděje a své zklamání s nadějemi a zklamáním těch ostatních, ocitli se na druhé straně vlastní vinou v takové izolaci, že stále více viděli svět kolem sebe nepřesně a zkresleně. A přece, i když odmítáme pomocníky a potlesk z kterékoliv strany, můžeme dokázat vidět věci objektivně. To je právě to, že většina lidí, kteří se najednou octli v tomto společenském řádu, není o nic nešťastnější než dříve, ba jsou a budou stále šťastnější a spokojenější.

Co by znamenalo, kdybychom svůj nesouhlas, své zklamání a svou nechuť chtěli vnuknout někomu z nich? Bránili bychom jim v jejich štěstí. Přivedli bychom zmatek do jejich jinak docela uspořádaného života, naplněného prací. A ničeho bychom tím nedosáhli. Ani nás nenapadne, abychom byli prokletí. Nehledě k tomu, že z nějakého uplatnění našich myšlenek by nic nebylo, je dokonce nemožné, aby myšlenky, vlastní nám a několika znepokojeným divákům, zvětšily nějak podstatně počet svých vlastníků.

Jaké byly naše naděje? Velikánské, a zklamání bylo podle toho. Už to máme za sebou, ale neškodí trochu si to zopakovat.

V době, kdy se rozhodoval život lidí našeho věku a také náš život, byli jsme děti anebo nedávno ještě děti. To, co trápilo naše vrstevníky, bylo u nás ještě o mnoho pitomější, tupější, surovější a přitom i honosnější, náš odpor byl tedy zuřivější, bezvýhradnější, ale… také honosnější. Nemohli jsme vědět, jak to všechno dopadne. Proto jsme omylem, nedopatřením, nebo jak to nazvat, spojili své naděje s nadějemi ostatních (nevěděli jsme ještě jeden o druhém, nevěděli jsme ještě, že je nás víc), ačkoliv tu o nějaké příbuznosti nemohlo být řeči. Tak je tomu ale vždycky.

Ale co se v tom hrabat, beztak na to nikdy nezapomenem, alespoň vzpomínat co nejméně. Ale přece nám to nedá. Jak to tehdy bylo?

Vždyť jsme tehdy věřili všemu, všechno jsme poznali, všemu jsme rozuměli, všechno bylo možné. Naše naděje!

S opovržením nebo útrpností se odvracíme od těch, kteří se přece jen chtějí nějak zařídit a buďto prostituují, doufajíce v obdiv nebo úctu, čehož se jim ale bude dostávat čím dál tím méně, anebo vystupňovali svou již sdostatek nestvůrnou domýšlivost do nesmyslných rozměrů a pokládají za nezbytné a neobyčejně prospěšné pro ostatní, když budou ustavičně vydávat komuniké o stavu své vysoce zajímavé a výjimečné bytosti, své duše, anebo zprávy o svých umolousaných avantýrách. Nikdy jsme se jim nepodobali, a bylo-li kdy nebezpečí, že se jim podobat budeme, přestáli jsme je a nikdy k tomu již nedojde. Chtějí se z toho nějak dostat? Tak tedy šťastnou cestu!

Stala se snad nějaká chyba? Podvedl nás snad někdo, slibovali nám snad něco, co nechtěli splnit? Ale kdež! Chyba byla v nás. Všechno je docela v pořádku. Nesmíme se dát zmást některými rozpory, které dosud zakrývají pravý stav věci. Všechna pouta, která dosud spojují tento řád s minulostí, jsou jen znaky přechodného stavu, usnadňující pouze tuto proměnu, opravdu kolosální, proměnu lidí pracujících z donucení v lidi pracující dobrovolně. Všechen starý arzenál, používaný dnešními ideology a vypůjčený od buržoazních demokratů, to je jen sladidlo mající usnadnit užívání drogy, která většinu lidí přenese, ale nejen zdánlivě, nýbrž doopravdy, doopravdy! do zaslíbené země. Všechny úkazy příznačné pro období NEPu nebo budování socialismu, což je totéž, jsou přechodné. Z této strany je tedy opravdu všechno v pořádku. A náš nesouhlas neplatí tedy tomu, co je, nýbrž tomu, co bude. A to zase ne za všechny, nýbrž jen za nás několik. Aby bylo jasno: my jsme přeci do minulého systému nikdy nepatřili. A prosím… nepatříme ani do budoucího. To je náš úděl, na počátku tak těžký a pro některé z nás tak nebezpečný, úděl, který snadno vede k rezignaci, sebeklamu a kompromisům, úděl, který ale znamená také naši naději, naši budoucnost a koneckonců, vzato do důsledku, nesmrtelnost našeho druhu. To jsme již poznali, ale závěry jsme z toho nevyvodili.

Rezignace: to znamená útěk, únik, nesmyslná konstrukce, ale to znamená také smrt. A my milujeme život, tolik chceme žít, že se až zajíkáme láskou k životu.

Naše naděje není ale v tomto: Vždy budou lidé, kteří po nějakou dobu, anebo už vůbec navždy si uvědomí, že nemají s ostatními lidmi nic společného. To jest: bude jim zpočátku zatěžko smířit se s tím, že by měli až do smrti žít jako ti druzí, že by měli až do smrti pracovat. Znamená to sice, že nejsme na vymření, ale to je také všechno. Bude to záležitostí těch, kdo nás vystřídají, těch, kteří koneckonců ale budou zase jiní, než jsme my. Není to ani naše starost, ani naše naděje. Vždyť jim budeme nakonec k smíchu a k pláči, protože jejich žal a jejich naděje bude větší než naše.

Je nám snad skutečnost k smíchu? Je náš postoj k ní ironický? Či snad se pro nás hodí úloha povznesených kritiků? Dočista ne. Proto také termíny, které až donedávna měly určit a definovat náš vztah ke skutečnosti, mají příchuť schválnosti a ironie, a proto nejsou přesné, i když, hlavně ve výsledcích těchto termínů chápaných jako program, je hodně pravdy. Jsme tedy na počátku cesty. Je třeba, abychom ji nastoupili a pokračovali v ní co nejdříve, abychom ji nastoupili vědomě, abychom byli připraveni, nebo bude pozdě. To je potom ideologie, náš světový názor, chcete-li. Je třeba, abychom se opravdu postavili skutečnosti tváří v tvář, jen u nás je to doopravdy možné. Je třeba usilovat o maximum vědomí všeho, co je kolem nás, je třeba to zaznamenávat co nejpřesněji, chápat to vše v pravdivých souvislostech. Bude to zpočátku těžké, ale je nutno již jednou začít a skoncovat se strašpytlovským váháním, přešlapováním na místě, ohlížením se zpátky anebo přežvykováním protestních litanií, které nejsou nic platné a už dlouho nejsou pravdivé. Dále je třeba nepočítat se souhlasem kohokoliv mimo nás. Ne že by na nich nezáleželo, záleží na nich pro ně samé, i nám jsou potřební, vždyť je to materiál, který denně ochotně přistupuje k té nejkrásnější pitvě pod naše nevzrušené prsty. Vivisekce. Záleží na každém z nás, nakolik se mu podaří zbavit se zájmů společných s ostatními lidmi. Ať nikomu ani ve snu nenapadne, aby zakládal nějakou novou církev. To se podařilo pouze komunistům, a ti měli předpoklady tkvící v podstatě jejich věci. Ne že by nám to uškodilo, ale zahubilo by to každého z nás, kdo by se o to vážně pokusil. A takový člověk by určitě hodně lhal sobě nebo druhým, anebo obojí najednou.

Chceme jít svojí cestou, kterou ještě skoro vůbec neznáme. Nechceme se podobat ostatním lidem, jejich tváře se stále víc a více podobají tvářím idiotů. Na tomto zjištění ostatně mnoho nezáleží, vždyť oni nás také pokládají za idioty, tak to bylo vždycky. Nechceme být šťastni po jejich způsobu. Komu z nás bude zatěžko pokračovat v této cestě, není ještě ztracen. Otvírá se mu šťastná budoucnost v socialismu.

Brána je dokořán otevřena.