Текст книги "Něžný barbar"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 2 (всего у книги 6 страниц)

Když někdo tlačil něco na káře, Vladimírovy ruce pomáhaly ani ne tak účinnou láskou k bližnímu, ale pro dotyk dlaní s řetězem, kde někdo skládal uhlí, Vladimír poprosil, zda by mu mohl pomoci? A zase nikdo nebyl nadšený, jen milenec při styku s milenčinými boky tak jako Vladimír, když mohl nakládat a vychutnávat v ruce štýl lopaty, mastnou hmotu držadla kbelíku, nikdy se nebránil uhelnému prachu a mouru, ale naopak, nechával si potom u nozder tmavé prachové čmouhy… Jednou jsme si vyšli pod Koráb a tam jsme žasli. Stráň, kdysi pustá, teď byla rozdělena geometry na políčka, budoucí zahrady, zahrádky, a lidé už tam vytahovali pejr, obraceli zemi rýčem, ti snaživější pracovali i v noci, takže už vysazovali jahody a zeleninu. Vladimír si vždycky vybral to políčko, kde bylo nejmíň uděláno, a pomáhal, rval se s plevelem, pracoval celým tělem a rád při tom hovořil o tom, co zažíval, když obracel hlínu, míval vždycky hmatový požitek, že defloruje rýčem slečnu zemi… Ten čas jsme pomáhali ženské, která navíc měla s sebou kočárek s dítětem, které pořád plakalo, takový žár byl na té stráni… Vladimír nechával přepadat do slunce svoje blonďaté kučery a ta ženská odbíhala k dítěti, někdy vytáhla prs a dala dítěti pít… Navečer Vladimír, když se loučil a vymiňoval si, že zítra přijde zase, ta ženská myslela, že zase chodí po zemi Kristus, a políbila Vladimírovi hřbet ruky… ale jindy zase, když Vladimírek složil do dřevníku na dvorečku uhlí a začal důchodkyni vykládat o svých problémech a o své práci, stařenka neklidněla čím dál tím víc, pak dlouho se dívala na sekyrku zaseknutou do špalku a v zoufalství sundala zástěru a přikryla tu sekyrku… a oddychla si, až když jsme s Vladimírem odešli, ještě vyběhla a dívala se, zdali jsme opravdu zahnuli k Hausmanům, zda už jsme pryč…

Z odstředěného mléka vyráběl smetanu, z uhelného mouru brilianty, z vrabce ptáka Fénixe, z chromého udělal závodníka, vždycky, kde něčeho bylo málo, tam vrhal svůj talent, aby dokázal, že omnia ubique a v minimu je maximum, že každý bod na světě je středem rajské zahrady, zatímco visuté zahrady se zvolna mění v rozvaliny a prach a v tom prachu všechna krása odolává, v té špetce hlíny všechno začíná znovu…

Na staré poště byla hezká kelnerka, taková skoro buclatá cikánka, a Vladimír tam rád sedával a psal dopisy. A jako vždycky přitahoval numera. Když jsem si sedl, právě takový hezký mladík vypravoval: Když jsem ji poznal, tak jsem měl ruku v gypsu, tak jsem byl tou tlapou zvyklej ji vobjímat, jenom vždycky hekla, ale zvykla si. Kluci mi do toho gypsu ledacos namalovali, jeden spisovatel, kterej přišel na besedu do nemocnice, že jsem neměl knížku, tak mi podepsal tu ruku v gypsu… ale ten malér, sundali mi gyps a ta moje holka, ač jsme měli před svatbou, tak že už na ni nejsem tak něžnej, jako dřív… a vopustila mě. Včera – div jsem se neskácel! Koho to nevidím? Tu moji bejvalou, jak se vede s klukem, kterej má tu samou ruku v gypsu. Ty holky jsou stejně zvrhlý… Vladimír psal dál a jeho hlas vrčel pohoršením: Mne nechala taky, tak píšu prokurátorce, předseda senátu mi doporučil, abych byl na prokurátorku jemný… tak jí píšu zamilovaný už šestý dopis… ale hele, synáčku, víš, co to jsou Martonový experimenty? Tak na ty já právě chodím. Do naha. Film s nahotinkama, kolem mne i přirození drátečky, v pohlaví přístroj. Pornografický film. Žárovičky se rozsvěcují, ručičky přístrojů drkají, čárají. Zprávy pro psychiatrii. Martonová, doktorka. Víš? Zjistily stroje navíc oidipák. Když matka ráno vstává, tak číhám, jakoby omylem projdu nahatý. Má pořád parádní tělíčko. Dělá, že mě nevidí… Mladík byl zamyšlený, bradu celou v dlaních, prsty až k očím. Pak řekl uváženě: Platím, víte, vona ta holka to má asi po tátovi, její táta je z Podkrkonoší, jednou vzal řidičák a občanku a šel přihlásit na národní výbor novou živnost: Anton Hulík, Bůh. Až za měsíc ho chytili na nádraží v ohromným mraze jen v tričku. A v blázinci na něj nešli šokama, ale navodili mu takzvanou bličku, takže po injekcích tak dlouho blil, až se za tři měsíce vyčerpal. A za pět měsíců už zase z něj byl vobyčejnej člověk, instalatér, a vrátili mu řidičák i občanku… A zvedl se, obřadně zaťukal kloubama na ubrus a odcházel. Vladimír zuřivě psal dál, kolem úst se mu třpytily proužky od hořčáku, jistě mu výčepní teď nese třetí dvoudecák, ach, to bude dopis, to bude dopis, pro milosrdenství, čtvrtá stránka a pořád Vladimír ještě nejde s kopce, ale do kopce, pořád ta maniakální nálada, ve které řekne to, čeho bude zítra litovat… Nechal jsem Vladimíra psát, jdu raději procházkou Šlosberkem, můj bývalý lékař, na penzi, můj obvodní, nastavenou rukou, dlaní k nebi, láká sýkorky, aby usedly a zobaly mu burské oříšky, když mne vidí, tak na mne… A, vy vypadáte už líp, kdepak se pitvat… fífífífí! Tak zdalipak jste si už vyměnil četbu, něco veselýho, co? Humoristický listy, že? Včera se uškrtil v oku tadyhle zajíc. Kdepak je dneska moje parukářka, modřinka? Tak co, ještě to mokvá, mokvá? No tak, to je dobře, a co stolice se už upravila? Upravila. No tak, to je krásné, veliký úspěch vědy… Natočil jsem se, aby mne líp pan doktor viděl, prohlídl si mne a pokračoval tím samým tónem: Děti taky krmějí z dlaní, ale občas ptáčka chytnou. Nedůvěra k dětem. Ale víte, tu láhev višňovky, co jste mi dal, to jsme se ženou pod stromečkem vypili, vypili. Fífífífífí, kdepak je ta moje modřinka, můj brhlík…? Kolik je hodin? No jo, chuligáni uškrtili zajíce, kterýho jsme tady krmili deset let… Naklonil se a pošeptal mi, drže mne pevně pařáty za ruku: Kdepak, zabejvat se sebevraždou… Povídám: Ale to já ne, to Vladimír… A on přesně: Jste přece Vladimír… Fífífífí, kdepak je dneska moje modřinka? Můj brhlík? Fífífí…

Vladimír se nechal přemluvit přáteli, aby si s nimi vyšel za motivem do přírody, do světa zjevů. Za dva dny přišel se štaflemi, malkastlí, bez obrazu, ale vyjevený, nevyspalý, oslněn. Doktore, dejte mi pokoj s přírodou! Malovali jsme lesík u Kladna, a když jsme domalovali krajinku, přijela policie a zatkla nás jako špióny, křičeli na nás do rána, kdo si od nás objednal ten obraz, protože za tím lesíkem, tam, jak světlaly kmeny, tak mezi nimi je při troše fantazie vidět kladenský hutě, a kdyby to dostal nepřítel, tak má přesný nákres, kde naše ocelárny jsou. Za lesem! A tak že jsme špióni! Doktore, radši budu zas malovat na outraty vesmíru, radši budu zas špiónem nebes… Za rok nato se nechal přemluvit Rotbauerem, aby si vyšli malovat na pražskou periférii. Tak malovali zátoku Vltavy od Libeňského mostu. To odpoledne přišel Na hráz Věčnosti Egon Bondy a sháněl Vladimíra, že bychom všichni tři mohli za soumraku si vyjít proti toku Rokytky a tam si někde sednout a popíjet a zpívat lidové písně, Vladimírkovu oblíbenou Sedí sokol na javori… A když jsem řekl, kde Vladimír asi je, šli jsme mu naproti. A hle, po hlavní třídě mezi proudícími davy jsem viděl Vladimírkovu hlavu, nešel sám, ale byl veden policií, s Rotbauerem, a za nimi poskakoval důchodce a pokřikoval: Dobří lidé! Tady vedeme diverzanty, špióny! A Vladimír se usmíval, nesl malkastnu, oba obrazy nesli policisté, kráčeli jsme za nimi do ulice Antonína Němce, ulice Rosenbergových, a čekali jsme. Za tři hodiny jsme ze Světu, pijíce dvanáctku plzeň, viděli, jak ze dveří bezpečnosti vyšel Vladimír a Rotbauer. Při pivě potom Vladimír vykládal: Ten důchodce přivedl na nás policii, že prej za tou zátočinou, co malujeme, že je loděnice, státně důležitý objekt… a když jsme dokázali, že nám šlo jen o stromy, předvedli nás a… já řekl, že jsme placeni v dolarech, a tak s námi sepsali protokol! Musíme zase zacouvat do humánní abstrakce… Egon Bondy láteřil: Do prdele, Vladimírku, vy máte víc štěstí než rozumu. U mne si tajní podávaj í dveře, ale nikdo vo tom neví! A vás živýho vedou živou třídou, plnou lidí. Kurva fix! Já na vás musím žárlit, tolik zase slávy. A placený v dolarech!

Vladimír rád jezdil tramvají tak dlouho, až přišla chvíle, kdy konduktérka si dopředu procvakla kleštěmi několik desítek jízdních lístků. To zavřel oči, chytil se za žlučník a prožil současně několik rovin a docela jiných fází… jednak hmatově prožil sám sebe jako ty na sebe navrstvené jízdní lístky a jejich perforaci, dál prožil svoji žlučníkovou koliku, která se podobala procvaknutí jater kleštěmi žlučníkového záchvatu, dál prožil perforaci dvanácterníku… a když otevřel oči, procházel se a domýšlel, jak a kde bude perforovat grafický list, ve kterém už napřed prožil trauma v tramvaji. Jeho citlivost byla taková, rád o tom vyprávěl, jak se děsil toho okamžiku u krejčího, který mu šil nové šaty, kdy krejčí před něj poklekne a centimetrem mu začne brát míru na nové šat… kdy zasune lehkým a decentním způsobem prst s centimetrem mezi jeho nohy, aby vzal míru na nohavice… a jak při tom obřadu u krejčího omdlel. Kdykoliv se zřítilo letadlo, Vladimír se zajímal o podrobnosti. Jednak prožíval katastrofu jako pasažér, který s ostatními je vysypáván do prostoru, jednak uhořel s ostatními při dopadu nebo byl rozstřelen při detonaci motorů, ale hlavně zažíval sám sebe jako letadlo, kterak se řítí do oceánu nebo padá na zem nebo j e rozhozen do vzduchu a pak část po části podle hmoty dopadá do krajiny. Dozvěděl se, že pojišťovací společnost, aby dokázala, že byl na letadle spáchán zločin, svezla zbytky a slepila je v původní letoun, Vladimír jásal: To je můj případ, tak já sám sebe zrovna tak dávám dohromady vždycky jednou za týden…

Vladimír se uměl uvést do stavu nepříčetné chorobnosti, aby jí explodoval a vyhodil se grafickými listy. Takže rytmicky byl příliš nemocný a příliš zdravý… a tak jak kdo jej zastihl v tom kterém stavu, tak se mu jevil. Příroda však postupuje tak jak Vladimír, protože příroda byla před Vladimírem, lze říci, že Vladimír byl její žák, její produkt, její ctitel… Jednou jsme si vyjeli s Vladimírem do brdských lesů na houby. Ne ani tak na houby, ale chtěli jsme jet tratí, na jejíž koleje se položil Egon Bondy, uspán opiáty, aby se nechal bezbolestně přejet, avšak tu noc byla výluka té koleje, na které Egon ležel, a tak ráno se probudil ne v říši ontologie, ale pořád na kolejích, zatímco vlaky jezdily po koleji druhé. Když jsme přišli na smíchovské nádraží, byl čas, chodili jsme po peróně a zálibně koketovali s lokomotivou. Strojvedoucí čistil kondenzátor a já povídám: Pane Kopic, kdyby vám tak hodili míč do uličky, ještě byste se prodral a dal gól? A pak Kopic, strojvedoucí, bývalý centrforvard Polabana Nymburk, řekl pyšně: A víte že jo? A víte, že si rád ještě zakopu? Kterej vy jste? A já povídám: Já jsem váš obdivovatel z Nymburka, z pivovaru. A pan Kopic, zatímco Vladimír žasnul, pravil: Pánové, je doba odjezdu, smím prosit? a udělal šlechtické gesto, kterým nás zval na lokomotivu. Vystoupili jsme na stroj a pan Kopic čekal, až výpravčí dá znamení, a zatáhl za páku a vyjel. Za jízdy nám líčil pan Kopic, jak za Smíchovem jeden otec přitáhl syna do kolejiště a nechali se oba přejet, jak viděl, jak se syn vzpouzí, ale otec byl silnější, zrovna tak jako Abrahám, když obětoval svého syna Jakoba, jenomže Bůh v poslední chvíli se vyhnul, zatímco on, mírumilovný pan Kopic, ač brzdil, přesto přejel otce i syna, viděl jen, jak nožky se mrskají… Vladimír byl dojat, slzel. Když mrak neštěstí odešel, Vladimír poprosil, zda by nemohl na chvíli podržet řídicí páku? A pan Kopic řekl že ano. A Vladimír držel páku a díval se okénkem, pak páku vrátil a prohlásil: V té páce je hmatově cítit celou lokomotivu! Celý vlak! Celou trať. Povídám: Tak tady je to místo, kde ležel Egon Bondy, a ukázal jsem a Vladimír prohlásil: To je Apollinairovo pásmo, co jsme za těch pár minut prožili. A s rozkoší stál rozkročený… A já, který jsem najezdil a vychutnal žejbrování celé lokomotivy, otřásání, každý převal kol přes styky kolejnic, všechno jsem zaznamenával celým tělem, protože jsem se stal za války výpravčím, byl jsem i u tratové služby, jezdit jsem na lokomotivě musel, abych poznal podle pohybu, jaké vady jsou na spojích, jaká hlášení máme podat, aby železniční spodek byl vyspraven… já jsem viděl, že Vladimír prožívá tu jízdu jako hmatový prožitek nejen stroje, ale současně i kolejnic a vůbec celého pohybu vlaku, zase měl ty rozšířené oči a j á jsem viděl, jak v tu chvíli se Vladimír opravdu stal vlakem, lokomotivou i celou tratí. A jak lokomotiva s tendrem, tak jak kuplunk dovoloval, něžně a brutálně přivozovala a navozovala milostnou komunikaci, Vladimír tuhnul a šeptal mi: Mám parádní erekci. A vlak zastavil v Zadní Třebáni, pan Kopic si utřel ruce pucvolí, a když se s námi rozloučil, omlouval se: To víte, Vojta Hulík míval tak čistou lokomotivu, že nosil bílé rukavičky…

Vladimír, když tvořil, pracoval zpravidla vysvlečený do naha. Jednak miloval nahotu, a hlavně přistupoval k satinýrce nebo měděné desce zrovna tak jak k milostnému aktu. Postupně, jak se uváděl do erotického, a tedy i tvůrčího vzrušení, rozpočítával si vždycky čas tak, aby mezi rytím a zraňováním matiční desky uplynul ten krásný oblouk, vzepnutý mezi erekcí a ejakulací. Když pracoval se satinýrkou, pomazával grafické listy svým semenem. Viskozita sexuálního něžného povlaku umazává všechny jeho grafické listy…

Jednou jsme se vydali s Vladimírkem do Mělníka na ludmilku. V kryptě katedrály Vladimír obdivoval kostnici a dvě lebky, které měly lebeční kost rozežranou syfilidou, pak Vladimír se nadchnul soutokem Labe a Vltavy, protože Vltava byla mohutnější než Labe, a byl spokojen a liboval si, ač od Mělníka by se řeka až do moře měla jmenovat Vltava, jmenuje se Labe. Pak jsme šli pěšky do Beřkovic a podle zdi blázince jsme chodili až do večera, tak ten ústav se Vladimírkovi líbil, dokonce si přál jednou tady bydlet… Pak jsme se vydali do Liběchova, kde Vladimír, ač už bylo tma, objevil pod košatým stromem u potoka sochu, která neměla hlavu. Tím jsme navázali komunikaci se sochou u Rokytky, která byla taky bezhlavá. Pak jsme si spravovali chuť po ludmilce pivem a v noci jsme vystoupili křížovou cestou k rozbořenému kostelu. Svítil měsíc, a tak z hlubokého stínu košatých stromů alejí jsme vkračovali do vápna měsíčního světla. Na kopečku u kostelíka táhl hrozný průvan, ulehli jsme do zátiší a dívali se do krajiny, krásně svítil blázinec v Beřkovicích. Pak Vladimír ohmatal vrata a tiše je otevřel. Vešli jsme do rozbitého kostelíka, dírou ve zdi svítil měsíc. Tři korouhve v objímkách u lavic. Vladimír ustlal si na oltáři, ulehl, pod hlavu si dal cihlu, ulehl jsem vedle něj, že jsem měl málo pod hlavou, Vladimír mi dal svou cihlu a hlavu si stulil a opřel pod zalomenou paži. Měsíc tak svítil do kostela, že oslňoval. Vladimír pak natáhl nohu, dotkl se špičkou boty věčného světla beze světla a rozhoupal tu dekorativní nádobu, zavěšenou na třech grošovaných řetízcích tak, že nádoba dosáhla až do toho chlórového měsíčního světla a zaplála, až oslnila… kyvadlo věčnosti vždy mizelo ve tmách jako noční pták, avšak když se objevilo ve světle měsíce, zaplála ta nádoba jako překrásný bažant, jak pták Fénix, chvíli setrval nehnutý, to když dosáhl vrcholné fáze, a gravitací a přirozeným pohybem Vladimírova střevíce se vrátil do tmy. A celý ten mechanismus, na řetízku upoutaný u stropu, něžně vrzal, jak kroužky se rzivě o sebe dřely jak plotýnky choré páteře. Vladimír měl celou noc otevřené oči, zíral na pohybující se věčné světlo beze světla, nemrkal, leželi jsme naznak jak přemyslovští králové se svými manželkami… Za úsvitu, když už bylo vidět, Vladimír usnul a blaženě se usmíval. Tak přikryti pouťovou korouhví přes prsa jsem ve světle viděl, jak na Vladimírovi leží trup svatého Václava a na mne vyšly stříbrnými a zlatými nitěmi vyšité nohy světce, který rád pil, rád hovořil se zvěří a byl ubodán vlastním bratrem, protože na celém světě vám nikdo neodpustí, že chcete žít v míru a na útraty opilství, a tedy vesmíru…

Agónie a extáze byly pro Vladimíra jedněmi a těmi samými dveřmi, kterými se vchází a odchází, neboť vejíti pro Vladimíra znamenalo smrt a odejíti život. Vladimír nebyl recesista, a proto neobracel věci na rub, ale obrácené věci obracel na líc. Čili naroditi se bylo pro Vladimíra umříti a umříti bylo naroditi se. Proto byl Vladimír náchylný na stigmata, nikoli na počest Krista otevřením ran, ale byl posetý stigmaty práce s kovy a výrazovými prostředky černého řemesla, jeho ruce i nohy byly plné zajizvených ran. Miloval tak tu svou fabriku, že kdyby ještě o trošku výše zvedl laťku své hysterie, z prstů by se mu sypaly mosazné piliny, kašlal by drobné špony a chrchlal ocelový prach… Ostatně železo a síra, mangan a uhlík, vápno a voda a ostatní minerály, které příroda přivolala ke stavbě lidského těla, při přiblížení shodných minerálů a kovů k Vladimírovu tělu, všechny ty prvky jásaly a volaly a Vladimír jen a jen sledoval jejich touhu a lásku k těm spřízněným kovům, které umírajíce vstávají z mrtvých, kolotajíce v říši metamorfóz…

Když jsem se vrátil z Paříže, tak jsem Vladimírovi několik hodin držel tiskovou konferenci o tom, co jsem viděl. Vladimír byl nadšen: no ne, doktore, ta Paříž, to musí být nádhera, skoro jako Libeň, možná skoro jako Vysočany. A když pustím fantazii z řetízku, je Paříž krásná jako Žižkov. Z toho, co jste mi povídal, jsem si znovu zamiloval Utrilla, na ty jeho zdi, ty popraskaný zdi, který dovedl tak krásně malovat, že jen je vidíte, už chcete vytáhnout ptáka a pochcat je. Jak říkám, doktore, ta Paříž musí být ale nádhera…

Vladimír ke všemu přistupoval s rituálem, sakrálně. Do práce vždycky o půl hodiny dřív, aby se zvolna připravil tak jako kněz na mši, když dostal dopis, tak nejdřív tomu nevěřil, vrátil se a znovu si pečlivě přečetl adresu. Když zjistil, že je to opravdu jemu, položil dopis na stůl. Pak si pečlivě umyl ruce a přepečlivě otevřel dopis, pak se prošel a potom teprve usedl, nasadil si brýle a zvolna přečetl, pak dopis složil a přečetl ještě jednou. A potom dopis založil do kufříku k ostatním stovkám dopisů, k ostatním tisícům psaní. Zrovna tak když psal, taky k tomu nepřistupoval jen tak. Napřed učinil zápis do deníku, potom se uchýlil do ústraní, nejraději v hospodě, když si poručil pivo, přidal k tomu ještě jeden hořčák, a když dopis měl být kromobyčejně výrazný, dal si hořčák ještě jeden. Když pak zjistil, že je ve stavu milosti, začal psát, a to to letělo, jeho psaní se podobalo roztočenému vodovodu. Když dopsal, zapálil si obřadně cigaretu, uvažoval a sledoval, co asi ten dopis vyvolá, když cítil, že ten dopis vzbudí pohoršení, dál si ještě jeden hořčák, aby měl sílu dopis zalepit a hodit do poštovní schránky. Vždycky zabubnoval na kastlík a ještě prstem hmátnul, zda dopis nejde vytáhnout. Pak druhý den odhadoval, zda už dopis došel, a v duchu vychutnával přes cizí oči a mozek, jak asi ten dopis pohoršil, zranil, někdy i potěšil. Dopisy Vladimírovy vždycky byly osobní a agresívní. Čím víc Vladimír myslel, že dopis adresáty poraní, tím většímu se těšil zdraví. Když Vladimír měl jít na návštěvu, tak se vždycky připravoval celé odpoledne, pečlivě se vykoupal, oholil, zkoumal v zrcadle, které by byly nejlepší šaty nebo svetříky. Když vystupoval po schodech nebo do domu, kam šel na návštěvu nebo byl pozván, omdlíval z představy setkání, hynul představou, co řekne… Vždycky se připravoval na setkání s kýmkoliv jako na setkání s dívkou, před kterou by se možná mohl nebo musel svléci do naha. Zrovna tak přistupoval ke své práci. Vždycky měl dokonalou přípravu, předem vymyšlené šaty nebo nahotu. Každá práce se satinýrkou byla mší, slavnostním průvodem, akademií. Katolický rituál vstoupil do Vladimíra podvědomě a nevědecky, proto jakákoliv událost s Vladimírem měla povahu a pečeť tajemství. Obřadnost však Vladimírovi dovolovala, aby ve společnosti říkal, nejen co proti ní a jednotlivým členům má, ale aby zaútočil tak, že potrefení spadli ze židle, obřadnost Vladimírovi byla zástěrkou, aby decentně vyzpovídal se ze všech svých komplexů, ze všech svých sexuálních a erotických obscénností, takže Vladimír dovedl z ničeho lidi uhranout tak jako krajta tygrovitá králíčky. Vladimír s každým ve společnosti zkraje souhlasil, každému dal za pravdu, avšak pojednou dostal sílu, pravil: Ale když dovolíte… a vzal svůj předchozí hovor do rejdu a jako při mši transsubstancioval obyčejnou oplatku a deci bílého vína ve svoje konkrétní tělo a ve svoji krev, kterou umazal přítomné, ať chtěli nebo nechtěli.

Vladimír neměl rád dialog. Měl, ale jen jeho metodu, kterak se doptat, kudyma se jde na nádraží, a tak. Pravou dialektikou rozuměl jen způsob, kterak se hádat sám se sebou a špornami protikladů se dohnat k monologu. Monolog, to bylo Vladimírovo kafe…

Vladimír nejenže přitahoval černou kroniku a lokálky všech večerníků, ale dovedl vždycky se vznášet nad událostí, kterou současně prožíval do mrtě. Jednou jsme si vyjeli do Klánovic, a když jsme kráčeli podle chat a vil, Vladimíra upoutala na řetěze přivázaná borovice, kterou chataři káceli, a ta borovice musela padnout mezi chatu a garáž. Fáze se blížila tragédii stromu, který s velkým nářkem je pilou a sekyrami sražen k zemi. Kmen připoutaný na hupcuku, kterým se přitahují v přístavech lodě k molu, už už se nakláněl, Vladimír zjitřen zíral, dělník ještě jednou, několikrát jakoby zapumpoval pákou a stoletý strom se konečně dostal do situace pádu a zvolna se řítil k zemi, avšak k hrůze všech dostal rozsochatou korunou trochu jinší směr a padl by rovnou na gráž, kterou by rozčísl k podlaze. Jeje, je! vydechli strnulí účastníci. Avšak jediný Vladimír přiskočil, několikrát zapumpoval pákou hupcuku a řetěz stáhnul kmen tak, že padl mezi garáž a chatu. Úleva vystřídala zděšení. Vladimír pravil: Pánové, v životě jsem nekácel borovici, ale jsem nástrojař v ČKD ve Vysočanech, a tím je řečeno vše! Jindy jsme si vyjeli s Vladimírem, chtěl vidět Doubravu, obec, kterou vede jediná silnice, která za vsí však končí v Labi, potom jsme na kole vyjeli do Byšiček, kde zase jediná cesta, která tam vede, objede náves a zase musíte nazpátek, protože jako v Doubravě cesta i silnice končí tady, a abyste se dostali kupředu, musíte zpět. A v těch Byšičkách jsme viděli toto: ve vratech stáli a zírali do středu dvora vesničané, na zdi seděli kluci a zírali do středu dvora, přes sousední ploty zíraly hlavy venkovanů a zíraly do centra dvora, odkud zazníval vysoký zvuk cirkulárky. Vladimír dopředu viděl, co se to asi na dvoře stalo. Vešli jsme a já jsem taky zíral jako ostatní, nemohl jsem z místa… Uprostřed dvora bzučela cirkulárka, před ní skoro klečel člověk jako kněz při mši, hlavu měl celou až ke krku ponořenou do stále se otáčející pily, která jak měla výkyv, vyřezala do krku a lebky centimetr široký zářez, stůl cirkulárky byl plný krve, která se ve slunci třpytila, ruče mrtvého ležely v té schnoucí krvi a všichni, kdo se dívali, nemohli z místa, protože ten obraz byl tak tragický a překvapivě krásný, že přisádroval a zasádroval všechny údy citlivých lidí. Jediný Vladimír přiskočil k pile, stiskl knoflík pod stolem, když se vztyčil, měl rukáv plný krve, a cirkulárčin hlas slábnul, a když cirkulárka utichla, do diváků se vrátil pohyb, ale rozcházeli se jako těžcí revmatici, jen několik odvážlivců přistoupilo k neštěstí, nad kterým se tyčila do slunce Vladimírova hlava plná sluncem zalitých kučer. Vladimír zvedl ruce do třpytu dne a zvolal: Nedotýkat, až přijde kriminálka. Nedotýkat! Vraceli jsme se na bicyklech, Vladimírův rukáv zalitý krví se třpytil a rychle schnul na slunci, Vladimír s hlavou vztyčenou, nemrkající, rozrážel proudící vzduch, jako vždycky byl poctěn, když už se stalo neštěstí, že ho osud zatáhnul tam… Když se to dozvěděl Egon Bondy, dlouho si prohlížel své dlaně, rudnul, ale pak se ovládnul: Já už se s váma zlobit nebudu. Já teď musím vylízt tam, kam za mnou nemůžete, kde budu nezranitelnej… do posledního patra indický filozofie, kde i nirvána je ulpívání. A protože Vladimír je schopnej všeho, tak odkopnu žebřík, abyste za mnou nemohli… ovšem ta silnice vedoucí do Doubravky a končící v řece, ta cesta do Byšiček, kde vobjede se náves a cesta dopředu je cesta zase nazpátek, tak to zajedu zkontrolovat já sám… to je moje cesta a silnice, to je cesta Egona Bondyho… Kurva fix!

Do Vladimíra se zamilovala stará paní Šulcová, která vybírala popelnice a odpadové bedny, starý papír a hadry a kovy a prodávala do sběrných surovin. Nosila černé rukavice a tvářičky měla nabarvené rumělkou, a že se nemyla, vrstvil se jí ten nátěr na tvářích, takže vrstvy se odchlipovaly jako lístkové těsto na kremrolích. Ta měla utkvělou představu, že Vladimír by mohl být knězem u adventistů. Aby si Vladimírka naklonila, tak mu chodila uklízet, jindy mu přinesla kabát po zabitém zedníkovi, kterému probodli záda, jednou přinesla šaty po zavražděném, kterého shodili do jámy s vápnem na stavbě, jindy nám přinesla láhev nevypitého likéru, a když jsme vypili ten šalvostr, tak nám řekla, že to našla v popelnici. Jednou přinesla takovou moderní sošku kočky nebo psa, ale pak Vladimírkovi pošeptala, že uvnitř je kocour, kterého betonáři z legrace hodili do tekutého betonu a vyhodili na vzduch a kocour ztuhl a umřel uvnitř tohoto betonovýho krunýře. Ale jednou po Ježíšku přišla paní Šulcová a vypravovala Vladimírovi, že do bytu vzala cikány, a ti, jak se bodali v noci, tak potmě bodli i ji, a tak teď spí raději v opuštěném magacínu, kde je šťastna, avšak že v noci jsou tam tak hladový krysy, že jí sežraly vánočku, kterou jí dal Vladimír, i když tu vánočku měla na prsou. A tak Vladimír, když se jednou večer stmívalo, koupil si vánočku a kráčel na Kotlasku. Potkali jsme Egona Bondyho na rohu ulice Na žertvách, Egon, když viděl tu vánočku, tak už mával rukou. A Vladimír mu vykládal všechno o paní Šulcové, o tom, jak vystříhal ten kabát po bodný smrtelný ráně, jak ho nalepil na plátno a chce to sukno domalovat, a pak se rozloučil s námi, že chce spát s paní Šulcovou, aby na prsou se v noci rval a zápasil s krysami o tu vánočku, že nám ráno poví, jak to dopadlo, on že, ji jen tak krysám nedá. Egon Bondy rozhrnul husté křoví kustovnice, zalezl tam; jen nohy mu koukaly, a naříkal v tom roští u trati: Jejejejejeje! Jeje! Dharmovi vandráci jsou v Praze! A já vo tom nic nevím… Jaj! Dneska se se Zbyňkem Fišerem asi pěkně vožereme! Jaj!

V automatu Svět jeden krejčí se díval na svět jen prismatem siónských protokolů. Pak si dal od Vladimíra hádat podle rukopisu. Vladimír povídá, podle písma jste samotář, melancholik. Podle písmenka bé jste měl být fořtem, zabít svoji ženu, zakopat ji v lese, ať si ji potom hledají! Krejčík byl tou vidinou tak nadšený, od chvíle zakopané ženy v lese nazýval Vladimíra: Nádherný borče! Pak chvilka přerušení, cikánská rvačka, samá gestikulace, všechno na zemi. Když paní Vlaštovková vytáhla práče a mocnými kopanci je donutila, že přeběhli celé náměstí a svalili se až pod pomníkem Podlipného, žádné škody nebyly shledány. Jen rána pěsti do plintrámu dveří. A vedle nás psal člověk dopis, slinil půl hodiny tužku, pak napsal větu: Podávám ti poctivě obě ruce. Vladimír po té rvačce na útraty vzduchu a odřeného kloubu si vzpomněl: Ach, taky jsme se s bratrem takhle rvali, a když jsme se jako bratři usmířili, dělali jsme berany berany duc. V noci epileptický záchvat, proražená lebečka. Muž naslinil tužku a psal další větu: Drahá Evženko, nedrásejme si nervy. Psal dopis, byl stár, fialový nos, fialové cévky na nose, tučné jak žížaly. Krejčí nadšený fořtem a zakopanou ženou pravil: Nádherný borče, máte pěknej kabátek. Krk šest, záda taky šest, to je móda z Ameriky. Centimetr pod pupík, pustit jej dolů, tři prsty od pasu vybrat… Vzal centimetr, a když chtěl změřit Vladimírovi kalhoty a dotknul se jej v rozkroku, Vladimír rozlil pivo…

Když se Vladimír rozváděl, v hostinci Za větrem jeden důstojník se kasal: Dělejte to jako já, seřežte ji řemenem! Za měsíc jsme potkali důstojníka Na zastávce, celej byl hrbatej, oči švidratý. Pojďte na skleničku, plakal. A rozbalil to v pláči: Žena mě vyhodila z domu; abych jí předtím dokázal, jak trpím žalem, rozmontoval jsem psací stroj do posledního šroubečku, ale ona to nepochopila. Voběsím se, nespím, a když, tak vstoje, odstavil jsem almaru maličko a tak žalem spím jedině na stojačku… Ale pak přišel člověk a rozhrnul košili a ukázal, že má slavíka místo hlasivek. Potřeboval se svěřit, Vladimír, to byla vždycky zeď nářků, pravil: Jak se jmenuješ? Muž vytáhl notes a napsal: Václav Kopecký. A pak psal: Za ty dva roky jsem dostal 2 800 injekci, za ty dva roky 28 operací, v pondělí mi budou zase zašívat slavíka… milovaná žena mi odešla s jiným chlapem… bolí mě nervy… ukradla mi 500 korun… vím, že se jmenuje Jarča… ale jiný ji znají, až ji potkám, nechám ji sbalit…

Paní Vlaštovková je opálená, Vladimír po očku se na ni dívá, na obryni paní Vlaštovkovou, která hází natočené plzeňské sklenice tak, že jedou po pultu až pod ruce pijáků. Co jsem? ptá se paní výčepní. Vladimír: jste růžové prasátko s barvou opadávající pivoňky. A paní Vlaštovková s velikým smíchem: A co jste vy? Vladimír bez váhání: Meteorologická stanice, která místo mozku má houbičku na drátkování nádobí. Pak vešel mladík, těkal a hledal, komu by dal do držky, ten krásný typ českého bijáka, kluk, kterej pořád pase po uražené spravedlnosti. Nikdo na obzoru, vychází kopancem ze dveří, nasupený, klobouk do oči, které hledají objekt. Vycházíme ven, jdeme přes šraňky, keř bílých růžiček se pne přes budku převodových kliček od šraňků. Vladimír: Jako by přes tu budku přehodili záclonu… Choromyslní občané se dobrovolně řadí do fronty na Večerní Prahu. Jasmínová halenka. Zelená sukně. Vladimír: Hele, doktore, ale vy mi to stejně nekoupíte! Potřeboval bych barev jako na výtisk nedělního Rudýho práva, tucet sieny pálený, dva tucty černý, jeden tucet rumělek, ale vy mi to stejně nekoupíte, nebo koupíte? Tak ještě dva tucty pařížské modré, jeden tucet umbry, jeden běloby, ale vy mi to stejně nekoupíte, nebo koupíte? Fakt? Tak ještě dva tucty čtvrtek a uvidíte. Když já jsem tý mý holce moc důvěřoval, posteskl si, aby měla trochu radosti, tak jsem před ní stranguloval. He! Koupala se nahá! Ve dvanáct hodin v poledne! Rybáři dělali chybný výkony, cyklista sjel lebedou rovnou ze stráně, dobrovolně po hlavě do řeky, no, řekněte, jaké měla tělo, řekněte! Přísahejte! Co? Odpoledne violetu hodila do záchodu, já jsem to rukama tahal. Ovšem tenkrát jsem na to měl právo, protože jsem byl její muž… Mně se po ní, doktore, stejská, co já jsem bez ní… A Vladimír už kráčel nazpátek od Palmovky ke šraňkům a plakal, dva vodovody mu hrčely z očí, tak upřímně plakal, s hlavou vztyčenou nesl svůj zármutek jako ozdobu, jako pochodeň, a lidé, kteří kráčeli mu naproti, hlavně ženy, se otáčeli za ním a chřípí se jim vzdouvalo a každá druhá měla na Vladimíra chuť…