Текст книги "Něžný barbar"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 5 (всего у книги 6 страниц)

Tak celý Vladimírův život se podobal práci lidského srdce, které myslí. Přitahoval a vybíral si ze zážitků jen ty, které se hodily k jeho typu. Tedy ne každý zážitek, ale jen ten, který obsahoval tvůrčí cit a myšlenku současně. Jako kritérium mu vždycky bylo chvění a zvonění v celé bytosti, signální soustava, která jej provázela od dětství, to, co bylo na začátku života, plazma, tekoucí semeno, které se přes všechny pupeční šňůry navrací až k hladkému bezešvému břichu pramáti Evy. Tak Vladimírova tvorba je regressus ad originem, hmatovým prožitkem se nechal vsrknout do matčina lůna, a navlíkaje přes hlavu jednu vaginu za druhou, tak jako svetr, nazpátek k velkým Matkám, tak jako Goethe. Avšak Vladimírův návrat, regressus ad originem, je současně i progressus ad futurum. Kruh se uzavírá, první den stvoření světa se dotkl svého konce… věčnosti…

Erekce i ejakulace Vladimírova měla povahu transcendentální, jeho semeno bylo schopno otěhotnit pannu. To je to stříkání nafty bez karburátoru rovnou pod svíčky. Je to jen a jen otázka odolnosti materiálu… a dílo myšlenky! Milost! I katolický Bůh je schopen jednat přímo, bez kauzálnexu, bez karburátoru. Žih ho! A je to tak, a drží to jako helvítská víra. Anna Hea Mulge. Otec, Syn a Duch svatý. Neposkvrněné početí Panny Marie poskvrněné bez karburátoru bezprostředně jen silou Ducha. Tak i Vladimír. Pomazán a pomazáván semenem svým, tak jak pracoval a dával na lopatky satinýrku, když jí nasazoval finskou páku a dvojitého nelsona, umazáván umazával všechno svým semenem, i děťátko, které vyběhlo vaginou satinýrky na druhou stranu v podobě grafického listu. Blesk nejkratší cestou k zemi a do země…

Tak to, co končilo krajním subjektem, končilo objektivací, stalo se svébytným světem, ve kterém Vladimír byl zasažen, bezprostředně dotčen, bez zákonitosti osloven přímo pohybem hmoty v hmotě, rovnou se svými grafickými listy prostřelil do prostoru, ve kterém odolává lidské myšlení. Relativní svobodou dospěl k absolutní nesvobodě, která už nepotřebuje ani vysvětlení, ani zdůvodnění, ve které je člověk ten, který je. Identita hudby sfér a po zemi pohozených věcí. Absolutní hra, fruicio dei, monáda monád, ens realissimum, Ding an sich selbst, jeskyně, ve které nikoliv stíny věcí, ale ve které lze zřít samotné ideje. Tak překročil a vkročil tam a k tomu, co nás překračuje. Vladimír jako prvorozený Syn boží oslovil hmotu a čin a nastolil znovu drama jako účinnou lásku k Vesmíru a k Člověku.

Vladimírovi jsem musel častokrát vypravovat dva příběhy, které jej nepochopitelně vzrušovaly. Příběh o Sepovi Brumlovi, který měl přítele a tak rádi si vyprávěli, že se doprovázeli několikrát přes Libeňský most, pan Sep vyjel se svým přítelem výtahem až k jeho bytu, ale dialog, který vedli, nebyl natolik ukončen, že zase sjeli výtahem a přešli most, aby vyjeli výtahem před dveře pana Sepa, který už nastrčil klíč do dveří, ale hovor nebral konce, a tak zase sjeli výtahem a zase provázel Sep svého přítele do Libně… Ale za nejkrásnější příběh považoval Vladimír legendu o přátelství třídního učitele pana Kocourka z Velenky a řídícího učitele pana Talacka ze Semic, kteří když vypili v hospodách svoje piva, korunováni hvězdami provázeli se tunelem noci, vždy jeden druhého až před vrátka, aby pokaždé shledali, že jeden druhému je dlužen jednu cestu, a nadto že problém výchovy mládeže potřebuje ještě natolik probrat, že zase od jedněch vrátek se doprovodili k vrátkům o tři kilometry dál. Tak za letních měsíců se doprovázeli až do úsvitu a jedině únava zmohla dva řídící přátele, že šli spát. Když pan řídící učitel Talacko jel do Prahy z Poříčan, smluvili si přátelé jistý vlak, kterým se bude pan řídící Talacko vracet, a pak třídní učitel Kocourek vyšel z hospody tak přesně, že se setkali na poloviční cestě v Chrástu, v Mandršejdu, v Mansu, aby prohovořili, co je nového, a nového bylo vždy tolik, že když došli do Semic, pan řídící uložil aktovku a doprovodil přítele zase do Velenky. Vladimír, když tohle slyšel, tak jihnul, nemrkajícíma očima sledoval cesty těch dvou učitelů a shledal, že museli být ti mužové velice šťastní. A když jsem Vladimírovi vykládal o tom, co jsem se dozvěděl až teď, jak dcera třídního učitele pana Kocourka se zamilovala do krasavce z Mansu, ale třídní učitel jejich lásce nepřál, tak ten krasavec se střelil u lesa do hlavy, dívka mu přiložila pod krvácející hlavu svůj kapesník a sama skočila do Labe v Přívlakách. Když tohle Vladimír slyšel, zíral do samotného srdce té nešťastné lásky a řekl: Takový jsem si přál přátelství. A doprovázeli se i potom ti dva přátelé dál? Pravil jsem, tak jak jsem to slyšel, že dál, i když byli v penzi, tak tím víckrát pendlovali od vrátek ve Velence k vrátkům do Semic a nazpátek, a když nemohli, nakonec si každý den psali, posílali si vzkazy a poselství. Vladimír a já jsme už později nehovořili o těch příbězích, už jsme na ně snad zapomněli, avšak když jsme si měli co říci, tak Vladimír mne vyprovázel do Libně, abychom odtud vyšli a z Hráze Věčnosti jsme zase stanuli na Kostnickém náměstí před domovními dveřmi, do kterých Vladimír zastrčil klíč, pak ale, uváživ, opět klíč vytáhl a doprovodil mne přes Pražačku na Hráz Věčnosti, zatímco řídící učitel Talacko a Kocourek se nad námi vznášeli jako na barokním obrazu mračno ideální nadstavby. Ten čas, kdy Vladimír opustil matku a přestěhoval se na půdu Starého Města, aby odtud se přestěhoval do Libně, aby odtud zase se vrátil k matce, namotáván pupeční šňůrou nikoliv Oidipova komplexu, ale komplexu matky jako symbolu tvoření, ten čas, když jsme se doprovázeli, domýšleli jsme, proč oba jako nemanželští synové netrpíme komplexem otce, a že to je krásné poslání, pohrdat otcem a žít sám ze sebe jen a jen komplexem syna, nemít vzor kromě sebe sama, avšak nikdy sám se nestát vzorem, jehož podstatou je pohrdání vzorem, žít tedy na útraty sebe a Vesmíru, vést nekonečnou válku sám se sebou, uzavírat mír, který se nikdy neuzavře, být pořád ve stavu tvůrčího napětí a opojení. Egon Bondy, když slyšel o těchto hovorech, křičel: Já už se s Vladimírem zlobit nebudu. Já ho zabiju a bude pokoj! Dyk to, co říká, je to samý, jak žiju já, jako marxist levý, ve stavu permanentní revoluce, ve stavu trvalý vzpoury proti otci, protože doposavad za každýho zabitýho otce nastoupil syn, a tak stav se otcem, musel čekat, až ho zase někdo zabije… ale my jsme, kurva fix, jen a jen synové… ať žije permanentní revoluce…!

Když měl Vladimír první svatbu, tak jsem byl za svědka. Když svatební kondukt už měl nastupovat, povídám: Proboha, Vladimíre, zapomněl jste si vzít kravatu! Tak honem si Vladimír natáhl kravatu, ale nemohl najít tu svatební bílou. Když jsme přišli na radnici a kondukt se řadil, pošeptala úřednice něco Vladimírovi, a ejhle, Vladimír měl kravaty dvě. Jak byl ráno rozčilen, tak kravatu si pošoupl ke klíční kosti, a tak se stalo, že měl kravaty dvě. Jinak nosíval kravaty vzácně, a v létě je nosil jen tak na půl žerdi a tak nenapodobitelně půvabně, jako by celou noc psal básně a flámoval. Jednou v Libni jsme se ráno, rozespalí, hrozně polekali, Vladimírovi tak otekla noha, že si nemohl obout botu, tak si natáhl bačkoru a odpoledne jsme se vydali na středisko rovnou k doktorovi Adamovi. Slyšeli jsme skrz dveře jeho dobrácký, utišující hlas: No tak nebreč, matko, jen se, holka, vysvleč, já tě neuřknu, no tak, holčino, snad by ses mě nebála, já už jsem taky tak starej jako ty, no tak… A když pak Vladimír, podpíraje se o mne, vstoupil do bílé ordinace, doktor Adam se skřipcem a ostříhaný dohola vypadal tak nenapodobitelně lidsky, řekl: Tak co, vy dva kluci pitomí, vožrali jste se, co? Ukaž, blboune… A Vladimír natáhl nohu a doktor ohledávál bolavou oteklou nohu… A pak otevřel dveře a dobrácky křičel na plnou čekárnu: Koukej, ty kluku pitomá, mazat, než tě budu kopat po schodech až na Palmovku pod tramvaj… A vyběhli jsme a doktor Adam vysvětloval čekárně a našim vzdalujícím se zádům: Dyk ten kluk blbá ve vožralství si natáh na tu samou nohu tři ponožky! Egon Bondy, když slyšel o té Vladimírově oteklé noze, volal k nebi: Já už s Vladimírem přestanu kamarádit, ale napřed ho nechám zapsat do Klubu pražských recesistů, který vede syn majitele pohřebního ústavu Schönbach…! Ten Vladimír je větší než dadaisti, než Hašek, skoro takovej jako já. Kurva fix, já se z toho všeho zbředím…

V Bratrské ulici jsme ještě se třemi hosty seděli na obrubníku, bylo půl jedné po polednách, tácky s pivem jsme měli na obrubníku a zvolna jsme upíjeli, za námi byla stažená roleta hospody U Přemysla, v hostinci, ve kterém býval spolek povozníků a kočů, když od Žertev kráčí Egon Bondy, který už zdáli, když nás uviděl, znejistěl v kroku. Vladimír mu nabídl místo vedle sebe, když napřed rozprostřel kapesník, protože Bondy měl nové kalhoty, takzvané lázeňské. Co to zase, do prdele, vyvádíte? řekl Bondy a upil piva, které jsme si na obrubník vzali o jedno navíc. Vladimír pošeptal: Hostinský, když to na něj přijde, tak nás dvakrát tejdně vyžene, zamkne se slovy: Co bych se trápil…? Co to je? děsil se Bondy. Von má děsně rád svoji paní, šeptal Vladimír, tak když to na něj přijde, tak hosti musejí počkat venku tu půlhodinku, víte? Do prdele, kurva fix, to je takovej mladík? lekal se Egon. A najednou za námi hrozně zahrčela roleta, úplně se vsrkla s hromovým rachotem ke stropu, vyšel starý pan Bureš v bílé zástěře, hosté se zvedli, každý si vzal tácek a už prázdnou sklenici a vstoupili do šenku každý na svoje místo. Egon Bondy se podíval střídavě na starého pana Bureše, na hostinskou s už šedivými vlasy, ale ruměncem v tváři, díval se, jak točí pivo, jako by nic… A Bondy tiše křičel: To je narafičený na mě. Vladimíre! Doktore! To jste si vobjednali, abyste mě zkrušili! Já tejden jen pro vás pracuju na zen buddhismu, na tom, že Rusko není Dostojevskij, ale Gogol, a vy na mě s happeningem, z kterýho se těžko vzpamatuju. Kurva fix…!

Taky jsme s Vladimírem rádi chodili do kořalny Na Dědince. Ne že bychom měli rádi žitnou z těch hranatých decinek, ale že to byla kořalna bez oken, tak Vladimír rád stál v příšeří, obzvláště když venku bylo krásné slunečné počasí, světlo vcházelo jen zasklenými dveřmi, takže Vladimír měl dojem, že má ten svůj černý klobouk vtlačený pod obočí a kráčí ulicí. Později jsme chodili před kořalnu Na Dědince čtvrt hodiny předtím, než majitel kořalny odemkl a spustil závoru a otevřel dubová těžká vrata v podobě dvou andělských křídel. Tu čtvrt hodiny před otevřením přicházela stařena a v prstech měla plechový hrníček, posadila se na schůdek a čekala, pět minut před otevřením to už nevydržela a stoupla si k vratům kořalny, přiložila ucho a naslouchala s hrůzou, jestli majitel neumřel nebo co? Když uslyšela uvnitř kořalny život, lehce tloukla plechovým hrníčkem do železné závory, jako by byla zasypaná v dole a dávala znamení zachráncům. Když se pak otevřely dveře, první vběhla do alkovny, koupila si dvě deci žitné kořalky a hned nastojačku ji zvolna vypila, slzy štěstí jí tekly po tváři, pak si koupila ještě jeden hrníček, na schůdkách upila a pak odnášela hrníček domů, křepká a bystrá, plná štěstí. Vladimír se ptal majitele: Prosím, kolik je té dámě let? Majitel špláchal sklínky a nalil nám znovu po deci žitné proti světlu a pravil: Sedumdesát šest, navečer je tady znovu. Vladimír řekl: Doktore, tak si štrnkneme na zdraví té dámy. Ta jestli v devadesáti letech dostane světovýho doktora, tak vydrží do sto třicíti let, takový lidi mají nesmrtelný pajšl. Přesně tak, řekl majitel, nalil si žitnou a dodal: Já, jak ta baba se napije s tou chutí z toho plecháče, dostanu takovou chuť, že se musím napít taky! A zvedl hranatou sklínku, která se zablyštěla jak benátský lustr, srazil kramfleky a hodil panáka do sebe. Vladimír a potom i já ulili jsme do dlaně několikrát trošku žitné, pomazali jsme si obličej a řasy a pečlivě vetřeli žitnou kořalku do šíje. Je to dobrý na plotýnky, řekl Vladimír, a tak voňaví anýzem jsme vešli do slunce a šli na pivo k Ferklům o tří baráky dál, abychom měli pohyb…

K Hausmanům jsme s Vladimírem chodili v bačkorách nebo pantoflích, protože to bylo za rohem. Když jsem si vzal do Prahy z Nymburka bicykl, jednou jsem si vypůjčil ještě jeden bicykl, do aktovky jsme si dali budíka, ten strašlivý dvouzvonkový budík značky Rosskop, který zvonil tak, že vstávali lidé o několik ulic dál, a že si vyjedeme na výlet k Hausmanům. A jen jsme vyjeli k sousednímu baráku, kde byla patentní výroba pohřebních svítilen, potkali jsme Egona Bondyho. Kýho šlaka, nevěřil Egon, Vladimírku, vy na bicyklu, kam jedete? Povídám: Egone, skočte si na špačka nebo vás vemu na rám, jedeme na zdravotní vyjížďku. Egon Bondy měl dobrou náladu, a tak si vyskočil na špačka a zahnuli jsme do Ludmiliny a pak i s bicyklem jsme vešli do průjezdu, opřeli bicykly o zeď a poručili jsme si pivo. Pan Vaništa se děsil: Co v chodbě s těma kolama? Kam jedete? Povídám: Doktor nám doporučil jezdit hodně na kole. A pan Vaništa: A vodkud jedete? Povídám: Od Fialů, od nás! A pan Vaništa křičel: To bude dneska hovno den! A najednou v chodbě v aktovce začal řinčet rakouský budík značky Rosskop a pan Vaništa naslouchal a lekal se, Bondy s ním. To je nějakej poplach, hasiči, do prdele, kurva fix! Nebo co? A pan Vaništa vyběhl, protože ten budík jak řinčel, tak strhnul bicykly a řídítka udělaly šmouhy a rysku v omítce chodby. A pan Vaništa už stál, držel aktovku, ve které řinčel budík, držel tu aktovku, jako by v ní byla puma nebo pekelný stroj. Vladimír klidně otevřel tu aktovku a vyjmul pořád řinčící budík, postavil jej na výčepní pult, ta dvě péra řinčela tak, že se budík pohyboval… A pan Vaništa vzal ten budík a hodil ho do dřezu a budík řinčel i v té vodě, tak sice, jako když dáte do křídlovky dusítko, ale řinčel dál… a pan Vaništa se smál, až slzel: Vopravdu je to nádhernej stroj, kam se kdo hrabe na starý Rakousko… když budík dořinčel, vytáhl jsem ho, tekla z něj voda, natáhl jsem ho, narafičil o kousek dál ručičku na zvonění a budík řinčel s ještě větší chutí a zvukem dál, vložili jsme budíka do aktovky, zaplatili a pak jsme vyvedli bycikly a Bondy vyskočil na špágra a zase jsme jeli ze zdravotní vyjížďky o ulici nazpátek domů. Egon Bondy nám udělal krásnou přednášku o tom, že když není Bůh a když neexistují přímo působící ideje, že hrdina moderní doby, aby dosáhl typičnosti, nutně musí být psychopatologický…

Jednou jsme kráčeli s Vladimírem dopoledne Karlínem, a když jsme přešli hostinec U zeleného stromu, divili jsme se, že ač léto, u dveří stojí sáňky. A vešli jsme do hospody, tam ještě na štaflích se kymácel malíř pokojů. Byl to pan Nejedlo, který bydlel u Vaništů ve druhém patře, který, tak jako Vladimír, trpěl strangulací, strašlivě rád pil a věšel se jednou dvakrát za kvartál na kliku, když manželka kráčela pavlačí, takže ho včas odvázala. Měl krásné hnědé oči jako srna a měl nás rád. Výčepní stolice byla zastřená ubrusem pocákaným vápnem, regály rovněž pod ubrusem, avšak u stolu seděli dva staříci, udělali si maličko místa na stole a čekali, až za pár hodin se začne šenkovat, oba byli už bezzubí, že bylo léto, tak měli jen kalhoty a pantofle, a už si ani nezapínali poklopec, na stole měli každý v novinách dva namazané chleby, dva štamgasti, kteří už dva dny hynuli, že se maluje, tak aspoň seděli a dívali se upřeně na ubrus přehozený přes výčepní stolici. Pan Nejedlo povídá: Kam jdete?, a tak jsme mu to řekli, že jen tak, a pan Nejedlo zavolal do kuchyně a vešel hostinský a přinesl nám lahvové pivo, dva staříci sepnuli ruce, tak přinesl i jim… a tak jsme seděli se staříky, hostinský dostal s námi náladu, nosil pivo, pan Nejedlo se kymácel dál a dál postříkával staříky i nás, a čím víc jsme byli plní cákanců, tím Vladimír byl nadšenější a tím dál a hlouběji vykládal o tom, jak rád se už od grafické školy věší, kopal jsem Vladimíra pod stolem, ale pan Nejedlo dál na nás upíral na metronomu štaflí se pohybující ty svoje veliké srní oči, malbytem zacákaní staříci chodili močit a už se nezapínali, oba se vyučili a šli jako kováři stejný den do důchodu, oba byli na tom stejně, protože byli vdovci a z domova jim ráno namazali chleby, dali si je na sáňky, aby ty sáňky přitáhli navečer domů. Tak to má být, pochválil Vladimír jejich zpověď. A potom jsme se s panem Nejedlem rozloučili, Vladimír mi pravil, že ten malíř má tak krásné oči jako secesní dívky, jako celý Jugendstil. Za tři dny nato nás pan Vaništa pozval na pohřeb hostinského, hostinský spolek Hostimil pochovával svého člena a pan Vaništa jak hostinský měl tak krásný hlas, skoro jako Benj amino Gigli, pak jsme šli na pohřební hostinu do hotelu Splendid a nakonec pan Vaništa řekl, že půjdeme k němu do hostince a že nám přehraje pásku a na ní natočený svůj hlas zpívající Adio mare a k tomu bude točit čerstvě naraženou dvanáctku. A když jsme taxíkem přijeli do Ludmiliny ulice, ač bylo k půlnoci, barák byl otevřený. Pan Vaništa vyskočil a křičel na barák: Co je to za způsoby, nechat barák rozglábený, ještě mě vykradou! A chtěl zarýglovat dveře, ale shora vynášeli zřízenci černou rakev, kráčeli na tenkých křivých nožkách, Vladimír, hlavu vztyčenou, zíral a ani nemrkl, dokonce se poprvně vyděsil… A předjelo pohřební auto ze stínu noci a lesklá rakev byla zasunuta a dolů po schodech sešla domovnice paní Válečková, bývalá uhlířka, pořád s mourem podmalovanýma očima, vrávorala, podrážkou zadupla rýgle veřejí a řekla: Láďo, jsem originál udělaná… víš, koho vynesli? Malíře pokojů Nejedla, voběsil se omylem na klice… myslel, že jde Růža, ale já jsem se s ní dala do řeči, vona držela kliku, zatímco z druhé strany se na ni věšel… von… Kdybych to věděla… řekla paní Válečková a její ruce byly tak veliké jako hokejové rukavice… Vladimír mi pošeptal: Doktore, kdybych se zastřelil, podložil byste mi kapesníkem hlavu?

Jednou Egon Bondy se uvolil, že nám přečte něco ze svých próz. Koupil si k tomu účelu krásně červeně puntíkovanou kravatu a potom se uvolil, že dojde s Vladimírem pro dva kbelíky piva, aby se před čtením uklidnil. Tak nejdřív přinesli dva kbelíky piva od Lišků, potom dva kbelíky piva ze Staré pošty. A nakonec se Bondy uvolil, že dojdou pro dva kbelíky piva k Hausmanům, že pořád ještě není schopen s důrazem přečíst svoji prózu, svůj artefakt. Avšak když přišli k Hausmanům, tak bylo zavříno. A Egon Bondy tloukl na dveře jednou pěstí, potom oběma, potom s Vladimírem tloukli cínovými kbelíky na zasklené výplně, naslouchali, ale pan Vaništa ještě neotvíral. Hergot kruci, křičel Egon Bondy, hej, putykáři, vstávej, básníci jdou pro pivo! A jednou ranou kbelíku vyrazil výplň, která s třeskotem dořinčela na betonové podlaze. Hej, ozdoby národa jdou pro pití a ty si tam hnípáš? hřímal Bondy, a když se sehnul, aby se podíval průvanem rozbitých výplní do výčepu, rozletěly se dveře a pan Vaništa vyletěl v trenýrkách, metrákový rozzlobený hostinský s bejkovcem v ruce, avšak když uviděl Vladimíra, kterého měl rád; ztuhnul s napřaženou zdviženou paží, ze které tryskal bejčák, býkovec, ocelovým drátem vycpané býčí přirození. Co si to dovolujete? křičel Egon Bondy, zatímco Vladimír spínal ruce, vy jeden putykáři, vy jste vztáhnul ruku na básníky, he? křičel Bondy, ale pan Vaništa se rozkřičel taky: Kdo bude platit ty rozbitý výplně, kdo, kdo, kdo? A Egon Bondy: Okamžitě nám našenkujte dva kbelíky piva, pivo pro básníky! poroučel a pan Vaništa opět zdvihnul bejkovec, ale Vladimír jej očima prosil. Tak vy takhle? rozkohoutil se Egon, víte, kdo já jsem? Já jsem básník Egon Bondy! Ale pan Vaništa: S tím mi polibte prdel, ale kdo mi zaplatí ty výplně? Já, jak seš básník, tak ti dám přes držku! A Egon Bondy hřímal: Komu? Mně, básníkovi? No počkejte, já to na vás řeknu filozofovi Zbyňkovi Fišerovi a ten vám nabije držku…! křičel Egon Bondy a já už jsem doběhl a zadržel ránu bejkovcem, tím ocelovým drátem vycpaným býčím přirozením, a volal jsem: Láďo, všecko zaplatím, dyk je to vopravdu básník, copak nevidíš? A pan Vaništa zvadnul, zarudlý krk se uvolnil, ruka s bejkovcem klesla, usmál se a řekl: A víš, doktore, že jo, že to je básník? Já jsem ti to poznal hned, jak roztřískal ty výplně, tak pojďte, hoši, dál, tak říkáš básník? Trošičku nervózní, ale kdo má dneska bejt nervózní, když ne básníci, co…? A tak nám Na hrázi Věčnosti Egon Bondy četl krásnou prózu o Antonínovi, jak šel přes státní hranice do Bavorska a co všechno zkusil za čtyřiadvacet hodin, ještě dvakrát s kbelíky jsme skočili pro pivo a pak teprve Antonín po strastech, když už myslel, že ta chalupa před ním je bavorské stavení, když s jásotem k ní doběhl, viděl, že je to zase ta chalupa, od které vyšel. A Egon Bondy propadl hrůze, že už všechny hospody zavřou a že budeme trpět žízní, tak vzbudil paní v přízemí, tam, jak býval mandl, a vypůjčil si od ní konev a kbelík a všichni tři jsme si ještě koupili do všech nádob pivo. Když jsme všechno vypili a Egon Bondy, aby z něj neteklo pivo, chodil s hlavou vztyčenou, jako by měl páteř v gypsu, Bondy se teprve uvolil, abychom jej doprovodili na tramvaj. A když jsme čekali na hlavní, Egon upadl naznak, hlavou sjel po roletě, když napřed do ní strašlivě udeřil. A to byla roleta, za kterou byly kanceláře SNB, a taky vyběhli dva příslušníci a s rozepnutým kabátem staršina, Bondy ležel na zádech, pomohli mu se posadit, a všech třicet stránek o Antonínovi, který šel přes hranice, ty stránky byly rozhozené po zemi, tak jako se nabízejí losy třídní loterie. S Vladimírem jsme hrůzou ani nedutali, ale Egon Bondy: Staršino, copak to nevidíte, ksakru! Sbírejte mi můj text, himl, hoďte sebou, ať do toho nevjede tramvaj, kurva fix! A mladí esenbáci sbírali ty stránky o Antonínovi, který chtěl opustit rodnou zemi do nepřátelského Bavorska, a staršina, tak jak mu podával ty stránky, díval se chviličku do textu, někdy setrval skoro na celé stránce a přikyvoval, aby když zvolna dojela skoro prázdná tramvaj, dal bradou znamení, a mladí esenbáci pomohli Egonovi Bondymu do elektriky, a rozjíždějící se Egon Bondy zpíval, třásl v prstech sevřenými stránkami, které mu podal staršina, Egon zpíval: Nikdo vo mně neví, že jsem marxist levý… a staršina řekl smutně: Na vobě ruce… a mávnul rukou a mladí esenbáci vklouzli do teplých kanceláří a staršina na posledním schodu se obrátil a řekl: Dobrou noc! A s hromovým rachotem stáhl roletu. Vladimír řekl: Ten Egon Bondy je stejně roztomilý a čiperný klučina, uspořádal nám příjemný večer… já ale asi budu blinkat, budete, doktore, taky…?

Vladimír, když bydlel Na hrázi Věčnosti, a ostatně tak nosil brýle i později… spíše ty brýle používal jako lorňon. Když bylo něco hodno jeho pozornosti, tak používal brejle tak, jak byly složené… jako nějaký přísežný znalec písma nebo filatelista… rád také nosil brýle, kterým něco chybělo, buďto jedno sklo, ale ještě častěji jedna z těch přípon, které se zasunují za ucho. Někdy, aby Vladimír zvýšil svůj přirozený půvab, tak přeražené brýle si drátoval, jindy si chybějící příponu přivazoval k okulárům provázkem, někdy ten provázek byl na uzel, který byl těsně ustřižený nůžkami, jindy ten špagát visel skoro až k bradě… vždycky to však bylo zařízeno tak, aby to bylo výtvarné, aby to slušelo… Vladimíra totiž nikdo nezastihl, aby nebyl výtvarný, sošný, tak jako v přírodě je srnec nebo divoká kočka…

Když Vladimír měl druhou svatbu v Krumlově, tak jsem byl pozván za svědka. Avšak jaké překvapení, když jsem nastartoval auto, tak jsem se nedostal z Prahy ani centrem, ani zadem, protože přijely spřátelené armády, aby likvidovaly to, co tady nebylo. Tak jsem se vrátil domů a šel jsem na výstavu do Valdštejnské jízdárny, tloukl na vrata, ale výstava byla odložena, protože přijely armády. Když se to dozvěděl Egon Bondy, křičel: Kurva fix! Ten Vladimír! Budu já mít taky někdy takový štěstí, aby kvůli mý svatbě se uvedlo do pohybu tolik armád? Jediný, co bylo krásný, doktore, když jsem poslal po vás pozdravení Rudimu Dutschkemu, že jste vstupoval s pozdravením do jeho baráku, zrovna když vynášeli Rudiho s prostřelenou hlavou. Ale pět armád v pohybu, aby zabránily svatbě, to je už něco, na to se já nikdy nezmotám! A proč? Protože Vladimír přitahoval vždycky velký události a neštěstí. Tak je to. Kurva fix, ten má štěstí!

Seděli jsme s přáteli U kocoura, hned naproti výčepu, Vladimír vedle básníka Maryska, který v letech padesátých taky přišel na Hráz Věčnosti se třemi kufry a bydlil s námi, spal za odstavenými kuchyňskými kamny, protože mu bylo neustále zima. Vladimír více než desetkrát chtěl sprovodit básníka Maryska ze světa jen proto, že mu pan Marysko při každém setkání kladl tu samou otázku: Uměl byste námalovat ruku? A Vladimír se pokaždé strašně rozčilil a pod našimi okny pilníkem si brousil sekyrku… dnes však na otázku pana Maryska: Uměl byste namalovat ruku? Vladimír se jen usmíval… A tak jsme seděli v pohodě s přáteli U kocoura, pan Čihák, který přešel od Zlatého tygra, točil fantastické hladinky, když se otevřely dveře, ruka odhodila červený závěs a do výčepu vstoupil režisér Forman, doprovázený svým asistentem Passerem, a když se slavný režisér zadíval k našemu stolu, začal nadšeně křičet: Ranidlo, ranidlo! Ranidlo! A ranidlo! A díval se do kouta na Vladimíra a znovu křičel: Vzpomínáte si? Ranidlo! No tak! Rozžhavený hák vznášející se nad mými klouby! A všichni jsme se dívali s obdivem na Vladimíra, jaká nádherná událost visí zase ve vzduchu Kocoura, avšak Vladimír si nemohl vzpomenout, jen se vztyčil, napřáhl ruku a pan Forman kráčel ke stolu, podal Vladimírovi ruku, díval se však na pana Maryska, básníka, který shrbený pod tíhou sexuálních a erotických problémů seděl vedle Vladimíra, a Forman se posadil, položil ruku na rameno básníka a nejen našemu stolu, ale i stolům sousedním nadšeně vykládal: Jste vy pan Marysko? Jste! Učil jste za protektorátu hudbu v Čáslavi? Učil! Tak já jsem váš žák, desetiletý tenkrát Miloš Forman! Pánové! Pan Marysko mne při každé stupnici něžně tloukl dubovou holí, které říkal ranidlo. No tak, ranidlo! A já jsem říkal jednou: Pane učiteli, já hraju špatně, že je tady zima! A pan učitel Marysko pravil: Správně, žáku Formane, jdi k oknu a řekni, co tam vidíš? A já se díval z okna na náměstí a pravil jsem: Vidím tam, pane učiteli, sochu buditele, kněze Ulického. A pan učitel Marysko: Správně, žáku Formane, a co je podstatné na té soše? A já jsem řekl: Pane učiteli, že nemá ruce, protože mu je jeho nepřátelé uťali. A pan učitel Marysko zvolal: Správně, žáku Formane, a ty, když budeš hrát tak jako hraješ, tak dopadneš taky tak… a pojď cvičit, rozpálené ranidlo je připraveno! A já jsem pak hrál stupnice a pan učitel Marysko vytáhl z kamen rozžhavený hák a vznášel mi ho nad prstíčky a hřímal, tak když je ti zima, musejí se kloubečky nahřát, nahřát… Volal všem pan Forman a všichni byli nadšeni a řičeli smíchem, gratulovali panu Formanovi, který se celý tou slávou narovnal, a nikdo si nevšiml, že Vladimír pořád stál, pořád měl ruku napřaženou tak, jak mu z ní vyzul pan Forman svoji, Vladimír zíral do ohniska nějaké zkázy, pak zaplatil, nikdo si jej nepovšimnul, a Vladimír tiše vyšel, za sebou dveřmi přiskřípl ryčný smích a hlahol a volání: Ranidlo! Ranidlo! Ranidlo…! Když se to všechno dozvěděl Egon Bondy, kterému na zkoušku vytrhli osm zubů, Egon zajásal: Chachachachááá! Konečně! Konečně! Konečně! Konečně poetické nadskutečno uzavřelo svoje zázračné kohoutky, konečně opustilo Vladimíra, konečně je konec jeho vítěznému chachachachááá! jásal Bondy opuchlými tvářemi, avšak hned dojásal a pravil hlasem plným zlé věštby: Takhle bych jásal před deseti lety, ale dnes nejásám, protože to, co se stalo U kocoura, jsou vstupní tympány nejen do Vladimírovy osudové symfonie, ale i bubny do mé ronivé a léčivé melancholické imaginace… protože já a Vladimír jsme dvě ohniska té samé elipsy, dvě spřažené nápravy… jsme napsaná a zaprotokolovaná firma tak jako Wichterle a Kovařík, Laurin a Klement… Jaj aj aj aj! zanaříkal Egon Bondy a sepnul své bílé a jemné ruce a hodil je nad sebe do černého vzduchu hospody U Bonaparta, a zvrátiv hlavu, tiše naříkal, aby pak prudkými gesty, dirigentskými, rychle, na důkaz smutku, jedním rycnutím klopy kabátu urval všechny knoflíky a vysypal si na hlavu popelník i s doutnajícími vajgly… takže mu chytily ty jeho krásné, tesknotou namaštěné vlasy, že hosté jej museli uhasit pivem. Kurva fix! křičel potichu Egon, to všechno ten klučina Vladimír.

Tu noc, co se to Vladimírovi stalo, to ráno jsem viděl doktora Drvotu, jak vyletěl po schodech na dvůr, už z dálky jsem viděl v jeho očích neštěstí, caploval klikou, pak tloukl na okno, přicláněl si rukou oči, aby skrz sklo lip viděl, jestli jsem doma, stál jsem mezi dveřmi, které jsme s Vladimírem před lety zazdili a pak zase odezdili, stál jsem ve stínu a srdce mi tlouklo, pak jsem viděl vzdalující se záda psychiatra, vedoucího linky důvěry, jak sestupuje, a už jen busta a už jen hlava a vzdalující se klobouk… a lehl jsem si na zem a naslouchal minulému času, který se navracel tak barevný a sytý, čas vyplněný tunelem, který začal prvním setkáním s Vladimírem na Staroměstském náměstí, když ráno ve čtyři jsem se myl v kašně u rybiček a Vladimír také, ten přerušovaný tunel, kdy jsme se neviděli, abychom se zase setkali, navázali provázek a pokračovali v tom a tam, kde jsme přestali, viděl jsem, leže na zádech na koberci, že tunel se nekončí, ale napřimuje se, a Vladimír že dnes v noci odstartoval do Vesmíru po rozjezdové ploše, kterou si už dávno připravil, na kterou se trénoval, cvičil… A pak znovu někdo tloukl děsně na dveře a zase na okno a pak střídavě na okno a dveře jako tympány rozdílného ladění, viděl jsem skrz záclonu vyjevenou a popelavou tvář Vladimírovy sestřenky, která se ježila zděšením a hrůzou, a já jsem už měl z druhé strany potvrzeno a jisto, že s Vladimírem je definitivně konec, a shledal jsem, že se nemohu postavit, že mohu jen tak ležet na zádech a nemrkajícíma očima zírat do stropu… A pak i sestřenka seběhla po schodech, pomáhal jsem ji tlačit do zad svýma očima, pak bylo dlouho ticho a na dvůr se přes vysokou zeď sesmeklo slunce, oslnivé, slavnostní… a do tohoto slunce vběhl Egon Bondy, díval se nepřátelsky na okna a zamčené dveře a pak taky tloukl a volal, pak naslouchal tichu, potom odběhl doprostředka dvora, otočil se, rozpřáhl svoje něžné ruce, nabídl své dlaně a tepny slunci, zvrátil vousatou a vlasatou hlavu nazad, teď hlavu plnou svatozáře, vonící a sršící prazdrojem, a volal plný extáze, jako doctor extaticus: Mein gutester Herr Vladimír! Teď už je odzvoněno fenomenologickým stressům, teď už je amen s adaptací, teď už tě nezajímá ani existence, ani imaginace, ani transcendence, teď už tě nezajímá dokonce ani metafyzika. Mister Vladimír! Teď letíš rovnou tam, kde žije a je podstata nelidských a tak lidstvu potřebných věcí. Loučím se s tebou jen na chvilku, protože moje útěcha je taky jen ontologie, neviditelné a přece skutečné království, do kterého teď vstupuješ daleko silnější raketou, než je raketa Apolla 12! Nepotřebuješ se nechat vynést nejdřív na oběžnou dráhu, ale ty rovnou letíš bez přestupního lístku, cestou milosti zrovna tak, jak zasahoval starý, ale mrtvý Bůh. Monsieur Vladimír! Teď tě vidím, jak letíš naznak, zapnut do poklopce ontologie, rovnou do samotného středu rovnostranného trojúhelníku, rovnou do centra a centrály bytí…! Panie Wladimirze! Panie Wladimirze! Panie Wladimirze! Co tady křičíte, co tady hulákáte a ze spaní rušíte mý dítě? volala paní Slavíčková, dobrá matka, z balkónu pavlače, chcete, aby můj Jeníček dostal zase psotníček? A měla pravdu, tu krásnou pravdu střežící matky, zrovna tak jako Vladimír měl pravdu těch, kteří nás výtvarně předešli, tak jako jsem měl pravdu já, ležící nehnutě ochrnutý neštěstím na dně svého pokoje, zrovna tak měl pravdu Egon Bondy, proměněný ve Zbyňka Fišera, který hřímal svoji pravdu z odpalovací rampy dvora Na hrázi Věčnosti v Libni…