Текст книги "Něžný barbar"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 6 страниц)

Když Vladimíra začalo bolet na prsou nebo měl v paži revma, tak vždycky si kupoval obyčejnou žitnou, takzvanou čistou anobrž režnou, kterou si natíral prsa nebo tenisový loket. Když ho bolelo tuze v krku, namáčel si šátek do žitné kořalky na obklady na krk, když měl horečku, tak půl flašky jsme vypili a ostatní do ručníku a obtočil si tím hruď, protože to tak dělala jeho babička. Jináč jsme každou zálohu a každou výplatu už dopředu věděli, kterou kořalinku si koupíme, to jsme už věděli skoro celý rok dopředu, postávali jsme před krámy s kořalkami a vybírali si, uvažovali, přeli se, která bude asi tak odpovídat naší právě jsoucí mentální poloze. Někdy jsme si kupovali kořalinky dvě a míchali je, tak třeba láhev rumu je výborná, když se smíchá s griotkou, láhev rumu je také tuze lahodná, když se smíchá se zelenou fefrmincovou kořalkou, tato syntéza se jmenovala rytmajstr, jindy jsme míchali žitnou kořalku s rumem jako takzvanou zednickou… anebo jsme pili každou láhev extra, vždycky ale po kalíšcích… tak se z toho vyvinul rituál. Láhev jsme zamykali do příborníku, který tam nechala paní domácí, vždycky jsme odemkli, obřadně nalili, pak jsme zase kořalinku zamkli a přivoněli si, ťukli si a pak jsme každý podle povahy kořalinku pili, někdy ex, jindy usrkávali, pochvalovali, a když jsme dopili, tak jsme zase chvíli něco psali, ale ani ne za čtvrt hodiny jsme už zase stáli před příborníkem a odmykali jako kněz hlavní oltář a zase jsme si nalívali další skleničku a zase jsme pili a divili jsme se, jak zkraje z láhve málo ubývá, ale s lahví to bylo jako s dovolenou, nejdřív to jde pomalu a pak poslední týden už dny padají tak jako skleničky do našich hrdel, protože my jsme vždycky cenili na kořalince to, jak viditelně jsme se stávali lehčí a lehčí, jak jsme dostávali nadšení, jak jsme se přitrouble usmívali a jak nás ten alkohol a to odmykání a zamykání příborníku spojovalo tak dlouho, až jsme svorně prohlásili, že tuhle skleničku jsme už neměli pít… A pak jsme se odbatolili každý do své postele a sledovali jsme, jak alkohol dostává v útrobách a hlavě opačné znaménko, jak se mění v krásná snění, v krásný spánek, který ráno vystřídala tupost hlavy… A nikomu jsme z téhle zálohové a dobírkové láhve nedali ani stopečku, na to jsme měli lahve jinačí, tohle bylo jen naše tajemství, když někdo přišel, tak jsme každý schovali skleničku pod svoji postel a nevypili jsme jeden bez druhého ani slzu, protože to byla jen a jen naše záležitost, jako moje pití kávy, které si udržuji dodnes, kávu musím pít jen a jen sám, sakrálně, jen sám vychutnávat usrkávání kávy, kouřit tři silné cigarety a navozovat si tak krásnou meditativní náladu, že kdokoliv přišel, uhasil jsem cigaretu, nedopil jsem kávu, nechal jsem celý ten obřad ladem, zrovna tak jako s Vladimírem jsme otvírali a zavírali krásný příborník, který když Vladimír definitivně opustil Libeň, jsem na jeho počest otvíral a popíjel sám, avšak bez Vladimíra to bylo znesvěcení hostie, a tak jsem ten příborník od paní domácí koupil a sekyrkou, tou, kterou přede mnou Vladimír schovával, tou sekyrkou jsem rozbil ten kus nábytku a po částech spálil v kamnech poslouchaje, jak a s jakou chutí plamen hučí a mlsá tou kořaličkou a vzpomínkami napojené dřevo…

Vladimír uměl tak jako já hovořit se zvířaty, kdykoli potkal kočku, hned jí nastavil prst a navázal dotknutím se čenichu s kočkou komunikaci a říkával: Doktore, kdo kamarádí se zvířátky, zadarmo kamarádí s Bohem, a tak jednou ranou propojuje a spojuje to nejnižší s tím nejvyšším a uzavírá kruh, zrovna tak jako já ze všech těch odpadů fabriky grafickým listem fičím k těm nejvyšším poryvům svého ducha. Chachá…! A tak se stalo, že když jsme jednou vyšli nad Kelerku, tam, jak je rybníček, dřív s vrbami jako z Erbenovy pohádky, a když jsme se šli podívat do hospody U mluvícího psa, kde opravdu byl vlčák, který docela zřetelně poslal hosty do prdele a ještě přesněji vyslovil hovno, vraceli jsme se přes prosecký hřbitov, zarostlý po celé svaté zemi břečtanem, došli jsme k proseckému kostelíku, a když byl otevřený, vešli jsme tam, protože tenhle kostelík byl nedávno skoro tisíc let starý… a tam uklízečka utírala lavice a s ní chodil krásný kocour, takový, jako já mám rád, mourovatý s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou a růžovým frňáčkem, a ten kocour chodil po lavicích, a když uklízečka poklekla a utírala oltář, kocour vyskočil za ní na pódium, seděl vedle zvonku na pozdvihování a díval se tak, jako že je ministrant nebo kostelník nebo ještě něco víc, jak se obával Vladimír… Pak uklízečka skončila, poklekla a hluboce se poklonila a kocour kráčel za ní, zamkla kostel a vešla do fary a kocour taky za ní. Když jsme s Vladimírem šli v neděli na mši, bylo to tak, jak to předpověděl Vladimír. Při velké mši seděl kocour vedle zvonku, díval se tak na oltář, že když jsme se otočili, uviděli jsme, že žádná lidská tvář nejeví tolik pobožnosti a tolik moudrosti jako ten kocour, takže Vladimír mi pošeptal, že ten kocour, co se zálibně dívá na službu konajícího faráře, buzarem je v komunikaci rovnou s Bohem a Bůh přes faráře zase prostředně je v přímém spojení s kocourem, takže ve výjimečných případech kocouří předcházejí vlažné věřící, a v nebi že musí být plno koček. Když se tuhle úvahu dověděl Egon Bondy, řekl ztrápeně: Já si du rovnou lehnout, kurva fix, kam ten psychopat na to chodí? A nepudu si lehnout, já sebou tady hned praštím, ať mě vodveze sanitka, ale ne ta vobyčejná, ale ta s tím modrým křesadlem na čele… to bude ksakru zase noc…!

Jednou U města Rokycan Vladimír ztuhnul a zíral do kouta. Dívám se na Vladimíra a vidím, že něco mimořádného se děje v koutě hospody. Bachor, pravil Vladimír, vlaštovky v letu, když jsem ještě nechápal, dodal a zaviklal ukazováčkem spodními zuby. Aha, povídám, aniž bych se otočil, maminka tam z termosky lžičenkou vybírá horkou kaši, napřed ji ohřívá v ústech… Nebo chladí, dodal Vladimír, a já jsem pokračoval: A pak z úst do úst dítě krmí. Vladimír kývl hlavou a pravil: Ne. A já jsem záporně vrtěl lebkou a tvrdil: Ano. Aha, zvolal jsem tiše, milenci si dávají polibek jazykem a ona prosí, aby on jí dal sliny. Vladimír vrtěl záporně hlavou a pravil: Ano. Radostně jsem přikývnul a povídám: Ne. Vladimír: Doktore, slibte mi, až takhle dopadnu, že mne budete taky tak… to. Povídám: Slibuju, a vrtěl jsem záporně hlavou. Pak jsem se otočil, abych viděl objekt Vladimírova dojetí. Dva přátelé seděli u stolu, jeden žvýkal pořádně, druhý jen tak mlel ústy… A teď jsem to viděl! Ten, co žvýkal pořádně, teď vyplivnul na talíř rozžvýkaný salám, ten bezzubý jako nějaké haše pojídal vidličkou a nožem to, co mu přítel rozžvýkal. Ungelt, povídám. A Vladimír se zamyslel a vrtěl záporně hlavou, ale že se usmíval, viděl jsem, že vidí tam na fresce toho starce, jak dostává pít z prsu krásné mladé ženy. Krizovní situace, řekl Vladimír. Povídám: A za války? Vladimír pošeptal: Hrůza… víte, že bych to někdy zkusil? A vešel místní – asi blbeček – přišel k našemu stolu, srazil boty, až to cvaklo, a hlásil: Pane Eliáš, tu zelenou stříkačku jsme natřeli na červeno! Vladimír pravil: Já nejsem Eliáš, já jsem Hiob. Eliáš je tady, a ukázal na mne. A nádherný debil mi hlásil, že tentokrát tu červenou stříkačku zase natřeli na zeleno…

Vladimír pozoroval dalekohledem havrany letící zvolna nad Libní přes Šlosberk někam do Chaber. Pak odložil přístroj a řekl: Doktore, nej moudřejší pták na světě je havran a vrány. Žádný lety v šiku, žádný polovojenský útvary na nebi, každej se fláká, jak mu to jde, a cíle dosáhnou zrovna tak. A potom, jak j sou skromný. Takoví černí Diogenesové to jsou. Když padnou na pole, tak si dají osení, když osení není, tak strniště, když dojde strniště, tak se dají do stohu slámy nebo hnoje, a stačí jim to. Jak si teďky nasadím ten můj černej rabínskej klobouk, jako bych si na hlavu posadil havrana. A černý rolák si na jejich počest koupím taky. A potom, hnízdějí a v tisících se líhnou v korunách stromů zámku barona Chotka ve Veltrusích, a když přijde zima, tak jich jsou plné stromy v Bohnicích, takže blázni jim říkají bohnický slepice. A pak, staří havrani mají čich na střelnej prach, jak někdo jde s puškou, odletějí. A potom, doktore! Doktore! Viděl jste na silnici přejetýho havrana? Já ne, vlaštovky, drozdy, bažanty, koroptve, zajíce, ale havrana ne! A proč? Má tak přesnej radar, že odlétá pomalu, ale skoro těsně s pohybující se kapotou. Mít mozek jako havran, tak grafice pochčiju prsa na padesát let dopředu. Jak říkám, doktore! Havran, to je můj pták… A tak jsme kráčeli a stavili jsme se na pivě Na korábě u pana Müllera, tatínka toho nejrychlejšího hokejisty, kterýho přivezli z Garmisch-Partenkirchenu mrtvýho, a nikdo nevěděl jak. Vladimír dlouho si prohlížel pana Müllera, který ale byl veselý a točil pivo a žertoval, jako by se nic nestalo. Tak to má být, řekl spokojeně Vladimír, jako havrani, dodal, avšak když větrák vysál kouř, na zdi se objevila fotografie kudrnatýho hokejisty v předklonu, jak se opírá o hokejovou hůl, a brusle se mu třpytily jako ty jeho vlasy a úsměv široký skoro jako rozpětí bruslí. A rámeček v rožku měl malou úhlopříčnu černého flóru. Pan Müller špláchal sklenice, a dívaje se na fotku, řekl: Jen se tam podívám, už mě polejou slzy…

V Libni, Na hrázi Věčnosti v č. 24, v tom zadním traktu, jak jsme s Vladimírem bydleli, byla kovářská dílna. Kdysi. Nemohlo tam jít slunce, tak byl ten zadní trakt z nouze stavěný, a tak když ještě bylo šero nebo pod mrakem, tak jsme nemuseli svítit, ale jak slunce pralo do protějších baráků a fasád a střech, tak v těch našich dvou pokojích byla tma, a tak jsme svítili elektrickými stahovačkami. A aby paradox byl dovršen, tak největší zima v tom našem bytě byla v květnu, červnu, kdy se teprve potily zdi z těch zimních měsíců, a když se vešlo z teplého dvora do našeho bytu, každý se otřásl, jako by vešel do lednice. Ale zase v zimě, v těch z opuky stavěných zdích, ty vydávaly teprve teplo, co se v nich akumulovalo v horkých letních měsících, a tak jsme ani nemuseli topit. Vladimír, ten netopil v zimě vůbec, jedině v létě, když přišly letní zimy. Vladimír, protože tenkrát studoval Leonarda da Vinci a chtěl být vynálezcem a zlepšovatelem, tak zavedl takzvanou soustavu Vladimírových zrcadel do oken, která se velice ujala. Někde jsem našel nebo uzmul, ani nevím, snad jednou si vzpomenu, jak jsem k těm zrcadlům přišel, zkrátka jsem dovlekl deset velikých obdélníkových zrcadel, která akorát se vešla mezi okna a na prkno uvnitř oken našich pokojů, a tak zákonem odrazu světlo ze dvora se vrhalo buzarem na strop, který v těch temných pokojích zářil, že kdo vešel, tak se polekal. A navíc Vladimír ze zrcadel, co zbyla, do dvou dveří se skleněnými výplněmi, zvnitřku hřebíčky zaťukal do dveří po dvou zrcadlech, takže kdo vešel a chtěl vyjít, tak se spletl, protože v zrcadle viděl kus pokoje za sebou, a navíc na zadní stěny Vladimír přišrouboval dvě ohromná zrcadla ze zkasírovaných restaurací, přes celou stěnu zrcadla, takže kdo se díval ze dvorku, tak se vždycky polekal, že vidí Vladimíra nebo mě dvakrát nebo celou ohromnou společnost, zatímco jsme tam byli jen tři. A tak se stalo, že když k nám přišla zadarmo uklízet paní Šulcová, ta, co chtěla, aby Vladimír šel na kněze, a přinášela mu šaty z těch zabitých, co dostávala z Bulovky od zřízenců po tragických neštěstích, tak vešla, postavila si vedle dveří kbelík s hadrem a držela pořád ruku na klice a mlela si svou o poslání božím, co se jí v noci zdálo, a o Vladimírkovi, to zrcadlo ji ve dveřích každou chvíli spletlo tak, že myslela, že ten kbelík, co se tam zrcadlí, že je na chodbičce, takže každou chvíli se vyklonila do zrcadla a dala si ohromnou ránu do čela, pak když viděla kbelík, že je u jejích nohou, tak jej zvedla, a když se viděla na zadním ohromném zrcadle s kbelíkem, tak rovnou kráčela do toho zrcadla na dvůr, takže Vladimír ji musel vrátit ke dveřím, aby začala umývat dveře, ale ona, když se podívala do toho zrcadla na dveřích a dole v tom zrcadle viděla kbelík, tak se vyklonila a brala ten kbelík ze zrcadla a zase rukou šmátrala v zrcadle, jak to dělají koťata, a nakonec domnívajíc se, že ten kbelík, co jí stál u nohou, je v zrcadle, klopýtla o něj a hlavou narazila tak do dveří, že jsme jí vylili radši kbelík a museli jsme ji vyvést nejen na dvůr, ale i ven, a i tam dělala chybné výkony, takže Vladimír ji vedl až do toho magacínu, tam, jak jí v noci o loňských vánocích krysy snědly celou vánočku, i když s ni ležela na prsou v posteli. Egon Bondy, když uviděl tu soustavu Vladimírových zrcadel a slyšel vyprávění o paní Šulcové, zvolal: Aha! Já vám vletím na špek. Já, kterej jsem překládal Morgensterna! Tak ještě za světla nanosil tolik piva, že seděl na židli, dělal přednášky o surrealismu, o Dostojevském, měl nohu přehozenou přes koleno a díval se, nemohl se na sebe vynadívat, dokonce byl uštknut svým obrazem v tom velikém zadním zrcadle, že ani oka ze sebe nespustil, koketoval se sebou, pořád jen klopil oči a už se navracel, aby tím víc vychutnal pohled na sebe, který zřejmě se mu líbil. A tak v půlnoci, když jsme ulehli, probudil mne takový zvuk, jako když teče vodovod… pak znovu, rozsvítil jsem a Egon z těch patnácti piv právě domočoval zbytky toho třináctého, spokojený, na koberec. Povídám, to nemůžete jít, vy vole, ven? A on si lehl a pravil: To tak, praštím se někde o zrcadlo! A zase spokojeně spal dál, jeho botky zářily v ohromném tratolišti moče jak dvě bárky v zálivu a já, rozzloben, do každé boty jsem se mu vymočil. Ráno, když se Egon k desáté hodině probudil, to už jsme byli dávno v práci, stál v zadumání u dveří, díval se do zrcadla a hladil si bradu a najednou, jak se díval nepřítomně do zrcadla, uviděl svoje dva střevíce. Kdo mi je dal na chodbu? Kurva fix! To Vladimír! zařval, a jak se naklonil, aby uchopil svoje botičky, udeřil čelem do zrcadla. Nejdřív se díval, jestli pan Kaifr spí, který měl po noční, pak se tiše obul a tiše vyšel. Odpoledne jsem koupil tři kila zelí a drhnul z červeného à la perského koberce paní bytné to zaschlé tratoliště básnických chcanek. A usmíval jsem se, protože jsem měl Egona Bondyho tak rád, skoro ještě radši než Vladimíra, a to už je co říct.

Jednou jsme se s Vladimírem rozjeli do Hradových Střímelic, tam že je nejstarší hostinská ve střední Evropě, jednadevadesát let je na hospodě, točí pivo, recituje Hálka a všechno zná nazpaměť, co si pamatuje z četných románů. Vladimír byl nadšený. Nejhezčí ale vyprávění nikomu nevypravovala, jedině Vladimírkovi, jak dvacet let měla tolik práce, že nemohla jít ke zpovědi, tak napsala farářovi všechny svoje hříchy a farář, když přišel dát jí svoje rozhřešení, tak jí je musel dát na štaflích, protože ona zrovna ten čas nahoře čistila okna… Pili jsme zelenou kořaličku a pak přešel nějaký průvod masek, z tmavého šenku tam všichni venku se třpytili jako tyrolské ubrusy polité zavařeninou a všelijakým želé… Co chvíli se ze šenku vynořila tvář té stařenky, šaty měla takové barvy jako přítmí, takže ať jsme se namáhali sebevíc, viděli jsme jen její tvář a pod tváří půllitr… Když jsme potom šli někam dolů s kopce do Čerčan na dráhu, viděli jsme ve statku stát ženskou, ale jen když se pohnula, vrátka za ní byla zelená s podélnými šedivými pruhy a ta ženská měla taky tak zelené a pruhované šaty, že jen ve vrátkách zářila její posmrtná maska. Když jsme přeskakovali potok už skoro v lese, potůček, který tekl mělčinou písku, v dáli svítily ohně a zpívaly tam ty masky, tančily a mihotaly se a řvaly jak pohani… Vladimír stál zasažen… Ten, který vedl průvod s praporem klubu, teď ležel naznak v tom mělkém potůčku opilý a voda se přes něj čeřila, jak kulmovala jakoby roletou, tak jen několik centimetrů ten vodní povlak se vlnil přes ležícího opilce, který se usmíval a měl pod hlavou hladký valounek křemene a spokojeně oddychoval, zatímco přes prsa vodou se mu třepotal mokrý prapor…

Vladimír jednou vykládal cestou na pivo: Moje příští grafika bude sametová. Znáte to? Automaticky kopete do kamínku levou, pak pravou. Hromádka mosazných pilin. Patnáct vteřin, mrknu tam. Je to krásný! Doktore! A sametový! Víte, jsem nakonec rád, že jsem debil… Zahnuli jsme do Skořepky, že půjdeme do Konviktu. Pan Fišer, bývalý řeckořímský zápasník před padesáti lety, teď zápasník se sklerózou, seděl před domem na židličce, a protože pan Fišer nikam jinam nechodil na pivo než k Tygrovi, tak na nás mával, tak jako celý den na všechny chodce, a zalamoval rukama: Zpátky, zpátky, dneska je sanitární den. Katastrofa…!

Jeden čas, kdy jsme s Vladimírem trpěli obdobím obscénity, hledajíce materiály, abychom popsali Poctu Georgu Groszovi, sbírali jsme nápisy na záchodech, ve fabrikách a v hostincích a opsali si jich několik desítek, vešli jsme omylem i na dámskou toaletu na nádraží ve Veleslavíně, ale zřízenci na nás vtrhli, zarýglovali jsme se tam a nastal křik a volání a přišel i přednosta, a tak jsme se odrýglovali a všichni se na nás vrhli jako na dva pornografy a zvrhlíky a vinili nás, že jsme na záchodě čekali na dívky školou povinné, které jsme chtěli pohlavně zneužít. Když jsme ukázali zásobník nápisů ze všech možných záchodů, pak přednosta odvolal první tvrzení, ale setrval a trval na tom, co prohlásil, že jsme dva homosexuálové a že jsme chtěli ukájet svoje chtíče na záchodě ve Veleslavíně a ta sbírka pornografických nápisů je jen chrastítko, které má odvádět pozornost… a nejdřív nám naplil do tváře, pak i zřízenci, protože u obyčejných lidí je homosexualita v kromobyčejném opovržení. Jen nám ale otrnulo, sbírali jsme dál, a tak jsme se dostali na dámskou toaletu na filozofickou fakultu, kam jsme se dostali pod záminkou přednášek o revoluční činnosti v Africe. Tam jsme našli krásný nápis: Holky, mě včera jebal černoch! A pod tím bylo dívčí rukou dopsáno: A jakýho měl paťáka? Nejmíň kilovýho! Vladimír byl z toho nápisu celý divoký. Řekl: Já jsem si myslel, že jen já mám takový vilný obrazy, a teďky vidím, že to je obecný… Když se tohle dozvěděl Egon Bondy, sepnul ruce a tak sepjaté je hodil nad hlavu a úpěl: Ježíši, dyk vy dva lotři mě vykrádáte, aniž byste vo tom věděli! Dyk já teď rozpracovávám v potu tváře větu: Sexus je anonymní, eros je adresný… Všichni jsme na jediný sexuální lodi, každý však pluje pod svojí erotickou vlajkou… Kurva fix! To zase dneska spolykám kila prášků, abych si v noci jen trošku zdřímnul…!

Vladimír byl vždy bezelstný. Jednou k nám přijel do Nymburka se svojí Teklou. Tekla jela s mým otcem nákladním autem white pro škodovku, která někde ztroskotala. Očekávali jsme na břehu Labe příjezd, a když white přijížděl, Vladimírek byl dojat, až plakal. Otec šoféroval nákladní auto, na kterém byla škodovka 420, ve které seděla Tekla a dělala ty samé pohyby volantem, jak vyžadovalo couvání, popojíždění a nakonec zacouvání do dvora. Pak se s Vladimírem šli koupat na náplavku. Maminka s paní řídící učitelovou se dívala na Vladimírka dalekohledem a viděla, jak Vladimír v půl jedenácté dopoledne a v neděli, kdy začíná velká mše svatá, souloží pod prostěradlem průhledné řeky. Pan ředitel Cyril se podíval též dalekohledem a pak řekl žalně: Nevím, nevím, ale tahle generace asi nepůjde cestou Komenského. Když jsem potom Vladimírovi lehce vytýkal, co prováděl v řece v době velké mše, pravil s velkým smíchem: Já jsem viděl, že jsem viděn, ale já jsem chtěl udělat vaší mamince radost. Egon Bondy, když se to dozvěděl, zacpával si uši a křičel: Kurva fix! Doktore, proboha, dost! Dost! Ten Vladimírek naplňuje bibli! A přicházeti budou mnozí od západu i východu a stolovati budou s Abrahámem! To je čistá, ouplná paranoia, ten Vladimír…!

Jednou jsme seděli U Brabců a bavili jsme se o rozpínavosti vesmíru a úměrně k tomu pili pivo. Ach, ten Vladimír! Sám od sebe nikdy nešel na pisoár, a když byl na návštěvě, nešel na malou stranu, třeba by měl prasknout. A tak když po pěti pivech jsme šli poprvé, u našeho stolu usedli dva bratři a tak živě se bavili a s takovou chutí, obzvláště ten, který měl tmavé brýle. Jeho hlas duněl a každé slovo krásně kulatilo sémantiku znaku, že jsme naslouchali jen té dunivé melodii. Vladimír loutal housku, protože se mu rozviklaly všechny zuby. Ale když i ti dva naši noví spoluhosté šli na pisoár, viděli jsme: ten druhý dunivý byl slepý. Když se vrátili, naše hovory se propojily a nakonec jsme se dověděli, že když jako chlapci tihle dva bratři skotačili, jak skákali ze stromu, tak jeden z nich pustil větve, které tomu druhému vyšlehly oči. Vladimír, když na refýži na mě vyzuzal šedesát halířů na tramvaj, pravil: Až dostanu sílu, tak se jednou toho slepýho zeptám, když ty jeho oči se vyšlehly, jestli se náhodou nestočily, a v poslední vteřině se poprvně a naposledy ty voči podívaly sobě do tváře, do prázdných důlků… Druhý den jsme seděli ve Slovanské lípě ve Vysočanech a Vladimír naříkal, že slepne, že trojklanný nerv se mu tlačí pod obočím na skráň, že kdyby si pořádně kýchnul, tak mu vyletí přední zuby, když oknem uviděl tramvaj, zasténal, chytil se za pravý bok, a konduktérka jak v tramvaji procvakávala jízdenky v bloku, Vladimírovi se zakousnul žlučník. A navíc chytal a ohmatával si hlavu, věštil bouřku, obvyklý pěticoulový hřeb se mu zarážel do hlavy, takže špičku si ohmatával jazykem. A navíc, předevčírem, jak soutěžil s učedníky, kdo z místa vyskočí na ponk, na kterém spočívala ocelová deska, Vladimír zvítězil, ale rozsekl si o hranu té štancny holeň, která se podebírala, takže střídavě se chytal za tu holeň, za bok, tiskl si prstem trojklanný nerv nebo si viklal a přesvědčoval se, jak hrozně jsou uvolněné přední zuby. Tu vstal od sousedního stolu člověk a pravil tiše, dívaje se po očku na nástěnné hodiny: Moje jméno je Duže, jako duše, opakujte si každou chvíli, klid, klid, klid… kdybyste potřeboval mesmerické pohyby, bydlím v Horních Počernicích, ptejte se na moje jméno, bydlím za zahradou… A ručička tiknula minutu před devátou a pan Duže zvolal: Promiňte, zmeškám autobus… a rozběhl se, ale v lítacích dveřích se srazil s číšníkem, který vířivým pohybem nesl hladinky. Pan Duže padl, zlit pivem neviděl, takže ležel na čtyřech v kalužinách piva, řval a nadával. Vladimír žasl a okřál. Vstal, zapnul si kabát, naklonil se nad pana Dužeho a pravil tiše: Opakujte si, klid, klid, klid. Kdybyste něco potřeboval, moje jméno je Vladimír, pracuji v ČKD, jen se tam optejte, říká se tam Na vystrkově… Jindy jsme s Vladimírem seděli U Horkých v libeňských Židech, koupili jsme si každý deset rohlíků a pili ke každému smíchovské pivo, hostinec řinčel hovorem a smíchem, vydrhnuté dělnice pily u okna kávu se šutrem, když najednou přišel k nám člověk a pravil: Pánové, já jsem ženatý člověk, to celkem není nic tak zajímavého, ale pánové, já bydlím u tchána v jedné místnosti, která je rozdělena oponkou. Prosím, že si můj tchán jí moje jídlo, to celkem není nic zajímavého, ale pánové, já když za oponkou v noci souložím s mojí vlastní ženou, tak vidím siluetu mého tchána na oponce, jak v mých hlavách onanuje tak šikovně, že když to přijde na mně, tak taky i jemu, pánové, kdy najdete takového tchána na světě? Na mém jménu nezáleží, jsem pouhý natěrač. Egon Bondy, když se dozvěděl o vyšlehnutých očích, mával jen rukou, jako že nic, když se dozvěděl o panu Dužem a Vladimírkovi, mnul si ruce, jako že už ta naše setkání s fenomenálními událostmi slábnou, nejsou schopna stupňování, ale když se dozvěděl o tchánovi, který onanuje u hlavy své souložící dcery, bral mne za ramena a šilhal, díval se do mne, vzal mě za hlavu, tak se mi upřeně díval do očí za účelem ověření pravdy. A pak zařval: Kde je ten člověk? Povídám: Vladimír už asi bude doma. Bondy řval dál: Kde je ten lakýr? A hrozil mi prstem u očí: Nehrajte si, já už vím, vy mi chcete zošklivit psaní, ale setsakra se spletete! S tím lakýrníkem mě musíte seznámit! Povídám: Von teďky natírá Cukrák, visí na provaze a s pimzlíkem v ruce namáčí do barvy a zpívá si… Bondy hulákal: Sem s tím lakýrem! A zacpával si uši a kvičel: To všechno Vladimír musí napsat, a když ne von, tak vy, tak jak to dělala Božena Němcová s pohádkami, Jirásek se Starými pověstmi. A Vladimírkovi že vzkazuju: Čím má hora blíž k slunci, tím je na ní větší mráz… a jen slunce má právo na svoje skvrny, jak řekl Goethe o Fridrichovi, králi pruským, kterýho teďka studuju! Ale s tím lakýrem mě musíte seznámit! Pochopte! Dyk to může bejt přestrojenej mučedník za lakýrníka! Vo to de! Pak řekne papež: Nepotřebuje církev mučedníky! Potřebujeme je víc než kdy jindy, sem s tím lakýrem! Kurva fix!

Jednou jsem navštívil Vladimíra na Kostnickém náměstí ve třetím patře, a když mi otevřela maminka Vladimírova, v přítmí předsíně se jí zatřpytily slzy… a viděl jsem, jak se rozletěly dveře a vzduchem ve světle místnosti letěl kastról, který se nakláněl a silou mrštění z něj létalo lesklé zelí, za ním jak pivní tácky čtyři pět knedlíků. To všechno přeletělo z jedněch dveří osvětlenou chodbou a balistikou se to zasunulo do dveří paní Boudníkové, která v chodbě volala: Ale to je nádherné, že jdete na návštěvu, Vládíček bude mít radost! A tichounce dodala: To byla zase noc, ten vám řádil! A zase hlasitě a zvučně: Ale vy, pane doktore, krásně vypadáte, to jste jistě se byl koupat… a tichounce: To byly drile, po celým baráku ho bylo slyšet… a zase hlasitě: Jen pojďte dál, Vladimírek má nový svetřík, Vladimírku, no… ten bude mít radost! A tichounce: Pořezal se, jak upadl do zrcadla, a počáral tou krví zeď a ještě celou čtvrtku… a napsal do ní: stanu se knězem šílenství… Vladimírka jsem zastihl v depresi. Jen prohlásil: Máti mi vyčítala, že když mne krmí, tak mám mít trochu větší pocit vděčnosti, tak jsem hodil ten kastrůlek. Povídám: To byl nezapomenutelný obraz, jako když se nechal fotografovat Salvador Dalí, jak letí vzduchem a ze dveří kdosi vylejvá na něj akvárium s rybičkami a letí kocouři, který zešíleli měchuřinou na vocase… Vladimírek jásal: Tak vy jste viděl ten kastról ve vzduchu, to zelí… a osvětlený, že to bylo krásný? Řekl jsem, že to krásný bylo a že půjdeme na pivo k Růžovýmu keři, že tam hostinský a hostinská mají každý svoje andulky a ty andulky si příšerně nadávají a hostinský a hostinská se jen usmívají, protože místo aby si nadávali oni, nadávají si ty andulky… Když jsem to s tím kastrólem řekl Egonu Bondymu, polekal se, ale pak zajásal: Kurva fix! Nietzsche se ptal, kde jsou barbaři dvacátého století… Vladimír! No jo, už je to tak! Vladimír! Barbar dvacátýho věku, kterej pluje ve studených vodách umění a v teplých vodách vědy, jak řekl Dalí. Vladimír…

Jednou jsme s Vladimírem kráčeli polabskou krajinou, osamělý strom trčel a nabízel se slunci do všech stran, za ním byl temný les. Vladimírek se zase díval s pohnutím, usmíval se, přikyvoval si shodně sám ve shodě se sebou. Hele, řekl, tenhle strom, to je Goethe, měl podmínky, rozkošatěl, nabral si helenského slunce ze všech stran, jeho kořeny si vzaly ze země do sytosti to, co potřebovaly. Já jsem ale strom z támhle toho lesa, ramena mám odraný, musím počítat jen pro svoji štíhlou korunu s tolika sluncem, kolik ho na mne vyjde, jeden druhému v tom lese vadíme, jeden druhému zavazíme, avšak žijeme. Já povídám, pokračoval Vladimír, že dík imaginaci a hmatovému prožitku jsem zrovna tak košatý – ukázal na osamocený strom – jako tamhle ten Goethe. Zrušil jsem rozdíl mezi silnou individualitou a masou… chachacháááá! Ten čas jsem začínal chápat, že Vladimírovy grafické listy jsou apoteózou čtvrtého stavu, lesa, dělnické třídy, že dotýkajíce se větvemi jeden druhého, jsme odsouzeni žít na útraty Vesmíru a Krásy. A Vladimír ještě stál pohnut před tím osamělým stromem a něžně hovořil: Tak jako tady ten strom, tak já mám všecko taky v listech uzemněný… Ten strom je pro mne ze skla, vidím, jak míza stoupá sklem pně, šťáva trubicemi je rozváděna větvemi, vidím květ, vidím plod… i země je pro mne průhledná a ze skla, sleduju přesně, kam jdou kořeny a vlásečnice, vidím, jak sají ze země a z vody, vidím celý ten skleněný strom, vidím i každou jeho fázi ve kterékoliv roční době, teď i tady vidím ty kružnice, po kterých se každá součástka stromu otáčí, vidím tu harmonii sil a šťáv… troška imaginace a všechno se stává jasnější, a tedy lidštější, víte, doktore? Chápete? Doktore…! A já jsem si v té chvíli uvědomil, jak grafické listy Vladimírovy jsou tak krásně ukostřeny, tak dobře uzemněny, jak každé dobré rádio, jak každý telefón, jako ty cisterny nákladních aut s benzínem, které courají za sebou po dláždění jiskřící řetízek, aby hořlavina nevyletěla při hřmění do povětří. Viděl jsem, jak i Vladimír, když je rozbitý, jak se vždycky znovu zvedne, když se nakloní a prstem se dotkne země, která mu dodá čerstvých sil a se kterou se spojí v mystické a přece tak realistické komunikaci. Egon Bondy, když se dozvěděl o tom, co Vladimír na procházce řekl, kopl do žebra ústředního topení, a drže si v ruce roztrženou botičku, poskakoval v automatu Svět a křičel: S tím stromem, to je starej Jacob Böhme, ten geniální prták ze Zhořelce, kterej taky odhrnoval hlínu stromů, aby poznal, jak souvisí hmota s myšlením, aby vynašel větu: Der als Mensch gewordene Gott! Jejejej! Já jsem si snad ukopl celej prst! Ale to ten Vladimír! Dyk je to substrát Hegelovy celý filozofie, ten strom! Já to musím rok študovat a Vladimír, ta bestie, to přesně řekne jen tak na procházce, jako by se vysmrkal! Jak říkám, čistá paranoia! A celou botičku jsem si roztrhl! Koupíte mi boty! A basta… nadával Bondy, který spílaje lichotil… Egon Bondy se pak rozhodl, že se bude věnovat jen a jen umění. Aby unikl pracovní povinnosti, rozhodl se, že vstoupí do blázince. První den si liboval a zapřísahal Vladimíra: Hele, Vladimírku, Vládíčku, to by bylo něco pro vás, takovej pěknej ústav, docela blízko Prahy, je tam teploučko, strava vydatná, dají vám i malkastnu a papír nebo plátno, dostanete i vycházky a můžete tvořit. A když se vám chce bláznit, tak máte na to papíry, nic se vám nemůže stát…! Ale Vladimír kdepak aby opustil fabriku, ta byla pro něj víc než blázinec, byla pro něj azylem a učilištěm a milenkou. Řekl že ne a ne a ne. Za měsíc přišel Egon Bondy, ač dříve bledý, teď opálený, ošlehaný větrem, ale rozkacený a hned se svalil a křičel: Kurva fix! Hrom do blázince! Zavedli tam sovětský metody, že nejlepší na lehký diskordanty je léčba prací. A já tam mám motyčku a denně chodím vokopávat řípu! A čím dál jsem zdravější a zdraví je na poezii učiněnej hrob, kurva fix! A svalil se na kanape a usnul, spal tři hodiny, a když se probudil, optal se: Doktore, nebylo by tam mlíko? A k tomu samožitnej chléb?