Текст книги "Něžný barbar"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 4 (всего у книги 6 страниц)

Vladimír se rozhodl, že bude skákat z prkna. K tomu si sám zhotovoval plavečky, tři dny si je šil, jedny z fáče a druhé z černého glotu. Byly to vlastně dva trojúhelníčky spojené tenkými tkalouny; ale roucho muselo být přesné, a tak Vladimír šil, oblíkal si ty plavečky a zkoušel je ve velikém zrcadle, aby viděl, jak mu jsou i vzadu, koupil si malé zrcátko za 4,60 Kčs, každou chvíli jsem jej viděl, jak dává to malé zrcátko za sebe, aby ve velikém zrcadle viděl, jak mu to sluší i zezadu. To byla událost, když Vladimír skákal v těch plavečkách z nejvyššího prkna! Nikdy neskákal, zrovna tak jako nikdy nehrál na housle ani na mandolínu, a přesto na ni hrával s citem. Bylo to nádherné vidět, s jakým požitkem se Vladimír rozbíhá, oběma nohama pleskne o prkno, vznáší se a s rozpřaženýma rukama, které pak zvolna dává k tělu, když napřed udělal sklopku, a teď jeho dvoumetrové tělo letí do vody! Když se znovu objevil nad hladinou, několika sáhy plesknul rukou o okraj bazénu, crčela mu voda z obličeje a Vladimír dával klukům rady: Hele, hlavně jak vyskočíte, dávejte pozor, jak Vyšehrad tam v pozadí nejdříve jako by klesnul, ale pak vyjedete do obrátky a klesáte pak po hlavě dolů, pořád se po očku dívejte a uvidíte, zatímco se řítíte na hladinu, jak Vyšehrad prudce, tou samou rychlostí stoupá na obzor… Proč vám to říkám! Vždycky si všímejte toho, co děláte, a přitom ještě toho, co se děje okolo… A tak Vladimír vylezl z vody a zase vážně, vědecky stoupal po schodišti na poslední prkno, rozběhl se a donutil Vyšehrad, aby v pozadí maličko poklesl v kolenou a pak prudce stoupal vzhůru v očích Vladimírka, které s jeho tělem sdílely jeho legendární skoky z prkna z nejvyššího patra věže. Když se to dozvěděl Egon Bondy, láteřil: Kurva fix! Ten Vladimír mě zesměšňuje čím dál víc. Já abych teď skočil po hlavě buďto do prázdnýho bazénu, nebo ze svatovítský věže. No, tohle až řeknu Zbyňkovi Fišerovi, ten bude překvapenej…!

Ten čas jsem Vladimírovi půjčil knížku, ve které je vypsáno, proč maďarské národní mužstvo je nejlepší toho času na světě, proč vyhrálo zápasy století s Anglií. Vladimírek mi tu knihu vrátil a jásal: Doktore, to jste mě potěšil! Ta tak zvaná Hidegkutiho klička na čtverečním kapesníku, která v otočce přináší zvrat celé hry, ale to není nic jiného než moje aktivní grafika na tý samý ploše! Když tohle jsem vyprávěl Egonu Bondymu, ten chvíli mlčel a za chvíli byl o deset centimetrů menší. Pak pravil tiše, uvážlivě, unaveným hlasem: Ten Vladimír, jak jsem říkal, je ouplná paranoia. Vo tý Hidegkutiho kličce na čtverečním kapesníku aktivní grafiky, no, to vůbec Zbyňkovi Fišerovi neřeknu! Ten by mi vynadal, že jsem na to nepřišel já…

Jednou se Vladimír zamiloval do buclaté dívky z Čimic. Na její počest o pauze na Poldině huti našteloval buchar přesně na míru svého nosu, lehl si pod ten buchar, a když jeden z jeho přátel stiskl knoflík, buchar se zastavil přesně tak, že lehce se dotkl Vladimírova nosu. Tak se Vladimír připravoval na odpolední schůzku s milovanou dívkou. Když za soumraku s ní kráčel čimickou silnicí, na její počest si odvázal kravatu, pevně ji utáhl na jabloňové větvi, pak rychle okolo krku a maličko se přioběsil, zatímco dívka prchala soumrakem domů. Druhý den Vladimír se svým fotografem se vrátili pod ten Čimický háj, kde ještě visela na větvi kravata, a Vladimír rekonstruoval to vyznáni lásky a fotograf jej vyfotografoval s maličko vyplazeným jazykem. Seděl jsem doma v županu a bačkorách, a když mi Vladimír vyprávěl ten příběh a ukázal fotografii, vrtěl jsem hlavou a odháněl od svých uší jak ránu bucharu, tak věšení na kravatě. Vladimír pravil: Tak co jsem měl dělat, když jsem chtěl holce udělat radost. Aby měla něco ze života, ne? Když jsem to vyprávěl Egonu Bondymu, zacpával si uši a dupal a křičel: Dost, doktore, proboha, dost! Tyhle Vladimírovy příběhy mi berou sílu, doktore, plihnu jak ucházející pneumatika, pro smilování, už dost! Dost, dyk jedu už lautr po holým ráfku! Píchnul mi duši, ten lotr! Kurva fix!

Vladimír přivedl svého kamaráda z práce Kadla. Vladimír si z něj neustále dělal legraci, ne pro legraci sobě, ale věděl, že to Kadlovi dělá dobře. To přišli a Karel byl vyděšen. Vladimír pravil: Všiml sis, Kadle, že za náma pořád šel ten člověk se šoférskou čepicí? A Karel přikývnul a vyjeveně se díval, pořád nosil čepici s klapkami na uši, aby nenastydnul. A Vladimír: Kdyby něco, Kadle, kde jsi říkal, že bys chtěl bejt pochovanej, na Zbraslavi nebo v Modřanech? A Vladimír položil prst na ústa, pak kráčel po špičkách, odtrhl dveře a vyběhl do večera na dvůr. Když se vrátil, Karel měl oči plné otazníků, podávali si ruce a dívali se do očí a přísahali: Kdyby něco, tak jsi, Kadle, neslyšel, neviděl nic! A cesta z práce byla plná tajemství, vždycky když přišli, tak Karel hrůzou skoro nežil, jen si sundával tu čepici a vlasy mu řídly, utíral si zmáčené čelo, a když se podíval na Vladimíra, viděl jsem, že bez Vladimíra nemůže žít… mohl by, ale s Vladimírem měli tajemství, nejen ve dne, ale i v noci, pořád samý nebezpečí… Jednou zase se drželi za ruce v mém pokoji Na hrázi Věčnosti č. 24, Vladimír vyběhl ven, aby zkontroloval, že nikdo na dvoře není, a pak Vladimír pravil slavnostně: Kadle, naše společný heslo ode dneška je: Punkvou do Dněprostroje. A pak Vladimír seděl a jen tak v hovoru připomněl: Hele, Kadle, ber si teďky raději teplý spodní prádlo a nátělníček, v kriminále je zima, víš? Nebo: Kadle, nebolí tě hlava tadyhle v týlu? Já tě nechci strašit… ale jak začne bolet v týlu, tak to začíná paralýza, víš? A hele, Kadle, udělal jsi poslední pořízení? A co myslíš, Kadle, co je lepší podle tebe, být sežrán žralokem nebo zvápenatět? A pak zase odcházeli do noci.

Jednou přišel Vladimírek sám a byl nadšen. Hele, doktore, kdo by to do Kadla řek? Já už pro něj nejsem schopen vynacházet další a další tajemství, další hesla, tak jsem ho chtěl naučit explozionalistický grafice a von se tak rozčílil, že narovnal to železný kružítko, těžký víc jak kilo, a mrskl ho po mně a vono mi to přičíslo vlásky u ucha a zabodlo se do almárky a takhle se tam chvíli kymácelo. Kdo by to řek? Tak ten kluk má povahu skoro jako já, udělal mi tím kružítkem ohromnou radost. Když to slyšel Egon Bondy, posunutým okem tiše hovořil: Já už se s tím zlobit nebudu. Tak Punkvou do Dněprostroje? Ten Vladimír ovládá zem… nebo co… ještě že jsem napsal Prager Leben, ještě že jsem napsal Malou a Velkou knihu a jiný knížečky poezie… ale co dělat? Zvolna složíme psací náčiní, zvolna zamkneme šrajbmašinu do skříně, se Zbyňkem Fišerem teď budeme pěstovat indickou filozofii, Zbyněk Fišer mi naučí sanskrt, vlak vjíždí do tunelu, abych zase za pár let jak mystické osení se zazelenal… Tak Punkvou do Dněprostroje? Doktore, pro smilování, co mne ten Vladimír tak mučí, ale tak! Óóóó! Kurva fix!

Když ředitel Křivého kola viděl Vladimírovy grafiky u básníka Koláře, hned se rozhodl, že udělá ve Varšavě výstavu. Složil grafické listy bez razítka, rozepnul poklopec a košili, přiložil grafické listy na břicho, zapnul poklopec a košili, a tak Vladimír letěl tedy z Prahy do Křivého kola ve Varšavě. A protože nebyl papír na katalog, básník Kolář zjistil, že letecky je možno posílat do Varšavy dopisy až do váhy 4,50 kg, a tak se nařezaly 4,5 kg vážící balíčky balicího papíru a ze všech pošt pražské periférie byly odesílány dopisy ve váze 4,5 kg směr Varšava, Křivé kolo, k rukám pana Bogusze, který dal příkaz, aby z toho papíru byly natištěny katalogy. A na té výstavě v Křivém kole viděl grafické listy ředitel Davis z Moderního institutu v Miami, a tak Vladimírovy grafiky letěly přes oceán, kde měly slavnou výstavu. Od té doby se Vladimír bál nechat ostříhat. Jak viděl nůžky v rukou holiče, trnul, co kdyby ten holič pracoval po večerech na grafice a žárlil na Vladimíra a zničehonic mu vpálil rozevřené nůžky do očí až do mozku? Proto stříhala Vladimíra matička a později jeho milovaná žena Tekla. To bývala událost, to stříhání, to bylo křiku, to bylo zrcadel, než Vladimír myslel, že je ostříhán tak, jako by nebyl ostříhán, miloval vždycky dandyovský účes, nedbalost šatů Baudelaira nebo Brummella. Ale když jeho žena Tekla stříhala šaty a rozstříhala je, aby je odnesla a prodala jako sběrnou surovinu, každou chvíli zaútočila nůžkama na Vladimírovy oči. Tak pokaždé, když Vladimíra stříhala Tekla, vždycky napřed domyslil, že po postřižinách bude slepý, protože Tekla při stříhání šermovala nůžkama a vyčítala Vladimírkovi, proč nenosí domů víc peněz, proč právě teď mají celkem dvě koruny padesát na hotovosti? Když se to dozvěděl Egon Bondy, poklesla mu brada a jeho pověstný, krásně červený ret se mu třpytil jako dužina třešně, jeho modré oči se posunuly žalně a pravil: Že přes hranice státní proudí bez povolení vzduch, že plyne voda, že ptactvo nebeské bez pasu si odlétá, kam potřebuje, to každý ví, avšak pro smilování, jak já k tomu přijdu, aby Vladimír letěl bez povolení v poklopci přes státní hranice tak jako Bůh? Ale to by ještě šlo, ale kurva fix! Proč já mám vědět ty krásný incidenty s nůžkama? Co jsem komu udělal, že mě žádná ženská z lásky nechce vypíchnout voči?

Vladimír měl rád hospody, ve kterých se topilo uhlím nebo dřívím v kamnech Musgraves 14 nebo v těch ohromných černých Filakovo, které se podobaly ohnivzdorné pokladně. Tak jsme seděli u okna U Horkých, venku padal sníh a Vladimír melancholicky se díval do šenku, jak výčepní pan Šoler přikládá, pak si dál hvízdá a točí ty svoje legendární desítečky smíchov, venku už od rána padá sníh, právě se přiřítily skupiny kluků, dvě party proti sobě se zasypávají koulemi, jedna skupina couvá, zvolna překoulována tou skupinou druhou. Vladimír řekl: Ty kamna v koutě, to jsem já, když nenasypete, tak nehřeju… teď ale dávejte pozor, pravil, dívaje se na koulující se kluky, a vyběhl tak, jak byl, do sněhové vánice, tam nejdřív poklekl, pak se lokty opřel do sněhu a tak tam klečel na všech čtyřech, hřbet jako lavička. Už je to tady, povídám si, už zešílel, jak to říkal Egon Bondy, čistá paranoia, klasický schizos. Vladimír se však usmíval, stáčel hlavu do okna, hosté se dívali, jedni litovali, druzí byli pohoršeni, ale Vladimír se usmíval, vždycky tak, jak se bystře smál, když před ním stálo tajemství před odhalením. A já už jsem se začal usmívat taky, protože tak jak házející kluci couvali, jeden z nich se přiblížil na nebezpečnou vzdálenost k Vladimírovi, který trpělivě čekal jak hvězdáři na zatmění slunce, které předpověděli a vypočítali na vteřinu a den. A taky se tak stalo, Vladimír, aniž musel po čtyřech popolízat sněhem, dočkal se toho zatmění, chlapec, když hodil kouli sněhu, přes Vladimírova záda, krásně pozpátku, jako fotbalista, když přes hlavu udělá nůžky, padnul na záda, a polekán neočekávanou překážkou, zůstal ležet. Vladimír mu podal ruku, trhem jej postavil na nohy a sám pak bral sníh a mačkal jej v něžné koule a chlapec se přidal a karta se obrátila a za chvíli chlapci neodolali přesile a zmizeli za rohem cukráře Václava Šimůnka, obchodem s lojem, jak ještě dnes je napsáno na štítě toho baráku.

Jednou Vladimír jel na týdenní brigádu. Když se vrátil, byl tak nadšený, posvěcený, ale kulhal. Vypravoval: Nádhera, doktore! Celej den jen rukama v zemi, vybírali jsme brambory, mám celou zeměkouli v sobě, matičku hlínu, zemi. Ale! Ta radost! Zavazuju si botku, a najednou taková hypa, že jsem letěl obloukem deset metrů, když jsem přistál, otočím se, a on rozzlobený beran, to víte, na mne skoro všichni mužský žárlejí. Pasák Němec přiběhl a povídá: To vona dělá, a hnal stádo ovcí dál. No, nádhera! Ale jen jednou jsem omdlel. K večeru koupám si nohy ve štoudvi, sedím na lavičce, najednou pasák žene stádo krav… Jedna se na mne zadívala, rozběhla se ke mně, rovnou na mne, tak jak po mně letějí ženský. Já koukám, už na mne ta kráva dejchá, už mi cintá kolena, ale zabrzdila pluhem, sklonila se a vypila na ex všechnu tu vodu a ještě mi cucala prsty u nohou. Pasák přiběhl a těšil mě: Tady je málo vody… To vona dělá. A já jsem vomdlel, v životě mi nikdo necucal nohy. Jak říkám, doktore, příště pojedu na brigádu zas. Později, když se Vladimír podruhé oženil, na svatební cestu vzal nevěstu na zemědělskou brigádu, taky na vybírání brambor. Vrátil se zklamaný… Doktore, štěstí se ode mne odvrátilo, žádnej beran, žádná žíznivá kráva, mám už smůlu, žádnej incident, jak říkám, štěstí se vode mě odvrací, možná už navždycky odvrátilo. Když se Egon dověděl o tom žárlivém beranovi a žíznivé krávě, hned na ulici něžně hlavičkou ducal do zdi a oběma pěstičkama tloukl do omítky a volal: Kurva fix! To je ouplnej svatej František! Ten Vladimír je pořád ve stavu milosti a ta milost s ním koketovat nepřestane a nepřestane! Kurva fix, to zase dneska bude spánek v čudu!

Vladimír vždycky začínal jako by znovu, jako cizinec, jako dítě. Když jsme šli na fotbal, nejdříve udiveně zíral, pak se začal vyptávat, jaké dresy má Slavie, jaké soupeř. Pak se vyptával, co to je ofsajd, co je to gól, co je to aut, co je ta faul. Když diváci se dost na Vladimíra vyřvali a nakřičeli, Vladimír nakonec prohlásil, že takový zápas je přesně obraz stavu v magnetickém poli, a když byla hra vyrovnaná, liboval si, to že je obraz správné grafiky, stav rovnováhy protikladů, že lze načrtnout silokřivky pohybů útoku a bránění obrany, nejvíce si liboval, když míč byl ve hře takovým způsobem, že uváděl do pohybu obě mužstva. Za nejkrásnější považoval na fotbalu, když hráči proudili a tekli do vakua, když pohybem jedno i druhé mužstvo se snažilo přečíslit soupeře. Nakonec dospěl k poznání, že fotbal je hra podobající se dveřím v hospodě, dveřím, které odolávají náporu deseti lidí, kteří usilují dostati se ven z hospody, avšak současně deset lidí se snaží všemi silami dostat se těmi samými dveřmi do hospody. Jednou jsme byli na Slavoji VIII, kde byl turnaj hluchoněmých jedenáctek. To dostal fotbal ještě baletní a pohybovou gestikulaci, při každém faulu se snažili gestickými pohyby hráči soudci vysvětlit, co se stalo, jak se cítí poškození, všechno v tom krásném němém filmu, pantomimou a taneční vložkou. Celou noc a pak dlouho Vladimír vykládal o vztahu fotbalu s explozívní grafikou a večer U krále Václava, kam přicházely nastrojené dámy ve svátečních šatech a účesech, bývalí fotbalisté Meteoru a SK Libně a Čechie Karlín a Libeňského SK, a očekávali černovlasého fotbalistu, který bydlel V židech, a který když přišel, obrátil si židli, usedl a převyprávěl všechna fotbalová utkání, a všichni čekali jen na toho bývalého krasavce a jeho komentář. Vladimír, když podal zprávu o jediném zápase, který viděl v posledním čtvrtroce, ohromil všechny krásnými portréty hráčů a krásnými postřehy důležitých momentů utkání… a když skončil, už se roznášely posilující likéry dámám a Vladimírovi velký koňak za poutavé vyprávění, a bývalí hráči na sebe pomrkávali, protože Vladimíra měli za blázna, tak poutavě a z jiného úhlu líčil fotbal, docela jinak, než byli zvyklí tu hru vidět…

Sanatoriem pro Vladimíra byl normální svět, svět občanů toužících po spotřebním zboží, promítajících se do aritmetického průměru. Když byl zbědován k šílenství, přijal hru tohoto světa, aby si odpočinul, aby nabral nových sil. Stáhnul knot své příliš rozžaté lampy, aby mu nepopraskal skleněný cylindr, chodil na nákupy, do biografu, poslední dobou i na ryby. To býval někdo úplně jiný, a tak i když se díval na spotřební společnost z umělé družice, někdy rád si hrál na účastníka, tak jako děti rády jdou do panoptika, do zrcadlových sálů, do planetária nebo do Parku Julia Fučíka. A tak se dá říci, že průměrní lidé jej hnali vzhůru, dávali mu svým omezeným sobectvím ostruhy, byl někdo jiný, aby oblékaje se jako oni, aby chodil do práce tak jako oni, pohrdal vším tím allzumenschliches, aby vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprusel do bouřlivých krásných mračen…

Když se Vladimír oženil s Teklou, tak nejdříve se radili, zdali má Tekla studovat výtvarnou estetiku nebo raději jazyky či grafickou školu. Nakonec Tekla pracovala tam co Vladimír, zaučovala se na soustruhu, a že nosila montérky s kšandičkama, tak dík svým krásným prsům stala se miláčkem fabriky. Vladimír po šichtě sedával v ženském oddělení pod hodinami a zaváděl s vykoupanými dělnicemi hovory o svém manželském soužití do takových podrobností, že dělnice rudly až ke kořínkům vlasů. Vladimír hrozně litoval, že Tekla se musí koupat ve fabrice. Když ještě nechodila do práce, koupal si ji Vladimír v neckách sám. A aby holka měla něco ze života, tak před ní rád chodil nahý, s parádní erekcí. Když se dělnice lekaly, zdali se tím Vladimír nevyčerpává, těšil je Vladimír, že tohle a jinačí věci dělá před svojí ženou proto, aby měla radost ze života a prožitek. Nejraději ale Vladimír sedával s dělnicí, lesbičankou, která se ráda koupala s Teklou, a tak Vladimírek, obdivovatel těla své ženy, si tiše vykládal s lesbičankou, sdělovali si ti dva zamilovaní svoje zkušenosti a poznatky a vždycky se shodli, ač každý byl jiného pohlaví. Šeptali si ale tak hlasitě, že dělnice rudly čím dál víc a dívaly se na Vladimíra s obdivem a přály si, aby každá měla doma tak zamilovaného mužského, jako je Vladimír. Když se to dozvěděl Egon Bondy, křičel: To vy zase schválně, schválně si ta lesbičanka s Vladimírem šeptala, abych se to nedozvěděl! Ten Vladimír! Kurva fix! Já, kterej jsem si myslel, že na tohle jsem špecialista, protože jedu podle starejch gnostiků, že sexuální zvrhlost teprve vede k duchovnímu životu, tak ten Vladimír mě i ve fabrice zesměšňuje? Vono to s tím Vladimírem konce nebere a nebere! Pošeptal jsem Egonovi: Jak si tak vzpomínám, jednou si Vladimír Na hrázi Věčnosti zastrčil svíčku z vánočního stromečku tak hluboko do nosu… Egon Bondy zařval: Do prdele, svíčku z vánočního stromečku, a do nosu? Povídám: Do nosu… A Egon Bondy běhal a kopal do vzduchu a držel se za koleno: Dostal jsem z toho do lejtka křeč, ale proč do nosu? Do prdele! Povídám: Aby měl hmatový prožitek z homosexuálna… musel jsem mu ji tahat kombinačkama, ještě že koukal knot… a Egon Bondy mě povalil a bradou mi čáral po obličeji a volal: Vy dva si nedáte pozor, a já zabiju a zabiju a zabiju… Pak mne odstrčil a díval se do nebes stropu a v extázi volal: Paříž je tady, v Praze, v Libni. A to dohromady je Halič. Syn rabína z Belzu je Vladimír. Jak jsem řekl, ouplná, čistá paranoia…!

Jednou Egon Bondy chtěl navštívit Vladimírka a jeho Teklu, pár týdnů po svatbě. Povídám: Tak to se musíme jít podívat na Žertvy, von bydlí ve sklepě, tam, jak bydlí Jiří Šmejkal, který si zrovna vybílil sklep. Byl večer, když jsme došli ke dveřím. Okenice byly zavřené, nedoléhaly, tak bylo vidět pěticentimetrovým pruhem, jak v neónovém světle se Vladimír prochází sem a tam, jeho zlaté kučery vždycky zaplály, bylo to krásné, busta Vladimirova jakoby po pás v hrobě se míhala na dosah ruky, avšak Vladimír hovořil, pobíhal tím dlouhým sklepem. A pak se objevovala Tekla, krasavice podobná ženičce s grófskou krví, běhala za Vladimírem a cosi mu vysvětlovala, avšak Vladimír byl rozjitřenější, vzrušenější až k zešílení, podrážděný, bílá stěna natřená čerstvým vápnem oslňovala, a tak Vladimír a Tekla pobíhali, gestikulovali rukama, Vladimír cosi vytýkal a Tekla se bránila, sklep nabitý jako leydenská láhev. Egon Bondy oddychoval a v podřepu sípal: Do prdele, to je numero, ten Vladimír. Tam to skončí katastrofou! A měl pravdu, Vladimír, krásný v hněvu a výčitkách, hřímal a z rukou metal blesky po Tekle, která před ním několikrát klekla, ale Vladimír se jí surově vytrhl, vláčel ji za svýma dlouhýma nohama. A já jsem se otočil a tam přes trať, tam, kde se táhnou jednopatrové domy druhé strany ulice Na žertvách, tam v prvním patře bylo osvětlené otevřené okno, v tom okně pod žárovkou byl rozmalovaný portrét nahé ležící ženy na kanapi, na tom portrétu pracoval malíř obrácený zády do ulice, a vždycky, když nabral pohled z koutu pokoje, jehož druhé okno bylo zavřené a zdobené železnou žaluzií, omalovával svoje expresionistické dojetí z ženského masa, které s ohromnou vášní štětce tepal a metal na plátno. Povídám: Bondy, podívejte se… vzal jsem Egona za rameno, avšak v tu chvíli vjela na Žertvy lokomotiva s bílým dýmem, velebně tučným kouřem, zakryla nejen protější fasádu ulice, ale i nás. Když odjela a dým opadnul, Egon Bondy se zadíval na otevřené okno, na malířova záda, na jeho střídavé pootočení hlavy a pak soustředěnou práci na portrétu ženské, která s rozhozenýma nohama ležela v tišině pokoje. Egon Bondy položil nechápavě prst na červený ret, pak se otočil a díval se škvírou na Vladimíra, který na vrcholu svého rozjitření teď přinesl kbelík s térem, namočil štětku do téru a začal na bílou zeď mocnými pohyby nanášet černé pruhy, mrskal cákance na zeď, docela podlehl rytmu své explozionalistické vášně, dokonce se zklidnil, avšak teď zmizel se svou prací ze škvíry okenic, bylo slyšet, jak štětka střídavě zavadila o kbelík… avšak do škvíry vešla Tekla, stála tam a dívala se na pracujícího Vladimíra, zloba a strach z ní opadávaly asi tou měrou, jak buzarem nám její obličej a ruce a postava podávaly zprávy o tom, co se děje tam, kam jsme nemohli vidět… Egon čekal u druhého okna sklepa, až se tam objeví Vladimír, tady byla škvíra okenic větší, tak střídavě jsme běhali od jednoho okna k druhému, od Tekly, která teď dokonce mluvila, rukou radila, dodávala Vladimírovi síly a odvahy… a tak jsem to byl já, který jsem uviděl dlouhý stín Vladimírův a jeho maniakální práci, práci, kterou ničil Jiříkův sklep, jeho stín se blížil a přecházel dál, až Vladimírova ruka se objevila jako první, pak Vladimír celý. Egon Bondy pravil tiše: Doktore, tak tohle, co vidíme, to je pravá obscénita, odhalování tajemství, to je nádhera, vo tomhle až budu konzultovat se Zbyňkem Fišerem… A Vladimírovi celým tělem procházel elektrický proud, a tak jak urazil tři metry, teď, když se objevil nadšený, soustředěný a zjasněný, a zjasněný obličej mu zářil radostí nad vrcholem, který se zvolna blížil, skvrny a cákance a prudké vybíjející rytmy štětky smáčené ve kbelíku s térem se tak leskly, jak sníval o tom, térovaný záchod přehnat satinýrkou, tak nyní pracoval a vyráběl térovanou stěnu jako ventilaci jakéhosi utrpení, jehož obsah nám nebyl znám. A sotva jsme stačili se otočit, uzřeli jsme, jak záda malíře se zdvihla, poodstoupila, ženský portrét hromady zářivého masa zdobeného žíněmi v rozkroku a v podpaží a na hlavě zaplál v plných barvách a tou měrou, jak byl ten obraz silný, tou samou měrou malíř zeslábl, posadil se, poklesl, ruce mu visely přes kolena jako dva ručníky, ženská ruka vzala za porcelánový knoflík, zatáhla, žaluzie s ohromným rachotem vyletěla a byla vsrknuta vzhůru… A potom Vladimír, když zřejmě počáral celé stěny toho ohromného sklepa, vešel pomaličku, jako by jeho šlápoty vězely v houstnoucím téru, trvalo to dobu, než z druhé škvíry okenice vyšel do první… taky byl o deset centimetrů menší, nahrbený, vrásky podle úst mu visely jako dva kníry… Tekla zvolna kráčela v zamyšlení za ním, pak vešli přes chodbu do druhé místnosti, takzvané kanceláře, sklep zhasnul, Egon Bondy mlčel, natáhnul ruku, podal mi tu svoji něžnou ruku dívky, abych se přesvědčil, jak se mu chvějí prsty, jen pokyvoval hlavou, vlasy mu padaly do čela, podobal se Dionýsovi po kocovině…

Druhý den přiběhla Tekla a zalamovala už na dvoře ruce. Doktore, doktore, pro smilování, doktore!, volala. Honem pojďte k nám, Vladimír šílí! A vzal jsem si kabát a cestou jsem se snažil vyzvědět, o co jde, ale Tekla jen lomila rukama. Když jsem sestoupil do sklepa, okenice byla pořád ještě zavřená, studený sklepní vzduch byl prosycen vůní praskající zářivky, zatímco venku svítilo slunce. Vladimír ležel v posteli u zdi, zeď se třpytila térovými skvrnami a čáranci, celý ten sklep se podobal kolové stavbě, kolem dokola černé kmeny, plot z tmavých prken, které byly prostřeleny dělovými náboji a kartáči mocných úderů štětky smočené v asfaltu. A Vladimír měl celou hlavu zdobenou a vyšňořenou ponurými podlitinami a boulemi, které hrozivě narůstaly, některé se tyčily jako rohy. Povídám: Proboha, Vladíčku, co se to děje s vámi? A on, aby mi vysvětlil a nehovořil, se zvedl a opět hlavou beranil do zdi, dával si s chutí otřásat mozek tlučením hlavy proti zdi, ze které na čelo si otiskoval tér a vápno. Přiskočil jsem a strhl jsem Vladimíra, vyškubl se mi ale velkou maniakální silou, Tekla přiskočila, ale nám oběma se vytrhl, jako bychom byli děti, a znovu hlavou tloukl do zdi, znovu jsme jej strhli a vyvlekli z postele doprostřed sklepa, ale on nás oba táhl, jako bychom nevážili víc než naše šaty, ke zdi a vestoje tloukl hlavou do zdi a našima rukama proudily ty mocné údery… až poslední ranou skoro omdlel a tak se zhroutil a nechal se odtáhnout do postele. Přiložil jsem mu ruku na čelo a cítil, jak se vzdouvá narůstáním pohmožděnin a zhmožděnin hlavy. Tekla namáčela ručníky a střídavě jsme mu je kladli na čelo, tak jak Tekla nosila ty obklady, od vodovodu z chodby se leskla cesta kapek vody… Pak jsem poprosil Teklu, aby skočila pro octan hlinitý a hodně vaty a fáče… když její nohy vyběhly po schodech a její pravý střevíc se zatáhnul na ulici, viděl jsem škvírou přeběhnout podle okenic její nohy… Vladimír se probral… povídám, Vladimíre, co jste to zase vyváděl, co jste se tak zraňoval, proč? Vladimír stočil hlavu do profilu polštáře a šeptal, zalit slzami: Vyprávěla mi o těch klucích, co ji měli, jak naposledy ji nechali a jak ležela na louce a jedla krtinu, tu kadeřavou hlínu žalem… a tak mě to dojalo… že jsem jí chtěl pomoct… vzít taky na sebe to zlo, co jí se stalo, abych ho umenšil… A potom taky, aby holka viděla, že pro ni udělám všechno… abych jí taky udělal radost, aby měla prožitek, že já patřím k tý hrdý generaci, která bere život vážně… víte? Chvíli bylo ticho, po chodníku chodily sem a tam nohy, tu rychle, tu pomalu, podle toho, jak každý člověk nesl podle Vladimírova sklepa svůj osud… Pak se rozletěly dveře, viděl jsem, jak předtím proběhla lehce Tekla, viděl jsem plné ruce fáčů a balíčků vaty… viděl jsem, jak před zavřenými dveřmi se orientovala rychle jako krysa, zvedla nohu a podrážkou jako rukou stiskla kliku, a když vešla, rycla zadkem do dveří, které se zavřely. Potom jsme Vladimírovi kladli obvazy a napřed zasypali dezinfekčním práškem, pak vatu napojenou octanem hlinitým. Pak jsem stál na posledním schodě, musel jsem se předklonit, abych viděl na postel, Tekla seděla v hlavách, a že nevěděla nic jiného, tak natřásala polštář, rovnala cípky nad Vladimírovou hlavou, který obracel vzhůru k jejím prstům blažené oči… Dobrý? povídám. Dobrý, řekla Tekla a Vladimír se usmál a pak tichounce zajásal: Chachachachá…

Viděl jsem dva lidi s otiskem palce božího na čele. Vladimíra a Egona Bondyho. Dvě ozdoby materialistického myšlení, dva Kristové přestrojení za Leniny, dva romantici, jimž bylo dopřáno, aby v pětadvaceti dovedli prozkoumat sítnicové pozadí univerzitní knihovny…

Automat Svět jsme měli s Vladimírem rádi proto, že paní Vlaštovková měla vždycky dobrou náladu a ještě lepší pivo. Ale když jsme se dozvěděli o historii automatu a paláce a restaurace i biografu Svět, chodili jsme na každý program. Tam, jak se říká V židech, tam byl statek a statkář se jmenoval Svět. Dumal a shledal, že to, že se jmenuje Svět, není jen tak. Tak prodal všechno a ještě si vypůjčil a vystavěl ten palác Svět. Při premiéře biografu se hrála Potopa, americký velkofilm, ale spodní voda Vltavy! Zatímco na plátně pršelo, jen se lilo, a Noemova archa plula průtrží, do suterénu biografu se prodrala spodní voda Vltavy, diváci po kolena ve vodě, ale film se musel dohrát do konce. Tak statkář Svět na biografu prodělal milión korun. Zastřelil se. Teď při každém představení jsou slyšet pracující pumpy. Nad restaurací je železný glóbus a nápis SVĚT. Egon Bondy, když jej Vladimír vzal do biografu Svět a slyšel tu pumpy a historii, křičel do žurnálu: Jebem ti boga tryskovego! Tři sta biografů v Praze a jeden jedinej je tam, kde bydlí Vladimír! Kurva fix! A fuj, a fuj! A fuj, plil a křičel, a že zrovna při žurnále, kde jsme vítali spřáteleného státníka, pořadatelé rozsvítili a vyvedli Bondyho s připomínkou, že jeho křik by mohl mít pro celý svět nedozírné následky…

Seděli jsme dopoledne na plzeňským U slovanské lípy. V zahradní restauraci, pak za sluncem na dvoře, dívali jsme se na pavlač, kde je svatý Jan Nepomucký, veliký jako chlap. Chlapi u stolu vedli prasácké řeči: Ta vám ji měla, řeznickej pes by na ni pěkně tahal, dát mu ji na krk místo chomoutu. – Pánové, pohlavní styk s manželkou po pětiletým manželství by měl být prohlášen za krvesmilstvo a trestán žalářem. – Ta ji měla, jako když vůl zívne. Vzali jsme sklenice a odtáhli do lokálu. A sedl si k nám čerstvý mladík s čerstvě zavázanýma očima, a když pil, musel zvednout hlavu, jako by kloktal. To nic, rozpovídal se, když ale vypil dvě piva, řekl: Chytil jsem oblouk. Svářeč. Pak vykládal dlouze o dívce. Letní noc. Nahmatal kalhotky. Ale, přetržená guma. Nepokoušel se dál. Byla krásná, ale ta přetržená guma mne zvadla. To se stát mně, dodal, sám si dám facku. Vladimír se inspiroval vzpomínkou na Teklu. Pravil: Moje síla jsou moje nedostatky. Někdy mám v hlavě takový přetlak, že bych potřeboval odvzdušňovací ventil. Co dělat? Utekla mi… Nosím na sobě její kalhotky. Druhý. Ty první jsem už roztrhal. Jsou v obálce. Teď, podívejte se, nosím její svetr. Už je z něj víc nití než svetru. Chtěla mít prachy, proto je pryč, zatímco já se rozpadám… Holka, která inspirovala dacany, mně nedala ani tohle. Mít od ní znamení, přirozením bych jí psal dopisy… volal Vladimír a vyběhl na zahradu, pak stál na dvoře opřený ve slunci o zeď a slzy se mu řinuly po tvářích, neutíral je, zaplatil jsem a kráčeli jsme živou třídou, lidé mysleli, že Vladimírovi umřela maminka nebo právě dítě, přešli jsme na červenou, ale dopravu řídící esenbák komíhal pruhovanou maršálskou holí, abychom šli dál, dával znamení, že chápe, dokonce zastavil auta, přecházeli jsme jako nějaká sanitka, jako mlíkaři, když jedou k požáru nebo automobilové katastrofě. Tak jsme došli až do Libně ke Králi Jiřímu. Tam Vladimír si utíral slzy a usadili jsme se u stolu, kde spal opilý truhlář z Kotlasky. Pak vešel mladík s ohromnou pleší, ale která mu slušela, položil na stůl pytlík s holoubaty, holoubátka se pořád stavěla a padala, mladík je pleskl a holoubata utichla, spíš se skácela. Kdosi u sousedního stolu dokončoval hovor: A tak, pánové, Hašek byl štráda, do čtyřiceti let napsal jeden román a šest set povídek, udělal někdo víc? He? A zvedl se opilý truhlář a pravil: Já jsem udělal za celý život šest set almar. A ten Hašek? Ten lotr? Manželka ho četla a tak z něj zvlčila, že mi utekla. Hašek rozvrátil mý manželství, řekl opilec, a než se opřel, roztáhl lokty na ubruse a udeřil na důkaz svým slovům pěstí do pytlíku, ve kterém se pořád snažila na nožky postavit holoubátka. Pak pytlík splihnul a na bílém ubruse se objevila rostoucí skvrna prosakující krve. Plešatý krasavec si spokojeně oddychl: Aspoň je nemusím rdousit… Vladimír se vztyčil a obličej mu zářil: Doktore, jsem srab! Koupíte mi deset čtvrtek? Koupíte mi barvy? Kolik jich budu potřebovat? Tak jdeme… ukázal na skvrnu splihlých holoubátek a na opilce a ve dveřích zvolal: Skutečnost mne předbíhá… ještě dneska večer se ji pokusím dohnat…