Текст книги "Krakatit"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 8 (всего у книги 19 страниц) [доступный отрывок для чтения: 8 страниц]

XXII.

“Musím postupovat metodicky,” umiňoval si Prokop. Dobrá, tedy po předlouhém rozvažování a nejpodivnějších nápadech ustanovil se na tomto postupu:

Především dával obden do všech větších novin inzerát: “Pan Jiří Tomeš. Dámu v závoji prosí doručitel s poraněnou rukou o udání adresy. Velmi důležité. P. zn., 40 000‘ do inz. k. Grégr.” Tato formulace se mu zdála velmi chytrá; není sice jisto, že by mladá dáma četla noviny vůbec a inzertní část zvláště, nu ale kdoví? Náhoda je mocná. Avšak místo náhody dostavily se okolnosti, jež bylo možno předvídat, ale na něž Prokop předem nepomyslel. Na udanou značku došla totiž celá spousta korespondence, jenže byly to většinou účty, upomínky, hrozby a hrubosti na adresu nezvěstného Tomše; nebo “pan Jiří Tomeš nechť ve vlastním zájmu udá svůj pobyt pod zn…” a podobně. Mimoto očumoval v inzertní kanceláři jakýsi hubený člověk, který, když Prokop si vyzvedl korespondenci, k němu přistoupil a ptal se ho, kde bydlí pan Jiří Tomeš. Prokop si na něho vyjel tak hrubě, jak okolnosti dovolovaly, a tu hubený pán se vytasil s policejní legitimací a vyzval Prokopa důrazně, aby nedělal hlouposti. Šlo tu totiž o onu jistou zpronevěru a jiné ošklivé věci. Prokopovi se podařilo přesvědčit hubeného pána, že především on sám by nesmírně potřeboval vědět, kde pan Tomeš je; nicméně po této příhodě a prostudování došlé korespondence jeho důvěra v úspěch inzerce valně ochabla. Skutečně také na další anonce docházelo odpovědí stále méně, zato však byly pořád hrozivější.

Za druhé navštívil soukromou detektivní kancelář. Vyložil tam, že hledá neznámou dívku v závoji, a pokoušel se ji popsat. Byli ochotni opatřit mu o ní diskrétní informace, udá-li buď její bydliště, nebo její jméno. I nezbylo mu než odejít s nepořízenou.

Za třetí dostal geniální nápad. V řečené obálce, která ho neopouštěla ve dne ani v noci, bylo – krom menších bankovek – třicet tisícovek opatřených páskou, jak je v bankách zvykem při vyplácení větších peněz. Nebylo tam jméno banky; ale aspoň to je nejvýš pravděpodobno, že dívka je vybrala v některém peněžním ústavě téhož dne, kdy on, Prokop, s nimi odejel do Týnice. Nuže, nyní jen vědět přesné datum, a pak stačí obejít všechny banky v Praze a vyprosit si, aby mu udali jméno osoby, která toho dne vyzvedla třicet tisíc nebo o něco více korun. Ano, vědět přesné datum; Prokop si byl sice neurčitě vědom, že Krakatit mu vybuchl v úterý nebo kdy (dva dny předtím byla neděle či svátek), takže dívka vyzvedla peníze pravděpodobně kterési středy; avšak týdnem ani měsícem si nebyl Prokop jist, mohlo to být v březnu nebo v únoru. Se strašnou námahou hleděl se upomenout nebo si vypočítat, kdy to asi bylo; avšak každý kalkul se zastavil u toho, že nevěděl, jak dlouho stonal. Dobrá, jistě však vědí u Tomšů v Týnici, kterého týdne jsem k nim vpadl! Oslněn touto nadějí depešoval starému doktoru Tomši: “Telegrafujte datum, kdy jsem k vám přijel. Prokop.” Sotva depeši odeslal, zamrzelo ho to; neboť cítil zrovna palčivě, že se k nim nezachoval pěkně. Skutečně také odpověď nedocházela. Když už chtěl tuto nitku pustit z ruky, napadlo ho, že snad si na onen den vzpomene domovnice od Jirky Tomše. Letěl k ní; avšak domovnice tvrdila, že to bylo někdy v sobotu. Prokop si zoufal; ale tu ho došel dopis napsaný velkými a pečlivými písmenami vzorné školačky, že do Týnice přijel dne toho a toho, ale “tati nesmí vědět, že jsem Vám psala”. Nic víc. Podepsána Anči. V Prokopovi bůhvíproč krvácelo srdce nad těmi dvěma řádky.

Nuže, se šťastně získaným datem běžel do první banky: mohou-li mu říci, kdo si toho a toho dne vybral tady v ústavě řekněme třicet tisíc korun. Kroutili nad tím hlavou, že prý to není zvykem ani vůbec přípustno; ale když viděli, jak je zdrcen, šli se s někým poradit a pak se ho ptali, na jaký účet byly peníze vybrány; nebo aspoň zda byly vyzvednuty na knížku, na běžný účet, na šek či akreditiv. Prokop to ovšem nevěděl. Dále, pravili mu, snad ten dotyčný tu prodal jen cenné papíry; pak jeho jméno ani nemusí být v knihách. A když jim posléze Prokop doznal, že naprosto neví, zda ty peníze byly vyplaceny v téhle bance nebo v kterékoliv jiné, dali se mu do smíchu a ptali se, chce-li s takovýmto dotazem zběhat všech dvě stě padesát či kolik peněžních ústavů, filiálek a směnáren v Praze. Tak Prokopův geniální nápad selhal naprosto.

Zbývala už jen čtvrtá možnost, totiž náhoda, že ji potká. I do té náhody se pokoušel Prokop vpravit jakousi metodu; rozdělil si plán Prahy na sektory a propátrával jeden úsek po druhém běhaje od rána do večera. Jednoho dne spočítal, s kolika lidmi se takto za celý den setká, a došel k číslu skoro čtyřiceti tisíc; tedy vzhledem k úhrnnému počtu obyvatelstva veškeré Prahy je tu pravděpodobnost asi jedna ku dvanácti, že uvidí tu, již hledá. Ale i tato malá pravděpodobnost je velkou nadějí. Jsou ulice a místa, která se už předem zdají nad jiné hodna toho, aby ona tu bydlela nebo tudy prošla; ulice s akáty kvetoucími, důstojná stará náměstí, intimní kouty hlubokého a vážného života. Rozhodně není možno, že by přebývala v této hlučné a ponuré ulici, kudy se jenom spěchá; ani v pravoúhlé suchosti těch činžáků bez tváře, ani ve rmutné špíně staroby; proč by však nemohla žít zrovna za těmihle velkými okny, za nimiž tají dech stinné a jemné ticho? Divě se, bloudě jako v snách objevoval Prokop poprvé v životě, co vše je v tomto městě, kde strávil tolik let; bože, tolik krásných míst, kde uplývá život pokojný a zralý a vábí tě, člověče roztěkaný: ohranič, ohranič sebe sama.

Bezpočtukráte hnal se Prokop za mladými ženami, jež mu z dálky bůhvíčím připomněly tu, již viděl jen dvakrát; běžel za nimi s divě tlukoucím srdcem: což kdyby to byla ona! A kdo nám poví, jaká to byla divinace nebo čich: vždy to byly ženy neznámé sice, ale krásné a smutné, uzavřené v sebe a zaštítěné nevímjakou nedostupností. Jednou pak už si byl skoro jist, že to je ona; hrdlo se mu sevřelo tak, že musel stanout, aby vydechl; tu ta dotyčná vstoupila do tramvaje a ujela. Po tři dny potom hlídkoval u oné stanice, ale už jí neuviděl.

Nejhorší pak byly večery, kdy na smrt unaven tiskl ruce mezi koleny a namáhal se zkombinovat nějaký nový detektivní plán. Bože, nikdy se nevzdám toho, nalézt ji; jsem posedly, budiž; jsem blázen, blbec a maniak; ale nikdy se toho nevzdám. Čím víc mi uniká, tím je to silnější; prostě… je to… osud či co.

Jednou se probudil uprostřed noci, a bylo mu náhle neodvratně jasno, že takhle jí jakživ nenajde; že musí vstát a vyhledat Jirku Tomše, který o ní ví a musí mu o ní říci. I ustrojil se uprostřed noci a nemohl se dočkat rána. Nebyl připraven na nepochopitelné potíže a průtahy s opatřením pasu; nerozuměl ani, co všechno na něm chtějí, a zuřil i tesknil horečnou netrpělivostí. Konečně, konečně jedné noci ho nesl rychlík za hranice. A tedy nejprve do Balttinu!

Teď se to rozhodne, cítil Prokop.

XXIII.

Rozhodlo se to bohužel jinak, než mínil.

Měl totiž plán vyhledat v Balttinu toho jistého, co se mu vydával za Carsona, a říci mu asi tolik: něco za něco, já vám kašlu na peníze; vy mne dovedete ihned k Jiřímu Tomši, se kterým mám co jednat, a za to dostanete dobrou třaskavinu, dejme tomu fulminát jodu se zaručenou detonací nějakých jedenácti tisíc sekundometrů, nebo pro mne a za mne ten jistý kovový azid s celými třinácti tisíci, pane, a dělejte si s tím, co chcete. – Byli by ovšem blázni, kdyby na takový obchod nepřistoupili.

Továrna v Balttinu se mu zdála zvenčí nehrubě veliká; trochu v něm hrklo, když místo na portýra narazil na vojenskou hlídku. Ptal se jí na pana Carsona (– u čerta, vždyť se ten člověk tak nejmenuje!); ale vojáček neřekl a ani b a s bajonetem ho vedl k šikovateli. Ten neřekl o mnoho víc a dovedl Prokopa k důstojníkovi. Inženýr Carson je tu neznám, řekl důstojník, a co prý s ním pán chce? Prokop prohlásil, že chce vlastně mluvit s panem Tomšem. To na důstojníka mělo tak dalece účinek, že poslal pro pana obrsta. Pan obrst, velmi tlustý astmatický člověk, jal se Prokopa důtklivě vyslýchat, kdo je a co tu chce; to už bylo v kanceláři asi pět vojenských pánů a prohlíželi si Prokopa tak, až se potil. Bylo zřejmo, že čekají na někoho, pro koho zatím telefonovali. Když se ten někdo přihnal jako vítr, ukázalo se, že je to pan Carson; titulovali ho direktorem, ale jeho skutečné jméno Prokop nezvěděl nikdy. Křičel radostí, když spatřil Prokopa, a tvrdil, že na něho už čekali a kdesi cosi; hned nařídil telefonovat “do zámku”, aby připravili “kavalírské” hostinské pokoje, chytil Prokopa pod paží a vedl jej balttinským závodem. Ukázalo se, že to, co Prokop považoval za továrnu, je jenom vojenská a hasičská ubikace u vchodu; odtud vede dlouhá chaussée tunelem v porostlé, asi deset metrů vysoké hrázi. Pan Carson uvedl Prokopa nahoru, a teprve nyní si Prokop jakžtakž uvědomil, co to jsou balttinské závody: celé město muničních baráků označených číslicemi a písmenami, kopečky pokryté trávou, což prý jsou sklady, o kus dál nádražní park s rampami a jeřáby a za ním nějaké docela černé budovy a prkenné boudy. “Vidíte tamten les?” ukazoval pan Carson k obzoru. “Za ním jsou teprve ty pokusné laboratoře, víte? A tamhle, co jsou ty pískové vršky, je střelnice. Tak. A tadyhle v parku je zámek. Budete mrkat, až vám ukážu laboratoře. Ef ef, to nejmodernější. A teď půjdeme do zámku.”

Pan Carson vesele žvanil, ale nic o tom, co bylo nebo má být; šli zrovna parkem, i ukazoval mu tuhle vzácný druh Amorphophallus a tamhle jakousi japonskou varietu třešničky; a tady už je balttinský zámek celý zarostlý břečťanem. U vchodu čeká tichý a jemňoučký stařík v bílých rukavicích, jménem Paul, a vede Prokopa rovnou do “kavalírského pokoje”. Jakživ nebyl Prokop v něčem podobném; vykládané parkety, anglický empir, vše staroučké a drahocenné, že se bál na to sednout. A než se mohl opláchnout, už je tu Paul s vajíčky, lahví vína a třesoucí se sklenicí a staví vše na stůl tak něžně, jako by posluhoval princezničce. Pod okny je dvůr vysypaný plavým pískem; štolba v ohrnutých holinkách tam na dlouhé oprati lonžíruje vysokého grošovaného koně; vedle něho stojí hubená hnědá dívka, přimhouřenýma očima sleduje koňův cval a dává krátce jakési rozkazy, načež přiklekne a ohmatává koňovy kotníky.

Pan Carson se přižene zase jako vítr, a že prý teď Prokopa musí představit generálnímu řediteli. Vede ho dlouhou bílou chodbou ověšenou samými parohy a vroubenou černými vyřezávanými židlemi. Růžový panák s bílými rukavicemi otevře před nimi dveře, pan Carson všoupne Prokopa dovnitř, do jakéhosi rytířského sálu, a dveře se zavrou. U psacího stolu stojí vysoký stařec, podivně vzpřímen, jako by ho právě vytáhli ze skříně a připravili k uvítání.

“Pan inženýr Prokop, Jasnosti,” řekl pan Carson. “Kníže Hagen-Balttin.”

Prokop se zamračil a trhl zlobně hlavou; patrně tento pohyb považoval za poklonu.

“Buďte – nám – vítán,” pronesl kníže Hagen a podal mu předlouhou ruku. Prokop znovu trhl hlavou.

“Dou-fám, že – budete – u nás – spokojen,” pokračoval kníže, a Prokop si všiml, že je na půli těla ochrnut.

“Račte – nás poctít – u stolu,” mluvil kníže s patrnou úzkostí, aby mu nevypadl umělý chrup.

Prokop nervózně přešlapoval. “Račte odpustit, kníže,” začal konečně, “ale já se tu nemohu zdržet; já – já musím ještě dnes –”

“Nemožno, naprosto nemožno,” vyhrkl pan Carson vzadu.

“Ještě dnes se musím poroučet,” opakoval Prokop tvrdohlavě. “Chtěl jsem jenom… poprosit, abyste mi řekli, kde je Tomeš. Byl bych… eventuelně ochoten poskytnout za to… eventuelně…”

“Jak?” zvolal kníže a vytřeštil na pana Carsona oči v absolutní nechápavosti. “Co – chce?”

“Nechte to zatím,” zahučel pan Carson Prokopovi do ucha. “Pan Prokop jenom míní, Jasnosti, že nebyl na vaše pozvání připraven. To nevadí,” obrátil se čile k Prokopovi. “Já jsem to zařídil. Dnes bude déjeuner na trávníku, tedy… žádné černé šaty; můžete jít jak jste. Telegrafoval jsem pro krejčího; žádné starosti, pane. Zítra je to v pořádku. Tak.”

Nyní zas Prokop vytřeštil oči. “Jaký krejčí? Co to znamená?”

“Bude – nám – zvláštní ctí,” zakončil kníže a podal Prokopovi umrlčí prsty.

“Co to znamená?” zuřil Prokop na chodbě a chytil Carsona za rameno. “Člověče, teď mluvte, nebo –”

Pan Carson se rozřehtal a vysmekl se mu jako uličník. “Nebo, jaképak nebo?” smál se prchaje a poskakuje jako míč. “Jestli mne chytíte, řeknu vám všechno. Na mou čest.”

“Vy kašpare,” zahromoval Prokop rozzuřen a pustil se za ním. Pan Carson řehtaje se letěl po schodech a vyklouzl podle plechových rytířů do parku; tam panáčkoval na trávníku dělaje si zřejmě z Prokopa tatrmany. “Tak co,” křičel, “co mně uděláte?”

“Zmlátím vás,” soptil Prokop řítě se na něho celou svou těžkou vahou. Carson kvičel radostí a skákal po trávníku kličkuje jako zajíc. “Honem,” jásal, “tady jsem,” a už zase uklouzl Prokopovi pod rukou a dělal na něho kukuč za pněm stromu.

Prokop mlčky uháněl za ním s pěstmi zaťatými, vážný a hrozný jako Aiás. Supěl už bez dechu, když najednou zahlédl, že ze zámeckých schodů přihmouřenýma očima sleduje jejich běh hnědá amazonka. Zastyděl se nesmírně, stanul a jaksi se lekl, že teď snad ta dívka mu přijde ohmatat kotníky.

Pan Carson, najednou zase docela vážný, coural se k němu s rukama v kapsách a povídal přátelsky: “Málo tréninku. Nesmíte pořád sedět. Cvičit srdce. Tak. Aá,” zahlaholil rozzářen, “naše velitelka, haholihoo! Dcera starého,” dodával tiše. “Princezna Wille, totiž Wilhelmina Adelhaida Maud a tak dále. Zajímavá holka, osmadvacet let, ohromná jezdkyně. Musím vás představit,” řekl nahlas a vlekl vzpouzejícího se Prokopa k dívce. “Nejjasnější princezno,” volal zdálky, “tady vám – do jisté míry proti jeho vůli – představuji našeho hosta. Inženýr Prokop. Strašně zuřivý člověk. Chce mne zabít.”

“Dobrý den,” řekla princezna a obrátila se k panu Carsonovi: “Víte, že Whirlwind má zpuchlý kotník?”

“I proboha,” děsil se pan Carson. “Ubohá princezno!”

“Hrajete tenis?”

Prokop se mračil a nevěděl ani, že tohle platilo jemu.

“Nehraje,” odpověděl Carson za něho a šťouchl ho do žeber. “To musíte hrát. Princezna prohrála s Lenglenovou jen o jeden set, že?”

“Protože jsem hrála proti slunci,” namítla princezna poněkud dotčena. “Co hrajete?”

Prokop zas nevěděl, že to patřilo jemu.

“Pan inženýr je učenec,” spustil Carson horlivě. “Našel atomové výbuchy a takové věci. Ohromný duch, vážně. My jsme proti němu kuchyňské ficky. Takhle strouhat brambory a podobně. Ale tuhle on,” a pan Carson podivem hvízdl. “Jednoduše kouzelník. Jestli chcete, vyrazí z vizmutu vodík. Tak, panečku.”

Šedivé oči štěrbinou sklouzly po Prokopovi, jenž tu stál zrovna uvařen v rozpacích a vztekaje se na Carsona.

“Velmi zajímavé,” řekla princezna a už zas se dívala jinam. “Řekněte mu, aby mne někdy poučil. Tedy v poledne na shledanou, že ano?”

Prokop se uklonil téměř včas, a pan Carson jej vlekl do parku. “Rasa,” povídal uznale. “Ta ženská má rasu. Pyšná, co? Počkejte, až ji poznáte blíž.”

Prokop se zastavil. “Poslyšte, Carsone, abyste si to nepletl. Nikoho nemíním poznat blíž. Dnes nebo zítra odjedu, rozumíte?”

Pan Carson kousal nějaký list, jakoby nic. “Škoda,” řekl. “Tady je moc pěkně. Nu co dělat.”

“Zkrátka mi povězte, kde je Tomeš –”

“Až pojedete odtud. Jak se vám líbil starý?”

“Co mi je po něm,” hučel Prokop.

“Nu ano. Antikní kus, pro reprezentaci. Bohužel ho pravidelně jednou týdně raní mrtvice. Ale Wille je báječné děvče. Pak je tu Egon, klacek, osmnáct let. Oba sirotci. Potom hosti, nějaký bratránek princ Suwalski, všelijací oficíři, Rohlauf, von Graun, víte, Jockey Club, a doktor Krafft, vychovatel, a taková společnost. Dnes večer musíte přijít mezi nás. Pivní večer, žádná šlechta, naši inženýři a podobně, víte? Tamhle v mé vile. Je to na vaši počest.”

“Carsone,” řekl Prokop přísně. “Chci s vámi vážně mluvit než odjedu.”

“To nespěchá. Odpočněte si, a je to. Nu, já musím po své práci. Můžete dělat, co vám je libo. Žádné formality. Chcete-li se vykoupat, tak tamhle je rybník. Nic nic, až později. Udělejte si pohodlí. Tak.”

A byl pryč.

XXIV.

Prokop se coural po parku mrze se na cosi a nevyspale zívaje. Divil se, co s ním vlastně chtějí, a měřil s nelibostí své boty podobné vojenským bagančatům i své unošené nohavice. Ponořen v tyto myšlenky divže nevlezl až doprostřed tenisového hříště, kde princezna hrála se dvěma panáky v bílých šatech. Uhnul rychle a pustil se směrem, kde předpokládal konec parku. Nu, na této straně končil se pak park jakousi terasou: kamenná balustrádka a kolmo dolů zeď nějakých dvanáct metrů vysoká. Možno se pokochat vyhlídkou na borové lesíky a na vojáčka, který dole přechází s nasazeným bajonetem.

Prokop zamířil v tu stranu, kde se park svažoval dolů; našel tam rybník s koupelnami, ale přemáhaje chuť vykoupat se vešel do pěkného březového hájku. Tak vida, tady je jenom laťový plot a u polozarostlé cestičky vrátka; nejsou dokonce zavřena a lze vyjít ven, do borového lesa. Putoval tiše po klouzavém jehličí až na kraj lesa. A sakra, tady je dobré čtyři metry vysoký plot z ostnatého drátu. Jakpak, řekněme, je takový drát pevný? Zkoušel to opatrně rukou i nohou, až shledal, že k jeho počínání se zájmem přihlíží vojáček s bajonetem na druhé straně plotu.

“To je horko, že?” řekl Prokop, aby to zamluvil.

“Tudy se nesmí,” povídal vojáček; i otočil se Prokop na patě a ubíral se podle ostnatého plotu dál. Borový les přešel v mlází, a za ním jsou nějaké kůlny a chlévy, patrně panský dvůr; nakoukl tam plotem, a tu se uvnitř rozlehl strašný řev, chroptění a štěkot, a dobrý tucet dog, bloodhoundů a vlčáků se sápal na plot. Čtyři páry nedůvěřivých očí vykoukly z čtverých dveří. Prokop pro jistotu pozdravil a chtěl jít dál; ale jeden čeledín vyběhl za ním a povídal, že “tudy se nesmí”, načež ho dovedl zpátky až k vrátkům do březového háje.

To vše Prokopa velmi rozlaďovalo. Carson mně musí říci, kudy se jde ven, umiňoval si; nejsem přece kanár, aby mne drželi v kleci. Vyhnul se obloukem tenisovému hříšti a zamířil k parkové cestě, kudy ho Carson vedl nahoru do zámku. Jenže teď se mu postavil do cesty filmový chlapík v placaté čepici, a kam prý pán ráčí.

“Ven,” řekl Prokop zkrátka. Ale “tudy se nesmí,” vysvětloval mu člověk v čepici; tudy prý se jde k rnuničním barákům, a kdo tam chce jít, musí mít laissez-passer od ředitelství. Ostatně vrata ze zámku přímo ven jsou tuhle zpátky, po hlavní cestě a vlevo prosím.

Prokop se tedy pustil po hlavní cestě a vlevo prosím, až přišel k velikým mřížovým vratům. Děda vrátný mu šel otevřít. “Račte mít lístek?”

“Jaký lístek?”

“Pasírku.”

“Jakou pasírku?”

“Lístek, že smíte ven.”

Prokop se rozlítil. “Copak jsem v kriminále?”

Děda krčil lítostivě rameny: “Prosím, dneska mi dali rozkaz.”

Chudáku, myslel si Prokop, ty bys tak někoho mohl zadržet! Jen udělat rukou takhle –

Z okna vrátného domku vyhlédla povědomá tvář, náramně podobná jistému Bobovi. Prokop tedy ani nedokončil svou myšlenku, otočil se na patě a loudal se zpátky k zámku. U všech rohatých, řekl si, to jsou divné okolky; skoro to vypadá, jako by tu někdo měl být zavřen. Dobrá, promluvím si o tom s Carsonem. Především vůbec nestojím o jejich pohostinství a nepůjdu k obědu; nebudu sedět s panáky, kteří se tam na tenisovém hříšti chechtali za mými zády. – Rozhořčen nesmírně odebral se Prokop do pokojů, které mu byly vykázány, a vrhl se na staroučkou chaise longue, až to zapraskalo, a hněval se. Za chvíli zaklepal pan Paul a ptal se vlídně a starostlivě, půjde-li pán k déjeuner.

“Nepůjdu,” vrčel Prokop.

Pan Paul se poklonil a zmizel. Za chvilku tu byl zas a strkal před sebou stůl na kolečkách, pokrytý sklenicemi, křehoučkým porcelánem a stříbrem. “Prosím, jaké víno?” ptal se něžně. Prokop zamručel cosi jako aby mu dali pokoj.

Pan Paul šel po špičkách ke dveřím a vzal tam z dvou bílých pracek velikou mísu. “Consommé de tortues,” šeptal pozorně a naléval Prokopovi, načež mísa opět zmizela v bílých tlapách. Toutéž cestou přišla ryba, pečeně, saláty, věci, které Prokop jakživ nejedl, a ani dobře nevěděl, jak se jedí; než ostýchal se dát před panem Paulem najevo jakékoliv rozpaky. Kupodivu, jeho hněv se nějak rozplýval. “Sedněte si,” kázal Paulovi, ochutnávaje nosem a patrem nahořklé bleďoučké víno. Pan Paul se šetrně uklonil a zůstal ovšem stát.

“Poslyšte, Paul,” pokračoval Prokop, “myslíte, že tu jsem zavřen?”

Pan Paul pokrčil uctivě rameny: “Prosím, nemohu vědět.”

“Kudy se odtud dostanu ven?”

Pan Paul chvilinku přemýšlel. “Prosím, po hlavní cestě a pak nalevo. Poroučí milostpán kávu?”

“No třeba.” Prokop si opařil krk skvostným moka, zatímco pan Paul mu podával všechny vůně Arábie v cigárové krabici a stříbrný hořák. “Poslyšte, Paul,” začal zas Prokop kousaje špičku doutníku, “děkuju vám. Neznal jste tady nějakého Tomše?”

Pan Paul obrátil oči k nebi samým usilovným vzpomínáním. “Neznal, prosím.”

“Kolik je tu vojáků?”

Pan Paul uvažoval a počítal. “Na hlavní stráži asi dvě stě. To je infanterie. Potom polní četníci, to nevím kolik. V Balttin-Dortum škardona husarů. Na střelnici v Balttin-Dikkeln kanonýři, to se mění.”

“Proč tu jsou polní četníci?”

“Prosím, tady je válečný stav. Kvůli muniční továrně.”

“Aha. A to se hlídá jen tady kolem?”

“Tady jsou jen patroly, prosím. Řetěz je až dál, za lesem.”

“Jaký řetěz?”

“Hlídková zóna, prosím. Tam nikdo nesmí.”

“A kdyby chtěl člověk odejet –”

“To musí mít povolení od staničního komanda. Přeje si pán ještě něco?”

“Ne, děkuju vám.”

Prokop se natáhl na chaise longue rozkošnicky jako sytý bej. Nu uvidíme, řekl si; až potud to není tak zlé. Chtěl vše uvážit, ale místo toho si vzpomněl, jak před ním Carson poskakoval. Že bych ho nedohonil? napadlo ho a pustil se za ním. Stačil jediný pětimetrový skok; ale tu se Carson vznesl jako kobylka a hladce přelétl přes skupinu keřů. Prokop dupnul nohou a vzlétl za ním, a jen zvedl nohy, když letěl nad vrcholky křoví. Nový odraz, a již letěl bůhvíkam, nestaraje se dále o Carsona. Vznášel se mezi stromy, lehýnký a volný jako pták; zkusil několik plaveckých rázů nohama, a vida, stoupal výš. To se mu nesmírně zalíbilo. Mocnými tempy se šrouboval kolmo nahoru. Pod nohama se mu jako pěkně narýsovaný plán otevíral zámecký park se svými altány, trávníky a vinutými cestami; lze rozeznat tenisové hříště, rybník, střechu zámku, březový hájek; tam je ten dvůr se psy a borový les a ostnatý plot, a napravo už začínají muniční baráky, a za nimi vysoká zeď. Prokop zamířil vzduchem nad tu stranu parku, kde dosud nebyl. Cestou zjistil, že to, co považoval za terasu, je vlastně bývalé opevnění zámku, mohutná bašta s podsebitím a příkopem, druhdy patrně napájeným z rybníka. Hlavně mu šlo o tu část parku mezi hlavním východem a baštou; jsou tam zarostlé cestičky a divoké křoví, hradba vysoká už jen asi tři metry a pod ní jakési smetiště nebo kompost; dále zelinářská zahrada a kolem řádková zeď hodně chatrná a v ní zelená vrátka; za vrátky silnice. Tam se podívám, řekl si Prokop a snášel se pomalu dolů. Tu však vyrazila na silnici škadrona jízdy s tasenými šavlemi, a rovnou na něho. Prokop přitáhl nohy až k bradě, aby mu je neusekli; ale tím dostal takový kolmý rozmach, že vylétl do výše jako šíp. Když se zas podíval dolů, viděl vše maličké jako na mapě; dole na silnici předjíždí malinká baterie děl, lesklá hlaveň se obrací nahoru, vyrazil bílý obláček, a bum! první granát přeletěl Prokopovi nad hlavou. Zastřelují se, mínil Prokop, a rychle vesloval rukama, aby se dostal dál. Bum! druhý granát zafičel Prokopovi před nosem. Prokop se dal na ústup tak rychle, jak to šlo. Bum! třetí rána mu rázem přerazila křídla a Prokop se řítil hlavou k zemi, a procitl. Někdo klepal na dveře.

“Vstupte,” křikl Prokop a vyskočil, nechápaje, kde vůbec je.

Vešel bělovlasý, ušlechtilý pán v černém a hluboce se uklonil.

Prokop zůstal stát a čekal, až ho vznešený pán osloví.

“Drehbein,” řekl ministr (nejméně!) a znovu se uklonil.

Prokop se uklonil stejně hluboko. “Prokop,” představil se. “Čím mohu sloužit?”

“Kdybyste ráčil chvilku stát.”

“Prosím,” vydechl Prokop, žasna, co se s ním bude dít.

Bělovlasý pán studoval Prokopa s přimhouřenýma očima; dokonce si ho obešel a pohřížil se do pozorování jeho zad.

“Kdybyste se ráčil trochu narovnat.”

Prokop se vztyčil jako voják; co to u všech všudy –

“Račte dovolit,” řekl pán a poklekl před Prokopem.

“Co chcete?” vyhrkl Prokop couvaje.

“Vzít míru.” A už vytáhl ze šosu svinutý metr a jal se měřit Prokopovu nohavici.

Prokop ustoupil až k oknu. “Nechte toho, ano?” spustil podrážděně. “Já jsem s žádné šaty neobjednal.”

“Už jsem dostal rozkazy,” podotkl pán uctivě.

“Poslyšte,” řekl Prokop přemáhaje se, “jděte mi ke všem – – Nechci žádné šaty a dost! Rozuměl jste?”

“Prosím,” souhlasil pan Drehbein, dřepl před Prokopem, nadzvedl mu vestu a zatahal za dolejší kraj kalhot. “O dva centimetry víc,” poznamenal vstávaje. “Račte dovolit.” Přitom mu znalecky zajel rukou do podpaží. “Příliš volné.”

“To je dobře,” zabručel Prokop a obrátil se k němu zády.

“Děkuju,” mínil pán a uhlazoval mu na zádech nějaký záhyb.

Prokop se rozlíceně otočil. “Člověče, ruce pryč, nebo –”

“Promiňte,” omlouval se pán a objal ho měkce kolem pasu; a než ho Prokop mohl přinejmenším skolit, stáhl mu pásek u vesty, ustoupil a s nakloněnou hlavou zpytoval Prokopovu tailli. “Tak je to,” podotkl zcela uspokojen a hluboce se uklonil. “Mám tu čest se vám poroučet.”

“Jdi ke všem kozlům,” křičel za ním Prokop, a “však už tu zítra nebudu,” zakončil pro sebe, načež popuzen měřil pokoj z rohu do rohu. Hrom do toho, copak si ti lidé myslí, že tu zůstanu půl roku?

Tu zaklepal a vešel pan Carson s tváří neviňátka. Prokop se zastavil s rukama za zády a měřil ho ponurýma očima. “Člověče,” řekl ostře, “kdo vlastně jste?”

Pan Carson ani nemrkl, zkřížil ruce na prsou a klaněl se jako Turek. “Princi Alaaddine,” pravil, “jsem džin, tvůj otrok. Kaž, a vyplním každé tvé přání. Ráčil jste spinkat, že? Nu, blahorodí, jak se vám tu líbí?”

“Ohromně,” mínil Prokop hořce. “Jen bych rád věděl, jsem-li tady zavřen, a jakým právem.”

“Zavřen?” žasl pan Carson, “propána, copak vás někdo nechtěl pustit do parku?”

“Ne, ale z parku ven.”

Pan Carson potřásl účastně hlavou: “Nemilé, že? To mne hrozně mrzí, že jste nespokojen. Koupal jste se v rybníce?”

“Ne. Kudy se dostanu ven?”

“Božínku, hlavním vchodem. Jdete rovně a potom vlevo –”

“A tam ukážete pasírku, ne? Jenže já žádné nemám.”

“To je škoda,” mínil pan Carson. “Tady je moc hezké okolí.”

“Hlavně moc hlídané.”

“Moc hlídané,” souhlasil pan Carson. “Výborně řečeno.”

“Poslyšte,” vybuchl Prokop, a čelo mu nabíhalo hněvem, “myslíte, že je příjemné narazit každým desátým krokem na bajonet nebo ostnatý plot?”

“Kde to?” divil se pan Carson.

“Všude v pomezí parku.”

“A co vás čerti nesou do pomezí parku? Můžete chodit uvnitř, a je to.”

“Tedy jsem zavřen?”

“Bůh uchovej! Abych nezapomněl, tady je pro vás legitimace. Laissez-passer do závodu, víte? Kdybyste se tam náhodou chtěl podívat.”

Prokop vzal do rukou legitimaci a podivil se; byla na ní fotografie vzatá patrně téhož dne. “A s tímhle se mohu dostat ven?”

“To ne,” řekl honem pan Carson. “To bych vám neradil. Vůbec, dejte si na sebe trochu pozor, co? Rozumíte? Pojďte se podívat,” řekl od okna.

“Co je?”

“Egon se učí boxovat. Heč, dostal ji! To je von Graun, víte? Haha, ten kluk má kuráž!”

Prokop se s odporem díval na dvůr, kde polonahý chlapec, krváceje z úst i nosu, vzlykaje bolestí a vztekem se vrhal znovu a znovu na staršího odpůrce, aby za okamžik odletěl zkrvácenější a bědnější než předtím. Co se mu obzvláště příčilo, bylo, že k tomu přihlížel starý kníže ve vozíčkovém křesle, směje se z plna hrdla, i princezna Wille bavící se přitom klidně se skvělým krasavcem. Konečně Egon padl do písku úplně zpitomělý a nechal si odkapávati krev z nosu.

“Dobytek,” zahučel Prokop na neznámou adresu a zatínal pěstě.

“Tady nesmíte být tak citlivý,” prohlásil pan Carson. “Tvrdá kázeň. Život… jako na vojně. Nemazlíme se s nikým,” pointoval tak důrazně, že to vypadalo jako hrozba.

“Carsone,” řekl Prokop vážně, “jsem tedy… jaksi… ve vězení?”

“Ale kdepak! Jste jenom v střeženém podniku. V prachárně to není jako u holiče, co? Tomu se musíte přizpůsobit.”

“Zítra odjedu,” vyrazil Prokop.

“Haha,” smál se pan Carson a třepl ho po břiše. “Báječný šprýmař! Tedy přijdete dnes večer mezi nás, že?”

“Nikam nepřijdu! Kde je Tomeš?”

“Co? Aha, váš Tomeš. Nu, zatím tuze daleko. Tohle je klíč od vaší laboratoře. Nikdo vás tam nebude rušit. Škoda že nemám pokdy.”

“Carsone,” chtěl ho zadržet Prokop, ale zarazil se před posuňkem tak velitelským, že se neodvážil ničeho dál; a pan Carson vyklouzl ven hvízdaje si jako cvičený špaček.

Prokop se svou legitimací se pustil k hlavním vratům. Děda vrátný ji studoval a vrtěl hlavou; tenhle lístek prý platí jen pro východ C, tamhle, co se jde k laboratořím. Prokop putoval k východu C; filmový chlapík s placatou čepicí prohlédl legitimaci a ukazoval: tady rovně, pak třetí příčná severní cesta. Prokop se ovšem dal první cestou k jihu; ale po pěti krocích ho zadržel polní četník: zpátky a třetí cesta vlevo. Prokop si odplivl na třetí cestu vlevo a nabral to rovnou přes louku: za okamžik ho honili tři lidé, tudy že se nesmí. Šel tedy poslušně třetí severní cestou, a když si myslel, že už na něho nekoukají, zamířil mezi muniční sklady. Tam ho sebral voják s bajonetem a poučil ho, že má jít tamhle, na rozcestí VII, cesta N 6. Prokop zkoušel své štěstí na každé křižovatce; všude ho zadrželi a posílali na cestu VII, N 6; i umoudřil se konečně a pochopil, že legitimace popsaná písmenami “C 3 n. w. F. H. A. VII, N 6. Bar. V, 7. S. b.!” má smysl tajemný a nevyhnutelný, jemuž jest se slepě podříditi. Šel tedy, kam mu ukazovali cestu. Tady už nebyly muniční baráky, ale malé betonové stavbičky všelijak číslované, patrně pokusné laboratoře či co, roztroušené mezi pískovými násypy a borovými lesíky. Jeho cesta se stočila k docela osamělému domku V, 7, i zamířil k němu. Na dveřích byla mosazná tabulka “Ing. Prokop”. Prokop odemkl klíčem, který mu dal Carson, a vešel dovnitř.

Byla tam vzorně zařízená laboratoř pro chemii třaskavin – tak moderní a úplná, že se v Prokopovi zatajil dech radostí odborníka. Na hřebíku visela jeho stará halena, v rohu vojenský kavalec tak jako v Praze, a v přihrádkách velkolepě vybaveného psacího stolu ležely pečlivě spořádány a zkatalogizovány veškeré jeho tištěné články a rukopisné poznámky.