Текст книги "Krakatit"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 2 (всего у книги 19 страниц) [доступный отрывок для чтения: 7 страниц]

IV.

Teď jsem něco vyžvanil, uvědomoval si Prokop jasnějším cípem mozku; ale jinak mu to bylo svrchovaně lhostejno; chtělo se mu jen spát, nesmírně spát. Viděl jakýsi turecký koberec, jehož vzor se bez konce přesunoval, prostupoval a měnil. Nebylo to nic, a přece ho to jaksi rozčilovalo; i ve spaní zatoužil vidět znovu Plinia. Snažil se vybavit si jeho podobu; místo toho měl před sebou ohavnou zešklebenou tvář, jež skřípala žlutými vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Chtěl tomu uniknout; napadlo ho slovo “rybář”, a hle, zjevil se mu rybář nad šedivou vodou i s rybami v čeřenu; řekl si “lešení”, a viděl skutečné lešení do poslední skoby a vazby. Dlouho se bavil tím, že vymýšlel slova a pozoroval obrázky jimi promítnuté; ale pak, pak už si živou mocí nemohl na žádné slovo vzpomenout. Namáhal se usilovně, aby našel aspoň jedno jediné slovo nebo věc, ale marně; tu ho zalila hrůza bezmoci studeným potem. Musím postupovat metodicky, umínil si; začnu zas od začátku, nebo jsem ztracen. Šťastně si vzpomněl na slovo “rybář”, ale zjevil se mu hliněný prázdný galon od petroleje; bylo to děsné. Řekl si “židle”, a ukázal se mu s podivnou podrobností dehtovaný tovární plot s trochou smutné zaprášené trávy a rezavými obručemi. To je šílenství, řekl si s mrazivou jasností; to je, pánové, typická pomatenost, hyperofabula ugongi dugongi Darwin. Tu se mu tento odborný název zazdál neznámo proč ukrutně směšný, a dal se do hlasitého, zrovna zalykavého smíchu, jímž se probudil.

Byl úplně zpocen a odkopán. Díval se horečnýma očima na Tomše, který chvatně přecházel po pokoji a házel nějaké věci do kufříku; ale nepoznával ho. “Poslyšte, poslyšte,” začal, “to je k smíchu, poslyšte, tak počkejte, to musíte, poslyšte –” Chtěl říci jako vtip ten podivuhodný odborný název, a sám se smál předem; ale živou mocí si nemohl vzpomenout, jak to vlastně bylo, i rozmrzel se a umkl.

Tomeš si oblékl ulstr a narazil čepici; a když už bral kufřík, zaváhal a sedl si na pelest k Prokopovi. “Poslyš, starouši,” řekl starostlivě, “já teď musím odejet. K tátovi, do Týnice. Nedá-li mně peníze, tak – se už nevrátím, víš? Ale nic si z toho nedělej. Ráno sem přijde domovnice a přivede ti doktora, ano?”

“Kolik je hodin?” ptal se Prokop netečně.

“Čtyři… Čtyři a pět minut. Snad… ti tu nic neschází?”

Prokop zavřel oči, odhodlán nezajímat se už o nic na světě. Tomeš ho pečlivě přikryl, a bylo ticho.

Náhle otevřel oči dokořán. Viděl nad sebou neznámý strop a po jeho kraji běží neznámý ornament. Sáhl rukou po svém nočním stolku, a hmátl do prázdna. Obrátil se polekán, a místo svého širokého laboratorního pultu vidí nějaký cizí stolek s lampičkou. Tam, kde bývalo okno, je skříň; kde stávalo umyvadlo, jsou jakési dveře. Zmátl se tím vším nesmírně; nedovedl pochopit, co se s ním děje, kde se octl, a přemáhaje závrať usedl na posteli. Pomalu si uvědomil, že není doma, ale nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal. “Kdo je to,” zeptal se hlasitě nazdařbůh, stěží hýbaje jazykem. “Pít,” ozval se po chvíli, “pít!” Bylo trýznivé ticho. Vstal z postele a trochu vrávoravě šel hledat vodu. Na umyvadle našel karafu a pil z ní dychtivě; a když se vracel do postele, podlomily se mu nohy a usedl na židli, nemoha dále. Seděl snad hodně dlouho; pak ho roztřásla zima, neboť se celý polil vodou z karafy, a přišlo mu líto sebe sama, že je kdesi a neví sám kde, že ani do postele nedojde a že je tak bezradně a bezmocně sám; tu propukl v dětský vzlykavý pláč.

Když se trochu vyplakal, bylo mu v hlavě jasněji. Dokonce mohl dojít až k posteli a ulehl jektaje zuby; a sotva se zahřál, usnul mrákotným spánkem beze snu.

Když se probudil, byla roleta vytažena do šedivého dne a v pokoji trochu pouklizeno; nedovedl pochopit, kdo to udělal, ale jinak se pamatoval na vše, na včerejší explozi, na Tomše i na jeho odjezd. Zato ho třeštivě bolela hlava, bylo mu těžko na prsou a drásavě ho mučil kašel. Je to špatné, říkal si, je to docela špatné; měl bych jít domů a lehnout si. Vstal tedy a začal se pomalu strojit chvílemi odpočívaje. Bylo mu, jako by mu něco drtilo hrozným tlakem prsa. Usedl pak netečný ke všemu a těžce dýchal.

Tu krátce, jemně zazněl zvonek. Vzchopil se s námahou a šel otevřít. Na prahu v chodbě stála mladá dívka s tváří zastřenou závojem.

“Bydlí tady… pan Tomeš?” ptala se spěšně a stísněně.

“Prosím,” řekl Prokop a ustoupil jí z cesty; a když, trochu váhajíc, těsně podle něho vcházela dovnitř, zavála na něj slabounká a spanilá vůně, že rozkoší vzdychl.

Posadil ji vedle okna a usedl proti ní, drže se zpříma, jak nejlépe dovedl. Cítil, že samým úsilím vypadá přísně a strnule, což uvádělo do nesmírných rozpaků jeho i dívku. Hryzala si pod závojem rty a klopila oči; ach, líbezná hladkost tváře, ach, ruce malé a hrozně rozčilené! Náhle zvedla oči, a Prokop zatajil dech omámen úžasem; tak krásná se mu zdála.

“Pan Tomeš není doma?” ptala se dívka.

“Tomeš odejel,” řekl Prokop váhavě. “Dnes v noci, slečno.”

“Kam?”

“Do Týnice, k svému otci.”

“A vrátí se?”

Prokop pokrčil rameny.

Dívka sklopila hlavu a její ruce s něčím zápasily. “A řekl vám, proč – proč –”

“Řekl.”

“A myslíte, že – že to udělá?”

“Co, slečno?”

“Že se zastřelí.”

Prokop si bleskem vzpomněl, že viděl Tomše ukládat revolver do kufříku. ,Možná že zítra udělám bum,‘ slyšel jej znovu drtit mezi zuby. Nechtěl nic říci, ale vypadal asi velmi povážlivě.

“Ó bože, ó bože,” vypravila ze sebe dívka, “ale to je strašné! Řekněte, řekněte –”

“Co, slečno?”

“Kdyby – kdyby někdo mohl za ním jet! Kdyby mu někdo řekl – kdyby mu dal – Vždyť by to nemusel udělat, chápete? Kdyby někdo za ním ještě dnes jel –”

Prokop se díval na její zoufalé ruce, jež se zatínaly a spínaly.

“Já tam tedy pojedu, slečno,” řekl tiše. “Náhodou… mám snad v tu stranu nějakou cestu. Kdybyste chtěla – já –”

Dívka zvedla hlavu. “Skutečně,” vyhrkla radostně, “vy byste mohl –?”

“Já jsem jeho… starý kamarád, víte?” vysvětloval Prokop. “Chcete-li mu něco vzkázat… nebo poslat… já ochotně…”

“Bože, vy jste hodný,” vydechla dívka.

Prokop se slabě začervenal. “To je maličkost, slečno,” bránil se. “Náhodou… mám zrovna volný čas… stejně chci někam jet, a vůbec –” Mávl v rozpacích rukou. “To nestojí za řeč. Udělám všecko, co chcete.”

Dívka se zarděla a honem se dívala jinam. “Ani nevím, jak bych… vám měla děkovat,” řekla zmateně. “Mně je tak líto, že… že vy… Ale je to tak důležité – A pak, vy jste jeho přítel – Nemyslete si, že já sama –” Tu se přemohla a upřela na Prokopa čiré oči. “Já mu něco musím poslat. Od někoho jiného. Já vám nemohu říci –”

“Není třeba,” řekl Prokop rychle. “Já mu to dám, a je to. Já jsem tak rád, že mohu vám… že mohu jemu… Prší snad?” ptal se náhle dívaje se na její zrosenou kožišinku.

“Prší.”

“To je dobře,” mínil Prokop; myslel totiž na to, jak příjemně by chladilo, kdyby na tu kožišinku směl položit čelo.

“Já to tu nemám,” řekla vstávajíc. “Bude to jen malý balíček. Kdybyste mohl počkat… Já vám to přinesu za dvě hodiny.”

Prokop se velmi strnule uklonil; bál se totiž, že ztratí rovnováhu. Ve dveřích se obrátila a pohlédla na něj upřenýma očima. “Na shledanou.” A byla ta tam.

Prokop usedl a zavřel oči. Krupičky deště na kožišince, hustý a orosený závoj; zastřený hlas, vůně, neklidné ruce v těsných, maličkých rukavičkách; chladná vůně, pohled jasný a matoucí pod sličným, pevným obočím. Ruce na klíně, měkké řasení sukně na silných kolenou, ach, maličké ruce v těsných rukavicích! Vůně, temný a chvějící se hlas, líčko hladké a pobledlé. Prokop zatínal zuby do chvějících se rtů. Smutná, zmatená a statečná. Modrošedé oči, oči čisté a světelné. Ó bože, ó bože, jak se tiskl závoj k jejím rtům!

Prokop zasténal a otevřel oči. Je to Tomšova holka, řekl si se slepým vztekem. Věděla kudy jít, není tu poprvé. Snad tady… zrovna tady v tom pokoji – – Prokop si v nesnesitelné trýzni vrýval nehty do dlaní. A já hlupák se nabízím, že pojedu za ním! Já hlupák, já mu ponesu psaníčko! Co – co – co mi je vůbec po ní?

Tu ho napadla spásná myšlenka. Uteku domů, do svého laboratorního baráku tam nahoře. A ona, ať si sem přijde! ať si pak dělá, co chce! Ať – ať – ať si jede za ním sama, když… když jí na tom záleží –

Rozhlédl se po pokoji; viděl zválenou postel, zastyděl se a ustlal ji, jak byl zvyklý doma. Pak se mu nezdála dost slušně ustlaná, přestlal ji, rovnal a hladil, a pak už rovnal všechno všudy, uklízel, pokoušel se pěkně zřasit i záclony, načež usedl s hlavou zmotanou a hrudí drcenou bolestným tlakem a čekal.

V.

Zdálo se mu, že jde ohromnou zelinářskou zahradou; kolem dokola nic než samé zelné hlávky, ale nejsou to hlávky, nýbrž zešklebené a olezlé, krhavé a blekotající, nestvůrné, vodnaté, trudovité a vyboulené hlavy lidské; vyrůstají z hubených košťálů a lezou po nich odporné zelené housenky. A hle, přes pole k němu běží dívka se závojem na tváři; zvedá trochu sukni a přeskakuje lidské hlávky. Tu vyrůstají zpod každé z nich nahé, úžasně tenké a chlupaté ruce a sahají jí po nohou a po sukních. Dívka křičí v šílené hrůze a zvedá sukni výše, až nad silná kolena, obnažuje bílé nohy a snaží se přeskočit ty chňapající ruce. Prokop zavírá oči; nesnese pohled na její bílé silné nohy, a šílí úzkostí, že ji ty zelné hlávky zhanobí. Tu vrhá se na zem a uřezává kapesním nožem první hlávku; ta zvířecky ječí a cvaká mu vyžranými zuby po rukou. Nyní druhá, třetí hlávka; Kriste Ježíši, kdy skosí to ohromné pole, než se dostane k dívce zápasící tam na druhé straně nekonečné zahrady? Zběsile vyskakuje a šlape po těch příšerných hlavách, rozdupává je, kope do nich; zaplete se nohama do jejich tenkých, přísavných pracek, padá, je uchopen, rván, dušen, a vše mizí.

Vše mizí v závratném víření. A náhle se ozve zblízka zastřený hlas: “Nesu vám ten balíček.” Tu vyskočil a otevřel oči, a před ním stojí děvečka z Hybšmonky, šilhavá a těhotná, se zmáčeným břichem, a podává mu cosi zabaleného v mokrém hadru. To není ona, trne bolestně Prokop, a rázem vidí vytáhlou smutnou prodavačku, která mu dřevěnými tyčinkami roztahuje rukavice. To není ona, brání se Prokop, a vidí naduřelé dítě na křivičných nožkách, jež – jež – jež se mu nestoudně nabízí! “Jdi pryč,” křičí Prokop, a tu se mu zjeví pohozená konev uprostřed záhonu povadlé a slimáky prolezlé kapusty a nemizí přes všechno jeho úsilí.

Vtom tiše zazněl zvonek jako tiknutí ptáčka. Prokop se vrhl ke dveřím a otevřel; na prahu stála dívka se závojem, tiskla k ňadrům balíček a oddychovala. “To jste vy,” řekl Prokop tiše a (neznámo proč) nesmírně dojat. Dívka vešla, dotkla se ho ramenem; její vůně dechla na Prokopa trýznivým opojením.

Zůstala stát uprostřed pokoje. “Prosím vás, nehněvejte se,” mluvila tiše a jakoby spěchajíc, “že jsem vám dala takové poslání. Vždyť ani nevíte, proč – proč já – Kdyby vám to dělalo nějaké potíže –”

“Pojedu,” vypravil ze sebe Prokop chraptivě.

Dívka upřela na něj zblízka své vážné, čisté oči. “Nemyslete si o mně nic zlého. Já mám jenom strach, aby pan… aby váš přítel neudělal něco, co by někoho… někoho jiného do smrti trápilo. Já mám k vám tolik důvěry… Vy ho zachráníte, že?”

“Nesmírně rád,” vydechl Prokop nějakým nesvým a rozechvěným hlasem; tak ho opojovalo nadšení. “Slečno, já… co budete chtít…” Odvracel oči; bál se, že něco vybleptne, že je snad slyšet, jak mu bouchá srdce, a styděl se za svou těžkopádnost.

I dívku zachvátil jeho zmatek; hrozně se zarděla a nevěděla kam s očima. “Děkuju, děkuju vám,” pokoušela se také jaksi nejistým hlasem, a silně mačkala v rukou zapečetěný balíček. Nastalo ticho, jež působilo Prokopovi sladkou a mučivou závrať. Cítil s mrazením, že dívka letmo zkoumá jeho tvář; a když k ní náhle obrátil oči, viděl, že se dívá k zemi a čeká, připravena, aby snesla jeho pohled. Prokop cítil, že by měl něco říci, aby zachránil situaci; místo toho jen hýbal rty a chvěl se na celém těle.

Konečně pohnula dívka rukou a zašeptala: “Ten balíček –” Tu zapomněl Prokop, proč schovává pravou ruku za zády, a sáhl po tlusté obálce. Dívka zbledla a couvla. “Vy jste poraněn,” vyhrkla. “Ukažte!” Prokop honem schovával ruku. “To nic není,” ujišťoval rychle, “to… to se mi jen trochu zanítila… zanítila taková ranka, víte?”

Dívka, docela bledá, zasykla, jako by sama cítila tu bolest. “Proč nejdete k lékaři?” řekla prudce. “Vy nemůžete nikam jet! Já… já pošlu někoho jiného!”

“Vždyť už se to hojí,” bránil se Prokop, jako by mu brali něco drahého. “Jistě, to už je… skoro v pořádku, jen škrábnutí, a vůbec, to je nesmysl; proč bych nejel? A pak, slečno, v takové věci… nemůžete poslat cizího člověka, víte? Vždyť to už ani nebolí, hleďte,” a zatřepal pravou rukou.

Dívka stáhla obočí přísnou soustrastí. “Vy nesmíte jet! Proč jste mi to neřekl? Já – já – já to nedovolím! Já nechci –”

Prokop byl docela nešťasten. “Hleďte, slečno,” spustil horlivě, “to jistě nic není; já jsem na to zvyklý. Podívejte se, tady,” a ukázal jí levou ruku, kde mu scházel skoro celý malík a kloub ukazováčku naduřel uzlovitou jizvou. “To už je takové řemeslo, víte?” Ani nepozoroval, že dívka couvá s blednoucími rty a dívá se na pořádný šrám jeho čela od oka k vlasům. “Udělá to prásk, a je to. Jako voják. Zvednu se a běžím útokem dál, rozumíte? Nic se mně nemůže stát. Nu, dejte sem!” Vzal jí z ruky balíček, vyhodil do výše a chytil. “Žádná starost, pane. Pojedu jako pán. Víte, já, já už jsem dávno nikde nebyl. Znáte Ameriku?”

Dívka mlčela a hleděla na něho se zachmuřeným obočím.

“Ať si říkají, že mají nové teorie,” drmolil Prokop horečně; “počkejte, já jim to dokážu, až vyjdou mé výpočty. Škoda že tomu nerozumíte; já bych vám to vyložil, vám věřím, vám věřím, ale jemu ne. Nevěřte mu,” mluvil naléhavě, “mějte se na pozoru. Vy jste tak krásná,” vydechl nadšeně. “Tam nahoře já nikdy s nikým nemluvím. Je to jen taková bouda z prken, víte? Haha, vy jste se tak bála těch hlávek! Ale já vás nedám, o to nic; nebojte se ničeho. Já vás nedám.”

Pohlížela na něho s očima rozšířenýma hrůzou. “Vy přece nemůžete odejet!”

Prokop zesmutněl a zmalátněl. “Ne, na to nesmíte dát, co mluvím. Povídal jsem nesmysly, že? Já jsem jenom chtěl, abyste nemyslela na tu ruku. Abyste se nebála. To už přešlo.” – Přemohl své vzrušení, byl tuhý a zakaboněný samým soustředěním. “Pojedu do Týnice a najdu Tomše. Dám mu ten balíček a řeknu, že to posílá slečna, kterou zná. Je to tak správně?”

“Ano,” řekla dívka váhavě, “ale vy přece nemůžete –”

Prokop se pokusil o prosebný úsměv; jeho těžká, rozjizvená tvář náhle docela zkrásněla. “Nechte mne,” řekl tiše, “vždyť je to – je to – pro vás.”

Dívka zamžikala očima; bylo jí skoro do pláče prudkým pohnutím. Mlčky kývla a podávala mu ruku. Zvedl svou beztvarou levici; pohlédla na ni zvědavě a silně ji stiskla. “Já vám tolik děkuju,” řekla rychle, “sbohem!”

Ve dveřích se zastavila a chtěla něco říci; mačkala v ruce kliku a čekala –

“Mám mu… vyřídit… pozdrav?” optal se Prokop s křivým úsměvem.

“Ne,” vydechla a rychle na něj pohlédla. “Na shledanou.”

Dveře za ní zapadly. Prokop se na ně díval, bylo mu najednou na smrt těžko a chabě, hlava se mu točila, a stálo ho nesmírné usilí, aby učinil jediný krok.

VI.

Na nádraží bylo mu čekati půldruhé hodiny. Sedl si na chodbě a chvěl se zimou. V poraněné ruce mu pulsovala ukrutná bolest; zavíral oči, a tu se mu zdálo, že ta bolavá ruka roste, že je veliká jako hlava, jako tykev, jako hrnec na vyváření prádla, a že v celém jejím rozsahu palčivě cuká živé maso. Přitom mu bylo mdlo k dávení a na čele mu ustavičně vyrážel studený pot úzkosti. Nesměl se podívat na špinavé, poplivané, zablácené dlážky chodby, aby se mu nezvedal žaludek. Vyhrnul si límec a polo snil, pomalu přemáhán nekonečnou lhostejností. Zdálo se mu, že zas je vojákem a leží poraněn v širém poli; kde – kde to pořád bojují? Tu zazněl mu do uší prudký zvon a někdo volal: “Týnice, Duchcov, Moldava, nastupovat!”

Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo, jako by někoho přelstil nebo někomu utekl; teď, holenku, už jedu do Týnice a nic mne nemůže zadržet. Skoro se chechtal radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou čilostí pozoroval své spolucestující. Naproti němu sedí nějaký krejčík s tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně bezvýraznou tváří; vedle Prokopa strašně tlustý pán, kterému se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a snad ještě někdo, to už je jedno. Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to dělá závrať. Ratata ratata ratata vybuchuje vlak, vše drnčí, bouchá, otřásá se samou horlivostí spěchu. Krejčíkovi se klátí hlava napravo nalevo, napravo nalevo; černá paní jaksi podivně a ztuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se třese a kmitá jako špatný snímek ve filmu. A tlustý soused, to je kupa rosolu, jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným způsobem. Týnice, Týnice, Týnice, skanduje Prokop s údery kol; rychleji! rychleji! Vlak se ohřál samým chvatem, je tu horko, Prokop se potí žárem; krejčík má nyní dvě hlavy na dvou tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe, až to drnčí. Černá paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém sedadle; tváří se naschvál jako dřevěná loutka. Bezvýrazná tvář zmizela; sedí tam trup s rukama mrtvě složenýma na klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.

Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval; štípe se do nohy, ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě se poddává otřesům vlaku. Prokopovi je z toho děsně úzko; šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se jen rosolovitě chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase chechtá. Nemůže se už na to dívat; obrací se k oknu, ale tam zničehonic vidí lidskou tvář. Neví zprvu, co je na ní tak zarážejícího; pozoruje ji vytřeštěnýma očima a poznává, že to je jiný Prokop, který na něho upírá oči s děsivou pozorností. Co chce? zhrozil se Prokop. Proboha, nezapomněl jsem ten balíček v Tomšově bytě? Hmatá honem po kapsách a najde obálku v náprsní kapse. Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi se ulevilo. Odvážil se dokonce pohlédnout na bezhlavý trup; a vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes hlavu a spí pod ním. Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu někdo nevytáhl z kapsy tu zapečetěnou obálku. A přece jde na něho spaní, je nesnesitelně unaven; nikdy by si nedovedl představit, že je možno být tak unaven. Usíná, vyrve se z toho vytřeštěně a opět usíná. Černá paní má jednu hopkující hlavu na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama; a co se krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž čouhá porcelánová palička. Prokop usíná, ale pojednou se z toho vytrhne v horlivé jistotě, že je v Týnici; snad to někdo venku volal, neboť vlak stojí.

Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer; dva tři lidé vystupují na malinkém blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá tma. Řekli Prokopovi, že do Týnice musí jet poštou, je-li na ní ještě místo. Poštovní vůz, to byl jen kozlík a za ním truhlík na zásilky; a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký pasažér.

“Prosím vás, vemte mne do Týnice,” řekl Prokop.

Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku. “Nejde,” odpověděl po chvíli.

“Proč… jak to?”

“Není už místo,” řekl pošťák zrale.

Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí. “Jak je tam daleko… pěšky?”

Pošťák účastně přemýšlel. “No, hodinu,” řekl.

“Ale já… nemohu jít pěšky! Já musím k doktoru Tomšovi!” protestoval Prokop zdrcen.

Pošťák uvažoval. “Vy jste… jako… pacient?”

“Mně je zle,” zamumlal Prokop; skutečně se chvěl slabostí a zimou.

Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou. “Když to nejde,” ozval se konečně.

“Já se vejdu, já… kdyby byl jen kousek místa, já…”

Na kozlíku ticho; jen pošťák se drbal ve vousech, až to chrastělo; pak neřekl slova a slezl, dělal něco na postraňku a mlčky odešel do nádraží. Pasažér na kozlíku se ani nepohnul.

Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník. Nedojdu, cítil zoufale; zůstanu tady, až… až…

Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku. Nějak ji vpravil na plošinu kozlíku a rozvážně ji pozoroval. “Tak si tam sedněte,” řekl posléze.

“Kam?” ptal se Prokop.

“No… na kozlík.”

Prokop se dostal na kozlík tak nadpřirozeně, jako by ho vynesly nebeské síly. Pošťák zas dělal cosi na řemení, a teď sedí na bedničce s nohama visícíma dolů a bere opratě. “Hý,” povídá.

Kůň nic. Jenom se zachvěl.

Pošťák nasadil jakési tenké, hrdelní “rrr”. Kůň pohodil ocasem a pustil hlasitý pšouk.

“Rrrrr.”

Pošta se rozjela. Prokop se křečovitě chytil nízkého zábradlíčka; cítil, že je nad jeho síly udržet se na kozlíku.

“Rrrrr.” Zdálo se, že ten vysoký hrčivý zpěv nějak galvanizuje starého koně. Běžel kulhavě, pohazoval ocasem a při každém kroku pouštěl slyšitelné větry.

“Rrrrrrrr.” Šlo to alejí holých stromů; byla černočerná tma, jen kmitavý proužek světla z lucerny se smýkal po blátě. Prokop ztuhlými prsty svíral zábradlíčko; cítil, že už vůbec nevládne svému tělu, že nesmí spadnout, že bezmezně slábne. Nějaké osvětlené okno, alej, černá pole. “Rrrr.” Kůň vytrvale pšukal a klusal pleta nohama toporně a nepřirozeně, jako by byl už dávno mrtev.

Prokop se úkosem podíval na svého spolucestujícího. Byl to děda s krkem ovázaným šálou; pořád něco žvýkal, překusoval, žmoulal a zase vyplivoval. A tu si Prokop vzpomněl, že tu podobu už viděl. Byla to ta ohavná tvář ze sna, jež skřípala vyžranými zuby, až se drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Bylo to divné a strašné.

“Rrrrr.” Silnice se obrací, motá se do kopce a zase dolů. Nějaký statek, je slyšet psa, člověk jde po silnici a povídá “dobrý večer”. Domků přibývá, jde to do kopce. Pošta zatáčí, vysoké “rrrr” náhle ustane a kůň se zastaví.

“Tak tady bydlí doktor Tomeš,” povídá pošťák.

Prokop chtěl něco říci, ale nemohl; chtěl se pustit zábradlí, ale nešlo to, protože mu prsty křečovitě ztuhly.

“No, už jsme tady,” povídá pošťák znovu. Ponenáhlu křeče povolí a Prokop slézá z kozlíku, chvěje se na celém těle. Jakoby popaměti otvírá vrátka a zvoní u dveří. Uvnitř zuřivý štěkot, a mladý hlas volá: “Honzíku, ticho!” Dveře se otevrou, a stěží hýbaje jazykem ptá se Prokop: “Je pan doktor doma?”

Chvilku ticho; pak řekl mladý hlas: “Pojďte dál.”

Prokop stojí v teplé světnici; na stole je lampa a večeře, voní to bukovým dřívím. Starý pán s brejličkami na čele vstává od svého talíře, jde k Prokopovi a povídá: “Tak copak vám schází?”

Prokop se mračně upomínal, co tu vlastně chce. “Já… totiž…,” začal, “je váš syn doma?”

Starý pán se pozorně díval na Prokopa. “Není. Co vám je?”

“Jirka… Jiří,” m ručel Prokop, “já jsem… jeho přítel a nesu mu… mám mu dát…” Lovil v kapse zapečetěnou obálku. “Je to… důležitá věc a… a…”

“Jirka je v Praze,” přerušil ho starý pán. “Člověče, sedněte si aspoň!”

Prokop se nesmírně podivil. “Vždyť říkal… říkal, že jede sem. Já mu musím dát…” Podlaha se pod ním zakymácela a počala se naklánět.

“Aničko, židli,” křikl starý pán podivným hlasem.

Tu ještě zaslechl Prokop tlumený výkřik a poroučel se na zem. Zalila ho nesmírná temnota, a pak již nebylo nic.