Текст книги "Krakatit"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 6 (всего у книги 19 страниц) [доступный отрывок для чтения: 7 страниц]

XVI.

Nalézti Tomše: lidi, jako by tohle bylo tak lehké! Prokop provedl znovu generální prohlídku celého bytu; řádil ve všech skříních i zásuvkách, nenacházeje krom prašiviny starých účtů, milostných dopisů, fotografií a jiného mládeneckého neřádu nic, co by jakkoliv osvětlilo Tomšovu záležitost. Nu ovšem, má-li někdo tolik másla na hlavě, dovede už důkladně zmizet!

Znovu vyslechl domovnici; zvěděl sice záplavu všelijakých historek, ale nic, co by ho uvedlo na stopu. Šel na pana domácího, odkudže poslal Tomeš ty peníze z ciziny. Bylo mu vyslechnouti celé kázání nevrlého a dosti nepříjemného staříka, který trpěl všemi možnými katary a nadával na zkaženost dnešních mladých pánů. Za cenu nadlidské trpělivosti zvěděl konečně jen to, že řečené peníze neposlal pan Tomeš, nýbrž jakýsi směnárník na konto Drážďanské banky “auf Befehl des Herrn Tomes”. Rozběhl se k advokátovi, který měl, jak výše sděleno, jistou rozpracovanou záležitost s pohřešovaným. Advokát se zbytečně halil v profesionální tajemství; ale když Prokop hloupě vybleptl, že má panu Tomšovi doručit nějaké peníze, oživl advokát a žádal, aby je složil do jeho rukou; i dalo Prokopovi mnoho práce, aby se z toho vymotal. To jej poučilo, aby nepátral po Tomšovi u lidí, kteří s ním měli jakékoliv obchodní řízení.

Na nejbližším rohu zůstal stát: Co teď? Zbývá jen Carson. Neznámá veličina, jež o něčem ví a něco chce. Dobrá, tedy Carson. Prokop nahmatal v kapse lístek, jejž zapomněl poslat, a rozběhl se na poštu.

Ale u poštovní schránky mu klesla ruka. Carson, Carson, – ano, ale tomu jde o cosi, co… také není maličkost. U čerta, ten chlap něco ví o Krakatitu a má za lubem – inu bůhsámví co. Proč vůbec mne shání? Patrně Tomeš neví vše; nebo nechtěl vše prodat; nebo si klade nestydaté podmínky, a já osel mám být lacinější. Tak asi to je; ale (a tu se Prokop poprvé zhrozil dosahu věci) což je vůbec možno vyrukovat s Krakatitem ven? Především by se muselo u sta hromů pořádně vědět, co to dělá a k čemu je to dobré, jak se s tím zachází a kdesi cosi; Krakatit, holenku, to není šňupavý tabák nebo zasýpací prášek pro děti. A za druhé, za druhé snad je to vůbec… příliš silný tabák pro tento svět. Představme si, co by se s tím mohlo natropit… řekněme ve válce. Prokopovi začalo být z celé věci až úzko. Který čert sem nese toho zatraceného Carsona? Prokristapána, musí se za každou cenu zabránit –

Prokop se chytil za hlavu tak, až se zastavovali lidé. Vždyť, proboha, zanechal tam nahoře, ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky, v porcelánové dózi skoro patnáct deka Krakatitu! tedy zrovna dost, aby to mohlo rozmlátit já nevím co, celé hejtmanství! Přímo ztuhl úděsem, a pak se pustil tryskem k tramvaji: jako by teď ještě záleželo na těch několika minutách! Trpěl pekelně, než se tramvaj dovlekla na druhý břeh; pak ztekl cvalem košířskou stráň a uháněl k svému baráku. Bylo zamčeno, a Prokop marně hledal po kapsách něco podobného klíči; i rozhlédl se soumrakem jako zloděj, rozbil okenní tabulku, otevřel závory a vlezl oknem domů.

Jen rozškrtl sirku a už viděl, že je co nejmetodičtěji vyloupen. Totiž peřiny a takové krámy tu zůstaly; ale všechny lahvičky, kelímky a zkumavky, crushery, hmoždíře, misky a přístroje, lžíce a váhy, celá jeho primitivní chemická kuchyně, vše, co obsahovalo jeho pokusné hmoty, vše, na čem mohla být jen usazenina či nálet nějaké chemikálie, vše zmizelo. Pryč je porcelánová dóza s Krakatitem. Vytrhl zásuvku stolu: veškeré jeho zápisky a záznamy, každý počmáraný útržek papíru, sebemenší památka dvanáctileté pokusné práce, vše bylo to tam. Dokonce i s podlahy byly seškrabány skvrny a stopy jeho práce, a jeho pracovní hazuka, ta stará, potřísněná, lučebninami zrovna zkornatělá halena byla pryč. Hrdlo se mu sevřelo návalem pláče. Tohle tedy, tohle mi udělali!

Dlouho do noci seděl na svém vojanském kavalci a strnule zíral do vypleněné pracovny. Chvílemi se utěšoval, že si snad vzpomene na vše, co během dvanácti let psal do svých poznámek; ale když namátkou vybral některý experiment a chtěl si jej popaměti v hlavě zopakovat, nemohl z místa přes úsilí nejzoufalejší; tu hryzal si rozbité prsty a sténal.

Náhle se probudil zarachocením klíče. Je čiročiré ráno a do pracovny jakoby nic vchází cizí člověk a rovnou ke stolu. Tam teď sedí s kloboukem na hlavě, bručí a pečlivě oškrabuje na stole zinek. Prokop se posadil na kavalci a vyhrkl: “Člověče, co tu chcete?”

Člověk se obrátil nesmírně překvapen a beze slova koukal na Prokopa.

“Co tu chcete?” opakoval Prokop podrážděně. Chlapík nic; ještě si ke všemu nasadil skla a brejlil na Prokopa s ohromným zájmem.

Prokop zaskřípal zuby, neboť se v něm už vařila hrozná nadávka. Ale tu človíček vlídně zazářil, vymrštil se ze židle a vypadal najednou, jako by radostně vrtěl ocasem. “Carson,” řekl honem a spustil po německu: “Bože, to jsem rád, že jste se vrátil! Četl jste můj inzerát?”

“Četl,” odpovídal Prokop tvrdou a centovou němčinou. “A co tu hledáte?”

“Vás,” povídal host báječně potěšen. “Víte, že vás honím už po šest neděl? Všecky noviny, všecky detektivní ústavy, haha, pane! co tomu říkáte? Hergot, to mám radost! Jak se vede? Zdráv?”

“Proč jste mne vykradl?” ptal se Prokop mračně.

“Jak prosím?”

“Proč jste mne vykradl!”

“Ale pane inženýre,” sypal blažený mužík pranic nedotčen. “Co to říkáte? Vykradl! Carson! To je ohromné, hahaha!”

“Vykradl,” opakoval Prokop umíněně.

“Tatata,” protestoval pan Carson. “Schoval. Všecko uložil. Pane, jak jste to tu mohl nechat ležet? Někdo vám to mohl ukrást, ne? Co? Ovšem že mohl, pane. Ukrást, prodat, publikovat, že? To se rozumí, pane. Mohl. Ale já jsem vám to schoval, rozumíte? Čestné slovo. Proto jsem vás hledal. Všecko vrátím. Všecko. To jest,” dodával váhavě, a pod zářivými brýlemi to ocelově utkvělo. “Totiž… budete-li rozumný. Vždyť my se dohodneme, co?” dodával rychle. “Musíte se habilitovat. Ohromná kariéra. Atomové výbuchy, rozbití prvků, báječné věci. Věda, především věda! My se dohodneme, že? Čestné slovo, dostanete všecko zpátky. Tak.”

Prokop mlčel, ohromen tímto přívalem slov, zatímco pan Carson házel rukama a kroužil po pracovně náramně rozradován. “Všecko, všecko jsem vám schoval,” mlel jaře. “Každou třísku z podlahy. Roztříděno, uloženo, s vinětou, pod pečetí. Haha, mohl jsem se vším ujet, že? Ale já jsem poctivec, pane. Všecko vrátím. Musíme se domluvit. Ptejte se na Carsona. Rodilý Dán, dříve docent v Kodani. Taky jsem dělal vědu, božskou vědu. Jak to řekl Schiller? Dem einen ist sie – ist sie – Už nevím, ale je to něco o vědě; švanda, že? Nu, ještě mi neděkujte. Až později. Tak.”

Prokopovi sice ani nenapadlo děkovat, ale pan Carson zářil jako šťastný dobrodinec. “Na vašem místě,” drmolil nadšeně, “na vašem místě bych si zařídil –”

“Kde je teď Tomeš?” pře rušil ho Prokop.

Pan Carson vysunul zkoumavý pohled. “Nu,” vycedil obezřele, “my o něm víme. Eh co,” obrátil hbitě. “Zařídíte si… zařídíte si největší laboratoř světa. Nejlepší přístroje. Světový ústav destruktivní chemie. Máte pravdu, katedra je hloupost. Odříkávat staré věci, no ne? Škoda času. Zařiďte si to po amerikánsku. Ohromný ústav, brigáda asistentů, všechno, co chcete. A o peníze se nemusíte starat. Punktum. Kde snídáte? Já bych vás ohromně rád pozval.”

“Co vlastně chcete?” vydralo se z Prokopa.

Tu sedl pan Carson na kavalec vedle něho, vzal ho nesmírně vřele za ruku a povídal najednou docela jiným hlasem: “Jen se neplašte. Můžete vydělat celou hromadu miliónů.”

XVII.

Prokop s úžasem vzhlédl na pana Carsona. Kupodivu, teď už to nebyla ta mopsličí tvář lesknoucí se blahem; všecko zvážnělo a zpřísnělo na horlivém mužíkovi, oči zapadly pod těžkými víčky a jen chvílemi se zařízly matným břitem. “Nebuďte blázen,” pronesl důrazně. “Prodejte nám Krakatit, a je to.”

“Jak vůbec víte…,” zahučel Prokop.

“Všecko vám povím. Čestné slovo, všecko. Byl u nás pan Tomeš. Přinesl patnáct deka a formuli. Bohužel nepřinesl taky postup. Ani on, ani naši chemikové dosud na to nepřišli, jak to dostat dohromady. Nějaký trik, že?”

“Ano.”

“Hm. Třeba se na to přijde i bez vás.”

“Nepřijde.”

“Pan Tomeš… něco o tom ví, ale dělá s tím tajnosti. Pracoval u nás při zamčených dveřích. Je hrozně špatný chemik, ale je chytřejší než vy. Aspoň nežvaní o tom, co ví. Proč jste mu to říkal? Neumí nic, jen pumpovat zálohy. Měl jste přijít sám.”

“Já ho k vám neposlal,” bručel Prokop.

“Aha,” spustil pan Carson, “ohromně zajímavé. K nám přišel ten váš pan Tomeš –”

“Kam vlastně?”

“K nám. Továrny v Balttin. Znáte?”

“Neznám.”

“Zahraniční podnik. Báječně moderní. Pokusná laboratoř s novými třaskavinami. Děláme keranit, metylnitrát, žlutý prach a takové věci. Hlavně armádní, víte? Tajné patenty. Vy nám prodáte Krakatit, co?”

“Ne. A Tomeš je tam u vás?”

“Aha, pan Tomeš; počkejte, to je švanda. Tak tedy k nám přijde a povídá: Tohle je odkaz mého přítele, geniálního chemika Prokopa. Umřel mně v náruči a posledním dechem, haha, mně svěřil, hahaha, ohromné, co?”

Prokop se jen křivě usmál. “A je Tomeš dosud… v Balttinu?”

“Počkejte. To se rozumí, nejdřív jsme ho zadrželi… jako špióna. K nám jich chodí spousta, víte? A ten prášek, Krakatit, jsme dali přezkoušet.”

“Výsledek?”

Pan Carson zvedl ruce k nebi. “Bá-báječný!”

“Jaká je detonační rychlost? Jaké jste našli Q? Jaké t? Čísla!”

Pan Carson spustil ruce, až to pláclo, a vyvalil užasle oči: “Člověče, jakápak čísla! První pokus… padesát procent škrobu… a crusher gauge se roztrhl na střepy; jeden inženýr a dva laboranti… taky na střepy. Věřil byste? Pokus číslo dvě: Trauzlův blok, devadesát procent vazelíny, a bum! sebralo to střechu a jeden dělník zabit; z bloku zůstal jen škvarek. Tak se do toho pustili vojáci; smáli se nám… že to umíme jako… vesnický kovář. Dali jsme jim trochu; nacpali to do dělové hlavně, s rozemletým dřevěným uhlím. Ohromný výsledek. Sedm kanonýrů i se setníkem… Jednu nohu pak našli tři kilometry daleko. Za dva dny dvanáct mrtvých, tu máte čísla, haha! Báječné, co?”

Prokop chtěl něco říci, ale spolkl to. Dvanáct mrtvých za dva dny, u čerta!

Pan Carson si hladil kolena a zářil. “Třetí den jsme si dali pokoj. Víte, dělá to špatný dojem, když… je mnoho takových případů. Dali jsme jen flegmatizovat Krakatit… asi tři decigramy… v glycerínu a podobně. Prase laborant nechal asi špetku volně ležet, a v noci, když byla laboratoř zamčena –”

“– to vybuchlo,” vyhrkl Prokop.

“Ano. V deset třicet pět. Laboratoř byla na třísky, krom toho asi dva objekty… Vzalo to s sebou nějaké tři tuny metylnitrátu Probst – Zkrátka asi šedesát mrtvých, no. To se ví, náramné vyšetřování a kdesi cosi. Ukázalo se, že nikdo v laboratoři nebyl, že to muselo patrně vybuchnout –”

“– samo od sebe,” doplnil Prokop sotva dýchaje.

“Ano. Vám také?”

Prokop ponuře kývl.

“Tak vidíte,” řekl pan Carson rychle. “Není to k ničemu. Tuze nebezpečná věc. Prodejte nám to, a je to, máte to z krku. Co byste s tím dělal?”

“A co byste s tím dělali vy?” vycedil Prokop.

“My už… my jsme na to zařízeni. Božínku, pár těch mrtvých – Ale vás by byla škoda.”

“Ale Krakatit v porcelánové krabici nevybuchl,” mínil Prokop úporně přemýšleje.

“Chválabohu ne. Kdepak!”

“A bylo to v noci,” přemýšlel Prokop dál.

“V deset třicet pět. Přesně.”

“A… ta špetka Krakatitu ležela na zinkovém… na kovovém plechu,” tvrdil Prokop dále.

“Ten na to nemá vliv,” vybleptl mužík trochu zmaten, kousl se do rtu a jal se přecházet po laboratoři. “Bylo to… bylo to asi jen okysličování,” zamlouval to po chvíli. “Nějaký chemický proces. Směs s glycerínem taky nevybuchla.”

“Protože není vodivá,” zamumlal Prokop. “Nebo nemůže ionizovat, já nevím.”

Pan Carson se nad ním zastavil s rukama na zádech. “Vy jste moc chytrý,” řekl uznale. “Musíte dostat mnoho peněz. Tady je vás škoda.”

“Je Tomeš pořád v Balttinu?” ptal se Prokop, vší silou se přemáhaje, aby to vyznělo lhostejně.

Panu Carsonovi to nějak blýsklo pod brejlemi. “Máme ho na očích,” řekl vyhýbavě. “Sem se už jistě nevrátí. Přijeďte k nám… třeba ho najdete, když – tak – tuze – chcete,” slabikoval důrazně.

“Kde je?” opakoval Prokop tvrdohlavě, dávaje najevo, že jinak nemluví.

Pan Carson zamával rukama jako pták. “No, utekl,” dodával na Prokopův nechápavý pohled.

“Utekl?”

“Vypařil se. Špatně hlídán, tuze chytrý. Zavázal se, že sestrojí celý Krakatit. Zkoušel to… asi šest neděl. Stál nás hrozné peníze. Pak zmizel, lump. Nevěděl si asi rady, co? Neumí nic.”

“A kde je?”

Pan Carson se naklonil k Prokopovi. “Lump. Teď nabízí Krakatit jinému státu. Přitom jim přinesl taky náš metylnitrát, ten taškář. Sedli mu na lep, teď dělá u nich.”

“Kde?”

“Nesmím říci. Na mou čest, nesmím. A když nám pláchl, jel jsem, haha, navštívit váš hrob. Pieta, co? Geniální chemik, a nikdo ho tady nezná. To byla práce, člověče. Musel jsem inzerovat jako blbec. To se ví, že si toho všimli… ti druzí, víte? Rozumíte mi?”

“Ne.”

“Tak se pojďte podívat,” řekl pan Carson čile a zamířil k protější stěně. “Tady,” řekl a ťukal na prkno.

“Co je?”

“Kulka. Někdo tu byl.”

“A kdo po něm střelil?”

“No já přece. Kdybyste byl sem lezl… oknem… takhle před čtrnácti dny, byl by vás třeba někdo… moc šeredně vzal na mušku.”

“Kdo?”

“To je jedno, ten nebo onen stát. Tady si, holenku, podávaly dvéře tuze velké mocnosti. A vy jste zatím někde, haha, chytal ryby, co? Báječný chlapík! Ale poslyšte, drahoušku,” řekl najednou starostlivě, “neračte raději chodit sám. Nikdy a nikde, rozumíte?”

“Nesmysl!”

“Počkejte. Žádný granátník. Velmi nenápadní lidé. Dnes se to dělá… náramně diskrétně.” Pan Carson se zastavil u okna a bubnoval na sklo. “Nemáte ponětí, co jsem na svůj inzerát dostal dopisů. Asi šest Prokopů se hlásilo… Pojďte se honem podívat!”

Prokop přistoupil k oknu. “Co je?”

Pan Carson jen ukázal krátkým prstem na silnici. Motal se tam na velocipédu nějaký mládenec v zoufalém zápase s rovnováhou, přičemž každé kolo jevilo umíněnou náklonnost jet jiným směrem. Pan Carson tázavě pohlédl na Prokopa.

“Učí se asi jezdit,” mínil Prokop nejistě.

“Náramný nešika, že?” řekl pan Carson a otevřel okno. “Bob!”

Mladík na kole se zastavil jako přibitý: “Yessr.”

“Go to the town for our car!”

“Yessr.” A přišlápnuv pedály svištěl mladý cyklista k městu.

Pan Carson se obrátil od okna. “Ir. Velrni obratný hoch. Co jsem chtěl říci? Aha. Tedy asi šest Prokopů se mi hlásilo – schůzky na různých místech, zejména v noci – švanda, že? Přečtěte si tenhle lístek.”

“Přijďte zítra v deset večer do mé laboratoře, ing. Prokop,” četl Prokop jako ve snu. “Ale vždyť je to… bezmála… mé písmo!”

“Tak vidíte,” zubil se pan Carson. “Holenku, tady je horká půda. Prodejte to, ať máte pokoj!”

Prokop zavrtěl hlavou.

Pan Carson na něm spočinul těžkým, neodbytným pohledem. “Můžete žádat… řekněme… dvacet miliónů. Prodejte nám Krakatit.”

“Ne.”

“Dostanete všecko zpátky. Dvacet miliónů. Člověče, prodejte to!”

“Ne,” řekl Prokop těžce. “Nechci mít co dělat… s vašimi válkami. Nechci.”

“Co máte tady? Geniální chemik a… bydlí v prkenné boudě! Krajani! Já to neznám. Velký člověk nemá žádné krajany. Nekoukejte na nic! prodejte to a –”

“Nechci.”

Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl. “Války! Myslíte, že jim zabráníte? Pche! Prodejte a nestarejte se k čemu. Vy jste učenec… co je vám po ostatním? Války! Jděte, nebuďte směšný. Pokud mají lidé nehty a zuby –”

“Neprodám,” drtil Prokop mezi zuby.

Pan Carson pokrčil rameny. “Jak chcete. Najdeme si to sami. Nebo to najde Tomeš. Taky dobře.”

Bylo chvíli ticho. “Mně je to jedno,” ozval se pan Carson. “Je-li vám to milejší, pojedeme s tím do Francie, do Anglie, kam chcete, třeba do Číny. My oba, víte? Tady by nám to nikdo nezaplatil. Byl byste osel, kdybyste to prodal za dvacet miliónů. Spolehněte se na Carsona. Tak co?”

Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.

“Charakter,” prohlásil pan Carson uznale. “Všecka čest. To se mně ohromně líbí. Poslyšte, vám to řeknu. Naprosté tajemství. Ruku na to.”

“Neptám se po vašich tajemstvích,” bručel Prokop.

“Bravo. Diskrétní člověk. Můj typ, pane.”

XVIII.

Pan Carson si sedl a zapálil si velmi tlusté cigáro, načež usilovně přemítal. “Tjaja,” řekl po chvíli. “Tak vám to taky vybuchlo. Kdy to bylo? Datum.”

“… Nevím už.”

“Den v týdnu?”

“… Nevím. Myslím… dva dny po neděli.”

“Tedy v úterý. A v kolik hodin?”

“Asi… po desáté večer.”

“Správně.” Pan Carson zamyšleně vyfukoval kouř. “Nám to poprvé vybuchlo… jak vy se račte vyjadřovat, ,samo od sebe‘… v úterý v deset třicet pět. Viděl jste přitom něco?”

“Ne. Já jsem spal.”

“Aha. Taky to vybuchuje v pátek, kolem půl jedenácté. V úterý a v pátek. My jsme to zkoušeli,” vysvětloval na Prokopův vyjevený pohled. “Nechali jsme volně ležet miligram Krakatitu a hlídali jsme to ve dne v noci. Vybuchovalo to v úterý a v pátek, o půl jedenácté. Sedmkrát. Jednou taky v pondělí, v deset dvacet devět. Tak.”

Prokop se omezil na to, že tiše žasnul.

“To proběhne Krakatitem taková modrá jiskra,” dodával pan Carson zahloubaně, “a pak to exploduje.”

Bylo tak ticho, že Prokop slyšel tikání Carsonových hodinek.

“Tjaja,” vzdychl pan Carson a projel si zoufale zrzavý kartáč vlasů.

“Co to znamená?” vyrazil Prokop.

Pan Carson jen trhl rameny. “A co vy,” řekl, “co vy jste si vlastně myslel, když vám to… ,samo od sebe‘… vybuchlo? Nu?”

“Nic,” uhýbal Prokop. “Nepřemýšlel jsem o tom… tak dalece.”

Pan Carson zabručel něco urážlivého.

“Totiž,” opravoval se Prokop, “tehdy mě napadlo, že to dělají… třeba… elektromagnetické vlny.”

“Aha. Elektromagnetické vlny. My jsme si to taky mysleli. Výborná myšlenka, jenže pitomá. Bohužel docela pitomá. Tak.”

Nyní si Prokop opravdu nevěděl rady.

“Předně,” uvažoval pan Carson, “bezdrátové vlny neběhají po světě jenom v úterý a v pátek o půl jedenácté, že? A za druhé, člověče, to si můžete myslet, že jsme to s nimi hned vyzkoušeli. S krátkými, s dlouhými, se všemi možnými. A váš Krakatit si z nich nedělal tohle,” ukazoval na nehtu něco mizivě nepatrného. “Ale v úterý a v pátek… o půl jedenácté… si umane ,sám od sebe‘ explodovat. A víte co ještě?”

Prokop to ovšem nevěděl.

“Ještě tohle. Od nějaké doby… asi půl roku nebo tak… mají evropské bezdrátové stanice děsný dopal. Víte, něco jim ruší hovory. Docela pravidelně. Náhodou… vždycky v úterý a v pátek od půl jedenácté v noci. Pravíte?”

Prokop nepravil nic, jen si mnul čelo.

“Nu ano, v úterý a v pátek. Říkají tomu smazané hovory. Začne to telegrafistům práskat do uší, a tu to máme; hoši se z toho mohou zbláznit. Trapné, co?” Pan Carson si sundal brejle a jal se je čistit s velkými okolky. “Nejdřív… nejdřív mysleli, že to jsou nějaké magnetické bouře či co. Ale když viděli, že to úřaduje… pravidelně… v úterý a v pátek… Zkrátka Marconi, TSF, Transradio a nějaká ministerstva pošt a maríny, obchodu, vnitra a já nevím čeho všeho vyplatí dvacet tisíc liber chytrákovi, který tomu přijde na kobylku.” Pan Carson si nasadil zas brejle a vesele vykoukl. “Myslí se, že existuje nějaká nezákonná stanice, která se baví tím, že v úterý a v pátek smazává hovory. Konina, že? Soukromá stanice, která by jen tak pro švandu posílala nejmíň sto kilowattů do vzduchu! Fi!” Pan Carson si odplivl.

“V úterý a v pátek,” ozval se Prokop, “tedy současně… zároveň…”

“Divné, že?” šklebil se pan Carson. “Já to mám, panečku, napsáno: V úterý dne toho a toho v deset třicet pět a několik vteřin porucha na všech stanicích od Revalu a tak dále. A nám v tu samou vteřinu ,sama od sebe‘, jak vy račte říkat, exploduje jistá část vašeho Krakatitu. Eh? Co? Detto příští pátek v deset dvacet sedm a několik vteřin porucha a výbuch. Item příští úterý v deset třicet výbuch a porucha. A tak dále. Výjimečně, jaksi proti programu taky jednou porucha v pondělí v deset dvacet devět třicet sekund. Detto výbuch. Klape to na vteřinu. Osmkrát v osmi případech. Špás, že? Co o tom soudíte?”

“N… nevím,” mumlal Prokop.

“Tak teda ještě něco,” spustil pan Carson po delším hloubání. “Pan Tomeš u nás pracoval. Neumí nic, ale něco ví. Pan Tomeš si dal do laboratoře postavit vysokofrekvenční generátor a zamkl nám dvéře před nosem. Lump. Jakživ jsem neslyšel, že by se v obyčejné chemii pracovalo s vysokofrekvenčními mašinami, co? Co byste řekl?”

“Nu… ovšem,” uhýbal Prokop s neklidným pohledem na svůj vlastní zánovní agregát postavený v koutě.

Pan Carson chytl čile tento pohled. “Hm,” řekl, “taky tu máte takovou hračku, že? Pěkný transformátorek. Co vás stál?”

Prokop se zamračil, ale pan Carson počal tiše zářit. “Tak si myslím,” povídal s rostoucí blažeností, “že by to byla báječná věc, kdyby se povedlo v nějaké hmotě… dejme tomu pomocí vysoké frekvence… v jiskrovém poli nebo jak… rozkmitat, rozviklat, uvolnit vnitřní strukturu tak, že by stačilo ťuknout z dálky… nějakými vlnami… výboji… oscilacemi nebo čertví čím, aby se ta hmota rozpadla, co? Bum! Na dálku! Co tomu říkáte?”

Prokop neřekl nic, a pan Carson cucaje s rozkoší cigáro se na něm jen pásl.

“Já nejsem elektrikář, víte?” začal po chvíli. “Mně to vysvětloval jeden učenec, ale ať se propadnu, jestli jsem to pochopil. Ten chlap šel na mne s elektrony, ionty, elementárními kvanty a já ani nevím, jak to jmenoval; a nakonec to katedrové světlo prohlásilo, že to zkrátka a dobře vůbec není možno. Člověče, vy jste si dal! Udělal jste něco, co podle světové autority není možno…”

“Tak já jsem si to vyložil sám,” pokračoval, “jen tak ševcovsky. Někdo si dejme tomu vezme do hlavy… udělat vratkou sloučeninu… z jisté olovnaté soli. Dotyčná sůl je neřád; ne a ne se slučovat, že? Tak ten chemik zkouší všechno možné… jako blázen; a tu si dejme tomu vzpomene, že v lednovém čísle The Chemist bylo povídání o tom, že dotyčná flegmatická sůl je báječný koherer… detektor pro elektrické vlny. Dostane nápad. Pitomý a geniální nápad, že by snad mohl tu zatracenou sůl přivést elektrickými vlnami do lepší nálady, ne? povzbudit ji, roztancovat ji, natřást ji jako peřinu, že? Tja, nejlepší nápady dostane člověk z blbosti. Tak tedy sežene takový komický transformátorek a dá se do toho; co prováděl, to je zatím jeho tajemství, ale koneckonců… dostane hledanou sloučeninu. Ať mne čert, dostane ji. Nejspíš to nějak slepil tou oscilací. Člověče, já se budu muset na stará kolena učit fyzice; říkám boty, že?”

Prokop zabručel něco docela nesrozumitelného.

“To nevadí,” prohlásil pan Carson spokojeně. “Jen když to zatím drží dohromady; já jsem pitomec, já si představuju, že to dostalo nějakou elektromagnetickou strukturu nebo co. Kdyby se nějak porušila, tak… se to rozpadne, že? Naštěstí asi deset tisíc řádných radiostanic a několik set nezákonných udržuje v naší pozemské atmosféře takové elektromagnetické klima, takovou eh eh oscilační lázeň, která jde zrovna k duhu té struktuře. A tak to drží dohromady…”

Pan Carson se maličko zamyslil. “A teď,” začal zase, “teď si představte, že nějaký ďábel nebo holomek na tomto světě má prostředek, kterým může dokonale rušit elektrické vlny. Prostě je smazat či co. Představte si, že to – bůhsámví proč – tropí pravidelně v úterý a v pátek o půl jedenácté v noci. V tu minutu a vteřinu se poruší na tomto světě bezdrátové spojení; ale v tu minutu a vteřinu se nejspíš něco stane taky v té… labilní sloučenině, pokud není zrovna izolována… dejme tomu v… v porcelánové krabici; něco se v ní poruší… jaksi v ní lupne, a ona se… ona se…”

“… rozpadne,” vyhrkl Prokop.

“Ano, rozpadne se. Exploduje. Zajímavé, co? Jeden učený pán mně to vysvětloval – hrome, jak to říkal? že – že prý –”

Prokop vyskočil a popadl pana Carsona za kabát. “Poslyšte,” koktal hrozně rozčilen, “kdyby se tedy… Krakatit… roztrousil dejme tomu tady… nebo kdekoliv… prostě po zemi…”

“… tedy to nejbližšího úterku nebo pátku o půl jedenácté vyletí do povětří. Tja. Člověče, neuškrťte mne.”

Prokop pustil pana Carsona a přebíhal po světnici hryže si hrůzou prsty. “To je jasné,” mručel, “to je jasné! Nikdo nesmí Krakatit vy-vyrá–”

“Krom pana Tomše,” namítl Carson skepticky.

“Dejte mi pokoj,” utrhl se Prokop. “Ten na to nepřijde!”

“Nu,” mínil pan Carson s pochybami, “já nevím, kolik jste mu toho řekl.”

Prokop se zastavil jako vražen do země. “Představte si,” kázal horečně, “představte si dejme tomu… vvválku! Kdo má v rukou Krakatit, může… může… kdykoli chce…”

“Zatím jen v úterý a v pátek.”

“… vyhodit do povětří… celá města… celé armády… a všecko! Stačí… stačí jen roz-trousit – Dovedete si to představit?”

“Dovedu. Báječně.”

“A proto… v zájmu světa… nikdy… nedám nikdy!”

“V zájmu světa,” bručel pan Carson. “Víte, v zájmu světa by hlavně bylo přijít na kloub té – té –”

“Čemu?”

“Té zatracené stanici anarchistů.”