Текст книги "Krakatit"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 7 (всего у книги 19 страниц) [доступный отрывок для чтения: 7 страниц]

XIX.

“Vy tedy myslíte,” koktal Prokop, “že… že snad…”

“My tedy víme,” přerušil ho Carson, “že jsou na světě neznámé vysílací a přijímací stanice. Že si pravidelně v úterý a v pátek říkají nejspíš něco jiného než dobrou noc. Že disponují nějakými nám dosud neznámými silami, výboji, oscilacemi, jiskrami, paprsky nebo čím zatraceným a… a zkrátka nezachytitelným. Anebo nějakými antivlnami, antioscilacemi nebo jak to k čertu nazvat, něčím, co prostě přerušuje nebo smazává naše vlny, rozumíte?” Pan Carson se rozhlédl po laboratoři. “Aha,” řekl a popadl kus křídy. “Buď je to takhle,” povídal rýsuje na podlaze asi půlloketní šipku křídou, “nebo takhle,” a přitom pokřídoval celý kus prkna a do toho vmázl nasliněným prstem temnou čáru. “Tak nebo tak, rozumíte? Pozitivně nebo negativně. Buď posílají nějaké nové vlny do našeho média, nebo vrhají do našeho kmitajícího, skrznaskrz protelegrafovaného prostředí umělé pauzy, chápete? Obojím způsobem se dá pracovat… bez naší kontroly. Obojí je dosud… technicky i fyzikálně… naprostá záhada. Zatraceně,” křikl pan Carson v náhlém vzteku a praštil křídou, až se rozstříkla, “tohle je příliš! Posílat neznámými silami tajné depeše záhadnému adresátovi! Kdo tohleto dělá? Co teda myslíte?”

“Třeba Marťané,” nutil se Prokop zažertovat; ale opravdu, nebylo mu do žertu.

Pan Carson po něm vražedně vykoukl, ale pak se rozřehtal přímo koňsky. “Dejme tomu, že Marťané. Bájecně! Dejme tomu, mistře. Ale dejme tomu, že spíš někdo na zemi. Dejme tomu, že nějaká pozemská moc rozesílá své tajné instrukce. Dejme tomu, že má tuze vážné příčiny vyhnout se lidské kontrole. Dejme tomu, že je nějaká… mezinárodní služba nebo organizace nebo čertví co, a že to má k dispozici neznámé síly, tajemné stanice a kdesi cosi. V každém případě… V každém případě má lidstvo právo zajímat se o ty tajemné depeše, ne? Ať jsou z pekla nebo z Martu. Je to prostě… zájem lidské společnosti. Můžete si myslet… Nu, nejspíš, pane, nejspíš to nebudou radiodepeše o Červené karkulce. Tak.”

Pan Carson se rozběhl po světnici. “Předně je jisto,” uvažoval nahlas, “že dotyčná vysílací stanice… je někde ve střední Evropě, přibližně uprostřed okruhu těch poruch, že ano? Je poměrně slabá, ježto hovoří jenom v noci. Saprlot, tím hůř; Eiffelka nebo Nauen se najde lehko, že? Pane,” zvolal náhle a stanul jako přibitý, “považte, že v samém pupku Evropy existuje a chystá se něco divného. Je to rozvětvené, má to své úřady, udržuje to tajné spojení; má to technické prostředky nám neznámé, tajemné síly, a abyste věděl,” zařval pan Carson, “má to Krakatit! Tak!”

Prokop vyskočil jako blázen. “Jak-jakže?”

“Krakatit. Devět deka a pětatřicet decigramů. Všecko, co nám zbylo.”

“Co jste s ním dělali?” rozzuřil se Prokop.

“Pokusy. Šetřili jsme s ním jako… jako s nějakou ctností. A jednoho večera –”

“Co?”

“Zmizel. I s porcelánovou pikslou.”

“Ukraden?”

“Ano.”

“A kdo – kdo –”

“Samozřejmě Marťané,” šklebil se pan Carson. “Bohužel pozemským prostřednictvím jednoho laboranta, který se nám ztratil. Ovšem že s porcelánovou krabičkou.”

“Kdy se to stalo?”

“Nu, zrovna než mne poslali sem, za vámi. Vzdělaný člověk, Sasík. Ani prášek nám nezůstal. Víte, proto jsem přijel.”

“A vy myslíte, že to přišlo do rukou těm… těm neznámým?”

Pan Carson jen frknul.

“Jak to víte?”

“Já to tvrdím. Poslyšte,” řekl pan Carson houpaje se na krátkých nožkách, “vypadám jako strašpytel?”

“N-ne.”

“Tak vám řeknu, že z tohohle mám strach. Na mou čest, plné kalhoty. Krakatit… je zatracená věc; ta neznámá stanice je ještě horší; ale kdyby přišlo obojí do jedněch rukou, pak… máúcta. Pak si pan Carson složí kufřík a pojede k tasmanským lidojedům. Víte, já bych nerad viděl konec Evropy.”

Prokop si jen drtil ruce mezi koleny. “Kriste, kriste,” šeptal pro sebe.

“Nu ano,” mínil pan Carson. “Divím se jenom, víte, že dosud nevylítlo do vzduchu… něco velikého. Může se jen stisknout kdesi jakási páka… a pár tisíc kilometrů daleko – prásk! A je to. Nač ještě čekají?”

“To je jasné,” ozval se Prokop zimničně. “Krakatit se nesmí dát z ruky. A Tomeš, Tomšovi se musí zabránit…”

“Pan Tomeš,” namítl Carson rychle, “prodá Krakatit samému ďáblu, když mu to zaplatí. V této chvíli je pan Tomeš jedno z největších světových nebezpečí.”

“U čerta,” mručel Prokop zoufale, “co tedy dělat?”

Pan Carson vydržel delší pauzu. “To je jasné,” řekl konečně. “Krakatit se musí dát z ruky.”

“Nnne! Nikdy!”

“Dát z ruky. Prostě proto, že to je… dešifrovací klíč. Nejvyšší čas, pane. U všech všudy, dejte to, komu chcete, ale jen žádné dlouhé cavyky. Dejte to Švýcarům nebo Svazu starých panen nebo čertově babičce; budou nad tím sedět půl roku, než pochopí, že nejste blázen. Nebo to dejte nám. V Balttinu už postavili takovou mašinu, víte, přijímací aparát. Představte si… nekonečně rychlé výbuchy mikroskopických částeček Krakatitu. Zapalovačem je neznámy proud. Jakmile jej tam někde zapnou, spustí celá věc: trrr ta ta trrr trrr ta trrr ta ta ta. A je to. Dešifrovat, a hotovo. Jen mít Krakatit!”

“Nedám,” dostal ze sebe Prokop pokrytý studeným potem. “Já vám nevěřím. Vy byste… dělali Krakatit sami pro sebe.”

Pan Carson jen trhl koutkem úst. “Nu,” řekl, “jde-li jen o to… Můžeme vám na to svolat Svaz národů, Světovou poštovní unii, Eucharistický kongres nebo které čerty ďábly chcete. Aby tedy měla dušička pokoj. Já jsem Dán a kašlu na politiku. Tak. A vy dáte Krakatit do rukou mezinárodní komisi. Co je vám?”

“Já… já byl dlouho nemocen,” omlouval se Prokop bledna smrtelně. “Není mi… dosud… dobře. A… a… dva dny jsem nejedl.”

“Slabost,” děl pan Carson, přisedl k němu a vzal jej kolem krku. “Přejde hned. Pojedete do Balttinu. Velmi zdravá krajina. Pak můžete jet za panem Tomšem. Budete mít peněz jako slupek. Budete big man. Nu?”

“Ano,” šeptal Prokop jako malé dítě a nechal se mírně kolébat.

“Tak tak. Přílišné napětí, víte? To nic není. Hlavní… hlavní je budoucnost. Člověče, vy jste prožil bídy, co? Jste chlapík. Vida, už je líp.” Pan Carson zamyšleně kouřil. “Hrozně ohromná budoucnost. Dostanete spoustu peněz. Mně dáte deset procent, že? Je to už tak mezinárodní zvyk. Carson taky potřebuje…”

Před barákem zatroubilo auto.

“Nu sláva,” oddychl si pan Carson, “tady je vůz. Tak, pane, jedeme.”

“Kam?”

“Zatím se najíst.”

XX.

Den nato se probudil Prokop se strašně těžkou hlavou a nemohl zprvu pochopit, kde vlastně je; čekal, že uslyší kvokání slepic nebo hlaholné vyštěkávání Honzíkovo. Pomalu si uvědomoval, že už není v Týnici; že leží v hotelu, kam jej pan Carson dopravil opilého do bezvědomí, nalitého, řvoucího jako zvíře; ale teprve když si pustil na hlavu proud studené vody, upamatoval se na celý včerejšek a byl by se propadl hanbou.

Už při obědě pili, ale jen málo, jen tolik, že byli oba náramně rudí a vozili se pak autem někde po sázavských či jakých lesích, aby se jim to vypařilo z hlavy; přitom Prokop bez ustání žvanil, zatímco pan Carson žmoulal cigáro a kýval. “Budete big man.” Big man, big man dunělo Prokopovi v hlavě jako zvon; hrome, kdyby mne v této slávě viděla… ta jistá se závojem! Nafukoval se před Carsonem k prasknutí; ale ten jenom pokyvoval hlavou jako mandarín a ještě rozdmychoval jeho zběsilou pýchu. Prokop div nevyletěl z auta samou horečností; vykládal podle všeho, jak si představuje světový ústav destruktivní chemie, socialismus, manželství, výchovu dětí a jiné nesmysly. Ale večer to začalo doopravdy. Kde všude pili, to ví bůh; bylo to hrozné, Carson platil za všechny neznámé, rudý, leskly, s kloboukem naraženým, zatímco nějaké holky tancovaly, kdosi rozbíjel sklenice a Prokop vzlykaje zpovídal se Carsonovi ze své strašlivé lásky k té, jíž nezná. Při této vzpomínce se Prokop studem a bolestí chytal za hlavu.

Pak ho, křičícího “Krakatit”, vsadili do auta. Ďas ví, kam ho vezli; uháněli po nekonečných silnicích, vedle Prokopa poskakoval rudý ohýnek, to byl asi pan Carson se svým cigárem, a škytal “rychleji, Bobe” či co. Najednou v jakémsi ohybu proti nim vyjela dvě prudká světla, pár hlasů zavylo, auto sebou smýkalo stranou a Prokop letěl hubou po trávě, čímž se vzpamatoval tak dalece, že začal vnímat. Několik hlasů se zběsile hádalo a vyčítalo si opilství, pan Carson strašlivě láteřil a bručel “teď musíme zpátky”, načež Prokopa jakožto nejtíže raněného s tisícerými ohledy naložili do toho druhého auta, pan Carson sedl k němu a jelo se zpátky, zatímco Bob zůstal u porouchaného vozu. V polou cestě začal těžce raněný zpívat a povykovat a před Prahou pocítil novou žízeň. Museli s ním projít ještě několik lokálů, než ho umlčeli.

S mračným znechucením studoval Prokop v zrcadle svou odřenou tvář. Z té trapné podívané ho vyrušil vrátný hotelu, jenž mu – s patřičnými omluvami – přinášel k vyplnění přihlašovací list. Prokop vyplnil své nacionále a doufal, že tím je věc odbyta; ale sotva si vrátný přečetl jeho jméno a stav, oživl náramně a prosil Prokopa, aby teď neodcházel; že prý jeden pán z ciziny si vyžádal, aby mu hned z hotelu zatelefonovali, kdyby se tam pan inženýr Prokop snad ráčil ubytovat. Jestli tedy pan inženýr dovolí atd. Pan inženýr byl tak rozlícen na sebe sama, že by byl dovolil i to, aby mu uřízli krk. Sedl si tedy a čekal, trpně odevzdán ve své bolení hlavy. Za čtvrt hodiny tu byl vrátný zas a odevzdával navštívenku. Bylo na ní:

SIR REGINALD CARSON

Col. B. A., M. R. A., M. P., D. S. etc.

President of Marconi’s Wireless Co

LONDON

“Sem s ním,” kázal Prokop, a v hloubi duše se nesmírně divil, proč mu chlapík Carson neřekl už včera své ohromující hodnosti a proč dnes přichází s takovými okolky; mimoto byl trochu zvědav, jak vypadá pan Carson po včerejší bohopusté noci. Ale tu již vyvalil oči neuvěřitelně překvapen. Do dveří vcházel docela neznámý pán, o dobrý loket větší než včerejší pan Carson.

“Very glad to see you,” pronesl zvolna neznámý gentleman a poklonil se asi tak, jako by byl telegrafní tyč. “Sir Reginald Carson,” představil se a ohlížel se po židli.

Prokop ze sebe vydal neurčitý zvuk a ukázal mu na židli. Gentleman pravoúhle usedl a jal se obšírně svlékat velkolepé jelení rukavice. Byl to velmi dlouhý a nesmírně vážný pán s koňskou tváří nažehlenou do přísných záhybů; v kravatě ohromný indický opál, na zlatém řetízku antická kamej, ohromné nohy hráče golfu, zkrátka každým coulem lord. Prokop tiše žasnul. “Tak prosím,” ozval se konečně, když už to trvalo nepřežitelně dlouho.

Gentleman neměl nijak naspěch. “Zajisté,” začal posléze po anglicku, “zajisté jste se podivil, když jste našel v novinách moje anonce. Předpokládám, že jste inženýr Prokop, autor eh velmi zajímavých článků o explozívních látkách.”

Prokop mlčky přikývl.

“Velmi potěšen,” řekl sir Carson nikterak nechvátaje. “Pátral jsem po vás v jisté záležitosti vědecky velmi zajímavé a prakticky důležité pro naši společnost, Marconi’s Wireless, jejímž prezidentem mám tu čest býti, neméně než pro Mezinárodní unii pro bezdrátovou telegrafii, kterážto mi prokázala nezaslouženou čest zvolivši mne svým generálním sekretářem. Zajisté se divíte,” pokračoval neudýchán tak dlouhou větou, “že tyto vážené společnosti mne vysílají k vám, ačkoli vaše vynikající práce se pohybují na zcela jiném poli. Dovolte.” Na tato slova otevřel sir Carson svou krokodýlí aktovku a vyňal nějaké papíry, blok a zlatou tužku.

“Asi po tři čtvrtě roku,” začal pomalu a nasazoval si zlatý skřipec, aby se podíval do svých papírů, “konstatují evropské bezdrátové stanice –”

“Promiňte,” skočil mu do řeči Prokop nemoha se už ovládat, “tedy ty inzeráty jste dával vy?”

“Zajisté. Tedy konstatují jisté pravidelné poruchy –”

“– v úterý a v pátek, vím. Kdo vám řekl o Krakatitu?”

“Byl bych k tomu došel sám,” pronesl ctihodný lord poněkud káravě. “Well, přeskočím bližší podrobnosti, předpokládaje, že jste do jisté míry informován o našich nesnázích a o eh a –”

“– o tajné světové konspiraci, ne?”

Sir Carson vytřeštil bleděmodré oči. “Prosím za prominutí, o jaké konspiraci?”

“Nu, o těch záhadných nočních depeších, o tajemné organizaci, která je vysílá –”

Sir Reginald Carson ho zarazil. “Fantazie,” řekl s politováním, “čiré fantazie. Já vím, nadhodily to dokonce Daily News, když naše společnost vypsala onu poměrně značnou odměnu –”

“Vím,” řekl rychle Prokop, obávaje se, aby se o ní pomalý lord nerozhovořil.

“Ano. Čirý nesmysl. Celá věc má jen obchodní pozadí. Někdo má zájem na tom, aby dokázal nespolehlivost našich stanic, rozumíte? Chce podrýt veřejnou důvěru. Bohužel naše receptory a – eh – koherery nemohou zjistit zvláštní druh vln, kterými se toto rušení děje. A jelikož se nám dostalo zprávy, že jste v držení jakési substance nebo chemikálie, která velmi, velmi pozoruhodně reaguje na ony poruchy –”

“Od koho zprávy?”

“Od vašeho spolupracovníka, pana – eh – pana Tomese. Mister Tomes, že ano?” Pomalý gentleman vylovil ze svých papírů nějaký dopis. “Dear Sir,” četl s jakousi námahou, “nalézám v novinách vypsání odměny et cetera. Jelikož se v přítomné době nemohu vzdáliti z Balttinu, kde pracuji na jistém vynálezu, a ježto věc tak velikého dosahu se nedá písemně vyřizovat, prosím, abyste nechal v Praze vyhledat mého přítele a dlouholetého spolupracovníka Mr ing. Prokopa, který má v držení nově vynalezenou látku, Krakatit, tetrargon jisté olovnaté soli, jehož syntéza se provádí za specifických účinků vysokofrekvenčního proudu. Krakatit reaguje, jak dokazují přesné experimenty, na neznámé rušivé vlny silnou explozí; z čehož sám sebou plyne jeho rozhodující význam pro výzkum řečených vln. Vzhledem k důležitosti věci předpokládám za sebe i za svého přítele, že vypsaná odměna bude podstatně zvý-zvýšena –” Sir Carson se zakuckal. “To je celkem vše,” řekl. “O odměně bychom si promluvili zvlášť. Podepsán Mr Tomes v Balttinu.”

“Hm,” řekl Prokop jat vážným podezřením, “že by takováhle soukromá… nespolehlivá… fantastická zpráva stačila Marconiově společnosti –”

“Beg your pardon,” namítal dlouhý pán, “dostalo se nám samozřejmě velmi přesných zpráv o jistých pokusech v Balttinu –”

“Aha. Od jakéhosi saského laboranta, že?”

“Ne. Od našeho vlastního zástupce. Hned vám to přečtu.” Sir Carson jal se znovu lovit ve svých papírech. “Tady je to. ,Dear Sir, zdejším stanicím se dosud nedaří překonati známé poruchy. Pokusy se zvýšenými vysílacími energiemi selhaly naprosto. Dostalo se mi důvěrné, ale spolehlivé zprávy, že vojenský ústav v Balttinu získal nějaké kvantum jisté látky –‘”

Zaklepáno. “Vstupte,” řekl Prokop, a vešel sklepník s vizitkou: “Nějaký pán prosí –”

Na vizitce stálo:

ING. CARSON, Balttin

“Ať vejde,” kázal Prokop náhle rozjařen a naprosto nedbaje znamení protestu ze strany sira Carsona.

Vzápětí vstoupil včerejší pan Carson s tváří velmi popleněnou nevyspáním a hnal se k Prokopovi vydávaje zvuky radosti.

XXI.

“Počkejte,” zarazil ho Prokop. “Dovolte, abych vás představil. Inženýr Carson, sir Reginald Carson.”

Sir Carson sebou trhl, ale zůstal sedět s neporušenou důstojností; zato inženýr Carson úžasem hvízdl a snesl se na židli jako člověk, kterému nohy vypověděly službu. Prokop se opřel o dvéře a pásl se na obou pánech s bezuzdnou zlomyslností. “Tak co?” zeptal se konečně.

Sir Carson jal se skládati své papíry do aktovky. “Zajisté,” řekl pomalu, “bude lépe, navštívím-li vás jindy –”

“Jen račte zůstat,” přerušil ho Prokop. “Prosím vás, pánové, nejste snad spolu příbuzní?”

“Ba ne,” ozval se inženýr Carson. “Spíš naopak.”

“Který z vás je tedy doopravdy Carson?”

Nikdo neodpověděl; bylo to trapné.

“Požádejte toho pána,” řekl ostře sir Reginald, “aby vám ukázal své papíry.”

“Beze všeho,” vysypal inženýr Carson, “ale až po panu předřečníkovi. Tak.”

“A kdo z vás inzeroval?”

“Já,” prohlásil bez váhání inženýr Carson. “Můj nápad, pane. Konstatuju, že i v našem oboru je neslýchanou špinavostí svést se zadarmo na cizím nápadu. Tak.”

“Račte dovolit,” obrátil se sir Reginald k Prokopovi se skutečnou mravní nevolí, “to už je příliš. Jak by to bylo vypadalo, kdyby vycházel ještě jeden inzerát s jiným jménem! Prostě jsem musel přijmout fakt, jak to tamten pán udělal.”

“Aha,” dorážel bojovně pan Carson, “a proto ten pán si přisvojil taky mé jméno, víte?”

“Konstatuji prostě,” ohradil se sir Reginald, “že tamten pán se naprosto nejmenuje Carson.”

“Jak se tedy jmenuje?” tázal se Prokop chvatně.

“… Přesně to nevím,” vycedil opovržlivě lord.

“Carsone,” obrátil se Prokop k inženýrovi, “a kdo je tenhle pán?”

“Konkurence,” řekl s hořkým humorem pan Carson. “Je to ten pán, co mne podvrženými listy chtěl vylákat na všelijaká místa. Nejspíš mne tam chtěl seznámit s moc milými lidmi.”

“Se zdejší vojenskou policií, prosím,” zamručel sir Reginald.

Inženýr Carson zle blýskl očima a varovně zakašlal: Prosím, o tomhle nemluvit! sic –

“Chtějí si pánové navzájem ještě něco vysvětlit?” šklebil se Prokop u dveří.

“Ne, nic už,” řekl důstojně sir Reginald; doposud neuznal druhého Carsona ani za hodna pohledu.

“Tak tedy,” začal Prokop, “především vám děkuju za návštěvu. Za druhé mám velikou radost, že Krakatit je v dobrých rukou, totiž v mých vlastních; neboť kdybyste měli nejmenší naději dostat jej jinak, nebyl bych asi tak tuze hledaná osoba, že? Za tuhle nedobrovolnou informaci jsem vám náramně vděčen.”

“Ještě nejásejte,” bručel pan Carson. “Zbývá –”

“– on?” řekl Prokop ukazuje na sira Reginalda.

Pan Carson zavrtěl hlavou. “Kdepak! ale neznámý třetí.”

“Odpusťte,” mínil Prokop skoro uražen, “snad si nemyslíte, že vám něco věřím z toho, co jste mi včera napovídal.”

Pan Carson s politováním pokrčil rameny. “Nu, jak chcete.”

“Dále a za třetí,” pokračoval Prokop, “bych vás prosil, abyste mi řekli, kde je teď Tomeš.”

“Ale vždyť jsem vám povídal,” vyskočil pan Carson, “že tohle nesmím – Přijeďte do Balttinu, a je to.”

“Tak vy, pane,” obrátil se Prokop k siru Reginaldovi.

“Beg your pardon,” pronesl dlouhý gentleman, “ale tohle nechám pro sebe.”

“Tedy za čtvrté vám kladu na srdce, abyste se tady navzájem nesnědli. Já zatím půjdu –”

“– na policii,” mínil sir Reginald. “Velmi správně.”

“Těší mne, že s tím souhlasíte. Odpusťte, že vás tu zatím zamknu.”

“Oh, prosím,” řekl lord zdvořile, zatímco pan Carson se pokoušel zoufale protestovat.

S velkou úlevou zamkl Prokop za sebou dvéře a ještě k nim postavil dva sklepníky, načež běžel na blízké komisařství; neboť považoval za vhodno poskytnout tam jakés takés vysvětlení. Ukázalo se, že věc není tak lehká; poněvadž nemohl oba cizince nařknout aspoň z krádeže stříbrných lžiček nebo z hraní makaa, měl velkou práci překonat pochybnosti policejního úředníka, který ho patrně pokládal za blázna. Konečně – snad aby už měl pokoj – přidělil Prokopovi civilního strážníka, osobnost velmi ošoupanou a mlčelivou. Když dorazili do hotelu, našli oba sklepníky statečně vzepřené o dvéře za ohromného shonu veškerého personálu. Prokop odemkl a civilní strážník zafrkav nosem vstoupil klidně dovnitř, jako by si šel kupovat šle. Pokoj byl prázdný. Oba páni Carsonové zmizeli.

Mlčelivá osobnost se jen omrkla a rovnou se ubírala ke koupelně, na kterou Prokop dočista zapomněl. Bylo tam okno dokořán otevřené do světlíku, a v protější straně vyražené okénko k záchodu. Mlčelivá osobnost zamířila k záchodu. Ten ústil do jiné chodby, byl zamčen a klíč zmizel. Strážník zakroutil v zámku paklíčem a otevřel: bylo tam prázdno, jen na sedadle klozetu byly stopy nohou. Nemluvná osobnost vše zase zamkla a řekla, že sem pošle pana komisaře.

Pan komisař, človíček velmi pohyblivý a slavný kriminalista, se dostavil velmi brzo; ždímal z Prokopa dobré dvě hodiny, chtěje se mermomocí dozvědět, o čem měl co jednat s oběma pány; zdálo se, že má velikou chuť zatknout aspoň Prokopa, který upadal přes tu chvíli do hrozných rozporů ve vlastních výpovědích, pokud se týkaly jeho styků s oběma cizinci. Potom vyslechl vrátného a sklepníky a důtklivě vyzval Prokopa, aby se o šesté hodině dostavil na policejní ředitelství; do té doby aby se raději z hotelu nehnul.

Zbytek dne strávil Prokop běhaje po pokoji a mysle s hrůzou na to, že bude asi zavřen; neboť jaké může dát vysvětlení, když o Krakatitu pro živého boha nic neřekne? Čertví jak dlouho může taková vyšetřovací vazba trvat; a tak místo aby mohl hledat ji, tu neznámou v závoji… Prokop měl oči plné slz; cítil se sláb a měkký, že se až styděl. Před šestou se však vyzbrojil vší svou statečností a pustil se na policejní ředitelství.

Uvedli ho hned do kanceláře, kde byly tlusté koberce, kožená křesla a velká krabice s doutníky (byla to kancelář policejního prezidenta). U psacího stolu objevil Prokop obrovská, boxerská záda nakloněná nad papíry, záda, jež v něm na prvý pohled budila hrůzu a pokoru. “Posaďte se, pane inženýre,” řekla záda přívětivě, osušila něco a obrátila se k Prokopovi tváří neméně monumentální, vhodně umístěnou na tuří šíji. Mohutný pán vteřinku studoval Prokopa a řekl: “Pane inženýre, nebudu vás nutit, abyste mně povídal, co z příčin jistě uvážených hodláte nechat pro sebe. Znám vaši práci. Myslím, že v té záležitosti šlo o nějakou vaši třaskavinu.”

“Ano.”

“Věc má asi větší význam… řekněme vojenský.”

“Ano.”

Mohutný pán se zvedl a podával Prokopovi ruku: “Chtěl jsem vám jenom, pane inženýre, poděkovat, že jste ji neprodal zahraničním agentům.”

“To je všechno?” vydechl Prokop.

“Ano.”

“Chytli jste je?” vyhrkl Prokop.

“Proč?” usmál se pán. “K tomu nemáme práva. Pokud jde o tajemství jenom vaše a nikoliv o tajemství naší armády…”

Prokop pochytil jemnou výtku a upadl do rozpaků. “Ta věc… není dosud zralá…”

“Věřím. Spoléhám na vás,” řekl mocný muž a znovu mu podal ruku.

To bylo vše.