Текст книги "Povídky z druhé kapsy"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 10 страниц)

Příběh o kasaři a žháři

“Copak o to,” pravil pan Jílek, “krást se musí umět. To říkával taky pan Balabán, ten kasař, co naposledy udělal tu kasu u firmy Scholle a spol. Ten Balabán, to byl takový vzdělaný a rozšafný lupič; taky už byl starší, a to dá rozum, ty zkušenosti každý nemá. Mladý člověk má spíš takový hazard; ono se s kuráží ledacos podaří, ale když člověk začne přemýšlet, tak obyčejně ztrácí tu kuráž, a proto jde na věc s rozvahou. To platí v politice a ve všem.

Tak ten Balabán říkal, že každá práce má své pravidlo; a co se týče nedobytných pokladen, že takový kasař má vždycky pracovat sám, protože. se nemá na nikoho spoléhat; za druhé, že nemá nikdy pracovat dlouho na jednom místě, protože pak už jeho práci znají; za třetí, že má jít s duchem doby a naučit se všemu, co je v jeho oboru nového; ale přitom se má držet takové té tradice a dobrého průměru, protože čím víc lidí tím způsobem pracuje, tím to má policie těžší. Proto se ten Balabán držel hasáku, třebaže měl elektrickou vrtačku a uměl zacházet i s tím termitem. On říkal, že to je taková zbytečná ješitnost nebo ctižádost, pouštět se do těch moderních pancéřových sejfů; on že raději pracuje u takových starých a solidních firem, které mají staré ocelové kasy a v nich poctivé peníze, a ne tyhle šeky. To on to měl všecko dobře rozváženo a zpečetěno, ten Balabán. On měl kromě toho obchod se starou mosazí, dohazoval reality, kšeftoval v koních a vůbec stál si dost dobře. Teda ten Balabán říkal, že udělá už jenom jednu kasu, ale to že bude čistá práce, to prý bude ta mladá generace mrkat. Ono prý není hlavní věc udělat velké peníze; hlavní je, říkal ten Balabán, nedat se chytit.

Tedy ta poslední kasa, co si ten Balabán vybral, byla u firmy Scholle a spol., víte, co je ta továrna v Bubnech. Ale to vám byla opravdu čistá práce, co tam udělal; mně to vypravoval jeden agent od policie, nějaký Pištora. On tam vlezl oknem ze dvora, tak jako tuhle pan doktor Vitásek, ale musel vypáčit mříže; to vám byla radost se podívat, říkal ten Pištora, jak čistě tu mříž vyndal, ani žádné svinstvo nenadělal, tak krásně ten člověk pracoval. A na tom místě, kde tu kasu načal, ji taky otevřel; nebyla tam ani jedna zbytečná díra nebo rejha, ani škráb nebo rejpanec, ba ani nátěr na té kase zbytečně neodřel. To bylo vidět, říkal ten Pištora, s jakou láskou to ten člověk dělal. Však ta kasa je teď v policejním muzeu, kvůli té mistrovské práci. Potom vybral peníze, asi šedesát tisíc, snědl kus špeku a chleba, co s sebou přinesl, a zas odešel oknem; on ten Balabán říkal, že vojevůdce a kasař se musí starat hlavně o ústup. Potom donesl ty peníze k své sestřenici, nástroje schoval u nějakého Líznera, šel domů, vyčistil si šaty a boty, umyl se a vlezl do postele jako každý pořádný člověk.

Ono vám ještě nebylo osm hodin ráno, když někdo tluče na dveře a volá: Pane Balabán, otevřte! Ten Balabán se diví, kdopak to může být, ale jde s klidným svědomím otevřít; a do dveří se hrnou dva policajti a s nimi ten agent Pištora. Já nevím, znáte-li ho, – on je takový pomenší člověk a má zuby jako veverka a pořád se směje. On býval dřív u funebráků, ale přišel z chleba, protože se všichni lidé museli smát, když tak šlapal před tou rakví a pořád se tak špásovně zubil. Já jsem pozoroval, že mnoho lidí se šklebí jenom z takových rozpaků, že nevědí, co by dělali s hubou, jako jiní nevědí, co by dělali s rukama. Proto se lidé tak horlivě usmívají, když mluví s nějakým velikým Pánem, příkladně s panovníkem nebo s prezidentem; ono to není ani tak z radosti jako spíš z takových rozpaků. Ale já jsem chtěl mluvit o tom Balabánovi.

Když ten Balabán viděl ty dva strážníky s Pištorou, spustil na ně se spravedlivým hněvem: Čopak mně šem ležete? Já š vámi nechči nič mít. – Přitom se sám zarazil nad tím, jak šišlá.

Ale pane Balabán, smál se ten Pištora, dyť my se vám jdeme jenom podívat na zuby. – A rovnou šel k takovému malovanému hrníčku, do kterého si ten Balabán dával na noc chrup, – on totiž přišel o většinu zubů, když jednou musel skočit z okna. – Že jo, pane Balabán, povídá s gustem ten Pištora, vono to nedrží, tyhle falešný zuby; vono se vám ty zuby Při vrtání hejbaly, a tak jste si je vyndal a položil na psací stůl; jo, ale tam bylo prachu, – pane Balabán, to byste už taky moh vědět, co v těchhle účtárnách bejvá prachu. To my pak musíme jít za váma, pane Balabán, když tam najdeme takovou tu stopu po zubech; to se na nás ani nezlobte. Ale měl jste ten prach dřív utřít.

Žatracená věč, divil se ten Balabán. Vidíte, Pištoro, ono še říká, že jednu chybu udělá i ten nejchytřejší lump, že jo.

Jenže vy jste udělal dvě, zubil se pan Pištora. Panečku, my jsme tam jen mrkli, a už jsme hádali na vás, a víte proč? Každý pořádný lupič se na místě s odpuštěním vytento, aby ho nechytli; to už je taková pověra. Jenže vy jste takový nevěrec a rozumář a nedáte na tyhle pověry; vy si myslíte, že na všecko stačí rozum. To máte z toho. Jo, pane Balabán, krást se musí umět.” -

*****

“Někteří ti lidé jsou moc šikovní,” pravil na to rozvážně pan Malý, “to se jim musí nechat. Já jsem někde četl o jednom takovém případu, možná, že to někdo z vás nezná. To se stalo někde ve Štýrsku. Tam byl mistr sedlář a řemenář, křestním jménem Anton a vlastním jménem Huber nebo Vogt nebo Meyer, jak už se tihle Němci tak obyčejně jmenují. Tedy ten sedlář měl zrovna svátek a seděl u svátečního oběda – ale ono se ve Štýrsku nejí dobře ani ve svátek, to není jako u nás. Já jsem aspoň slyšel, že tam jedí i kaštany. Tedy ten sedlář sedí po obědě v kruhu své rodiny, a najednou mu někdo tluče na okno: Ježíšmarjá, sousede, vždyť vám hoří střecha nad hlavou! Ten sedlář vyletí, a namouduši, krov je v plamenech. To se ví, děti se dají do křiku, žena s pláčem vynáší hodiny – teda já už jsem viděl hromadu požárů a pozoroval jsem, že obyčejně lidé ztratí hlavu a začnou vynášet něco zbytečného, hodiny nebo kafemlejnek nebo kanára v kleci; a teprve když už je pozdě, tak si vzpomenou, že tam nechali babičku a šatstvo a hromadu jiných věcí. Zatím se seběhli lidé a začali si navzájem překážet s hašením; potom přišli hasiči – to víte, hasič se musí dřív převléknout, než začne hasit; ale zatím už začalo hořet druhé stavení, a do večera jich lehlo popelem patnáct. Kdo chce vidět pořádný požár, musí jít na vesnici nebo na malé město; ve velkoměstě to už není to, to se díváte spíš na fortele těch hasičů než na ten požár. Nejlepší je, když můžete sami pomáhat hasit, nebo dokonce když můžete radit těm druhým, jak by měli hasit. Hasit, to je krásná práce, jak to tak syčí a praská; ale nosit vodu z potoka, to dělá člověk nerad. – Ono je v člověku něco divného: když už vidí nějakou pohromu, tak si skoro přeje, aby byla pořádná. Veliký požár nebo veliká zátopa, to tak člověka jaksi rozjařuje; má pocit, abych tak řekl, že přišel v životě na svůj účet. Nebo to je takový pohanský úžas, já nevím.

Tedy to se ví, den nato tam bylo jako – no, jako po vyhoření; oheň je krásná věc, ale to spáleniště pak je strašné; to máte stejné jako s láskou. To člověk jen tak bezmocně kouká a myslí, že už se z toho nikdy nesebere. No, a byl tam jeden mladý četník, aby vyšetřoval příčinu toho požáru. Pane strážmistr, povídá ten sedlář Anton, já bych se vsadil, že to někdo zapálil; pročpak by to zrovna chytlo na můj svátek, když sedím u oběda? Ale to mně nejde na rozum, proč by se někdo na mně chtěl mstít, vždyť já nikomu nic zlého nedělám, neřkuli abych se staral o politiku. Já teda nevím o nikom, kdo by moh mít na mne takový hrozný vztek.

Bylo poledne a pálilo slunce; ten četník chodí po tom spáleništi a myslí si, teď aby čert poznal, jak to chytlo. Pane Anton, povídá najednou, copak se vám to tamhle nahoře blejská na tom trámu? – Tam byl vikýř, řekl ten sedlář, snad to je nějaký hřebík. – Na hřebík to nekouká, povídá ten četník, to je spíš jako zrcátko. – Kdepak by se tam vzalo zrcátko, řekl ten sedlář, vždyť tam v tom vikýři byla jenom sláma. – A je to zrcátko, povídá ten četník, a já vám to ukážu.

Pak si postavil hasičský žebřík k tomu ohořelému trámu, vylezl nahoru a povídá: Abyste věděl, pane Anton, není to ani hřebík, ani zrcátko, ale kulaté sklíčko přivrtané k tomu trámu. Prosím vás, k čemu to je? – To jsem blázen, řekl ten sedlář, to si s tím snad hrály děti. – A najednou ten četník, jak tak koukal na to sklíčko, vám zařval: Au! mordyje, vždyť to pálí! Co to je? A ohmatával si nos. – Hergot! zařval podruhé, teď mně to spálilo ruku! Honem, pane Anton, podejte mně nějaký papír! – Tak mu ten sedlář podal lístek ze svého notesu, a ten četník drží ten papír kousek pod tím sklíčkem. – Tak, povídá za chvilku, pane Anton, mně se zdá, že to už máme. – To už leze z toho žebříku dolů a drží ten list papíru tomu sedlářovi před očima: byla v něm propálená dírka a ještě se z ní kouřilo. Pane Anton, řekl ten četník, abyste věděl, to sklíčko je sběrná čočka neboli lupa; a teď bych rád věděl, kdo ji přivrtal k tomu trámu zrovna nad hromadu slámy; ale to vám říkám, pane Anton, kdo to udělal, ten půjde odtud v želízkách.

Prokristáčka, řekl ten sedlář, my jsme přece žádnou lupu doma neměli – halt! křikl najednou. Počkejte, já měl na učení kluka, Sepp se jmenoval, a ten si pořád hrál s takovými věcmi! Proto jsem ho vyhodil, že nebyl k rozumné práci, protože měl v hlavě samé takové hlouposti a jiné pokusy! Že by to byl ten zatracený kluk – Ale to nejde, pane strážmistr. Vždyť jsem ho vyhodil, to bylo začátkem února; bůhví, kde teď je, ale tady se od té doby neukázal.

To už se dozvíme, je-li to jeho čočka, řekl ten četník. Pane Anton, telegrafujte do města, aby sem poslali ještě dva četníky; na tu čočku mně nesmí nikdo ani máknout. Nejdřív musíme najít toho kluka.

To se ví, taky ho našli; byl na učení u nějakého brašnáře v docela jiném místě; a sotva ten četník vkročil do dílny, začal se vám ten kluk třást jako list. Seppe, křičí na něj ten četník, kdes byl třináctého června?

Prosím, tady, drkotal ten kluk, já jsem tady od patnáctého února a neodešel jsem ani na půl dne, já mám na to svědky. – To je pravda, řekl ten brašnář, to mu dosvědčím sám, protože bydlí u mne a musí chovat mé nejmenší.

Zatrápená věc, řekl ten četník, tak to už nebude on.

A co jako s ním mělo být? ptal se ten mistr brašnář.

Inu, povídá četník, bylo na něj podezření, že třináctého června tamhle v těch čertech ďáblech zapálil barák sedláře Antona a s ním půl obce.

Třináctého června? řekl ten brašnář zaraženě. Poslouchejte, to je divné; třináctého června se ten kluk ptal: Kolikátého je dnes? Třináctého června? To je svatého Antonína, že? Já vám povídám, že dneska se někde něco stane.

V tu chvíli ten kluk Sepp vyskočil a chtěl vzít roha; ale to už ho četník držel za límec. Cestou se pak ten kluk tomu četníkovi přiznal: že měl vztek na mistra Antona, protože ho ten sedlář kvůli těm jeho pokusům pohlavkoval jako psa; že se mu teda chtěl pomstít, a proto si vypočítal, kde bude třináctého června, na svátek mistra Antona, přesně v poledne stát slunce, a že podle toho nařídil tu čočku, aby zapálila tu slámu, zatímco on bude bůhvíkde; to všechno nachystal už v únoru a pak šel ze služby.

Poslouchejte, na tu čočku pak zavolali nějakého hvězdáře z Vídně, a ten nad tím kroutil hlavou, jak byla přesně nařízena právě na sluneční kulminaci třináctého června. Říkal, že to je zrovna zázračná šikovnost, když ten patnáctiletý kluk k tomu neměl žádné ty astronomické nástroje na měření úhlů. Co s tím Seppem bylo dál, to nevím; ale tak si myslím, jaký by z toho uličníka mohl být hvězdář nebo fyzik. Vždyť to mohl být druhý Newton nebo co, ten zatracený kluk! Ale ono na světě přichází nazmar tolik zvláštního důmyslu a takových těch krásných schopností – Víte, lidé mají tu trpělivost hledat v písku diamanty nebo perly v moři; ale aby hledali v lidech vzácné a podivné dary od pánaboha, aby nepřišly nazmar, to je ani nenapadne. A to je veliká chyba.”

Ukradená vražda

“To mne upomíná na jeden případ,” pravil pan Houdek, “který byl taky tak dobře promyšlen a připraven; ale myslím, že se vám nebude líbit, protože nemá žádný konec a rozuzlení. Kdyby vás to nebavilo, tak řekněte a já přestanu.

Jak snad víte, já bydlím v Krucemburské ulici na Vinohradech. To je jedna z těch krátkých příčných ulic, ve kterých není ani hospoda, ba ani mandl nebo prodej uhlí a kde se chodí v deset hodin spat, kromě těch prostopášníků, kteří poslouchají doma rádio a následkem toho vlezou do postele až v jedenáct hodin. Co se týče obyvatelstva, jsme tam většinou tiší poplatníci nebo úředníci do sedmé hodnostní třídy, nějací akvaristé, jeden citerista, dva filatelisti, jeden vegetarián, jeden duchař a jeden obchodní cestující, který je ovšem teozof; jinak tam jsou samé paní bytné, u kterých ti dotyční bydlí v čistém, elegantně zařízeném pokoji se snídaněmi, jak se tomu v inzerátech říká. Jednou týdně, vždycky ve čtvrtek, chodil ten teozof domů až o půlnoci, protože míval nějaké duchovní cvičení; v úterý se vraceli kolem půlnoci domů dva z těch akvaristů, protože měli schůzi ve spolku Akvárium, a stojíce pod lucernou, se přeli o živorodkách a závojnatkách. Před třemi lety prošel tou ulicí dokonce jeden opilec; ale soudí se, že byl z Košíř a že si jenom spletl cestu. Zato denně o čtvrt na dvanáct se tudy ubíral domů nějaký Rus, jménem Kovalenko nebo Kopytenko, člověk nevelký, ale zarostlý jakýmsi řídkým druhem vousů, který bydlel u paní Janské v čísle 7. Čím se ten Rus živil, to není známo; ale až do pěti hodin odpoledne se válel doma, pak šel s aktovkou k nejbližší stanici tramvaje a jel dolů do města; přesně ve čtvrt na dvanáct zase na téže stanici vystoupil a zabočil do Krucemburské ulice. Kdosi potom tvrdil, že od pěti hodin odpoledne vysedával ten Rus v jedné kavárně a hádal se s jinými Rusy. Ale jiní zase říkají, že to nemohl být Rus, protože Rusové nikdy nechodí tak brzo domů.

Jednou, to bylo letos v únoru, jsem už dřímal, když najednou zaprasklo pět ran. Nejdřív se mi zdálo, že jsem malý kluk a že doma na dvorku práskám bičem, a měl jsem radost, že to tak práská; ale pak jsem se rázem probudil a pochopil jsem, že to někdo na ulici střílel z revolveru. Tak letím k oknu a otevru, a vidím, že dole na chodníku zrovna před číslem 7 leží tváří k zemi nějaký mužský s aktovkou v ruce. – Ale vtom už také je slyšet dupání a za rohem se vynořil strážník, běží k tomu mužskému a zkouší ho nadzvednout; pak ho zase pustil, řekl Sakra! a zapískal. V tu chvíli se za druhým rohem objevil druhý strážník a běží k tomu prvnímu.

To se rozumí, já jsem si honem navlékl papuče a zimník a letím dolů. Z ostatních domů vyběhl ten vegetarián, citerista, jeden z akvaristů, dva domovníci a jeden filatelista; ostatní se jen dívali z oken, drkotali zuby a říkali si: Čert tomu věř, ještě bych tam mohl k něčemu přijít. Zatím už ti dva strážníci obrátili toho mužského naznak.

Vždyť je to ten Rus, ten Kopytenko nebo Kovalenko, co bydlí tady u paní Janské, povídám jektaje zuby. Je mrtev?

Já nevím, řekl jeden strážník bezradně. To se musí zavolat doktor!

Copak ho tu necháte ležet? drkotal pohoršeně ten citerista. Měli byste ho odvézt dddo špitálu!

To už se nás tam nahrnulo asi dvanáct a třásli jsme se zimou a hrůzou, zatímco strážníci klečeli u toho zastřeleného a rozepínali mu z jakýchsi příčin límec. V tu chvíli se zastavil na rohu hlavní třídy taxík a šofér se šel k nám podívat, co to tam máme; nejspíš doufal, že je to nějaký nalitý, kterého odveze domů.

Mládenci, copak to tu máte? ptal se nás přátelsky.

Z-z-zastřelili člověka, jektal zuby ten vegetarián. Člověče, naložte ho dddo vozu a odvezte ho na ochrannou stanici! Třeba je ještě živ!

Safra, řekl ten šofér, takové kunčofty já nemám rád. No, ale počkejte, já sem zajedu. – Pak šel pomalu k svému vozu a zajel až k nám. Tak mně ho tam naložte, řekl.

Ti dva strážníci zvedli toho Rusa a s dost velkou námahou ho vpravili do toho taxíku; on to byl sice spíš drobný člověk, ale s mrtvými se těžko hantýruje.

Tak, pane kolego, řekl ten první strážník tomu druhému, vy s ním jeďte a já si zatím zapíšu svědky. Šofére, jeďte na ochrannou stanici, ale trochu rychleji.

Jo, rychle, zabručel šofér, když mám špatné brzdy. – A odjel.

Ten první strážník tedy vytáhl z náprsní kapsy notes a povídá: Musíte mně říci svá jména, pánové; to je jen kvůli svědectví. A pak si nás tak zoufale pomalu jednoho po druhém zapisoval do toho notesu; snad měl tak zkřehlé prsty, ale my jsme přitom promrzli jako zatracenci. Když jsem se vrátil do svého pokoje, bylo čtvrt na dvanáct a deset minut; tedy ta celá podívaná trvala deset minut.

Já vím, tamhle pan Taussig si myslí, že na tom případu nic extra není; ale pane Taussig, v takové slušné ulici je takový případ velká událost. Ty nejbližší ulice se ještě na té slávě jaksi přihřívají a říkají, že se to stalo hned za rohem; ty ulice, co jsou trochu dál, se už tváří lhostejně, ale abyste věděli, to je jen ze vzteku a ze závisti, že se to nestalo u nich. Za druhým rohem se už jen tak mávne rukou a říká se: Ale, prý tam někoho připozabili, kdopak ví, co na tom je. To už je taková nízká žehravost.

To si dovedete představit, jak jsme se druhého dne my všichni z té ulice vrhli na večerníky novin; jednak jsme se chtěli dočíst něco nového o naší vraždě, jednak jsme se vůbec těšili, že se tam bude psát o naší ulici a našem případu. To je známá věc, že lidé čtou v novinách nejraději o tom, co sami viděli a čeho byli, jak se říká, očitými svědky; dejme tomu, že se na Újezdě svalil kůň a že následkem toho byla doprava na deset minut přerušena. A když o tom v novinách nic nestojí, tak se na ten žurnál zlobí a mlátí jím o stůl, že tam nic pořádného není. Ono je to skoro uráží, že ty noviny nepovažují za nic důležitého tu příhodu, na které jsou oni jaksi spolumajiteli. Já myslím, že tahle rubrika různých zpráv je v novinách jenom kvůli těm očitým svědkům, aby z té zlosti nepřestali vůbec noviny kupovat.

My jsme vám byli jako polití, když žádný večerník nepřinesl o té naší vraždě ani slovo. Všelijaké takové aféry a tu zatracenou politiku tam mají, bručeli jsme, i to, že se nějaká tramvaj srazila s ručním vozíkem, ale takovou vraždu tam nedají; ty noviny vůbec vypadají, vždyť je to holá korupce! Ale pak ten filatelista přišel na to, že třeba policie požádala noviny, aby v zájmu vyšetřování o té věci zatím nepsaly. Tak to nás uspokojilo a napínalo tím víc; byli jsme hrdi, že bydlíme v tak důležité ulici a že snad i budeme voláni jako svědkové v takové zřejmě tajemné věci. Ale druhý den nebylo v novinách zase nic a nikdo z policie nepřišel nic vyšetřovat; a co nám bylo nejdivnější, nikdo nebyl ani u té paní Janské, aby prohledal nebo aspoň zapečetil pokoj toho Rusa. To nás už skoro začalo děsit; ten citerista říkal, že to třeba chce policie ututlat, kdopak ví, oč tu šlo. A když ani třetího dne nebylo o té naší vraždě ani zmínky, začala se naše ulice bouřit, že to tak nenechá, že ten Rus byl jeden z nás a že my se už o to postaráme, aby věc vyšla na světlo; že beztoho naše ulice je okatě šikanována, že máme špatnou dlažbu a špatné osvětlení, a to prý by vypadalo jinak, kdyby tu bydlel nějaký poslanec nebo někdo od novin; ale to je to, slušná ulice nemá žádné zastání. Zkrátka vypukla živelná nespokojenost, a sousedé se obrátili na mne, abych jako starší a nezávislý člověk došel na policejní komisařství a upozornil na tu nepřístojnost s tou vraždou.

Já jsem tedy šel ke komisaři Bartoškovi; já ho trošku znám, je to takový zasmušilý člověk, prý se tak pořád trápí pro jakousi nešťastnou lásku; prý jenom z toho zármutku se dal k policii. Pane komisaři, říkám mu, já se k vám jdu jenom zeptat, co je s tou vraždou v Krucemburské ulici; ono to už u nás budí pozornost, že se to tak drží pod pokličkou.

S jakou vraždou? řekl komisař. My tady žádnou nemáme; to je přece náš rajón.

No, jak tam onehdy zastřelili na ulici toho Rusa Kopytenka nebo Kovalenka, vysvětluju mu. Vždyť tam byli dva strážníci, jeden si nás zapsal jako svědky a druhý toho Rusa odvezl na ochrannou stanici.

To není možné, řekl komisař, my tu nemáme nic hlášeno. To teda bude mejlka.

Ale pane komisaři, začínám se rozčilovat, vždyť to vidělo aspoň padesát lidí a všichni to dosvědčíme! Pane, my jsme řádní občané; kdybyste nám řekli, abychom o té vraždě drželi hubu, tak ji zčásti budeme držet, i když nevíme proč. Ale takhle nechat odstřelit člověka, to přece nejde; a my to dáme do novin.

Počkejte, řekl pan Bartošek a začal vypadat tak vážně, že jsem se až lekl. Prosím vás, pane, povězte mně hezky po pořádku, jak to bylo.

Tak jsem mu to po pořádku líčil, a on vám zrovna zfialověl, jak to v něm začalo vařit; ale když jsem došel na to místo, jak ten první strážník řekl tomu druhému: Pane kolego, vy s ním jeďte a já si zatím zapíšu svědky, – když jsem tohle řekl, tak on si zrovna hlasitě oddechl a rozkřikl se: Zaplaťpánbůh, tak to nebyli naši lidé! Ježíšmarjá, pane, proč jste na ty policajty nezavolali policajty? To přece vám dá rozum, uniformovaní strážníci si nikdy neříkají pane kolego! To si snad říkají tajní v civilu, ale uniformovaní lidé jakživi ne! Vy zatracený civile, vy jeden pane kolego, vy jste měl dát ty chlapy zatknout!

Proč, prosím, koktal jsem zdrceně.

Protože oni toho Rusa zastřelili, vybuchl na mne ten komisař. Nebo aspoň při tom pomáhali! Pane, jak dlouho bydlíte v Krucemburské ulici?

Devět let, řekl jsem.

Tak to byste mohl vědět, pane, že v jedenáct hodin patnáct minut je nejbližší policejní patrola až u tržnice, druhá na rohu Slezské a Perunovy, třetí jde služebním krokem podle popisného čísla 1388 a tak dále. Pane, za tím rohem, odkud ten váš strážník vyběhl, může vyběhnout náš strážník buďto v 10 hodin 48 minut, nebo potom až ve 12 hodin 23 minut, ale jindy ne, protože tam jindy není! Prokristapána, tohle přece ví každý zloděj, a tihle místní obyvatelé to nevědí! Vy si myslíte, že máme policajta za každým rohem, ne? Pane, kdyby v tu minutu, jak říkáte, vyběhl za tím vaším zatraceným rohem náš uniformovaný člověk, tak by to byla strašná věc, předně proto, že v tu dobu má podle rozkazu kráčet u tržnice, a za druhé proto, že by nám tu vraždu nehlásil. To by ovšem byla moc vážná záležitost.

Proboha, řekl jsem, co je tedy s tou vraždou?

Komisař se zřejmě uklidnil a řekl: To je něco jiného, to bude nějaký moc ošklivý případ, pane Houdek; za tím vězí nějaký chytrák a nějaká větší aféra. Zatrápení lidé, ti to měli dobře vymyšleno! Předně věděli, kdy ten Rus chodí domů, za druhé znali maršrútu našich lidí, za třetí potřebovali aspoň dva dny, aby se policie o té vraždě nedozvěděla, – nejspíš se chtěli včas ztratit nebo něco uklidit. Už tomu rozumíte?

Jaksi ne docela, povídám.

Tak se podívejte, vykládal mi to ten komisař trpělivě. Oni oblékli dva své lidi za strážníky a ti čekali za rohem, aby toho Rusa odstřelili nebo až ho zabouchne někdo třetí. Vy jste se ovšem uspokojili, když jste viděli, že je naše vzorná policie tak brzo na místě. Poslouchejte, vzpomněl si najednou, jak zněla ta píšťalka, když ten první strážník zapískal?

Nějak slabě, řekl jsem; ale já jsem myslel, že má ten strážník tak sevřené hrdlo.

Aha, pravil komisař uspokojeně. Zkrátka oni chtěli docílit, abyste tu vraždu nehlásili na policii; tím získali čas, aby mohli zmizet za hranice, víte? A ten šofér byl s nimi jistě taky sbuntován; nepamatujete se snad na číslo vozu?

My jsme si čísla nevšimli, řekl jsem zahanbeně.

To je jedno, pravil komisař, stejně nebylo pravé; ale takhle se jim podařilo odklidit i mrtvolu toho Rusa. Ostatně to nebyl žádný Rus, ale nějaký Makedonec jménem Protasov. Tak vám děkuju, pane; ale teď bych vás opravdu prosil, abyste o celé věci mlčeli; víte, ono to je v zájmu vyšetřování. To se rozumí, že v tom je asi politika; ale musel být za tím nějaký tuze chytrý člověk, protože obyčejně, pane Houdek, se tyhle politické atentáty dělají prasecky špatně. Politika, to není ani poctivý zločin, to je jenom taková surová rvačka, řekl ten komisař s odporem.

Ono se to pak trochu vyšetřilo; proč se ta vražda stala, to není známo, ale jména těch vrahů mají, jenže ti jsou dávno za hranicemi. A tak se tedy stalo, že naše ulice naprosto přišla o svou vraždu; je to, jako by někdo vytrhl nejslavnější list z jejích dějin. Když tam náhodou přijde nějaký cizinec, takhle obyvatel Fochovy třídy nebo někdo až z Vršovic, tak si myslí: A jé, tohle ale je fádní ulice! A nikdo nám už nevěří, když se honosíme, že se u nás stal takový tajemný zločin. To víte, ty jiné ulice nám to nepřejí.”