Текст книги "Ostře sledované vlaky"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 4 (всего у книги 4 страниц)

světla stolní lampy jediný svítil v dopravní kanceláři a na dně té

zásuvky se blyštěl revolver a potom takový předmět podobající se

baterce, která místo skla měla něco jako hodinky, které tiše tikaly.

"Miloši," řekl výpravčí šeptem, a dál ukazoval a podtrhával zprávu

v zápisníku, "Miloši, nejlepší bude stát na perónu a hodit to na

prostřední vagón. Hodíme tomu vlaku na stůj a v poslední chvíli mu

dáme na zelenou... zpomalíme si ho."

"To je pravda," povídám a cítil jsem, že ve všech oknech čekárny,

všemi škvírami v zatemnění, všude by mohly být pátravé oči.

Proto jsem vzal tužku a taky jsem podškrtával zprávu v telegrafním

zápisníku a přitom šeptal:

"Pamatujete se, jak nám spadlo rameno semaforu? Jak projížděla ta

rychlíková raketa? Víte co? Já to udělám taky tak. Vylezu na ten

semafor a shora, takhle se vykloním a upustím tu třaskavku na

prostřední vagón a potom zase slezu a budeme se dívat, co to bude

dělat... Kde je ten náš ostře sledovanej transport?"

"Projel Poděbrady, za půl hodinky je tady," odprskl výpravčí a

břichem zavřel zásuvku a nesmyslně se podepsal na stránku zápisníku.

"Nemáš strach?"

"Ne, nikdy jsem nebyl tak klidnej... ach," povídám, "já jsem

mužskej, já jsem mužskej zrovna tak jako vy, pane výpravčí, mužskej

jsem, a to je krásný, všecko už ze mne spadlo, takhle...," vzal jsem

ze stolu dlouhé nůžky a stříhl jimi, "takhle jsem se odstřihl od

minulosti," zasmál jsem se a zvedl telefon.

"Je to rychlíková raketa," povídám a hlásím na hradla, "postavte

výměny pro raketu, číslo padesát tři šedesát jedna," a vytočil jsem

z bloku klíč a vyšel do noci, na obzoru se pořád táhla veliká

skvrna, pořád jako by tam před chvílí zapadlo slunce. Lehce jsem

vyhodil páky semaforů a předvěsti. Nikdy jsem neměl tak čisto v

hlavě, pořád jako by mě hladila maminka, když mi v dětství odháněla

zlý sen. A pan výpravčí Hubička chodil kanceláří, díval se do

podlahy, už ani se nešel podívat na nebe, dobře jsem to viděl

dopředu, tak jako on, tu zodpovědnost, jak to dopadne? a když dobře,

tak co potom? Ale já jsem na tohle nemyslel, ne že bych to

nedomyslil, domyslil jsem to všechno do konce, ale to už mne

nezajímalo, já jsem se jen soustředil na to, abych ukápl ze semaforu

přesně na ten vagón, aby celý vlak vyletěl do povětří, nic jiného

jsem si nepřál, nic jiného jsem na nebi neviděl než ten pořád

stoupající oblak, který usrkává do sebe zbytky vagónů a kolejnic a

pražců, myslil jsem na to, že jsem už vlastně na tohle měl myslit

dávno, už proto, že mi přejeli dědu, který jim kráčel samotinký

naproti, sám proti armádnímu sboru, s napřaženýma rukama a

hypnotizérskou myšlenkou, aby se Němci obrátili a zacouvali nazpátek

tam, odkud přišli. A stejně, i když dědova hlava byla vmáčknutá do

pásu tanku, přece jen ten dědův duch pořád tlačil teď armádní sbor

za sborem, tank za tankem, vojáka za vojákem nazpátek, do srdce

Německa, tam, odkud se vyhrnuli a kam je tlačily ruské armády... Ale

já jsem zapomněl na dědu, protože kdybych na něho myslil už dřív,

mohl jsem se pokusit o jinačí věci. Za dvacet minut přijede můj vlak

naložený střelivem a já budu mít možnost vykonat velkou věc, protože

už nejsem zvadlé lilium. Nikdy bych neřekl, že by se ve mně vzala

taková síla, zrovna tak jako bych nikdy neřekl, že pan výpravčí

Hubička bude čím dál starostlivější, už ani nemohl chodit, pořád

stál rozkročený nad blokem a naslouchal telefonům, které ohlásí ten

námi ostře sledovaný vlak.

Vešel jsem do kanceláře, otevřel šuplík, dal do kapsy pláště tu

třaskavku, výpravčí Hubička mne blokoval tělem. A revolver jsem dal

do druhé kapsy a potom jsem prstem jel po řádkách telegrafního

zápisníku a podepsal jsem se a tužku uložil do šuplíku.

A pan výpravčí šel k černé tabuli, na které byly od včerejška

vypsány křídou všechny ostře sledované vlaky, ta série dvaceti

vojenských transportů, které se měly pokusit zastavit prolomenou

frontu, ukazoval na ně prstem a šeptal:

"Miloši, načasuju ti to na poslední chvíli..."

"Jo..., ale ta raketa si dupla," povídám.

A vyšel jsem na perón, raketa vjela do stanice a zastavovala a

vlakvedoucí seskočil.

"Příšerný, celý Drážďany jsou kaput," řekl.

A za ním seskákali z hytláku lidé, jako by utekli z koncentráku,

měli pruhované kalhoty, a když vešli do kanceláře, viděli jsme, že

to jsou lidé v pruhovaných pyžamech, jen s kabátkem, tak jak

zachránili holé životy, všichni měli upřené oči a nemrkali.

Vlakvedoucí se zhroutil na židli a hladil si čelo.

"Celý Drážďany jedna fagule. Tihle mi nalezli do hytláku," řekl

vlakvedoucí a zvedl se těžce, tak jako vstává unavený kůň. Chvíli

se opíral pěstmi o telegrafní stůl, pak překládal ruce, a na konci

zůstal stát, s hlavou svěšenou. Zdálo se, že usnul. A ti Němci stáli

zrovna tak, koukali se do země a možná, že tam viděli ty svoje

poslední chvíle, jak vyskakují okny do zahrad a ulic, a všechno je

od nich odťaté padajícími stromy a zdmi a trámy. A všichni ti Němci

měli dlouhé ruce, teď skoro až ke kolenům, a pořád ani jeden z nich

nemrkl, jako by hrůza každému uřízla víčka. A já jsem jich už

nelitoval, já, který jsem oplakal každé podříznuté kůzle a všecko

to, co potrefilo neštěstí, já jsem už těchhle Němců nepolitoval. To

ještě když jsem byl v nemocnici s tím svým zápěstím, chodíval jsem

ke své vzdálené tetě, a ta teta Beatrice byla v nemocnici už padesát

let sestřičkou a měla na starosti oddělení, kam se sváželi k smrti

popálení lidé, teď hlavně vojáci, které už z fronty přivezli v

oleji, takoví to byli skoro obojživelníci, a moje prateta Beatrice

jim vařila polévky ze zeleniny, a když někteří moc trpěli, tak jim

dávala morfiové injekce, a já tam za ní chodil, protože teta

Beatrice přinášela každému klid, byla tak ohromná a silná, že na

koho se podívala, hned každému nastříkala klid, asi proto, že byla

v tomhle oddělení už tolik let... a přece, když jsem slzel nad

německými vojáky, když jsem viděl, jak za nimi přijížděly jejich

milé a manželky a jak ti vojáci z té olejové lázně dělali poslední

pořízení a doporučovali svým ženám, koho si potom mají vzít, jak

zařídit všechno s dětmi a majetkem, zvedal jsem se, ale prateta

Beatrice mne tlačila do židle a krájela mrkev a celer a petržel,

krájela a zpívala si tichounce, pokaždé jinou melodii... Zejtra

Gefreiter Schulthe umře, zejtra Gefreiter Schulthe umře, umře,

umře... na melodii Na tom pražském mostě konvalinka roste... a

krájela nožem mrkev a petržel a celer... a věděla, že zítra přidá

trošku víc morfia svobodníkovi Schulthemu a zkrátí tak jeho utrpení

o pár dní, protože už se rozloučil..., a druhý den zase zpívala

tichounce Oberleutnant Ditie, ten zejtra umře, ten zejtra umře...

na nápěv Mně darovalo děvčátko prstýnek zlacený... a krájela

zeleninu a já se díval na mladé muže ve vanách, všichni vypadali,

jako by se koupali, a nepřál jsem si, aby už zítra byli mrtví, přál

jsem si, aby se mohli vrátit k těm svým manželkám, milenkám, se

kterými si naposledy pohovořili, protože koho spustili už dolů, sem

k tetě Beatrici, s tím už to bylo ámen. Ale teď, jak tady přijeli

z těch Drážďan, nemohl jsem je už politovat, jen oni mohli litovat

sami sebe. A ti Němci to věděli. Vlakvedoucí se zvedl a řekl Němcům:

"Sollten sie am Arsch zu Hause sitzen."

A vyšel na perón a zvedl ruku a stroj se rozjížděl a vlakvedoucí

naskočil do služebního vozu.

"Ty Němce nám sem poslal pánbůh," šeptal výpravčí, "dosvědčí nám,

kdyby něco...," odprskl a já jsem slyšel z trati, jak od strážného

domku ke druhému se ozývá návěšt, kladívko tlukoucí do puklého

zvonu, a hned jsem věděl, že to je můj vlak. Vešel jsem do kanceláře

a výpravčí držel telefon a podle toho, že bledl, viděl jsem, že to

je ten námi ostře sledovaný vlak.

Vytočil jsem si klíč. Němci stáli kolem kamen, pořád jako sochy na

morovém sloupu na našem náměstí. Teď se jeden z nich rozplakal, tak

divně, skoro vrkal jako ti přednostovi holubi, když je probudil

nálet, pak se ten Němec dal do lidského pláče, teprve teď jeho tělo

povolilo a ostatní Němci začali posmrkávat a pak se rozplakali

všichni, každý jinak, ale vgruntu to byl lidský pláč, brek nad tím,

co se stalo. A jednomu Němci, tomu, co si chladil hlavu o stěnu,

začala téct z nosu krev a najednou se svezl na zem a po zdi udělal

červenou čáru.

Výpravčí Hubička se na mne podíval, zase měl staženou čepici do

čela, že musel zvednout bradu.

Vyběhl jsem do přístěnku a vyhodil předvěst i vjezdové návěstidlo,

zatímco odjezdové jsem nechal na stůj.

A přišel výpravčí a já jsem vytáhl z kapsy pláště ten přístroj,

svítil na něj baterkou a on narafičoval kroužky, jako by zaostřoval

fotografický aparát.

A holubi pořád nemohli usnout, pořád vrkali, padali ze sna, bylo

slyšet jejich péra, jak tlučou o stěnu.

Pak mi výpravčí Hubička podal ruku, studenou a vlhkou, jako by podal

rybu. A já kráčel podle kolejí. Přes měsíc přeběhl dlouhý oblak a

začal se sypat zmrzlý sníh, otočil jsem se a viděl v dálce cloněné

světlo lokomotivy. Měsíc vyplul z toho oblaku sněhu a v mrazivé noci

se pláně polí jiskřily a zase jsem slyšel, jak všechny ty zmrzlé

krystalky tikají, jako by se v každém pohybovala barevná ručička

vteřin. Pak jsem vylezl na stožár semaforu jako po žebříku. A znovu

přeběhl oblak a zase se začal sypat sníh, jemný jako jepice.

Obkročil jsem lampu. Lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně

pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, j ak se křídlo

semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v

zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony,

protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl jsem,

jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl,

a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají

vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá. Ani jsem se nehnul, v

ruce už jsem držel tu věc, slyšel jsem, jak do mne přechází tikot

toho přístroje, a pak projela lokomotiva, shora byla cloněná

plachtou, aby hloubkaři neviděli na dálku, když topič přikládá, a

potom jeden vagón za druhým, nízké otevřené vagóny a na nich v

bedýnkách střelný prach, bedny proložené vrstvami slámy, tři, čtyři,

pět vagónů, počítal jsem si je, měsíc byl skrytý za béžovým mračnem,

z něhož se sypal tak hustě sníh, a přece ten měsíček byl pořád vidět

jako potopená obruč na dně potoka, který hrká mělkým korytem, sedm,

osm, devět, a sníh se rozpadal tak, že jsem na chvíli neviděl ani

lokomotivu ani poslední vagón toho vlaku, jedenáct, dvanáct, třináct

a potom jsem lehce hodil ten přístroj, jako bych házel do říčky

květinu, vypočítal jsem si to přesně, hodil jsem, když se pode mnou

ocitlo čelo vagónu, a ten přístroj padl akorát doprostředka vagónu,

který si najel do té věcičky, která tam teď ležela a odnášela ten

ostře sledovaný vlak k jeho konci, díval jsem se pořád, do poslední

chvíle na ten vagón, až sníh ten vagón zašrafoval a já jsem si

umínil, že se odtud shora budu dívat ty čtyři minuty, až do té doby

se budu dívat z tohohle posazu, jako myslivec vyčkám zde ten moment

zkázy, a pak jsem už viděl, jak se blíží poslední vagón, s budkou

na konci, odkud najednou vyšlehl dlouhý kužel světla a soustředil

se na mne, vytáhl jsem revolver a viděl, jak se zableskla hlaveň

pušky hned pode mnou. Vystřelil jsem a současně vystřelil i kdosi

z té budky a na zem padla baterka a svítila v štěrkovém loži a z

budky vlaku kdosi padl k ní a skulil se do příkopu. A já jsem

pocítil bolest v rameni a z ruky mi vypadl revolver a po hlavě jsem

padal, ale zachytil jsem se za plášť o kramli, v semaforu

zarachotilo a zelená se proměnila v červenou a rameno padlo do

vodorovné polohy a já jsem visel hlavou dolů a slyšel, jak se můj

plášť trhá, z kapes mi vypadly klíče a drobné mince a padaly mi

podle hučících uší, viděl jsem, jak se vlak vzdaluje, jak se celý

natočil do zatáčky, ukázal mi sebe sama vzhůru koly, jako by jel po

stropu noci, červené svítilny na jeho konci se vzdalovaly, viděl

jsem u semaforu v příkopu vojáka, jak se stočil do klubíčka, padal

na něho sníh a on ztratil čepici, měl lysou hlavu, a kabát se mi

zvolna trhal, cítil jsem, jak mi zpod košile teče po krku na hlavu

krev, a plášť se dotrhl a já padal střemhlav do černého, olejem a

párou prosáklého štěrkového lože. Padl jsem na ruce a hrany ostrého

kamene mi prorazily dlaně. Potom jsem se skulil do příkopu, hned

vedle toho německého vojáka, který ležel na boku a začal pochodovat

na místě, pořád jako by kráčel, těžkýma botama vyhrabával sníh až

na zmrzlou hlínu a drn a držel se za břicho a naříkal. Nastavil jsem

před ústa dlaň, a když jsem odkašlal, vyplivoval jsem krev. Ten

německý voják mi prostřelil plíce a já jemu asi břicho. Teď jsem si

uvědomil, proč pan výpravčí Hubička celý večer odprskával,

odplivoval. Jako by dopředu viděl tenhle můj konec, protože pan

výpravčí Hubička nikdy z ničeho strach neměl, ono to asi bylo

silnější než on, všechno jako by se napřed stalo, než se to

stalo..., díval jsem se do nebe, odkud se sypal sníh, potom jsem se

převrátil a vyškrábal se až k tomu vojákovi, který začal naříkat a

opakoval pořád jedno slovo.

"Mutti, Mutti, Mutti!" volal a já jsem se na něho díval, chrmlal

jsem krev a věděl jsem, že tenhle voják nevolá svou matku, ale matku

svých dětí, protože už byl plešatý, když jsem se nad ním nakláněl,

viděl jsem, že se tak podobá panu výpravčímu Hubičkovi, až jsem se

polekal. A potom si pořád tiskl ruce na břicho a pořád jako by chtěl

odejít od toho svého postřeleného těla, pořád pochodoval na místě

a podrážkou těžkých bot drásal sníh na promrzlou hlínu.

Rozpřáhl jsem ruce a lehl si na záda, koutkem úst mi tekla krev a

hruď jsem měl plnou ohně. A najednou jsem uviděl to, co asi pořád

viděl pan výpravčí Hubička, že jsem ztracený, že mohu jedině čekat,

až ten vlak vyletí do povětří, že kdyby nic jiného, tedy jen tohle

mi v téhle situaci musí stačit, protože nic mne nemůže čekat než

smrt, buďto umřu na ten průstřel, nebo mne najdou a Němci mne pověsí

nebo zastřelí, tak jak to mají zvykem, a tak mi přišlo a došlo, že

jsem byl určen pro jinačí smrt, než o kterou jsem se pokusil tam v

Bystřici u Benešova, akorát mne mrzelo, že jsem postřelil do břicha

toho Němce, který se pořád držel v tříslech a pořád těma botama

kráčel, a já jsem věděl, že mu taky už nikdo nepomůže, protože

prostřelené břicho je smrtelné, jenže ta smrt, ke které kráčel ten

Němec, byla daleko, jako by k ní nemohl takhle nikdy dojít, protože

šel na místě a do taktu si opakoval:

"Mutti, Mutti, Mutti . . ."

A ty jeho vojenské boty mi hrabaly v mozku. Překulil jsem se a po

loktech jsem se dostal až k těm vojákovým botám, oběma rukama jsem

je chtěl zadržet, ale nohy byly tak v pohybu, že se mi vyškubly,

jako by to byly páky nějakého stroje. Z kapsy kabátu jsem vytáhl

provázek, kterým jsem přivazoval čísla k bicyklům nebo kočárkům,

když si je cestující brali s sebou do vlaku na gepek, a utřel jsem

si krev a zavázal jsem jeden konec provázku kolem jedné boty, a když

se ty nohy míjely, převázal jsem i druhou botu, chvíli ty nohy

přestaly mašírovat, skubaly sebou, ale pak silou stroje přetrhly

provázek a zase čáraly po zemi dál, dokonce přidaly do kroku a ten

voják hlasitěji volal:

"Mutti! Mutti! Mutti!"

A tím víc mi připomínal, nač jsem nechtěl myslit, na to, jak maminka

bude ráno stát za záclonou a bude čekat, ale já už nikdy nevejdu a

nezahnu do uličky na náměstí a ona nepohne záclonou na znamení, že

mne očekávala a že mne vidí a že je šťastná, protože moje maminka

nikdy klidně nespí, když jsem na noční, zrovna tak možná manželka

tohohle vojáka od té doby, co on je na frontě, taky neusne, taky

stojí někde u záclony a čeká, až kdosi vejde do uličky, nebo zahne

k ní a bude to ten, který tady kráčí na místě a volá ji, a jde a

jde, ale dopracovává se jedině do smrti. Vyškrábal jsem se k němu

a volal jsem mu do ucha: "Ruhe! Ruhe!"

Ale ten voják už věděl svoje a já, jak jsem položil ruku do sněhu,

abych se opřel, ucítil jsem studenou hlaveň pušky, kterou jsem vzal,

a převalil se na bok. Tak voják ležel a já proti němu. Nasadil jsem

pušku tam, kde bývá srdce, spletl jsem si stranu pravou a levou,

zjistil jsem to tím, že jsem musel nejdřív jednou, pak druhou rukou

zkusit, zda to jde psát, ano, teď jsem nasadil tu pušku na vojákovo

srdce, aby už nevolal, aby mi už nešel v hlavě, a stiskl jsem

spoušt. Ozvala se rána a dušený ohýnek sežehl uniformu, bylo cítit

vůni spálené bavlny a vlny, ale ten voják jen víc volal matku svých

dětí, svou manželku, a ještě zrychleněji kráčel na místě, jako by

to byly poslední kroky, a pak už jen zahrádka a za tou jeho domek,

ve kterém bydlí jeho znejmilejší... A přestal padat sníh, ušel

krásný měsíc, po kraji tikaly vteřinové barevné ručičky ve všech

vločkách, a na krku toho vojáka se zaleskl bílý stříbrný řetízek a

potom na tom řetízku cosi, čeho se ten voják chytil oběma rukama a

ještě hlasitěji volal: "Mutti!! Mutti!!"

A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem

při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho

nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel,

jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak

stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi

šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu

a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se

převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel

voják, jehož obličej klidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá

díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel

ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na

jehož iedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis.

Bringe Glůck. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi,

ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky

neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého

postřelili a jeden druhého přivedli ke smřti, ač jistě, kdybychom

se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili

si.

A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí

těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl

jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten

zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal

do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší

kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a

syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu

převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem

se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal

ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a

pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety,

která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan:

"Měli jste sedět doma, na prdeli..."