Текст книги "Ostře sledované vlaky"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 2 (всего у книги 4 страниц)

lokomotiva ostře sledovaného transportu se rozjížděla podle toho

rozstříleného vlaku na páté koleji, otočil jsem oči, abych viděl,

co tomu říkají ti dva, a oni zase se na mne dívali tak, jako bych

já ten vlak rozstřílel.

"Du Arschlecker," procedil esesák.

"Solche Schweine ist besser sofort schiessen," řekl druhý. "Dreissig

Minuten Verspátung," zasyčel první a víc mi narazil ústí parabely

mezi žebra.

Jak to bylo jinačí, když jsem si vyjel tenkrát před třemi měsíci za

svou smrtí, naklonil jsem se ke kase, byl večer, kasírka měla ryšavé

vlasy, povídám: Jednu jízdenku! A ona mne poznala a povídá: Pane

výpravčí, ale kam? Povídám: Jedu tam, kam se vaše oči podívají

poprvé. A ona se zasmála: Jak to poprvé? Já se na ty jízdenky dívám

pořád. Povídám: Víte co, slečno? Dívejte se na mne a levou rukou

vytáhněte jednu jízdenku. A ona se hyzlila: Ale pane výpravčí, já

můžu prodávat i potmě. A smála se, protože myslela, že žertuju. A

tedy povídám: Tak sedmý sloupec, sedmý foch, sedmička jako u židů.

Sáhla tam a pořád se dívala na mne, nespustila oči a řekla: Bude to

do Bystřice u Benešova a bude to stát umtadvacet korun...

Stroj se otřásal, do dálky se třpytily pláně sněhu, který tál a

pořád tikal barevnými krystalky. V příkopě leželi tři mrtví koně,

jak je v noci vyhodili Němci z vagónu. To jen otevřeli dveře a ty

mrchy vyhodili. Teď leželi v příkopě u trati, nohy natažené k nebi

jak sloupy, na kterých se opírá neviditelný portál nebe. Inženýr

Honzík se na mne díval a jeho oči byly plné smutku a zlosti, že v

jeho úseku se mu zpozdil tenhle ostře sledovaný transport. A zavinil

jsem to jistě já, proto bylo správné, že mě ti esesáci vzali na

mašinu a pořád se dožadují, aby mi mohli posunout ty hlavně parabel

do týlu hlavy a dát si znamení, stisknout kohoutky a nasypat do mne

náboje a otevřít dvířka... To jsem přesně cítil, a přesto jsem

myslil, že to je jen tak, že tohohle nejsou schopni, protože oba

byli takoví fešáci, já jsem měl vždycky hrůzu z krásných lidí,

nedovedl jsem s krásnými lidmi nikdy pořádně pohovořit, potil jsem

se, koktal jsem, tak jsem se podivoval krásné tváři, tolik jsem byl

oslněný, nikdy jsem se nemohl podívat v krásný obličej.

Zato ten hejtman byl ošklivý, ta dlouhá jizva, která se mu zakrojila

do obličeje, jako kdyby v mládí upadl obličejem na rezatý hrnec, ten

hejtman se teď na mne podíval. Zvedl jsem ruku a chytil jsem se

takové štruple visící od stříšky lokomotivy. Dovolil jsem si to

proto, že ten hejtman se na mne jen zadíval a viděl, že jsem trotl,

který stojí u kolejnic, trotl, kterému na ředitelství v Hradci

Králové řekli, aby u těch kolejnic stál a spouštěl a vytahoval

semafory, zatímco říšská armáda se jeho stanicí nejdřív valí na

východ a teďka zase nazpátek. Povídám si, Němci stejně jsou blázni.

Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útraty

sebe, kdežto Němci pořád na útraty těch druhých. Stáli jednou na

páté koleji, celý vlak vojáků, kteří si chodili nakupovat do krámku

ve vesnici jídlo a cukroví a kostky umělého medu, až jeden voják

vytáhl potají tu kostku, na které stály ty ostatní, a umělý med se

zřítil a obchodník to spočítal a zjistil, že chybí pět kostek medu,

a velitel dal nastoupit celému cuku a až do večera prohledával celý

vlak a vyšetřoval ty kostky umělého medu, a když je nenašel, teprve

pak osobně šel k obchodníkovi a salutoval a obřadně se mu

omluvil... To byli možná zrovna titíž Němci, co teď stáli se mnou

na lokomotivě, možná, že to byli oni.

Topič zamrkal na mne vesele, pak fofroval uhelkou uhlí, házel

nejdřív až dozadu na rošt, pak doprostředka rytmickými pohyby, aby

poslední lopatou stáhl uhlí na samý kraroštu. A oči hejtmana se mi

dívaly na zápěstí, tam, kde jsem i já měl jizvu, rukáv se mi svezl

a hejtman se díval na tu vyhojenou ránu, jako bych byl nějaká

knížka. Už ten hejtman asi věděl víc, už se na všechno díval z druhé

strany, a jeho oči se podobaly dvěma kouskům kamence. A všichni se

mi dívali na zápěstí a hejtman natáhl bičík a vyhrnul jím i můj

druhý rukáv a díval se i na tu druhou jizvu.

"Kamarad," řekl.

A dal znamení a ostře sledovaný vojenský transport zpomaloval a dvě

parabely se mi odtáhly od zad a já už jsem se na ty dva krásné

vojáky nepodíval, jen jsem hleděl na podlahu, na járkované železné

plechy, které se neustále pohybovaly, jak lokomotiva žejbrovala po

kolejnicích.

"Gely" řekl hejtman.

"Děkuju," pošeptal jsem.

A pořád jsem nevěděl, jestli to není legrace, otevřel jsem dvířka,

sestoupil na první schůdek, pak každým krokem níž a níž, napřáhl

jsem nohu a dopadl na pěšinku, jako bych si zatančil kozáčka, ještě

skok a stál jsem, a lokomotiva se zase rozjížděla a podle mne míjely

otevřené vagóny s tygry, někteří vojáci měli otevřené kilové

konzervy a vyhrnuté rukávy a na nože napichovali kousky masa a

jedli, jiní, na kolenou automatické zbraně, houpali holínkama, jako

by si máchali nohy v potoce; když mne každý ten vagón minul, pořád

jsem cítil, že moje záda mohou být pořád dobrým terčem.

Jako poslední vagón toho transportu jel kastlák, otevřený, z kterého

se houpaly černé ženské punčochy, asi sestřičky z polního lazaretu,

ale já jsem pořád byl na dostřel německých parabel, revolverů a

automatů, poněvadž s Němci, teď jsem to poznal sám na sobě, nikdy

jeden nevěděl, co provedou, paní Karáskovou, která bydlí hned vedle

nás, Němci zavřeli hned v roce čtyřicet a vrátila se loni na vánoce,

celou tu dobu, ty čtyři roky, byla v Pečkárně a tam utírala krev po

popravách, celé čtyři roky utírala krev a hlavní kat byl na ni

hodný, dával jí šunku, prosíval ji, aby zpívala Černé oči, proč

pláčete? a říkal jí: Račte... a jak prosím? A potom zničehonic ji

pustili domů, navždycky, a ještě jí napsali omluvný dopis, ale paní

Karásková se z toho pomátla, na pracáku jí dali hned místo v

topírnách, dali jí do ruky konev s olejem a musela dolévat a utírat

mašinám ložiska.

Blížil jsem se k zatáčce trati, už z dálky trčelo k nebi těch

dvanáct kopyt mrtvých koní, jak sloupy ve staroboleslavské kryptě.

Myslil jsem na Mášu, na to, jak jsme se poprvé setkali, když jsem

ještě byl u traťmistra, který nám dal dva kbelíky s červenou barvou

a řekl, abychom natírali plot kolem celých státních dílen. Máša

začínala u dráhy zrovna tak jako já, stáli jsme proti sobě, mezi

námi byl vysoký drátěný plot, u nohou jsme měli každý svůj kbelík

se suříkovou barvou, každý svůj štětec a proti sobě jsme tupali,

natírali plot, každý ze své strany, pořád tak tvářemi proti sobě,

čtyři kilometry celkem bylo toho plotu, pět měsíců jsme takhle každý

den proti sobě stáli a všecko jsme si s Mášou řekli, ale pořád byl

mezi námi ten plot; po natření dvou kilometrů toho plotu jsem jednou

natřel drát ve výši Mášiných úst tou červenou barvou a řekl jsem jí,

že ji mám rád, a ona z druhé strany natřela ten drát taky a řekla,

že ona mě má taky ráda... a podívala se mi do očí, a že to bylo v

příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený

drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech

takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby

jsme byli štastni.

Když jsem došel k těm třem mrtvým koním, posadil jsem se jednomu na

břicho a opřel hlavu o jeho nohu. Hlava druhého koně na mne zírala

vytřeštěným okem, jako by i ten mrtvý kůň se mnou prožil to, co se

mi před chvílí mohlo stát.

Tenkrát jsem stoupal po schodech hotýlku v Bystřici u Benešova, v

zátočině schodů pracoval zedník v bílých šatech, dlabal, aby do zdi

zasádroval dvě kramle, na kterých za chvilku bude viset hasicí

přístroj značky Minimax, ten zedník už byl starý, ale měl tak

ohromná záda, že se musel otočit, abych prošel, a pak si ten zedník

pískal valčík z Hraběte Luxemburka, a já jsem vešel do pokojíčku,

bylo to odpoledne, vytáhl jsem dvě břitvy, jednu čepel jsem zadlabal

do štokrlátka v koupelně, druhou jsem položil vedle a začal jsem si

pískat valčík z Hraběte Luxemburka, svlékl jsem se, otočil kohoutek

s horkou vodou a pak jsem se zamyslel a potichu otevřel dveře. A ten

zedník stál z druhé strany dveří, na chodbě, a jako by i on

pootevřel dveře a chtěl se podívat na mne, co dělám, jako jsem se

já chtěl podívat na něho. A já jsem přibouchl dveře, vklouzl do

vany, musel jsem pomalu usedat, tak byla ta voda horká, dokonce jsem

sykal bolestí, opatrně a bolestně jsem usedal. A potom jsem nastavil

zápěstí a prořízl si pravou rukou zápěstí levačky... a pak jsem vší

silou udeřil zápěstím pravačky na tu obrácenou čepel zatemovanou do

štokrlete. A vložil jsem obě ruce do horké vody, díval se, jak

zvolna ze mne vytéká krev, jak je voda růžová, jak ale pořád ta

červená krev tak znatelně proudí, jako by mi ze zápěstí někdo

vytahoval dlouhý, pérující červený fáč, tančící závojíček... a potom

jsem houstl ve vaně, tak jako houstla ta barva, kterou jsme natírali

ten plot kolem celých státních dílen a museli jsme do ní lít

terpentýn... a hlava se mi naklonila a do úst mi tekla malinová

limonáda, která ale byla lehounce slaná... a potom ty soustředěné

modré a fialové kruhy, které pérovaly jako pohybující se barevné

spirály... a potom se nade mnou naklonil stín a o tvář mi zavadila

brada zarostlá strniskem. Byl to ten zedník v bílých šatech.

Podebral mne a vylovil jako červenou rybu, které pramení ze zápěstí

červené ploutvičky. Položil jsem hlavu na jeho halenu a slyšel jsem,

jak moje mokrá tvář hasí vápno, a ta vůně byla to poslední, co jsem

vnímal.

Seděl jsem na mrtvém koni, hlavu opřenou o vztyčenou nohu, která

trčela proti nebi, dotýkal jsem se hřívečky, kterou mají koně u

kopyt... a kolem projížděl náklaďák a vesele si pískal. Vagóny mě

zacláněly, rytmicky odhalovaly a roztřásl jsem se, vyhrkly mi sliny,

protože začátek toho všeho byl u strýčka Nonemana v Karlíně, spal

jsem tam u strejdy Máši, uložili mě do ateliéru na kanape a přikryli

dekou, navíc přikrytou tou plachtou, na které byla namalovaná Praha

a nad ní aeroplán, ve kterém se nechávali zákazníci fotografovat

jako piloti nebo pozorovatelé, celé legrační skupinky se vešly do

fotografie na tom aeroplánu, a potom v noci, když bylo u Nonemanů

ticho, přišla Máša, vklouzla pod tu plachtu s aeroplánem a hladila

mne, celá se přitiskla a já jsem ji hladil taky, a byl jsem mužský

až do té doby, kdy k tomu mělo přijít, ale tu najednou jsem zvadl

a bylo se vším ámen. Máša se pokoušela mne štípat, ale já jsem

zmrtvěl, jako bych ve všech končetinách ochrnul... a za hodinu zase

vyklouzla Máša zpod té plachty a odešla do pokojíčku k tetě... a já

už jsem se na ni ráno nepodíval, jak zařezaný jsem seděl, chodili

zákazníci, stavěli se za tu plachtu, pod kterou jsem v noci přišel

k tak špatné zkušenosti, stoupali si jeden na židli a druhý na

štafličky a strejda Nonemanů dával každému do ruky buďto láhev nebo

trychtýř, potom vlezl pod sukně tomu svému přístroji, zvedl ruka a

dal znamení jak hudbě, a opět se vykasal zpod té sukně a za pět

minut přinesl tu fotografii, protože nad vchodem měl veliký nápis:

Za pět minut hotové. Tak chodili celé dopoledne, až přišli dva

němečtí vojáci, a když si jeden stoupl na židli a druhý na štafličky

a pan Noneman dal před ně tu plachtu s aeroplánem a Prahou, ozvala

se dunivá rána a potom vítr proletěl ateliérem a porazil tu plachtu

s aeroplánem a ti dva vojáci spadli, a strejda, který se kasal pod

sukni, upadl také, ale to bylo málo, potom přišel ohromný průvan a

viděl jsem, jak se celá stěna ateliéru odvalila a průvan odnesl

strejdu a ty dva vojáky a z pokoje přivál tetu a Mášu, které letěly

vzduchem a přitom si obě chtěly stáhnout sukně, ale nedařilo se jim

to, vlasy se jim obracely a vlály a zaclonily mi celé nebe a všichni

jsme padli a potom ještě jako míče zvolna padali na loučce... a jako

poslední přivál ten průvan tabuli, na které byl nápis: Za pět minut

hotové... Po hlavní ulici přeběhlo několik lidí a pak bylo dlouho

ticho, potom začaly houkat sirény a projelo několik sanitních aut

a pak přišlo několik rozedraných lidí, jako blázni se smáli, pořád

se smáli a padali na záda na loučku, leželi na zádech a smích jimi

otřásal... a pak teprve přišel člověk, otočil se a ukázal směrem na

Vysočany a povídá: Hroznej nálet, lidi! A když se zadíval na loučku,

na tu velkou ceduli, opakoval s jinačím smyslem to, co tam bylo

napsáno: Za pět minut hotové...

Podlezl jsem závory a na páté koleji stály osobní vagóny. A celý ten

vlak byl rozstřílený, na prvním vagónu jsem si přečetl nálepku:

Určení, státní dílny, výchozí stanice Krakow. Takhle vždycky zřídili

partyzáni německé transporty těsně za frontou, ani jeden osobní

vagón neměl zasklené okénko, každý byl prošpikován střelami,

plechové stěny propsány rukopisem mašinkvérů, některé roztržené

granátem. jiné nábojem horského dělíčka nebo ukořistěnou pancéřovou

pěstí. Takové osobní vagóny to byly, jaké už dávno byly vyřazeny z

provozu, do každého kupátka vedly z obou stran dveře a kolem celé

stěny vagónu bylo dlouhé stupátko. Skoro u každých dveří byla hnědá

zaschlá stopa krve. Nahlížel jsem do kupé a všude to bylo stejné.

Na podlaze roztříštěné sklo, hřebínky, knoflíky vytržené i s látkou,

celý rukáv vojenského mundúru, zakrvácené spodky, kapesník kdysi

napojený krví, rozházené figurky šachů, schéma hry: Člověče, nezlob

se, kulaté zrcátko, harmonička, sněhem zasypané dopisy, dlouhý fáč

a pruhovaný dětský balónek. Zvedl jsem jeden dopis, zdobený otiskem

vojenské boty plné cvočků. Mein lieber Schnucki Pucki! začínalo to

psaní a končilo: Deine Luise. A otisk dívčích rtů. A v koutě se na

mne smála rozšněrovaná vojenská bota s vyplazeným jazykem. Na

podlaze leželi dva mrtví havrani. Když jsem přišel z nemocnice, byly

takové mrazy, že v lesíčku za naším městečkem, kam se slétávala

hejna vran a havranů, stromy byly ověšené těmi černými ptáky,

třpytili se v dopoledním mrazivém slunci, a když jsem přišel k

lesíčku, viděl jsem tisíce těch havranů po zemi, kolem každého

stromu, jak přezrálé bosenské švestky... plný lesík mrtvých, i ti,

co seděli na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem

tenkrát podrážkou do kmene stromu a z větviček a větví se sypal

zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale

byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka.

A seskočil jsem z posledního stupátka toho vlaku na páté koleji a

nahlédl do kanceláře. Pan výpravčí Hubička měl nohy na telegrafním

stole, ruce založené v podpaží, hlavu bradou na hrudi a spal. Ale

to jsem uměl i já, i já jsem usnul ve službě, když to na mne přišlo.

To najednou přijde taková touha si zdřímnout, že je nejlepší hned

při první příležitosti usnout. Ale ten spánek výpravčích ve službě

je řízen nějakou zvláštní signální soustavou. Tělo hluboko spí, ale

něco ve výpravčího hlavě je vzhůru. To stačí, aby volal telegraf,

a správný výpravčí se okamžitě zvedne, pustí páčku přístroje, dá

značku své stanice, a zase si sedne a tvrdě usne, ale když zpráva

na bílé telegrafní pásce skončila, výpravčí se probudí, dá znamení,

že rozuměl, a připojí telegrafním klíčem značku své stanice a

zastaví přístroj, zase si sedne a spí dál. Nebo takový správný

výpravčí postaví vjezdové návěstidlo a usne, ale slyší přicházející

kroky, slyší, že lokomotiva přijíždějícího vlaku si dupla, vjela na

izolovanou kolejnici, a v bloku dopravní kanceláře to jen tak ťukne,

jako byste upustili kávovou lžičku. A výpravčí se probudí a jde a

natluče návěst.

A po schodech bylo slyšet jak přichází pan přednosta, výpravčí

položil boty na podlahu a vstal. Pan přednosta vešel ve staré

uniformě, jistě zase půjde čistit holubník, kalhoty měl od holubího

trusu celé zabílené, rukávy taky. A já jsem vešel do dopravní

kanceláře.

"Výpravčí Hrma Miloš se zase hlásí ve službě!" povídám. A hned mi

potřásali rukou a popleskávali mne, pan přednosta zaslzel.

"Miloši, co jsem se vám naříkal? Abyste si dali pozor. Znovu vám

říkám," pravil a otočil se a prstem ukázal na podpis vyhlášky, "sám

tenhle říšský zmocněnec Danko prohlásil v Hradci, že nebude ani

chvilinku váhat! Že dá odstřelit pár českých výpravčích!" kýval

hlavou a jeden holoubek, který se batolil po perónu, zavrkal, a ke

dveřím kanceláře se sletělo hejno polských rysů.

Do stanice vjížděl nákladní vlak. Pan přednosta vyšel na perón a

holubi vzlétli, usedali panu přednostovi na ramena, na hlavu, musel

roztáhnout ruce a polští rysové na něho sedali jako na nějakou sochu

na náměstí. A přednosta byl rád, že vlakvedoucí a jeho četa se na

něho dívají, strojvedoucí si přestal čistit ruce pucvolí a taky se

koukal na pana přednostu a přednosta kráčel a nesl na sobě to hejno,

které pořád mávalo křídly, aby se udrželo.

"Dali nám mizerný uhlí," řekl strojvedoucí, "už podruhý musíme dělat

páru."

"Tak co, pane strojvedoucí, pořád ještě malujete?" optal se

výpravčí.

"Pořád," přikývl strojvedoucí, "teďka maluju moře. Hergot, ten váš

přednosta by mohl s těma holubama do cirkusu."

"Bramborový divadýlko," řekl výpravčí, "ale do malování moře jste

se dal?"

A já jsem stál na perónu a díval jsem se na vlakvedoucího a jeho

četu a topiče, a hned jsem viděl, že tady zastavili jen proto, aby

si prohlédli výpravčího Hubičku, jestli je na něm vidět to, co se

o něm vypravuje, jak o noční službě vyhrnul telegrafistce sukně a

natiskl jí kolem zadnice staniční razítka.

"Moře," povídá strojvedoucí a díval se dál očima plnýma obdivu na

pana výpravčího, "podle pohlednice zvětšuju moře."

"A co takhle do přírody si vyjít?" optal se výpravčí.

"Dejte mi pokoj s přírodou, v přírodě se všechno moc hejbá," zvolal

strojvedoucí a smál se a obrátil se k hytláku a zamrkal; rozesmáli

se všichni. "Podle přírody bych musel všecko dělat menší. Jen jednou

jsem se dal nachytat přírodou, půjčil jsem si ve škole vycpanou

lišku a zahrabal ji v lesejčku do listí, a než jsem ji začal

obkreslovat, přiběhli dva psi a lišku roztrhali! Tři sta korun!

Dejte mi pokoj s přírodou!"

Ale pan výpravčí Hubička se díval do modrého nebe, teď jsem to na

tom nebi viděl i já, jak přes celou oblohu se pokládá Zdenička, naše

telegrafistka, jak pan výpravčí jí něžně vyhrnuje sukni, pak bere

jedno razítko za druhým a dlouhými pohyby dává ta razítka na zadnici

telegrafistky... a viděl jsem, jak vlaková četa i strojní četa,

všichni se dívají do nebe, a všichni tam vidí to samé, tu krásnou

událost, kvůli které tady zastavili, pod záminkou, že dělají páru.

A když se vynadívali do modrého nebe, dívali se užasle na výpravčího

Hubičku; který byl najednou krásný. I ty vrásky podle úst, i ty

maličko křivé nohy mu slušely. Pochopil jsem, že pro ženské má pan

výpravčí jisté kouzlo.

"Víte, jak to moře omalovávám z pohlednice?" optal se strojvedoucí,

"ten dekl, na kterej maluju, ten si dám do svěráku, na ponk

připíchnu pohlednici a omalovávám. Ale nějak mám divnou ruku, nemůžu

pořád dostat na dekl to pravé vlnobití, ten švunk moře, jak je na

pohlednici."

"Pane Kníže," řekl výpravčí Hubička, "tu pohlednici si dejte do

svěráku taky. Hned vedle toho deklu... a potom vemte štětec a

dělejte nad tím vlnobitím na pohlednici takhle... takhle dělejte nad

vlnama štětcem, až to dostanete do ruky, a potom dělejte ty vlny

větší a větší, a když jsou takový, jaký potřebujete, mázněte je

rovnou na dekl."

"Vy máte, člověče, nápady...," žasl strojvedoucí.

A já jsem vběhl do dopravní kanceláře, volal telefon, slyšel jsem

pana přednostu, jak naoko nadává polským rysům, všichni ti holoubci

s ním teď byli v holubníku, to jednou bych se chtěl v tom holubníku

schovat a škvírou se dívat, co to tam pan přednosta s těmi holoubky

vyvádí? Měl jsem dojem, že se ti holubi i smějí, že pan přednosta

jim tam domlouvá, dokonce že nezpůsobného holoubka vezme a napráská

mu na zadek... A bakelitové sluchátko jsem měl u ucha a díval jsem

se na perón, kde ve slunci stáli mužští, teď se strojvedoucí

naklonil a cosi šeptal panu výpravčímu, ale když jsem se podíval

takhle bokem, na vagóny na přepravu uhlí, polekal jsem se. Z vagónu

trčely rohy hovězího dobytka, několik hlav se vzpínalo a obracelo

na perón oči, byly to velké kravské oči, plné zvědavosti a smutku.

A skoro v každém tom vagónu byla produpnutá podlaha a tou dírou

trčela kravská noha, odřená, nehybná, promodralá... ale tohleto já

jsem neměl rád, tohleto jsem nesnášel, když vozili hladová telata

a vlak mi stál ve stanici, aspoň jsem jim pootevřenými dveřmi

kastláku podal prsty, aby jim na chvilku nahradily vemeno, ale tohle

jsem neměl rád! ani ty vozy kůzlátek, když je sváželi řezníci, ty

nožky převázané provazem tak, že odumřely, to jsem nesnášel, ach

nesnášel, ani když v mrazech vozili v otevřených patrových vagónech

prasata na pražská jatka, prasata s hlavičkami u sebe, prasata,

která se bála pohnout, jediným pohybem že by z nich vyprchalo ještě

víc teplo, prasátka se zmrzlými nožkami, porcelánovými kopýtky! ach,

to jsem nikdy neměl rád! ani když je vozili v letních parných dnech,

bez vody, až z Maďarska, celý vlak prasat s otevřenými tlamami, tak

otevřenými žízní, jak žízní umírající pták... Vyběhl jsem z dopravní

kanceláře.

"Odkud je tahle zátěž?" optal jsem se vlakvedoucího.

"Z fronty, deset dní je dobytek na cestě," mávl rukou. Vyskočil jsem

na platon vagónu a podíval jsem se dolů.

A všechen ten dobytek byl ozhřivý, několik jich tam leželo mrtvých,

jedné krávě viselo od zadku mrtvé, zahnívající tele... všude jen

hrozné páry očí tiše vyčítajících, umučených očí, nad kterými jsem

zalomil rukama. Celý vlak dobytčích vyčítavých očí.

"Ti Němci jsou prasata!" křičel jsem.

Vlakvedoucí mávl rukou a křičel: "Prasata, to je málo! Tam poslední

tři vagóny jsou plný už skoro pomřelých ovcí .., hlady si jedna

druhé spásly kožichy!"

"Už máme páru," řekl strojvedoucí a dodal tiše: "Slyšeli jste to?

V noci na dnešek partyzáni vyhodili ostře sledovanej transport u

Jihlavy tak šikovně, že spadl celej do propasti, a druhou náloží

ještě na ten vlak shodili ten most."

A vystoupil na mašinu a zatáhl za rukojeť a náklaďák se rozjížděl

a odvážel vagóny, z kterých vyčnívaly kravské rohy a oči, vagóny,

z nichž dole trčely probořené nohy, odřené a ukoptěné o pražce. A

za obilním skladištěm, liverpůlem, tam u rampy, byly přistavené dva

vagóny, které ráno přivezla raketa, vagóny určené pro pražské jatky.

Pak projely dva ostře sledované vojenské transporty, samé tanky,

samí Tygři, každý vlak s velitelem na lokomotivě, už asi jako

následek práce partyzánů u Jihlavy. A od vesnice přiváděli honáci

hovězí dobytek, vzpouzejícím se stračenám lámali ocasy. Jedna kravka

si ze zoufalství lehla na silnici a chasníci jí shrnuli pod ocas

trošku slámy a tu slámu zapálili. Pak z velkostatku přijížděl vůz,

koně napínali postraňky, protože vzadu byl přivázaný býk, měl

rozbitá kolena a protržený nos, jak si vytrhl kroužek z chřípí. Teď

byl uvázaný za rohy za vůz, který jej táhl. Asi příliš pozdě si ten

býk vzpomněl, že děvečka jej vyvedla a vydala řezníkům zradou, na

vůni své sukně, na kterou byl ten býk zvyklý a za kterou by šel až

na konec světa. Teď po tající sněhové cestě jej vůz táhl plihem a

krvavá kolena zanechávala za sebou dvě červené čáry.

"Miloši," řekl výpravčí Hubička, otočil si mne a vzal za bradu, "to

tam, na tý esesácký mašině, to ti nikdy nezapomenu. Vzal jsi to za

mě."

A pak volal telefon z hradla. "Němci jsou prasata," povídám.

Zvedl jsem telefon. Pak jsem se polekal.

"Pane výpravčí, spadlo nám rameno semaforu!"

"Čemu jsme postavili na volno?" zeptal se.

"Rychlíkové raketě."

"To je blbý," řekl.

"Pane výpravčí," povídám, "já tam sjedu na bicyklu a přidržím rameno

do polohy volno." A vyběhl jsem a ujížděl pěšinkou podle liverpůlu

ke stožáru návěstidla, po kramlích jsem vystoupil, obkročmo se

posadil na lampu a zvedl rameno návěstidla, a už se blížila

rychlíková lokomotiva vlaku, který vezl na frontu jídlo a pití pro

důstojníky a dopisy, raketa, která projíždí stanicemi, před kterou

má jedině přednost ostře sledovaný vojenský transport, strojvedoucí

počapl, když mne uviděl na semaforu, ale já jsem vytáhl služební

baterku a zelenou barvou jsem dával znamení, že je volno, a

strojvedoucí opět přidal rychlosti a ta rychlíková souprava

nákladních vagónů proletěla, byl jsem zaplaven kouřem, viděl jsem

až za chvilku, jak výpravčí stál a díval se na míhající se nápravy,

lokomotiva rozvířila sníh a táhla jej za sebou, za posledním vagónem

pořád sála sněhovou metelici, zdobenou papírky a větvičkami...

A pak přišla polední pauza, na kamnech jsem si ohřál polévku v modré

baničce, postavil jsem vjezdové návěstidlo pro motorovou drezínu,

výpravčí si dal nohy na telegrafní stůl a díval se oknem na modré

nebe.

"Kdo jede v tý drezíně, neříkali?" optal se.

"Traťmistr, řekli," povídám a míchal jsem lžicí v modré baničce. Pak

se tichounce otevřely dveře a kdosi vešel, viděl jsem šedivé

kalhoty, vyleštěné boty, zimník.

"Máte tady pěknou zábavu," řekl příchozí.

"Že," povídám a dál jsem srkal polévku a pan výpravčí Hubička měl

dál nohy na telegrafním stole a dál se díval na nebesa.

"Víte, kdo já jsem?" optal se příchozí.

"Vím," povídám, "přišel jste si pro konsignační list, jste od

dobytka."

"Možná," pravil příchozí. "Kdepak máte pana přednostu?"

"V holubníku," povídám.

A příchozí muž strašlivě zakřičel.

"Ten je tady, ale víte, kdo já jsem?" znovu se ptal a odpověděl si,

"jsem dopravní šéf Slušný!"

A já jsem už věděl a slyšel vypravovat přednosty a výpravčí, kteří,

i když jen vypravovali o dopravním šéfovi Slušném, už tím vyprávěním

se roztřásli. Vyskočil jsem a baničku se lžicí v jedné ruce, druhou

jsem salutoval a hlásil se:

"Záškolák Miloš Hrma se hlásí ve službě."

"Pusťte tu baničku!" zařval dopravní šéf a udeřil do modré baničky,

která upadla na podlahu a dopravní šéf do ní kopl, až s řinkotem

zaletěla pod almárku. A stál jsem a salutoval, ale výpravčí Hubička

pořád seděl na židli a pořád měl nohy na telegrafním stole, jako by

ochrnul hrůzou z dopravního šéfa. A pod okny se mihl pan přednosta

a vešel do kanceláře, tak jak byl, jak seběhl z holubníku,

prostovlasý, teď salutoval a hlásil stanici.

"Pohov," řekl dopravní šéf tichounce a potom si pozorně prohlížel

starý služební kabát pana přednosty, plný holubího trusu, s rozkoší

setrval na jediném knoflíku, obešel pana přednostu a díval se na

jeho zaneřáděné kalhoty.

"Já jsem myslil...," pravil pan přednosta.

"On také myslí?" optal se mne dopravní šéf tichounce.

"Ano," povídám.

"Ano?" divil se dopravní šéf, "a víte, že já jsem navrhl, aby tenhle

vrchní adjunkt byl povýšen na dopravního inspektora?"

Pokrčil jsem rameny.

"Poslyšte, chtěl jste se stát dopravním inspektorem?" optal se pana

přednosty, nad kterým se vznášelo peříčko.

"Chtěl," vydechl pan přednosta a peříčko se vzneslo a pérovalo nad

jeho čelem.

"A co takhle pást housátka?"

"Nechtěl," vydechl přednosta a peříčko opět vzlétlo jak bílý

otazník.

"O tom si promluvíme v Hradci. Ale pěkná stanice, jen co je pravda!"

zařval dopravní šéf a jednou ranou smetl botky pana výpravčího se

stolu. "Víte, kdo je v drezíně? Komise, která přišla projednat,

jestli na tohohle pána podáme žalobu pro zločin omezování osobní

svobody... anebo s ním zavedeme disciplinární řízení!" A ukázal na

výpravčího Hubičku.

Pan přednosta otevřel dveře do své kanceláře, ukázal na ten krásný

perský koberec s červenými a modrými květy, na mahagonový stůl, na

palmu, která rozvírala list jako paraplíčko, na turecký kuřácký

stoleček a taburetky, ale dopravní šéf zavrtěl hlavou.

"Jaký pán, takový krám," řekl.

A potom vešel rada Zednicek, který přinesl aktovku se spisy a

rozložil fotografie na telegrafním stole, fotografie všech razítek

kolem zadnice Zdenky Svaté, telegrafistky. A pan přednosta pořád

prosil, aby se mohl jít převléci, že má extrovní uniformu, ale

dopravní šéf Slušný mu nedovolil, pan přednosta musel dělat

zapisovatele. A potom vešla i Zdenička, ani jsem ji nepoznal, jako

by ta razítka a ten skandál ji postavily na nohy, nějak zkrásněla

a její oči dostaly hloubku, až se mi zamotala hlava, když mi podala

ruku a hyzlila se mi do očí, když mi řekla, že asi půjde k filmu,

že se o ni už zajímá i film. Rada Zednicek nejdřív rozložil kapesní

mapu Evropy, aby úvodem probral a osvětlil vojenskou situaci

říšských armád. Když rozevřel tu mapu, objevily se v ní díry. To

bylo tím, jak rada Zednicek nosil tu mapu v kapse a prodřel jí v

přeložení rohy. Ale každá ta díra na mapě byla veliká jako

Švýcarsko. A Zednicek podával výklad o situaci armád v Karpatech,

kde bojovala pátá armáda von Mansfelda, armáda, ve které bojoval i

jeho syn Břetislav Zednicek, ale na mapě ta pátá armáda pořád ještě

byla v té prodřené díře, už týden to bylo, co do ní vešla, pořád

ještě se nedostala z toho kotle, ve kterém bojoval Zednickův syn,

který tak jako otec neuměl pořádně německy a přihlásil se k Němcům

tím, že si odstranil čárku a háček ze svého jména. A dál vykládal

rada Zednicek a kreslil tužkou na té malé mapě kruhy, které ve

skutečnosti byly veliké jak Černé moře, a ty kruhy byly kotle, které

co nevidět začne uzavírat říšská armáda kolem nepřátel, tužkou

kreslil rada Zednicek přesuny říšských vojsk přes Malou Asii do

Afriky, kde do kotle uzavřel anglická vojska a potom přes Španělsko

se dostal do týlu amerických armád, a přitom přešel rada Zednicek

na situaci v protektorátu, kde nastává totální nasazení, které se

projevuje opatřením, jež zjednoduší školství, uzavřou se muzea,

výstavy, zastaví se některé vlaky a sporty se budou provozovat jen

v neděli.

"Je to vaše zadnice?" otázal se a ukázal fotografii Zdeničce.

"Je," řekla a usmála se.

"Kdo vám tam natiskl ta staniční razítka?" ptal se rada Zednicek a

pan přednosta zapisoval.

"Pan výpravčí Hubička," řekla.

"Tak nám, Zdenko Svatá, řekněte, jak se to všecko stalo," řekl rada

Zednicek.

"Sloužili jsme spolu na noční, k půlnoci jsem si dělala manykýru,

a že nejely vlaky, tak jsme se nudili," říkala Zdenička a dívala se

do stropu.

"Pomalu," řekl pan přednosta.

"A potom řekl pan výpravčí... budeme si hrát na fanty... vrána letí,

vlak letí, čas letí, ruka letí, noha letí... a já jsem prohrávala

nejdřív botičky a potom kalhotky...," vykládala telegrafistka a

sledovala pohyb tužky, kterou její výpověď zapisoval pan přednosta.

"A kdo vám je stahoval?" zvídal rada.

"Pan výpravčí Hubička," řekla a zasmála se.

A výpravčí seděl na židli, nohu přehozenou přes nohu, na koleni

služební čepici, pleš se mu leskla a úředníci z ředitelství z

Hradce, když se podívali na tu jeho pleš a pak na krásnou