Текст книги "Ostře sledované vlaky"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 1 (всего у книги 4 страниц)

BOHUMIL HRABAL

OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY

Tenhleten rok, rok pětačtyřicet, Němci už neovládli prostor nad

naším městečkem. Natožpak nad celou krajinou, zemí. Hloubkaři

narušili dopravu tak, že ranní vlaky jezdily v poledne, polední

večer a večerní za noci, takže se někdy stalo, že odpolední vlak

přijel podle jízdního řádu na minutu včas, ale to bylo tím, že to

byl čtyři hodiny opožděný dopolední osobák.

Předevčírem nepřátelský stíhač přestřílel nad naším městečkem

německou stíhačku tak, že jí ustřelil křídlo. A potom trup hořel a

padal někam do polí, ale to křídlo, jak se vyvrátilo z trupu,

vytrhlo několik hrstí šroubů a matic, které napadaly na náměstí a

pozobaly hlavy několika ženským. Ale to křídlo plachtilo nad naším

městečkem, kdo mohl, tak se na to díval, až do té doby, kdy to

křídlo vrzavým pohybem se sneslo nad samé náměstí, kam se vyhrnuli

hosté z obou restaurací, a potom už stín toho křídla se pohyboval

náměstím a lidé hned běželi přes náměstí a hned zase na tu stranu,

kde stáli před chvilkou, protože to křídlo se pořád pohybovalo jako

obrovské kyvadlo, které zahánělo občany do protisměru možného pádu

a přitom vydávalo stále silnější hřmot a zpívavý zvuk. A potom se

rychle smyklo a spadlo do děkanské zahrady. A za pět minut už si

občané odnášeli pláty a plechy z toho křídla, aby se hned druhý den

objevily jako stříška na králíkárně, slepičárně, jeden občan už

odpoledne z toho ukořistěného plechu vystříhával kusy, z kterých

večer nadělal krásné kryty na nohy k motocyklům. Tak zmizelo nejen

to křídlo, ale i všechny plechy a součástky z trupu říšského

letounu, který spadl za městečkem do sněhem zasypaných polí. Jel

jsem se tam podívat na bicyklu za půl hodiny po sestřelení. A už

jsem potkával občany, kteří na vozíčku táhli to, co ukořistili.

Těžko se dalo uhádnout, na co by to tak mohlo být? Ale já jsem jel

na bicyklu dál, chtěl jsem se podívat na ten rozbitý aeroplán, já

jsem nesnášel shánlivé lidi, kdepak já a sbírat nebo utrhávat nějaké

součástky, nějaké krámy! A sněhem ušlapanou cestičkou, která už

vedla k těm černým troskám, kráčel můj otec, nesl nějaký stříbrný

hudební nástroj a usmíval se a třásl těmi stříbrnými střívky,

nějakými trubičkami. Ano, byly to trubičky z letadla, trubičky,

kterými tekl benzín, a já jsem až doma navečer poznal, proč tatínek

měl z téhle kořisti takovou radost. Rozřezal je na stejné kousky,

vyleštil, a potom vedle těch šedesáti lesklých trubiček položil svou

patentní tužku s vysouvací tuhou. Můj otec dovedl udělat všechno na

světě, protože byl od svých osmačtyřiceti let v penzi. Byl

strojvedoucí a na stroji byl od dvaceti let a tak měl vysloužená

tuplovaná léta, ale občané šíleli závistí, když si pomysleli, že

otec může ještě dvacet třicet let na tomhle světě žít. A potom,

tatínek vstával ještě dřív než ti, co chodili do práce. V celém

kraji sbíral, kde se co dalo, šrouby, podkovy, z veřejných skládek

si odnášel kdejaký nepotřebný krám a součástku a všechno skladoval

doma v kůlnách a na půdách, jak nějaká sběrna starého železa to u

nás vypadalo. A kdo nepotřeboval starý nábytek, všechno si odvezl

náš otec, takže ač jsme doma byli jen tři, měli jsme padesát židlí,

šedm stolů, devět kanapí a spousty skříněček a umývadel a džbánů.

A i to bylo otci málo, vyjížděl na bicyklu do kraje a dál,

kramličkou přehraboval skládky a navečer se vracel s kořistí,

protože všecko se mohlo na něco, jednou hodit, a také hodilo,

poněvadž když někdo potřeboval něco, co se už nevyrábělo, nějakou

součástku k autu nebo šrotníku nebo mlátičce, a když to nesehnal,

přijel k nám, a otec se zamyslil, šel popaměti někam na půdu nebo

do kůlny nebo před hromady na dvoře, a potom někam hrábl a za

chvilku vytáhl nějaký krám, který se opravdu hodil. Proto můj

tatínek býval velitelem železných nedělí, a když odvážel všelijaké

ty železné krámy na nádraží, vždycky jel kolem našich vrat a odsypal

trošku té železné neděle. A přece mu sousedé nedovedli odpustit. Asi

to bylo tím, že náš pradědeček Lukáš od osmnácti let bral zlatku

denně rentu, za republiky potom v korunách. Můj pradědeček se

narodil v roce osmnáct set třicet a v roce osmnáct set čtyřicet osm

byl vojenským tamborem a jako takový bojoval na Karlově mostě, kde

studenti házeli po vojácích dlažební kostky a trefili pradědečka do

kolena a zmrzačili ho nadosmrti. Od té doby bral rentu, zlatku

denně, za kterou si denně kupoval láhev rumu a dva paklíky tabáku,

a místo aby seděl doma a kouřil a popíjel, pajdal ulicemi, polními

cestami, nejraději ale tam, kde se lidé dřeli, a tam se těm dělníkům

poškleboval a pil ten rum a kouřil ten tabák, a tak každý rok někde

pradědečka Lukáše tak zbili, že dědeček jej vozil na trakaři domů.

Ale pradědeček se jen vykřísal, už zase se tak dlouho vyptával, kdo

je na tom líp, až ho zase nekřesťansky zbili. Až pád Rakouska vzal

pradědečkovi rentu, tu, kterou bral sedmdesát let. Až ta penze za

republiky smrskla láhev rumu i ty paklíky tabáku. A přece pradědečka

Lukáše každý rok zbili do bezvědomí, protože dál se vytahoval těmi

sedmdesáti lety, ve kterých měl každý den tu láhev rumu a tabák. Až

v roce devatenáct set třicet pět se pradědeček chlubil před

kameníky, kterým zrovna zavřeli lom, a ti jej tak zbili, že umřel.

Doktor povídal, že tady mohl být ještě dobrých dvacet let. Proto

žádná jiná rodina tak neležela v žaludku města. Můj děda, aby jablko

nepadlo daleko od pradědečka Lukáše, byl zase hypnotizér, který

pracoval v malých cirkusech, a celé město vidělo v jeho

hypnotizování touhu co nejvíc se flákat životem. Ale když Němci

překročili v březnu naše hranice, aby obsadili celou zemi, a

pronikali směrem na Prahu, jediný náš děda jim šel naproti, jediný

náš děda šel Němcům vzdorovat jako hypnotizér, zadržet pronikající

tanky silou myšlenky. A tak děda kráčel po silnici s očima na prvním

tanku, který vedl čelo těch motorizovaných armád. A na tom tanku až

po pás stál v kabině říšský voják, na hlavě měl černý baret s umrlčí

lebkou a zkříženými hnáty, a můj děda pořád šel rovnou k tomu tanku

a ruce měl napřažené a očima stříkal Němcům myšlenku, obraťte se a

jeďte nazpátek... a opravdu, ten první tank zastavil, celá armáda

zůstala stát, děda se prsty dotýkal toho tanku a pořád vysílal tu

samou myšlenku... obraťte se a jeďte nazpátek, obraťte se a jeďte

nazpátek, obraťte se... a potom poručík dal praporkem znamení a tank

se rozejel, ale děda neuhnul a tank jej přejel, uskřípl mu hlavu,

a už říšské armádě nic nestálo v cestě. A tatínek se potom vydal

hledat dědovu hlavu. Ten první tank zůstal stát před Prahou, čekal

na vyprošťovací jeřáb, dědova hlava byla vmáčknuta mezi pásy a ty

pásy byly tak natočené, že tatínek si vyprosil, aby mohl tu dědovu

hlavu vyprostit a potom ji pochovat i s tělem, tak jak se na

křesťana sluší. Od té doby se v celém kraji lidé hádávali. Jedni

křičeli, že náš děda byl blázen, druzí zase, že ne tak docela, že

kdyby se všichni postavili jako náš dědek proti Němcům, se zbraní

v ruce, kdoví jak by to s Němci dopadlo.

Ten čas jsme ještě bydleli za městem, až potom jsme se přestěhovali

do města, a já, že jsem byl zvyklý na samotu, jak jsme do města

přijížděli, celý svět se mi úžil. Od té doby, jen když jsem vyšel

za město, jedině tak jsem vydechl. A zase, jak jsem se vracel, jak

se přes most úžily ulice a uličky, úžil jsem se i já, pořád jsem měl

a mám a budu mít dojem, že za každým oknem jsou nejmíň jedny oči,

které se na mne dívají. Když mě někdo oslovil, červenal jsem se,

protože jsem měl dojem, že všem lidem něco na mně vadí. Před třemi

měsíci jsem si přeřízl ruce v zápěstí, a jako bych k tomu neměl

důvod. Ale já jsem ten důvod měl a znal jsem jej a jen jsem se bál,

že každý, kdo se na mne dívá, ten důvod uhaduje. Proto za

každým oknem ty oči. Ale copak si může člověk myslet, když mu je

dvaadvacet let? Mohl jsem si myslet, že lidé v našem městečku se

proto na mne dívají, že jsem si přeřízl ty žíly, abych se vyhnul

práci, kterou musí oni udělat za mne, tak jako dělali za našeho

pradědečka Lukáše a za dědu Viléma, který byl hypnotizér, i za mého

tatínka, který jen proto jezdil na lokomotivě čtvrt století, aby

potom nemusel nic dělat.

Tenhleten rok už Němci neovládli prostor nad naším městečkem. Když

jsem pěšinkou přijel až k trupu letadla, sníh se třpytil na pláních

a v každém krystalku sněhu jako by tikala malininká vteřinová

ručička, tak ten sníh na prudkém slunci praskal ve všech barvách,

a já slyšel, jak nejen v každém krystalku tikají ručičky, ale ještě

i někde jinde. Moje hodinky tikaly zřetelně, ale já slyšel ještě

jeden tikot, a ten tikot vycházel z letadla, z té hromady. A tam

opravdu tikaly palubní hodiny, dokonce ukazovaly přesný čas, který

jsem srovnal s ručičkami mých hodinek. A potom jsem viděl, že tam

ještě víc vespod je sluncem ozářená rukavička, a já jsem dobře

cítil, že ta rukavička není sama, že je v ní lidská ruka, a ta

lidská ruka tam není sama, ale je na paži a ta paže na lidském těle,

které je někde pod těmi troskami. A váhou těla jsem šlápl na bicykl,

ze všech stran tikaly miniaturní vteřinové ručičky, hrkané světlem

slunce, a po trati v dálce uháněl náklaďák, vesele hrkal, byl to

uhelný vlak, který se vracel do mostecké pánve, jistě sto čtyřicet

náprav, a uprostřed vlaku byl zaseknutý brzdící špalek, byl

rozžhavený a kov vykapával na kolejnici, ale říšská lokomotiva

vesele táhla i ten zaseknutý vagón.

Zítra už budu stát u dvojkolejné trati v mé staničce, kde všechny

vlaky jedoucí od západu k východu budou podle jízdního řádu označeny

lichými čísly, vlaky potom jedoucí od východu k západu čísly sudými.

Budu zase po třech měsících řídit dopravu, budu zase na nádraží,

kterým procházejí dvě hlavní koleje, a ta průběžná kolej od západu

k východu má číslo jedna a ta druhá průběžná kolej od východu k

západu má číslo dvě a potom od koleje číslo jedna všechny koleje po

pravé ruce mají čísla lichá, tři, pět, sedm a tak, a všechny koleje

po pravé ruce od průběžné koleje číslo dvě mají čísla sudá, čtyři,

šest, osm, deset a tak. Ovšem to je pro nás, pro zaměstnance

státních drah, tohle číslování, protože ze stanoviska laika, který

stojí na perónu nádraží, třeba v mé staničce, tak tam první kolej

je pátá, druhá kolej je třetí, třetí kolej je první, čtvrtá kolej

je druhá... A zítra brzy ráno si obléknu uniformu, černé kalhoty a

modrou blůzu, na služebním plášti mosazné knoflíky, které mi maminka

cídí sidolem, a potom si dopnu ten krásný límec, který zrovna tak

jako na kabátci, tak na plášti má jedno a totéž znamení, ze kterého

každý nádražák hned pozná, jakou mám ve službě hodnost. Na límci

středoškolský knoflík každému řekne, že mám maturitu. A potom

zlatými nitěmi vyšitá překrásná hvězda dává na vědomí, že jsem

elévem dopravy. A dál na límci se třpytí ten nejhezčí odznak,

okřídlené kolečko zdobené fialovým a modrým flitrem, okřídlené

kolečko, podobné zlatému mořskému koníčkovi. A tak ráno vyjedu ještě

za tmy, moje maminka se bude za mnou dívat, bude stát nehnutě za

záclonou, zrovna tak, jako za všemi okny, kolem kterých budu

projíždět, všude budou stát lidé, tak jako moje matka, budou mne

pozorovat s prstem na záclonce a já budu ujíždět k řece, kde na

pěšince vydechnu, tak jako vždycky, protože já nerad jezdím do

služby vlakem, takhle u řeky se mi volně dýchá, nejsou zde žádná

okna, žádná nástraha, žádná jehlice zabodnutá zezadu do týlu hlavy.

V dopravní kanceláři bylo všecko tak, j ako to bylo, než jsem to

opustil. Blok uzavírající závěry jízdních cest se pořád podobal

obrovskému aristonu nebo forbesové skříni, telegrafní stůl stál pod

oknem, z kterého byla vidět pět kilometrů dlouhá polní cesta

vroubená starými jabloněmi, cesta, na jejímž konci se třpytil zámek

knížete Kinského, zámek, který dneska ráno, když vyšlo slunce, stál

až do prvního patra v mlze, takže vypadal, jako by visel na zlatém

řetězu. A na tom stole byly tři telegrafní přístroje, které před

půlstoletím vyrobila firma Siemens Halske, a tři telegrafní

zápisníky. A dva traťové telefony a tři telefony staniční pořád se

propojovaly a dopravní kanceláří se pořád ozývalo něžné vrkání a

cinkání a štěbetání telegrafů a telefonů, jak v krámku obchodníka

se zpěvavým ptactvem. U okénka do čekárny pořád byla zelená záclonka

stažená mosaznými kroužky a hned vedle železná skříň a stroj na

datumování jízdenek. Výpravčí Hubička mě přivítal a hned řekl, že

budeme sloužit spolu, že po třech měsících marodění se musím znovu

zaškolit. A potom se mne zeptal pan výpravčí, kolik je hodin, a

odhrnul rukáv z mého zápěstí, a nedíval se na hodinky, ale rovnou

na jizvu po vyhojené ráně.

A já jsem se začervenal a hned jsem dělal, jako že hledám svou

červenou čepici. Byla ve skříňce docela zaprášená, na dýnku byly

tlapičky myších paciček. V jitřním slunci jsem kartáčoval služební

čepici, slyšel jsem, jak holubi pana přednosty vrkají v holubníku.

Za nádražím bylo vidět všechny překážky na dostihové dráze, celá ta

miniaturní dráha z Velké pardubické, protože kníže Kinský pěstoval

polokrevné závodní koně, se kterými vyhrál nejen Velkou pardubickou,

ale i Velkou liverpoolskou, skoro milión liber šterlinků, bylo to

tenkrát tolik peněz, že kníže začal stavět za naší maličkou stanicí

obrovský biograf a divadlo a koncertní sál pro naši vesnici, ale

nedostavěl to, tak se z toho udělal magacín na obilí, nejkrásnější

obilní skladiště na světě, do kterého se vcházelo římskými a řeckými

sloupy. A tomu skladišti na obilí se říkalo po anglicku: liverpůl.

Přesně o půl osmé vstoupil do dopravní kanceláře pan přednosta.

Vážil skoro metrák, ale ženské o něm říkaly, že tančí neuvěřitelně

lehounce. Vlásky si česal tak, že je od levé strany přes pleš hnal

na stranu pravou, a od pravé strany je od ucha hnal přes pleš na

protistranu. Avšak když někdy jen tak kráčel po perónu, jak vítr

vál, odchlipoval a zvedal mu ten gotický oblouk jeho vlásků.

Teď otevřel dveře své kanceláře. Nikdo by nečekal, že přednosta tak

maličké staničky má tak zařízenou kancelář. Perský koberec vždycky

zářil červenými a modrými květy, tři turecké taburetky zvyšovaly

orientální vůni. A těžký, mahagonem vykládaný pracovní stůl byl

zacláněn velikými lupeny obrovské palmy a ty listy dělaly nad

benátským křeslem takový deštníček. Vůbec celá ta kancelář dělala

dojem, že ji lze vzít na nosítka i s panem přednostou, tak jako se

nosí papež. Na rokokové skříňce stály hodiny z mramoru a místo

kyvadla byly tři pozlacené koule, které se točily hned sem, hned tam

a každý, kdo tyhle hodiny slyšel znít, každý se obrátil k těmhle

hodinám a řekl: Ty hodiny ale krásně bijou! A potom v kanceláři

stálo služební kanape potažené čokoládovým voskovaným plátnem a na

zdi byl veliký olej, znázorňující, jak rychlíková lokomotiva vyjíždí

z Wilsonova nádraží a pouští páru do kolejiště a do nebe a rozjíždí

se v mračnu, obraz, který vzrušuje každého zaměstnance státních

drah, natož našeho pana přednostu, který měl dva životní cíle, aby

byl jmenován inspektorem státních drah a získal predikát: baron

Lánský z Růže, protože když pátral po svých předcích, objevil, že

má v sobě trochu modré krve. Tak měl v sobě tuplovaně modrou krev,

protože i železničářům se říkalo modrá šlechta.

Jináč měl pan přednosta docela obyčejnou zálibu v pěstování holubů.

Před válkou pěstoval norimberské bagdety, ty holoubky s útočnými

černými a bílými šipkami na křídlech, kterým sám obden čistil

holubince a měnil vodu a sypal zadinu. Ale když Němci tak surově

přepadli a potom porazili Poláky, pan přednosta nechal výlet

zavřený, a než odejel do Hradce, nařídil staničnímu pomocníkovi, aby

všecky ty norimberské bagdety zardousil. Za týden přivezl polské

rysy, ty holuby s krásným modrým voletem a překrásnými křídly,

zdobenými šedivými a bílými trojúhelníčky, které jsou do sebe

zapasované jako dlaždičky v koupelnách.

A já jsem stál mezi kolejnicemi a cítil jsem, jak se na mne dívá,

otočil jsem se a až otevřeným okénkem do sklepa jsem viděl oči paní

přednostově, tam ve tmě, jak krmí husáka a dívá se na mne. Já jsem

paní přednostovou měl rád, ráda si chodívala navečer sednout do

kanceláře, háčkovala velikou dečku na stůl, takové ticho šlo z toho

jejího háčkování, pořád se objevovaly pod jejími prsty další květiny

a další ptáčci, měla před sebou na telegrafním stole takovou knížku,

do které se nakláněla pro další pokyny, jak nabírat ty nitě, jako

by hrála na citeru a četla si v notách. Ale každý pátek popravovala

králíky, to vzala z králíkárny králíčka, dala si ho mezi nohy a

potom mu navlíkala do krku tupý nůž a pižlala to zvířátko, které

pištělo, dlouho pískalo, až po chvíli jeho hlásek slábl, ale paní

přednostová se dívala zrovna tak, jako by háčkovala velikou dečku.

Říkala, že takhle, když králík vykrvácí, jeho maso je mnohem

chutnější, křehčí. Už dopředu jsem viděl, jak bude zařezávat tohohle

husáka, na kterého si sedne jako na koně, zmáčkne mu oranžový zobák

k hrdlu, jako by zavírala kapesní nůž, nejdřív mu pečlivě vyškube

peříčko na temeni a potom bude vytékat jeho krev do kastrolku, pták

bude slábnout, až zplihne docela, paní přednostová se prolomí, bude

sedět jen na svých patách.

"Eléve Hrmo," zavolal pan přednosta.

A jdu do kanceláře, salutuji a vypínám se. "Elév Miloš Hrma se hlásí

ve službě!"

"Posaď se," řekl pan přednosta a vstal od stolu a na hlavu se mu

položil list z palmy. Pak stál chvíli přede mnou, jeho vyplakané oči

putovaly po mé uniformě, pak mi dopnul knoflík u kabátu. "Tak Hrmo,

jestlipak sis všiml, že tady nemáme telegrafistku?"

"Zdeničku Svatou!" povídám.

"Svatou... aha!" odprskl pan přednosta, "ale neslyšel jsi ve městě

nic?"

"Neslyšel, ale co má být?"

"To je divný. Na našeho pana výpravčího už jezdějí div ne hromadný

výpravy! Jako by měl čtyři nohy! Dvě hlavy! Pěkně proslavil tu naši

tichou, klidnou staničku, pěkně!"

"A to on pan výpravčí Hubička zase ano," povídám, "jak jsem sloužil

v Dobrovici a pan výpravčí mě zaškoloval, tak zase se na něj jezdila

dívat celá trať... to jak přetrhl s jistou dámou kanape pana

přednosty..."

"To rakouský, vikslajvantový kanape?" vyvalil oči pan přednosta,

"takovýhle?"

"Přesně takový," povídám.

"Miloši, posaď se," zvlídněl pan přednosta. A sám se obkročmo

posadil na druhý taburet a přiložil ruku k uchu.

"To takhle odejel poslední noční osobní vlak," pouídám do

přednostova ucha, "a od večera seděla s námi v dopravní kanceláři

taková fešná dáma a kouřila cigarety a pila víno. A k půlnoci povídá

pan výpravčí Hubička: Miloši, jseš teprv záškolák, ale já ti věřím.

Vezmeš to za mě tak na dvě hodinky. tak jsem sloužil a výpravčí

Hubička odvedl tu dámu do kanceláře pana přednosty a slyším:

Kočičko, tělo to potřebuje, tělo to žádá..."

"To prase jedno huňatý, vepřový!" zvedl se pan přednosta a díval se

oknem přes uklánějící se a vrkající holuby na perón, kde stál

výpravčí.

"Kdyby to na něm bylo aspoň vidět, ta jeho kujebácká nátura!" křičel

pan přednosta, a výpravčí Hubička si strčil prst do ucha a třepal

jím, jako by měl v uchu zalehlou vodu.

"Tichá voda břehy mele," povídám, "ale v jednu hodinu po půlnoci,

kdy náklaďák odvezl vagóny cukru, poslouchám a slyším z kanceláře

pana přednosty takový zvuk, jako když šoupete s rakví... A pak rána!

Vběhnu do kanceláře pana přednosty a ta dáma leží na kanapi na

zádech nahatá a s takhle roztaženýma nohama! A pan výpravčí Hubička

leží na zemi v podvlíkačkách, tak jak leží voják v našem kostele,

když se otevřel boží hrob. A povídá mi: Miloši, špatně jsem chytil

kontrafaleš. Spadl jsem z oltáře lásky..."

"Ta hyéna skvrnitá!" křičel pan přednosta a opřel se o futro okna

a zíral na výpravčího, který stál rozkročen na perónu a díval se do

nebe.

"A jak tam ležela ta důra na přednostově kanapi, jak?" obrátil se

pan přednosta.

"Když dovolíte, já vám to předvedu," povídám a ukázal jsem na

vikslajvantovou pohovku a hodil jsem sebou a ve vzduchu jsem se

otočil a stáhnul se na záda. A pan přednosta se nade mnou nakláněl

a hrozil.

"Takhle ať se válí s děvkama v čekárně! Ale ne na kanapi svýho

přednosty!"

"Protože na přednostenský kanape může sedat jen pan přednosta,"

povídám.

"Sám to uznáš, ale tomu praseti vepřovýmu nic není svatý!" křičel.

A posadil jsem se a povídám: "Ale pane přednosto, to ještě není

všecko, podívejte se!" vzal jsem přednostu za rukáv a ukázal, "a

tady, v těchhle místech, tady rupnul ten vikslajvant po celý

šířce..."

"Kanape přetrhli!" křičel pan přednosta, "přednostovi přetrhli

kanape vejpůl. Ale to je tím, že nic už nad lidma není! Ani Bůh, ani

mýtus, ani alegorie, ani symbol. Jsme na světě sami, proto je

dovolený všecko..., ale ne pro mě! Pro mě je Bůh! Ale pro támhleto

prase vepřový existuje jen vepřová, knedlík, zelí..."

A pan přednosta už nemluvil, jen dýchal, funěl, díval se na perón,

na záda výpravčího Hubičky.

"To je ďábel," řekl za chvíli. "Chlap, kterej už deset let mohl bejt

někde přednostou maličký staničky na jednokolejce, ale pořád bez

jediný hvězdičky. Jen ho chtějí povýšit, už vyvede nějakou prasárnu,

zatímco já pořád postupuju."

"Slyšel jsem," povídám, "že budete povýšenej na inspektora státních

drah."

"Mám být."

"Ach, to místo tří hvězdiček budete mít hvězdu jen jednu, ale

vroubenou inspektorskou zahrádkou!" zvolal jsem.

"Tak, Miloši," zasnil se přednosta. "Takovej příklad tady máte,"

řekl a otevřel skříň a vyjmul novou blůzu, na které už byla vyšitá

zahrádka s diamantovou hvězdou, "takovej příklad máte ve mně, a jako

bych házel perly sviním."

"Takový inspektor," povídám, "to je na dráze to samé jako na vojně

major, že?"

"Tak, Miloši," řekl přednosta.

A po první koleji si to uháněl dlouhý nákladní vlak, jel plnou

rychlostí a nápravy přes styky kolejnic dávaly pravidelné, hluboké

zvuky. A pan přednosta pozorně vložil do skříně rukávy a cípy, aby

je nepřivřel. Pak vzal pikslu se zadinou, otevřel okno a polští

rysové vletěli do kanceláře, rvali se ve vzduchu, kdo mu sedne na

rameno, a tak všichni posedali po panu přednostovi jak na nějaký

pomník nebo kašnu, ukláněli se a lísali se k němu, docela ani

nestáli o zadinu, spíš jim šlo o tu lásku, zobali mu tváře, ale tak

něžně, jako by to byly jeho malinké děti. Nákladní vlak odnesl svůj

rachot s sebou. Takový randál s vlakem v pohybu jde pořád, zrovna

tak, jako v čas míru s každým večerním vlakem čtverce a obdélníky

ze zářících oken.

"Co jen tak mohl pan výpravčí dělat se Zdeničkou, co?" povídám.

"Zvěrstva," řekl pan přednosta a usmíval se a nastavoval rty

holoubkům, "zvíře se na to nezmotá. Ale, Miloši, já už se s tím

nebudu zlobit, kárná komise to má v Hradci... Zkrátka pan výpravčí

Hubička o noční povalil Zdeničku a potom jí vyhrnul sukně a jedno

razítko naší stanice za druhým otiskl naší telegrafistce kolem

zadnice. I datumovku jí tam dal! Ale Zdenička přišla ráno domů a

maminka si ta razítka přečetla a přiběhla hned sem a že si bude

stěžovat na gestapu. Tak jsem, Miloši, musel sepsat protokol. Hrůza!

A hned musela Zdenička na ředitelství a tam si ty razítka prohlídl

i sám ředitel státních drah! Hrůza!" volal pan přednosta a holoubci

mu padali s rozpřažených ramen a tleskali křídly, aby udrželi

rovnováhu.

A podle plotu naší stanice, tam na druhé straně, cválala na černém

hřebci paní hraběnka Kinská, která se už vracela z dvorů, cválala

jakoby srostlá s tím černým hřebcem. A pan přednosta vyšel na perón

s těmi polskými rysy, ukláněl se cválající paní hraběnce, která

přejela trať a hnala hřebce před stanici, a tak lehce se svezla s

koně, jen její jezdecké kalhoty zadrhly o kožené sedlo, a potom jí

pan přednosta políbil ruku, a ověšený polskými rysy kráčel s ní a

paní hraběnka, jako by se to samo sebou rozumělo, nijak se

nepodivila nad těmi holoubky, ale sama jim nastavovala rukavičku a

rozmlouvala s panem přednostou.

Výpravčí Hubička mohl nechat oči na paní hraběnce. "Miloši, víš, co

bych chtěl? Chtěl bych se proměnit v tohle sedlo," a ukázal na

osedlaného černého hřebce, a pak si odplivl a zasmál se a řekl mi

důvěrně: "Miloši, měl jsem krásnej sen. Zdálo se mi, že jsem se

proměnil ve vozejk a paní hraběnka mě držela za vojku a rejdovala

se mnou do magacínu," a zase se díval tak necudně na paní hraběnku,

na její nohy, jak tak kráčela s panem přednostou k magacínu obilí,

k liverpůlu, a pan přednosta se tak polekal nad jistou zprávou,

kterou mu asi právě řekla paní hraběnka, že holubi mu ustrašeně

vzlétli s ramen a odletěli. A paní hraběnka podala ruku panu

přednostovi a ten ji uctivě políbil, pak jí chtěl pomoci do třmenů,

ale paní hraběnka ho zadržela pohybem ručky a vyhoupla se na černého

hřebce, rozevřela na vteřinku nohy a pan výpravčí Hubička si utřel

ústa a prohlásil:

"To je pěknej prdeláč," a odplivl si.

A paní hraběnka cválala cestou z nádraží, ten černý hřebec se

odrážel od sněhu, který se třpytil růžovým sluncem. Pan výpravčí

Hubička rozděloval ženské do dvou tříd. Těm, které měly převahu od

pasu dolů, říkal jako paní hraběnce: prdeláč, a těm, které od pasu

nahoru měly krásné poprsí, říkal ceckounek. Jako vokounek, pohrabáč,

hřivnáč a tak.

A pan přednosta rozzlobený běžel do dveří stanice a zasyčel:

"Hubičko, už to ví i sama paní hraběnka Kinská!" A otočil se ve

dveřích a kýval strašlivě vážně hlavou a potom rovnou po schodech

do kuchyně, kde nejdřív několikrát udeřil židlí o podlahu, až v

dopravní kanceláři padala omítka ze stropu, a potom hulákal do

světlíku:

"Kletba erotického století! Všecko je přeerotizováno! Jen erotická

dráždidla. Výrostci i děti se zamilovávají do děvčátek pasoucích

husy! Milostné tragédie okoukané z četby a erotických filmů! Na soud

s pisateli a vychovateli a prodavači pornografických knih a obrazů!

Pryč se zrůdnou obrazotvorností mládeže! Rozsekal mrtvolu mlíkařky

a jistě by rozsekal mrtvolu i své sestřenice, kdyby mu v tom nebylo

zabráněno. V drogerii vystavená figurína znázorňující průřez boku

mladé ženy v životní velikosti. A mládež tohle přímo hltá! Ateliér

jednoho malíře vás nechá na pochybách, zda jste nevešli do

řeznického krámu s lidským masem. Kanibalismus! Vranská v kufru a

hledá se blondýn se zlatým zubem. Kupoval jí naposled

australské jablko v automatu Koruna. Huj! Samé maso! Vraždy z

vilnosti na obzoru. Na lavici obžalovaných s učiteli, kteří trpí

poučení ve věcech pohlavních. Čím víc nemravnosti a požitkářství,

tím méně kolíbek a tím více rakví!" chraptěl pan přednosta světlíkem

z kuchyně v prvním patře do dopravní kanceláře.

To bylo tím, že pan přednosta byl jednak členem S.O.S., Svazu

obrodných snah v Praze, a potom paní hraběnka, když objednávala

vagóny pro jateční dobytek, často vytýkala panu přednostovi, že je

vlažný ve víře, že když padne katolická církev, tak padne i celý

svět. A pan přednosta, když kráčel podle nějakého kostela, když byl

v uniformě, tak tomu kostelu salutoval, nebo když byl v civilu, tak

zase sňal svůj švarcemberský klobouček a klaněl se kostelu a něco

si s ním tiše brblal, hovořil.

V bloku zarachotilo a červené kolečko hrkalo a měnilo se v bílé a

já jsem vytáhl z bloku klíč a vyběhl na perón, do přístěnku,

lokomotiva pískala u vjezdu a pan přednosta sestupoval po schodech,

jako by se nic nestalo, tak se nějak tím křikem do světlíku očistil,

jako by to byla zeď nářků. Hubička o něm vypravoval, že zrovna tak

křičívá i na svou manželku, která – ač dcera řezníka z Volar – si

to nechává líbit, ale čtyřikrát do roka udělá vzpouru, a když pan

přednosta nejvíc na ni křičí a razí pro ni, co to je slušná ženská,

paní přednostová po něm hodí to, co má po ruce. Jednou před

vánocemi, když na ni křičel, zatáhla si pana přednostu do koupelny

a dala mu facku, až se zhroutil do vany k vánočnímu kaprovi.

Pan přednosta vešel do kanceláře a jediným pohledem se přesvědčil,

že s dopravou není všecko v pořádku.

"Tak co, hoši," řekl otcovsky, "máte situaci?"

"Voják nám stál u kolíku," zašklíbal se Hubička.

"Ten ostře sledovanej transport?" vyvalil oči.

"Ten s třema vykřičníky," povídám.

"Četli jste...?" ukázal na vyhlášku podepsanou panem říšským

zmocněncem.

"Četli," řekl Hubička.

"A uvážili jste...?"

"Uvážili a rozhodli," zasmál se výpravčí Hubička.

"Hoši, ale to by se mohlo kvalifikovat jako sabotáž," kýval pan

přednosta a vyšel na perón.

V lokomotivě ostře sledovaného vojenského transportu

byl bledý inženýr Honzík, vedoucí betriebsamtu, který si sám zajel

pro tenhle vlak až do Libochu. A teďka tam stál jako rukojmí,

obracel oči v sloup a spínal ruce, stál těsně v okýnku mašiny a do

staničních oken a dveří ukazoval, jak naše stanička mu dala zabrat.

A pan přednosta salutoval a já jsem šel ke kolejím a salutoval jsem

taky. A lokomotiva zastavila a spustili se z ní dva štíhlí esesáci,

parabely v prstech, chvíli se dívali na mou červenou čepici. Srazil

jsem kramflekem a zasalutoval, ale oni mně každý z jedné strany

nasadili ústí té automatické zbraně na lalok plic a musel jsem po

schůdkách na stroj a vlak se rozejel. A mně to bylo divné, oba ti

esesáci byli krásní, spíš jako by psali básničky nebo šli hrát

tenis, ale oni se mnou stáli v lokomotivě, s inženýrem Honzíkem stál

velitel tohohle transportu, hejtman v rakouské horské čepici, přes

obličej měl položenou vyhojenou jizvu, která mu přeskočila přes ústa

a pokračovala po bradě dál, i strojvedoucí byl v uniformě, držel se

rychlostní páky a seděl v tapecírovaném křesle, byla to říšská

mašina na černé uhlí, vedle sedadla strojvedoucího byla páka, tak

jak je vedle křesel pro nemocné, kdy lze proměnit sedadlo v

lehátkovou postel. A ti dva esesáci mi pořád navlíkali na hroty plic

hlavně parabel a jejich oči, zrovna tak jako ty hlavně, se nehnutě

dívaly na hejtmana, který se ale díval do krajiny. Viděl jsem, jak

na statku kdosi ze zvědavosti otevřel záklop a vylezl na cínovou

střechu a teď zvedal ruce, jako by se vzdával. Jistě z transportu

na něho vykřikli, jistě na něho namířili nějakou zbraň, ten na

střeše měl zvednuté ruce, jako by připíjel slunci, byl to obecní

pitomec Jordán, který pásl krávy a trávil nedělní letní odpoledne

tím, že do kesírku dal láhev piva a jezdil na lodičce a každou

chvíli vytáhl ten kesírek a nalil do sklenice čerstvého piva a potom

stál na lodičce, zrovna tak jako teďka na střeše, stál na lodičce

v trenýrkách a zvednutou rukou připíjel slunci, volal na slunce,

vyrážel skřeky: Eh! Eh! Eh! a potom vypil pivo do dna, viděl jsem

i paní přednostovou za oknem kuchyně, měla oči oddělené mosaznou

tyčinkou, na které byly malinké záclonky, zvedla ruce, a potom