Текст книги "Ostře sledované vlaky"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 4 страниц)

telegrafistku, vzdychli a vrtěli hlavou a potom s větším zaujetím

vnikali do případu, ze kterého se snažili vylovit skutkovou podstatu

pro zločin omezování osobní svobody. A já jsem sloužil, stavěl jsem

návěstidla do polohy volno a zase na stůj, cítil jsem, jak výpravčí

sleduje všechny vlaky, které mi projíždějí stanicí, jak mne

kontroluje, výpravčí Hubička byl vždycky můj ideál, už v

Dobrovicích, kde mne zaškoloval, kdy dovedl jednou rukou sjednávat

křižování do jedné stanice a druhou rukou telegrafovat do druhé

stanice zátěž. A teď tady seděl jak před soudem, cítil jsem, že jak

dopravní šéf, tak rada Zednicek, oba ti úředníci by chtěli udělat

Zdeničce totéž, co udělal výpravčí Hubička, ale byli příliš zbabělí,

tak jako všichni, příliš se báli, jediný, kdo se nikdy nebál, byl

pan výpravčí Hubička, který teď seděl a kochal se svou slávou.

"Dávejte pozor, slečno Zdenko Svatá, pozor," zvedl se rada Zednicek,

"než vás položil pan výpravčí na telegrafní stůl, nedělal na vás

nějaký nátlak? Nevyhrožoval? Netlačil násilím?"

"I kdepak! Sama. Sama jsem si lehla... najednou se mi samotné

zachtělo si tam lehnout... a čekat, co to bude dělat...," zasmála

se telegrafistka.

"...a čekat, co to bude dělat...," šeptal pan přednosta a psal.

Vyběhl jsem na perón. Hlavní kolejí projížděl další ostře sledovaný

transport, na tancích se slunili samí mladí chlapci, bwli tak jako

já, někteří ještě mladší, házeli si zeleným balónkem ve slunci, na

jiném tanku zpívali: Ich hab mein Herz in Heidelberg verloren...,

ale když míjeli ten rozstřílený vlak na páté koleji, zůstali stát,

strnuli, každý, kdo vjel do blízkosti těch rozstřílených vagónů,

určených do dílen pro opravu, každý ztuhnul, i kuchaři přestali

škrábat brambory, jistě ti vojáci viděli doma horší věci, rozbitá

města, domovy, hromady mrtvých, ale tohle tady zatím asi nečekali...

Vešel jsem do stanice a ohlásil průjezd transportu. Rada Zednicek

stál u okna.

"Tam jede naše naděje. Naše mládež. Bojovat za Svobodnou Evropu. A

co vy tady? Tisknete razítka na zadek telegrafistky!" řekl a vrátil

se ke stolu, prohlédl fotografie, pak je odhodil.

"Ovšem," řekl, "sklaplo nám, omezení svobody to není..., ale je to

hanobení němčiny, státního jazyka!" zvedl se a udeřil pěstí do

stolu, "polovička razítek je sestavená z německých slov! A to je

zneuctění!"

A vyšel jsem na perón, dával jsem znamení průjezdu lazaretnímu

vlaku, který přijížděl z fronty, rychlíková souprava proměněná v

nemocnici. A na tomhle lazaretu, na který jsem se díval, byly

nejdivnější ty lidské oči, oči těch raněných vojáků, jako by ta

bolest tam na frontě, ta bolest, kterou udělali jiným a kterou ti

jiní zase udělali jim, jako by ta bolest z nich udělala jinačí lidi,

tihle Němci byli sympatičtější než ti, kteří jeli opačným směrem,

všichni se dívali oknem do fádní krajiny tak pozorně a dětinsky,

jako by projížděli samým rájem, jako by moje stanička byl

klenotnický krám, dívali se, tak jako se díval výpravčí Hubička na

nebesa. Zrovna s takovým zájmem se na mne dívali ti žlutí marodi,

někteří měli jen odvrácenou hlavu, jiní se museli přitahovat za

visutou hrazdu, připevněnou ke stropu vagónu, další podpírala

sestřička, a lazaret ujížděl domů, samé bílé postele, zdobené

sevřenýma žlutýma rukama a žlutými obličeji, dětskýma očima. A jako

poslední toho lazaretu jel otevřený kastlák, dva saniteráci tam

vysvlékali z lazaretního kabátku mrtvolu, kterou potom hodili na

hromadu ztuhlých mrtvol, vojáků, kteří pomřeli cestou..., a pak se

ten lazaret vzdaloval, červená koncová lucerna svítila a klinkala

a mrskala sebou a chrastila.

"Nejušlechtilejší krev za vás nasazuje životy," hovořil rada

Zednicek a stál u okna, "viděli jste ten lazaret? A vy tady děláte

tohle! Ale skončili jsme. Výsledek, pane přednosto, pište!

Disciplinární řízení s výpravčím Hubičkou Ladislavem."

A mávl rukou a vyšel na perón, rukou dal znamení, aby přijela

motorová drezína. Zdenička se pak posadila do drezíny vedle

dopravního šéfa.

Ohlásil jsem tu motorovou drezínu. A dal znamení odjezdu.

"Češi, víte, co jsou?" řekl rada Zednicek, "smějící se bestie!"

A motorová drezína se rozejela podle rozstříleného vlaku na páté

koleji, rada Zednicek se díval na ty utržené střechy, otvory po

kulometech. Pan přednosta vyšel do prvního patra, kde pak křičel,

tloukl židlí do podlahy, až v kanceláři dopravy padala omítka. A

hulákal do světlíku.

"Mravní bahno! Staré město Sodoma! Prostituce pod ochranou policie

se uchyluje do kaváren a restaurací a kanceláří. Manžel donutil

ženu, aby provozovala prostituci! Hrozil jí, když nepůjde na štrych,

že jejího synáčka rozřeže pilkou. Otírání si parůžku! Odstříknutí

brčka! Lepší by bylo, aby Bůh zatroubil k poslednímu soudu a učinil

všemu konec!"

A pak znovu chodil kuchyní a dupal, abychom dole věděli, jak námi

trpí. Až za hodinu sestoupil do své kanceláře. V parádní uniformě.

A zatím na rampu vyváděli posledního býka, kterého přivezli

nákladním autem, taky ho děvečka přivedla řezníkům až do auta; když

vyjeli, býk začal dělat dílo. Řezník povídá pomocníkovi: Bohouši,

ten panchart nám vyvrátí sajtny, tady máš nůž a vypíchni mu voči!

A pomocník Bohouš, který to potom vypravoval v kanceláři, se obrátil

a okýnkem protáhl ruku a na dvoje hrábnutí vypíchl býkovi oči. "A

bejk byl potom klidnej jak beránek," řekl v kanceláři pomocník

Bohouš, "hehehe, už asi nechtěl mít nic se světem." A když za tímhle

býkem zavřeli nákupčí s rachotem dveře, pan přednosta se probudil.

A po římse okna se batolili jeho holoubci, vrkali a ukláněli se mu,

ale pan přednosta se na ně mračil, vrtěl hlavou, objížděl si prstem

límec, pak se zase zamyslel a byl smutný a smutnější. Otevřel skříň,

podíval se na tu nejnovější uniformu, kterou ještě nikdy na sobě

neměl, na které už byla vyšita jediná zlatá hvězda, obšitá zlatým

krumplováním a zlatou nití, z toho samého materiálu, jako bývala

vyšitá generálská lipová ratolest.

A neudržel se, proběhl dopravní kanceláří, vyběhl do prvního patra,

do kuchyně, a pro jistotu několikrát vykřikl do světlíku:

"Inspektorská zahrádka je v prdeli!"

A potom, když odjely osobní vlaky, když výpravčí Hubička zase stál

na perónu a díval se do modrounkého předjarního nebe a jistě zase

tam viděl to, co mu založilo v oblasti ředitelství Hradec Králové

slávu, jistě tam viděl ten film, jak se na tom modrém ohromném

plátně pokládá telegrafistka a on jí vyhrnuje sukni a potom bere

jedno razítko za druhým, razítka veliká jako kostelní věž, a ta

razítka otiskuje do jejího měkkého masa kolem zadnice, najednou se

otočil, rozhodl, a v přístěnku, kde stály páky a rukojeti od

návěstidel a výhybek a předvěstí, mi pošeptal:

"Miloši, zejtra máme noční, zase spolu... naší stanicí projede

nákladní vlak složený z osmadvaceti vagónů střeliva, vezou to v

otevřených vagónech, bude projíždět naší stanicí ve dvě hodiny po

půlnoci. A mezi naší stanicí a sousední nejsou kopce a žádný

stavení... ten celej vlak by mohl vyletět na útraty vesmíru..."

"To jo, pane výpravčí, to jo, ale čím?"

"Všechno dostaneme včas..."

"Kde je ten vlak?"

"Zejtra vyjede z Třebíče."

"Teďka zase my budeme ostře sledovat vojenskej transport, že?"

zasmál jsem se a v přístěnku se na chvíli setmělo.

To hejno polských rysů přeletělo kolem okna.

Ze zámku přišla zpráva, že pan přednosta je pozván k hraběti

Kinskému na večeři, že v sedm hodin pro něho přijede štolba. A já

jsem stáhl zatemnění a rozsvítil světla v dopravní kanceláři. A v

kanceláři pana přednosty, i když tam byla elektrika, rozsvítil jsem

petrolejovou lampu s kulatým knotem, lampu se zeleným stínítkem. A

vycházel jsem s výpravčím Hubičkou k vlakům, projíždějícím naší

stanicí, dával jsem znamení zelenou lucernou. Pan přednosta si nesl

do kanceláře ten svůj baronský mundúr, šedivé kalhoty a mysliveckou

kamizolu a švarcemberský klobouček s tetřevím peřím. Nechal otevřené

dveře do dopravní kanceláře a strojil se a byl rád, že je viděn.

A polní cestou od zámku přijížděl štolba na bílém koni a druhého

bělouše měl vedle sebe. Na nebi se třepotaly hvězdy a noc

vyzařovala. Pod botkama začal vrzat a chrupat zmrzlý sníh. Zelená

lampa tiše syčela v kanceláři pana přednosty, který se na sebe

upřeně díval do zrcadla. Už byl v gala, i jelenicové rukavičky a

švarcemberský klobouček. A ta lampa házela na strop bílý kroužek,

kolem kterého se rozptylovaly větší kruhy, jež se podobaly hrudi

kostlivce. Když jsem býval o prázdninách u babičky, svítila na stole

taky taková lampa a já jsem ležel rád večer v posteli a díval se na

strop, na ty stíny kolem bílého kroužku, který tam vrhala ta

petrolejka, a ať jsem se díval, jak jsem chtěl, pořád jsem viděl na

stropě takového kostlivce, i když jsem si přikryl oči peřinou, pořád

jsem viděl ten strop a na něm kostlivce. Jednou jsem se zase díval

na strop a babička přinesla v zástěře polínka a vysypala je s

rachotem ke kamnům. Vykřikl jsem: Upadly hnáty kostlivci!

A na perón přijel štolba na bílém koni a vedle něho osedlaný bělouš.

Tak byli ti koňově bílí, že vydávali světlo jako kvetoucí keř

jasmínu za letní noci. A pan přednosta vyšel z kanceláře, štolba

seskočil a pomohl panu přednostovi do třmene. Pan přednosta přitáhl

uzdu a odklusal k holubníku a volal nahoru:

"Jen spinkejte! Já se vám zase vrátím. Pan přednosta přijede!

Hajejte, děťátka moje!"

A polští rysové vrkali, tloukli křídly do mřížky spuštěného výletu

a pan přednosta odjížděl na koni doprovázen štolbou. Pak přejel trať

a dva bělouši klusali tvrdou polní cestou, bylo slyšet jejich

kopyta, ale bělouši splynuli se sněhovou plání, jen legračně byl

vidět pan přednosta a štolba, jejich tmavé šaty a jejich postavy

sedící jakoby ve vzduchu.

Výpravčí Hubička vytáhl grafikony jízdních řádů, složených na štůčku

jako plátno nebo hedvábí, rozložil ten jízdní řád, naklonil se nad

ním a tužkou projížděl trasou.

Odhrnul jsem zelenou záclonku a prodával jízdenky, z přítmí čekárny

se vynořovali cestující, kupovali si lístky a zase se vraceli do

tmavých koutů, neradi vycházeli do mrazivého vzduchu, uhadovali

podle výpravčího, zda jejich osobák přijíždí, někdy jsem byl na

cestující zlomyslný, osobní vlak byl ještě půl hodiny nazpátek, ale

já jsem se oblékal a vyhrnul límec a vyšel jsem na perón, jako bych

šel očekávat jejich osobáček, a cestující se vyhrnuli za mnou, ale

já se jen trošku prošel a potom jsem postavil lucernu vedle koleje

a vrátil se do teplé kanceláře a cestující, když promrzli, vrátili

se ke kamnům do čekárny, odkud se na mne nepřátelsky dívali. To i

pan přednosta někdy využíval stínů a zatemnění noci a obouval si

gumové galoše a obcházel za noci stanicí a nakukoval, co dělají

výpravčí. Ach, mne jednou přistihl, jak jsem po půlnoci spal. Seděl

jsem na židli s bradou na prsou a spal, zatímco pan přednosta stál

na zábradlíčku u kasy v čekárně a shora, přes zelenou záclonku se

na mne díval a potom tiše, na gumových galoších, přišel na perón,

tiše otevřel, tiše stál nade mnou a kochal se a potom mne vzal za

rameno a zatřásl mnou a já, jak jsem byl rozespalý, myslil jsem, že

jsem doma a je ráno, a povídám: Kolik je hodin, tatínku? a pan

přednosta křičel: Tady je přednosta a žádnej tatínek. A jsme ve

službě! Tatínek! Potom o tom poslal zprávu do Hradce a přišel mi

červený mangl.

A osobní vlak vjížděl do stanice, vyšel jsem na perón a cestující

se vyhrnuli z čekárny a vlak zvolna přijížděl, na druhém vagónu

stála na stupátku Máša, do noci svítil její bílý nákrčník, na prsou

měla služební lampičku, na zápěstí na řemínku konduktérské

kleštičky, tak jako vždycky, i když jsme tenkrát natírali ten plot

kolem celých dílen, vždycky byla čistá, i na konci šichty tak, jako

by právě do ní přišla. A seskočila ze stupátka, a jak natáhla nožku,

měla černé střevíce a bílé ponožky, ve tváři jí zářily dolíčky a

obličej v modré noci svítil, jako by si před chvílí cípem ručníku

vyčistila ouška. A podala mi jablko a já jsem v jedné ruce držel

lucernu a ve druhé jablko a Máša se na mne přitiskla, vzala mne do

náruče, byla silnější než já, a tváře jí voněly mlíkem, přitiskla

se na mne tak, že olejová lampička mě hřála na prsou, plamen se mi

propaloval do srdce, a šeptala mi:

"Miloši, Miloši, já tě mám ráda, tolik ráda, ale tím vším, co bylo,

jsem já vinna, ptala jsem se děvčat, jak na to, ptala jsem se těch

starších, určitě všecko bude zase v pořádku, určitě, já už teďka

vím, jak na to... víš?"

A poodstoupila, vytáhla z kapsy jízdní řád, otevřela jej a podala

mi fotku, kterou jsem nikdy neviděl, cítil jsem v prstech, jak je

uhmataná..., byla to moje fotografie, kterou jsem jí dal tenkrát,

když jsme natírali červenou barvou ten plot, fotografii chlapce v

námořnických bílých šatech, otočil jsem fotku a na ní byla nalepená

jiná fotografie, poznal jsem hned, kdo to tam je na mne přilepený,

byla to dětská fotografie Máši, taky v námořnické bundičce, obě ty

slepené fotky byly vystřižené do oválu.

"Miloši, kdy k nám přijedeš, kdy?" optala se.

"Pozejtří, jestli budeš chtít," zakoktal jsem.

A musel jsem pískat znamení Vé devět, průvodčí, nastupte na svá

místa, a konduktérky zdviženou lampičkou dávaly znamení, že je

hotovo, a já zvedl zelenou lucernu a vlak se rozejel a Máša se znovu

na mne přitiskla, tak se přitiskla, jako se musely na sebe

přitisknout naše dvě dětské fotografie, aby při sobě držely, a Máša

mne políbila a pak se chytila železné tyčky a vyhoupla se na

stupátko, na prsou jí modrounce svítila služební lampička a já jsem

stál, oněmělý, protože jsem cítil, že jsem opravdovým mužským, mohl

jsem se o tom přesvědčit, taky jsem se sám ohmatal, ano, byl jsem

mužský, jak se to tak ale může stát, tak jak se mi to stalo, že když

k tomu mělo s Mášou dojít, že jsem najednou zvadl jako lilium.

Naposledy za mnou přišla do nemocnice, naklonila se nad mou postelí,

měla modrý plášť a stříbrné knoflíky, když se ten plášť nade mnou

naklonil, ty knoflíky zářily jako světla luceren nad mostem,

políbila mne, ale napřed jí vypadla z náprsní kapsy černá služební

píšťalka a udeřila mne do zubů, pak se posadila na postel a sedla

mi na zafačovanou ruku, ale brzy musela jít pryč, probouzel se z

narkózy nějaký pacient, který chtěl vstát, ale byl přikurtovaný a

křičel: Maxo, povol ty řídítka, povóóól, Maxóó! A vytrhl jednu ruku

z kurtů a hmátl pod postel a vzal skleněného bažanta a strašlivou

silou jej hodil, ten bažant přeletěl celou místnost a roztříštil se

o stěnu, u které jsem ležel, a ta rozprsklá moč postříkala Mášu,

odcházela a ve vlasech se jí třpytily krůpěje, ode dveří mi poslala

hubičku a teprve jsem se na ni podíval, a potom, když jsem vyšel z

nemocnice, rozhlížel jsem se, ale nikdo mi nepřišel naproti, ten den

jsem byl smutný, protože vedle mne ležela patnáctiletá dívenka,

našla ve skříni dárek, který pro ni měli její rodiče, byly to

válenky, neodolala a obula si je a jela v nich do Prahy, ale tam ve

skalách, u Satalic, se ten vlak srazil s jiným osobákem, a jak se

srazily lavice, tak té dívence uskříply nohy; když se probudila z

narkózy, pořád volala: Dejte ty válenky do skříně, ty válenky... A

šel jsem z nemocnice sám, když jsem se díval do výkladních skříní,

nepoznal jsem se, hledal jsem svou tvář, ale nebyla tam, jako bych

byl někdo jiný..., až jsem stál sám před sebou ve skříni, skoro jsem

na sebe čichal, ale přece jsem si myslil, že to je někdo jiný, až

jsem zvedl ruku a ten v odrazu zvedl ruku též, zvedl jsem druhou,

ten tam to udělal taky, a dívám se a u klandru stojí zedník, ohromný

chlap v bílých šatech, celý postříkaný a krabatý od vápna, na

dláždění leží hasicí přístroj značky Minimax, a ten zedník se na mne

dívá a v prstech si ubaluje cigaretu, pak si ji dává do rtů, škrtá

sirkou, obrací tu sirku do košíčku utvořeného z dlaně a sklání se

a zapaluji si, ale pořád se na mne dívá, jako by mezi námi byly ty

dveře v hotýlku v Bystřici u Benešova, pootevřené dveře, kam jsem

ve škvíře položil z jedné strany své oko a z druhé ten zedník...

bylo mi tenkrát, jako by někdo z druhé strany vzal za tutéž kliku

jako já. A teď jsem věděl, že ten obrovský starý zedník v bílých

zavápněných šatech, že to byl přestrojený Bůh...

Stanicí projelo několik náklaďáků, pak osobák, škvírami ve služebním

vagónu tryskala čára světla, tak jak děvčatům na plovárnách někdy

v rozkroku z plavek chloupky, topiči fofrovali uhelkou pod kotle

uhlí, světlo stříkalo do noci a pohybující se tělo topiče házelo

pohybující se stín na stěnu tendru, vjezdové návěstidlo a odjezdové

střídavě měnilo červené světlo v zelené, světelné znamení na

výměnách ukazovalo bílé značky, stojatý úzký obdélníček – značka pro

rovnou kolej, ležatý obdélníček – znamení, že kolej zahýbá do

křivého, a potom tam, kde končí slepá kolej u liverpůlu, tam je

trvale celou noc jasně modrá lucerna, a v semaforech na dálku

rachotí ramena při změně světel, kancelář tiká přístroji a sem tam

tichounce zadrnčí telefon, když se omylem propojil, v bloku rachotí

vybavování koleček při otvírání závěrů jízdních cest, a v tom

cvrlikání pan výpravčí Hubička chodil sem a tam, naplněný starostí

o ten jím ostře sledovaný vlak, který měl po půlnoci přivézt

osmadvacet vagónů střeliva, sledoval ten vlak na grafikonu a pak

naslouchal, hleděl na perón ve tmě do tmy a nahlížel do čekárny,

zatímco já jsem přemýšlel o Máše, trnul jsem, jak to bude, až by k

tomu zase mělo dojít? I já jsem teď postával na perónu, i já jsem

se díval na noční oblohu a tam jsem viděl svůj film, přes celé nebe

jsem pokládal Mášu, tak jako pan výpravčí Hubička Zdeničku na

telegrafní stůl, a kus prádla po kuse jsem z ní stahoval, ale když

tam na nebi ležela Máša nahá, nevěděl jsem, co s ní dál? Věděl jsem,

ale neměl jsem ještě tuhle zkušenost, protože jsem ještě nikdy v

ženě nebyl, kromě toho, kdy jsem byl v břiše své maminky, ale na to

jsem si nemohl vzpomenout...

A potom jsem slyšel, jak paní přednostová sestupuje po schodech, v

jedné ruce svíčku, v druhé hrnec se šiškami, jak vchází do sklepa,

kde poděšeně kejhal husák. Stál jsem na perónu a čtvercem okénka

jsem se díval do sklepa, paní přednostová i její stín se sklonily,

z hrnce vzala šišku, pak otevřela husákovi zobák a zastrčila tu

šišku do zobáku, pak držela ten zobák jak zavírací kudlu a prsty

stahovala hrdlem šišku do volete. A zase namočila šišku do vody a

dál krmila husáka, který se vzpouzel.

"Hned přijdu, vemte to na chvilku," povídám výpravčímu, "já si na

chvilku odskočím."

A potom jsem rukou hmatal po točité zdi a opatrně kladl botku z

točitého schodu na schod, a tiše jsem otevřel dveře do sklepa.

"Paní přednostová, nelekejte se, to jsem já, Miloš," povídám.

"Co je?" polekala se a zůstala stát se šiškou v prstech a světlo

svíce, která hořela za ní, jí svítilo skrz šedivou kadeř, a já jsem

viděl její ztrápenou tvář, taková Popelka to byla, zatímco pan

přednosta si hrál na barona Lánského z Růže.

"To jsem já, Miloš," povídám, "paní přednostová, já jsem k vám

přišel na radu, zkrátka já pozejtří pojedu za mou slečnou, Mášou,

tou konduktérkou, víte? A vona bude na mně jistě chtít... víte co?"

"To nevím," zabreptala paní přednostová a sklonila se a namočila

šišku a otevřela husákovi zobák.

"Ale víte," povídám, "nedělejte, že nevíte, já jdu k vám o radu...

já zkrátka jsem pořád mužskej, ale když potom mám dokázat, že ten

mužskej jsem, tak já už zase mužskej nejsem. Podle knížky mám

ejakulatio prekoks, víte?"

"To nevím," řekla paní přednostová a zase špláchala šišku ve vodě.

"Ale víte," povídám, "tak třeba teďka se zamyslím... no, a prosím,

teďka jsem mužskej... šáhněte si."

"Panenkomarjá," zašeptala paní přednostová, "já už

jsem, pane Miloši, v přechodu..."

"V čem?"

"V přechodu, ale to je hrozný," roztřásla se paní přednostová a

rozsypala hrnec se šiškami.

Poklekl jsem a sbíral ty šišky, a paní přednostová sbírala taky a

já jsem jí při tom vypravoval, proč jsem si prořízl tenkrát obě

zápěstí, protože jsem zvadl v ateliéru u strejčka Nonemana, v

ateliéru Za pět minut hotové, poněvadž jsem byl hotov ještě dřív,

než jsem začal. A paní přednostová pak mlčela, držela husáka za

zobák.

"Šáhněte si, paní přednostová," povídám.

"Šáhnu, Miloši," řekla a nahnula se, zrovna tak její stín na zdi,

a sfoukla svíčku.

"Tak jsem mužskej?" optal jsem se.

"Jste, Miloši," řekla.

"Tak ale, paní přednostová, co dál? Nechtěla byste mě zaškolit?

Pěkně vás o to prosím... v blázinci mi doktor Brabec řekl, že bych

si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou..."

"Ale pane Miloši, já už jsem v přechodu, já už s tímhle nic nechci

mít, opravdu, já vás chápu, kdybych byla mladší, panenkomarija, co

to do vás tady na stanici vjelo? Výpravčí Hubička s těmi razítky,

vy zase s otíráním parůžku..., ale všecko pozejtří půjde, uvidíte,

jste mužskej, a jak mužskej..."

A okýnkem ve sklepě jsem viděl, jak na perón vyšel pan výpravčí

Hubička, rozkročil se a díval se na nebesa, a dobře jsem věděl, že

už se tam nerozevírá Zdenička, nevystrkuje přes celá nebesa zadnici,

ale tiše tam vjíždí nákladní vlak, osmadvacet vagónů, které najednou

mizí a do vzduchu tryská obrovský oblak, pořád roste, jako hrady na

nebi před letní bouřkou, a ještě výš...

"Zlobíte se na mne, paní přednostová?" povídám.

"Nezlobím, Miloši, je to tak všecko lidský...," řekla. A hmatala po

zdi a těžce vystupovala ze schodu na schod, až do prvního patra, pak

chodila kuchyní a pokojem sem a tam, tak jako chodíval pan

přednosta, když se nemohl odvážit nám do očí říci, co proti nám má,

a proto to všecko vyříkal do světlíku a potom sestupoval dolů už

klidný a vyčištěný, protože když se nevykřičel do světlíku, vyřval

se na svou ženu, hrozné věci jí říkal, všechno, co bylo v něm

nečistého, všecko vyříkal a za chvilku už o ničem nevěděl, takže si

nikdy nemusel podřezávat žíly jako já, ani nemusel vyhrnout

telegrafistku a obtisknout jí razítko na zadnici, viděl jsem

dopředu, že se pan přednosta ani nemůže zbláznit, takovou měl pro

sebe duševní hygienu tím, že všecko vykřikl do světlíku a zbytek do

své manželky, která věděla, kdy mu má dát po hubě mokrým hadrem nebo

mu říct hrozně sprostou větu, po které se svalil zrovna tak, jako

po té kvartální facce, po které jako by se probudil.

A pan výpravčí Hubička, čím víc táhlo k půlnoci, tím byl

neklidnější, odprskával, zastavoval se a pořád naslouchal.

Viděl jsem, že pořád očekává, že se otevřou dveře a v nich se zjeví

ruka, která mu podá nějaké poselství nebo nějaký balíček.

Když hodiny pana přednosty bily dvanáct, povídám:

"Ty hodiny ale krásně bijou."

A otevřely se dveře jakoby průvanem a vešla mladá ženská v

rozepjatém hubertusu a byla vidět tyrolská blůza vyšívaná zelenými

dubovými ratolestmi a žaludy. Měla šedivou sukni a bílé vlněné

punčochy a polobotky s vyplazeným jazykem. Oblečená jako pan

přednosta, ale v ženském.

A nesla převázaný malinký balíček.

"Bitte," řekla, "ich muss nach Kersko."

"Kersko," povídám, "to musíte počkat až do rána, to je přes řeku."

"Aber ich muss nach Kersko," trvala.

"To je daleko. Ke komu tam jdete?" povídám.

"Ich habe einen Freund," zasmála se a ukázala na mne prstem, "Sie

sind Herr Fahrdienstleiter?"

"Kdepak, tady ten...," povídám.

"Vy jste pan výpravčí Hubička?" optala se.

"Ja," řekl.

"A tady tenhle?" ukázala na mne.

"Mein Freund," řekl výpravčí.

"Miloš Hrma," představil jsem se.

"Viktoria Freie," uklonila se a podala ruku.

"Viktoria Freie?" podivil se Hubička.

A já jsem věděl, že to je ta zpráva, poznal jsem to, věděl jsem, že

to Viktoria Freie je ta ruka, která podává poselství a zprávu, ale

ta zpráva zatím nepotěšila výpravčího Hubičku, spíš ještě více

pobledl, docela jej to zjevení vyvedlo z míry, viděl jsem, že nemá

ani trošku touhy, dokonce, že se té hezké ženské nepodíval ani na

zadek ani na prsa, jak míval ve zvyku vysvlíkat ženskou očima. A

tahle tyrolačka, jak jsem se díval, ta byla současně prdeláč i

ceckounek. A vyšel jsem na perón a dával jsem znamení nákladnímu

vlaku, aby projížděl, vykropoval jsem je zeleným světlem. A potom,

když jsem se vrátil a oznamoval sousední stanici čas, kdy ten vlak

projel mou stanicí, balíček zmizel. A Viktoria zívala a protahovala

se a dělala na mne oči a já jsem k ní najednou pocítil důvěru, takže

když řekla, že by si ráda hodinku zdřímla otevřel jsem dveře do

kanceláře pana přednosty, tak jako to udělal v Dobrovicích pan

výpravčí Hubička, než přetrhl to voskované kanape, a ona vešla a já

jsem přinesl svůj plášť a dal jsem jej na kanape, zelené stínítko

něžně svítilo, slyšel jsem, jak v holubníku jsou holubi pořád

nepokojní, dokonce víc, než když pan přednosta odjížděl, jako by k

nim vklouzla kuna nebo lasička, tak postrašeně vrkali a tleskali

křídly.

"Já se jmenuju Miloš Hrma," zakoktal jsem, "víte, já jsem si

podřezal žíly, protože prej trpím ejakulatio prekoks. Ale to není

pravda. Sice já jsem zvadl s mou slečnou jako lilium, ale mezi námi,

já jsem opravdu mužskej..."

"Vy jste ještě žádnou neměl?" udivila se Viktoria.

"Neměl, jen jsem se pokoušel, a proto vás prosím, abyste mi

poradila..."

"Opravdu jste ještě žádnou neměl?" divila se čím dál víc.

"Žádnou, protože Mášu – jak si ke mně vlezla u strejdy Nonemana v

Karlíně, Mášu jsem sice u sebe měl, ale nic jsem s ní neměl,

protože, jak jsem říkal, zvadl jsem jako lilium."

"Tak vy jste opravdu ještě žádnou neměl," řekla a usmála se a měla

dolíčky, tak jako je měla Máša, a oči jí zjihly, jako by se podivila

nějakému štěstí nebo našla nějakou vzácnou věc, a prsty mne začala

vískat ve vlasech, jako bych byl klavír, a potom se podívala na

zavřené dveře do dopravní kanceláře a vyklonila se nad stůl, stáhla

knot a sfoukla slyšitelným dechem lampu a nahmatala mne a zacouvala

se mnou ke kanapi pana přednosty a zvrátila se a strhla mne na sebe,

a potom byla na mne laskavá, jako když jsem byl malý a maminka mne

strojila nebo odstrojovala, dovolila mi, abych i jí pomohl vyhrnout

sukni, a pak jsem cítil, jak zvedla a rozevřela nohy, položila ty

svoje tyrolské boty na kanape pana přednosty, a pak jsem najednou

byl s Viktorií slepený, tak jako jsem byl slepený na fotografii v

mariňáckých šatičkách na fotografii Máši, a zaplavilo mne světlo,

které neustále sílilo, pořád jsem kráčel nahoru, celá země se

třásla, ozývalo se dunění a hřmění, měl jsem dojem, že to nevychází

ani ze mne ani z těla Viktorky, ale zvenčí, že celá budova se

zachvívá v základech, okna drnčí, slyšel jsem, že na počest tohohle

mého slavného a úspěšného vjezdu do života se rozdrnčely i telefony,

telegrafy samy od sebe začaly vyhrávat Morseovy značky, tak jako se

to stávalo v dopravních kancelářích při bouřkách, zdálo se mi, že

i ti holubi pana přednosty všichni do jednoho vrkají, dokonce i

obzor se nadzvedává a zaplál barvami ohňů, teď se staniční budova

znovu roztřásla, maličko sebou pohnula v základech... A potom jsem

cítil, jak se tělo Viktorky vzepjalo do oblouku, slyšel jsem, jak

její okované boty se zaryly do voskovaného kanape, slyšel jsem, jak

to plátno se trhá, neustále se trhá a odkudsi z nehtů na rukou i

nohou se mi sbíhala do mozku jásavá křeč, všechno bylo najednou

bílé, potom šedivé, pak hnědé, jako by opadala horká voda a měnila

se ve studenou, a v zádech jsem pocítil příjemnou bolest, jako by

mi do nich někdo zarazil zednickou kramli.

Otevřel jsem oči, Viktorka mne pořád prstem vískala ve vlasech a

oddychovala. A já jsem viděl škvírou v okně, jak se u obzoru

nadzvedává červená a jantarová barva vzdáleného ohně, jako by se

blýskalo na časy. A holubi pana přednosty ustrašeně vrkali,

poletovali holubníkem, naráželi na stěny a strop a padali k zemi a

tloukli ustrašeně křídly.

Viktorka Freie se posadila a naslouchala. Pohladila si vlasy a

řekla:

"Někde je hrozný nálet."

Otevřel jsem okno a natáhl za zatemnění, které se vsrkla nahoru.

Daleko za kopci vybuchovaly nové a nové ohně, obzor byl zardělý a

odchlípnutý směrem za kopce, k centru nějakého neštěstí.

"Asi to budou Drážďany," řekla a vstala a česala si vlasy a hřeben

vydával ve vlasech zvláštní zvuk. Vzpomněl jsem si na její pružné

tělo, které jsem najednou viděl, jak létá na hrazdě.

"Čím jste?" povídám.

"Artistka," řekla a tahala hřeben v hustých vlasech a odkláněla

hlavu, "před válkou jsme měli 'Pestrou paletu vzdušných atrakcí'."

Posadil jsem se na kanape, pak jsem tiše hmatal po plátně.

Kanape bylo přetržené vejpůl. Vyvalená mořská tráva. A stanicí

projížděl náklaďák a z komínu chrstal jiskry. Viktoria stála v okně

a česala si ty jiskry z vlasů. Pak polní cestou proti zarudlému

obzoru byli vidět dva jezdci. Vstal jsem a poprvé v životě jsem

pocítil klid. "Děkuju," řekl jsem.

"Já taky," řekla a potom zvedla hubertus a vešla do dopravní

kanceláře a podívala se na hodiny. Oddychla si. Vsunula ruku pod

blůzičku a upravila si v podprsence prs. A vyšla na perón, kde stál

výpravčí Hubička rozkročený a díval se na nebe. Chvíli spolu

hovořili. Pak se vrátila a řekla:

"Und jetzt muss ich wirklich nach Kersko," zasmála se a vykročila

podle přednostovy zahrádky, pak lipovou alejí mizela mezi domky.

Když přijel pan přednosta na bílém koni, lehce seskočil a hodil

opratě štolbovi, který pobídl svého koně a klusal zpátky.

Přednosta kráčel rovnou pod holubník a volal: "Koťátka moje májový,

copak se tolik plašíte? Co vám kdo udělal? Děťátka moje okřídlený!

Pan přednosta se vám už vrátil! Hola! Hola!"

A potom vesele vešel do kanceláře dopravy, posadil se na obrácenou

židli a řekl:

"Pan kníže vás, Hubičko, dává pozdravovat. Baron Betmann Holweg

přinesl ty fotografie Zdeničky. Všichni šlechtici jsou nadšení a

chtějí vás vidět. Sám pan hrabě vám, Hubičko, vzkazuje, že vám

závidí, že on by na to nepřišel. Zve vás příští týden, Hubičko, na

zámek. Já jsem musel podat společnosti u tabule referát o tom, jak

to všecko bylo...

A zvedl se, telegraf volal naši stanici. ,

"Bahnhofsperre Dresden, Pirna, Bautzen..."

Pan přednosta vyšel na perón a vykřikl tím směrem kde se pořád

ozývalo dunění a byl barevný obzor: "Neměli jste se pouštět do války

s celým světem!"

Výpravčí Hubička rozsvítil cloněnou lampu na telegrafním stole,

rozevřel telegrafní zápisník těsně u hrany stolu a pak mi dal

znamení, že mi chce ukázat něco důležitého ve zprávách, ale já jsem

hned věděl, že to bude něco ale docela jinačího. Výpravčí byl

ustaraný, a když ukazoval tužkou do zpráv, špička se mu chvěla a

čárala po papíře jako kardiograf. Opatrně otevřel šuplík a já jsem

se musel dívat na poslední řádek, ale šilhal jsem do šuplíku. Kužel