Текст книги "Tanečni hodiny pro starši a pocročilé"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 4 (всего у книги 4 страниц)

obřad, a vidíte, slečno, ten kostelník přestal po tom incidentu

chválit církev a stal se z něj nejlepší sociální demokrát, dřív lidi

byli hrozně nervózní, když se někomu zdálo v noci, že se na něj

sypou z mísy vokurky, znamenalo to horoucí milování, nebo když jste

viděli ve snách rašpli, značilo to, že zásnuby tvůj dům obcházejí,

můj brácha se učil pekařem u Bendy, Valacha, že neslyšel, optal se,

co? a dostal ji, až omdlel, a když se probral, řekl mu Benda, u nás

se říká: prosím? ale potom se dostal na šikmou dráhu, zdědil po

matce jmění a tak chlastal, až někde zmrzl, to samý neštěstí, jako

když dítěti dáte do ruky nůž, náš farář měl malér, že přistihl

jednoho kluka, jak hobloval u kostela v noci jednu holku, nejdřív

se lekl, že to je kaplan, ale i tak musel potom podat zprávu a

přišli k nám misionáři, protože se zhoršily mravy v kraji, přišli

čtyři fotbalisti, tak vypadali ty čtyři misionáři, měli kaftany

přepásaný provazem a nakonec tak napravovali mravy, že museli

zakročit četníci, protože sociální demokráti dávali pobuřující

otázky, ohledně vývoje člověka z vopice, pak se pohádali, z čeho je

slepice? no z vejcete! a z čeho je vejce? no ze slepice, tak na sebe

křičeli dvě hodiny volnomyšlenkáři s těma misionářema, až z

posledních sil řvali, a z čeho je to první vejce? a volnomyšlenkáři

řvali, z přírody, a misionáři zase, že to udělal Bůh, tak si

naplácali držky a zakročili četníci, protože baby pro ně běžely, že

tam neznabozi urážejí boží syny, a pak baby začaly házet po

volnomyšlenkářích kamením a trefily dva četníky, protože Bůh se

přeci nedá zavřít do škatulky, teď jsem si vzpomněl! pluh na vorání

ve snách vídati, znamená svatbu! a škrtati sirky zase zamilovanost!

to je podle spisku páně Batisty, dvacetiletá krasavice dává

mužskýmu, pokud není zrůda, rajskej pocit, tu elektriku, kdežto

dědkovi je taková platná jak mrtvýmu zimník, náš major seděl na

hřebcovi a přehlížel tu nejkrásnější armádu světa a kouká, chlap

mantl samá krev, hned ho vytáhl z tuku a dořval zupáka, že má

doprasené vojsko, to bylo divný, že za Rakouska baroni měli v

maštalích pro koně zrcadla, kdežto kočí a děvečky spávali na půdách,

deputátníci bydlili někde hůř než dobytek, ale zase lidi víc

zpívali, aby si zpěvem ulevili, kdežto dneska při práci se už ani

nezpívá, Římskej byl můj kamarád, ten pomlátil všecko, hned si půl

hospody posmrkalo perka, na execíráku velel poručík, Hab acht! a

Římskej se zavrtěl a poručík přiletěl a dal mu boxlíka do břicha,

a Římskýho chvíle nadešla a bafl poručíkovi tu šavli a zlomil ju

přes koleno a lískl poručíka a jednou ranou ho skolil k zemi, šarže

se rozutekly, ale vojáci měli radost, kníže Lichtenštejn měl sto

panství, ale aby nemusel platit daně a nemusel mít své vojsko, tak

je spojil na devětadevadesát, ovšem měl tu smůlu, že mu doktoři

uřízli přirození a dali tam stříbrnou trubičku, tak vidíte, slečno,

boháč, ale na tuhle věc charabél, proto všecko si musíte podle

spisku páně Batisty prohlídnout, abyste nekupovaly zajíce v pytli,

to potom je trápení, dyž to začne falírovat, to máte, jeden může

třeba skočit na kobylu a nic se mu nestane, kdežto jinej při

sebevětší opatrnosti chytí nemoc, jindy zase jedna skáče ze žebříku,

aby potratila, ale nic, jiná zase dává takovej pozor a vysmrká se

trošku silněji a potratí, to je potom těžký, ty námluvy, šikovná

holka dá inzerát, že se hledá ryzí charakter, a já se třeba

přihlásím, ale ta holka pro jistotu si mě dá prohlídnout a vyptává

se po sousedství, není ten pán kurníček? a ještě píše do

detektivního ústavu Karlík, aby získala podrobné informace, jejda

jednou byl malér na cvičení, místo hypermanganu nějakej tachonýr

nalil do lahvičky pitralon a jeden přišel od holek a omejval se v

domnění tím hypermanganem, ale našpláchal si ten pitralon, a pak se

vyřítil a tak běžel kasárnama a řval jak náruční kráva, to samý se

stalo naší babičce s mazáním, který ale doktor udělal jako pití,

bylo to hnědý a bylo to u zrcadla, ale naše doga měla bolavou nohu

a tak dostala taky hnědý mazání a obě flašky byly stejný a babička

si omylem nalila to pití pro dogu, blaženě se usmívala, protože to

její bylo z maliní, a potom když to polkla, tak jsme ji museli

zdvihat, a letět pro doktora a potom pro faráře, jedna krasavice mě

požádala diskrétně, abych jí odnesl moč k doktorovi, ale doktor mě

dořval, že to si vona musí přijít sama, mě lidi někdy měli hrozně

rádi, takže mi říkali, nechoďte ještě pryč, co byste tady dělal!

nebo mě všude zvali na posvícení, jen přijděte, ať si máme do čeho

praštit! to mi říkali v legraci, já držel jednu krasavici za ruku

a dívali jsme se spolu z mostu do vlnek a na braunový nebe a já jsem

jí vykládal o tom, jak v našem městečku je dvaatřicet hospod a ve

dvaceti vosmi jsou slečny, jak celý město šílí po divadle, že je

celkem pět divadel, nejlepší kousky ale hráli v Katolickým domě, kde

byl kočovský spolek Přemysl, největší úspěch měla mexická hra El

Tygro, hlavní úlohu hrál tenkrát čeledín Kopecký, kterej ale před

premiérou, když nakládal posekanej jetel, tak se ztrhl, natahovali

ho na žebřík, museli ho těsně před představením našlapat, bylo to

potom krásný, ale jen ten čeledín při vyznávání lásky poklekl, tak

už nemoh vstát, ale zato zpíval El Tygra s ohromným citem a navíc

se mu rozepl poklopec, no něco z čeho baby šílely celej tejden, v

Národním domě, tam zase hráli klempíři a zámečníci nejradši hry ze

šlechtických kruhů, Vějíř Lady Wantochové, nebo Winterové, toho

lorda hrál jeden malíř písma, ale zase jak poklekl, tak se mu

vytáhly kalhoty od fraku a byly vidět ty podlíkačky na šňůrky, když

se pak děkoval, tak ho zase vzala opona tím olůvkem do hlavy, že

zůstal ležet, a baby šílely, myslely, že to patří do hry, v Hálku

zase když hráli Perly panny Serafinky, tak po přestávce se režisér

díval dírkou v oponě, jestli už jsou lidi na místech, a zvedl ruku,

ale oponář, že byl kojenej zpěněným mlíkem, tak vytáhl oponu i s

režisérem a ten režisér pak z tý vejšky spadl do hudby a lidi si

libovali, to má pěknej začátek, jindy zase hráli Radúze a Mahulenu,

a ten kousek začíná ve tmě, a ten oponář zničehonic vytáhl tu oponu

a Radúz myslel, že je opona ještě dole, tak se ptal, Mahuleno, kde

jsi? a Mahulena z větví odpověděla, v prdeli, a lidi zase se

radovali, že to bude něco pikantního, ze života, ale ten oponář,

když viděl, co natropil, vzal za provaz a ten se přetrhl a opona

sletěla a přiskřípla Radúzovi hlavu a ten oponář rozsvítil v sále

a vystrčil hlavu z opony a křičel, von se přetrh provaz, no ohromný

úspěch měla tahle Mahulena, největší ale úspěch měl Sen noci

svatojánský, jak to hráli v Katolickým domě, hráli jen členové

Přemysla, tak všichni se nechali voholit, ta, co hrála tu vílu, tak

dostala ischias, protože se to hrálo v zimě, ty rusálky když

poskakovaly, počítaly si a svítily si baterkama, ale pak ten, co

hrál s tou oslí hlavou, spadl do propadliště a křičel, jó, jód! a

lidi tleskali na otevřený scéně, jeden fenrich, chlap jak Bauer, ten

co zvedl hravě krávu a porazil Frištenskýho, ten fenrich mi povídá

na execíráku, abych s ním zacházel jako s nepřítelem, to jsme

cvičili parade rechts! a parade links! ten souboj na bodáky s

nepřítelem, a tak jsme se postavili a najednou já zničehonic hop ho!

a rovnou bodákem, na jehož konci byla bakule, tím bodákem fenrichovi

do brady, a ten udělal kotrmelec a už ho Bosňáci křísili a na mě

řvali poručíci, vždyť bys ho byl zabil! a já povídám, sám mi říkal,

abych s ním zacházel jak s nepřítelem, ale poručíci na mě, že jsem

měl nejdřív udělat parade rechts a parade links a potom teprve

einfacher štos! a já povídám, kdepák, s nepřítelem já budu dělat

parade rechts a parade links... to já einfacher štos hned! a byl

jsem vítěz, to jedna u nás se jmenovala Kača Rypová, obryně a

ohromná tanečnice a specialistka na pivo, každýmu vychlastala při

zábavě pivo, jeden tachonýr jí tam nalil rtuť, a když to vypila,

vzal ji do tance, no to byla hrůza, ale její dcera byla divně

založená, mívala s tím svým mužem poměr na podlaze a děti jejich se

na to dívaly, já jsem to viděl taky, protože mě k nim poslal

stavitel, tak jsem se díval oknem, mně se nejvíc ale líbilo nebe

mohamedánů, v každým patře krasavice, takže mohamedán se má na co

těšit, zatímco katolík aby se zbláznil, protože když se dostane do

svýho nebe, tak pořád jen jako by se koukal do slunce, ježíšmarjá,

řekl básník Bondy, když mu jedno dítě vypadlo z kočárku, jak jsme

vyjeli z hospody, Ježíši, jak to, že někdo kupuje kilo vepřovýho za

padesát halířů, kdežto já platím krajíček chleba za pět stováků?

vyjíždím ze Steinbruku, osobní vlak nejel, tak mě výpravčí strčil

do rychlíku a hned se mě ujala konduktérka, fešanda jak slečna

Sýkorová, a hned mě dala do první třídy, jinýho by hnala a dala mu

zastrkovadlem po nose, ale mně nabídla egyptku, a teď se sem hrne

nějakej bratránek, zarostlej jak plecháč a s fajfkou a ta

konduktérka, marš! vždyť, chlape, máte třetí třídu! a vyhnala ho,

povídám, ale já mám třetí třídu taky, ale ona mě drbala kolenem a

šeptala mi do ucha, jak dojedeme do Vídně, tak spolu půjdeme na

flámeček, to víte, ženský jsou dotěrný, přebornice na to bejvaly

Polky, jedna si mně sedla na postel v lazaretu a obrarzt na ni řval,

sviňa, prasica! křestním jménem byla Jadwiga, mužský měla radši než

jídlo, četníci, když jsem bavil hospodu, odkládali kvéry a pásy a

řekli mi, pane, vy máte kouzlo jak sňatkovej podvodník, já jsem jim

ale vytáhl bajonet a špičatil jsem si jím tužku pro kelnerku, jak

to dělal Chaplin, když jsem obešel všecky hospody, vracel jsem se,

ale nikdo mi v pivováře nic nesměl říct, to jsem jak sokol přeskočil

zídku a šel jsem nazpátek, jednou přišli handlíři a poroučeli víno

a likéry a jeden voják si stoupl na piliár a dělal živý obrazy,

pověsil si na přirození putýnku s vodou, no virtuos hadr, a baby

dodneška se vo to hádají, jeden mi poručil viržinko a mně potom bylo

špatně a svalil jsem se a policajti mě přivezli do pivováru jak

linoleum na káře, Konůpek, ten mašinistá co hrál na heligon, to je

takovej nástroj, co má mundštuk jak nočník a do toho se hrcá, tak

ten Konůpek říkal, že vážná hudba je namáhavá, že mívá od toho

heligonu hrtan jak bejk, a že jeho dědeček, jak jel z posvícení, kde

hrál na heligon, tak jak vyjel z lesa, tak vítr obrátil ten heligon

na řemeni a dědeček se uškrtil, to zlatník Bukovský chtěl vědět, co

dělá jeho dcera se svým snoubencem, když není doma? tak šel na oko

do biografu, ale jináč si vlezl pod kanape a pak slyšel, jak jeho

dcera přišla s chlapem, viděl jeho holinky, a pak si sedli na kanape

a to se prohnulo a péra se položily zlatníku Bukovskému na břicho,

a potom viděl, jak padají dolů nějaký šaty a spodní prádlo a pak se

vymrskly holinky, ale dál už zlatník neviděl, protože se mu zapíchlo

péro z kanape do krku a on řval, ale nebylo ho slyšet, protože jeho

dcera i ten snoubenec křičeli taky, až pak odvalili kanape a

vyvlíkli to péro z krku zlatníka Bukovskýho, protože chtěl

poodhrnout roušku evropský renesance, básník Bondy když zase přijel

s kočárkem, ve kterém byly ty jeho dvě děti, svěřil se mi, že teďka

píše básničky jedině na záchodě, kde sedí a na kolenou má vál na

nudle a na něm sešitek, ale i teď ty děti chodějí a bouchají mu na

dveře, z toho by se svalil i Goethe, kterej byl zvyklej na ledacos,

tak jsem, slečno, seděl na hylzně od hasicího přístroje značky

Minimax, šest slečen se slunilo a poslouchaly, co jsem jim vykládal,

pan děkan stál na konvi a ruce měl přes plot a díval se na mě jak

na zjevení, ale já jsem byl pouze sečetlej Světozorem a Havlíčkem

a spiskem páně Batisty o pohlavní zdravovědě...

Slunce zapadalo a slečna Kamila stála na žebříku, jedla třešně a

usmívala se dolů na starce, který jí každý den přináší růže, které

natrhal v cizích zahradách, který jí slibuje, jak poletí spolu

aeroplánem do Vídně a Budapešti, aby jí ukázal všecka ta místa, kde

býval za Rakouska, jak pojedou spolu rychlíkem do Prostějova se

podívat na tu ohromnou černou hrobku dvorního dodavatele Weinlicha,

u kterého pracoval, jak si autem zajedou podívat se do Kokon kde jí

ukáže rodný domek slavného Římského, který se nebál ničeho na světě

a tak se vboural do království božího, dívala se a usmívala se na

starce, s kterým má jeho rodina trápení, že se nemeje, takže aby se

trošku opláchl, jakmile začne pršet, honem mu dávají baňku a

posílají ho na druhý konec města pro mlíko, který už nerozlišuje čas

a chodí spat oblečen, který i teď v tom horku nosí troje kalhoty a

ještě vespod tepláky, docela dole roztřepané, takže vypadá jako ti

rousnatí bublaví holubi, který nosí zablácené střevíce, do kterých

oblíká vždy jednu ponožku tak šikovně na druhou, že díry jsou

vykryty, o kterém jeho rodina říká, že býval hrozně nesmělý, dokonce

plachý, jeden čas samý břed, z kterého si ženské jen dělaly legraci,

který ale k ní je tak plný ušlechtilých citů a tak dvorný společník,

že tak jak stála na žebříku v zapadajícím slunci a za ní se leskla

řeka, po které ženská v červeném šátku vezla na pramici kupu sena,

že slečna si najednou přikývla té dobré myšlence, která ji z kraje

ohromila, a sestupovala dolů, jednu nohu kladla na příčku po druhé,

až v šortkách stála u šesti košů třešní, které za odpoledne

natrhali, kráčela k boudě, vzala kbelík, odsunula víko u studně a

na háku vytáhla plný kbelík čerstvé vody, pak zdvihla ruce, vytáhla

blůzičku potřísněnou šťávou třešní, uvolnila knoflík u šortek a

blůzička šla nahoru a kalhoty dolů, zavrtěla se a vystoupila ze šatů

a tak nahá šla a na mýtince obklopena štěpnicí se celá umývala, a

stařec, který celé odpoledne vykládal, teď seděl docela zasažen,

ohnuté koleno svíral v sepjatých dlaních a díval se mimo ni,

strnulý, zbystřelý a taktní, zatímco ona jej obdarovávala tak, jak

jen žena muže obdarovat mohla, za soumraku se umývala pro nadšené

oči...