Текст книги "Tanečni hodiny pro starši a pocročilé"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 4 страниц)

přinesla vepřovou se zelím? a už primař, obr a sama zlost, hmatl

babu a nakopl ju a dořval vrátnýho, jak se tam ta baba mohla dostat,

když on se má za chvíli plantat v mý krvi a štepovat mi pruh? co to

je za radost, když vyjdete ze špitálu a tak pěkně se rozhlížíte,

jako v tý písničce, Krásný vzhled je na ten boží svět, lalala,

Bernádek, ten kovář, ten vypil hravě čtvrtku piva, když mu pak kůň

nechtěl stát a vzpouzel se, Bernádek ho povalil a okoval ho vleže,

no a taky dostal zápal plic a podbřišnice se mu přilepila a byl hin,

já jedinej jsem obstál, krásná sestřička mi nosila bažanta a ptala

se mě, proč jsem se neženil, proč nechávám tak krásný tělíčko ležet

ladem? a já jsem už místo odpovědi lezl s postele a chtěl jsem ji

učit tanci, a už mě kurtovali, protože po takový operaci musíte

ležet jak lazar, jedna panička, obryně a přitom i krasavice, se

koupala a volala, pojďte si pro hubičku! a já jsem vlezl za ní do

Labe i v šatech a vody až po krk a hubičku jsem dostal a zase jsem

byl vítěz, i když jsem si musel na břehu sušit nejen šaty, ale i

vejplatu, kterou jsem dostal v desetikorunách, stál jsem na břehu

v podvlíkačkách, celý město bylo na nohou, ženský chvátaly k řece

a viděly mě tam, jak Montgomeryho, toho vítěze od Tobruku,

volnomyšlenkáři vytýkali církvi, že Kristus, když byl Bůh, proč

obcoval s padlou ženou? povídám, to se nedá nic dělat, krasavici se

neubráním ani já, natož Kristus Pán, tehdejšího času krasavec jak

Conar Tolnes, vždyť mu bylo třicet let, a vidíte, ta Maří Magdalena,

i když to byla zaměstnáním štětka z baru, přeci jen se dopracovala

ke svatosti a získala oblibu v nebesích a nezradila Krista a vlasama

mu utírala krev, a on chudinka visel na kříži, protože hlásal

sociální pokrok a že všichni lidi jsou si rovni, a jeho maminka se

hroutila v slzách a Maří Magdalena ho konejšila, a já se ptám, kde

jsou všecky ty krasavice tehdejšího času? umřely a nic po nich

nezvostalo, ale Mařenka Magdalena bude dojímat básnický srdíčka

porád, takovej úděl krasavce, kterej se vyučil tesařině, uměl řezat

trámy a prkna a najednou toho nechal a šel učit lidi, že účinná

láska k bližnímu, to není kotrmelec se slečnou na kanapi, ale tomu,

kdo zrovna potřebuje, hned pomoct, farář mi dal za to, že jsem

ovládl katechismus, obraz Ježíše, jak drží kalich, to tenkrát bylo

za Rakouska moderní, to byly ty prověrky a kádrování, kdo to je Otec

a Syn a kdo Duch svatý? jeden farář se dostal až před soud, protože

sestry Ulmanovy nedovedly odpovědět, co to ta svatá Trojice vlastně

je? a farář je posadil holou zadnicí na rozpálený kamna, pak se ty

holky ani neprovdaly, nikdo s nima nechtěl nic mít, kor dyž

nevěděly, co to je svatá Trojice, von to nikdo stejně nevěděl, ale

musel dělat, že to ví, tak ty sestry pěstovaly slunečnice,

tehdejšího času bylo hrozně vražd a loupeží, na samotách na noc

zavírali okenice a připravovali sekyry a střelný zbraně, jeden

mlynář za tichý noci vidí ve světle měsíce, jak pilou kdosi nařezává

dveře, aby pak prostrčil ruku a otevřel si petlici, a mlynář jde

potichu se sekyrou, a když ta ruka se tam prostrčila, bimho! a usekl

tu ruku, pak četníci hledali, ale nikoho bez tý ruky nenašli, tak

farář nadával, protože tu ruku musel pochovat na hřbitově, musel

koupit malinkou rakvičku, panenkomarjá! voják stojí na stráži v

Olomouci a kouká, že něco hoří na hřbitově, tak tam seběhne, otevře

márnici a tam hrobník a kotel a z toho kotle čouhají lidský ruce a

nohy, a hoří sádlo, a už ho vedli četníci, že vykopával mrtvý a

vařil je prasatům, to potom prostějovští čepičáři zpívali písničku,

Tu jsou ty ručičky, ty nožičky tý paničky, nebo jsem s jednou

krasavicí zajel do tomašovských lesů, tam je hospůdka a naproti tý

hospůdce stojí v lese devět bílejch křížů, tam zase si jeden

tachonýr počkal na svatbu a ubil všecky svatebčany sekyrou, no

hrozný případy, proto já taky nemám děti, protože já nechci, aby

moje krev pokračovala dál, kde je ta záruka, že dítě by bylo po mně?

ženský mi nadávaly, no jo, ale kdo vám zatlačí voči! povídám, to

bejvalo za Rakouska, kdy lidi umírali doma, ale dneska jen začnete

trošku vadnout, už přijede sanitka a vodveze vás a umíráte za

plentou zase sám, příbuzný se dneska s vámi nemazlejí, kouzlo peněz

je to tam, nejlíp by bylo, kdyby lidi celýho světa se dohodli a dali

pokoj s děckama, jdete na vejlet a packáte jeden vo druhýho, aby se

zavedlo strhávání z platu, za jedno děcko padesát korun, za druhý

sto korun, za třetí tři sta korun, a za pět dětí strhnout z platu

polovičku a nařezat na náměstí, to ale určitej čas, až zase bysme

šli s krasavicema do lesa a mohli holdovat evropský renesanci, bez

obav, že moc lidí se na nás kouká, vždyť dneska líhají lidi na

rekreaci v lese tak vedle sebe, jak hroby na hřbitovech, jedna

panička mi svěřila psa, abych s ním šel na špacír, a já jsem radši

s tím psem šel ke slečnám do baru, potom toho psa ještě dva hosti

omylem počůrali, a potom když jsme se vrátili, tak ta panička

hladila toho psa a čuchala si k ruce a říkala, kde jste byli? ten

pes je cejtit jarem? psi jsou dobrý, ale na hlídání, jeden zlatník

měl buldoka, kterýho omylem zpráskal, a ten buldok si to pamatoval,

a jednou takhle se zlatník češe a ten pes skočil a zakousl se do

zlatnickýho tejla, a zlatník toho psa na krku, dovlekl se k psacímu

stolku, vytáhl revolver, ale jak střílel toho buldoka v zrcadle, tak

si to spletl a prostřelil si ucho, div nezastřelil sebe, až potom

toho psa skolil, hákem od plotny museli ty stisknutý zuby vypáčit,

jeden zase se díval do zrcadla a vystříhával si chloupky z nosu před

taneční zábavou, a prostřihl si nos, já ale všecko jsem stříhal,

jako když houslista hraje na housle, citem, ale kdybyste viděly

Přemyšláky, když šli k odvodu, vesnice dobře živená, samej pytlák,

ta krása, když je vedl starosta k odvodům, samý pentle a fábory a

pořezali všechny vesnice kolem dokola, zahnali Němce do pivováru a

starostovi na památku zarazili kudlu do tejla, to stačilo se jen

trošku špatně podívat a už vám zuby vyletěly zadkem, ale na parádu

to byl výkvět českýho národa, urostlí chlapi a sama zlost, měli

dvoje muziky a o posvícení, o hodech samý květinky a pentličky, celá

vesnice ověnčená a vyblejskaná, co chvíli si někdo nesl střeva v

kbelíku, to víte, za Rakouska hodně chlapů umřelo na pračky v

hospodě nebo cestou domů, nebo se voběsili, že měli moc dětí, ale

ti slavní Přemyšláci si mě vyčíhali, protože jsem chodil s holkou

od nich, ale já jsem se otočil a tasil revolver a prásk! a prásk!

a takhle jsem po nich střílel a chlapi jak obři se váleli po zemi,

a já zase stál jako vítěz, jak Tom Mix s kouřícím revolverem, nebo

ta voštara s Anežkou Hrůzovou, naši lidi si vymysleli, že to udělal

Hilzner a ještě jeden pitomec se přihlásil, že viděl toho Hilznera

stát v lese Březině, ten korunní svědek jednou rukou držel bicykl

a druhou močil, tak Hilzner dostal kriminál a židi museli z Polné

a lidi na ně zpívali písničku, Nekupujte u židů, cukr, kafe, mouku,

zabili nám Anežku, modrookou holku... no a vidíte, na smrtelným loži

se přiznal bratr Anežky, že to udělal von, skrz peníze, který

tenkrát vládly světem, jednou jde četník patrulí a zastaví se v

hospodě a dá si řízky, a že mu chutnaly, dal si repete, ale

hostinská nejde, tak jde ji hledat, a vona ve sklepě a tam na háku

visí její dcera, nahatá, a ta hostinská z ní řezala ty řízky,

panenkomarjá! a četník jí dal řetízky a vedl ji k soudu, tohle dřív

si lidi rádi vypravovali, když sami si dělali rádio, nebo televizi,

já ale nejradši jsem chodil městem, anglický šaty a lopón, ten

klobouk se skyvama, bylo to miloučký, dívat se do výkladních skříní,

taková drogerie v Olomouci, plno toaletních mýdel vonících lesníma

fialkama, glycerinová mýdla značky Lila Blanc a Violeta de Nice,

extra jemná mýdla značky Rosa de Shiraz, jednou mě přepadl za

Maria-Schnee-Kaserne dragoun a zvolal, peníze, anebo život! jinej

by se svalil, ale já jsem vytáhl brovnink a povídám, je-li ti život

milej, koukej mazat, nebo se zastřelím, to když jsem přijel na

čtrnáct dní k bráchovi na návštěvu a zvostal jsem tam třicet let,

tak mi dali mexikánku, tu pušku, abych hlídal řemeny za pivovárem,

a šel četník v noci a já jsem strhnul pušku a střílel, od mostu se

ty kulky odrážely a hvízdaly, protože já se budu vyptávat, kdo tam?

rakouskej voják musí střílet první, aby byl vítěz, jinde v drogerii

byly vyrovnaný vodičky na pěstování vlasů, vodičky značky Cyrano,

kde na vinetě vystupovala z jezera vodní rusalka a u pasu měla růže

a za sebou několik bludiček, nebo hvězdiček, no nádhera, jako ta

hudba Mozartova, to jednou jely tři švadlenky od Picků na lodičce

a my jsme v trenýrkách spravovali pivovarskou studnu a jedna

krasotinka na mě volala a já hned se vrhl do vody a podplaval jsem

jejich lodičku, to byla ta rakouská dvornost, to i obyčejný lidi se

chovali, jako by ten jejich život pořád filmovali, nebo

fotografovali, na Slovácku jsem pomáhal při pekařině rozvážet

pečivo, tam vjela vožralá svatba do kostela a dávala zavdat svatejm

slivovice z flaší a farář vletěl do kostela jak stíhačka a řval a

pral a kopal do svatby a nadával, bando po Tatarech, tak se chodí

do chrámu Páně, marš! svatba bude, až přijdete víc střízliví, nebo

míň vožralí! to já jsem se potom odebral na Hradisko, kde jsem

sladovničil, a vrátil jsem se domů v plný slávě, štráfkovaný šaty

a moderní klobouk poslední pařížský fazóny, hůlečku s bílým

knoflíkem, jinýho vodili ze světa šupem četníci a v šatech, jako

když ho kráva požvejká, ale já jsem přišel jak kinohvězda a přinesl

sto zlatek a zaplatil dluh a koupil krávu z Ponikve, kterou mi

zprostředkoval pantáta Tyátr, kterej ze starýho divadla udělal

hospodu a jeho panička pěstovala osumdesát koček, celej den jim lila

mlíko, v drogerii jsem viděl preparát značky Kaloderma, pak firma

Wolf a syn z Karlsruhe dodávala na Moravu to svoje želé a jemný

růžový pudr na pěstování pleti, na škatulce je zasněná ženská hlava

s rukou u spánku a omotaná lehkým závojem a s očima v dálce, tu

krávu z Ponikve nám každej záviděl, švejcaru, úplně bílou, exemplář,

kterej stál vosumdesát zlatejch, ale pak jsme ji prodali řezníkovi,

protože byla jalová, nejdál ale z naší rodiny to dotáhl strejda, na

vojně byl cuksfýra a uměl psát k pohledání, dostal zlatej kříž od

císaře, a nosil zlatý šňůry a piklhaubnu, chlap metr vosumdesát

vysokej, kterej za svobodna naházel hospodu do rybníka, jak Římskej,

kterej pocházel z Kokor, ale když se pak strejda voženil, byl

vážnej, vzal si dceru nadlesního a postavil si vilku na Valašsku a

pěstoval krocany a byl vrchní strážmistr, jedné krasavici jsem

koupil libový krém pro jemnou bílou pleť značky Steckenpferd, z

Radebeulu byla ta firma, potom Zdence od Havrdů jsem koupil

diskrétní a zaručený prostředek poctěný zlatou medailí, Sinulin,

ptala se mě, co bych za to chtěl? a já jsem řekl, že bych chtěl,

abysme šli na špacír, a ona byla stižena úžehem, a vona se zasmála

a povídá, pročpak? povídám, protože podle saniterácký příručky, když

je někdo stiženej úžehem, nejlepší je rozepnout blůzičku a omejvat

hruď vlažnou vodou, a ta Zdenka mi řekla, ty bejku, moc si

dovoluješ, tak ten svět je pořád krásnej, ne že by byl, ale jak já

ho vidím, tak jak ho viděl ve filmu Puškin, chudáka předčasně

trefili do hlavy a bylo po něm, z dírky od revolveru mu tekly

poslední básničky, už podle fotografie jsem soudil, že Puškin patřil

k evropský renesanci, měl pěkný baluseny, ty vousy, jak to nosil

nebožtík císař Franta a skladatel Strauss, to jdu podle vody a

Libuška jede na bicyklu a hned na mě útočí předním kolem, kdy jí

zase přinesu pušnu, jako kytku růží? a já jsem ji z ničeho nic

políbil, jak to dělával Hans Albers na parníku, a Libuška vykřikla,

kristepane! a já jsem se smál a povídám, ale já nejsem Kristus, jen

pán... a to ji rozesmálo a útočila na mě předním kolem a otevřela

mi tak cestu k dalšímu dobrodružství a já byl pánem situace, to v

drogerii jsem viděl řadu lahviček podporujících bujný vzrůst vlasů

značky Peru Tanin, na flaštičkách byly dvě dcerušky vynálezce s

vlasama až pod kotníky, ovšem Rakousko stálo ani ne tak na bujném

vzrůstu vlasů, jako na bujném poprsí, některý ho měly, že musely

nosit ruksak a v něm cihlu, aby neupadly dopředu, tak je to táhlo,

to bylo něco, ty ohromný vnady, od božího rána celý Rakousko na nic

jinýho nemyslelo než na poprsí, ženský si je vycpávaly a bylo to

neštěstí v rodině, když dcera neměla prsy jako půlku piva, teďka

zase to přichází do módy, zase jsou ženský jako za Rakouska po týhle

stránce, na spartakiádě jsem viděl obryně, naše dívky, jak se valily

v zástupech v televizi, v trenýrkách a tričkách, jak Marie Terezie

se nesly, mužský byli z tý podívaný, z toho defilé národa navečer

celý vyčerpaný, za noci jsem natrhal v cizí zahradě růže a přelezl

jsem plot a položil diskrétně ty růže Libušce na vokno, tak jako to

dělají Mexikáni a Španělé, banda, která nic jinýho nedělá, než jezdí

na koni a zpívá slečnám na kytáry, a druhej den na mě volala Libuška

skrz záclony, abych k ní přišel na návštěvu, to byla ta diplomacie

od mne, tak jsem potom byl svědkem, jak si vyzouvala střevíčky a

vysvlíkala punčošky, pak jak si lehla na otoman a ptala se,

jestlipak už po mně lezou mravenci? a házela sebou na kanapi a

voněla k těm růžím a vyplazovala na mě voči, pak sedla a párala

blůzičku, a když se řízla žiletkou, povídala, honem mi to zavažte,

než dostanu votravu krve, pak když jsem utahoval fáč, řekla, že vy

mě nemáte tak rád jak slečny z báru? těšil jsem ji hned rytířsky,

slečno, vy máte jinačí půvaby, jste šlank a máte pěkný nožky, a vona

vokřála a nesli jsme pak spolu prádlo na mandl a baby šílely

žárlivostí, no jo, nám by nepomohl, a já jsem Libušku poučoval

snářem Anny Novákové, válení prádla na mandlu že znamená, dopátráš

se tichých tajemství, a Libuška mi řekla, jaký dělá přípravy, aby

oslavila svoje jednadvacátý narozeniny, a dodala, že podle mých vočí

by se se mnou stejně bála jít k půlnoci na ostrov, tak jsem jí to

řekl, to vás Libuško všecko přejde, jste moc divoká, vy budete tak

dlouho dělat, až si vás vezme nějakej vdovec, to musejí být sakra

fígle, jeden jak četník aby byl, jedna panička mi radila, moc

nemluvte, ale za stmívání si nás odveďte do lesejčka, Vlasta od

Havrdů, ta, která uměla hrát na piáno a německy a postavila suchou

vrbu na piliáru a ty sukýnky jí takhle spadly, jako když ohrnete

makový květ, ta mi zase říkala, ty kluku, ty mě jedině dráždíš tím,

že vo mě moc nestojíš, Navrátilka, jak jsme spolu dělali excentrický

tance v Katolickým domě, ta mi šeptala do ucha, koukejte, jak celej

sál se po nás dívá, a já jsem chtěl přidat vložku, jak ji dělá

Fuksa-Košťálová, a zaletěli jsme pod stůl excentrickou silou,

Jarmilka se mnou chtěla dělat ve Slávii to, co viděla ve Velkým

Ziegfeldovi, ale nevydržela ten výpad do figury tanga a přeletěla

mi přes hlavu a zabořila si brejle do obočí, dodneska se může

pochlubit pěknou jizvou, nejradši jsem ale míval řečenou Vlastu od

Havrdů, byla do mě šíleně zamilovaná, tu jsem nosil lokálem na

ramenou a ona se mi smíchem počůrala a celá hospoda šílela tou

slavností, pak se někde zabila v autě s vojákama, ale Havrda mi

povídal tuhle, že to není pravda, naopak že je živá, až moc, že je

ale ošetřovatelkou, ta byla tak temperamentní, že byla náchylná na

klášter, já jsem si tehdejšího času koupil přimič nosu, na nos se

to dávalo, jako ženský ty natáčky, ten přimič se utahoval šroubkama,

podle toho, jakej jste chtěli nos, já jsem chtěl, jako měl Rudolf

Valentino, starej Švec, ten kterej držel gotýska u Havrdů, na

sklonku svýho věku šel kolem kostela a povídá, ještě jsem tam nebyl,

copak tam pořád dělají? a uviděl jednou tu slávu a zůstal tam jako

kostelník a litoval, škoda že jsem tohle nepoznal dřív, Vlasta

tenkrát vhodila prsten pod nohy sličnýho mlynáře, já jsem jí nikdy

nic nekoupil, jen sem tam jsem přinesl růži, a to ženský poráží,

hned všeho nechala a sedla si ke mně, ale já jsem dělal, že čtu

noviny, a Vlasta povídá, co tady sedíš jak hořká houba? a já jsem

ji přitiskl na piliár a číšník jí šel na pomoc a já jsem ho kopl,

že letěl jak kopací balón, a já jsem se sklonil jak vítěz a políbil

jsem ji a celá hospoda šílela, v drogeriích byl přístroj na parní

lázeň na obličej značky Pramen mládí, poctěno zlatou státní medailí,

v elegantním provedení, na víku krabice byla krásná hlavinka

paničky, jak má hlavu v takový kukani, do který vede poniklovaná

trubička z mosaznýho přístroje, a ta panička je v košilce zdobené

bruselskou krajkou, na který byl vyšitý nápis: Zůstanu mladá, jedna

krasavice mi pošeptala u gramofonu na Žofíně, půjdeme spolu na

rande, jen co se vydrbu a vezmu si čistý prádlo, hrozně ty potvory

žárlily a jednou mi chtěly dát do kafe jed, se starým Řepou jsme

tenkrát rozváželi volama pivo, ale ti voli si lehli u nádraží na

koleje a vechtr nemohl spustit šraňky a vlak musel zůstat stát a

mašinisti seskákali a konduktéři točili vocasama, ale volové leželi

a vlak měl deset minut zpoždění, vlakvedoucí stál před tím malérem

a vypočítával z hodinek minuty a výpravčí s tou plácačkou dával

volům znamení, ale volové dál žvejkali, až jeden mlíkař si vzpomněl,

že nejlepší je současně těm volům vstříknout vodu do ucha, a taky

jo, volové zvedli vocasy a zase tak trapovali a řezali zatáčky, že

jsme ztráceli půlky piva a ředitel nás dořval a tak se rozčílil, že

povídá, honem, tady máte bicykl a skočte mi pro egyptky, a já jsem

vzal bicykl a tlačil jsem ho k trafice, a když jsem přivezl pěšky

ty cigarety, ředitel nadával, kde jste byl tak dlouho? povídám, já

neumím jezdit na bicyklu, a už do pivovaru přicházela Zdenička,

nastrojená jak papež, a že by se mnou chtěla důvěrně mluvit, a šli

jsme na šalandu a sladovníci mysleli, že Zdenička je se mnou v jiným

stavu, ale já jsem jí chtěl jen ukázat ten vobraz nad postelí, jak

nějakej Otelo vraždí svou milenku, ale Zdenička dávala deku na vokna

a ředitel poručil, aby sladovníci přinesli žebřík, a lezl osobně se

dívat do šalandy v prvním patře, viděl jsem nad dekou jeho obličej,

za kterým byl na nebi mrak obroubenej zlatým světlem a uprostřed

černej jak komín, vypravoval jsem potom na kavalci Zdeničce o tom,

jak Kaluža a Halíř zatýkali Leciána, a jak potom Lecián stál na

popravišti a říkal katovi Wohlschlegrovi, dělej, máš studený ruce,

a Zdenička mi řekla, že manželství se mnou musí být ráj, ale já jsem

ji z toho zvolna vyváděl, řekl jsem, že nemám k manželství

dostatečně vyvinutý zločinecký sklony, když potom přijdou děti, to

že je malér, to i císař vyskakuje v noci z postele, takovej

skladatel Schumann vlezl z toho do studený vody a říkal ve filmu svý

ženě, lidi jsou loutky, to jsou ty inspirace, copak když už je

skladbička hotová, tak to se už může jít na kořaličku a na špacír,

Zdenička mi potom kladla na srdce, abych si lehl, že to spraví

stokoruna, ale já jsem řekl, že podle spisku páně Batisty je

nejlepší používat pannu, to že je ten rajskej pocit, když dva si

jsou vzdáleni na hubičku, to ani my vojáci jsme nebyli zvyklí lízt

za holkama voknem a násilnit je, tak nás to učil obrst Zawada, ten,

pod kterým padlo osm koní a šestatřicet maršbatalionů, tohle když

jsem vypravoval jedný paničce, tak se hihňala, to že se potom

nediví, že jsme se vojensky zhroutili na všech frontách, že jsme

byli degenerovaný vojsko, obrst Zawada měl s sebou vlčáka a dvě

baterie kanonů, byl silně obsazenej les a stromy stříkaly do povětří

jak sirky, ale obrst Zawada si prohlížel mapy a dával na ožehavý

místa kulomety, měl zlatej límec a na něm velikou hvězdu, pořád jsme

se museli učit, jak na nepřítele, obrst Zawada mě bral za bradu a

prohlížel, jestli jsem oholenej, pak prohlížel kvéry a ve tři hodiny

ráno už se podávalo kafe a v pět se šla ablézovat fronta, první

začal hornist a potom tambor a oficíři lítali, Zdenička čárala po

podlaze deštníčkem a přestalo pršet, ale ředitel si pořád clonil

voči a díval se, co tam vyvádíme, ale Zdenička mi řekla, abych

přišel večer, že mi ukáže štráfkovaný peřiny a nový gramofonový

desky, Stříbrný kapradí a charakteristický intermezzo Mlýn v Černém

lese, potom šla cestičkou ze sladovny a chlapům tekly klinty jak

bernardýnům, když viděli tu hříčku přírody vypolstrovanou pěkným

masíčkem, ředitel se díval za ní dalekohledem a já už jsem si hodil

přes rameno vidrovací lopatu a šel jsem zvidrovat mladíka a myslel

jsem na Smetanu, jakej to byl votrok a ne žádnej pán, nakonec když

umřel, tak v Jabkenicích mu do dvou kufrů jeho not balili buřty, to

je to, zpříjemnit národu volnej čas, tak jak to chtěl i Dvořák,

řeznickej tovaryš, ale národ zatím nejradši chlastá a dává si zahrát

Humoresku, Havlíčka vedli četníci, ta jeho žena Juliánka aby se

bejvala z toho zbláznila, srdce jí mohlo puknout žalem, Havlíček měl

tedy fršťák, sakra, ty jeho epigramy a epištoly, Bondy, básník,

přijel k mýmu synovci s kočárkem, ve kterým měl ty svoje dvě děti,

a vypili tři konve piva, a že zavírali, tak si přinesli pivo na noc

i do lavoru a vedli dál akademickou debatu, až z toho usnuli, a

synovec se probudí, že teče vodovod, ale rozsvítil a Bondy, chudák,

vyčurával ty dvě konve piva na koberec a svalil se a zase usnul, až

k ránu ho probudily ty jeho děti, a když se koukal, zničehonic začal

křičet, už to mám! a jásal a hopsal po tom počuraným koberci,

lidičky, křičel, nejen jdou s námi ti, kdo s námi nejdou, ale jdou

s námi i ti, kdo jdou proti nám, protože se nelze odpárat od epochy!

to máte, slečno, to je ta záliba básníků v chlastání a meditaci, a

když už je to k zoufání, roztrhnou se nebesa a myšlenka za ručičku

se vytáhne k světlu, a já jsem vidroval lopatou rozbouřenej slad,

nejdřív jsem ho musel zvorat volgemutem, to Sokrates a Kristus

nenapsali ani řádku, a podívejte se, podnes se jejich učení

uplatňuje, zatímco jiní, čím víc vydávají knih, tím víc jsou

neznámí, to je to spiknutí dějin, já jsem jednou soutěžil s mydlářem

ve skoku po hlavě z piliáru a byl jsem vítěz, ovšem na hlavě jsem

měl pěkný hrče a bakule a potom jsme zase dělali Slavný vjezd krále

Faruka, všecky krasavice z báru se toho zúčastnily, ač to zhuntoval

Olánek, ta potvora, kterej obchodoval se starým nábytkem a obrazama,

jednou vezl obraz a propíchl ho zrovna do voka Panenky Marie, a vzal

kapří voko a dal ho do toho obrazu a z druhý strany to přilepil

flastrem a prodal to Maďarům do dvora, který tu Panenku dali ke

kamnům, a jednou, když se modlili, tak vyběhli, že Panenka Maria nad

nima pláče, ale to prasklo to přilepený voko kapří, tak ta potvora,

Olánek, přivedl osla do Tunelu, kde mě krasavice vysvlíkly a oblíkly

zase do kombiné a na hlavu mi daly turban, a obličej mi namalovaly

emajlovejma barvama, a jezdili s tím voslem a se mnou po hospodách,

vyhodili nás s tím Slavným vjezdem krále Faruka akorát z Grandu, to

potom Olánek, ta potvora, dal čichnout tomu voslovi pepře a von mě

shodil, ale i tak jsem byl vítěz, jel jsem potom do zoologické

zahrady, to jsem měl krásný šaty, který jsem zdědil po jednom,

kterej měl tak křivý nohy, že musel mít kalhoty šitý na míru, ale

jináč mi to pasovalo jak Dolarový Venuši, a tak stojím v zahradě

před lví klecí a ten lev najednou sebou mrsknul a chvíst! a pulitr

čurání, jak brilantinu mi vchrstnul na vlasy a ještě stačil pokropit

dvě Slověny, tejden jsem se musel voňavkovat, takovej byl šípr,

krasavice v City baru pořád ke mně čuchaly a stříhaly ušima, jestli

jsem někde nebyl za jinejma? tenkrát nebyla televize a tak lidi si

všecko museli dělat sami, i rádio, taky lidi bydleli napresovaní,

taková postel u chudejch ani nevychladla, hodně si brávali šlófy,

jeden byl vrátnej v hotelu, ten vlezl do teplý postele po tom,

kterej zase dělal ve dne, jednou mě králíkáři pozvali, abych

předvedl pěvecký umění, tak o zábavě jsem zpíval Na břehu jezera

klokotá slavíček, ale to zhuntoval Olánek, navedl hudbu, aby hrála

něco jinačího, a teď nastal ten boj, já abych je přeřval Na břehu

jezerem a muzikanti aby mě přetrumfli Radostným mládím... a

králíkáři nadávali a pak po mně házeli tombolou, i řízek po mně

hodili, ale já jsem zůstal vítězem, takhle přebírám brambory u

bráchy, kam jsem přijel na čtrnáct dní, a ředitel povídá, copak ten

sladovníček tam leží ladem? a hned mi dal lopatu a já jsem předváděl

vysokou třídu sladování, jak mě to naučili v benešovským pivováře

Oliverius a Šarlinger, až ředitel byl z toho paf! a potom abych šel

shazovat vagón, povídá ředitel, umíte to? a já skočil a vzal jsem

pajsr a bim ho! do páky a uhlí se valilo a sypalo k nohám ředitele

a ten řval v uhlí po kolena, člověče, co to děláte? a já už jsem

fofroval uhelkou a byl jsem za tři hodiny hotovej a krasavice účetní

mi povídá, to jste sebou hodil, povídám, slečno, to je pro mě

maličkost, protože já mám školu Římskýho, siláka z Kokor, kterej

překopl při pračce slečně protézu a čtyři četníci umřeli z toho ve

špitále, to je ten talent, hned skočit nepřítelovi po žrádle a

rozdrtit mu vohryzek, nebo hned dát klíčem ostravskou mezi voči,

potom ředitel povídá, jako odměnu půjdeme včelařit, a vzal si kuklu

a rukavice, takový včely když se rojejí, to je voštara, ty včely

udělají takový bakule na stromě a musejí se ostříhat, to zase nechce

ten, kterýmu patřejí ty stromy, tak vznikají sousedský sváry,

ředitel povídá, sladovníčku, pojďte, já vás naučím s panem Haňkou,

jak se přenášejí ouly, a tak jsme se zasvěcovali do včelaření, ale

pan Haňka klopejtl a zvrátili jsme oul a už jsme letěli, ale nebylo

to nic platný, jak nás včely zblejskly, voči nevoči, pan Haňka

klečel a prosil ty včely, že má ženu a děti, ale ty včely mu daly

žahadlo i do přirození, že ho měl jako konev, já jsem mohl až třetí

den do baru, Bobinka když mě uviděla, hned mi hrála na gramofon,

Hřbitove, hřbitove, vzala mě pak nahoru, protože myslela, že ještě

moc nevidím, a vysvlíkla se do naha a chodila se džbánem pro vodu

a řekla mi, že bysme mohli začít s tím tréninkem na svatbu, jak to

dělal Hardy, potom se ale ozval na chodbě křik, to byl incident,

kterej měl kovář, a že byl ožralej, tak mu podstrčili místo

krasavice takovou starou rašpli, ale ten kovář si posvítil baterkou,

a když to viděl, tak vyběhl v podvlíkačkách na chodbu, lámal

zábradlí jak preclíky a křičel, kdo mi poslal sem tu larvu! je

vošklivá jak akademická malířka! a já jsem se začal hned voblíkat

taky, byl jsem citlivej zrovna tak jako ten kovář, to bylo něco

jinýho, když jednoho kamnáře zaškolovali na piliáru do tajů lásky,

ale on stejně byl na mozek hin, protože se dvakrát zakachlíčkoval

do kamen tak, že ho museli krompáčem vykopat a kamna musel stavět

znovu, měšťanský dcerky mi dodneska dávají růže a divějí se, kde

jsem ty vybraný způsoby pochytil? zato Olánek to pěkně vyvedl!

gratulovali jsme mu na náměstí k padesátinám a voptali se ho, tak

co zdravíčko, slouží, slouží? a Olánek vytáhl přirození, a že měl

deset piv, tak čůral až na reklamu Náchodských tkalcoven, až na tu

čárku nad á, a skrz ten oblouk šel pan notář a zdravil nás, to zase

dělali soutěž na Terase, kdo nejdál dočůrá? a Olánek se cejtil

vítězem, ale seděl tam takovej strejc, jak žebrák z Mariazell, a

povídá, jestli se může taky zúčastnit? a Olánek připustil s tou

podmínkou, že bude sázka o litrovou flašku francouzskýho koňáku, tak

dvě flašky stály na stole a po půlnoci vyšli před taras, a ten

strejc šel první a rozepnul se a to bylo haló! tam přes ulici je

domeček a ten strejc přečůral celej ten domek, bylo slyšet, jak to

pleská na druhý straně do Labíčka... a už Olánek odcházel a ten

strejc si odnášel ty dvě flašky koňáku, Vít, co hrával u námořnictva

na bubínek, řekl houslistovi Novákovi, zahrajeme mu Violetu! a už

celý město stoupalo na židle a já jsem potom dal k lepšímu sultánovu

svatbu, a Olánek, aby si napravil reputaci, tak dělal živý obrazy

a stál na stole a čůral po hostech, jedna panička mi potom řekla,

dobře vám tak, že s ním kamarádíte, ještě budete mít vopletačky se

soudem, v Národním domě zpíval Járinek Pospíšilů a hned se ptal

sálu, kdo tady umí zpívat? a ženský řvaly, ať tam jdu soutěžit já!

tak mi slavnej tenorista pomohl na pódium a řekl mi, sedněte si! a

já povídám, to nejde, a Járinek za velkého oživení v sále povídá,

a proč ne? povídám, protože mám lístek k stání! a baby šílely a

jásaly, že jsem získal náskok v konverzaci, a už klavír hrál tu moji

a já jsem zpíval Těžké je loučení, no to potom bylo haló, baby mohly

zbořit Národní dům, a o Járinkově zpěvu tvrdily, že je sice

rozvedenej, ale hlas má pořád jako slavíček, takže takový lidi, jako

je Jára Pospíšil, se ani nemají posílat do války, aby národ nebyl

ochuzenej, kdyby tam padl, a já jsem to uznal, protože za Rakouska

jsem nosil hejtmanovi Tonserovi šavli, dokonce jsem měl to štěstí,

že jsem viděl v autě vedle sebe von Manteufla a her von Rosenecka,

ty dva generály se zlatejma piklhaubnama, který vypadaly jako

nočníky, nahoře takový špičky, jak bejvaly věžičky na kredencích,

dokonce jsem byl při tom, jak Aufenberg a Dankl udělali první útok,

dva maršálkové s cvikrama, taky se mi poštěstilo, že jsem držel uzdu

Konrádu von Hetzendorfovi, jako jeho kobyle, starýmu chlapovi, ale

rovnýmu jako slečinka, jeho syn padl u Gorodenky v těch močálech,

ale měli sedět na prdeli a co měli co dělat jinde, ne? Konrád

Hetzendorf patřil do císařský rodiny, že byl arcivévoda, tak měl na

krku vovečku, jenomže císař ji měl hlavou nahoru, ale Konrád von

Hetzendorf hlavou dolů, to kolikrát se mně zdálo o vopicích a to

znamená podle snáře Anny Novákové velikou nemoc nebo milostné

štěstí, jindy zase jsem viděl v noci do hrudi zaražený nůž a to

znamená opětovanou lásku, při mši se náš farář takhle otáčí, a kde

je kostelník? proč mu neposluhuje a kazí bohoslužby, když nadešel

čas? ale kostelník si odskočil do hospody na gořalu, místo aby

nasypal ty tři lžičenky kadidla, aby farář mohl kadit po kostele,

to kadidlo je pryskyřice až odněkud z Afriky, myrha a aloe, a

kostelník se vrátil trošku nalíznutej fefrminckou, farář pokračoval

v bohoslužbách a povídá, kde jste byl? a vyndal kalich ze

svatostánku, a kostelník povídá, byl jsem se vyčůrat, a farář

postavil kalich a bim ho a kop ho! a křičel, to nevíte, kostelníčku,

že při službách božích jste můj pobočník? to se radši jde na

fefrmincku? a kopal ho a člaňkama mu dával štosy do nosu, pak vzal

kalich a sloužil mši zase dál a baby se divily, co to je za novej