Текст книги "Tanečni hodiny pro starši a pocročilé"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 1 (всего у книги 4 страниц)

TANEČNÍ HODINY PRO STARŠÍ A POKROČÍLÉ

Tak jako za vámi, slečno, tak jsem nejraději chodíval za krásnejma

slečnama ke kostelu, ne že bych holdoval církvi, ale tam vedle fary

byl takovej krámek a v tom obchůdku prodával nějakej Altman obnošený

šicí stroje, americký dvoupérový gramofony a hasicí přístroje značky

Minimax, a ten Altman jako vedlejší zaměstnání sháněl pro celej

okres krasavice do hospod a barů a ty slečny často spávaly u toho

Altmana v zadním pokojíčku, nebo když přišlo léto, tak si ty dámičky

postavily na zahradě stan a pan děkan se rád chodil procházet podle

plotu, to ty fešandy si tam daly gramofon a zpívaly a kouřily a v

plavkách se opalovaly, no něco nádhera, jak v nebi to tam vypadalo,

jak v ráji, proto pan děkan tak rád chodil podle plotu na revizi,

protože měl na kaplany smůlu, jeden kaplan mu ujel s jeho sestřenicí

do Kanady, druhej přestóupil do československý církve a oženil se,

a ten třetí přestoupil zákaz a přelezl plot ke krasavicím, který se

tam vopalovaly, a zamiloval se tak do jedný krasavice, že se z

nešťastný lásky zastřelil, revolver nebo brovnink, to je zbraň, na

kterou doplatí každej, my jako kluci jsme si ho vypůjčili a stříleli

jsme do plotu, jak Conar Tolnes, potom brácha ten brovnink

rozmontoval a už jsme to nedali dohromady, chtěli jsme se ze

zoufalství zastřelit, ale nemohli jsme ten brovnink dát dohromady,

to bylo naše štěstí, tak já jsem mohl kdykoliv přijít za slečinkama

ke kostelu, vždycky jsem přišel nastrojenej, štráfový kalhoty, jak

bankovní úředník, a posadil jsem se na hylznu od minimaxu, jak

diplomat, sluníčko svítilo a ty slečny ležely v plavkách na dekách,

jako nějakej spolek "Ctitelů slunce", bylo jich šest a ležely na

znaku s rukama pod vytupírovanejma hlavinkama a dívaly se schválně

do mračen, aby nechaly svoje tělíčka napospas mužskejm vočím, já,

že jsem byl citlivej jak Mozart a ctitel evropský renesance, koukal

jsem se jak krokodýl, jedním vokem do farní zahrady na pana děkana,

a druhým vokem na ty nožky přehozený přes kolena, pořád ty krasavice

houpaly kotníčkama a po mně lezli mravenci, komupak se to stane, aby

byl s tolika krasotinkama? to jedině císař nebo sultán, a tak jsem

těm kráskám vypravoval, jak jsem měl příjemnej sen, jak se mi zdálo,

že pekař sází do pece chleba a to je výhra na los, ale já los nemám,

ovšem pekařství jako takové ve snách viděti, to znamená noční

radovánky, ale co z radovánek? Havlíček a Kristus, ti se nikdy

nesmáli, ba naopak, spíš brečeli, protože když má bejt jeden

zástupce veliký myšlenky, tak nesmí dělat voloviny, Havlíček měl

diamantovej mozek, že i profesoři byli nad ním štajf, dávali mu

arcibiskupský křeslo, ale on radši spravedlnost, trošku kafe a

polívky a jen pracovat pro národ, aby se zmírnila negramotnost, to

jen zvrhlejm lidem se v noci zdá na ten způsob, v hnoji se váleti,

veselé časy ti nastávají, nebo noční hrnec v spánku viděti, pohodlná

budoucnost tě nemine, ovšem, milé slečny, to je právě ten monajz,

spolíhat sám na sebe a ne na rodiče, jak Manouch, kterýmu stačilo,

že jeho táta byl žalářníkem, a tak nic jinýho nedělal, než chlastal

a přicházel ke špatným zkušenostem, to jsou potom hádky, jak za

Rakouska, ten spor mezi sociálníma demokratama a volnomyšlenkářema

a klerikálama, jedni mysleli, že svět povstal z vopice, a druzí

zase, že bůh uplácal Adama z bláta a z jeho střeva udělal Evu, no

to ji mohl zrichtovat taky z bláta a přišlo to lacinějc, vždyť tohle

jsou všecko zmaty, tenkrát byl svět liduprázdnej jak hvězda, ale

lidi plantají jak mladý straky, a starají se, po čem nic, no to já

bych si mohl taky myslet na půvabnou dcerušku ministerskýho

předsedy, ale když to nemůže být, tak co? to to potom pěkně končí!

panenkomarjá! korunní princ byl pokaženej syfilisem a Večerová ho

práskla a ji zase zastřelil kočí, no to přeci uzná každá slečna, že

by byla zaživa pochovaná, kdyby ten její měl polámanej veřtat, to

já, když jsem sloužil u tý nejkrásnější armády světa, tak jsem

povídal štabarztovi, pane doktore, mě bolí na prsou, ale on mi řekl,

to mě taky, chlapče, takovejch kdybysme měli, jako jsi ty, sto

tisíc, tak porazíme celej svět! a dal mi jedničku a já jsem byl

vítěz a nesl jsem se jako za tři zelí, ale von na mě křičel, hej!

vy máte čas, tak pojedete s mojí paničkou na nádraží, a jeho paní

byla krasavice, ten samej systém jak Mařenka Zieglerová, obryně jak

Marie Terezie, nastrojená jak královna, a hned se mě ptala, ještě

jste svobodnej? a dávala mi pak dvacku od cesty, ale já jsem to

nevzal, to je ta rytířskost, Havlíček a Kristus by taky tu dvacku

nevzali, to víte, tenkrát jsme trpěli na reprezentaci, já jsem rád

nosíval cvikr a v kravatě připíchnutý vyznamenání, co dostal dědeček

mýho kamaráda ve skoku vysokým, za spolek Achilles v Brně, hlavně

jen když jste měli prachy, za prachy tenkrát všecko, i krásný

slečny, kdo byl hrbatej, nebo se na něj přivalilo stáří, tak za

peníze jste si mohli koupit krasavici, tak svět pořád jde vesmírem

a já, i když jsem přísahal císařům a prezidentům, pořád jsem vítěz,

pořád mám ty kouzelný ruce, jak operatér nebo doktor, švec má

vždycky jemný ruce a taky mi říkali profesionista, sám Baťa mi

poslal dekret, abych u něho dělal, abych mu postavil jeho firmu na

nohy, baronka Břízová, která k nám chodila pro mlíko, koukala po

mně, pak sklopila voči a povídá, nejste vy taky šlechtic? a byla to

nóbl dáma, ten samej ksichteček, jak mají kočičky na čokoládě, její

dcera si vzala krásnýho soudce Justa, toho, co dával syčákům a

vožralům vysoký tresty, Tónek Opletalů dal tomu soudci facku za to,

že ten mu dal třináct měsíců za to, že prořízl Říhovi při akademický

debatě chřtán, a tak Kristus, doktor všech národů, opora chudáků,

už tenkrát věděl, že člověk je náchylnej k lotrovinám a hned zase

k slzičkám, proto taky měl tu sílu a za všecky vzal ten trám na

hřbet a zbitej a samá krev nesl to dva kilometry na Golgotu, faráři

podnes jsou z toho diví, nejradši dětem vykládají o svatý Trojici,

že otec je vlastním synem a syn je svým otcem a dopisujou si pomocí

holubice, no zmaty, až vám z toho vrzá v mozku, jako by faráři toho

měli málo, co slyšejí při zpovědích, ty maléry s nemanželskejma

synama a nevlastníma otcema, tohle ale lidi nemají rádi, protože

Kristus chtě tu lásku k bližnímu, tu disciplínu, ne tu lásku na

kanapi jak si to některý tutani pletou, blázni, který jsou na mozek

charabél, to já se můžu pochlubit, já, kterej jsem míval na paměti

Havlíčka a v ševcovině jsem býval inžený rem lidských nohou, botičky

hezky anštychovat bílou dratvičkou a hřebíky nesmějí píchat do paty,

já, kterej jsem používal lepidlo značka Elbet a Gumidrabant ze

sloních kopyt, ale idioti a vožralci vládnou světským míněním, jen

ať to dokážou jak nebožtík Masaryk, ještě v sedumdesáti postavit

stojku na koni, nebo jako ti mniši v Tibetu, který postavili

elektrárnu a svítějí si v klášteře na živoucího Buddhu, to malinký

děťátko, nebo pan profesor Einstein, co vynalezl ponorku s atomem,

nebo Rusáčci, co dělají zkoušky v letu s tryskovým pohonem kolem

světa a lítají tak rychle, že jen vzlítnou, už musejí brzdit, takže

jeden tachonýr řekl, že není daleká doba, že při takový cestě kolem

světa si bude ten tryskáč vidět na vlastní vocas, neebo že lidi

vstoupějí do takovýho ajroplánu a hned zase vystoupějí, tak rychle

se bude cestovat, že lepší bude sedět doma, hlavní ale pořád je, aby

člověk nebydlel ve chlívě, a nosil krasavicím kytičky, to náš farář

se nemohl vyčůrat a doktor Karafiát mu povídá, vždyť jsem vám to

říkal, jen planinu, a né maso a vínečko, jiná baba zase snědla po

porodu párek a doktor jí domlouval, nažrala jste se jablek, nebo co!

a pak manželovi vynadal, že šestinedělka nesmí párek ani vidět, a

dal manželovi krystýr, ale já když jsem chodil k doktorovi

Karafiátovi skrz tasemnici, hned mi dával dietu a nařídil mi, abych

si sedal do mlíka, jinej by mě vyhodil, ale doktor Karafiát mi

povídá, hned na vás vidím, že jste rozrušenej, a že tedy nejste pro

svátost manželskou, a co čert nechtěl, byl zrovna jarmark a na

náměstí jedna baba žrala jitrnici a vyběhl doktorův pes a uchramstl

tý bábě tu jitrnici i s pyskem, tak doktor musel babě koupit ještě

jednu jitrnici a přišít ten pysk, protože baba přišla s pláčem, to

tenkrát byli Lidi k ženám galantní, jeden profesor mi řekl,

nedovedli jsme si vážit Rakouska, nedovedli jsme si vážit

nevěstinců, to chlapi u nás bejvali z přebytku sil nervózní,

Gruléšek mlátil svoji ženu hamovníkama neboli kocourama, jak se

říkalo těm řetězům na stahování dříví na fůry, advokát Kir, ten co

zprostředkoval náš barák a postavil si vilu vedle soudu, vodotrysky,

palmy a mramorový sloup a na něm nahatou Evu, co měla pod nohama

celej svět a kolem sebe růžovej sad, tak ten advokát se zastřelil,

že jeho panička dala přednost chudýmu študentovi, jako v nějaký

operetě, to všecky bohatý paničky jsou plný romantiky, mně dávaly

takový návrhy, že jsem z toho dostal bředy, ovšem vám udělám ještě

botičky, vezmu si na voči ty zvětšovací skla, střevíčky forma KB,

falš genét, bílý futra a bílý branzole, čtverka šnyt a rysy

Derby-Pariser, jedny botičky s bílejma tálkama a absace lakovaný,

kramflíčky dva centimetry, niklovaný dírky a háčky celuloid, mosazný

štyftlíčky a mosazný šrouby, aby podrážky vydržely, pak vám každý

udělám do rezervy jedny botičky podzimní a jedny na zimu, dovnitř

podle libosti dáme červeného nebo žlutého beránka, pak jedny boty

do kopců a jedny boty docela jednoduchý na louku s červeným tálkem

a bílou vložkou, nebo ševro s obrubou takhle vysokou a se zeleným

lakem, to sjedu do Vídně k firmě Salamander, do toho střediska

obuvnického světa, který je na pět pater, sjedu tam pro Maitzen

laky, kytový a tak jemný jako obličej nějaký krasavice, středisko

obuvnického světa firma Salamander se salamandrem ve znaku, zatímco

firma Mercedes měla ve znaku opičku, na skle botičky, který vyrobily

kouzelný lidský ruce, každý poschodí ozářený jinačí barvou, hrabě

Zelikowski v zimě přiletěl na hřebcovi na execíráku jak stíhačka,

na vousech jíní, kůň hřívu taky samý jíní, hrabě známý svou

surovostí, jedna baba se mě ptala, kdepak slouží její syn? že mu

přinesla buchty! a zjevil se na hřebci hrabě Zelikowski a zařval,

negadaj s babami, z kurvy synu! a šlohl mě rajtpajčem a cválal přes

babu na hřebcovi ve dvacetistupňovým mrazu, to já jsem stál post,

bylo mi jedenadvacet let, energie, že by Praha mohla na ni tejden

svítit, ještě dneska jsem plnej čertů, když vidím tu záruku blaha

manželského, to urostlé ženské tělo, tenkrát mně nakulmovali sokoli

vlasy, půjčili mi sokolský šaty, luka plný sokolů, na stromech vlály

vlajky a mně to padlo jako prezidentovi, řada šimlů a za nima řada

červenejch koňů, dvě krasavice si kvůli mně roztrhaly jedna druhý

blůzičky, ale já jsem byl sečetlej spiskem páně Batisty, že člověk,

kterýmu není nic svatý, ten snadno zhřeší a jedny ženský že trpějí

na lásku a druhý na peníze, jiný zase na obojí, některý jsou zase

na prostopášnosti, anobrž libůstky, jiný zase na umělce, ovšem

manželství, to má bejt tak, jak si to přeje mistr Jan Hus, dívko,

nepodávej nohu dřív mládenci, dokavád nepoznáš, kdo je to zač, a

nejlepší je dbáti základu svěřených slov, proto Indové mají v

kostele bejka a klanějí se mu, ta Sibyla, ta co prorokovala smrt

Krista Pána, ta zaváhala jít přes lávku přes Jordán a poklonila se

tomu cedrovýmu dřevu a její kamarádky se jí ptaly, proč nejde dál?

ale ona odpověděla, že jednou z tý lávky bude kříž, tak šla raději

přes tu vodu bosa, sukničky v hrsti a do tý lávky byl

zaškatulkovanej už ten kříž, a Sibyla věděla, že přijde Kristus a

bude učit lidi, že si jsou bratři, taková to byla mudrcka, ten samej

systém jak svatej Václav, co tak rád pěstoval víno, a jezdil na

šimlovi v bílý košilce a rozdával chudákům peníze, jak nějakej

sociální ústav, Číňani, ti zase věřejí bohu síly a lásky, proto ten

jejich bůh má v nose pozlacenej kruh a hubu jak žralok, taková je

to bubřina pozlacená, až obchází hrůza, zato černoši jsou spíš

básníci, ti věřejí, kde co sežrat, a řvou a skákají a ten jejich

král sedí nahatej na trůně a má v ruce vidle a jejich královna má

na sobě jen takovej cafr, aby jí mouchy nesedaly na biograf, a když

jim někdo umře, tak jednu půlku pochovají a tu druhou spapají, takže

pan cestovatel Holub jim radši ujížděl na bicyklu a národové Ohňové

země a Butakutové a Arabeli a Matabeli za ním utíkali, a ač měli

dobré plíce, přeci ho nedohonili, jen křičeli za panem cestovatelem,

muž na hadu! a cyklisti to hnali do Varšavy a vyhrál to Krula,

dvaadvacet let, zrovna tak bylo i mně, když jsem stál v Prostějově

před firmou Weinlich, dvorní dodavatel, kterej měl nad vchodem

vorla, židák, zlatej cvikr a nastrojenej a navoněnej a nesl knihu

a kouřil kubo, jako když přijdete na univerzitu, ti dva jeho

zástupci, Fogl a Vertsberger, oba taky navoněný jak akademisti, a

já jsem před nimi stál jak před porotou, jedny boty v ruce na ukázku

a Weinlich povídá, ty boty jste dělal sám? a kolik tuctů mi jich

uděláte za tejden? a já řekl, že dva tucty, tak mi honem

gratulovali, honem mi dali bergštajg ševro a boks a povídali, honem,

ať nepřijdete pozdě na vlak, a já jsem odcházel jak Montgomery, ten

skromnej vítěz od Tobruku, ta ohromná čest dělat u dvorního

dodavatele, to je to samý, jako dneska pracovat s majitelem Řádu

práce, dvorní dodavatel měl medaile a na štítě rozepnutýho vorla,

Kafka a Dvořák šili císařovi šaty a boty a arcivévodům taky, na

uzeniny byl specialista Vymětal a Popelka, samý šunky ve výkladu

mezi smrčkama a asparátem, jeden můj kamarád byl kapacita na fraky,

pozval jsem jeho bratra k nám, aby okřál v přírodě, ale on se tak

ožral slivovicí, že jsme ho obkládali do tvarohu, aby neumřel, tak

ten dělal u dvorního dodavatele Kafky, zelený kalhoty a zlatý

medaile měl ve znaku, tam si dal šít generál von Wucherer bledě

modrej kabát na Boží tělo, ale ten zlatej límec mu nepasoval, tak

přišla jeho panička, generálka, hovado j ak Marie Terezie, ale

starej Kafka, nervózní jak skladatel, už ji rafl a metl s ní po

forhauze a křičel, když to pasovalo tisícům, tak to muselo pasovat

tomu vašemu freiherovi, tak vidíte, proto si často vyjdu na hřbitov

a mladíci, místo aby pracovali, tak dřímou pod pomníčkem a já tady

v sedumdesáti letech s vámi skotačím jak císař se Šratovou, a ještě

si troufám, že vám udělám červený lakýrky, jako jsem udělal sestře

doktora Karafiáta, která byla krasavice, ale měla skleněný voko, je

to nepříjemný, protože nevíte, co s tím vokem vyvede, jeden čepičář

z Prostějova mi řekl, byl s takovou v biogr fu, vona kejchla a to

voko jí zaletělo a o přestávce museli ho hledat pod křeslama, a když

ho našla, tak ho opucovala, zvedla víčko, a lup ho! a zamrkala a

bylo to, protože ševcovina, to máte to samý jako pekařina, co se

učil můj brácha Adolf, to je umění sázet do pece jemně pečivo, tak

něžně lopatou, jako když hrajete piliár, při rohlíkác u tabule si

nesmíte slinit prsty, to kdyby viděl kontrolor, tak hned je facka,

a když se jde pekař vyčůrat, tak se musí mejt, kdežto při ševcovině

se můžete rejpat třeba v nose, takovej řezník musí bejt taky

háklivej, u našeho cuku byl řezník Kocourek Miloslav, měl bolavej

prst a zafačovanej, ale jak mačkal prejt do jitrničky, tak ten fáč

do některý jitrnice vymačkal, ale že měl naději, že tu jitrničku s

fáčem dostane některý voják, tak se o ten fáč houby staral, ale jaký

překvapení, slečno! tu jitrničku dostal jeho štabarzt, a když

pojídal třetí, rozkrojí ji, a tam ten fáč! a hned se pozvracel a

toho Kocourka Miloslava poslal na frontu, ale ten řezník, místo aby

tam padl, tak naopak se vyznamenal a dostal řády za chrabrost, já

jsem taky jeden čas vozil svázaný kozy na tragači jednomu řezníkovi,

dvě kůzlátka podle mě hopsala a ta koza mi lízala ruce a tak jsem

seděl v poli na tragači a kůzlátka mi lízaly ruce a já jsem plakal,

protože depak já a řezník, já, ctitel evropský renesance, tak jsem

praštil se ševcovinou, máte pořád otlačenej žaludek a každou chvíli

div jsem se nepřeřízl knejpem, a vyučil jsem se sladovníkem a šel

jsem na vandr do Uher, ach, v Šoproni, tam je krásnej pivovár,

červená budova vyfukovaná bílým, zelený vokna jak v Tyrolích a

všecko vykachlíčkovaný, u každýho vokna železný žebříky, aby hasiči

v případu vohně mohli se šplhat nahoru a dolů, jak vopice v

Drážďanech, Budapest, ta nádhera, jedna ulice bílá a červený vokna,

jiná zase zelená a žlutý vokna, tak ulice modrý a zlatý a kropenatý,

i za války tam byl chleba bílej jako buchta, Horthy, ten admirál,

dal postřílet mariňáky, kterejm velel Matoušek, zavázali jim

chudákům voči, protože to byla vzpoura neboli mojteraj, na pivo,

slečno, musí bejt ječmen nezmoklej, a aby nevzrostl, musí se čistit

a nejdřív namočit do štoků v odražený vodě, pak dolů na humna a tam

se ječmen vidruje, přehazuje se dřevěnou lopatou nebo volgemutem,

pak se suší na hvozdě a oheň jde pod svini, potom ten slad padá do

bubnů a kartáčů a extra padá květ, to jsou ty klíčky, a extra padá

slad, tím květem se krmějí pěkně voli, j sou potom slady mnichovský

na černý piva a slady plzeňský na piva světlý, pak ve varně se slad

vaří kolik hodin, rozdrcený slad na tři rmutu, aby toho cukrštofu

bylo víc, a dá se tam chmel, aby pivo dostalo hořkost, a potom se

vypustí na štoky, odtud do spilky do kádí a dají se tam pivní

kvasnice, obyčejný pivo se kvasí měsíc, ležák tři měsíce, to mám

paměť, pravda? to má málokdo na světě, ležák se dokrapuje kroužkama,

to než se pivo stáčí do hektolitrů nebo tupláků, tak se sebere do

plecháče ta mutra, ty kvasnice a do každýho sudu se trošku nalije,

to potom má pivo jiskru, neboli granát, mnichovský piva ležejí třeba

půl roku, a když se poprvně naráží, tak na to se přijde podívat i

ochutnat sám prezident, jedna švadlenka, jménem Huláková, když jsem

ji poučoval o pohlavní zdravovědě a pak o umění, že nejdůležitější

je vyplňovat štěrbiny, to je udělat něco jinýho než bylo předtím,

tak ta švadlenka hned na mně chtěla, že půjdeme do lesíka vyplňovat

štěrbinu, ale já jí řekl, to že dokáže každej, ale udělat to, co

ještě není, to je vono, ženský hned jsou u přítomnosti, v restauraci

při zábavě si stěžoval hostinskej, že hosti mu z tácu umazávají

čárky, a byla tam se mnou jedna krasavice, která řekla, pánové, já

mám čárku a tu mi tak hned nikdo neumaže, ovšem ležáky jsou ve smůle

půl roku, slaďoučký portu z Pardubic má osumnáct stupňů, zrovna tak,

jako dneska nuselskej senátor, brněnskej drak má čtrnáct stupňů

zrovna tak jako bránickej speciál nebo budějovický krystal, ach,

slečno, ty opojný granáty, ty plzeňský pivečka, hořký, kardinály a

nasládlý piva u Fleků a Tomáše, to je právě ta voštara, že pokrok

je dohrej na to, aby lidi byli lidi, ale na chleba a máslo a pivo

je pokrok učiněnej mor, to se na tohle má jít s technikou sakra

pomalu, ve starejch pivovarech se vařilo pivo v mědi, topilo se pod

kotlem pařezama a ten plamen šel skrz tu měď a karamelizoval to

pivo, to mám paměť, to je radost, nebo i chleba se dělal z žita,

který leželo až do listopadu ve stodolách, to ještě všechno z těch

klásků přešlo do zrna, pak se teprv mlátilo, no to byl chleba, na

kilometr byl cejtit, když se pekl ten boží dárek, čím starší, tím

lepší, proto taky císař radši jezdil landaurem než autem, a radši

pil víno, taky umřel na záchodě, ale ten dovedl pěstovat evropskou

renesanci se Šratovou, stál jsem v Majdlinku jako post a viděl jsem

císaře, jak Šratová stála na žebříku a trhala špendlíky a císař jí

jako Goethe koukal pod sukně, když jí tak držel žebřík a dával

záchranu, nakonec to uznal i Batista, že záruka blaha manželskýho

jest urostlé tělo, císař rád nosil kajzrrok, vypadal ten kabát jako

úplně uzavřený frak, taková to byla nóbl rodina, ta rodina císařská,

ale maléry v rodině měla ty samý, jako mají ostatní rodiny, synáček,

korunní princ, si musil vzít belgickou princeznu Stefanii, ale pásl

po tělíčku Večerové, té krasavice s ohromným poprsím a vočima, no

a skončilo to hromadnou střelbou, to Dáša, ta lékárnice, která pořád

měla nedostatky v pohlavní zdravovědě, ta mi řekla, když jsem jí

vypravoval o tragédii v císařské rodině, jejda! to kdybysme byli

svoji, a vy jste mi chodil za jinou, tak bych vás zastřelila taky,

to mi řekla protože tragédie vládne světe a romanopisci mají pořád

o čem psát, jdu takhle podle trati a jede železničář na bicyklu a

seskočí a povídá mi, Jirko, po pravdě, byl včéra ten gól, nebo

nebyl? a já povídám, nebyl, a ten železničář jel dál na šlapce, než

přehodil nohu, volal a votáčel se, děkuju ti, pravda vítězí, jseš

charakter! to volal, poněvadž mě si hodně lidí pletlo s fotbalovejma

soudcema, nebo filmovejma hercema, i když jsem nikdy fotbál nehrál,

a když, tak jen z legrace, Mozart a Goethe, ti taky fotbál nehráli,

ani ne císař, ten radši jel honit kamzíky do Išlu, nosil ty kalhoty,

jak mají děti, kalhoty s padacím mostem, rád měl lidi a jedl

vepřovou, udělal za celou svou vládu jen jednu měnovou reformu a dal

oběsit Šlosarka a Hugo Šenka, a mojí mamince dal jako nadaci

pětadvacet zlatek, maminka když šlapala zelí, tak měla bílý ponožky,

to byly zrovna u nás manévry, který vedl císařův strejda Albrecht,

ten, co měl vyceněný zuby a byl ubytovanej s císařem u nějakýho

Koláře, kterýho potom císař za to ubytování povýšil do šlechtického

stavu, a ten baron Kolář pak postavil za to povýšení před svým

barákem pomník, a já jsem jel s matkou na pařezy, vojáci vedli koně

a jedli konzervy a my zatím nadělali dva tragače dříví a ještě jsme

jeli pro dva tragače trávy pro naši krávu, byla to škaredá patěna,

ale měla patnáct telat, celá ulice k nám chodila pro mlíko, a když

ta kráva umřela, celá ulice plakala, zůstalo ale po ní telátko,

vzali jsme ho do seknice a krmili ho z flašky, to vždycky ráno to

telátko přišlo a lézalo nás a brácha Adolf říkal, vono nás přišlo

orazírovat, když to tele vyrostlo v krávu, pantáta Zpurnej říkal,

že tak krásný zvíře ještě neviděl, jenže ta kráva nesměla vidět ani

vlak, nebo bicykl, tak jsme jí dávali klapky na voči, církev se

zlobila s českým národem tisíc let, aby ztlumila ty vášně, ale

kampak se kdo na národy hrabe, ty jdou spíš podle spisku páně

Batisty, o zárukách blaha manželského, že jak uvidí mužskej krásnou

ženskou, hned po něm lezou mravenci a hned takovej mužskej

přemejšlí, jak ji dostat do postele, jak říká básník Bondy, to je

ta touha převádět ženský z polohy vertikální do polohy horizontální,

a že on, ač básník, z tý horizontální polohy má teďka dvě děti,

který musí pořád s sebou vozit v kočárku, moje maminka ale byla

světice, vychovávala nás sama, tehdejšího času byla údernice na

pěstování řípy, zalejvala ji z potoka, když padlo sucho, a řípu měla

jak kbelíky, ovšem kampak se kdo hrabal na Hanáky, ty potvory

vycouvali z pole, když okopávali řípu, nenechali na poli ani cápotu,

takovej mistr vysokejch sklizní byl Mejtnej, bejval kaprálem u

hulánů, bradu jak Eliáš, zastrčený ty fousy v létě do poklopce, v

zimě tu bradu nosil jak šálu, dříč, kterej vydržel jedním tahem v

lese, jen se pomodlil a už to zase hnal s babama na pole a lítal tam

s kravama a baby povzbuzoval dobrým příkladem a bičem, z takovýho

by měl pan prezident i dneska radost, kdyby jich tak bylo dvě stě

tisíc, při hospodářství měl ještě hospodu, ale jeho žena, místo aby

nalejvala hostům, tak nalejvala sobě a tak on, že byl katolicky

vychovanej, tak ju bil a bil, až ju ubil, podle Starýho zákona,

ovšem krávy a koně měl vypucovaný, kufr peněz a knížky v záložně,

jedna baba jménem Šumplica, aby nemusela nosit vyvoraný brambory,

tak je zahrnovala bosou nohou, ale starej Mejtnej ju viděl a

pošlohal ju bičem, až omdlela, a večer spravoval škrpály a četl

vzdělávací knihu, než ale zasel, tak pšenici vypral v modrý skalici,

zabíjel rád prasata a do polívky dával koření až odněkud z Afriky,

javanská skořice je, slečno, lepší než cejlonská, skořice je tak

lahodná do svařenýho vína a na povidlový taštičky, za Rakouska ale

byli lidi taky hrozně zavostalý, jeden tutan kopal na poli motykou

a ukopl si palec, protože myslel, že to je ponrava, učitel Látal

mlátil a pral žákům hlavou do tabule, že kluci špatně ovládali

měřické tvaroznalství, farář Zbořil, ten zase rafal kluky za krk a

třepal s nima jak s králíkama, žé nedovedli pochopit, že milost je

přirozenost boží a nadpřirozená zásluha, proto se taky náš farář

musel v jednom tahu modlit, aby nebyl tak zlej, protože ten nechal

kalich kalichem a zpohlavkoval ministranty a potom pokračoval ve mši

dál, to byla ta rakouská disciplína, která si potrpěla na parádu a

barvy, arcibiskup nosil fialovej kvadrátek a fialovej kabát, generál

Lukas měl zlatej límec a tři hvězdy podložený červeným hedvábím,

jeden voják už tenkrát řekl, vysrat se na válku! a už visel na

stromě přetržený, Syna člověka prodali za třicet zlatek, ale sultán

kupoval krasavice za sto tisíc a víc, kapacitu svatýho Petra

pověsili na kříž hlavou dolů, ale papež, jeho nástupce, ten dneska

obchází Laterán a Vatikán, těch tisíc pokojů a musí mít turistický

značky, aby nezabloudil, s kardinálama se ani tak nebaví o účinný

lásce k bližnímu, ale o valutách a katolických základnách, to jsou,

slečno, ty okýnka do světa, co vám teďka povídám, ty góly, body,

vteřiny, jak nebožtík Strauss pěstoval zásadu, aby fajnový melodie

vládly světem, aby bylo zjemnění citu, ta evropská renesance, o

kterou usilovali Themistokles a Miltiades a Sokrates a Goethe a

Mozartek, že to už nejde říct, když se nám krasavice omrzela,

slečno, polibte si nohu, adié! ale to zjemnění je v tom, že se

napíše skladbička, nebo básnička na rozloučenou a pošle se to s

kyticí růží, to potom, slečno, romantickej člověk má i jemnější

snění, běhavku míti ve snách znamená holdování při společnosti,

manželku ve snách umříti viděti, to zase jako na potvoru značí

vyplnění tvých tajných přání, u nás se jeden kamnářskej učedník

rozplakal, protože ho zacvičovali s jednou slečnou na piliáru, jindy

ale slečny zase pomohly z baru znamenitě, to jeden byl charabél na

mozek, a když to na něj přišlo, tak volal, maminko, maminko, co se

mi to stalo! a maminka hned vzala sto korun a běžela pro krasavici

do baru, ale ten její syn potom s tý krasavice padal, tak maminka

při tom pomáhala, aby si na čas voddychla, než ten její chudinka

synáček zase začal volat, maminko, maminko, co se mi to stalo! ale

já jsem vždycky zachoval formu jak Conar Tolnes, v těch mejch

kouzelnejch rukách jsem dělal kontesky, ty botičky pro princezny,

herečky a lepší krasavice, dřevěnej kramflíček, přibitej mosaznejma

štyftlíčkama, práce to čistá a bohulibá, stříbrný ševro a ševro

žlutý, kanárčí, a aby podrážky byly bílý, kupoval jsem gumigragant,

takže za Rakouska byla ševcovina práce spíš chemická než řemeslo,

dneska je to na běžícím pásu, ač švec, nosil jsem cvikr a hůlečku

se stříbrným kováním, to bylo tím, že tenkrát každej chtěl vypadat

jako hudební skladatel nebo básník, kdežto dneska vobráceně, každej

spisovatel se dává fotografovat jako syčák, no jednou jsem, slečno,

viděl americkýho spisovatele, no něco hroznýho, ten samej systém jak

hrabě Zelikowski, známej svou surovostí, i ten malíř, jak namaloval

tu holubici, no fotografie jak žebráka od Mariazell, dneska se ti

umělci češou takhle dolů, jak za Rakouska vejminkáři nebo chovanci

chudobince nebo chorobince, kdežto za Rakouska, kdo měl dvoutřídku,

už si nechával kulmovat vlasy, takhle vyčesaný jako slečinka, aby

si holky myslely, že píšete básničky, kdo už měl za Rakouska tři

měšťanky, tak nechodil moc na slunce, kdežto dneska se opalujou i

prezidenti, i za Rakouska se i dělníci nechávali fotografovat loktem

lehce opřený o stoleček a s vočima do dálky, jak Edison, kdežto

dneska se dávají brát, jak štípají dříví, to máte, tenkrát se

používalo i hodně badyánu, toho koření z čínskýho stromu, koření tak

báječný do likérů a pečiva, jejda, ta stará doba si potrpěla na

žebráky, ale jináč na parádu, maďarská mouka byla takový barvy jak

písek a na pytlích byla značená třema červenejma srdcatama, ale

americká dvojnulka, ta zase měla na pytlích ve znaku tři zkřížený

klasy a stál tam Kanaďan s kosou, arcivévoda princ Eugen, velitel

dajčmajstrů a majitel apoštolskýho řádu, největší hovado habsburský

rodiny, to měřilo dva metry dvacet a jeho pobočník, když mu nesl

plášť, tak ho coural po zemi, zatímco starej Gruléšek u nás

spravoval pytle a četl při tom zamilovaný románek, farář Zbořil za

se četl z kazatelny pastýřský list o čtení nemravných knih a

časopisů, a starej Grepl, ten co vozil do Olomouce i vorgaf, dával

si nohy do studený vody, aby nezaspal, protože neměl budíka, v zimě

chodil do lesa svážet dříví a kterej nosil na ramenou ty řetězy jak

satanáš a svý ženě často tloukl hlavou o trám, aby se polepšila,

takže vona se dlouho modlívála do noci, aby ji pámbů vyslyšel a

převrátil na něj fůru s dřívím, proto taky básník Bondy mi říkal,

že pravá poezie musí bejt zraňující, jako byste si zapomenuli

žiletku v kapesníku a při smrkání jste si pořezali nos, proto

pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z

postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat

držku, to bylo tím, že za Rakouska byl muž odpovědnej za duši svý

ženy přímo bohu, takže Tónek Opletalů, ten, jak zarazil Ferdoškovi

do hlavy nůž, jak se hádávali o tom, kdo přijde do nebe a kdo né,

tak ten zase říkal svý ženě, slibovala jsi mi poslušnost při oltáři,

a hned jí dal na důkaz pár facek jako závdavek na ty facky další,

můj mistr měl dobrou povahu, ale zase rád chlastal, když na to měl,

jeden zóďák gořaly dopoledne, jeden vodpoledne a jeden na noc, to

by se dneska lidi z toho zbláznili nebo dělali revoluce, kdyby měli

dělat do půlnoci jak za Rakouska, tak ten můj mistr hovoříval večer,

sakra, kurvo, co mi to zakazuješ? já ti taky nevyčítám, že báňáš

porculánku s dragounem! a hip po babě kopytem, to bylo taky, že za

Rakouska měli lidi dost času na voloviny, můj táta se potkal s

takovým tachonýrem, jak byl von, Trávníčkem, a hned si koupili u

Fidlerů litr režný, tenkrát se gořala lila do takovýho čtvrtáku,

kterej vypadal jako cylindr na lampu, a tak můj táta s Trávníčkem

seděli na hřbitovní zdi, a že byli sečetlí Havlíčkem a Světozorem,

tak byli z tý světový situace tak nešťastný, že ani nešli do práce

a vedli vlastizrádný řeči o sociální nespravedlnosti, a když byli