Текст книги "Tanečni hodiny pro starši a pocročilé"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 2 (всего у книги 4 страниц)

nalití, zpívali písničku Když jsem kráčel ku hájíčku lesní pěšinou,

a farář vyletěl z kostela, kapesník jak servít, a hned křičel,

sakra, Trávníčku, co to je za způsoby mě rušit při bohoslužbách? jdi

do lesa nebo tě dám zavřít, ale táta a Trávníček zpívali dál a už

letěl četník s fedrpušem, aby se jménem zákona rozešli, tak šli a

táta, aby to nebylo z něj tak cejtit, tak si koupil špalek za žgraň,

ale že byl namazanej, tak máma vzala provaz a napráskala mu, protože

kdo chce chlastat, tak musí mít rezervy, jináč se dere šílenství do

palice, Lojza Továrků, ten zase se zbláznil skrz dláždění na náměstí

a potom možná i z toho, jak jeho syn dělal s holkama na zkoušku

děcka, a tak ten Lojza Továrků tloukl hlavou do zdi a prozpěvoval

si, proboha, Jozef, proboha Jozef..., a když se šílenství dostalo

do tempa, tak zpíval, Všici čerti vysvobození, všici čerti

zažehnaný, a když to pozorovali lidi delší dobu, dali ho do ústavu,

ale jináč to byl hodnej člověk, sedal s Bechyněm na radnici a byl

náčelníkem Sokola, pouze to dláždění mu dalo zabrat, nebo možná i

jeho dceruška, která jednomu poskytla nejkrajnější důkaz lásky,

kterej nezůstal bez následků, a tak se potom práskla z revolveru,

co visel u nich na zdi, tak vidíte, slečno, pořád jsou lidi stejně

neuvědomělí a náchylný na tragédie, pořád když někdo mluví pravdu,

vypadá, jako by lhal, to správný se pozná vždycky pozdě, až pak,

jedna krasavice, která měla Petingeum, vzala si jednoho pracháče,

protože si přečetla Majitele hutí, ale chodil za ní zámečnickej syn

a ten její muž se vrátil a nachytal je ve vaně a toho zámečnickýho

syna tak pořezal, že ten z toho ohluchl, proto Batista ve svém

spisku o pohlavní zdravovědě nařizuje muži, aby se neoddával

přílišné vášni, nanejvejš třikrát za odpoledne, katolíci čtyřikrát

za vodpoledne, aby neměli potom tak hříšný myšlenky, to že by potom

mohli přijít ke špatným zkušenostem, to jde na krev a na to jsou

náchylní sultáni, kteří se potom ztrhají, to někdy ani papeži, ani

králi na tohle neměli štěstí, to potom je pozdě, říše je vyvrácená

skrz fešnou krasavici, protože poučení je vždycky pozdní, maminka

mi to říkala, maminka mě varovala, to víte, na ženský se musí s

citem, a tedy se musí lhát, copak ta svatba, ta legrace, to haló,

to se odbude vždycky, ale na celej život? jeden řezník mi řekl, že

manželství, to je, jako byste celej život nesli kravskou kůži po

tenkým ledě, máte případy, že žena řekne manželovi, táto, tobě by

pasovala pěkná rána motykou, a von jí domlouvá, maminko, ty ventro

jedna, chlastáš a tak já ti roztrhnu kušnu hákem, no slečno, to se

viklají ideály, to ani Goethe nedokázal, natož Mozartek, je to sice

krásný, když se dva vidějí, už se chytají za ruce a potom, za co se

chytit dá, tohle rozrušuje hlavně oblečený národy, to nahatý národy

nejsou jednak tak prostopášný a tím pádem je u nich míň kapesních

krádeží, to potom farář může plácat držkou, Karel Čtvrtý vystřídal

čtyři krasavice, a kdyby neumřel na zápal plic, jistě by měl chuť

i na tu pátou, takovej to byl špecialista na ženský, to se musí

vědět, co je pravá vášeň a co zase jen pouhá libůstka, jak to

popisuje spisek páně Batisty, že jedna ženská měla dvaadvacet dětí

a druhá zase, i kdyby na ni padl pivovarskej komín, tak nic, takovej

mužskej musí mít jaksepatří pohlavní úd, to máte, slečno, i ve

snáři, veliký oud ve snách vídati znamená důstojenství, jako ten

Šoupal u nás, oba dva pili a tahali se za vlasy po schodech, ale

když vyšli na ulici, honorace, doma ale on na ni pořád, dejchni na

mě, je z tebe cétit gořala! a ona klečela a říkala, ale já jsem měla

jenom rumovou pralinku, a on jí dával facky, dneska se lidem líp

vede, ale po týhle stránce je to voštara dál, jednou se voběsí von,

podruhý vona, za nádražím bydlil Kaura a ten v noci kradl a ve dne

ševcoval a jeho žena byla Němka, ale že neuměla krást vůbec, tak tou

hambou se oběsil na hambalku, nebo ten Chytil! ona ta jeho žena

chodila po domech a prodávala košile a přitom kradla, ale přivedli

ji četníci a jemu nezbylo, než aby se hambou voběsil taky, ten fešák

Korec, úředník nemocenský pojišťovny, měl syna na studiích v

Olomouci a doktor Karafiát přijde jako kontrola a povídá, pane

Korec, lidi si stěžujou, že nedostávají nemocenský, copak to je za

pořádek? a ten Korec to vyvalil, že ty peníze bral a posílal synkovi

na študie; a doktor řekl, že mu do toho nic není, i když to chápe,

tak ten Korec vzal kosu a jako obětní beránek starýho Rakouska vypil

litr rumu a za stodolou si podřezal hrtán, dneska zase máte

vobráceně, děti študujou zadarmo a tátové div si nepodřezávají

hrtány proto, že děti mají víc peněz než voni, to máte, za Rakouska

nesměl nikdy chybět v hovězí polívce šafrán, to fajnový koření z

Malý Asie, a můj bratranec, to je případ! je z dvojčat a byl

pokřtěnej jako Vincek a to druhý dvojče bylo pokřtěný jako Ludvíček,

a když jim byl rok, tak je jejich maminka koupala v neckách a

odskočila si na minutu k sousedce, a když se za půl hodinky vrátila,

tak to jedno dvojče bylo utopený, a že si ty dvojčata byly podobný,

tak se nevědělo, kterej se to utopil? Ludvíček nebo Vincek? a tak

si hodili šestákem, vorel byl Ludvíček a pán byl Vincek, tak se

utopil Ludvíček, ovšem Vincek, můj bratranec, když vyrostl, tak si

začal brát do hlavy, byl nezaměstnanej, tak na to měl dost času, kdo

se to vlastně utopil? jestli vlastně na světě není Ludvíček, a von

Vincek jestli se neutopil? a začal pít, a pak chodil podle vody a

hodně se koupal v řece, pak i v lázních, asi to zkoušel, protože

nakonec se utopil, aby měl jistotu, jestli se neutopil už tenkrát

v neckách, to bylo taky to, že za Rakouska hledali lidi práci,

kdežto dneska práce hledá lidi, takže nemají tolik času na voloviny,

to mi potvrdil i básník Bondy, když přivezl do hospody ty svoje dvě

děti v kočárku, povídá, že už Sokrates řekl, že kurevnictví je

zaměstnání lidí jinak nezaměstnaných, takhle jsme dostali salám od

Tónečka z kafírny, abysme mu tloukli kamení, tak tlučeme, tlučeme

a najednou se přižene mrak, setmělo se k zahynutí a hrom burácel a

naplano blesky, museli jsme si lehnout do příkopy a najednou zase

jasno, pak přijdeme večer dom a maminka povídá, co se, děti,

nestalo? Karásek se oběsil zrovna v tom lese, kde jste tloukli

kamení, protože ta jeho mu chodila za jinejma, slečno, já jsem byl

vopatrnej, tam jak jsem ševcoval, měli tam dceru Mařenu, břicho jak

tuplák, poprsí jak Marie Terezie a ten zadek jak chlívek nebo kašnu,

povídají, dneska budeš u nás spát, tak mi ustlali u sporáku, a k

ránu mi ta Mařena šáhla po obličeji a položila mi ty prsy na prsa

a já jsem sebou hodil, protože jsem už tenkrát byl háklivej jak

saskej kurfiřt, a rozrazil jsem si hlavu o kamna a vymačoval jsem

si tu ránu v putýnce a celá rodina seskákala z postelí a radovala

se, budeme chystat svatby, ale já jsem se nedal, jak Goethe jsem

řekl, že jsem slabej na prsa a spíš mám sklon k básničkám, tak se

toho zalekli, ta Mařena mi potom koupila kravatu a niklovej prsten,

ale už jsem četl spisek páně Batisty o zárukách blaha manželského,

tak jsem fingoval, že myslím na hudbu, a tak si ju vzal nějakej

Jetrudka, měli spolu bídu a šest děcek, ten Jetrudka byl pořád

vožralej, jen si před Mařenou kejchnul a už byla v naději, tak

polovička těch děcek šílela a ta druhá polovička, když to

domejšlela, tak se voběsila, potom věřte snáři Anny Novákové,

novorozené děťátko pěstovati, potěšení! to leda může nadělat děcek

starosta, ale když děti pláčou, to není žádný potěšení, starý

Rakousko si potrpělo na parádu, ale z druhý stránky, když jste šli

na špacír, tak jste packali o nastavený protézy žebráků, místo abych

se těšil dívčím poprsím, tak jsem litoval tu drápel, jednou ale tak

jdu sám a jedna krasavice, židovka, nos jak hák od vagónu, seděla

na mezi a čekala tu sobotní první hvězdu, neměla kalhoty a já jsem

se jedním vokem koukal tam, kam se rád díval Goethe, než začal psát

básničku, a já jsem ji oslovil a rozpředl se mezi námi důvěrný

poměr, vona mi vykládala, že umí jezdit na bicyklu bez držení, to

tehdejšího času byla revoluce, a já jsem jí vykládal o jednom

četníkovi, jak někde vyšťáral předpis o hygieně občanů a jak podle

toho předpisu chodil osobně omejvat mladý cikánky do patnácti let,

jak starý cikáni museli ohřát vodu a potom jít pryč, a četník si

vysvlíkl kabát a vyhrnul rukávy, jak potom jeho velitel se díval

klíčovou dírkou na ten plněný předpis o hygieně, a jak toho četníka

dostal před soud, a pak tam chodil sám umejvat ty mladý cikánky a

starý cikánky se divily, proč taky neumejvá je? a ta židovka, která

seděla na mezi a čekala na sobotní první hvězdu, tak ta se zapýřila

a pošeptala mi, že vona taky tak dvakrát není čistá, a já jsem byl

na tý mezi vítěz, jindy jsem chodil s dcerou defraudanta, s tou mohl

kamarádit málokdo, hráli jsme spolu diabolo, a jak se nakláněla, tak

jsem jí koukal za halenku, jo Helenka se jmenovalo to defraudantovo

dítě, ta měla tak krásný poprsí, že dlouho ještě, když jsem si na

to vzpomenul, tak jsem z toho koktal a dělal pravopisný chyby, a tak

jsem si uchoval iluzi tu samou, jako měl Kristus Pán, chodit s

krasavicema, ale nepouštět si je moc na tělo a bejt svobodnej, tak

jako byl doktor Karafiát, kterej trnul hrůzou, aby nepotkal ani ve

snách babu v košili, tohle by porazilo i spisovatele a ti jsou

zvyklí na ledacos, otec ty defraudantovy dcery mě lákal do služby,

ale já jsem věděl, že má dva syny, fešáky s cvikrama, ale ten jeden

synáček zpronevěřil pokladnu, a tak jak to byla tenkrát móda,

zastřelil se z brovninku, z brovninku se stříleli jen členové

panujícího rodu, a toho druhýho syna zase žena, jmenovala se Nina,

obryně samej samet, ráda pila rosoličku, a jak vážila vodu ze

studně, zamotala se jí hlavinka a spadla tam a našli ji až za

tejden, protože mysleli, jak tenkrát bylo zvykem, že ji unesl

nějakej študent, už byla nabobtnalá a vošklivá, ach panenkomarjá,

ten život je stejně k zešílení krásnej, nechtěl jsem vstoupit do

jejich rodiny, protože jejich strejc byl fanatik nábožensky

založenej, blouznivec našich hor, kterej líbal zem a od baráku

odervával ploty, protože když prej v nebi nejsou ploty, tak na zemi

taky ne, byl už tenkrát předchůdce rozvorávání mezí mezi lidma,

pořád klekal na náměstí a volal, že ploty mezi lidma vodstraní

láska, lidi ale mysleli jináč, tak hned šli domů si lehnout s ženama

na kanape, a tak ten strejc se oběsil nakonec na hřbitově na kříži

svý matky a farář nadával, že se znovu musí světit hřbitov, divíval

jsem se, jak ve snáři Anny Novákový se mohla objevit věta, ve snách

v kostele věšen býti, brzy se staneš představeným kostela, když

sebevrah má býti pohřben v noci, ve vší tichosti a na místě zvláště

odlehlém, nebo ten notářů štabarzt, jeho žena klenot, ten samej

systém, slečno, jako vy, ta když k nám chodila pro mlíko, říkala mi,

nešel byste na chvilku k nám? vypadáte jak nebožtík Strauss zamlada,

její maminka pocházela ze zámku za Přemyšlovicema, jmenovalo se to

Hlochiov a patřilo to Bochnerovi a její tatínek, notář taky, jezdil

čtyřma bílejma šimlama a šest strakatejch dog s vyraženejma jazykama

lítalo za kočárem, a ten syn měl bledě modrej kabát jak nebe,

kalhoty černý a s červenejma lampasama, kam se který vojsko na to

hrabe, na tu krásu na pohled, vojáci dneska chodějí jako kmotry, ale

tenkrát každej voják utaženej v pase jak slečna, a když přijel na

urláb, tak holky čuraly volej, protože vojáci nosili šněrovačky, a

takovej štabarzt měl dvě řady knoflíků a zlatej límec taky samý

zlato, límec kolem dokola podloženej hedvábím, generálarzt nosíval

vlnovitej štráfek a celej límec ve zlatě, no něco nádhernýho, to jen

příroda, když se chce pochlubit, že něco svede, tak udělá na

konkurenci takovýho ledňáčka, nebo papouška, jenže Rakousko kromě

tý parády a žebráků mělo disciplínu, ze který si vojáci často museli

zoufat, jak je tejrali a bili, to zavírání a špangle, no koncentrák

hadr, ale ten štabarzt notářů byl samá pejcha, na vojnu šel, jako

když krasavice jde na špacír, a stal se mu ten malér, že jeden voják

zavraždil druhýho a ukradl mu peníze, který dostal na vojnu od

maminky, a ten vrah nalil tomu zavražděnýmu do huby kořalku a

štabarzt ještě do toho ubožáka kopal, protože myslel, že se vožral

ve službě, ale jeden tachonýr to všecko pozoroval a hlásil to, a

štabarzta zavřeli, a on se oběsil na ručníku v kriminálu, ale když

ho pohřbívali doma, jeho matka mohla zbořit kostel, jak naříkala,

ale zaplatila a sebevraha pochovali na hřbitově, ač ho měli pohřbít

v noci, na místě zvláště odlehlým a ve vší tichosti, to máte,

slečno, na frontě vás pochovají neznámo kam, jako byste ztratila

kapesník, pak Anna Nováková řekne ve svým snáři, umrlčí hodinky

držeti, svatba... a ve snách v blázinci se nacházeti, veliké štěstí

očekávej! ale co se nestalo přednostovi u nás, ten pěstoval krocany

a trnul, aby mu výpravčí dobře přehodil vexle, když jede rychlík,

tak to sám chodil kontrolovat, a rychlík mu vjel do těch krocanů,

no něco parádního, protože ten rychlík za sebou táhne papírky a

větvičky, jak si to hasí, tak za sebou vytáhl i to peří krocanů a

kousky, o staničku dál spadly tři stehýnka na výpravčího, na

přednostu o další stanici se vysypalo peří, jak z jedný duchny,

takovej rychlík, to je něco, když projíždí stanicí, přednostovi z

Libice vytrhl ten průvan jeho povýšení a přednosta si nemohl vzít

novou uniformu, až za čtrnáct dní, když našli to jeho povýšení o pět

stanic dál, jedna ženská šla po trati, aby byla doma dřív, nesla

zabíjačku a přejel ji rychlík a za sebou vytáhl ze zabíjačkový

polívky kroupy a postříkal jima výpravčího v sousední stanici, to

ale jsou lidi na trati, zřízenci, který spouštějí šraňky, kolem

domečku jsou pole, v noci je nikdo nevidí, ale voni si pucujou boty

a vyčesávají uniformy a potom stojí u spuštěných šraňků, salutujou,

rychlík kolem si to fofruje nocí, zapráší je a postříká, nikdo ty

zřízence nevidí, ale voni stojejí v pozoru a salutujou nočnímu

rychlíku, takový lidi jsou zbytek Rakouska, proto Lukas,

garnisoninspekcion, ani nebil, ani nedával tresty, zato Zelikowski,

to byla svině, pomlátil vojáky a dával je uvazovat na stromy, hlavně

šarže, aby věděly, jak to má vypadat, když on jede na koni a armáda

se má roztahovat do švarmlinie a do viklte linie a hned nato dvojitá

tuplšvarm a doplraj a udělat čtverec a najednou se rozprchnout, jako

když do vrabců střelí, a zase se scházet kamarád ke kamarádovi a

generál zvedne šavli špičkou k nebi a ty šarže musejí vědět, co to

má znamenat, protože generál nebude křičet na šestnáct kumpanií

vojska, to samý jako dirigent orchestru přeci nebude pokřikovat na

hudebníky, ty vole, nevidíš tam tu korunku? ale má proutek, ne aby

ho švihnul přes ucho, ale dirigoval, dával znamení, takovej maršál

ovšem, ten zase má tu starost, aby se bitva vyhrála a moc lidí

nepadlo, mě dělali frajtrem, ale já jsem to nechtěl vzít, pořád vás

posílají na vedetu a na patrul, pořád do vojenský školy, na pokraji

lesa se všecko kreslí na tabuli a poručíci volají, šarže zu mir! a

když se někdo chce vyčůrat, tak to musí hlásit, pak jdete na frontu

a podle silnice začne přibývat neklamných znamení, munice, granáty

a ranění, jeden voják dostal z vody průjem, anobrž diaré, to mám

ještě, slečno, paměť, co? a ten voják seděl v příkopu se řemenem na

krku a generál Zelikowski seskočil s koně a řval, jaké to vojsko

zasrané, kurvy posrané! a přetáhl toho vojáka šavlí po zádech a pak

se mi zjevila fronta, ten zmatek, jak jeden druhýho nabodl omylem

a slepotou a slabotou, ale jen pořád dál a dál, aby se nepřítel

nezakopal, ta nervozita oficírů, škadrony se válely v krvi i s

koněma a všecko hořelo a stromy lítaly v povětří, saniteráci

odváželi koníčkama raněný někam do lesa, ale slečny nesměly na

frontu, ty byly v Přemyšlu a Krakově ukrytý ve veřejných domech, tam

ve dveřích jsou okýnka, díval jsem se tam a jedna otevřela a povídá,

copak, vojáčku? a některý pak za to chtěly chleba, poručík Hovorka

nám radil, abysme si radši namlouvali slečny z privátu, takový

slečně koupíme cukroví a láska jako trám, jdu tedy s dcerkou učitele

a ta mi říkala, že by za to chtěla housku, nebo rohlík, povídám, já

nic nemám, jen tenhle komisárek, tak ona mi políbila ruku a já jsem

jí za to vypravoval, jak jsem hlídal ve Splitu starej vagón, kterej

byl plnej ekrazitu, jak se s ním vyhazujou mosty, a že ten ekrazit

vypadá jako mucholapky, nebo prášek z lékárny, pak jsem jí četl ze

snáře, se slečnou se ve snách baviti znamená povážlivou špekulaci

a se ženštinou v noci žertovati, nedej se zlákati mámivou řečí...

a nakonec jsem tý učitelský dcerce řekl, že panenka ladně vyglondá,

a ona mi odpověděla, a panáček též, a přála mi, aby už brzy bylo

zavěšení zbroní, takže jsem byl vždycky kavalír, dopisovaly mi ty

nejpřednější krasavice Evropy, v Ziegenhalsu jsem si naklonil srdce

dcerky jednoho fabrikanta, měla na sobě žlutej tylangr a modrý

šatečky, já jsem ji vezl po lesním rybníčku a zpíval jsem jí, Mein

Herz ist ein Bienenhaus, a pak se lodička začala potápět a já jsem

ji zachránil, protože tam bylo málo vody, a ona se jmenovala Anna

Hering a psala mi růžový psaníčka, celý městečko z toho bylo na

nohách, s kým si dopisuju, jednou mi poslala voňavku Májový kouzlo,

vonělo to jako konvalinky, a já abych se dostal z vojny, tak jsem

kouřil viržinko smáčený v šafráně, to jste museli dávat bacha,

abyste neměli žlutý prsty, tak jsem si je ohryzával do krve, to je

to samý jako oklamat krásnou slečnu, omráčit vás slovem, že i

nebožtík starosta, kterej přišel do baru zkontrolovat, jestli mají

krasavice krásný lejtka, i ten starosta to uznal, no jo, za peníze

to dokáže každej vůl, ale jako vy, zadarmo, to je bravurní kousek!

a zase jsem zvítězil, protože jsem na to šel tou samou technikou

jako oficíři, kluci, říkal poručík Hovorka, musíte na takovou jít

jemňounce, jako když si špičatíte tužku, to na ženský spíš platí než

na ni vytáhnout bajonet, tak i já jsem nikdy moc nemluvil, spíš

pozoroval, jaký mají krasavice zločinecký sklony, až to vyvalila

sama, že má ráda cigarety a víno, a já jsem odpověděl, a to já zase

ne! a copak máte rád, řekla, a já povídám, já jsém, slečno, milovník

krásnejch slečen, a vona prohlásila, tak to jste pěknej sviňák, a

hodila po mně střevíčkem, ovšem jednou tak jsem by poctěnej, že jsem

mohl jet do haubickejch kasáren na Iduně, na generálově kobyle, no

krasavice, braunová s bílou hvězdou na čele, jak kinohvězda, hvězda

podobná prostřelenýmu kapesníku, a jak jsme letěli, ta Iduna a já

na ní, tak jsme přejeli babu, ta baba udělala kotrmelec, až jsem měl

strach, jestli si něco ta Iduna neudělala s kopytem, protože generál

by mě postavil před válečnej soud, a tak jsme letěli Olomoucí a

Iduna proskočila vratama, tak tak jsem sehnul hlavu, radši jsem se

jí držel kolem krku, a to bylo mý štěstí, protože rovnou vletěla do

maštale, to jsem potom šel na malinovou šťávu do kantýny, tehdejšího

času tam měli hezkou holku a jmenovala se Cílka, která hned se mnou

tancovala, a šéfová žárlila, hned, Cilinko, jděte do kuchyně! a

lísala se ke mně sama, a ta Cílka čistila nože a ukazovala za zádama

svý představený, jak by ji nejraději zabodla, a šéfová mi řekla,

vojáčku vy jste nějak temperamentní, tak jsem jí vypravoval, že

kdyby se jí zdálo, že chytala ve snách bažanta, že brzy se do jejího

srdéčka láska vloudí, a šéfová hned mi dala do kapsy stovku egyptek

a prosila, abych pokračoval, a Cílka v kuchyni ukazovala nožem,

kterej čistila, jak by podřízla svou představenou, který jsem řekl,

nejhezčí ale sen je viděti dobře vytopenou světnici, to znamená

milování dvou osob, a šéfová se vrtěla na židli a tak jsem jí

pošeptal, ale nejmilejší je sen, kterak se dva voli trkají, to že

je opravdové štěstí v lásce, a hned jsem dodal, já že jsem na to

doplatil, že jsem měl z toho vošklivou nemoc a že jsem byl na léčení

v Brzadíně, a šéfová hned odsedla a šahala mi do kapsy pro ty

egyptky, ale já jsem řekl, dámo, co se jednou dá, to se z ruky

nevydá, a ona to uznala a dala mi na cestu štamprli a děkovala, že

už taky takovou nemoc měla, že jsem ji předem laskavě upozornil, tak

jsem šel do Uránie s jednou mlíkařkou, hráli tam židovskej kousek

na horním náměstí, jaký trápení měl nějakej Ahasver, ta mlíkařka mi

pořád lízala uši a ptala se mi, jestli bych si ju vzal? povídám, ale

jo, ale já ještě nejsem od vojny a jednak jsem slabej na prsa, že

ale mívám sny, v kterejch se mi zdává o kanárkovi zavřeným v kleci,

a to podle Anny Novákový znamená, že navždy budu stižen touhou po

svobodě, a ta mlíkařka mi šeptala, o jé, s vámi bych to chytila! a

vlasy jí voněly mlíkem a vanilkou, třetí den nato jsem jel do

Jugoslávie k moři, ach tam byla vichřice, to šílenství přírody,

který když se mužskýmu vrazí do poklopce, tak začne bejt spisovatel,

vlny jako náš barák, až na cestu to vyhodí lodičku a kamení hrká a

drolí se ze skály, taková mořská bouře převalí i vagón, odnese do

moře lidi i s oslama, jak se vracejí z vinic, to se dělají takový

sloupy vody, jak věže, a my vojáci jsme měli bídu a hlad,

panenkomarjá! žrali jsme mrtvý rybičky a armáda tak poklesla na

duchu, že jsme chodili žebrat, na kasárnách byl zlatej nápis:

Vojárna Krále Jusupa, ale obrlajtnant vyškraboval kotel od kukuřice

a byl to obrlajtnant, to tak vidět generál Zelikowski, ten by ho

pošlohal rákoskou, jeden fešák židáček si vzal lakovanej pás a dal

mi zlatku, abych mu vypucoval kvér, že půjde navazovat mezinárodní

styky do města, pak přišel zupák Brčul, hovado dva metry a samá

zlost, a kde je židák? povídám, že šel do grádu, a ten zupák začal

nadávat, jebem ti boga a kurec na drobnj! a že freiher von Wucherer

zakázal lajdat po grádu, a pak si lehl do židáčkovy postele, a po

půlnoci ten přichází od holek, celej říčnej, ale zupák Brčul

vyskočil a zkopal ho a ten se válel po zemi v extrovní uniformě a

hned musel na vachu, a já když jsem ho šel ablézovat ve větrný tý

noci, tak odstával od kmenu stromu v koutě dvora, oběsil se na tom

lakovaným páse, to chlapi dneska nevědí, vykládal jsem to v Libni,

ale šoféři se mi smáli, závodili z hrdlořezskýho kopce

stojedenáctkama, jak jeli dolů, byla sobota poledne, zubař se vracel

pro deštník, kterej si zapomenul, strkal klíč do svý ordinace, ale

stojedenáctce prasklo péro a sjela do ordinace a celou ji odvalila

od toho klíče, a ten zubař tam stál a držel pořád ten klíč, to tak

vidět hrabě Zelikowski, generál známý svou surovostí, major

Michochovič pak vyplácel lénunk, tak měl peníze na stole, na

bankovkách musil mít kamínky, aby mu to vítr nesebral, a hned nás

napomínal, abysme ty peníze hned neprochlastali, ale koupili si

napřed knoflíky, vazelínu a nitě, a krajina tam byla krásná,

romantika jak v Jeruzalému, ty cesty pořád vzhůru se musely

opravovat, lidi se živějí ovesnejma plackama a vinice jsou tvrdý jak

beton, jedna Dalmatinka, která seděla v hájíčku a pásla vovce, jak

na obraze to tam bylo, ta hned zaútočila, jste, pane, svobodnej? a

já jsem přikývnul a ona hned poposedla a ukazovala mi, kde v

kterejch chalupách kdo umřel, ale já jsem musel jít cvičit s novejma

granátama, vypadá to, slečno, jak hruška, ze který místo stopky

čouhá šňůrka, cuksfýra nás učil s imitací počítat po vytržení tý

šňůrky do dvanácti a pak hodit, ale pak šel na záchod a nějakej

tachonýr mu podstřčil ten granát opravdovej, a když jsme to

opakovali, tak bác ho! cuksfýrovi to utrhlo ruku a ta ruka, jak

vyletěla voknem, tak dala facku hejtmanovi Tonserovi, kterej jel na

koni a salutoval, to i v letním biografu majitelovi se stalo, měl

železnou ruku, a jak kluci seděli na stromě a dívali se zadarmo, tak

majitel stoupl na židli a sekal po nich tou železnou rukou, až

padaly nažatý větvičky, pak doma, když chtěl dát klukovi tou rukou

pohlavek, vytrhla se z pantů a vyletěla voknem a porazila policajta,

kterej si špičatil tužku, aby dal pokutu, mně se ale stal ten

případ, že při raportu, když vyvolávali jména těch, který padli,

jmenovali i mě, i narození štymovalo, povídám, ale já jsem živej!

a dali mě k raportu a dostal jsem patnáct dní arest, že jsem mluvil

při raportu, kluci povídali, páni, tohle slyšet, seberu se a jdu

domů si lehnout, a až bude po válce, vyradýruju se z pomníku

padlejch, ale já jsem bejval rád před zrcadlem, žasnul jsem, jak mi

pasuje uniforma, jako by si vyšlo slunce na procházku, když jsem šel

na špacír, bledě modrou blůzu, černý kalhoty s červenejma

fasfulkama, lakovanej pás a poniklovanej bajonet, tu čepici se

zlatou portou, a že jsem neměl pod tou čepicí sečku, ale lavor

fajnovýho mozku, samý vrypy a závity jak Edison, ach ten Edison,

kterej vynašel přístroj, aby lidi nemusili chodit do divadla nebo

koncertu a mohli si to doma poslechnout v bačkorách, to je ten

fonograf, to, co předtím nebylo, seděl chudák na židli tři dny, a

myslel na ty šloušky do uší, to víte, slečno, i ta nejkrásnější žena

se nemůže vyrovnat slavnému muži, v Krakově mi jedna polská doktorka

poručila, abych se vysvlíkl, a lehla si na mě a poslouchala mi

srdce, měla studený ucho a povídá mi, co se pán tak rušá? tak jsem

jí vypravoval o evropský renesanci, jak pravej mužskej se klepe jak

nasolenej skokan, když vidí pěknou ženskou, proto hodně spisovatelů

zešílí z umění, kor když to chtějí zlepšit, rozsype se mozek na

ouhrabky a nikdo to už dohromady nedá, symfonista Ištván utrhl žalem

lustr a pro Edisona přišla nevěsta, ale on pořád špekuloval, pod

nohama skleněnou stoličku, aby ho nerušila zemská přitažlivost, a

teď přijde krásná nevěsta, když mu potom po smrti votevřeli mozek,

lavor šedivýho mozku, mně jedna kartářka věštila, kdyby mě malinkej

mráček neobestřel, velký věci bych udělal, nejen pro národ, ale pro

celý lidstvo, šáhla ta kartářka po mně a já jsem přepadl na houpací

židli a vylil jsem akvárium, to jsem vypravoval tý polský doktorce

a ona si na mě lehla a optala se mě, kam si mě večír odvedete? a já

jsem citoval snář Anny Novákové, čížka v kleci ve snách viděti, tvé

prostopášné živobytí tě přivede ke špatným koncům, ale ta doktorka

se zvedla a povídá, vyberte si tam lepší snění, jo? a tak jsem jí

řekl, viděti ve spánku jubilejní výstavu znamená neukojitelný žár,

a ta doktorka řekla, na začátek by to stačilo, a dělala na mě

turecký voči, to je to, že chlapi myslejí na lumpárny hned, kdežto

já postupuju takticky, abych mohl být vítěz, jednou přišel k nám

Marion, ten kouzelník a hypnotizér, a dával si razítka na povolení

k produkci sám, jak přišel na ouřad, honem ouřadové prchali, aby je

nezhypnotizoval, ten čas jsem měl hrát divadlo, tu Balalajku,

oblečenej jak gardovej důstojník, na scéně byly samý dveře s

klíčovejma dirkama a zpíval jsem, Krásných žen jsem líbal dost, a

byl jsem ozářenej fialovým světlem, když jsem zpíval, Balalajko

zpívej, tu melodii ze všech nejsladší, tu, kterou na světě mám

nejradši, o tom že mám tě rád, a zvítězil jsem vysokým cé, to žádnej

hlaholák nemohl docílit, každej mrčel, jak když se kráva telí,

kdežto já ten tenor, jak Járinek Pospíšil, u nás jsem všecky ženský

omráčil, jak hypnotizér Marion, kdybyste chtěly, můžeme si zahrát,

jedna dívka bude hrát tu Velkocárevnu, musí ale mít falešný vnady,

vy byste to mohla hrát, protože všecky carevny nebyly krasavice, já

budu hrát popa a budu mít v prstech ten kalich, a nakonec se

sestřelí lustr, ale nejradši bych chtěl hrát Barona, jen jde vo to,

jak dostat hřebce na jeviště? to leda bysme mu omotali kopyta

hadrama, aby neotloukl schody, hlavně musíme dát pozor, aby se ten

hřebec nelekl hudby a nespadl do orchestru, toho prasečkáře by hrál

Ruda Turek, ten obrlajtnant, hrtan má jak švýcarský býk, v

Katolickým domě jsem s jednou krasavicí chtěl udělat špagát a měl

jsem z toho pruh, copak u mužskýho, tomu sluší všecko, ale taková

ženská, když má na sobě pruhpant a roztoužený mužský ho nahmatá, ten

studenej pás s niklovým pérem, to se hned rozviklají ideály

a tělesné choutky zacouvají nazpátek, Kristus Pán jednou, když ho

pozvali na svatbu a moc chlastali, tak jim víno proměnil ve vodu,

to byl ten zázrak v Káni Galilejský, ten čas jsem míval snění na ten

způsob, obírati se ve snách kostmi umrlce, veliké potěšení ti jde

vstříc, to je vůbec zajímavý, že mladý básníci myslejí na smrt a

staří pardálové na mladistvý holčiny, jeden střelec mi povídal, když

chodí pozorovat jeleny, jak takovej starej jelen, jak je nadšenej,

když si namlouvá laničku prvničku, takovej sen o záhonu tulipánů v

překladu znamená, do sličného děvčátka se zamiluješ, ona však tvou

lásku nezná, jeden básník, jménem Bondy, mi řekl, že lidi mají divný

představy o psaní básniček, myslejí si, že to je, jako když se jde

s kbelíkem pro vodu, nebo že básník jen zvedne obličej k nebesům a

odtud mu božská síla čůrá verše rovnou do hlavy, já mu povídám, to

jedině Kristus Pán, ten měl takovej monajz, že dodneska jsou i

profesoři z toho štajf, že nebyl jen synáček boží, ale šampión,

atlet, že dovedl vzít bejkovec a vypráskat z kostela prodavače

dobytka, a řekl jim, že nepřinesl pokoj, ale meč, jako šavli, lidi

tomu stejně nerozumějí, to je to, že ty chytrý umírají a ty pitomí

se zase narodějí, že jeden pucuje hajzly a druhej je doktorem, že

jedna ženská celej život by četla v posteli romány, a druhá zase

dělá to, vo čem ty romány píšou, básník Bondy, chudák když v hospodě

převinoval ty svoje dvě děti v kočárku, čuchal si potom k prstům a

řekl, tady někde začíná hluboká filozofie, a za půl hodiny se jedno

dítě pokakalo v tom kočárku, tak Bondy je musel pucovat Českým

slovem a naříkal přitom, Ježíši, tohle by otřáslo i korejským katem,

na den Božího těla jsme slavně vtáhli do Přemyšlu, jedna slečna

ležela v příkopě, ukazovala na sebe a pokřikovala na vojáky, pojďte

oslavit vítězství našich zbraní! ale žádnej voják si na ní nezmlsl,

protože byla vošklivá jak turecká noc, a potom, tohle já nikdy

nepěstoval, já jsem vítězil jinák, v lazaretu mě ošetřovaly baronky,

za republiky zase hezký sokolky, sestřičky, jedna mně vyholovala

břicho a připravovala na operaci, protože primař mi den předtím

řekl, tak půjdete na páračku, a podepište revers, kdybyste nám

zůstal pod nožem, dodával mi tak odvahu, a už si nasazoval bílou

čepici jak cukrář a sestřičky mu natahovaly rukavice, jako nějakýmu

děcku, a už se chtěl dát do mě, když se otevřely dveře a zjevila se

tam baba s košíkem a ptala se, kde prej leží její muž, že mu