Текст книги "Tanečni hodiny pro starši a pocročilé"
Автор книги: Bohumil Hrabal
Жанр:
Современная проза
сообщить о нарушении
Текущая страница: 2 (всего у книги 4 страниц)
nalití, zpívali písničku Když jsem kráčel ku hájíčku lesní pěšinou,
a farář vyletěl z kostela, kapesník jak servít, a hned křičel,
sakra, Trávníčku, co to je za způsoby mě rušit při bohoslužbách? jdi
do lesa nebo tě dám zavřít, ale táta a Trávníček zpívali dál a už
letěl četník s fedrpušem, aby se jménem zákona rozešli, tak šli a
táta, aby to nebylo z něj tak cejtit, tak si koupil špalek za žgraň,
ale že byl namazanej, tak máma vzala provaz a napráskala mu, protože
kdo chce chlastat, tak musí mít rezervy, jináč se dere šílenství do
palice, Lojza Továrků, ten zase se zbláznil skrz dláždění na náměstí
a potom možná i z toho, jak jeho syn dělal s holkama na zkoušku
děcka, a tak ten Lojza Továrků tloukl hlavou do zdi a prozpěvoval
si, proboha, Jozef, proboha Jozef..., a když se šílenství dostalo
do tempa, tak zpíval, Všici čerti vysvobození, všici čerti
zažehnaný, a když to pozorovali lidi delší dobu, dali ho do ústavu,
ale jináč to byl hodnej člověk, sedal s Bechyněm na radnici a byl
náčelníkem Sokola, pouze to dláždění mu dalo zabrat, nebo možná i
jeho dceruška, která jednomu poskytla nejkrajnější důkaz lásky,
kterej nezůstal bez následků, a tak se potom práskla z revolveru,
co visel u nich na zdi, tak vidíte, slečno, pořád jsou lidi stejně
neuvědomělí a náchylný na tragédie, pořád když někdo mluví pravdu,
vypadá, jako by lhal, to správný se pozná vždycky pozdě, až pak,
jedna krasavice, která měla Petingeum, vzala si jednoho pracháče,
protože si přečetla Majitele hutí, ale chodil za ní zámečnickej syn
a ten její muž se vrátil a nachytal je ve vaně a toho zámečnickýho
syna tak pořezal, že ten z toho ohluchl, proto Batista ve svém
spisku o pohlavní zdravovědě nařizuje muži, aby se neoddával
přílišné vášni, nanejvejš třikrát za odpoledne, katolíci čtyřikrát
za vodpoledne, aby neměli potom tak hříšný myšlenky, to že by potom
mohli přijít ke špatným zkušenostem, to jde na krev a na to jsou
náchylní sultáni, kteří se potom ztrhají, to někdy ani papeži, ani
králi na tohle neměli štěstí, to potom je pozdě, říše je vyvrácená
skrz fešnou krasavici, protože poučení je vždycky pozdní, maminka
mi to říkala, maminka mě varovala, to víte, na ženský se musí s
citem, a tedy se musí lhát, copak ta svatba, ta legrace, to haló,
to se odbude vždycky, ale na celej život? jeden řezník mi řekl, že
manželství, to je, jako byste celej život nesli kravskou kůži po
tenkým ledě, máte případy, že žena řekne manželovi, táto, tobě by
pasovala pěkná rána motykou, a von jí domlouvá, maminko, ty ventro
jedna, chlastáš a tak já ti roztrhnu kušnu hákem, no slečno, to se
viklají ideály, to ani Goethe nedokázal, natož Mozartek, je to sice
krásný, když se dva vidějí, už se chytají za ruce a potom, za co se
chytit dá, tohle rozrušuje hlavně oblečený národy, to nahatý národy
nejsou jednak tak prostopášný a tím pádem je u nich míň kapesních
krádeží, to potom farář může plácat držkou, Karel Čtvrtý vystřídal
čtyři krasavice, a kdyby neumřel na zápal plic, jistě by měl chuť
i na tu pátou, takovej to byl špecialista na ženský, to se musí
vědět, co je pravá vášeň a co zase jen pouhá libůstka, jak to
popisuje spisek páně Batisty, že jedna ženská měla dvaadvacet dětí
a druhá zase, i kdyby na ni padl pivovarskej komín, tak nic, takovej
mužskej musí mít jaksepatří pohlavní úd, to máte, slečno, i ve
snáři, veliký oud ve snách vídati znamená důstojenství, jako ten
Šoupal u nás, oba dva pili a tahali se za vlasy po schodech, ale
když vyšli na ulici, honorace, doma ale on na ni pořád, dejchni na
mě, je z tebe cétit gořala! a ona klečela a říkala, ale já jsem měla
jenom rumovou pralinku, a on jí dával facky, dneska se lidem líp
vede, ale po týhle stránce je to voštara dál, jednou se voběsí von,
podruhý vona, za nádražím bydlil Kaura a ten v noci kradl a ve dne
ševcoval a jeho žena byla Němka, ale že neuměla krást vůbec, tak tou
hambou se oběsil na hambalku, nebo ten Chytil! ona ta jeho žena
chodila po domech a prodávala košile a přitom kradla, ale přivedli
ji četníci a jemu nezbylo, než aby se hambou voběsil taky, ten fešák
Korec, úředník nemocenský pojišťovny, měl syna na studiích v
Olomouci a doktor Karafiát přijde jako kontrola a povídá, pane
Korec, lidi si stěžujou, že nedostávají nemocenský, copak to je za
pořádek? a ten Korec to vyvalil, že ty peníze bral a posílal synkovi
na študie; a doktor řekl, že mu do toho nic není, i když to chápe,
tak ten Korec vzal kosu a jako obětní beránek starýho Rakouska vypil
litr rumu a za stodolou si podřezal hrtán, dneska zase máte
vobráceně, děti študujou zadarmo a tátové div si nepodřezávají
hrtány proto, že děti mají víc peněz než voni, to máte, za Rakouska
nesměl nikdy chybět v hovězí polívce šafrán, to fajnový koření z
Malý Asie, a můj bratranec, to je případ! je z dvojčat a byl
pokřtěnej jako Vincek a to druhý dvojče bylo pokřtěný jako Ludvíček,
a když jim byl rok, tak je jejich maminka koupala v neckách a
odskočila si na minutu k sousedce, a když se za půl hodinky vrátila,
tak to jedno dvojče bylo utopený, a že si ty dvojčata byly podobný,
tak se nevědělo, kterej se to utopil? Ludvíček nebo Vincek? a tak
si hodili šestákem, vorel byl Ludvíček a pán byl Vincek, tak se
utopil Ludvíček, ovšem Vincek, můj bratranec, když vyrostl, tak si
začal brát do hlavy, byl nezaměstnanej, tak na to měl dost času, kdo
se to vlastně utopil? jestli vlastně na světě není Ludvíček, a von
Vincek jestli se neutopil? a začal pít, a pak chodil podle vody a
hodně se koupal v řece, pak i v lázních, asi to zkoušel, protože
nakonec se utopil, aby měl jistotu, jestli se neutopil už tenkrát
v neckách, to bylo taky to, že za Rakouska hledali lidi práci,
kdežto dneska práce hledá lidi, takže nemají tolik času na voloviny,
to mi potvrdil i básník Bondy, když přivezl do hospody ty svoje dvě
děti v kočárku, povídá, že už Sokrates řekl, že kurevnictví je
zaměstnání lidí jinak nezaměstnaných, takhle jsme dostali salám od
Tónečka z kafírny, abysme mu tloukli kamení, tak tlučeme, tlučeme
a najednou se přižene mrak, setmělo se k zahynutí a hrom burácel a
naplano blesky, museli jsme si lehnout do příkopy a najednou zase
jasno, pak přijdeme večer dom a maminka povídá, co se, děti,
nestalo? Karásek se oběsil zrovna v tom lese, kde jste tloukli
kamení, protože ta jeho mu chodila za jinejma, slečno, já jsem byl
vopatrnej, tam jak jsem ševcoval, měli tam dceru Mařenu, břicho jak
tuplák, poprsí jak Marie Terezie a ten zadek jak chlívek nebo kašnu,
povídají, dneska budeš u nás spát, tak mi ustlali u sporáku, a k
ránu mi ta Mařena šáhla po obličeji a položila mi ty prsy na prsa
a já jsem sebou hodil, protože jsem už tenkrát byl háklivej jak
saskej kurfiřt, a rozrazil jsem si hlavu o kamna a vymačoval jsem
si tu ránu v putýnce a celá rodina seskákala z postelí a radovala
se, budeme chystat svatby, ale já jsem se nedal, jak Goethe jsem
řekl, že jsem slabej na prsa a spíš mám sklon k básničkám, tak se
toho zalekli, ta Mařena mi potom koupila kravatu a niklovej prsten,
ale už jsem četl spisek páně Batisty o zárukách blaha manželského,
tak jsem fingoval, že myslím na hudbu, a tak si ju vzal nějakej
Jetrudka, měli spolu bídu a šest děcek, ten Jetrudka byl pořád
vožralej, jen si před Mařenou kejchnul a už byla v naději, tak
polovička těch děcek šílela a ta druhá polovička, když to
domejšlela, tak se voběsila, potom věřte snáři Anny Novákové,
novorozené děťátko pěstovati, potěšení! to leda může nadělat děcek
starosta, ale když děti pláčou, to není žádný potěšení, starý
Rakousko si potrpělo na parádu, ale z druhý stránky, když jste šli
na špacír, tak jste packali o nastavený protézy žebráků, místo abych
se těšil dívčím poprsím, tak jsem litoval tu drápel, jednou ale tak
jdu sám a jedna krasavice, židovka, nos jak hák od vagónu, seděla
na mezi a čekala tu sobotní první hvězdu, neměla kalhoty a já jsem
se jedním vokem koukal tam, kam se rád díval Goethe, než začal psát
básničku, a já jsem ji oslovil a rozpředl se mezi námi důvěrný
poměr, vona mi vykládala, že umí jezdit na bicyklu bez držení, to
tehdejšího času byla revoluce, a já jsem jí vykládal o jednom
četníkovi, jak někde vyšťáral předpis o hygieně občanů a jak podle
toho předpisu chodil osobně omejvat mladý cikánky do patnácti let,
jak starý cikáni museli ohřát vodu a potom jít pryč, a četník si
vysvlíkl kabát a vyhrnul rukávy, jak potom jeho velitel se díval
klíčovou dírkou na ten plněný předpis o hygieně, a jak toho četníka
dostal před soud, a pak tam chodil sám umejvat ty mladý cikánky a
starý cikánky se divily, proč taky neumejvá je? a ta židovka, která
seděla na mezi a čekala na sobotní první hvězdu, tak ta se zapýřila
a pošeptala mi, že vona taky tak dvakrát není čistá, a já jsem byl
na tý mezi vítěz, jindy jsem chodil s dcerou defraudanta, s tou mohl
kamarádit málokdo, hráli jsme spolu diabolo, a jak se nakláněla, tak
jsem jí koukal za halenku, jo Helenka se jmenovalo to defraudantovo
dítě, ta měla tak krásný poprsí, že dlouho ještě, když jsem si na
to vzpomenul, tak jsem z toho koktal a dělal pravopisný chyby, a tak
jsem si uchoval iluzi tu samou, jako měl Kristus Pán, chodit s
krasavicema, ale nepouštět si je moc na tělo a bejt svobodnej, tak
jako byl doktor Karafiát, kterej trnul hrůzou, aby nepotkal ani ve
snách babu v košili, tohle by porazilo i spisovatele a ti jsou
zvyklí na ledacos, otec ty defraudantovy dcery mě lákal do služby,
ale já jsem věděl, že má dva syny, fešáky s cvikrama, ale ten jeden
synáček zpronevěřil pokladnu, a tak jak to byla tenkrát móda,
zastřelil se z brovninku, z brovninku se stříleli jen členové
panujícího rodu, a toho druhýho syna zase žena, jmenovala se Nina,
obryně samej samet, ráda pila rosoličku, a jak vážila vodu ze
studně, zamotala se jí hlavinka a spadla tam a našli ji až za
tejden, protože mysleli, jak tenkrát bylo zvykem, že ji unesl
nějakej študent, už byla nabobtnalá a vošklivá, ach panenkomarjá,
ten život je stejně k zešílení krásnej, nechtěl jsem vstoupit do
jejich rodiny, protože jejich strejc byl fanatik nábožensky
založenej, blouznivec našich hor, kterej líbal zem a od baráku
odervával ploty, protože když prej v nebi nejsou ploty, tak na zemi
taky ne, byl už tenkrát předchůdce rozvorávání mezí mezi lidma,
pořád klekal na náměstí a volal, že ploty mezi lidma vodstraní
láska, lidi ale mysleli jináč, tak hned šli domů si lehnout s ženama
na kanape, a tak ten strejc se oběsil nakonec na hřbitově na kříži
svý matky a farář nadával, že se znovu musí světit hřbitov, divíval
jsem se, jak ve snáři Anny Novákový se mohla objevit věta, ve snách
v kostele věšen býti, brzy se staneš představeným kostela, když
sebevrah má býti pohřben v noci, ve vší tichosti a na místě zvláště
odlehlém, nebo ten notářů štabarzt, jeho žena klenot, ten samej
systém, slečno, jako vy, ta když k nám chodila pro mlíko, říkala mi,
nešel byste na chvilku k nám? vypadáte jak nebožtík Strauss zamlada,
její maminka pocházela ze zámku za Přemyšlovicema, jmenovalo se to
Hlochiov a patřilo to Bochnerovi a její tatínek, notář taky, jezdil
čtyřma bílejma šimlama a šest strakatejch dog s vyraženejma jazykama
lítalo za kočárem, a ten syn měl bledě modrej kabát jak nebe,
kalhoty černý a s červenejma lampasama, kam se který vojsko na to
hrabe, na tu krásu na pohled, vojáci dneska chodějí jako kmotry, ale
tenkrát každej voják utaženej v pase jak slečna, a když přijel na
urláb, tak holky čuraly volej, protože vojáci nosili šněrovačky, a
takovej štabarzt měl dvě řady knoflíků a zlatej límec taky samý
zlato, límec kolem dokola podloženej hedvábím, generálarzt nosíval
vlnovitej štráfek a celej límec ve zlatě, no něco nádhernýho, to jen
příroda, když se chce pochlubit, že něco svede, tak udělá na
konkurenci takovýho ledňáčka, nebo papouška, jenže Rakousko kromě
tý parády a žebráků mělo disciplínu, ze který si vojáci často museli
zoufat, jak je tejrali a bili, to zavírání a špangle, no koncentrák
hadr, ale ten štabarzt notářů byl samá pejcha, na vojnu šel, jako
když krasavice jde na špacír, a stal se mu ten malér, že jeden voják
zavraždil druhýho a ukradl mu peníze, který dostal na vojnu od
maminky, a ten vrah nalil tomu zavražděnýmu do huby kořalku a
štabarzt ještě do toho ubožáka kopal, protože myslel, že se vožral
ve službě, ale jeden tachonýr to všecko pozoroval a hlásil to, a
štabarzta zavřeli, a on se oběsil na ručníku v kriminálu, ale když
ho pohřbívali doma, jeho matka mohla zbořit kostel, jak naříkala,
ale zaplatila a sebevraha pochovali na hřbitově, ač ho měli pohřbít
v noci, na místě zvláště odlehlým a ve vší tichosti, to máte,
slečno, na frontě vás pochovají neznámo kam, jako byste ztratila
kapesník, pak Anna Nováková řekne ve svým snáři, umrlčí hodinky
držeti, svatba... a ve snách v blázinci se nacházeti, veliké štěstí
očekávej! ale co se nestalo přednostovi u nás, ten pěstoval krocany
a trnul, aby mu výpravčí dobře přehodil vexle, když jede rychlík,
tak to sám chodil kontrolovat, a rychlík mu vjel do těch krocanů,
no něco parádního, protože ten rychlík za sebou táhne papírky a
větvičky, jak si to hasí, tak za sebou vytáhl i to peří krocanů a
kousky, o staničku dál spadly tři stehýnka na výpravčího, na
přednostu o další stanici se vysypalo peří, jak z jedný duchny,
takovej rychlík, to je něco, když projíždí stanicí, přednostovi z
Libice vytrhl ten průvan jeho povýšení a přednosta si nemohl vzít
novou uniformu, až za čtrnáct dní, když našli to jeho povýšení o pět
stanic dál, jedna ženská šla po trati, aby byla doma dřív, nesla
zabíjačku a přejel ji rychlík a za sebou vytáhl ze zabíjačkový
polívky kroupy a postříkal jima výpravčího v sousední stanici, to
ale jsou lidi na trati, zřízenci, který spouštějí šraňky, kolem
domečku jsou pole, v noci je nikdo nevidí, ale voni si pucujou boty
a vyčesávají uniformy a potom stojí u spuštěných šraňků, salutujou,
rychlík kolem si to fofruje nocí, zapráší je a postříká, nikdo ty
zřízence nevidí, ale voni stojejí v pozoru a salutujou nočnímu
rychlíku, takový lidi jsou zbytek Rakouska, proto Lukas,
garnisoninspekcion, ani nebil, ani nedával tresty, zato Zelikowski,
to byla svině, pomlátil vojáky a dával je uvazovat na stromy, hlavně
šarže, aby věděly, jak to má vypadat, když on jede na koni a armáda
se má roztahovat do švarmlinie a do viklte linie a hned nato dvojitá
tuplšvarm a doplraj a udělat čtverec a najednou se rozprchnout, jako
když do vrabců střelí, a zase se scházet kamarád ke kamarádovi a
generál zvedne šavli špičkou k nebi a ty šarže musejí vědět, co to
má znamenat, protože generál nebude křičet na šestnáct kumpanií
vojska, to samý jako dirigent orchestru přeci nebude pokřikovat na
hudebníky, ty vole, nevidíš tam tu korunku? ale má proutek, ne aby
ho švihnul přes ucho, ale dirigoval, dával znamení, takovej maršál
ovšem, ten zase má tu starost, aby se bitva vyhrála a moc lidí
nepadlo, mě dělali frajtrem, ale já jsem to nechtěl vzít, pořád vás
posílají na vedetu a na patrul, pořád do vojenský školy, na pokraji
lesa se všecko kreslí na tabuli a poručíci volají, šarže zu mir! a
když se někdo chce vyčůrat, tak to musí hlásit, pak jdete na frontu
a podle silnice začne přibývat neklamných znamení, munice, granáty
a ranění, jeden voják dostal z vody průjem, anobrž diaré, to mám
ještě, slečno, paměť, co? a ten voják seděl v příkopu se řemenem na
krku a generál Zelikowski seskočil s koně a řval, jaké to vojsko
zasrané, kurvy posrané! a přetáhl toho vojáka šavlí po zádech a pak
se mi zjevila fronta, ten zmatek, jak jeden druhýho nabodl omylem
a slepotou a slabotou, ale jen pořád dál a dál, aby se nepřítel
nezakopal, ta nervozita oficírů, škadrony se válely v krvi i s
koněma a všecko hořelo a stromy lítaly v povětří, saniteráci
odváželi koníčkama raněný někam do lesa, ale slečny nesměly na
frontu, ty byly v Přemyšlu a Krakově ukrytý ve veřejných domech, tam
ve dveřích jsou okýnka, díval jsem se tam a jedna otevřela a povídá,
copak, vojáčku? a některý pak za to chtěly chleba, poručík Hovorka
nám radil, abysme si radši namlouvali slečny z privátu, takový
slečně koupíme cukroví a láska jako trám, jdu tedy s dcerkou učitele
a ta mi říkala, že by za to chtěla housku, nebo rohlík, povídám, já
nic nemám, jen tenhle komisárek, tak ona mi políbila ruku a já jsem
jí za to vypravoval, jak jsem hlídal ve Splitu starej vagón, kterej
byl plnej ekrazitu, jak se s ním vyhazujou mosty, a že ten ekrazit
vypadá jako mucholapky, nebo prášek z lékárny, pak jsem jí četl ze
snáře, se slečnou se ve snách baviti znamená povážlivou špekulaci
a se ženštinou v noci žertovati, nedej se zlákati mámivou řečí...
a nakonec jsem tý učitelský dcerce řekl, že panenka ladně vyglondá,
a ona mi odpověděla, a panáček též, a přála mi, aby už brzy bylo
zavěšení zbroní, takže jsem byl vždycky kavalír, dopisovaly mi ty
nejpřednější krasavice Evropy, v Ziegenhalsu jsem si naklonil srdce
dcerky jednoho fabrikanta, měla na sobě žlutej tylangr a modrý
šatečky, já jsem ji vezl po lesním rybníčku a zpíval jsem jí, Mein
Herz ist ein Bienenhaus, a pak se lodička začala potápět a já jsem
ji zachránil, protože tam bylo málo vody, a ona se jmenovala Anna
Hering a psala mi růžový psaníčka, celý městečko z toho bylo na
nohách, s kým si dopisuju, jednou mi poslala voňavku Májový kouzlo,
vonělo to jako konvalinky, a já abych se dostal z vojny, tak jsem
kouřil viržinko smáčený v šafráně, to jste museli dávat bacha,
abyste neměli žlutý prsty, tak jsem si je ohryzával do krve, to je
to samý jako oklamat krásnou slečnu, omráčit vás slovem, že i
nebožtík starosta, kterej přišel do baru zkontrolovat, jestli mají
krasavice krásný lejtka, i ten starosta to uznal, no jo, za peníze
to dokáže každej vůl, ale jako vy, zadarmo, to je bravurní kousek!
a zase jsem zvítězil, protože jsem na to šel tou samou technikou
jako oficíři, kluci, říkal poručík Hovorka, musíte na takovou jít
jemňounce, jako když si špičatíte tužku, to na ženský spíš platí než
na ni vytáhnout bajonet, tak i já jsem nikdy moc nemluvil, spíš
pozoroval, jaký mají krasavice zločinecký sklony, až to vyvalila
sama, že má ráda cigarety a víno, a já jsem odpověděl, a to já zase
ne! a copak máte rád, řekla, a já povídám, já jsém, slečno, milovník
krásnejch slečen, a vona prohlásila, tak to jste pěknej sviňák, a
hodila po mně střevíčkem, ovšem jednou tak jsem by poctěnej, že jsem
mohl jet do haubickejch kasáren na Iduně, na generálově kobyle, no
krasavice, braunová s bílou hvězdou na čele, jak kinohvězda, hvězda
podobná prostřelenýmu kapesníku, a jak jsme letěli, ta Iduna a já
na ní, tak jsme přejeli babu, ta baba udělala kotrmelec, až jsem měl
strach, jestli si něco ta Iduna neudělala s kopytem, protože generál
by mě postavil před válečnej soud, a tak jsme letěli Olomoucí a
Iduna proskočila vratama, tak tak jsem sehnul hlavu, radši jsem se
jí držel kolem krku, a to bylo mý štěstí, protože rovnou vletěla do
maštale, to jsem potom šel na malinovou šťávu do kantýny, tehdejšího
času tam měli hezkou holku a jmenovala se Cílka, která hned se mnou
tancovala, a šéfová žárlila, hned, Cilinko, jděte do kuchyně! a
lísala se ke mně sama, a ta Cílka čistila nože a ukazovala za zádama
svý představený, jak by ji nejraději zabodla, a šéfová mi řekla,
vojáčku vy jste nějak temperamentní, tak jsem jí vypravoval, že
kdyby se jí zdálo, že chytala ve snách bažanta, že brzy se do jejího
srdéčka láska vloudí, a šéfová hned mi dala do kapsy stovku egyptek
a prosila, abych pokračoval, a Cílka v kuchyni ukazovala nožem,
kterej čistila, jak by podřízla svou představenou, který jsem řekl,
nejhezčí ale sen je viděti dobře vytopenou světnici, to znamená
milování dvou osob, a šéfová se vrtěla na židli a tak jsem jí
pošeptal, ale nejmilejší je sen, kterak se dva voli trkají, to že
je opravdové štěstí v lásce, a hned jsem dodal, já že jsem na to
doplatil, že jsem měl z toho vošklivou nemoc a že jsem byl na léčení
v Brzadíně, a šéfová hned odsedla a šahala mi do kapsy pro ty
egyptky, ale já jsem řekl, dámo, co se jednou dá, to se z ruky
nevydá, a ona to uznala a dala mi na cestu štamprli a děkovala, že
už taky takovou nemoc měla, že jsem ji předem laskavě upozornil, tak
jsem šel do Uránie s jednou mlíkařkou, hráli tam židovskej kousek
na horním náměstí, jaký trápení měl nějakej Ahasver, ta mlíkařka mi
pořád lízala uši a ptala se mi, jestli bych si ju vzal? povídám, ale
jo, ale já ještě nejsem od vojny a jednak jsem slabej na prsa, že
ale mívám sny, v kterejch se mi zdává o kanárkovi zavřeným v kleci,
a to podle Anny Novákový znamená, že navždy budu stižen touhou po
svobodě, a ta mlíkařka mi šeptala, o jé, s vámi bych to chytila! a
vlasy jí voněly mlíkem a vanilkou, třetí den nato jsem jel do
Jugoslávie k moři, ach tam byla vichřice, to šílenství přírody,
který když se mužskýmu vrazí do poklopce, tak začne bejt spisovatel,
vlny jako náš barák, až na cestu to vyhodí lodičku a kamení hrká a
drolí se ze skály, taková mořská bouře převalí i vagón, odnese do
moře lidi i s oslama, jak se vracejí z vinic, to se dělají takový
sloupy vody, jak věže, a my vojáci jsme měli bídu a hlad,
panenkomarjá! žrali jsme mrtvý rybičky a armáda tak poklesla na
duchu, že jsme chodili žebrat, na kasárnách byl zlatej nápis:
Vojárna Krále Jusupa, ale obrlajtnant vyškraboval kotel od kukuřice
a byl to obrlajtnant, to tak vidět generál Zelikowski, ten by ho
pošlohal rákoskou, jeden fešák židáček si vzal lakovanej pás a dal
mi zlatku, abych mu vypucoval kvér, že půjde navazovat mezinárodní
styky do města, pak přišel zupák Brčul, hovado dva metry a samá
zlost, a kde je židák? povídám, že šel do grádu, a ten zupák začal
nadávat, jebem ti boga a kurec na drobnj! a že freiher von Wucherer
zakázal lajdat po grádu, a pak si lehl do židáčkovy postele, a po
půlnoci ten přichází od holek, celej říčnej, ale zupák Brčul
vyskočil a zkopal ho a ten se válel po zemi v extrovní uniformě a
hned musel na vachu, a já když jsem ho šel ablézovat ve větrný tý
noci, tak odstával od kmenu stromu v koutě dvora, oběsil se na tom
lakovaným páse, to chlapi dneska nevědí, vykládal jsem to v Libni,
ale šoféři se mi smáli, závodili z hrdlořezskýho kopce
stojedenáctkama, jak jeli dolů, byla sobota poledne, zubař se vracel
pro deštník, kterej si zapomenul, strkal klíč do svý ordinace, ale
stojedenáctce prasklo péro a sjela do ordinace a celou ji odvalila
od toho klíče, a ten zubař tam stál a držel pořád ten klíč, to tak
vidět hrabě Zelikowski, generál známý svou surovostí, major
Michochovič pak vyplácel lénunk, tak měl peníze na stole, na
bankovkách musil mít kamínky, aby mu to vítr nesebral, a hned nás
napomínal, abysme ty peníze hned neprochlastali, ale koupili si
napřed knoflíky, vazelínu a nitě, a krajina tam byla krásná,
romantika jak v Jeruzalému, ty cesty pořád vzhůru se musely
opravovat, lidi se živějí ovesnejma plackama a vinice jsou tvrdý jak
beton, jedna Dalmatinka, která seděla v hájíčku a pásla vovce, jak
na obraze to tam bylo, ta hned zaútočila, jste, pane, svobodnej? a
já jsem přikývnul a ona hned poposedla a ukazovala mi, kde v
kterejch chalupách kdo umřel, ale já jsem musel jít cvičit s novejma
granátama, vypadá to, slečno, jak hruška, ze který místo stopky
čouhá šňůrka, cuksfýra nás učil s imitací počítat po vytržení tý
šňůrky do dvanácti a pak hodit, ale pak šel na záchod a nějakej
tachonýr mu podstřčil ten granát opravdovej, a když jsme to
opakovali, tak bác ho! cuksfýrovi to utrhlo ruku a ta ruka, jak
vyletěla voknem, tak dala facku hejtmanovi Tonserovi, kterej jel na
koni a salutoval, to i v letním biografu majitelovi se stalo, měl
železnou ruku, a jak kluci seděli na stromě a dívali se zadarmo, tak
majitel stoupl na židli a sekal po nich tou železnou rukou, až
padaly nažatý větvičky, pak doma, když chtěl dát klukovi tou rukou
pohlavek, vytrhla se z pantů a vyletěla voknem a porazila policajta,
kterej si špičatil tužku, aby dal pokutu, mně se ale stal ten
případ, že při raportu, když vyvolávali jména těch, který padli,
jmenovali i mě, i narození štymovalo, povídám, ale já jsem živej!
a dali mě k raportu a dostal jsem patnáct dní arest, že jsem mluvil
při raportu, kluci povídali, páni, tohle slyšet, seberu se a jdu
domů si lehnout, a až bude po válce, vyradýruju se z pomníku
padlejch, ale já jsem bejval rád před zrcadlem, žasnul jsem, jak mi
pasuje uniforma, jako by si vyšlo slunce na procházku, když jsem šel
na špacír, bledě modrou blůzu, černý kalhoty s červenejma
fasfulkama, lakovanej pás a poniklovanej bajonet, tu čepici se
zlatou portou, a že jsem neměl pod tou čepicí sečku, ale lavor
fajnovýho mozku, samý vrypy a závity jak Edison, ach ten Edison,
kterej vynašel přístroj, aby lidi nemusili chodit do divadla nebo
koncertu a mohli si to doma poslechnout v bačkorách, to je ten
fonograf, to, co předtím nebylo, seděl chudák na židli tři dny, a
myslel na ty šloušky do uší, to víte, slečno, i ta nejkrásnější žena
se nemůže vyrovnat slavnému muži, v Krakově mi jedna polská doktorka
poručila, abych se vysvlíkl, a lehla si na mě a poslouchala mi
srdce, měla studený ucho a povídá mi, co se pán tak rušá? tak jsem
jí vypravoval o evropský renesanci, jak pravej mužskej se klepe jak
nasolenej skokan, když vidí pěknou ženskou, proto hodně spisovatelů
zešílí z umění, kor když to chtějí zlepšit, rozsype se mozek na
ouhrabky a nikdo to už dohromady nedá, symfonista Ištván utrhl žalem
lustr a pro Edisona přišla nevěsta, ale on pořád špekuloval, pod
nohama skleněnou stoličku, aby ho nerušila zemská přitažlivost, a
teď přijde krásná nevěsta, když mu potom po smrti votevřeli mozek,
lavor šedivýho mozku, mně jedna kartářka věštila, kdyby mě malinkej
mráček neobestřel, velký věci bych udělal, nejen pro národ, ale pro
celý lidstvo, šáhla ta kartářka po mně a já jsem přepadl na houpací
židli a vylil jsem akvárium, to jsem vypravoval tý polský doktorce
a ona si na mě lehla a optala se mě, kam si mě večír odvedete? a já
jsem citoval snář Anny Novákové, čížka v kleci ve snách viděti, tvé
prostopášné živobytí tě přivede ke špatným koncům, ale ta doktorka
se zvedla a povídá, vyberte si tam lepší snění, jo? a tak jsem jí
řekl, viděti ve spánku jubilejní výstavu znamená neukojitelný žár,
a ta doktorka řekla, na začátek by to stačilo, a dělala na mě
turecký voči, to je to, že chlapi myslejí na lumpárny hned, kdežto
já postupuju takticky, abych mohl být vítěz, jednou přišel k nám
Marion, ten kouzelník a hypnotizér, a dával si razítka na povolení
k produkci sám, jak přišel na ouřad, honem ouřadové prchali, aby je
nezhypnotizoval, ten čas jsem měl hrát divadlo, tu Balalajku,
oblečenej jak gardovej důstojník, na scéně byly samý dveře s
klíčovejma dirkama a zpíval jsem, Krásných žen jsem líbal dost, a
byl jsem ozářenej fialovým světlem, když jsem zpíval, Balalajko
zpívej, tu melodii ze všech nejsladší, tu, kterou na světě mám
nejradši, o tom že mám tě rád, a zvítězil jsem vysokým cé, to žádnej
hlaholák nemohl docílit, každej mrčel, jak když se kráva telí,
kdežto já ten tenor, jak Járinek Pospíšil, u nás jsem všecky ženský
omráčil, jak hypnotizér Marion, kdybyste chtěly, můžeme si zahrát,
jedna dívka bude hrát tu Velkocárevnu, musí ale mít falešný vnady,
vy byste to mohla hrát, protože všecky carevny nebyly krasavice, já
budu hrát popa a budu mít v prstech ten kalich, a nakonec se
sestřelí lustr, ale nejradši bych chtěl hrát Barona, jen jde vo to,
jak dostat hřebce na jeviště? to leda bysme mu omotali kopyta
hadrama, aby neotloukl schody, hlavně musíme dát pozor, aby se ten
hřebec nelekl hudby a nespadl do orchestru, toho prasečkáře by hrál
Ruda Turek, ten obrlajtnant, hrtan má jak švýcarský býk, v
Katolickým domě jsem s jednou krasavicí chtěl udělat špagát a měl
jsem z toho pruh, copak u mužskýho, tomu sluší všecko, ale taková
ženská, když má na sobě pruhpant a roztoužený mužský ho nahmatá, ten
studenej pás s niklovým pérem, to se hned rozviklají ideály
a tělesné choutky zacouvají nazpátek, Kristus Pán jednou, když ho
pozvali na svatbu a moc chlastali, tak jim víno proměnil ve vodu,
to byl ten zázrak v Káni Galilejský, ten čas jsem míval snění na ten
způsob, obírati se ve snách kostmi umrlce, veliké potěšení ti jde
vstříc, to je vůbec zajímavý, že mladý básníci myslejí na smrt a
staří pardálové na mladistvý holčiny, jeden střelec mi povídal, když
chodí pozorovat jeleny, jak takovej starej jelen, jak je nadšenej,
když si namlouvá laničku prvničku, takovej sen o záhonu tulipánů v
překladu znamená, do sličného děvčátka se zamiluješ, ona však tvou
lásku nezná, jeden básník, jménem Bondy, mi řekl, že lidi mají divný
představy o psaní básniček, myslejí si, že to je, jako když se jde
s kbelíkem pro vodu, nebo že básník jen zvedne obličej k nebesům a
odtud mu božská síla čůrá verše rovnou do hlavy, já mu povídám, to
jedině Kristus Pán, ten měl takovej monajz, že dodneska jsou i
profesoři z toho štajf, že nebyl jen synáček boží, ale šampión,
atlet, že dovedl vzít bejkovec a vypráskat z kostela prodavače
dobytka, a řekl jim, že nepřinesl pokoj, ale meč, jako šavli, lidi
tomu stejně nerozumějí, to je to, že ty chytrý umírají a ty pitomí
se zase narodějí, že jeden pucuje hajzly a druhej je doktorem, že
jedna ženská celej život by četla v posteli romány, a druhá zase
dělá to, vo čem ty romány píšou, básník Bondy, chudák když v hospodě
převinoval ty svoje dvě děti v kočárku, čuchal si potom k prstům a
řekl, tady někde začíná hluboká filozofie, a za půl hodiny se jedno
dítě pokakalo v tom kočárku, tak Bondy je musel pucovat Českým
slovem a naříkal přitom, Ježíši, tohle by otřáslo i korejským katem,
na den Božího těla jsme slavně vtáhli do Přemyšlu, jedna slečna
ležela v příkopě, ukazovala na sebe a pokřikovala na vojáky, pojďte
oslavit vítězství našich zbraní! ale žádnej voják si na ní nezmlsl,
protože byla vošklivá jak turecká noc, a potom, tohle já nikdy
nepěstoval, já jsem vítězil jinák, v lazaretu mě ošetřovaly baronky,
za republiky zase hezký sokolky, sestřičky, jedna mně vyholovala
břicho a připravovala na operaci, protože primař mi den předtím
řekl, tak půjdete na páračku, a podepište revers, kdybyste nám
zůstal pod nožem, dodával mi tak odvahu, a už si nasazoval bílou
čepici jak cukrář a sestřičky mu natahovaly rukavice, jako nějakýmu
děcku, a už se chtěl dát do mě, když se otevřely dveře a zjevila se
tam baba s košíkem a ptala se, kde prej leží její muž, že mu