Текст книги "Kniha apokryfů"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 4 (всего у книги 9 страниц) [доступный отрывок для чтения: 4 страниц]

LAZAR

I do Betanie došla pověst o tom, že Galilejský byl zajat a odvlečen do vězení.

Když se to doslechla Marta, sepjala ruce a z očí jí vytryskly slzy. “Vidíte,” pravila, “já jsem to říkala! Proč šel do toho Jeruzaléma, proč nezůstal tady? Tady by o něm nikdo nevěděl – – mohl by tu klidně tesařit – – zařídil by si dílnu u nás na dvorku –”

Lazar byl bled a oči mu vzrušeně planuly. “To jsou hloupé řeči, Marto,” řekl. “Musel jít do Jeruzaléma. Musel se postavit těm… těm farizeům a publikánům, musel jim říci do očí, co a jak – Tomu vy ženské nerozumíte.”

“Já tomu rozumím,” řekla Marie tiše a uchváceně. “A abyste věděli, já vím, co se stane. Stane se zázrak. Pokyne prstem a stěny vězení se otevrou – – a všichni Ho poznají, padnou před Ním na kolena a budou volat: Zázrak – –”

“To si počkáš,” děla Marta sevřeně. “On se nikdy o sebe nedovedl starat. Nic pro sebe neudělá, ničím si nepomůže, leda –,” dodávala s rozšířenýma očima, “ledaže by Mu jiní pomohli. Třeba čeká, že Mu přijdou na pomoc – – všichni ti, kdo Ho slyšeli, – – všichni, kterým pomáhal, – – že se opášou a přiběhnou –”

“To si myslím,” prohlásil Lazar. “Jen se nebojte, děvčata, má za sebou celou Judeu. To by tak hrálo, aby – to bych se na to podíval – Marto, připrav věci na cestu. Jde se do Jeruzaléma.”

Marie se zvedla. “Já jdu také. Abych viděla, jak se otevrou stěny vězení a On se zjeví v nebeské záři – Marto, to bude úžasné!”

Marta chtěla něco říci, ale spolkla to. “Jen jděte, děti,” řekla. “Někdo tu musí hlídat – nakrmit drůbež a kozy – Já vám hned připravím šaty a nějaké placky. Jsem tak ráda, že tam budete!”

*

Když se vrátila zarudlá od žáru pece, byl Lazar zsinalý a neklidný. “Není mi dobře, Martičko,” bručel. “Jak je venku?”

“Krásně teplo,” děla Marta. “Dobře se vám půjde.”

“Teplo, teplo –,” namítal Lazar. “Ale nahoře v Jeruzalémě vždycky fouká takový studený vítr.”

“Já jsem ti připravila teplý plášť,” hlásila Marta.

“Teplý plášť,” reptal Lazar nespokojeně. “Člověk se v něm zapotí, pak ho ofoukne zima, a tu to máme! Sáhni, nemám už teď horečku? To víš, nerad bych se cestou rozstonal – – na Marii spoleh není – Co bych Mu byl platen, kdybych se například roznemohl?”

“Nemáš horečku,” chlácholila ho Marta a myslila si: Bože, ten Lazar je takový divný od té doby – od té doby, co byl vzkříšen z mrtvých –

“Tehdy jsem také chytil špatný vítr, když – když jsem se tak roznemohl,” děl Lazar starostlivě; nerad se totiž zmiňoval o své někdejší smrti. “To víš, Martičko, od té doby nejsem jaksi ve své kůži. To pro mne není, ta cesta, to rozčilování. Ale to se rozumí, já půjdu, jen co mne přejde ta zimnice.”

“Já vím, že půjdeš,” pravila Marta s těžkým srdcem. “Někdo mu musí běžet na pomoc; to víš, tebe On – vyhojil,” dodávala váhavě, neboť také jí připadalo nějak nešetrné mluvit o vzkříšení z mrtvých. “Heleď, Lazare, až ho vysvobodíte, můžeš ho aspoň poprositi, aby ti pomohl, – kdyby ti snad nebylo dobře –”

“To je pravda,” vydechl Lazar. “Ale co kdybych tam nedošel? Co kdybychom už přišli pozdě? Musíš uvážit všechny možnosti. A co když se to v Jeruzalémě nějak semele? Holka, ty neznáš římské vojáky. Ach bože, kdybych já byl zdráv!”

“Vždyť jsi zdráv, Lazare,” vypravila ze sebe Marta. “Musíš být zdráv, když On tě uzdravil!”

“Zdráv,” řekl Lazar hořce. “To snad vím já, jsem-li zdráv, nebo ne. Řeknu ti jen, že od té doby mně ani chvilinku nebylo lehko – Ne že bych Mu nebyl strašně vděčný za to, že mne… postavil na nohy; to si o mně, Marto, nemysli; ale kdo to jednou poznal jako já, ten – ten –” Lazar se otřásl a zakryl si tváře. “Prosím tě, Marto, nech mne teď; já se seberu – já jenom chvilku – to jistě přejde –”

Marta si potichu sedla na dvorku; dívala se před sebe suchýma, utkvělýma očima, ruce sepnuty, ale nemodlila se. Černé slípky se zastavovaly, aby na ni pohlédly jedním okem; když jim proti nadání nehodila zrní, šly si zdřímnout do poledního stínu.

Tu se vyplížil Lazar z chodby, smrtelně bled, a jektal zuby. “Já – já teď nemohu, Marto,” koktal, “já bych tak rád šel – snad až zítra –”

Martě se sevřelo hrdlo. “Jdi, jdi si lehnout, Lazare,” dostala ze sebe. “Ty – nemůžeš jít!”

“Já bych šel,” drkotal Lazar, “ale když myslíš, Martičko – Třeba zítra – Ale nenecháš mne doma samotného, viď? Co bych si tu počal sám!”

Marta se zvedla. “Jen si jdi lehnout,” řekla svým obvyklým drsným hlasem. “Já u tebe zůstanu.”

V tu chvíli vystoupila na dvorek Marie připravená na cestu. “Tak, Lazare, půjdeme?”

“Lazar nikam nesmí,” odpověděla Marta suše. “Není mu dobře.”

“Jdu tedy sama,” vydechla Marie. “Vidět zázrak.”

Z očí Lazarových pomalu stékaly slzy. “Já bych šel tak rád s sebou, Marto, kdybych já se tak nebál … ještě jednou umřít!”

Lidové noviny 27. 3. 1932

O PĚTI CHLEBÍCH

…Co proti němu mám? Já vám to povím rovnou, sousede: ne že bych měl něco proti jeho učení. To ne. Jednou jsem poslouchal jeho kázání, a já vám řeknu, málem bych se byl taky stal jeho učedníkem. Tehdy jsem se vrátil domů a povídám svému bratranci sedlářovi, ty, to bys měl slyšet; řeknu ti, je to svým způsobem prorok. Moc krásně mluví, jen co je pravda; zrovna se v člověku srdce obrací; já vám měl tehdy oči plné slz, byl bych nejraději zavřel můj krám a šel za ním, abych ho už nikdy neztratil z očí. Rozdej všechno, co máš, řekl, a následuj mne. Miluj bližního svého, pomáhej chudým a odpouštěj těm, kdo ti ubližují, a takové věci. Já jsem obyčejný pekař, ale když jsem ho poslouchal, tak vám byla ve mně taková divná radost a bolest, já nevím, jak bych to řekl: taková tíha, že bych klekl na zem a plakal, a přitom tak krásně a lehko, jako by ze mne všechno padalo, víte, všechna starost i zlost. Tak já tehdy povídám svému bratranci, ty troubo, mohl by ses stydět; mluvíš samé hamižnosti, co ti je kdo dlužen a že máš platit tyhlety desátky a přirážky a úroky; kdybys raději rozdal chudým všechno, co máš, opustil ženu i děti a šel za ním – –

A to, že léčí nemocné a posedlé, to bych mu taky nevytýkal. Pravda, je to divná a nepřirozená moc; ale to přece každý vidí, že naši ranhojiči jsou žabaři a ti římští nejsou o nic lepší; peníze brát dovedou, ale když je zavoláte k umírajícímu, tak jenom pokrčí rameny a řeknou, že jste je měl zavolat dřív. Dřív! Má nebožka žena stonala dva roky krvotokem; já ji vodil po doktorech, nemáte ponětí, co peněz to stálo, a nepomohl jí žádný. Kdyby byl on už tehdy chodil po městech, byl bych před ním padl na kolena a řekl: Pane, uzdrav tuto ženu! A ona by se dotkla jeho roucha a uzdravila by se. Takhle chudák zkusila, že se to ani povídat nedá – To teda bych mu chválil, že uzdravuje nemocné. To víte, felčaři proti tomu křičí, a prý podvod je to a fušerství, a chtěli by mu to zakázat a kdesi cosi; ale to už tak máte ty všelijaké zájmy. Kdo chce pomáhat lidem a spasit svět, vždycky narazí na něčí zájem; všem se nemůžeš zavděčit, to jinak nejde. Říkám, uzdravovat může, a třeba i mrtvé ať křísí; ale to s těmi pěti chleby neměl dělat. Jako pekař vám řeknu, že to byla velká křivda na pekařích.

Vy jste tu věc o těch pěti chlebích neslyšel? To se divím; všichni pekaři jsou zrovna bez sebe nad tím případem. Tak prý za ním přišel veliký zástup na místo pusté a on uzdravoval jejich nemocné. A když bylo k večeru, přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: “Pusté jest místo toto, a čas již pominul. Propusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů.” On pak řekl jim: “Není jim potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti.” A oni řkou jemu: “Nemáme zde než pět chlebů a dvě rybě.” On pak dí jim: “Přinestež mi je sem.” A rozkázav zástupu posaditi se na trávě a vzav těch pět chlebů a dvě rybě, vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dával učedlníkům ty chleby, a učedlníci zástupům. I jedli všichni a nasyceni jsou. I sebrali, což zbylo drobtů, dvanácte košů plných. Těch pak, kteříž jedli, bylo okolo pěti tisíců mužů, kromě žen a dětí.

Uznejte, sousede, že tohle si žádný pekař nedá líbit; jak by k tomu přišel, ne? Kdyby se to mělo stát zvykem, že by kdekdo pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí, pak aby se šli pekaři pást, nemám pravdu? Co se týče těch rybiček, vem to nešť; ty rostou ve vodě samy a může si je nalovit kdo chce. Ale pekař musí draho kupovat mouku a dříví; musí mít pomocníka a vyplácet mu mzdu; musí si držet krámek, musí platit daně a kdeco, takže nakonec je rád, zbude-li mu nějaký groš na živobytí, aby nemusel žebrat. A on, on jenom vzhlédne k nebi a má dost chleba pro pět nebo kolik tisíc lidí; mouka ho nestojí nic, nemusí si bůhví odkud nechat vozit dříví, žádné výlohy, žádná práce – to se rozumí, pak ty chleby může lidem dávat zadarmo, no ne? A na to nekouká, že tím okolní pekaře připraví o poctivě zasloužený výdělek! Říkám vám, nekalá soutěž je to, a mělo by se mu to zatrhnout. Ať tedy platí daně jako my, chce-li provozovat pekařství! Na nás už chodí lidé a říkají, jak to, takové nekřesťanské peníze chcete za tenhle mizerný bochánek? Zadarmo to máte dávat jako on – a jaký prý to je chlebíček: bílý, křoupavý a voňavý, že by se na něm člověk ujedl. – Už jsme museli snížit cenu pečiva; na mou čest, dáváme je pod výrobní cenou, jen abychom nemuseli zavřít krámy; ale kam to takhle povede, nad tím nám pekařům stojí hlava. Prý na jiném místě nasytil čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí sedmi chleby a několika rybičkami, ale tam sebrali jenom čtyři koše drobtů; taky mu už asi ten jeho podnik tak dobře nejde, ale nás pekaře zničí nadobro. A já vám tadyhle říkám, že to dělá jenom z nepřátelství k nám pekařům. Obchodníci s rybami sic taky křičí, ale to víte, ti nevědí, co za své ryby chtít; to dávno není tak poctivá živnost jako pekařský stav.

Koukejte se, sousede: já jsem jednou starý člověk a jsem na světě sám; nemám ženu ani děti, tak copak já potřebuju. Tuhle jsem už říkal svému pomocníkovi, aby si mou pekárnu uvázal na krk sám. Mně tady nejde o můj prospěch; namouduši, nejraději bych opravdu rozdal svůj nepatrný majetek a šel za ním a pěstoval lásku k bližnímu a všechno, co on káže. Ale když vidím, jak se postavil proti nám pekařům, tak si říkám: To zas ne! Já jako pekař vidím, že tohle není žádná spása světa, ale hotová pohroma pro naši živnost. Mně to je líto, ale to mu nedaruju. To nejde.

Rozumí se, podali jsme na něho stížnost k Ananiášovi i k místodržícímu, jako pro rušení živnostenského řádu a pro pobuřování; ale to víte, jak u těch úřadů všechno jde na dlouhé lokte. Vy mě znáte, sousede; jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje; ale kdyby on přišel do Jeruzaléma, postavím se na ulici a budu volat: Ukřižujte ho! Ukřižujte ho!

Lidové noviny 28. 3. 1937

BENCHANAN

Ananiáš

Ptáte se, Benchanane, je-li vinen. To máte tak: já jsem ho neodsoudil na smrt, poslal jsem ho jenom ke Kaifášovi. Ať vám řekne Kaifáš, jakou vinu na něm našel. Já osobně s tím nemám co dělat.

Jsem starý praktik, Benchanane, a řeknu vám to docela otevřeně. Myslím, že jeho učení mělo tu a tam dobré jádro. Ten člověk měl mnoho pravdy, Benchanane, a myslel to poctivě; ale jeho taktika byla špatná. Takhle to nemohl nikdy vyhrát. Měl to raději napsat a vydat v knize. Lidé by tu knihu četli a řekli by, to je slabá kniha, není v ní nic nového a kdesi cosi, jak už se tak o knihách mluví. Ale po čase by to nebo ono začali psát jiní a po nich zase jiní, nu, a aspoň něco by se ujalo. Ne všecko, ne celé učení, ale to přece rozumný člověk ani nežádá. Stačí, když prosadí aspoň jednu nebo dvě své myšlenky. Tak se to dělá, milý Benchanane, a jinak to nejde, chceme-li napravovat svět. S tím se musí trpělivě a polehoučku. Říkám, musí být správná taktika; jakápak pravda, když ji neumíme prosadit?

To právě byla jeho chyba, že neměl tu trpělivost. Chtěl spasit svět jedna dvě, i proti jeho vůli. A to nejde, Benchanane. Neměl na to jít tak rovnou a překotně. Pravda se musí propašovat, musí se trousit po troškách, tu drobet, tady drobet, aby si lidé na ni zvykali. A ne najednou: rozdej všechno, co máš, a takové řeči. To je špatná taktika. A měl si dát víc pozor na to, co dělá. Například jak šel s řemenem na ty penězoměnce v chrámě – vždyť to jsou taky dobří Židé, člověče, a chtějí být z něčeho živi! Já vím, že směnárny nepatří do chrámu, ale byly tam odjakživa, tož jaképak krámy. Měl na ně podat stížnost k synedriu, a bylo to. Synedrium by jim možná nařídilo, aby postavili své stoly o kousek dál, a bylo by vše v pořádku. Vždycky záleží na tom, jak se co udělá. Člověk, který chce něco ve světě vykonat, nesmí nikdy ztratit hlavu a musí se ovládat, musí vždycky zachovati chladnou a střízlivou mysl. A ty jeho tábory lidu – to víte, Benchanane, to žádný úřad nevidí rád. Nebo že se tak nechal vítat, když přijel do Jeruzaléma; nemáte ponětí, co to nadělalo zlé krve. Měl přiklusat pěšky a pozdravit tady, pozdravit tam – tak se na to musí jít, chceme-li mít svůj vliv. Slyšel jsem dokonce, že se nechal hostit od římského celníka, ale tomu ani nevěřím, takovou nešikovnost by přece neudělal, to už máte takové zlomyslné klepy. A neměl dělat ty své zázraky; s tím musel narazit. Prosím vás, všem pomoci nemůže, a ti, kterým žádný zázrak neudělal, mají potom vztek. Nebo to s tou ženou cizoložnicí – to prý se opravdu stalo, Benchanane, a byla to hrozná chyba. Říkat lidem na soudě, že ani oni nejsou bez viny, – copak by potom mohla být na světě nějaká justice? Říkám vám, samé chyby. Měl jenom učit a neměl dělat skutky, neměl brát své učení tak strašně doslova, neměl to chtít honem uskutečňovat. Šel na to špatně, milý Benchanane; mezi námi řečeno, v mnoha věcech mohl mít pravdu, ale jeho taktika byla pochybená; inu, pak to nemohlo dopadnout jinak.

Nelamte si s tím hlavu, Benchanane; je to v pořádku. Byl to spravedlivý muž, ale chtěl-li spasit svět, měl na to jít opatrněji a taktičtěji. Cože, byl-li odsouzen právem? To je otázka! Vždyť vám říkám, že to fakticky musil prohrát!

Kaifáš

Posaďte se, milý Benchanane, jsem vám naprosto k službám. Tak vy byste chtěl vědět, byl-li podle mého mínění ten muž právem ukřižován. To je jednoduchá věc, drahý pane. Předně nám po tom nic není, my jsme ho neodsoudili na smrt, my jsme ho jenom vydali panu římskému prokurátorovi, že? Nač bychom my měli brát na sebe nějakou odpovědnost, ne? Byl-li odsouzen právem, je dobře; stala-li se na něm křivda, tak je to vina Římanů a my jim to jednou můžeme přičíst na vrub. Tak je to, milý Benchanane; na takovou věc se musíme dívat politicky. Já aspoň jako velekněz musím brát zřetel na to, jak se co má politicky hodnotit. Jen to uvažte, kamaráde: Římané nás zbavili osoby, která – jak bych to řekl? – která nám nebyla z určitých důvodů žádoucí; a přitom odpovědnost padá na ně – –

Cože? Říkáte, které jsou ty důvody? Benchanane, Benchanane, tak se mi zdá, že ta dnešní generace není vlastenecky dost uvědomělá. Copak nechápete, jak nám to škodí, když někdo útočí na naše uznávané autority, jako jsou farizeové a zákoníci? Co si o nás takhle budou myslet Římané? Vždyť to je podlamování národního sebevědomí! My naopak musíme z důvodů vlasteneckých podporovat jejich prestiži, chceme-li zabránit tomu, aby náš národ nepropadl cizím vlivům! Kdo bere Izraeli víru ve farizeje, pracuje do rukou Římanům. A my jsme to zaonačili tak, že ho vyřídili sami Římané; tomu se říká politika, Benchanane. A teď se najdou popletové, kteří se starají, byl-li popraven právem, nebo ne! Pamatujte si, mladý muži, zájem vlasti je nad každé právo. Já vím nejlíp, že naši farizeové mají své chyby; mezi námi, je to samý žvanil a taškář – ale my si přece nemůžeme dovolit, aby někdo podrýval jejich autoritu! Já vím, Benchanane, vy jste byl jeho žákem; líbilo se vám jeho učení, že máme milovat své bližní a nepřátele a takové ty řeči; ale řekněte sám, co to pomůže nám Židům?

A ještě něco. Neměl říkat, že přišel spasit svět a že je Mesiáš a syn boží nebo co. My – přece víme, že je z Nazaretu – prosím vás, jakýpak spasitel! Jsou ještě lidé, kteří ho pamatují jako tesařova kluka, – a ten člověk by chtěl napravovat svět? Kam by se hrabal! Já jsem dobrý Žid, Benchanane, ale to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět. To bychom se hrozně přeceňovali, člověče. Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan; ale takový Židáček z Galileje – vždyť je to k smíchu! To ať povídá někomu jinému, že přišel spasit svět, ale nám ne, Benchanane. Nám ne. Nám ne.

Lidové noviny 3. 6. 1934

UKŘIŽOVÁNÍ

I povolal Pilát Náhuma, muže znalého dějin a učeného, a řekl mu:

   "Náhume, tuze mne mrzí, že váš národ si umanul ukřižovat toho muže. Hrom do vás, vždyť je to bezpráví."

"Kdyby nebylo bezpráví, nebylo by dějin," pravil Náhum.

   "Nechci mít s tou věcí co dělat," řekl Pilát. "Řekni jim, aby si to ještě rozmyslili."

"Už je pozdě," děl Náhum. "Já sice sleduji události jenom z knih, a proto jsem se nešel dívat na místo popravní; ale zrovna před chvilinkou přiběhla odtamtud má posluhovačka a vykládala, že už je ukřižován a visí mezi mužem na pravici a mužem na levici."

I zachmuřil se Pilát a zakryl si tváře dlaněmi. Po chvíli pak pravil: "Nemluvme tedy o tom. Ale co, prosím tě, spáchal ten muž na pravici a ten muž na levici?"

"Ani ti nepovím," vece Náhum; "jedni říkají, že to jsou zločinci, a jiní, že to jsou jacísi hlasatelé. Pokud mohu soudit podle dějin, dělali asi nějakou politiku; ale nejde mně do hlavy, že je národ ukřižoval oba najednou."

"Nerozumím ti," řekl Pilát.

"To je tak," pravil Náhum. "Někdy lidé křižují toho na pravici a někdy toho na levici; vždycky to tak v dějinách bývalo. Každá doba má jiné mučedníky. Jsou doby, kdy je vězněn nebo křižován ten, kdo bojuje za svůj národ; a jindy zase je řada na tom, kdo říká, že se musí bojovat za chudáky a otroky. Obojí se střídá a každý má svůj čas."

"Aha," řekl Pilát. "Tak vy tedy křižujete každého, kdo se zasazuje o něco pořádného.

"Skoro," řekl Náhum. "Ale ono to má svůj háček. Někdy bys řekl, že se ti lidé zasazují víc o nenávist k těm druhým než o to pořádné, co hlásají. Lidé jsou vždycky křižováni za něco krásného a velkého. Ten, kdo je zrovna na kříži, obětuje svůj život za velikou věc; ale ten, kdo ho na kříž vleče a přitlouká, ten, Piláte, je zlý a divoký a tuze ošklivý na pohled. Piláte, národ je veliká a krásná věc."

"Aspoň náš římský," řekl Pilát.

"I ten náš," pravil Náhum. "Ale i spravedlnost k chudým je veliká a krásná věc. Jenže ti lidé se mohou udusit nenávistí a zlobou pro ty veliké a krásné věci; a ti ostatní jdou jednou s tím a podruhé s oním a vždycky pomáhají ukřižovat toho, na kom je zrovna řada; nebo se na to jen dívají a říkají si: Dobře mu tak, měl jít s naší stranou."

"Proč tedy," pravil Pilát, "křižují toho uprostřed?"

"To máš tak," řekl nato Náhum. "Kdyby to vyhrál ten na levici, ukřižuje toho vpravo, ale ještě dřív toho uprostřed. Kdyby to vyhrál ten na pravici, ukřižuje toho, co je vlevo, ale toho uprostřed ještě dřív. Ovšem je také možno, že nastanou zmatky a boje; pak ten vpravo a ten vlevo společně ukřižují toho, co je uprostřed, protože se nerozhodl, proti kterému z těch dvou půjde. Kdybys vystoupil na střechu svého domu, viděl bys pole Hakeldama: nenávist na levici, nenávist na pravici, a mezi nimi ten, který to chtěl spravit láskou a rozumem, jak se o něm říká. A krom toho bys viděl spoustu lidí, kteří se na to jen dívají, pojídajíce přitom oběd, který si s sebou přinesli. Nějak se stmívá; teď všichni poběží kalupem domů, aby jim nezmokly šaty."

A když byla hodina šestá, stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté. V hodinu devátou zavolal ten uprostřed hlasem velikým řka: "Elói, Elói, lama zabachtani?" A aj opona chrámová se roztrhla na dví, od vrchu až dolů, a země se třásla a skály pukaly.

1927

PILÁTŮV VEČER

Toho dne večeřel Pilát se svým pobočníkem: byl to mladý poručík Suza, rodem z Kyrenaiky. Suza ani nepozoroval, že je místodržitel nějak zamlklý, a vesele žvanil rozjařen tím, že poprvé v životě zažil zemětřesení.

“To vám byla švanda,” hlaholil mezi jídlem. “Když se po obědě udělala ta tma, běžel jsem ven podívat se, oč jde. Na schodech se mně zdálo, že mně z ničeho nic brkly nebo ujely nohy či co, – no, k smíchu to bylo; namouduši, Excelence, jakživo by mě nenapadlo, že tohle je to celé zemětřesení. A než jsem se dostal za roh, už proti mně běží úprkem nějací civilisté s očima navrch hlavy a křičí: Hrobové se otvírají a skály se pukají! Těbůh, povídám si, že by zemětřesení? Člověče, říkám si, máš ty štístko! To přece je dost vzácný přírodní úkaz, že?”

Pilát pokynul. “Jednou jsem už viděl zemětřesení,” řekl. “To bylo v Cilicii, počkej, bude tomu sedmnáct let – tak nějak. Tehdy to bylo větší.”

“Ono se dohromady nic nestalo,” hlásal Suza bezstarostně. “U brány k Hakeldamě se udrolil kousek skály – ano, a na hřbitově se otevřelo pár hrobů. Se divím, že tady pochovávají tak mělko, stěží na loket. Však jim to v létě smrdí.”

“Zvyk,” zabručel Pilát. “Například v Persii vůbec nepochovávají. Položí mrtvolu na slunce a je to.”

“To by se mělo zakázat, pane,” mínil Suza. “Z důvodů hygienických a podobně.”

“Zakázat,” mumlal Pilát. “To bys jim musel pořád něco poroučet a zakazovat; to je špatná politika, Suzo. Jen se jim neplést do jejich věcí – pak je aspoň pokoj. Když chcete žít jako zvěř, tak spánembohem. Ach, Suzo, já už viděl mnoho zemí.”

“Ale to bych rád věděl,” vracel se Suza k svému největšímu zájmu, “z čeho se udělá takové zemětřesení. Třeba jsou pod zemí nějaké díry, které se z ničeho nic sesují. Ale proč by se při tom tak zatměla obloha? To mně nejde na rozum. Ráno přece byl takový obyčejný, jasný den –”

“Prosím za odpuštění,” ozval se starý Papadokitis, Řek z Dodekanesu, který jim posluhoval. “Ono se to dalo čekat už od včerejška, pane. Včera byl takový rudý západ, pane, a já povídám kuchařce, Myriam, zítra bude bouřka nebo cyklón. A mně, povídá Myriam, bolí v kříži. Něco se dalo čekat, pane. Prosím za prominutí.”

“Něco se dalo čekat,” opakoval Pilát zamyšleně. “Víš, Suzo, já jsem dnes také něco čekal. Od rána, kdy jsem jim vydal toho muže z Nazaretu – já jim ho musel vydat, protože římská politika se zásadně nemíchá do domácích věcí, pamatuj si to, Suzo, čím míň mají lidé co dělat se státní mocí, tím spíše ji snášejí – u Joviše, kde jsem přestal?”

“U muže z Nazaretu,” pomohl mu Suza.

“U muže z Nazaretu. Víš, Suzo, já jsem se o něj drobet zajímal, on se vlastně narodil v Betlémě – myslím, že se na něm ti zdejší domorodci dopustili justiční vraždy, ale to je jejich věc; kdybych jim ho nevydal, byli by ho jistě rozsápali, a římská správa by byla jen blamována. Ale počkej, to sem nepatří. Mně říkal Ananiáš, že prý to byl nebezpečný člověk; prý když se narodil, přišli betlémští pastýři a klaněli se mu jako nějakému králi. A onehdy ho tady vítali lidé jako nějakého triumfátora. Mně to nejde do hlavy, Suzo. Já bych byl přece jen čekal –”

“Co čekal?” připomenul mu Suza po chvilce.

“Že snad přijdou ti jeho Betlemáci. Že ho nenechají v prackách těch zdejších pletichářů. Že přijdou ke mně a řeknou: Pane, on je náš člověk a něco pro nás znamená; my vám teda jdeme říci, že za ním stojíme a nenecháme mu ukřivdit. – Suzo, já jsem se skoro těšil na ty lidi z hor; mám už po krk těch zdejších melhubů a sudičů – – A já bych jim řekl: Zaplať pánbůh, Betlemáci, čekal jsem na vás. Kvůli němu – a kvůli vám i vaší zemi. Hadrům na holi se nedá vládnout; vládnout se dá jenom mužům, a ne hubám. Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají; z lidí, jako jste vy, se dělají národy a státy. Říkají mi, že ten váš krajan oživuje mrtvé. Prosím vás, co s mrtvými? Ale vy jste tu, a já vidím, že ten muž dovede oživovat i živé: že jim vnukl něco jako věrnost a čest a – my Římané tomu říkáme virtus; nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce, Betlemáci, ale je to ve vás. Myslím, že ten člověk ještě něco pořídí. Byla by ho škoda.”

Pilát umlkl a roztržitě smetal ze stolu drobečky. “Nu, nepřišli,” zabručel. “Ach, Suzo, jaká marná věc je vládnout!”

Lidové noviny 27. 3. 1932