Текст книги "Kniha apokryfů"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 1 (всего у книги 9 страниц) [доступный отрывок для чтения: 4 страниц]

Karel Čapek

Kniha apokryfů

PROMÉTHEŮV TREST

Pochrchlávaje a hekaje po dlouhém průvodním řízení odebral se mimořádný senát k poradě, jež se konala ve stínu posvátné olivy.

“Tak, pánové,” zívl Hypométheus, předseda senátu. “Ale že se nám to zatrápeně protáhlo. Já myslím, že bych nemusel ani podávat resumé, no ale aby nebylo formálních námitek – – Tak tedy obžalovaný Prométheus, zdejší občan, byv pohnán před soud, že vynalezl oheň a tím jaksi – ehm ehm – porušil stávající řád, se přiznal, že: za prvé skutečně vynalezl oheň; dále že je s to, kdykoliv se mu zlíbí, vyvolati týž činností zvanou křesání; za třetí že toto tajemství, respektive pohoršující objev nikterak řádně nezatajil ani neoznámil na příslušném místě, nýbrž jej svévolně prozradil, potažmo dal v užívání nepovolaným lidem, jak je dosvědčeno výpověďmi dotyčných osob, které jsme právě vyslechli. Já myslím, že to stačí a že bychom mohli hned přikročit k hlasování o vině a rozsudku.”

“Promiňte, pane předsedo,” namítl přísedící Apométheus, “ale soudil bych, že vzhledem k vážnosti tohoto mimořádného tribunálu by snad přece jen bylo vhodnější, abychom k vynesení rozsudku přikročili až po důkladné poradě a – abych tak řekl – všestranné rozpravě.”

“Jak chcete, pánové,” přivolil konciliantní Hypométheus. “Věc je sice jasná, ale chce-li někdo z vás ještě něco poznamenat, prosím.”

“Já bych si dovolil připomenout,” ozval se votant Amétheus a řádně odkašlal, “že podle mého mínění by se měla na celé věci zdůraznit zvláště jedna stránka. Pánové, já mám na mysli stránku náboženskou. Račte dovolit, co je to ten oheň? Co je to ta vykřesaná jiskra? Jak doznal Prométheus sám, není to nic jiného nežli blesk a blesk, jak je obecně známo, je projevem zvláštní moci Dia Hromovládce. Račte mně vysvětlit, pánové, jak přijde takový nějaký Prométheus k božímu ohni? Jakým právem se ho zmocnil? Kde vůbec jej vzal? Prométheus nám chce namluvit, že jej prostě vynalezl; ale to jsou hloupé výmluvy, – kdyby to bylo tak nevinné, proč by nevynalezl oheň například někdo z nás? Podle mého přesvědčení, pánové, Prométheus ten oheň prostě ukradl, a to našim bohům. Jeho zapírání a vytáčky nás nezmatou. Já bych jeho trestný čin kvalifikoval jednak jako obyčejnou krádež, jednak jako zločin rouhání a svatokrádeže. A my jsme tady proto, abychom co nejpřísněji potrestali tuto bezbožnou opovážlivost a chránili posvátný majetek našich národních bohů. Jen to jsem chtěl říci,” končil Amétheus a rázně se vysmrkal do cípu své chlamydy.

“Dobře řečeno,” souhlasil Hypométheus. “Má ještě někdo co poznamenat?”

“Prosím za prominutí,” děl Apométheus, “ale já nemohu souhlasit s vývody váženého pana kolegy. Já jsem se na to díval, jak řečený Prométheus rozžíhal ten oheň; a řeknu vám upřímně, pánové, vždyť – mezi námi – na tom docela nic není. Objevit oheň, to by dovedl každý lenoch, povaleč a pasák koz; my jsme na to nepřišli jen proto, že vážný člověk, to se rozumí, nemá ani pokdy, ani pomyšlení, aby si pohrával s nějakým křesáním kamínků. Ujišťuji pana kolegu Améthea, že to jsou docela obyčejné přírodní síly, jimiž se zabývati není důstojno myslícího člověka, neřkuli bohů. Podle mého soudu je oheň úkaz příliš malicherný, než aby se nějak týkal věcí nám všem svatých. Ale věc má jinou stránku, na kterou musím obrátit pozornost pánů kolegů. Zdá se totiž, že oheň je živel velmi nebezpečný, ba dokonce škodlivý. Slyšeli jste řadu svědků, kteří vypověděli, že zkoušejíce Prométheův klukovský vynález utrpěli těžké popáleniny, ba v některých případech i škody na majetku. Pánové, rozšíří-li se vinou Prométheovou užívání ohně, čemuž bohužel se už nedá zabránit, nebude si nikdo z nás jist životem, ba ani majetkem; ale to, pánové, může znamenat konec veškeré civilizace. Stačí sebemenší neopatrnost – a před čím se zastaví ten nepokojný živel? Prométheus, pánové, se dopustil trestuhodné lehkomyslnosti tím, že uvedl na svět věc tak škodlivou. Já bych jeho vinu formuloval jako zločin těžkého ublížení na těle a ohrožování veřejné bezpečnosti. Vzhledem k tomu jsem pro doživotní trest na svobodě s tvrdým lůžkem a okovy. Domluvil jsem, pane předsedo.”

“Máte, kolego, docela pravdu,” zafuněl Hypométheus. “Jen bych ještě podotkl, pánové, k čemu nám vůbec bylo třeba nějakého ohně? Copak užívali ohně naši předkové? Přijít s něčím takovým, to je prostě neúcta k zděděnému řádu, to je – ehm, jenom podvratná činnost. Zahrávání s ohněm, to nám tak ještě chybělo! A uvažte, pánové, kam to povede: lidé u ohně zbytečně zchoulostiví, budou se válet v teple a pohodlí, místo aby – nu, místo aby bojovali a podobně. Pojde z toho jen změkčilost, úpadek mravů a – ehm, vůbec nepořádek a podobně. Zkrátka něco se už musí stát proti takovým nezdravým úkazům, pánové. Doba je vážná, a vůbec. Jen to jsem chtěl připomenout.”

“Velmi správně,” ozval se Antimétheus. “My všichni zajisté souhlasíme s naším panem předsedou, že Prométheův oheň může mít nedozírné následky. Pánové, netajme si, je to ohromná věc. Mít oheň ve své moci – jaké nové možnosti se tu otvírají! Uvádím jen namátkou: spálit nepřátelům úrodu, zažehnout jim olivové háje a tak dále. Ohněm, pánové, je nám lidem dána nová síla a nová zbraň; ohněm se stáváme skoro rovni bohům,” šeptal Antimétheus a náhle ostře vybuchl: “Žaluji na Prométhea, že tento božský a nepřekonatelný živel ohně svěřil pasákům i otrokům, komukoliv, kdo přišel; že jej neodevzdal povolaným rukám, které by ho střehly jako státní poklad a jím vládly. Žaluji na Prométhea, že tímto způsobem zpronevěřil objev ohně, který měl býti tajemstvím knížat. Žaluji na Prométhea,” křičel vzrušeně Antimétheus, “že naučil rozněcovat oheň i cizince! Že jej nezatajil ani před našimi nepřáteli! Prométheus ukradl oheň nám tím, že jej dal všem! Žaluji Prométhea z velezrady! Žaluji ho z úkladů proti obci!” Antimétheus se křikem až rozkašlal. “Navrhuji trest smrti,” vypravil ze sebe.

“Tak, pánové,” promluvil Hypométheus, “hlásí se ještě někdo o slovo? Tedy podle náhledu soudu je obžalovaný Prométheus shledán vinným jednak zločinem rouhání a svatokrádeže, jednak zločinem těžkého ublížení na těle, potažmo poškození cizího majetku a ohrožování veřejné bezpečnosti, jednak zločinem velezrady. Pánové, navrhuji uvaliti na něho buď doživotní trest na svobodě zostřený tvrdým lůžkem a pouty, nebo trest smrti. Ehm.”

“Nebo obojí,” vyhrkl zamyšleně Amétheus. “Aby se vyhovělo oběma návrhům.”

“Jak to, obojí trest?” ptal se předseda.

“Právě o tom přemýšlím,” bručel Amétheus. “Šlo by to třeba tak… odsoudit Prométhea k tomu, aby byl doživotně připoután ke skále…, ať mu třeba supové vyklovají jeho bezbožná játra, račte rozumět?”

“To by šlo,” děl uspokojeně Hypométheus. “Pánové, to by byl jednou exemplární trest na takové – ehm, zločinné výstřelky, že ano? Má někdo nějakou námitku? Tak bychom byli hotovi.”

*

“A proč jste, tati, toho Prométhea odsoudili k smrti?” ptal se Hypométhea při večeři jeho syn Epimétheus.

“Tomu ty nerozumíš,” bručel Hypométheus ohryzuje přitom skopovou kýtku. “Panečku, taková pečená kýta přece jen chutná líp než syrová; tak vida, k něčemu je ten oheň přece jen dobrý. – To byly důvody veřejného zájmu, víš? Kampak by to vedlo, kdyby kdekdo směl beztrestně přijít s něčím velikým, no ne? Ale něco tomu masu ještě chybí – – Už to mám!” zvolal radostně. “Pečená kýta by se měla posolit a potřít česnekem! To je to pravé! Hochu, to přece je objev! Vidíš, na to by takový Prométheus nepřišel!”

Lidové noviny 5. 6. 1932

O ÚPADKU DOBY

Před jeskyní bylo ticho. Mužové odešli hned zrána mávajíce oštěpy směrem k Blansku nebo k Rájci, kde bylo vystopováno stádo sobů; ženy zatím po lese sbíraly bobule klikvy a jen časem bylo slyšet jejich ječivý pokřik a repetění; děti se nejspíš čabraly dole v potoce – ostatně kdo by se těch harantů dohlídal, holoty darebné a zvlčilé. A tož starý pračlověk Janeček klímal v tom vzácném tichu na mírném slunci říjnovém; po pravdě řečeno chrápal a v nose mu hvízdalo, ale dělal, jako by nespal, nýbrž jako by střežil jeskyni kmene a panoval nad ní, jakož se sluší na starého náčelníka.

Stará Janečková rozložila čerstvou kůži medvědí a jala se ji oškrabovat ostrým pazourkem. To se musí dělat důkladně, píď po pídi – a ne jako to dělá mladá, napadlo starou Janečkovou; to famfárum to jen tak halabala odrbe a už zas běží muchlat a muckat se s dětmi – takové kůže, myslí si stará Janečková, nic nevydrží, kdepak, ztyří nebo se zapaří; ale já se jí do ničeho plést nebudu, myslí si paní Janečková, když jí to neřekne syn – Jen co je pravda, šetřit mladá neumí. A tady je ta kožišina propíchnuta, zrovna uprostřed hřbetu! Lidi drazí, trne stará paní, kterýpak nekola toho medvěda píchal do zad? Vždyť se tím zkazí celá kůže! To by můj jakživ neudělal, říká si stařena roztrpčeně, ten se vždycky strefoval do krku –

“Ah ja,” zahekal v tu chvíli starý Janeček a vytřel si oči. “Ještě nejsou zpátky?”

“Kdepak,” bručela stará paní. “To si počkáš.”

“Tja,” vzdychnul stařík a rozespale mžoural. “Kdepak ti. No ja. A kde jsou ženské?”

“Hlídám je?” zavrčela stará. “To víš, někde trajdají –”

“Ah jaja,” zívnul děda Janeček. “Někde trajdají. Místo aby – místo aby, řekněme, to nebo to – Tož tak. To to vypadá!”

Bylo ticho: jen stará Janečková rychle a se zlostnou horlivostí oškrabovala syrovou kůži.

“Povídám,” ozval se Janeček drbaje se zamyšleně na zádech. “Uvidíš, že zas nic nepřinesou. To dá rozum: s těmi jejich nanicovatými koštěnými oštěpy – A já pořád říkám synovi: koukej, žádná kost přece není dost tvrdá a pevná, aby se z ní dělaly oštěpy! – To přec musíš uznat i ty jako ženská, že ani kost, ani paroh nemá tu tento – takovou průbojnost, víš? Trefíš s tím do kosti a kostí kost neprorazíš, no ne? To dá rozum. To takový kamenný oštěp, holenku – To se ví, dá to víc práce, ale zato je to, panečku, nástroj – A copak si dá syn říci?”

“To víš,” děla trpce paní Janečková. “Dnes už si nikdo nedá poroučet.”

“Vždyť já nikomu neporoučím,” rozčiloval se děda. “Ale ani poradit si nedají! Včera jsem ti našel tamhle pod skalou takový pěkný, placatý úlomek pazourkový. Stačilo by drobet jej po krajích přitesat, aby byl ostřejší, a byl by to hrot oštěpu jedna radost. Tak to vemu domů a ukážu synovi: Koukej, to je kámen, co? – Je, on na to. Ale co s ním, tati? – Inu, jářku, ten by se mohl přisekat na oštěp. – Ale jděte, tatínku, povídá on, kdo by se s tím tesal a piplal? Vždyť toho starého haraburdí máme v jeskyni celé hromady a stejně to k ničemu není; ani na dřevci to nedrží, ať se to přiváže jak chce, tak co s tím? – Lenoši jsou to,” rozkřikl se prudce staroch. “Dnes už se nikomu nechce opracovat pořádně kus pazourku, to je to! Pohodlní jsou! To se ví, takový koštěný hrot je udělán jedna dvě, ale taky se ti každou chvíli zlomí. A to prý je jedno, říká syn, tak se dá nový a je to. No ja, ale kam to takhle přivedou? Každou chvíli nový oštěp! Řekni sama, kdo tohle jakživ viděl? Holenku, to takový pořádný pazourkový hrot musel vydržet léta letoucí! Ale já říkám, ono dojde na má slova: však oni se jednou ještě rádi vrátí k těm našim poctivým kamenným zbraním! Proto já schovávám, kde co najdu: staré šípy a mlaty a pazourkové nože – A to prý je haraburdí!”

Starý pán se až dusil zármutkem a pohoršením. “No vidíš,” ozvala se paní Janečková, aby ho přivedla na jiné myšlenky. “To máš jako s těmi kůžemi. Maminko, říká mně mladá, načpak se s tím tolik oškrabovat, škoda té práce; zkuste jednou vydělávat kůži popelem, to aspoň nesmrdí. Mne budeš učit,” utrhla se stařena na nepřítomnou snachu, “já vím, co vím! Odjakživa se kůže jenom oškrabovaly, a jaké to byly kůže! To se ví, je-li ti škoda práce – Jen když se mohou nějak té práci vyhnout! Proto pořád něco vymýšlejí a zajinačují – Vydělávat kůži popelem! Kdopak to kdy slyšel!”

“To už tak máš,” zívl Janeček. “Kdepak, to jim není dost dobré, jak jsme to dělali my. A že prý jsou kamenné zbraně nepohodlné do ruky. To teda je pravda, my jsme se na pohodlí tuze neohlíželi; ale dnes – nonono, abyste si neotlačili ručičky! Řekni sama, kam to takhle povede? Vem si ty dnešní děti. Jen je, dědečku, nechte, říká snacha, ať si hrají. Ja, ale co z nich jednou bude?”

“Kdyby to aspoň nedělalo takový tartas,” žalovala stará paní. “Nezvedené je to, jen co je pravda!”

“To máš tu dnešní výchovu,” kázal starý Janeček. “A když semhle tamhle něco povím synovi, řekne: Tatínku, tomu vy už nerozumíte, dnes je jiná doba, jiná epocha – Vždyť prý, říká, ani ty koštěné zbraně nejsou ještě to poslední slovo; jednou, říká, přijdou lidé na ještě onačejší materiál – No víš, tohle už přestává všecko: jako by kdo kdy viděl jiný pevný materiál než kámen, dřevo nebo kost! To musíš uznat sama jako hloupá ženská, že – že – že to přesahuje všechny meze!”

Paní Janečkové klesly ruce do klína. “Ty,” řekla, “a kde se v nich ty nesmysly berou?”

“No, prý je to teď moderní,” žmoulal bezzubě staroch. “Prosím tě, tamhle v tu stranu, čtyři dny cesty odtud, přivandroval nějaký nový kmen, taková cizí holota, a ti prý to tak dělají – Abys věděla, ty všechny hlouposti mají naši od nich. Ty koštěné zbraně a všecko. Dokonce – – dokonce to od nich kupují,” křikl rozčileně. “Za naše dobré kožišiny! Jako by kdy od cizích přišlo něco dobrého! Jen si nic nezačínat se žádnou cizí pakáží! A vůbec, to je stará zkušenost po předcích: každý cizinec se má bez okolků přepadnout a odkrouhnout. Tak to bývalo odjakživa: žádné cavyky, a pobít. Ale kdepak, tati, říká syn, dnes jsou jiné poměry, ona se teď zavádí výměna zboží – Výměna zboží! Když někoho pobiju a poberu mu, co má, tak dostanu jeho zboží a nic mu za to nedám – nač nějaká výměna? – Kdepak, tati, říká syn, přitom platíte lidskými životy a těch je škoda! – Tak tady to máš: prý je škoda lidských životů! To jsou ty dnešní názory,” brumlal starý pán znechuceně. “Zbabělci jsou, to je to celé. Prý škoda životů! A jak se jednou, řekni, uživí tolik lidí, když se nebudou pobíjet. Vždyť už teď je těch sobů po čerchmantech málo! Vida je, lidských životů je jim líto; ale k tradici úctu nemají, svých předků a rodičů si neváží – Vždyť je to spoušť,” vyhrkl prudce děda Janeček. “Tuhle koukám, jeden takový usmrkanec čmalíkuje hlinkou na stěnu jeskyně podobu bizona. Já mu dal pohlavek, ale syn říká: Jen ho nechte, vždyť ten bizon je jako živý! – No to už přestává všecko! Copak se kdy dělaly takové zbytečnosti? Nemáš-li co na práci, kluku, tak otesávej nějaký pazourek, ale nemaluj bizony na stěnu! Kdopak ví, ještě to přivodí bžundu našim lovcům, no ne? Nač nám je třeba takových pitomostí?”

Paní Janečková sevřela přísně rty. “Kdyby jen bizoni,” utrousila po chvilce.

“Co teda?” ptal se děda.

“Ale nic,” bránila se paní Janečková, “mně je hanba to říct – Tak abys věděl,” rozhodla se náhle, “dnes ráno jsem našla… v jeskyni… kus mamutího klu. Byl vyřezaný jako… jako nahatá ženská. Prsy a všecko, víš?”

“Ale jdi,” užasl staroch. “A kdo to vyřezal?”

Paní Janečková pokrčila pohoršeně rameny. “Kdopak ví. Asi někdo z mladých. Já jsem to hodila do ohně, ale takovéhle prsy to mělo! Fuj!”

“– – No to už dál nejde,” vydralo se z dědy Janečka. “To přece je zvrhlost! Vidíš, to mají z toho, že řežou všechno možné z kostí! Nám taková nestydatost jakživa na mysl nepřišla, protože z pazourku by to ani nešlo udělat – Tam to vede! To jsou ty jejich vynálezy! Pořád budou něco vymýšlet, pořád budou něco nového zavádět, až všechno zhuntují a zničí – A já říkám,” zvolal pračlověk Janeček v prorockém osvícení, “že dlouho to už trvat nebude!”

Lidové noviny 24. 12. 1931

JAKO ZA STARÝCH ČASŮ

K Eupatorovi, občanu thébskému a košikáři, který sedě na dvorku pletl své koše, přiběhl jeho soused Filagoros a volal už zdálky: “Eupatore, Eupatore, nech svých košů a poslouchej! Dějí se hrozné věci!”

“Kde hoří?” tázal se Eupator a zdálo se, že chce vstát.

“To je horší než oheň,” pravil Filagoros. “Víš, co se stalo? Chtějí obžalovat našeho vojevůdce Nikomacha! Někteří říkají, že je vinen z nějakých piklů s Thesalskými, a jiní tvrdí, že se mu vytýkají jakési styky se Stranou Nespokojených. Pojď honem, srocujeme se na agoře!”

“A co bych tam dělal?” tázal se Eupator nerozhodně.

“Je to hrozně důležité,” mluvil Filagoros. “Už je tam plno řečníků; jedni tvrdí, že je nevinen, a druzí říkají, že je vinen. Pojď je poslouchat!”

“Počkej,” řekl Eupator, “jen co dodělám tenhle košík. A řekni mně, z čeho vlastně je ten Nikomachos viněn?”

“To se právě neví,” pravil soused. “Říká se to a ono, ale úřady mlčí, protože prý ještě není vyšetřování skončeno. Ale na agoře ti je mela, to bys měl vidět! Někteří křičí, že Nikomachos je nevinen –”

“Počkej trochu; jak mohou křičet, že je nevinen, když nevědí docela jistě, z čeho je viněn?”

“To je jedno; každý něco slyšel a mluví jen o tom, co slyšel. Každý má právo mluvit o tom, co slyšel, či ne? Já bych věřil, že Nikomachos nás chtěl zradit Thesalským; jeden to tam říkal a povídal, že jeden jeho známý viděl nějaký dopis. Ale jeden člověk říkal, že to je spiknutí proti Nikomachovi a že prý o tom ví věci – Prý je do toho zapletena i vláda obce. Slyšíš, Eupatore? Teď je otázka –”

“Počkej,” řekl košikář, “teď je otázka: jsou zákony, které jsme si dali, dobré, nebo špatné? Mluvil o tom někdo na agoře?”

“Ne, ale o to přece nejde; jde o Nikomacha.”

“A říká někdo na agoře, že úředníci, kteří vyšetřují Nikomacha, jsou špatní a nespravedliví?”

“Ne, o tom se vůbec nemluvilo.”

“O čem se tedy mluvilo?”

“Vždyť ti to říkám: o tom, je-li Nikomachos vinen, nebo nevinen.”

“Poslyš, Filagore, kdyby se tvá žena pohádala s řezníkem, že jí nedal dobrou libru masa, co uděláš?”

“Pomohu své ženě.”

“Ba ne; podíváš se, má-li ten řezník dobré závaží.”

“To vím i bez tebe, člověče.”

“Tak vidíš. A potom se podíváš, jsou-li v pořádku váhy.”

“Ani to mně nemusíš říkat, Eupatore.”

“To jsem rád. A když jsou závaží i váhy v pořádku, podíváš se, kolik ten kus masa váží, a vidíš hned, má-li pravdu řezník, nebo tvá žena. To je zvláštní, Filagore, že lidé jsou chytřejší, jde-li o jejich kus masa, než jde-li o veřejné věci. Je Nikomachos vinen, či nevinen? To se ukáže na vahách, jsou-li váhy v pořádku. Ale má-li se dobře vážit, nesmí se foukat na misky vah, aby se naklonily na tu nebo na onu stranu. Proč tvrdíte, že úředníci, kteří mají vyšetřovat tu Nikomachovu věc, jsou podvodníci nebo co?”

“To nikdo neřekl, Eupatore.”

“Myslel jsem, že jim nevěříte; ale nemáte-li proč jim nevěřit, proč jim u všech všudy foukáte do jejich misek? Buď je to proto, že vám nezáleží na tom, aby se zjevila pravda, nebo proto, že se vám to jen hodí k tomu, abyste se mohli rozdělit na dvě strany a hádat se. Hrom do vás všech, Filagore; já nevím, je-li Nikomachos vinen, ale vy všichni jste zatraceně vinni tím, že byste rádi porušili spravedlnost. A je zvláštní, jak jsou letos pruty špatné; ohýbají se jako provázky, ale nemají žádnou pevnost. Mělo by být tepleji, Filagore; ale to je v rukou bohů, a ne nás lidí.”

Lidové noviny 3. 8. 1926

THERSITES

Byla noc a mužové achajští sesedli se blíže k ohňům.

“Ta skopová zas nebyla k žrádlu,” ozval se Thersites dloubaje se v zubech. “Já se vám divím, Achajci, že si to necháte líbit. Vsadil bych se, že oni měli k večeři nejmíň beránky zimrlíky; ale to se ví, pro nás, staré vojáky, je smradlavý kozel dost dobrý. Lidi, když si vzpomenu na to skopové u nás v Řecku –”

“Nech toho, Thersite,” bručel tatík Eupator. “Válka je válka.”

“Válka,” děl Thersites. “Prosím tě, čemu říkáš válka? Tomu, že se tady pomalu desátý rok flákáme pro nic za nic? Já vám řeknu, mládenci, co to je: to není žádná válka, to si jen ti páni vojevůdci a hodnostáři udělali na státní útraty výlet; a my, staří vojáci, my máme otvírat hubu na to, jak nějaký floutek, utřinos a mámin synáček běhá po táboře a naparuje se svým štítem. Tak je to, holenku.”

“To myslíš Achilla Péleovce,” řekl mladý Laomedon.

“Toho nebo jiného,” prohlásil Thersites. “Kdo má oči v hlavě, ví, na koho to padá. Páni, to nám přece nikdo nenamluví: kdyby šlo opravdu o to, dobýt té pitomé Tróje, tak jsme ji už dávno měli. Jen pořádně kýchnout a byla by na hromadě. Pročpak se nepodnikne útok proti hlavní bráně? Víte, takový důkladný impozantní šturm s křikem, hrozbami a zpěvem válečných písní – a hned by byl konec vojny.”

“Hm,” brumlal rozvážný Eupator, “křikem Trója nepadne.”

“A to se moc mejlíš,” hlaholil Thersites. “To ví každé dítě, že Trojští jsou zbabělci, skety, svrabaři a chamraď. Jen jim jednou pěkně od plic ukázat, kdo jsme my, Řekové! To byste koukali, jak by zalezli a škemrali o milost! Stačilo by sem tam přepadnout trojské ženské, když jdou večer pro vodu –”

“Přepadat ženské,” krčil rameny megarský Hippodamos, “to se, Thersite, nedělá.”

“Válka je válka,” zvolal Thersites udatně. “Ty jsi mi, Hippodame, pěkný vlastenec! Myslíš, že vyhrajeme válku tím, že milostpán Achilles jednou za čtvrt roku uspořádá veřejné potýkání s tím vozembouchem Hektorem? Člověče, ti dva to mají smluvené a sehrané jedna radost; jejich souboje, to je sólo numero, aby si jelimánci mysleli, že ti dva za ně bojují! Hej, Trójo, hej, Helado, pojďte čumět na pány hrdiny! A my ostatní, my nejsme nic, naše utrpení je pro kočku, o nás ani pes neštěkne. Já vám něco povím, Achajci: Achilles dělá hrdinu jen proto, aby sebral všechnu smetanu a nás připravil o válečnické zásluhy; chce, aby se mluvilo jen o něm, jako by on všecko, a ti druzí jakobysmet. Tak je to, mládenci. A ta válka se tak courá jen proto, aby se pan Achilles mohl nafukovat jako bůhví jaký rek. Se vám divím, že to nevidíte.”

“Prosím tě, Thersite,” ozval se mladý Laomedon, “co ti vlastně Achilles udělal?”

“Mně? Ani to nejmenší,” děl rozhořčeně Thersites. “Co mně je po něm? Abys věděl, já s ním ani nemluvím; ale všechen lid už má plné zuby toho, jak se ten chlap dělá důležitý. Například to jeho trucování ve stanu. Žijeme v takové dějinné chvíli, kdy jde o čest naší Helady; celý svět se na nás dívá – a co dělá pan hrdina? Válí se ve stanu, a že prý nebude bojovat. Máme snad my za něj odřít dějinnou chvíli a čest celé Helady? Ale to máte tak: když to má jít do tuhého, zaleze Achilles do stanu a hraje uraženého. Pff, komedie! To máte ty národní hrdiny! Zbabělci jsou to.”

“Já nevím, Thersite,” pravil rozšafa Eupator. “Achilles je prý strašně uražen, protože Agamemnon poslal zpátky k rodičům tu jeho otrokyni, jakpak ona se jmenuje, Briseovna nebo Chryseovna, tak nějak. Péleovec z toho dělá věc prestiže, ale já myslím, že měl to děvče doopravdy rád. Holenku, to nebude žádná komedie.”

“Mně budeš něco říkat,” děl Thersites. “Já vím dobře, jak to bylo. Agamemnon mu prostě tu holku přebral, víme? To se ví, má naloupených šperků habaděj a po ženském mase je jako kocour – Už je toho zrovna dost, těch ženských: kvůli té couře Heleně se válka začala a teď zase tohle – Slyšeli jste, že Helena poslední dobou drží s Hektorem? Lidi, tu už měl v Tróji kdekdo, i ten dědek nad hrobem, ten plesnivý Priamos. A pro takovou flundru my máme tadyhle strádat a bojovat? Děkuju nechci!”

“Říká se,” poznamenal ostýchavě mladý Laomedon, “že Helena je velmi krásná.”

“Povídali,” pravil Thersites opovržlivě. “Je odkvetlá ažaž a krom toho cumploch, jakému rovno není. Já bych za ni nedal ani pytlík bobů. Mládenci, já bych tak tomu hloupému Menelaovi přál, abychom tu válku vyhráli a on dostal Helenu zpátky. Celá Helenina krása je legenda, podvod a trochu líčidla.”

“A my,” děl Hippodamos, “my Danaové, Thersite, se bijeme za pouhou legendu?”

“Milý Hippodame,” řekl Thersites, “zdá se, že do toho nevidíš. My Helénové válčíme za první proto, aby starý lišák Agamemnon nahrabal plné pytle kořisti; za druhé proto, aby hejsek Achilles ukojil svou nezřízenou ctižádost; za třetí proto, aby podvodník Odysseus nás okrádal na válečných dodávkách; a konečně proto, aby jakýsi podplacený jarmareční zpěvák, nějaký Homér, nebo jak se ten pobuda jmenuje, za špinavých pár šestáků dělal slávu největším zrádcům řeckého národa a přitom hanobil, nebo aspoň umlčel ty pravé, skromné, obětavé hrdiny achajské, jako jste vy. Tak je to, Hippodame.”

“Největší zrádcové,” pravil Eupator, “to slovo je, Thersite, trochu silné.”

“Tak abyste věděli,” vyhrkl Thersites a ztlumil hlas, “já mám doklady o jejich zradě. Pánové, je to strašné. Já vám neřeknu všechno, co vím, ale jen jedno si zapište za uši: že jsme prodáni. To přece musíte vidět sami: copak je myslitelné, že my, Řekové, nejstatečnější a nejvyspělejší národ na světě, bychom už dávno nedobyli toho trojského hnojiště a nezatočili s těmi žebráky a uličníky v Iliu, kdybychom už leta letoucí nebyli zrazováni? Což ty, Eupatore, považuješ nás, Achajce, za takové skety a psy, že bychom už dávno nebyli s tou špinavou Trójou hotovi? Jsou snad Trojští lepší vojáci než my? Poslyš, Eupatore, myslíš-li to, pak nemůžeš být ani Řek, nýbrž nějaký Epirot nebo Thrák. Pravý řecký antický člověk musí s bolestí cítit, v jaké hanbě a lumpárně žijeme.”

“Pravda je,” mínil zamyšleně Hippodamos, “že se ta válka zatrápeně vleče.”

“Tak vidíš,” zvolal Thersites. “A já ti povím proč: protože Trojští mají své spojence a pomahače mezi námi. Snad víte, koho míním.”

“Koho?” řekl vážně Eupator. “Teď už to, Thersite, musíš dodělat, kdyžs to načal.”

“Nerad to říkám,” bránil se Thersites. “Vy mne, Danaové, znáte, že nedělám klepy; ale když myslíte, že to je ve veřejném zájmu, povím vám hroznou věc. Onehdy jsem hovořil s několika dobrými, statečnými Řeky; jako vlastenec mluvím o válce, o nepříteli, a jak už je má řecká, otevřená nátura, říkám, že Trójané, naši úhlavní a sveřepí nepřátelé, jsou smečka zbabělců, zlodějů, ničemů, otrapů a krys, že jejich Priamos je senilní dědek a jejich Hektor sketa. Uznáte přece, Achajové, to že je pravé řecké smýšlení. A tu najednou vystoupí ze stínu sám Agamemnon – už se ani nestydí špehovat! – a povídá: ,Pomalu, Thersite; Trojští jsou dobří vojáci, Priamos je správný starý muž a Hektor je hrdina.‘ Nato se obrátil na patě a zmizel dřív, než jsem ho mohl po zásluze odbýt. Pánové, já zůstal jako opařený. A hele, řekl jsem si, odkud vítr vane! Teď už víme, kdo zanáší do našeho tábora rozvrat, malomyslnost a nepřátelskou propagandu. Jak máme potom vyhrát válku, když ti podlí Trójané mají své lidi, své stoupence v našem středu, ba hůř než to, přímo v našem hlavním stanu? A myslíte, Achajci, že takový zrádce dělá tu podkopnou práci pro nic za nic? Ba ne, holenku, ten nebude zadarmo vynášet do nebe naše národní nepřátele; ten za to musel, panečku, dostat od Trojských těžce zaplaceno. Jen si to, mládenci, trochu srovnejte: válka se schválně vleče, Achilles byl úmyslně uražen, v našem vojsku je slyšet jen stesky a reptání, všude roste nekázeň – zkrátka všecko je jedna lumpárna a zlodějna. Na koho se podíváte, je zrádce, zaprodanec, cizák a čachrář. A když jim člověk přijde na jejich finty, řeknou, že je rejpal a rozkladný živel. To má našinec za to, že chce bez ohledů vpravo nebo vlevo sloužit jenom svému národu a jeho cti a slávě! To jsme to my, antičtí Řekové, dopracovali! Že se nezalkneme vším tím bahnem! Jednou se bude o naší době psát jako o periodě nejhlubšího národního zneuctění a porobení, hanby, malosti a zrady, nesvobody a rozvratu, zbabělosti, korupce a mravní hniloby –”

“Nějak bylo, nějak bude,” zívl Eupator. “A já už jdu spat. Dobrou noc, lidičky!”

“Dobrou noc,” děl Thersites srdečně a s libostí se protáhl. “Ale že jsme si dnes pěkně pobesedovali, co?”

Lidové noviny 22. 11. 1931