Текст книги "Válka s mloky"
Автор книги: Karel Čapek
сообщить о нарушении
Текущая страница: 6 (всего у книги 16 страниц) [доступный отрывок для чтения: 6 страниц]
KAPITOLA 10
POSVÍCENÍ V NOVÉM STRAŠECÍ
Pan Povondra, vrátný domu Bondyova, trávil dovolenou tentokrát ve svém rodném městě. Nazítří mělo být posvícení; a když pan Povondra vyšel ven, veda za ruku svého osmiletého Frantíka, vonělo celé Nové Strašecí koláči a přes ulici se míhaly ženy a dívky nesoucí syrové koláče k pekaři. Na náměstí už postavili své stánky dva cukráři, jeden kramář se sklem a porculánem a jedna povykující paní, prodávající střižné zboží všeho druhu. A pak tam byla plátěná bouda ze všech stran zakrytá plachtami. Nějaký drobný muž, stojící na žebříčku, zrovna připevňoval nahoru nápis.
Pan Povondra se zastavil, aby viděl, co to bude.
Suchý mužíček slezl ze žebříčku a díval se s uspokojením na pověšený nápis. A pan Povondra s překvapením četl:
KAPITÁN J. VAN TOCH
a jeho cvičení mloci
Pan Povondra si vzpomněl na velikého, tlustého muže s kapitánskou čepicí, kterého kdysi vpouštěl k panu Bondymu. A ten to dopracoval, chudák, řekl si pan Povondra účastně; kapitán, a teď jezdí po světě s takovým mizerným cirkusem! Takový statný, zdravý člověk to byl! Měl bych se za ním podívat, mínil pan Povondra soucitně.
Zatím drobný mužík pověsil vedle vchodu do boudy druhý nápis:
!! MLUVÍCÍ JEŠTĚŘI !!
!! NEJVĚTŠÍ VĚDECKÁ SENZACE !!
Vstupné 2 Kčs. Děti v průvodu rodičů polovic!
Pan Povondra zaváhal. Dvě koruny a korunu za kluka, to je trochu mnoho. Ale Frantík se dobře učí, a znát cizokrajná zvířata, to patří ke vzdělání. Pan Povondra byl ochoten obětovat něco na vzdělání, a proto přistoupil k tomu suchému, drobnému človíčkovi. “Příteli,” řekl, “já bych chtěl mluvit s kapitánem van Tochem.”
Mužík vypnul prsa v pruhovaném tričku. “To jsem já, pane.”
“Vy jste kapitán van Toch?” podivil se pan Povondra.
“Ano, pane,” řekl mužík a ukázal na svém zápěstí vytetovanou kotvu.
Pan Povondra zamyšleně mrkal. Že by se ten kapitán tak scvrkl? To přece není možné. “Já totiž znám kapitána van Tocha osobně,” řekl. “Já jsem Povondra.”
“To je něco jiného,” děl mužík. “Ale ti mloci jsou doopravdy od kapitána van Tocha, pane. Zaručeně praví australští ještěři, pane. Račte se podívat dovnitř. Právě se začíná velké představení,” krákoral nadzvedaje plachtu u vchodu.
“Pojď, Frantíku,” řekl otec Povondra a vešel dovnitř. Za malý stolek honem usedla neobyčejně tlustá a veliká panička. To je divný párek, podivil se pan Povondra, vypláceje své tři korunky. Uvnitř boudy nebylo nic než poněkud nepříjemný zápach a plechová koupací vana.
“Kde máte ty mloky?” ptal se pan Povondra.
“V té vaně,” řekla gigantická dáma lhostejně.
“Neboj se, Frantíku,” děl otec Povondra a přistoupil k vaně. Leželo tam ve vodě něco černého a netečného, velikého jako starý sumec; jenom za hlavou se tomu kůže trochu nadouvala a splaskovala.
“Tak to je ten předpotopní mlok, co se o něm psalo v novinách,” řekl poučně otec Povondra, nedávaje najevo své zklamání. (To jsem se zase nechal napálit, myslel si, ale kluk to nemusí vědět. Škoda těch tří korun!)
“Tati, proč je ve vodě?” ptal se Frantík.
“Protože mloci žijí ve vodě, víš?”
“Tati, a co žere?”
“Ryby a takové věci,” mínil otec Povondra. (Něco to musí žrát.)
“A proč je tak šeredný?” naléhal Frantík.
Pan Povondra nevěděl, co říci; ale v tu chvíli vešel do stanu drobný mužík. “Tak prosím, dámy a pánové,” začal chraptivě.
“To máte jen toho jednoho mloka?” ptal se pan Povondra vyčítavě. (Kdyby byli aspoň dva, myslel si, přišel bych spíš na své peníze.)
“Ten druhý pošel,” řekl mužík. “Tak to je ten pověstný Andryáš, dámy a pánové, vzácný a jedovatý ještěr z ostrovů austrálských. Ve své domovině dorůstá až velikosti člověka a chodí po dvou. Na,” řekl a šťouchl prutem do toho černého a netečného, co leželo bez hnutí v kádi. To černé sebou zahemžilo a s námahou se zvedalo z vody. Frantík trochu couvl, ale pan Povondra mu stiskl ruku, neboj se, jsem s tebou.
Teď to stojí na zadních nohách a předními tlapkami se to opírá o kraj kádě. Žábry za hlavou sebou křečovitě cukají a černá tlama lapá po vzduchu. Má to do krve odřenou a příliš volnou kůži posetou bradavicemi a kulaté žabí oči, chvílemi se jaksi bolestně zatahující blanitými spodními víčky.
“Jak vidíte, dámy a pánové,” pokračoval mužík ochraptěle, “toto zvíře žije ve vodě; proto je opatřeno žábrami i plícemi, aby mohlo dýchat, když vychází na břeh. Na zadních nohách má po pěti prstech a na předních po čtyřech, jakož i dovede jimi brát různé předměty. Na.” Zvíře sevřelo v prstech prut a drželo jej před sebou jako žalostné žezlo.
“Dovede také udělat uzel na provaze,” hlásal mužík, vzal zvířeti prut a podal mu špinavý provázek. Zvíře jej chvíli drželo v prstech a pak opravdu zasuklo uzlík.
“Dovede také bubnovat a tančit,” krákoral mužík a podal zvířeti dětský bubínek a paličku. Zvíře několikrát udeřilo do bubínku a kroutilo hoření polovinou těla; přitom upustilo paličku do vody. “Kuš, neřáde,” utrhl se mužík a vylovil paličku z vody.
“A toto zvíře,” dodával zvyšuje slavnostně hlas, “je tak inteligentní a nadané, že dovede mluvit jako člověk.” Přitom zatleskal.
“Guten Morgen,” zaskřehotalo zvíře, bolestně mrkajíc spodními víčky. “Dobrý den.”
Pan Povondra se téměř lekl, ale na Frantíka to neudělalo žádný zvláštní dojem.
“Co řekneš vzácnému obecenstvu?” ptal se mužík ostře.
“Vítám vás,” klaněl se mlok; jeho žábry se křečovitě svíraly. “Willkommen. Ben venuti.”
“Umíš počítat?”
“Umím.”
“Kolik je šestkrát sedm?”
“Čtyřicet – dva,” kvákal mlok namáhavě.
“Vidíš, Frantíku,” upozorňoval otec Povondra, “jak umí počítat.”
“Dámy a pánové,” kokrhal mužík, “můžete mu sami klást otázky.”
“Tak se ho něco zeptej, Frantíku,” pobízel pan Povondra.
Frantík se rozpačitě zakroutil. “Kolik je osmkrát devět?” vyhrkl konečně; patrně mu to připadalo jako nejtěžší ze všech možných otázek.
Mlok pomalu zamžikal. “Sedmdesát – dvě.”
“Který je dnes den?” ptal se pan Povondra.
“Sobota,” řekl mlok.
Pan Povondra zakroutil podivem hlavou. “Opravdu, jako člověk. – Jak se jmenuje tohle město?”
Mlok otevřel tlamu a zaklopil oči. “On už je unaven,” vysvětloval mužík chvatně. “Jak řekneš panstvu?”
Mlok se uklonil. “Máucta. Děkuju zdvořile. Sbohem. Na shledanou.” A honem se schoval do vody.
“To je – to je zvláštní zvíře,” divil se pan Povondra; ale protože tři koruny jsou přece jen velké peníze, dodal: “A nic víc tu už nemáte, co byste tomu dítěti ukázal?”
Mužík se tahal v rozpacích za spodní ret. “To je všechno,” řekl. “Dřív jsem míval opičky, ale s tím to byla taková věc,” vykládal neurčitě. “Ledaže bych vám ukázal svou ženu. Ona je bývalá nejtlustší žena na světě. Maruško, pojď sem!”
Maruška se s námahou zvedla. “Co je?”
“Ukaž se pánům, Maruško.”
Nejtlustší žena na světě položila hlavu koketně na stranu, vysunula jednu nohu vpřed a pozvedla sukni nad koleno. Bylo vidět červenou vlněnou punčochu a v ní něco naběhlého, mohutného jako šunka. “Objem nohy nahoře osmdesát čtyři centimetry,” vysvětloval suchý mužík; “ale dnes při té konkurenci už není Maruška nejtlustší žena na světě.”
Pan Povondra táhl vyjeveného Frantíka ven. “Rukulíbám,” zaskřehotalo to z kádě. “Přijďte zas. Auf Wiedersehen.”
“Tak co, Frantíku,” ptal se pan Povondra, když byli venku. “Poučil ses?”
“Poučil,” řekl Frantík. “Tati, proč má ta paní červené punčochy?”
KAPITOLA 11
O LIDOGEŠTERKÁCH
Bylo by zajisté přepínáním tvrdit, že se v té době o jiném nemluvilo a nepsalo než o mluvících mlocích. Mluvilo a psalo se také o příští válce, o hospodářské krizi, o ligových zápasech, o vitaminech a o módě; nicméně o mluvících mlocích se psalo velmi mnoho a zejména velmi neodborně. Proto vynikající učenec profesor dr. Vladimír Uher (brněnská univerzita) napsal do Lidových novin článek, ve kterém poukázal na to, že domnělá schopnost Andriase Scheuchzeri artikulovaně mluvit, to jest vlastně papouškovat mluvená slova, není ze stanoviska vědeckého zdaleka tak zajímavá jako některé jiné otázky týkající se tohoto zvláštního obojživelníka. Vědecká záhada Andriase Scheuchzeri je docela jinde: například kde se vzal; kde je jeho pravlast, ve které přežil celé geologické periody; proč zůstal tak dlouho neznám, když se nyní hlásí jeho hromadný výskyt téměř v celé rovníkové oblasti Tichého oceánu. Zdá se, že se v poslední době množí neobyčejně rychle; kde se vzala tato ohromná vitalita v prastarém třetihorním tvoru, jenž až do nedávné doby vedl zcela skrytou, tedy pravděpodobně krajně sporadickou, ne-li topograficky izolovanou existenci? Změnily se snad nějak životní podmínky pro tohoto fosilního mloka ve smě ru biologicky příznivém, takže vzácnému miocennímu přežitku nastalo nové, podivuhodně úspěšné vývojové období? Pak by nebylo vyloučeno, že se Andrias bude nejenom početně množit, ale také kvalitativně vyvíjet, a že naše věda bude mít ojedinělou příležitost asistovat aspoň u jednoho živočišného druhu mohutnému mutačnímu ději in actu. To, že Andrias Scheuchzeri skřehotá pár tuctů slov a naučí se několika kouskům, jež se laikovi zdají projevem jakési inteligence, to není, vědecky pojato, žádný zázrak; ale zázrakem je ten mocný životní elán, který tak náhle a vydatně oživil ustrnulou existenci tvora vývojově zaostalého a téměř už vymřelého. Jsou tu některé zvláštní okolnosti: Andrias Scheuchzeri je jediný mlok žijící v moři a – ještě nápadněji – jediný mlok vyskytující se v oblasti etiopsko-australské, v mytické Lemurii. Neřekli bychom téměř, že Příroda chce nyní dodatečně a skoro překotně dohnat jednu z životních možností a forem, kterou v této oblasti opomenula nebo nemohla plně vyžít? A dále: bylo by podivné, kdyby v oceánské oblasti, jež leží mezi obrovitými velemloky japonskými na jedné a alleghanskými na druhé straně, nebyl vůbec žádný spojovací článek. Kdyby Andriase nebylo, museli bychom jej vlastně předpokládat právě na místech, kde se vyskytl; je to téměř, jako by prostě zaplňoval prostor, ve kterém podle zeměpisných a vývojových souvislostí měl odpradávna být. Budiž tomu jakkoliv, končil se článek učeného profesora, na tomto evolučním vzkříšení miocenního mloka vidíme s úctou a úžasem, že Génius Vývoje na naší planetě ještě zdaleka neuzavřel své tvůrčí dílo.
Tento článek vyšel přes tiché, ale rozhodné mínění redakce, že takové učené povídání do novin vlastně nenáleží. Vzápětí dostal profesor Uher dopis od jednoho čtenáře:
Slovutný pane,
koupil jsem loni dům na náměstí v Čáslavi. Při prohlídce domu jsem našel na půdě bednu se starými vzácnými, najmě vědeckými spisy, jako jsou dva ročníky Hýblova časopisu Hyllos z let 1821–22, Jana Svatopluka Presla Ssavectvo, Vojtěcha Sedláčka Základové přírodnictví aneb fysiky, devatenáct ročníků veřejného spisu všenaučného Krok a třináct ročníků Časopisu Českého museum. V Preslově překladu Cuvierovy Rozpravy o převratech kůry zemní (z roku 1834) jsem nalezl jako záložku výstřižek z nějakých starých novin, na němž byla tištěna zpráva o jakýchsi podivných ještěrech.
Když jsem četl Váš znamenitý článek o těch záhadných mlocích, vzpomněl jsem si na tu záložku a vyhledal jsem ji. Myslím, že by Vás mohla zajímat, a proto Vám ji jako nadšený přítel přírody a horlivý Váš čtenář posílám.
Ve veškeré úctě
J. V Najman
Na přiloženém výstřižku nebyl uveden titul ani rok; podle typu písma a pravopisu však pocházel z dvacátých až třicátých let minulého století; byl tak zežloutlý a zvetšelý, že se dal stěží číst. Profesor Uher to užuž chtěl hodit do koše, ale byl jaksi dojat starobou toho tištěného listu; i počal to číst; po chvíli vydechl “kruci” a narovnal si vzrušeně brejle. Na výstřižku byl tento text:
O LIDOGEŠTĚRKÁCH
W gedněch cizjch nowinách se dočjtáme, ze gisty kapitán (welitel) englické wálečné lodi, wrátiwše se z dalekých zemj, podal zpráwu o podiwných plazech, gežto našel na gednom malém ostrůwku w moři Australském. Na tomto ostrowě gest totiž gezero se slanau wodau, awšak s mořem nesauwisegjcj, gakož i welmi swjzelně přjstupné, kdež onen kapitán a lodnj felčar sobě odpočjwali. Tu wystaupila z gezera zwjřata na způsob geštěrek, awšak po dwau nohau gako lidé kráčegjcj u welikosti mořského psa nebo-li Tuleně a na pobřežj rozmile a zwláštně se pohybowaly na ten způsob, gako by tančily. Welitel a felčar z pušek wystřeliwše dwě ty zwjřata ulowili. Magj prý tělo slizské, bez srsti a bez gakýchkoliwěk šupin, tak že Salamandrům se podobagj. Nazegtřj přišedše pro ně museli ge pro smrad weliký na mjstě ponechati a nařjdili plawcům, aby sjtěmi to gezero vylowili a párek těch Oblud na loď žiwé doprawili. Wylowiwše to gezírko námořnjci wšechny geštěrky u welikém počtu wyhubili a gen dwě na loď dowlékli wyprawugjce, že magj tělo gedowaté a palčiwé gako kopřiwy. Na to ge dali do sudůw s mořskou wodau, aby ge do Englicka žiwé dowezli. Awšak, nastogte! An ostrow Sumatra na lodi mjgeli, tu zagaté geštěrky ze sudu wylezše a okno w podpalubj samy otwořiwše za noci do moře se uwrhly a zmizely. Dle swědectwj Welitele i lodnjho ranhogiče gsau to zwjřata welmi podiwná a lstiwá, chodjcj po dwau a diwně štěkagjcj a mlaskagjcj, awšak nikoliwěk člowěku nebezpečná. Pročež zagisté práwem bychom ge Lidogeštěrkami zwáti mohli.
Potud výstřižek. Kruci, opakoval rozčileně profesor Uher, proč tu není nějaké datum nebo titul těch novin, ze kterých to kdysi kdosi vystřihl. A které to byly cizj nowiny, jak se jmenoval ten gistý welitel, která to byla englická loď? A který to byl ostrůwek v moři Austrálském? Nemohli být ti lidé tehdy o něco přesnější a – nu ano, trochu vědečtější? Vždyť toto je historický doklad nesmírné ceny –
Ostrůwek v moři Austrálském, ano. Gezírko se slanau wodau. Podle toho to byl korálový ostrov, atol s těžko přístupnau slanau lagunau: právě místo, na kterém by se mohlo takové fosilní zvíře uchovat, izolováno od prostředí vývogově pokročilegšího a nerušeno ve své přirozené rezervaci. Ovšem nemohlo se příliš rozmnožit, protože by v tom gezírku nenašlo dostatek výživy. To ge gasné, řekl si profesor. Zvíře podobné geštěrce, ale bez šupin a chodící po dwau nohau gako lidé: tedy buď Andrias Scheuchzeri, nebo giný mlok gemu blízko příbuzný. Degme tomu, že to byl náš Andrias. Degme tomu, že ho ti zatracení plavci v tom gezírku vyhubili a že gen geden pár se dostal žiwý na tu loď; pár, který, nastogte, u ostrova Sumatra utekl do moře. Tedy přímo na rovníku, v podmínkách biologicky vysoce příznivých a v prostředí poskytugícím neomezenau výživu. Bylo by možno, že tato změna prostředí dala miocennímu mlokovi ten mocný vývogový impuls? Gisto ge, že byl navyklý na slanau wodu; mysleme si geho nové sídliště gako klidnau, uzavřenau mořskau zátoku s velikau hogností potravy; co nastane? Mlok začne buget, gsa přesazen do optimálních poměrů, s ohromnau vitální energií. To ge to, jásal učenec. Mlok se dá do vývoge s nezkrotnau chutí; hrne se do života gako blázen; množí se úžasně, protože geho vagíčka a pulci nemagí v novém prostředí specifických nepřátel. Osídluge ostrow po ostrowu – podiwné ovšem ge, že některé ostrowy při svém stěhování gaksi přeskakuge. Ginak ge to typická migrace za potravau. – A nyní otázka: proč se nevyvígel už dřív? Nesauvisí to s úkazem, že v ethiopsko-austrálské oblasti negsau nebo až dosud nebyli známi žádní mloci? Nenastaly snad v této oblasti během miocénu něgaké změny mlokům biologicky nepříznivé? Možné ge to. Mohl se třeba vyskytnaut specifický nepřítel, který mloky gednoduše vyhubil. Genom na gednom ostrůwku, v uzavřeném gezírku se miocenní mlok udržel – ovšem za tu cenu, že vývogově ustrnul; geho evoluční pochod se zastavil; bylo to gako natažené pružné péro, které se nemůže rozvinaut. Není vylaučeno, že Příroda měla s tímto mlokem veliké plány, že se měl vyvíget geště dál a dál, výš a výš, kdoví gak vysoko… (Profesor Uher cítil až lehké mrazení při této představě; kdoví neměl-li se vlastně Andrias Scheuchzeri stát člověkem miocénu!)
Awšak nastogte! Toto nedovinuté zvíře se nagednou dostane do nového, nekonečně slibněgšího prostředí; natažené péro vývoge se v něm uvolňuge – S gakým životním élanem, s gakau miocenní bugností a dychtivostí se hrne Andrias na cestu vývoge! Gak horečně dohání ty statisíce a milióny let, gež evolučně propásl! Gest myslitelno, že se spokogí s vývojovým stupněm, na němž stogí dnes? Vyžige se svým druhovým rozmachem, gehož gsme svědky, – nebo gest toliko na prahu své evoluce a chystá se teprve staupat – kdo může dnes říci kam?
To byly úvahy a vyhlídky, jež profesor dr. Vladimír Uher psal nad zežloutlým výstřižkem starých novin, zachvívaje se intelektuálním nadšením objevitele. Dám to do novin, řekl si, protože vědecké orgány nikdo nečte. Ať ví každý, jakému velikému přírodnímu dějství přihlížíme! A dám tomu titul: Mají mloci budoucnost?
Jenže redakce Lidových novin se podívala na článek profesora Uhra a potřásla hlavou. Zase ti mloci! Já myslím, že naši čtenáři mají už těch mloků po krk. Bylo by načase přijít s něčím jiným. A ostatně takové učené povídání do novin nepatří.
Následkem toho článek o vývoji a budoucnosti mloků vůbec nevyšel.
KAPITOLA 12
SALAMANDER-SYNDICATE
Předseda G. H. Bondy zazvonil a povstal.
“Vážené shromáždění,” začal, “mám tu čest zahájit tuto mimořádnou valnou hromadu Pacifické Exportní Společnosti. Vítám všechny přítomné a děkuju jim za jejich hojnou účast.”
“Pánové,” pokračoval pohnutým hlasem, “připadla mi truchlivá povinnost oznámit vám zarmucující zprávu. Kapitána Jana van Tocha není. Zemřel náš, abych tak řekl, zakladatel, otec šťastné myšlenky navázat obchodní styky s tisíci ostrovy dalekého Pacifiku, náš první kapitán a nejhorlivější spolupracovník. Skonal začátkem tohoto roku na palubě naší lodi Šárka nedaleko ostrova Fanningova, raněn mrtvicí při výkonu své služby.” (To asi dělal kravál, chudák, pomyslil si letmo pan Bondy.) “Žádám vás, abyste jeho světlou památku uctili povstáním.”
Pánové se zvedli, šramotíce židlemi, a stáli ve slavnostním tichu, ovládáni společnou myšlenkou, nebude-li ta valná hromada trvat příliš dlouho. (Chudák kamarád Vantoch, myslil si s upřímným dojetím G. H. Bondy. Jak teď asi vypadá! Pravděpodobně ho hodili na prkně do moře – to muselo šplouchnout! Inu, byl to hodný člověk, a měl takové modré oči –)
“Děkuji vám, pánové,” dodal krátce, “že jste s takovou pietou vzpomněli kapitána van Tocha, mého osobního přítele. Prosím pana ředitele Volavku, aby vás obeznámil s hospodářskými výsledky, se kterými může PES letošního roku počítat. Číslice nejsou ještě definitivní, ale prosím, abyste neočekávali, že by se do konce roku mohly podstatně změnit. Tak prosím.”
“Velevážené shromáždění,” počal zurčet pan ředitel Volavka, a teď to šlo. Stav na trhu perel velmi neuspokojivý. Po loňském roce, kdy byla produkce perel proti příznivému roku 1925 téměř zdvacetinásobena, počaly perly katastrofálně klesat v ceně až o šedesát pět procent. Proto se správní rada rozhodla, že nevrhne letošní úrodu perel vůbec na trh a uskladní ji na dobu silnější poptávky. Bohužel loni na podzim vyšly perly z módy, patrně proto, že tak vydatně zlevnily. V naší filiálce v Amsterodamu je toho času uskladněno přes dvě stě tisíc perel prozatím téměř neprodejných.
Naproti tomu,” zurčel dále ředitel Volavka, “tohoto roku produkce perel povážlivě poklesá. Bylo nutno vzdát se řady nalezišť, protože jejich výnos nestojí za to, aby se dojíždělo na ona místa. Naleziště otevřená přede dvěma nebo třemi léty se zdají být ve větší nebo menší míře vyčerpána. Proto se správní rada rozhodla obrátit pozornost na jiné plodiny mořských hlubin, jako jsou korále, mušle a mořské houby. Podařilo se sice oživit trh korálových šperků a jiných ozdob, ale z této konjunktury těží zatím spíše korály italské než pacifické. Dále správní rada studuje možnost intenzívního rybolovu v hlubinách Tichého oceánu. Jde hlavně o to, jak dopravovat tamní ryby na evropské a americké trhy; výsledky dosavadních informací nejsou příliš příznivé.
Naproti tomu však,” četl ředitel hlasem poněkud zvýšeným, “poněkud vyšší obrat vykazuje obchod s různým vedlejším zbožím, jako je vývoz textilu, emailového nádobí, radioaparátů a rukavic na tichomořské ostrovy. Tento obchod je schopen dalšího vybudování a prohloubení; už tohoto roku bude spojen se schodkem poměrně nepatrným. Je ovšem vyloučeno, že by na konci roku PES vyplácela jakoukoliv dividendu na své akcie; proto správní rada už předem ohlašuje, že se pro tentokrát vzdá jakýchkoli tantiém a odměn…”
Nastalo delší trapné ticho. (Jak asi vypadá ten Fanning Island, přemýšlel G. H. Bondy. Umřel jako pravý námořník, dobrák Vantoch. Škoda ho, byl to správný chlap. Vždyť ještě nebyl tak stár… nebyl ani starší než já…) K slovu se přihlásil dr. Hubka; i citujme dále protokol mimořádné valné hromady Pacifické Exportní Společnosti:
DR. HUBKA se táže, neuvažuje-li se snad o likvidaci PES.
G. H. BONDY odpovídá, že správní rada se usnesla vyčkat v té věci dalších návrhů.
M. LOUIS BONENFANT vytýká, že se odběr perel na nalezištích nedál prostřednictvím stálých zástupců, trvale usazených na místě, kteří by kontrolovali, koná-li se lov perel dostatečně intenzívně a odborně.
ŘEDITEL VOLAVKA poznamenává, že se o tom uvažovalo, ale shledalo se, že by tím příliš stoupla režie podniku. Bylo by třeba nejméně tří set stále placených agentů; dále račte uvážit, jakým způsobem by byli kontrolováni tito agenti, zda odvádějí všechny nalezené perly.
M. H. BRINKELAER se táže, je-li spolehnutí na mloky, že skutečně odvádějí všechny perly, které najdou, a neodevzdávají je někomu jinému než osobám pověřeným společností.
G. H. BONDY konstatuje, že zde poprvé padá veřejně zmínka o mlocích. Dosud bylo pravidlem neuvádět na tomto místě žádné bližší podrobnosti o tom, jakým způsobem se lov perel provozuje. Upozorňuje, že právě proto byl zvolen nenápadný název Pacifické Exportní Společnosti.
M. H. BRINKELAER podává dotaz, je-li snad nepřípustno mluvit na tomto místě o věcech, které se týkají zájmů společnosti a jsou mimoto už dávno známy v nejširší veřejnosti.
G. H. BONDY odpovídá, že to není nepřípustné, ale nové. Vítá, že můžeme nyní mluvit otevřeněji. Na první otázku pana Brinkelaera může sdělit, že podle jeho vědomí není třeba pochybovat o naprosté poctivosti a pracovní zdatnosti mloků zaměstnaných při lovu perel a korálů. Musíme však počítat s tím, že dosavadní naleziště perel jsou nebo v dohledné době budou podstatně vyčerpána. Pokud jde o nová naleziště, zemřel náš nezapomenutelný spolupracovník kapitán van Toch právě na plavbě za ostrovy dosud nevytěženými. Zatím ho nemůžeme nahradit mužem stejných zkušeností a stejné neochvějné poctivosti, jakož i lásky k věci.
COL. D. W. BRIGHT uznává plně zásluhy zesnulého kapitána van Tocha. Upozorňuje však, že se kapitán, jehož odchodu všichni želíme, se zmíněnými mloky příliš mazlil. (Souhlas.) Nebylo přece třeba dodávat mlokům nože a jiné nářadí v tak prvotřídní kvalitě, jako činil zesnulý van Toch. Nebylo třeba je krmit tak nákladně. Bylo by možno značně snížit náklady spojené s vydržováním mloků a tím zvýšit výnos našich podniků. (Živý potlesk.)
MÍSTOPŘEDSEDA J. GILBERT souhlasí s kolonelem Brightem, ale podotýká, že za života kapitána van Tocha to nebylo proveditelno. Capt. van Toch tvrdil, že má k mlokům své osobní závazky. Z různých příčin nebylo možno ani radno nedbat v tom směru přání starého muže.
KURT VON FRISCH se táže, nelze-li mloky zaměstnat jinak a případně výnosněji než lovem perel. Mělo by se vzít v úvahu jejich přirozené, tak říkajíc bobří nadání stavět hráze a jiné stavby pod vodou. Snad by bylo možno jich použít k hloubení přístavů, budování mol a jiným technickým úkolům ve vodě.
G. H. BONDY sděluje, že o tom správní rada intenzívně uvažuje; v tom směru se zajisté otvírají veliké možnosti. Uvádí, že počet mloků v majetku společnosti je nyní přibližně šest miliónů; uvážíme-li, že párek mloků mívá ročně řekněme sto pulců, můžeme disponovat příštího roku až třemi sty milióny mloků; do deseti let to budou čísla přímo astronomická. G. H. Bondy se ptá, co míní společnost podniknout s tímto ohromným množstvím mloků, které už nyní musí ve svých přeplněných mločích farmách pro nedostatek přirozené potravy přikrmovat koprou, brambory, kukuřicí a podobně.
K. VON FRISCH se táže, jsou-li mloci poživatelní.
J. GILBERT: Nikoliv. Rovněž jejich kůže se na nic nehodí.
M. BONENFANT vznáší dotaz k správní radě, co tedy vůbec hodlá podniknout.
G. H. BONDY (vstane): “Vážení pánové, svolali jsme tuto mimořádnou valnou hromadu proto, abychom vás otevřeně upozornili na krajně nepříznivé vyhlídky naší společnosti, která, dovolte mi to připomenout, v minulých letech s hrdostí vykazovala dividendu dvacet až třiadvacet procent vedle dobře fundovaných rezerv a odpisů. Nyní stojíme na rozhraní; způsob podnikání, který se nám osvědčil v minulých letech, je prakticky v koncích; nezbývá nám než hledat nové cesty.” (Výborně!)
“Řekl bych, je to snad pokyn osudu, že právě v tuto chvíli nám odešel náš výtečný kapitán a přítel J. van Toch. S jeho osobou byl spojen ten romantický, krásný a – řeknu rovnou – poněkud pošetilý obchůdek s perlami. Považuju to za vyřízenou kapitolu našeho podniku; měla své, abych tak řekl, exotické kouzlo, ale nehodila se do moderní doby. Vážení pánové, perly nemohou nikdy být předmětem velkorysého, horizontálně i vertikálně členěného podnikání. Pro mne osobně ta záležitost s perlami byla jen malé divertissement –” (Nepokoj.) “Ano, pánové; ale divertissement, které vám i mně vynášelo slušné peníze. Mimoto v začátcích našeho podniku měli ti mloci jakýsi, řekl bych, půvab novosti. Tři sta miliónů mloků už ten půvab mít nebudou.” (Smích.)
“Řekl jsem nové cesty. Dokud byl živ můj dobrý přítel kapitán van Toch, bylo vyloučeno pomýšlet na to, dát našemu podniku jiný ráz než ten, který bych nazval stylem kapitána van Tocha.” (Proč?) “Protože mám příliš mnoho vkusu, pane, abych míchal rozličné slohy. Sloh kapitána van Tocha, to byl, řekl bych, styl dobrodružných románů. To byl styl Jack Londona, Josepha Conrada a jiných. Starý exotický, koloniální, téměř heroický sloh. Nezapírám, že mě svým způsobem okouzloval. Ale po smrti kapitána van Tocha nemáme práva pokračovat v té dobrodružné a juvenilní epice. To, co je před námi, není nová kapitola, nýbrž nová koncepce, pánové, úkol pro novou a podstatně jinou imaginaci.” Vy o tom mluvíte jako o románu!) “Ano, pane, máte pravdu. Mne obchod zajímá jako umělce. Bez jistého umění, pane, nevymyslíte nikdy nic nového. Musíme být básníky, chceme-li udržet svět v chodu.” (Potlesk.)
G. H. Bondy se uklonil. “Pánové, s lítostí uzavírám tu kapitolu, abych tak řekl, vantochovskou; v ní jsme využili, co v nás samotných bylo dětského a dobrodružného. Je načase skončit tu pohádku s perlami a korály. Sindibád je mrtev, pánové. Otázka je, co teď.” (Na to se vás právě ptáme!) “Tak dobře, pane: račte vzít tužku a pište. Šest miliónů. Máte to? Násobte je padesáti. To je tři sta miliónů, že ano? Násobte je zase padesáti. To je patnáct miliard, že? A teď mně, pánové, laskavě poraďte, co budeme za tři roky dělat s patnácti miliardami mloků. Čím je zaměstnáme, jak je budeme živit a tak dále.” (Tak je nechte vychcípat!) “Ano, ale není to škoda, pane? Nemyslíte, že jeden každý mlok představuje jakousi hospodářskou hodnotu, hodnotu pracovní síly, která v něm čeká na své využití? Pánové, s šesti milióny mloků můžeme ještě jakžtakž hospodařit. S třemi sty milióny to bude těžší. Ale patnáct miliard mloků, pánové, to už nám naprosto přeroste přes hlavu. Mloci sežerou společnost. Tak je to.” (Za to vy budete odpovědný! Vy jste začal celou věc s mloky!)
G. H. Bondy vztyčil hlavu. “Já tu odpovědnost plně přijímám, pánové. Kdo chce, může se ihned zbavit akcií Pacifické Exportní Společnosti. Jsem za každou akcii ochoten vyplatit…” (Kolik?) “Plnou hodnotu, pane.” (Vzrušení. Předsednictvo povoluje desetiminutovou přestávku.)
Po přestávce hlásí se o slovo H. BRINKELAER. Vyslovuje své uspokojení nad tím, že se mloci tak horlivě množí, čímž roste majetek společnosti. Ale ovšem, pánové, byl by čirý nesmysl je pěstovat zbůhdarma; nemáme-li sami pro ně přiměřenou práci, navrhuju jménem skupiny akcionářů, aby mloci byli jednoduše prodáváni jako pracovní síly komukoliv, kdo by chtěl podnikat nějakou práci ve vodě nebo pod vodou. (Potlesk.) Krmení mloka stojí denně několik centimů; kdyby se párek mloků prodával řekněme za sto franků a kdyby pracovní mlok vydržel dejme tomu jenom jeden rok, bude se taková investice každému podnikateli hravě amortizovat. (Projevy souhlasu.)
J. GILBERT konstatuje, že mloci dosahují věku značně vyššího než jeden rok; jak dlouho vlastně žijí, o tom nemáme ještě dost dlouhých zkušeností.
H. BRINKELAER opravuje svůj návrh v tom směru, aby tedy cena jednoho párku mloků byla stanovena na tři sta franků loco přístav.
S. WEISSBERGER se táže, jaké práce by mohli mloci vlastně vykonávat.
ŘEDITEL VOLAVKA: Svým přirozeným pudem a svou neobyčejnou technickou učelivostí se mloci hodí zejména k stavbě vodních hrází, náspů a vlnolamů, k hloubení přístavů a průplavů, k odklízení mělčin a bahenních nánosů a k uvolňování vodních cest; mohou zajišťovat a regulovat mořské břehy, rozšiřovat pevniny a podobně. V těch všech případech jde o práce hromadné, vyžadující set a tisíců pracovních sil; o práce tak rozsáhlé, že se jich ani moderní technika nikdy neodváží, pokud nebude mít k dispozici pracovní síly nesmírně levné. (Tak jest! Výborně!)
DR. HUBKA namítá, že prodejem mloků, kteří by se případně mohli rozplozovat i na nových místech, ztratí společnost svůj monopol na mloky. Navrhuje, aby podnikatelům vodních staveb byly jenom pronajímány pracovní kolony mloků řádně vycvičených a kvalifikovaných, s podmínkou, že jejich případný potěr bude dále náležet společnosti.
ŘEDITEL VOLAVKA poukazuje na to, že není možno hlídat ve vodě milióny, případně miliardy mloků, natož jejich potěr; bohužel bylo už mnoho mloků ukradeno pro zoologické zahrady a zvěřince.
COL. D. W. BRIGHT: Měli by se prodávat, případně pronajímat jenom mločí samci, aby se nemohli rozmnožovat mimo mločí líhně a farmy, jež jsou majetkem společnosti.
ŘEDITEL VOLAVKA: Nemůžeme tvrdit, že mločí farmy jsou majetkem společnosti. Nelze vlastnit nebo najmout kus mořského dna. Právní otázka, komu vlastně náležejí mloci žijící ve svrchovaných vodách dejme tomu Jejího Veličenstva královny holandské, je velmi nejistá a může vést k mnoha sporům. (Nepokoj.) Ve většině případů nemáme zaručeno ani právo rybolovu; zakládali jsme své mločí farmy, pánové, na tichomořských ostrovech vlastně načerno. (Rostoucí nepokoj.)