Текст книги "Válka s mloky"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 5 (всего у книги 16 страниц) [доступный отрывок для чтения: 6 страниц]

“Tak jaký tomu dáme titul,” povykoval Fred. “Dcera průmyslníka z Milwaukee filmuje fosilní plazy.”

“Předpotopní ještěři holdují kráse a mládí,” navrhoval Abe poeticky.

“Jachta Gloria Pickford objevuje neznámé tvory,” radil kapitán. “Nebo Záhada ostrova Tahuara.”

“To by byl jenom podtitul,” řekl Fred. “Titul musí říkat něco víc.”

“Třeba: Baseball Fred bojuje s nestvůrami,” ozvala se Judy. “Fred byl báječný, když se na ně hnal. Jen aby to na tom filmu dobře vyšlo!”

Kapitán odkašlal. “Já jsem totiž vyběhl dřív, slečno Judy; ale nemluvme o tom. Já myslím, že by titul měl znít vědecky, pane. Střízlivě a… zkrátka vědecky. Před-lu-viální fauna na pacifickém ostrově.”

“Předliduviální,” opravoval Fred. “Ne, předviduální. Safra, jak je to. Antiluviální. Anteduviální. Ne, to nejde. Musíme tomu dát nějaký jednodušší titul, aby to mohl každý vyslovit. Judy je pašák.”

“Antediluviální,” řekla Judy.

Fred kroutil hlavou. “Příliš dlouhé, Judy. Delší než ty potvory i s ocasem. Titul má být krátký. Ale Judy je ohromná, co? Řekněte, kapitáne, že je skvělá?”

“Je,” souhlasil kapitán. “Znamenité děvče.”

“Správný chlapec, kapitáne,” řekl uznale mladý obr. “Děti, kapitán je pašák. Ale předluviální fauna je blbost. To není žádný titul pro noviny. To spíš Milenci na Ostrově perel nebo tak něco.”

“Tritóni zasypávají perlami bílou Lily,” křičel Abe. “Hold říše Poseidónovy! Nová Afrodité!”

“Blbost,” protestoval Fred pobouřeně. “Žádní tritóni nikdy nebyli. To je vědecky dokázáno, chlapče. A nebyla žádná Afrodité, viď, že nebyla, Judy? Srážka lidí s praještěry! Statečný kapitán útočí na předpotopní netvory! Člověče, to musí mít břink, ten titul!”

“Zvláštní vydání,” provolával Abe. “Filmová umělkyně přepadena mořskými nestvůrami! Sex-appeal moderní ženy vítězí nad pravěkými ještěry! Fosilní plazi dávají přednost blondýnkám!”

“Abe,” ozval se drahoušek Li. “Já ti mám myšlenku –”

“Jakou?”

“Na film. To by byla báječná věc, Abe. Představ si, že bych se koupala na břehu moře –”

“Tohle triko ti děsně sluší, Li,” vyhrkl Abe honem.

“Že? A ti tritóni by se do mne zamilovali a unesli by mě na dno moře. A já bych byla jejich královna.”

“Na dně mořském?”

“Ano, pod vodou. V jejich tajemné říši, víš? Oni tam přece mají města a všechno.”

“Drahoušku, vždyť by ses tam musela utopit!”

“Neboj se, já umím plavat,” řekl drahoušek Li bezstarostně. “Jenom jednou denně bych vyplula na břeh nadýchat se vzduchu.” Li předvedla dechové cvičení spojené s dmutím ňader a plavnými pohyby paží. “Asi tak, víš? A na břehu by se do mne zamiloval… třeba mladý rybář. A já do něho. Děsně,” vzdychl drahoušek. “Víš, on by byl takový krásný a silný. A ti tritóni by ho chtěli utopit, ale já bych ho zachránila a šla bych s ním do jeho chatrče. A ti tritóni by nás tam obléhali – no, a pak byste nás třeba přišli zachránit vy.”

“Li,” řekl Fred vážně, “to je tak pitomé, že by se to namouduši mohlo natočit. Budu se divit, když z toho starý Jesse neudělá velkofilm.”

Fred měl pravdu; byl z toho svým časem velkofilm produkce Jesse Loeb Pictures se slečnou Lily Valley v hlavní úloze; dále v něm bylo zaměstnáno šest set nereidek, jeden Neptun a dvanáct tisíc statistů převlečených za různé předpotopní ještěry. Ale než k tomu došlo, uteklo mnoho vody a stalo se mnoho událostí, zejména:

1. Zajaté zvíře, chované ve vaně v koupelně drahouška Li, se těšilo po dva dny živému zájmu celé společnosti; třetího dne se přestalo hýbat a slečna Li tvrdila, že se chudáčkovi stýská; čtvrtého dne počalo páchnout a muselo být vyhozeno v pokročilém stavu rozkladu.

2. Ze snímků natočených u laguny byly k potřebě jenom dva. Na jednom drahoušek Li přisedá hrůzou do dřepu, máchaje zoufale rukama proti vztyčeným zvířatům. Všichni tvrdili, že je to báječný snímek. Na druhém bylo vidět tři muže a jednu dívku, klečící a sehnuté nosem až k zemi; všichni byli odzadu a vypadali, jako by se něčemu klaněli. Tento snímek byl potlačen.

3. Co se týče navržených titulů pro noviny, bylo užito téměř všech (ba i té antediluviální fauny) ve stech a stech amerických a vůbec světových žurnálech, týdenících a magazínech; k tomu bylo připojeno vylíčení celé události s mnoha podrobnostmi a snímky, jako byla fotografie drahouška Li mezi ještěry, fotografie samotného ještěra ve vaně, fotografie samotné Li v koupacích šatech, fotografie slečny Judy, Mr Abe Loeba, Baseball Freda, kapitána jachty, samotné jachty Gloria Pickford, samotného ostrova Taraiva a samotných perel, rozložených na černém sametu. Tím byla kariéra drahouška Li zajištěna; dokonce odmítla vystupovat ve varieté a prohlásila zpravodajům novin, že se hodlá věnovat jenom Umění.

4. Vyskytli se ovšem lidé, kteří pod záminkou odborného vzdělání tvrdili, že – pokud lze soudit podle snímků – nejde o žádné pravěké ještěry, nýbrž o nějaký druh mloků. Ještě odbornější lidé pak tvrdili, že tento druh mloků není vědecky znám, a proto vůbec neexistuje. Byla o tom v tisku dlouhá debata, kterou ukončil profesor J. W. Hopkins (Yale Un.) prohlášením, že prozkoumal předložené snímky a že je považuje za podvrh (hoax) nebo trikfilm; že zobrazená zvířata připomínají poněkud velemloka krytožábrého (Cryptobranchus japonicus, Sieboldia maxima, Tritomegas Sieboldii nebo Megalobatrachus Sieboldii), ale nepřesně, neuměle a přímo diletantsky napodobeného. Tím byla věc na delší dobu vědecky vyřízena.

5. Konečně v přiměřené době se Mr Abe Loeb oženil se slečnou Judy. Jeho nejlepší přítel Baseball Fred byl mu svědkem na svatbě konané s velikou slávou za účasti mnoha vynikajících osobností z kruhů politických, uměleckých a jiných.

KAPITOLA 8

ANDRIAS SCHEUCHZERI

Bez konce je lidská všetečnost. Lidem nestačilo, že profesor J. W. Hopkins (Yale Un.), největší té doby autorita v oboru reptilií, prohlásil ony záhadné tvory za nevědecký humbuk a pouhou fantazii; v odborném tisku i v novinách se počaly množit zprávy o výskytu dosud neznámých zvířat, podobných obrovským mlokům, na nejrůznějších místech Tichého oceánu. Poměrně spolehlivé údaje uváděly naleziště na ostrovech Šalomounských, na ostrově Schoutenově, na Kapingamarangi, Butaritari a Tapeteuea, dále na celé skupině ostrůvků: Nukufetau, Fanufuti, Nukonono a Fukaofu, potom až na Hiau, Uahuka, Uapu a Pukapuka. Byly citovány pověsti o čertech kapitána van Tocha (hlavně v oblasti melanéské) a o tritónech slečny Lily (spíše v Polynésii); i usoudily noviny, že jde asi o různé druhy podmořských a předpotopních oblud, zvláště proto, že nastala letní sezóna a nebylo o čem psát. Podmořské obludy mívají u čtenářů značný úspěch. Zejména v USA přišli tritóni do módy; v New Yorku se hrála třistakrát výpravná revue Poseidón s třemi sty nejkrásnějšími tritónkami, nereidkami a sirénami; v Miami i na plážích kalifornských se mládež koupala v kostýmech tritónů a nereidek (tj. tři šňůry perel a nic víc), kdežto ve středních a středozápadních státech neobyčejně zmohutnělo Hnutí pro Potírání Nemravnosti (HPN); přitom došlo k veřejným projevům a několik černochů bylo dílem pověšeno, dílem upáleno.

Konečně vyšel v The National Geographic Magazine bulletin Vědecké Výpravy Kolumbijské univerzity (pořádané nákladem J. S. Tinckera, takřečeného Krále Konzerv); tu zprávu podepsali P. L. Smith, W. Kleinschmidt, Charles Kovar, Louis Forgeron a D. Herrero, tedy kapacity světové pověsti zejména v oboru rybích parazitů, červů kroužkovaných, rostlinné biologie, nálevníků a mšic. Z obsáhlé zprávy vyjímáme:

… Na ostrově Rakahanga se výprava poprvé setkala s otisky zadních noh dosud neznámého obrovského mloka. Otisky jsou pětiprsté, délka prstů 3 až 4 cm. Podle počtu šlépějí se musí pobřeží ostrova Rakahanga těmito mloky přímo hemžit. Protože tu nebylo otisků předních noh (až na jeden čtyřprstý otisk, patrně mláděte), usoudila výprava, že tito mloci se patrně pohybují po zadních končetinách.

Podotýkáme, že na ostrůvku Rakahanga není řeka ani močál; tito mloci žijí tedy v moři a jsou asi jedinými zástupci svého řádu, kteří obývají prostředí pelagické. Je ovšem známo, že mexický axolotl (Amblystoma mexicanum) se zdržuje ve slaných jezerech; ale o mlocích pelagických (v moři žijících) nenalézáme zmínky ani v klasickém díle W. Korngolda Obojživelníci ocasatí (Urodela), Berlín 1913.

… Čekali jsme až do odpoledne, abychom ulovili nebo aspoň spatřili živý exemplář, ale marně. S lítostí jsme opouštěli půvabný ostrůvek Rakahanga, kde se D. Herrerovi podařilo nalézt krásný nový druh ploštice…

Daleko větší štěstí nám přálo na ostrově Tongarewa. Čekali jsme na pobřeží s puškami v rukou. Po západu slunce se vynořily z vody hlavy mloků, poměrně veliké a mírně zploštělé. Po chvíli vlezli mloci na písek, kráčejíce kolébavě, ale dosti mrštně po zadních nohách. Vsedě byli vysocí něco přes metr. Rozsadili se v širokém kruhu a počali zvláštním pohybem kroužit hoření polovinou těla; vypadalo to, jako by tančili. W. Kleinschmidt povstal, aby lépe viděl. Tu mloci k němu obrátili hlavy a na krátký okamžik úplně strnuli; potom se k němu počali se značnou rychlostí blížit, vydávajíce sykavé a štěkavé zvuky. Když byli od něho asi na sedm kroků, střelili jsme do nich z pušek. Dali se velmi rychle na útěk a vrhli se do moře; toho večera se už neukázali. Na břehu zůstali jenom dva mloci mrtví a jeden s přeraženou páteří. který vydával zvláštní zvuk, jako “ogod, ogod, ogod”. Později skonal, když W. Kleinschmidt otevřel nožem jeho dutinu plicní… (Následují anatomické podrobnosti, kterým bychom my laikové stejně nerozuměli; i odkazujeme odborné čtenáře na citovaný bulletin.)

Jde tedy, jak z uvedených znaků zřejmo, o typického člena řádu obojživelníků ocasatých (Urodela), k nimž, jak je každému známo, náleží čeleď mloků pravých (Salamandrida), zahrnující rod čolků (Tritones) a mloků (Salamandrae), a čeleď mloků pulcovitých (Ichthyoidea), zahrnující mloky krytožábré (Cryptobranchiata) a žabernaté (Phanerobranchiata). Mlok zjištěný na ostrově Tongarewa zdá se být nejblíže příbuzný mlokům pulcovitým krytožábrým; v mnohém směru, mimo jiné svou velikostí, připomíná japonského velemloka obrovského (Megalobatrachus Sieboldii) nebo amerického hellbendra, zvaného “bahenní čert”, ale liší se od nich dobře vyvinutými čidly a delšími, silnějšími končetinami, které mu dovolují pohybovat se dosti obratně ve vodě i na souši. (Následují další podrobnosti srovnávací anatomie.)

Když jsme vypreparovali kostry zabitých zvířat, došli jsme nejzajímavějšího poznatku: že totiž kostra těchto mloků se shoduje téměř dokonale s fosilním otiskem mločí kostry, jejž nalezl na kamenné desce z öhningenských lomů dr. Johannes Jakob Scheuchzer a vyobrazil ve spise “Homo diluvii testis”, vydaném roku 1726. Méně znalým čtenářům budiž připomenuto, že řečený dr. Scheuchzer považoval tuto fosilii za pozůstatky předpotopního člověka. “Přiložený tuto obraz,” píše, “jejž předkládám učenému světu v pěkném dřevorytu, jest zajisté beze vší pochyby obrazem člověka, jenž byl svědkem potopy světa; není tu linií, z nichž by si bujná obraznost musela teprve sestrojiti něco, co by bylo podobno člověku, nýbrž všude úplná shoda s jednotlivými díly kostry lidské a dokonalá souměrnost. Člověk zkamenělý zobrazen tu zpředu; ejhle pomník vyhynulého lidstva, starší všech náhrobků římských, řeckých, ba i egyptských a všech východních vůbec.” Později Cuvier rozpoznal v öhningenském otisku kostru zkamenělého mloka, který byl nazván Cryptobranchus primaevus nebo Andrias Scheuchzeri Tschudi a považován za species dávno vymřelou. Osteologickým srovnáním se nám podařilo identifikovat naše mloky s domněle vyhynulým pramlokem Andriasem. Tajemný praještěr, jak se mu říkalo v novinách, není nic jiného než fosilní krytožábrý mlok Andrias Scheuchzeri; nebo je-li třeba nového jména, Cryptobranchus Tinckeri erectus čili velemlok polynéský.

… Záhadou zůstává, proč tento zajímavý velemlok unikl až dotud vědecké pozornosti, ačkoliv se aspoň na ostrovech Rakahanga a Tongarewa v souostroví Manihiki vyskytuje hromadně. Ani Randolph a Montgomery ve svém spise “Dva roky na ostrovech Manihiki” (1885) se o něm nezmiňují. Místní obyvatelé tvrdí, že se toto zvíře – které ostatně považují za jedovaté – začalo ukazovat teprve před šesti nebo osmi léty. Vypravují, že “mořští čerti” dovedou mluvit (!) a staví si v zálivech, kde žijí, celé soustavy valů a hrází na způsob podmořských měst; prý v jejich zálivech je po celý rok voda tichá jako v rybníce; prý si vyhrabávají pod vodou mnoho metrů dlouhé nory a chodby, ve kterých se zdržují během dne; prý v noci kradou na polích sladké brambory a yamy a odnášejí lidem motyky a jiné nářadí. Vůbec lidé je mají neradi, a dokonce se jich obávají; v mnoha případech se odstěhovali raději na jiná místa. Zřejmě tu jde o pouhé primitivní pověsti a pověry, zdůvodněné leda odpuzujícím vzhledem a vzpřímenou, poněkud lidskou chůzí neškodných velikých mloků.

… Se značnou opatrností je nutno přijímat také zprávy cestovatelů, podle nichž se tito mloci objevují také na jiných ostrovech než na Manihiki. Zato lze bez nejmenší Pochybnosti určit recentní vtisk zadní nohy, nalezený na břehu ostrova Tongatabu, jejž publikoval Capt. Croisset v La Nature, jako šlépěj Andriase Scheuchzeri. Tento nález je zvláště důležitý tím, že spojuje výskyt na Manihiki Islands s oblastí australsko-novozélandskou, kde se uchovalo tolik zbytků vývoje prastaré fauny; připomeňme si zejména “předpotopního” ještěra haterii čili tuataru, dodnes žijící na ostrově Stephenově. Na těchto osamělých, většinou málo osídlených a civilizací téměř nedotčených ostrůvkách se mohly ojediněle uchovat zbytky živočišných typů jinde již vymřelých. K fosilnímu ještěru haterii přibývá nyní dík panu J. S. Tinckerovi předpotopní mlok. Dobrý dr. Johannes Jakob Scheuchzer by se nyní dožil vzkříšení svého öhningenského Adama…

Tento učeny bulletin by zajisté stačil, aby vědecky plně osvětlil otázku záhadných mořských netvorů, o které už bylo tolik řečí. Naneštěstí současně s ním vyšla zpráva holandského badatele van Hogenhoucka, který zařadil tyto krytožábré velemloky do čeledi mloků pravých neboli tritónů pode jménem Megatriton moluccanus a určil jejich rozšíření na holandsko-sundských ostrovech Džilolo, Morotai a Ceram; dále zpráva francouzského učence dr. Mignarda, který je určil jako typické salamandry, vykázal jim původní sídla na francouzských ostrovech Takaroa, Rangiroa a Raroia a nazval je zcela prostě Cryptobranchus salamandroides; dále zpráva H. W. Spence, který v nich rozpoznal novou čeleď Pelagidae, domorodou na ostrovech Gilbertových a schopnou nabýt odborné jsoucnosti pod druhovým jménem Pelagotriton Spencei. Mr Spenceovi se podařilo dopravit jeden živý exemplář až do londýnského zoo; zde se stal předmětem dalšího bádání, z něhož vyšel pod názvy Pelagobatrachus Hookeri, Salamandrops maritimus, Abranchus giganteus, Amphiuma gigas a mnohými jinými. Někteří učenci tvrdili, že Pelagotriton Spencei je totožný s Cryptobranchus Tinckeri a že Mignardův salamandr není nic jiného než Andrias Scheuchzeri; bylo z toho mnoho sporů o prioritu a o jiné čistě vědecké otázky. Tím se stalo, že nakonec přírodověda každého národa měla své vlastní velemloky a vědecky co nejzuřivěji potírala velemloky národů jiných. Proto také až do konce nebylo po vědecké stránce zjednáno v té celé veliké záležitosti s mloky dostatečně jasno.

KAPITOLA 9

ANDREW SCHEUCHZER

I stalo se jednoho čtvrtku, kdy londýnské zoo bylo obecenstvu uzavřeno, že pan Thomas Greggs, hlídač v pavilónu ještěrů, čistil nádrže a terária svých svěřenců. Byl sám a sám v oddílu mloků, kde byl vystaven velemlok japonský, americký hellbendr, Andrias Scheuchzeri a množství drobných čolků, mločíků, axolotlů, ouhoříků, surýnů a macarátů, žebrovníků i žábronošů. Pan Greggs se oháněl hadrem a koštětem, pískaje si Annie Laurie; a najednou někdo za ním skřehotavě povídá:

“Koukej, mami.”

Pan Thomas Greggs se ohlédl, ale nikdo tam nebyl; jen hellbendr mlaskal ve svém bahně a ten velký černý mlok, ten Andrias, se opíral předními tlapkami o kraj nádrže a kroutil trupem. Něco se mi zdálo, mínil pan Greggs a metl dál podlahu, až to svištělo.

“Koukej, mlok,” ozvalo se za ním.

Pan Greggs se rychle otočil; ten černý mlok, ten Andrias, se na něho díval, mrkaje spodními víčky.

“Brr, ten je ošklivý,” řekl najednou mlok. “Pojď odtud, miláčku.”

Pan Greggs otevřel úžasem ústa. “Co?”

“Nekouše?” skřehotal mlok.

“Ty… ty umíš mluvit?” koktal pan Greggs, nevěře svým smyslům.

“Já se ho bojím,” vyrazil ze sebe mlok. “Mami, co žere?”

“Řekni dobrý den,” řekl užaslý pan Greggs.

Mlok zakroutil tělem. “Dobrý den,” skřehotal. “Dobrý den. Dobrý den. Smím mu dát koláč?”

Pan Greggs sáhl zmateně do kapsy a vytáhl kousek housky. “Na, tumáš.”

Mlok vzal housku do tlapky a počal ji okusovat. “Koukej, mlok,” chrochtal spokojeně. “Tati, proč je tak černý?” Náhle se ponořil do vody a vystrčil jen hlavu. “Proč je ve vodě? Proč? Hu, ten je škaredý!”

Pan Thomas Greggs se škrábal překvapením v týle. Aha, to on opakuje, co tady slyší od lidí. “Řekni Greggs,” zkusil to.

“Řekni Greggs,” opakoval mlok.

“Pan Thomas Greggs.”

“Pan Thomas Greggs.”

“Dobrý den, pane.”

“Dobrý den, pane. Dobrý den. Dobrý den, pane.” Zdálo se, že se mlok nemůže řeči nabažit; ale Greggs už nevěděl, co by mu povídal; pan Thomas Greggs nebyl muž příliš výmluvný. “Tak teď drž hubu,” řekl, “a až budu hotov, budu tě učit mluvit.”

“Tak teď drž hubu,” broukal mlok. “Dobrý den, pane. Koukej, mlok. Budu tě učit mluvit.”

Jenže ředitelství zoo nevidělo rádo, když hlídači učili svá zvířata nějakým kouskům; něco jiného je slon, ale ostatní zvířata tu jsou pro poučení, a ne aby provozovala něco jako cirkus. Proto pan Greggs trávil svůj čas v oddělení mloků víceméně potají, když tam už nikdo nebyl. Jelikož byl vdovec, nedivil se nikdo jeho samotaření v pavilónu ještěrů. Každý člověk má své zvláštní záliby. Ostatně do oddělení mloků chodilo málo lidí; to spíš krokodýl se těšil obecné popularitě, ale Andrias Scheuchzeri trávil své dny v poměrné samotě.

Jednou, když se už šeřilo a pavilóny se zavíraly, procházel ředitel zoo sir Charles Wiggam některými odděleními, aby se přesvědčil, je-li všechno v pořádku. Když šel oddílem mloků, zašplounalo to v jedné nádrži a někdo skřehotavě řekl: “Dobrý večer, pane.”

“Dobrý večer,” odpověděl ředitel překvapeně. “Kdo je tam?”

“Promiňte, pane,” řekl skřehotavý hlas. “To není pan Greggs.”

“Kdo je tam?” opakoval ředitel.

“Andy. Andrew Scheuchzer.”

Sir Charles šel blíž k nádrži. Seděl tam jenom vztyčený a nehybný mlok. “Kdo tady mluvil?”

“Andy, pane,” řekl mlok. “Kdo jste vy?”

“Wiggam,” vyhrkl sir Charles užasle.

“Těší mě,” děl Andrias zdvořile. “Jak se máte?”

“U čerta,” zařval sir Charles, “Greggsi! He, Greggsi!” Mlok sebou mýkl a schoval se střelhbitě ve vodě.

Do dveří vrazil Mr Thomas Greggs, udýchaný a znepokojený. “Prosím, pane?”

“Greggsi, co to znamená?” spustil sir Charles.

“Stalo se něco, pane?” koktal pan Greggs nejistě.

“Tady to zvíře mluví!”

“Promiňte, pane,” děl pan Greggs zdrceně. “To nemáte dělat, Andy. Říkal jsem vám tisíckrát, že nemáte obtěžovat lidi svým povídáním. – Prosím za prominutí, pane, víckrát se to nestane.”

“To vy jste naučil toho mloka mluvit?”

“Ale on začal, pane,” hájil se Greggs.

“Doufám, že se to nebude opakovat, Greggsi,” řekl přísně sir Charles. “Dám na vás pozor.”

Po nějaké době seděl sir Charles s profesorem Petrovem a hovořili o takzvané zvířecí inteligenci, o podmíněných reflexech a o tom, jak populární názory přeceňují rozumovou činnost zvířat. Profesor Petrov vyslovil své pochybnosti o elberfeldských koních, kteří prý dovedli nejen počítat, ale i umocňovat a odmocňovat; vždyť ani normální, vzdělaný člověk neumí odmocňovat, řekl veliký učenec. Sir Charles si vzpomněl na Greggsova mluvícího mloka. “Já tady mám mloka,” začal váhavě, “je to ten známý Andrias Scheuchzeri; a ten se naučil mluvit jako papoušek.”

“Vyloučeno,” řekl učenec. “Mloci přece mají přirostlý jazyk.”

“Tak se pojďte podívat,” řekl sir Charles. “Dnes je den čištění, tak tam nebude plno lidí.” A šli.

U vchodu k mlokům se sir Charles zastavil. Zvnitřku bylo slyšet škrabot koštěte a jednotvárný hlas, který cosi slabikoval.

“Počkejte,” zašeptal sir Charles.

“Jsou na Martu lidé?” slabikoval jednotvárný hlas. “Mám to číst?”

“Něco jiného, Andy,” odpovídal druhý hlas.

“Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador?”

“Pelham-Beauty,” děl druhý hlas. “Ale čtěte.”

Sir Charles otevřel potichu dveře. Pan Thomas Greggs zametal koštětem podlahu; a v rybníčku s mořskou vodou seděl Andrias Scheuchzeri a pomalu, skřehotavě slabikoval z večerních novin, které držel v předních tlapkách.

“Greggsi,” zavolal sir Charles. Mlok sebou hodil a zmizel pod vodou.

Mr Greggs upustil leknutím koště. “Ano, pane?”

“Co to znamená?”

“Prosím za prominutí, pane,” koktal nešťastný Greggs. “Andy mně předčítá, zatímco já metu. A když zametá on, čtu zase já jemu.”

“Kdo ho tomu naučil?”

“To on sám odkouká, pane. Já… já mu dávám své noviny, aby tolik nemluvil. On chtěl pořád mluvit, pane. Myslel jsem tedy, aby se aspoň naučil mluvit vzdělaně –”

“Andy,” zavolal sir Wiggam.

Z vody se vynořila černá hlava. “Ano, pane,” zaskřehotala.

“Přišel se na tebe podívat profesor Petrov.”

“Těší mě, pane. Já jsem Andy Scheuchzer.”

“Jak to víš, že se jmenuješ Andrias Scheuchzeri?”

“Mám to tady napsáno, pane. Andreas Scheuchzer. Gilbert Islands.”

“A čteš noviny často?”

“Ano, pane. Každý den, pane.”

“A co tě tam nejvíc zajímá?”

“Soudní síň, koňské dostihy, kopaná –”

“Viděls někdy kopanou?”

“Ne, pane.”

“Nebo koně?”

“Neviděl, pane.”

“Tak proč to čteš?”

“Protože je to v novinách, pane.”

“Politika tě nezajímá?”

“Ne, pane. Bude válka?”

“To nikdo neví, Andy.”

“Německo buduje nový typ ponorek,” řekl Andy starostlivě. “Paprsky smrti mohou obrátit celé pevniny v poušť.”

“Tos četl v novinách, ne?” ptal se sir Charles.

“Ano, pane. Zvítězí v letošním derby Pelham-Beauty nebo Gobernador?”

“Co myslíš ty, Andy?”

“Gobernador, pane; ale pan Greggs myslí, že Pelham-Beauty.” Andy pokýval hlavou. “Kupujte anglické zboží, pane. Nejlepčí jsou Sniderovy šle. Máte už nový šesticylindr Tancred Junior? Rychlý, laciný, elegantní.”

“Děkuju, Andy. To stačí.”

“Která filmová umělkyně se vám nejvíc líbí?”

Profesor Petrov naježil vlasy i vousy. “Promiňte, sir Charles,” bručel, “ale já už musím jít.”

“Dobrá, půjdeme. Andy, měl bys něco proti tomu, kdybych k tobě poslal několik učených pánů? Myslím, že by si s tebou rádi promluvili.”

“Bude mě těšit, pane,” skřehotal mlok. “Na shledanou, sir Charles. Na shledanou, profesore.”

Profesor Petrov běžel, podrážděně frkaje a brumlaje. “Odpusťte, sir Charles,” řekl konečně, “ale nemohl byste mně ukázat nějaké zvíře, které nečte noviny?”

Ti učení páni, to byli sir Bertram, D. M., profesor Ebbigham, sir Oliver Dodge, Julian Foxley a jiní. Citujeme část protokolu jejich pokusu s Andriasem Scheuchzeri.

Jak se jmenujete?

Odp.: Andrew Scheuchzer.

Jak jste stár?

Odp.: To nevím. Chcete vypadat mladě? Noste šněrovačku Libella.

Kolikátého dnes je?

Odp.: Pondělí. Pěkné počasí, pane. Tuto sobotu poběží v Epsomu Gibraltar.

Kolik je třikrát pět?

Odp.: Proč?

Umíte počítat?

Odp.: Ano, pane. Kolik je sedmnáctkrát dvacet devět?

Nechte nás, abychom se ptali, Andrew. Jmenujte nám anglické řeky.

Odp.: Temže…

A dál?

Odp.: Temže.

Jiné nevíte, že? Kdo vládne v Anglii?

Odp.: King George. God bless him.

Dobře, Andy. Kdo je největší anglický spisovatel?

Odp.: Kipling.

Velmi dobře. Četl jste něco od něho?

Odp.: Ne. Jak se vám líbí Mae West?

My se raději budeme ptát vás, Andy. Co víte z anglických dějin?

Odp.: Jindřich Osmý.

Co o něm víte?

Odp.: Nejlepší film posledních let. Báječná výprava. Ohromná podívaná.

Viděl jste jej?

Odp.: Neviděl. Chcete poznat Anglii? Kupte si Ford Baby.

Co byste nejvíc chtěl vidět, Andy?

Odp.: Závody Cambridge – Oxford, pane.

Kolik je dílů světa?

Odp.: Pět.

Velmi dobře. A které to jsou?

Odp.: Anglie a ty ostatní.

Které jsou ty ostatní?

Odp.: To jsou bolševici a Němci. A Itálie.

Kde jsou Gilbertovy ostrovy?

Odp.: V Anglii, Anglie si nebude vázat ruce na pevnině. Anglie potřebuje deset tisíc letadel. Navštivte pobřeží jižní Anglie.

Smíme se podívat na váš jazyk, Andy?

Odp.: Ano, pane. Čistěte si zuby pastou Flit. Je úsporná, je nejlepší, je anglická. Chcete míti vonný dech? Užívejte pasty Flit.

Děkujeme, to stačí. A nyní nám povězte, Andy…

A tak dále. Protokol rozmluvy s Andriasem Scheuchzeri čítal šestnáct plných stran a byl uveřejněn v The Natural Science. Na konci protokolu shrnula odborná komise výsledky svého pokusu takto:

1. Andrias Scheuchzeri, mlok chovaný v londýnském zoo, dovede mluvit, byť poněkud skřehotavě; disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Jeho jazyk je dosti pohyblivý; hlasivky jsme za daných okolností nemohli blíže zkoumat.

2. Týž mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných.

3. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.

Přes tento střízlivý úsudek odborníků se Mluvící Mlok stal senzací londýnského zoo. Miláček Andy byl obležen lidmi, kteří s ním chtěli zapříst hovor o všem možném, počínajíc počasím a končíc hospodářskou krizí a politickou situací. Přitom dostával od svých návštěvníků tolik čokolády a bonbónů, že těžce ochuravěl žaludečním a střevním katarem. Oddělení mloků muselo být konečně zavřeno, ale bylo už pozdě; Andrias Scheuchzeri, řečený Andy, zašel na následky své popularity. Jak vidět, demoralizuje sláva i mloky.