Текст книги "Povídky z jedné kapsy"

Автор книги: Karel Čapek

Básník

Byla to běžná policejní událost: ve čtyři hodiny ráno přejelo auto v Žitné ulici opilou stařenu a v největší rychlosti ujelo. A teď měl mladý policejní koncipient dr. Mejzlík vyšetřit, které auto to bylo. Takový mladý koncipient to bere vážně.

“Hm,” řekl dr. Mejzlík strážníkovi číslo 141, “tak vy jste viděl ze vzdálenosti tří set kroků rychle jedoucí auto a na zemi lidské tělo. Co jste nejdřív udělal?”

“Nejdřív jsem běžel k té přejeté,” hlásil strážník, “abych jí poskytl první pomoc.”

“Nejdřív jste měl zjistit ten vůz,” bručel dr. Mejzlík, “a teprve pak se starat o bábu. Ale možná,” dodával, drbaje se tužkou ve vlasech, “že bych já to udělal zrovna tak. Tedy číslo vozu jste neviděl; a co se jinak toho vozu týče – ?”

“Myslím,” řekl váhavě strážník číslo 141, “že byl nějaký tmavý. Možná, že byl modrý nebo červený. To nebylo dobře vidět pro kouř z výfuku.”

“Ach ježíšikriste,” naříkal dr. Mejzlík, “jakpak mám potom zjistit, který to byl vůz? Copak mám běhat po všech šoférech a ptát se jich: Pěkně prosím, nepřejeli jste starou bábu? No tak, člověče, co s tím mám dělat?”

Strážník pokrčil rameny v subordinované bezradnosti. “Prosím,” řekl, “mně se přihlásil jeden svědek, ale neví taky nic. Prosím, on čeká vedle.”

“Tak ho přiveďte,” řekl dr. Mejzlík znechuceně a marně hleděl něco vykoukat z hubeného protokolu. “Prosím, jméno a bydliště,” řekl mechanicky; ani se na svědka nepodíval.

“Králík Jan, studující strojního inženýrství,” pronesl svědek pevně.

“Tak vy jste, pane, byl při tom, když dnes ráno ve čtyři hodiny přejelo neznámé auto Boženu Macháčkovou.”

“Ano, a já musím říci, že šofér je vinen. Prosím, pane komisaři, ulice byla úplně volná; kdyby byl šofér na křižovatce zpomalil -“

“Jak jste stál daleko?” přerušil ho dr. Mejzlík.

“Na deset kroků. Já jsem doprovázel svého přítele z – z kavárny, a když jsme byli v Žitné ulici -“

“Kdo je váš přítel?” přerušil ho znovu dr. Mejzlík. “Toho tady nemám.”

“Jaroslav Nerad, básník,” řekl svědek s jistou hrdostí. “Ale ten by vám asi nic neřekl.”

“Proč ne?” bručel dr. Mejzlík, chytající se stébla.

“Protože on… je takový básník. Když se stalo to neštěstí, dal se do pláče a utíkal domů jako malé dítě. Tedy když jsme byli v Žitné ulici, přihnalo se odzadu šílenou rychlostí auto -“

“Které mělo číslo?”

“To nevím, prosím. Toho jsem si nevšiml. Já jsem pozoroval tu šílenou jízdu, a zrovna jsem si řekl, že -“

“A jaký to byl vůz?” přerušil ho dr. Mejzlík.

“Čtyřtaktní výbušný motor,” pravil znalecky svědek. “Ve značkách aut já se ovšem nevyznám.”

“A jakou měl barvu? Kdo v něm seděl? Byl otevřený, nebo zavřený?”

“To nevím,” děl svědek zaražen. “Myslím, že to byl nějaký černý vůz; ale blíž jsem si toho nevšiml, protože když se stalo to neštěstí, řekl jsem Neradovi: Koukej, ti lotři přejedou člověka a ani se nezastaví!”

“Hm,” mínil dr. Mejzlík nespokojeně, “to je sice docela místná a správná morální reakce, ale já bych byl raději, kdybyste si všiml čísla vozu. To je úžasné, pane, jak lidé nedovedou pozorovat. Vy ovšem víte, že šofér je vinen, vy ovšem správně soudíte, že ti lidé jsou lotři, ale na číslo se nekouknete. Soudit dovede každý; ale pořádně, věcně si všimnout věcí – Děkuju vám, pane Králíku; nebudu vás zdržovat.”

Za hodinu zazvonil strážník číslo 141 u bytné básníka Jaroslava Nerada. Ano, pan básník je doma, ale spí. Básník vykulil ze dveří malá užaslá očka na strážníka; nemohl se jaksi upamatovat, co vlastně provedl. Nakonec přece jenom pochopil, proč má jít na policii. “Musí to být?” ptal se nedůvěřivě. “Já se totiž na nic už nepamatuju; já byl v noci trochu -“

“– nalitej,” děl strážník chápavě. “Pane, já jsem poznal mnoho básníků. Tak se, pane, ustrojte; mám na vás počkat?”

Načež se básník a strážník dostali do řeči o nočních lokálech, o životě vůbec, o zvláštních úkazech na nebi a mnohých jiných předmětech; jen politika byla oběma cizí. Takto v přátelském a poučném hovoru se dostal básník na policii.

“Vy jste pan Nerad Jaroslav, básník,” řekl mu dr. Mejzlík. “Pane svědku, vy jste byl při tom, když neznámé auto přejelo Boženu Macháčkovou.”

“Ano,” vydechl básník.

“Mohl byste mně říci, jaké to bylo auto? Zda bylo otevřené nebo zavřené, jaké barvy, kdo v něm seděl, jaké mělo číslo?”

Básník usilovně přemýšlel. “To nevím,” řekl, “já jsem si toho nevšiml.”

“Nevzpomínáte si na žádnou podrobnost?” naléhal Mejzlík.

“Kdepak,” děl básník upřímně. “Víte, já nedávám vůbec na podrobnosti pozor.”

“Tak prosím vás,” spustil dr. Mejzlík ironicky, “co jste tedy vůbec pozoroval?”

“Tu celou náladu,” pravil básník neurčitě. “Víte, tu opuštěnou ulici… takovou dlouhou… za úsvitu… a jak tam ta ženská zůstala ležet -” Najednou vyskočil. “Vždyť já jsem o tom něco napsal, když jsem přišel domů!” Hrabal se ve všech kapsách a vytahal množství obálek, účtů a jiných takových hadrů. “Ne, tohle to není,” brumlal, “tohle taky ne – Počkejme, snad je to tohle,” mínil pohřížen v pozorování rubu jakési obálky.

“Ukažte mi to,” řekl dr. Mejzlík shovívavě.

“To nic není,” bránil se básník. “Ale jestli chcete, já vám to přečtu.” Načež vykuliv nadšeně oči a zpěvavě protahuje dlouhé slabiky recitoval:

 
“marš tmavých domů ráz dva zastavit stát
úsvit na mandolínu hrá
proč dívko proč se červenáš
pojedem vozem 120 HP na konec světa
nebo do Singapore
zastavte zastavte vůz letí
naše veliká láska v prachu leží
dívka zlomený květ
labutí šíje ňadra buben a činely
proč tolik pláču”
 

“A to je celé,” prohlásil Jaroslav Nerad.

“Prosím vás,” řekl dr. Mejzlík, “co to má znamenat?”

“No přece, to je to neštěstí s tím autem,” podivil se básník. “Copak tomu není rozumět?”

“Myslím, že ne,” mínil dr. Mejzlík kriticky. “Já v tom jaksi nemohu poznat, že dne 15. července ve čtyři hodiny ráno v Žitné ulici přejelo auto číslo to a to šedesátiletou opilou žebračku Boženu Macháčkovou; raněná byla odvezena do Všeobecné nemocnice a zápasí se smrtí. O těchhle faktech se vaše báseň, pane, pokud jsem pozoroval, nezmiňuje. Tak.”

“To je jen syrová skutečnost, pane,” děl básník mna si nos. “Ale báseň je vnitřní skutečnost. Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte? Takové ty zrakové a sluchové asociace. A těm se má čtenář poddat,” prohlásil Jaroslav Nerad káravě. “Pak tomu rozumí.”

“Prosím vás,” vybuchl dr. Mejzlík. “Nebo počkejte, půjčte mi ten váš opus. Děkuju. Tak tu máme, hm: ,Marš tmavých domů ráz dva zastavit stát.’ Tedy mně, prosím, vyložte -“

“To je přece Žitná ulice,” pravil básník klidně. “Takové dvě řady domů, víte?”

“A proč to není třeba Národní třída?” ptal se dr. Mejzlík skepticky.

“Protože ta není tak rovná,” zněla přesvědčující odpověď.

“Tak dál. ,Úsvit na mandolínu hrá’ – No, dejme tomu. ,Proč dívko proč se červenáš’ – Prosím vás, kde se tu bere ta dívka?”

“Červánky,” řekl básník lakonicky.

“Aha, promiňte.,Pojedem vozem 120 HP na konec světa’ -Nu?”

“To asi přijel ten vůz,” vysvětloval básník.

“A měl 120 HP?”

“To já nevím; to znamená, že jel rychle. Jako by chtěl letět až na konec světa.”

“Ah tak. ,Nebo do Singapore’ – Proboha vás prosím, proč zrovna do Singapore?”

Básník pokrčil rameny. “To už nevím. Třeba proto, že tam jsou Malajci.”

“A jaký má vztah to auto k Malajcům? He?”

Básník sebou stísněně vrtěl. “Možná, že ten vůz byl hnědý, nemyslíte?” řekl zahloubaně. “Něco hnědého tam jistě bylo. Proč by tam jinak byl Singapore?”

“Tak vidíte,” řekl dr. Mejzlík, “ten vůz už byl červený, modrý a černý. Co si z toho mám vybrat?”

“Vyberte si hnědý,” radil básník. “To je příjemná barva.”

“,Naše veliká láska v prachu leží dívka zlomený květ’,” četl dál dr. Mejzlík. “Ten zlomený květ, to je ta opilá žebračka?”

“Přece nebudu psát o opilé žebračce,” pravil básník dotčen. “Byla to prostě žena, rozumíte?”

“Aha. A co je tohle: ,labutí šíje ňadra buben a činely.’ To jsou volné asociace?”

“Ukažte,” řekl básník zaražen a naklonil se nad papír. “,Labutí šíje ňadra buben a činely’ – co to má být?”

“Na to se právě ptám,” bručel dr. Mejzlík poněkud urážlivě.

“Počkejte,” přemýšlel básník, “něco tam muselo být, co mně připomnělo – Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje? Koukejte se,” a napsal tužkou 2.

“Aha,” řekl dr. Mejzlík pozorně. “A co ta ňadra?”

“To je přece 3, dva obloučky, ne?” divil se básník.

“Ještě tam máte buben a činely,” vyhrkl policejní úředník napjatě.

“Buben a činely,” přemýšlel básník Nerad, “buben a činely… to by snad mohla být pětka, ne? Helejte,” řekl a napsal číslici 5. “To bříško je jako buben, a nahoře činely -“

“Počkejte,” řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235. “Jste si tím jist, že to auto mělo číslo 235?”

“Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml,” prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně. “Ale něco takového tam muselo být – kdepak by se to tu vzalo?” divil se, hloubaje nad básnickou. “Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně.”

*****

Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka; básník tentokrát nespal, nýbrž měl tam nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl.

“Já už zase běžím,” řekl dr. Mejzlík. “Já vám jen jdu říci, že to byl opravdu vůz číslo 235.”

“Jaký vůz?” užasl básník.

“Labutí šíje ňadra buben a činely,” vysypal jedním dechem dr. Mejzlík. “A Singapore taky.”

“Aha, už vím,” děl poeta. “Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost. Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní? Teď už jim budete rozumět.”

“Až jindy,” řekl honem policejní úředník. “Až zase budu mít nějaký případ.”

Případy pana Janíka

Ten pan Janík není ani dr. Janík z ministerstva, ani ten Janík, co zastřelil statkáře Jirsu, ani ten senzál Janík, o kterém se říká, že udělal sérii tří set dvaceti šesti karambolů, nýbrž pan Janík, šéf firmy Janík a Holeček, velkoobchod s papírem a celulózou; on je to takový slušný a trochu menší pán, co kdysi chodil za slečnou Severovou a pak už se z desperace neoženil; zkrátka takřečený papírník Janík, aby nebylo mýlky.

Tedy ten pan Janík se dostal k těm věcem čirou náhodou, a sice někde na Sázavě, kde býval na letním bytě; to bylo tehdy, když hledali mrtvolu té Růženy Regnerové, co ji zavraždil její ženich Jindřich Bašta, polil nebožku petrolejem, spálil a zahrabal v lese. Bašta byl sice usvědčen, že Růženu zabil, ale její tělo nebo kosti nemohli nalézt; devět dní už chodili četníci po lesích, jak je Bašta vodil a ukazoval jim, tuhle nebo tamhle to bylo, hrabali a kopali, ale nikde nic. Bylo zřejmo, že uštvaný Bašta je svádí ze správné stopy nebo hledí získat čas. Byl to mládenec ze slušné a zámožné rodiny, ten Jindřich Bašta, ale nejspíš mu doktor nějak zmáčkl kleštěmi hlavu, nežli přišel na svět, zkrátka nebylo to s ním jaksi v pořádku; takový zvrhlý a divný člověk to byl. Tedy devět dní vodil četníky po lesích, bledý jako strašidlo, s očima těkajícíma nystagmem hrůzy, trapno se na něho podívat. Četníci se s ním brodili borůvčím a morastem, zuřiví už, div nekousali, a mysleli si, bestie, my tě utaháme tak, že nás tam nakonec přece jen dovedeš! Bašta, stěží se vleka vysílením, klesl kdekoliv na zem a chraptěl: “Tady, tady jsem ji zahrabal!”

“Vstaň, Bašto,” zařval na něho četník. “Tady to nebylo! Dál!”

Bašta se potácivě zvedl a pletl nohama o kousek cesty dál, pokud se zase nezhroutil únavou. Tedy takový průvod to byl: čtyři četníci, dva civilní, pár hajných a strejci s motykami; a křečovitě se posunující, zsinalý vrak člověka, Jindřich Bašta.

Pan Janík se znal s četníky z hospody; následkem toho směl chodit po lesích s tím tragickým průvodem, aniž se na něho někdo utrhl, že tu nemá co dělat. Mimoto nosil s sebou krabičky se sardinkami, salám, koňak a jiné takové věci, které přišly těm pánům vhod. Devátého dne už bylo zle, tak zle, že pan Janík se rozhodoval: víckrát s sebou nepůjdu. Četníci už přímo štěkali podrážděným vztekem, hajní prohlásili, že už toho mají dost a že mají jiné věci na práci, strejci s motykami bručeli, že za tuhle rachotu je dvacet korun denně málo, a zhroucen na zemi třásl se Jindřich Bašta křečovitými záchvěvy, už ani neodpovídaje na křik a hartusení četníků. V tu bezradnou a pustou chvíli udělal pan Janík věc, která jaksi nebyla v programu: klekl k Baštovi, strčil mu do ruky housku se šunkou a řekl lítostivě: “Koukejte se, pane Bašto – no tak, pane Bašto, slyšíte?” Bašta zavyl a vypukl v pláč. “Já to najdu… já to najdu, Pane,” vzlykal a pokoušel se vstát; vtom už byl u něho jeden z tajných a zvedal ho téměř něžně. “Jen se opřete, pane Bašto,” domlouval mu, “pan Janík vás vezme z druhé strany, tak. No tak, pane Bašto, teď ukážete panu Janíkovi, kde to bylo, že jo.”

Hodinu nato stál Jindřich Bašta, kouře cigaretu, nad mělkou jamou, ze které vyčuhovala stehenní kost.

“To je tělo Růženy Regnerové?” ptal se strážmistr Trnka sevřeně.

“Je,” řekl klidně Jindřich Bašta a sklepnul prstem popel z cigarety do otevřené jámy. “Přejí si pánové ještě něco?” -

“Víte, pane,” kázal večer v hospodě strážmistr Trnka panu Janíkovi, “vy jste psycholog, to se vám musí nechat. Na zdraví, pane! Chlap změknul, jen jak jste mu řekl ,pane Bašto’. Ten si potrpěl na čest, mizera jeden! a my, my se s ním tahali – Prosím vás, jak jste poznal, že na něj ta zdvořilost bude tak působit?”

“To,” pravil hrdina dne skromně se zardívaje, “to bylo jen tak, víte? Já, víte, já říkám každému ,pane’. Totiž mně ho bylo líto, toho pana Bašty, a tak jsem mu chtěl dát tu housku -“

“Instinkt,” prohlásil strážmistr Trnka. “Tomu já říkám čuch a psychologie. Na zdraví, pane Janík!! Vás je škoda, vy byste měl jít k nám -“

*****

Nějaký čas nato jel pan Janík nočním vlakem do Bratislavy; byla tam valná hromada akcionářů nějaké slovenské papírny, a protože pan Janík byl na ní hodně angažován, chtěl při tom být. “Musíte mne před Bratislavou vzbudit,” domlouval konduktérovi, “aby mě nezavezli až na hranice.” Načež vlezl ve W. L. do lůžka, rád, že je v kupé sám, uložil se pěkně jako nebožtík, chvilku uvažoval o různých obchodech a usnul. Ani nevěděl, kdy to bylo, když konduktér otevřel kupé jakémusi pánovi, který se začal svlékat a vyšplhal se do hořeního lůžka. Pan Janík v polosnu viděl ještě pár nohavic a bimbající se neobyčejně chlupaté nohy, slyšel hekání člověka, který se zahrabává do přikrývek, pak cvakl vypínač a byla zase rachotící tma. Panu Janíkovi se zdálo to a ono, ponejvíce, že ho pronásledují jakési chlupaté nohy, a pak se probudil tím, že bylo dlouhé ticho a že slyšel někoho venku volat: “Na shledanou v Žilině!” I vyskočil z lůžka a podíval se oknem; viděl, že venku svítá, že vlak už stojí na bratislavském nádraží a že ho konduktér zapomněl vzbudit. Pro samé leknutí nezačal ani nadávat a v horečné rychlosti si navlékl přes pyžama kalhoty a ostatní šatstvo, nastrkal do kapes svých pět švestek a vyskočil na perón ve chvíli, kdy nádražní úředník už zvedl ruku k odjezdu vlaku.

“Uf,” odplivl si pan Janík, zahrozil za odjíždějícím rychlíkem pěstí a šel se na toaletu doobléci. Když konečně přerovnával obsah svých kapes, strnul hrůzou: v náprsní kapse měl místo jedné tašky s penězi dvě. V té tlustší z nich, která nebyla jeho, bylo šedesát nových československých pětisetkorun. Byla to patrně tobolka jeho nočního spolucestujícího; ale jak se mu dostala do kapsy, to si rozespalý pan Janík nedovedl za živého boha představit. Dobrá, to se rozumí, nejdřív se sháněl po někom od policie, aby mu odevzdal tu cizí tašku. Policie nechala pana Janíka chvíli umírat hladem a zatím telefonovala do Galanty, aby tam oznámili cestujícímu na lůžku číslo 14, že jeho tobolka s penězi je na policii v Bratislavě. Pak pan Janík musel udat své personálie a šel se nasnídat. Potom ho hledal člověk od policie a ptal se ho, není-li to mejlka; ten pán na lůžku číslo 14 totiž prohlásil, že žádné tobolky nepohřešuje. Pan Janík musel jít znovu na policii a vykládat podruhé, jak k té tobolce přišel. Zatím dva páni v civilu si těch šedesát bankovek někam odnesli, pan Janík musel půl hodiny čekat mezi dvěma detektivy, načež ho odvedli k nějakému velkému pánovi od policie.

“Pane,” řekl ten pán, “právě telegrafujeme do Parkáň-Nány, aby byl zadržen cestující na lůžku číslo 14. Můžete nám dát jeho přesný popis?”

Pan Janík nemohl říci o mnoho více, než že ten cestující měl nápadně chlupaté nohy. Pán od policie tím nebyl příliš spokojen. “Ty bankovky jsou totiž padělek,” pravil náhle. “Musíte tu zůstat, až vás budeme konfrontovat s tím spolucestujícím.”

Pan Janík v duchu proklínal konduktéra, který ho nevzbudil včas a tím zavinil, že se panu Janíkovi v tom chvatu dostala do kapsy ta zlořečená taška. Asi za hodinu došla z Parkáň-Nány depeše, že cestující na lůžku číslo 14 vystoupil už v Nových Zámcích; kam šel nebo jel potom, není zatím známo.

“Pane Janíku,” řekl konečně ten vysoký pán od policie, “zatím vás nebudeme zdržovat; my tu věc postoupíme do Prahy inspektoru Hruškovi, co je přes tyhle falzifikáty; ale já vám řeknu, že to asi bude moc vážná věc. Vraťte se co nejdřív do Prahy, a oni si vás tam zavolají. Zatím vám děkuju, že jste tak šťastně kápl na ty padělky. Pane, to není jen tak náhoda.”

Sotva se pan Janík vrátil do Prahy, už ho volali na policejní prezídium; tam ho přijal jeden ohromný a zavalitý pán, kterému všichni říkali pane prezidente, a jeden žlutý a šlašitý člověk, který se jmenoval inspektor Hruška. “Sedněte si, pane Janíku,” pravil zavalitý pán a roztrhl pečetě na malém balíčku. “Je tohle ta tobolka, co jste… eh, co jste našel ve své kapse na bratislavském nádraží?”

“Je prosím,” vydechl pan Janík.

Zavalitý pán přepočítal nové bankovky, které byly v té tašce. “Šedesát kusů,” řekl. “Všechny mají sérii 27 451. To číslo jsme už dostali signalizováno z Chebu.”

Šlašitý člověk vzal do ruky jednu bankovku, zavřel oči a mnul ji v prstech, načež k ní přičichnul. “Tak tyhle jsou ze Štýrského Hradce,” řekl. “Ty ze Ženevy nejsou tak lepkavé.”

“Štýrský Hradec,” opakoval zavalitý pán zamyšleně, “tam dělají tyhle věci pro Pešť, že?”

Šlašitý člověk jenom mrknul. “To abych jel do Vídně,” mínil. “Ale vídeňská policie nám toho chlapa nevydá.”

“Hm,” bručel zavalitý pán. “Pak ho k nám hleďte dostat jinak. Kdyby to nešlo, tak jim řekněte, že jim za něj dáme Leberhardta. Šťastnou cestu, Hruško. A vy, pane,” pravil obraceje se k panu Janíkovi, “já ani nevím, jak bych vám měl poděkovat. Vy jste ten, co našel tu holku Jindřicha Bašty, že?”

Pan Janík se zapálil. “To byla jen taková náhoda,” řekl honem. “Já skutečně… já jsem neměl nijak v úmyslu…”

“Máte šťastnou ruku,” děl uznale zavalitý pán. “Pane Janíku, to už je takový dar od pánaboha. Někdo po celý život nic nenajde, a jiný zrovna klopýtne o nejlepší případy. Měl byste se dát k nám, pane Janíku.”

“To nejde,” bránil se pan Janík. “Já… totiž já mám svůj obchod… dobře prosperující… stará firma po dědečkovi…”

“Jak chcete,” vzdychl veliký muž, “ale je vás škoda. Takové zatracené štěstí hned tak někdo nemá. My se ještě uvidíme, pane Janíku.”

*****

Nějaký měsíc nato večeřel pan Janík se svým obchodním přítelem z Lipska. To se rozumí, taková obchodní večeře už stojí za to; zejména koňak byl jakýsi zvláště dobrý; zkrátka panu Janíkovi se naprosto nechtělo jít domů pěšky, i kývl rukou na sklepníka a kázal: “Auto!” Když pak vyšel z hotelu, viděl, že auto už čeká u vchodu; i vlezl dovnitř, zabouchl dvířka a v té náladě zapomněl jako na smrt, že neřekl šoférovi svou adresu. Nicméně auto se rozjelo a pan Janík, pohodlně složen v koutě, usnul.

Jak dlouho jel, to nevěděl; ale probudil se tím, že se vůz zastavil a šofér mu otevřel dvířka pravě: “Tak už jsme tady, pane. Máte jít nahoru, pane.” Pan Janík se sice velmi divil, kde vlastně je, ale protože mu po tom koňaku bylo všechno jedno, šel po nějakých schodech nahoru a otevřel dveře, za kterými slyšel hlučný hovor. Bylo tam asi dvacet lidí, kteří se nedočkavě obrátili ke dveřím. Náhle nastalo divné ticho; jeden z pánů vstal a šel k panu Janíkovi: “Co tu chcete? Kdo jste?”

Pan Janík se udiveně rozhlížel; poznal pět nebo šest pánů, – byli to bohatí lidé, o kterých se proslýchalo, že mají jakési zvláštní politické zájmy; ale pan Janík se do politiky nemíchal. “Pozdrav bůh,” řekl přátelsky, “tamhle je pan Koubek a pan Heller. Tě péro, Ferry! Mládenci, já bych pil.”

“Kde se tu bere ten chlap?” rozzuřil se jeden z přítomných. “Copak on patří k nám?”

Dva páni vytlačili pana Janíka na chodbu. “Kde jste se tu vzal?” řekl jeden z nich ostře. “Kdo vás sem pozval?”

Pan Janík vystřízlivěl tímto málo přátelským hlasem. “Kde to jsem?” pravil pohoršeně. “U čerta, kam jste mne to dovezli?”

Jeden z pánů seběhl ze schodů a vrhl se k šoférovi: “Vy idiote,” řval, “kde jste toho člověka sebral?”

“No před hotelem,” bránil se šofér. “Mně odpoledne řekli, abych v deset hodin večer čekal u hotelu na nějakého pána a dovezl ho sem. Ten pán mně v deset hodin vlezl do vozu a nic mně neřekl; tak jsem jel rovnou sem -“

“Ježíšmarjá,” křičel pán dole, “vždyť je to někdo jiný! Člověče, vy jste nám to zavařil!”

Pan Janík si sedl rezignovaně na schody. “Aha,” řekl uspokojeně, “to je nějaká tajná schůze, že? Teď mě musíte zardousit a zakopat. Sklenici vody!”

“Pane,” řekl jeden z těch dvou. “Vy jste se zmýlil. Tam uvnitř nebyl ani pan Koubek, ani pan Heller, rozumíte? To je omyl. My vás necháme odvézt do Prahy; musíte prominout, že se stalo to nedorozumění.”

“Nic se nestalo,” řekl velkodušně pan Janík. “Já vím, že mě šofér cestou zastřelí a zahrabe v lese. To už je jedno. Já trouba mu zapomněl dát svou adresu; to mám z toho.”

“Vy jste opilý, že?” ptal se neznámý pán s jistou úlevou.

“Částečně,” souhlasil pan Janík. “Víte, já jsem večeřel s drážďanským Meyerem. Janík, velkoobchodník s papírem a celulózou,” představoval se sedě na schodech. “Starý závod, po dědečkovi.”

“Jděte se vyspat,” radil mu neznámý pán. “Až se z toho vyspíte, ani si nevzpomenete, že – hm, že jsme vás tak vyrušili.”

“Zcela správně,” mínil pan Janík důstojně. “Jděte se vyspat, pane. Kde mám postel?”

“Doma,” řekl cizí pán. “Šofér vás odveze domů. Dovolte, já vám pomohu vstát.”

“Není třeba,” ohradil se pan Janík. “Já nejsem tak ožralý jako vy. Jděte se vyspat. Šofére, Bubeneč!”

Auto se rozjelo zpátky; a pan Janík, lišácky mrkaje, dával pozor, kudy ho to vezou.

*****

Ráno nato telefonoval na policejní prezídium své noční dobrodružství. “Pane Janíku,” odpověděl mu po chvilce mlčení hlas z prezídia, “tohle je pro nás moc zajímavé. Prosím vás snažně, abyste se sem ihned dostavil.”

Když se pan Janík dostavil, čekali ho už čtyři páni s tím velikým a zavalitým v čele. Pan Janík musel znovu vypravovat, co se stalo a koho viděl. “Auto mělo značku N XX 705,” dodával zavalitý pán. “Soukromý vůz. Z těch šesti osob, které pan Janík poznal, jsou mně tři nové. Pánové, já vás teď nechám. Pane Janíku, pojďte ke mně.”

Pan Janík seděl jako oukropeček ve veliké pracovně zavalitého pána, který přecházel velmi zamyšlen. “Pane Janíku,” pravil konečně, “především vás musím prosit: nikomu o tom ani slova. Státní důvody, rozumíte?”

Pan Janík mlčky kývnul. Prokrista, myslel si, do čeho jsem se to zas dostal!

“Pane Janíku,” pravil náhle zavalitý muž, “já vám nechci lichotit, ale my vás potřebujeme. Vy máte takové štěstí – Ono se řekne metoda; ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu. My potřebujeme lidi, kteří mají štěstí. Rozumu máme sami dost; ale my bychom si chtěli koupit šťastnou náhodu. Víte co, pojďte k nám.”

“A co můj obchod?” zašeptal pan Janík zdrceně.

“Ten povede váš společník; vás s tím vaším darem je na to škoda. Tak co?”

“Já… já si to ještě rozmyslím,” koktal nešťastný pan Janík. “Já k vám přijdu do týdne; ale musí-li to být… a mám-li tu schopnost… já ještě nevím; já přijdu.”

“Dobrá,” pravil zavalitý muž tiskna mu mohutně ruku. “Nepochybujte o sobě. Na shledanou.”

*****

Ani neuplynul týden, když se pan Janík znovu ohlásil. “Tak už jsem tady,” hlaholil se zářící tváří.

“Rozhodnut?” pravil zavalitý pán.

“Zaplaťpánbůh,” oddechl si pan Janík. “Já vám jdu totiž říci, že to nejde a že se k tomu nehodím.”

“Jděte! A pročpak ne?”

“Považte si,” triumfoval pan Janík, “pět let mě okrádal můj prokurista, a já jsem na to nepřišel! Já idiot! Nu tak, řekněte sám pane, jaký bych já byl detektiv? Chválabohu! Pět let sedím s takovým taškářem, a nevím o ničem! Tak vidíte, že k ničemu nejsem! A já už měl takový strach! Ježíšmarjá, to jsem rád, že z toho nic nebude! Tak, a teď jsem z toho venku, že? Děkuju mnohokrát!”