Текст книги "Povídky z jedné kapsy"

Автор книги: Karel Čapek

сообщить о нарушении

Текущая страница: 3 (всего у книги 11 страниц)

Naprostý důkaz

“Víš, Toníku,” povídal vyšetřující soudce Mates svému nejbližšímu příteli, “to je věc zkušenosti; já nevěřím žádným výmluvám, žádnému alibi a žádnému povídání; já nevěřím obviněnému ani svědkům. Člověk lže, i když ani nechce; tak třeba takový svědek ti přísahá, že proti obviněnému nechová žádné nepřátelství, a přitom sám neví, že ho v hloubi duše, víš, v podvědomí nenávidí z nějaké té potlačené nenávisti nebo žárlivosti. Všecko, co ti vypovídá obviněný, je předem vymyšlené a narafičené; všecko, co ti vypovídá svědek, se může řídit vědomým nebo i nevědomým úmyslem obviněnému pomáhat nebo přitížit. Holenku, to já znám: člověk je naskrz prolhaná potvora.

Čemu tedy věřím? Náhodě, Toníku; takovým těm mimovolným, bezděčným, nebo jakpak bych to řekl, nekontrolovaným hnutím nebo činům nebo slovům, které člověku tu a tam uklouznou. Všecko se dá falšovat nebo nastrojit, všecko je přetvářka nebo nějaký záměr, jenom náhoda ne; to se pozná na první pohled. Já ti mám tuhle metodu: sedím a nechám lidi brebentit, co si předem vymyslili a nachystali; dělám, jako bych jim věřil, ještě jim pomáhám, aby jim huba líp jela, a číhám, až z nich vyletí nějaké to bezděčné, nechtěné slovíčko; víš, na to musí být člověk psycholog. Některý vyšetřující soudce má taktiku obviněného splést; proto mu pořád skáče do řeči a zmate ho tak, že se mu ten janek nakonec přizná třeba i k tomu, že zavraždil císařovnu Alžbětu. Já chci naprostou jistotu; proto pomaloučku, trpělivě čekám, až mně z toho soustavného lhaní a vytáčení, kterému se odborně říká výpověď, blýskne mimovolný kousek pravdy. Víš, čistá pravda se v tomhle slzavém údolí vyskytne jenom z nedopatření: jen když se lidský tvor nějak podřekne nebo přehmátne.

Poslechni, Toníku, já před tebou nemám žádné tajnosti; jsme přece kamarádi od klukovských let – vždyť víš, jak ti nařezali, když já jsem rozbil okno. Nikomu bych to nepovídal, ale já se ti tak za něco stydím, že to musí ze mne ven; to je marné, člověk se potřebuje zpovídat. Já ti řeknu, jak se mně ta má metoda zrovna teď osvědčila v mém… v mém nejsoukromějším životě; zkrátka v mém manželství. A pak mně řekni, prosím tě, že jsem byl blbec a hrubec; patří mně to.

Člověče, já… no, já jsem podezíral svou ženu Martičku; zkrátka žárlil jsem jako blázen. Já jsem si ti vzal do hlavy, že má něco s tím… s mladým tento… já ho budu jmenovat Artur; já myslím, že ho ani neznáš. Počkej, já nejsem žádný negr; kdybych věděl jistě, že ho miluje, řekl bych, Martičko, rozejdeme se. Ale to je to nejhorší, já jsem žádnou jistotu neměl; Toníku, nemáš ponětí, jaká to jsou muka. Hergot, to byl šeredný rok! To víš, jaké voloviny takový žárlivý manžel provádí: stopuje, číhá, služky vyslýchá, scény dělá… Ale teď si vem, že jsem náhodou vyšetřující soudce; člověče, můj rodinný život za poslední rok, to byl ustavičný křížový výslech od rána až… až zase do postele.

Obviněná, chci říci Martička, se držela skvěle; i když plakala, i když uraženě mlčela, i když vypovídala, kde po celý den byla a co dělala, pásl jsem nadarmo po tom, že se nějak podřekne nebo prozradí. To víš, lhala mně často, chci říci, lhala obyčejně, ale to už je takový ženský zvyk; ženská ti ani pořádně neřekne, že byla dvě hodiny u modistky – vymyslí si, že byla u zubaře nebo na hřbitově u maminčina hrobu. Čím víc jsem ji trápil – Tondo, žárlivý chlap, to je horší než vzteklý pes – čím víc jsem ji kujonýroval, tím míň jistoty jsem měl. Každé její slovo, každou její vytáčku jsem desetkrát obracel a kuchal; ale nenašel jsem nic než ty obyčejné záměrné polopravdy a pololži, ze kterých pozůstává normální lidský styk a manželství zvlášť, no viď. Já vím, jak přitom bylo mně; ale když tak povážím, co přitom zkusila chudák Martička, tak bych si, člověče, nejraději nafackoval.

Tak letos jela Martička do Františkových Lázní – to víš, ty ženské věci a tak, zkrátka vypadala špatně. To se ví, já ji tam nechal hlídat – takového mrzkého chlapa jsem platil, který se tam ostatně válel jen po hospodách… To je zvláštní, jak se celý život korumpuje, když to v jedné jediné věci s tebou není v pořádku; jsi celý nečistý, máš-li na jediném místě skvrnu. Martička mně psala… tak nějak nejistě a zakřiknutě… jako by nevěděla o čem; to se rozumí, já jsem se v těch dopisech šťoural a hledal mezi řádky… Jednou teda jsem od ní dostal dopis, adresa byla ,František Mates, vyšetřující soudce’ a tak dále; a když to otevru a vyndám její list, vidím nadpis: Drahy Arture!

Člověče, mně klesly ruce. Tak tady to konečně je. To se tak někdy stane, když člověk píše víc dopisů, že je strčí do nepravých obálek. Viď, Martičko, to je hloupá náhoda, co? Až mně jí, hochu, bylo líto, že se mně tak vydala do rukou.

Nemysli si, Toníku, mé první hnutí bylo, abych ten dopis, určený tomu… tomu Arturovi, ani nečetl a poslal jej zpátky Martičce; já bych to v každém případě udělal, ale žárlivost je špinavá vášeň a svinstvo; kamaráde, já jsem si ten dopis přečetl a já ti jej ukážu, protože jej nosím s sebou. Tak se podívej, co v něm je:

Drahý Arture,

nehněvejte se, že jsem Vám dosud neodpověděla; ale měla jsem starosti, že mně Franci – to teda jsem já, rozumíš? – tak dlouho nepsal; já vím, že má mnoho práce, ale když je člověk tak dlouho beze zpráv o svém muži, tak chodí jako tělo bez duše; ale tomu Vy, Arturku, nerozumíte. Příští měsíc sem Franci přijede, tak byste sem mohl přijet také. On mi píše, že má teď moc zajímavý případ, ale nenapsal co, já myslím, že to je ta vražda Hugona Müllera; mne by to strašně zajímalo. Mně je tak líto, že se Vám Franci trochu odcizil, ale to je jen proto, že má tak mnoho práce; kdyby to bylo jako dřív, mohl byste ho vytáhnout mezi lidi nebo autem na výlet. Vy jste k nám vždycky býval tak hodný a ani teď nezapomínáte, třebaže to není tak, jak by to mělo být; ale on je Franci tak nervózní a divný. Ani jste mi nepsal, co dělá Vaše dívenka. Franci si také naříká, že je v Praze strašně horko; měl by jet sem a vypřáhnout, ale on jistě sedí až do noci v úřadě. Kdy pojedete k moři? Doufám, že vezmete svou dívku s sebou; Vy nevíte, co to je, když se nám ženským stýská.

Srdečně Vás, Arturku, zdraví Vaše

Marta Matesová.

Tak, Toníku, co tomu říkáš? Já vím, že to není žádný duchaplný dopis; je to docela slabý výkon po stránce stylu a zajímavosti; ale člověče, jaké to vrhá světlo na Martičku a na její poměr k tomu chudáku Arturovi! Nikdy bych jí nebyl tak věřil, kdyby mně říkala co chtěla; ale tady jsem měl v ruce něco tak bezděčného, tak mimo její vůli… Tak to vidíš, že pravda, neklamná a nepochybná pravda se zjeví jenom nedopatřením. Já bych byl brečel radostí – a přitom hanbou, že jsem tak pitomě žárlil.

Co jsem potom udělal? Inu, svázal jsem provázkem akta vraždy Hugona Müllera, zavřel je do zásuvky a den nato jsem byl ve Františkových Lázních. Když mě Martička uviděla, začervenala a zajíkla se jako holčička; vypadala, jako by provedla něco hrozného. Já nic. Franci, povídá za chvíli Martička, dostal jsi můj dopis?

Jaký dopis? divím se. Ty mi toho píšeš po čertech málo.

Martička se na mne zaraženě dívá a vydechne, jako by se jí ulevilo. Tak já jsem ti jej asi zapomněla poslat, řekla a hrabala se v taštičce, až vylovila takový trochu zmuchlaný list. Začínal slovy: Drahý Franci! Musel jsem se v duchu smát. Pan Artur už asi obratem vrátil, co mu nepatřilo.

Pak už o tom nepadlo ani slovo; to se rozumí, začal jsem jí vykládat o tom zločinu Hugona Müllera, který ji tak moc zajímal. Myslím, že podnes věří, že jsem ten dopis vůbec nedostal.

No, a to je všechno; od té doby je u nás aspoň pokoj. Řekni, nebyl jsem blbec, že jsem tak sprostě žárlil? To víš, teď to hledím Martičce vynahradit; teprve z toho dopisu jsem viděl, jak se chudáček o mne stará. Tak, teď už je to venku; člověk se víc stydí za svou pitomost než za své hříchy.

Ale to máš klasický příklad, jakou průkaznou sílu má taková čirá a bezděčná náhoda, že?”

*****

Přibližně v téže době řekl mladý muž, zde nazývaný Arturem, paní Martičce: “Tak co, holčičko, pomohlo to?”

“Co, miláčku?”

“Ten dopis, cos mu tehdy jako nedopatřením poslala.”

“Pomohlo,” řekla paní Marta a zamyslila se. “Víš, hochu, já se ti až stydím, že mně on, Franci, teď tak hrozně věří. On je na mne od té doby tak hodný… Ten dopis ti pořád nosí na srdci.” Paní Marta se zachvěla. “Je to vlastně strašné, že… že ho tak klamu, nemyslíš?”

Ale pan Artur to nemyslil; aspoň tvrdil, že rozhodně ne.

Experiment profesora Rousse

Přítomni byli zvláště: ministr vnitra, ministr spravedlnosti, policejní prezident, řada poslanců, několik vysokých úředníků, vynikající právníci, přední učenci a ovšem i zástupci tisku; neboť ti musejí být při všem.

“Pánové,” začal profesor harvardské univerzity C. G. Rouss, náš proslulý americký krajan, “experiment, který já vám budu ukázat, spočívá na starších prácech velké řady mých učených kolegů a spolupracovníků; indeed, na celé věci není už nic nového a eh, really, je to… Je to stará vesta,” vyhrkl radostně, vzpomenuv si na to pravé slovo. “Jenom ta method užití a eh, a praktická upotřebitelnost některých teoretických experiences byla obžektem mé práce. Já prosím nejvíc pány kriminalisty, aby oni věc posoudili podle své practice. Well.

Tedy celá věc je ta: já vám řeknu slovo, a vy mně musíte říci jiné slovo, které vás v ten moment napadne, ať je to třeba nonsens, eh, blbost, já míním nesmysl. A nakonec já vám podle těch slov, co vy mně dáte, řeknu, co vy máte v hlavě, na co vy myslíte a eh, a co vy skrýváte. Rozumíte vy tomu? Já vám to nebudu vyložit theoretically; to jsou asociace, potlačené představy, trochu sudžesce a takové věci. Já budu moc krátký: to se musí vy – eh, well, vyloučit vůle a úvaha; tím se vybaví podvědomé connexions a já z toho budu poznat, co – co -” Slavný profesor tápal po slově. “Well, what’s on the bottom of your mind.”

“Co je na dně vaší duše,” napověděl někdo z auditoria.

“Docela tak,” děl C. G. Rouss uspokojeně. “Vy jenom musíte říkat automatically, co vám v ten moment přijde na jazyk, beze vší control a ryzervy. Můj byznys potom bude, analajzovat vaše představy. That’s all. Tak já vám to chci ukázat na jednom kriminálním kejzu, eh, případu, a potom na někom z auditory, kdo se bude přihlásit. Well, pan direktor od police nám bude říkat, co je to za kejz s tím mužem. Já prosím.”

Pan policejní prezident povstal a řekl: “Pánové, muž, kterého za chvíli uvidíte, je Čeněk Suchánek, domkář a vyučený zámečník ze Záběhlic. Máme ho už týden v policejní vazbě pro podezření, že zavraždil autodrožkáře Josefa Čepelku, který zmizel před čtrnácti dny. Důvody podezření jsou: auto zmizelého Čepelky bylo nalezeno v kůlně zatčeného Suchánka; na volantu a pod sedadlem řidiče jsou stopy po lidské krvi. Zatčený ovšem na celé čáře zapírá; tvrdí, že auto od Čepelky koupil za šest tisíc, protože sám chce provozovat drožkářství. Zjistili jsme, že zmizelý Josef Čepelka skutečně mluvil o tom, že vším praští, prodá svůj starý vůz a půjde někam za šoféra; ale jiné stopy po něm nemáme. Protože další materiál není, má být zatčený Suchánek zítra odevzdán do vyšetřovací vazby na Pankrác. Vyžádal jsem si dovolení, aby s ním náš slovutný krajan profesor C. G. Rouss provedl svůj experiment; přeje-li si pan profesor…”

“Well,” řekl profesor, který si pilně dělal poznámky, “vy ho, prosím, necháte jít sem.”

Na pokyn policejního prezidenta přivedl strážník Čeňka Suchánka; byl to zamračený chlapík s výrazem naznačujícím, aby mu všichni vlezli někam; pokud je na něm, že je pevně odhodlán nedat se.

“Pojďte sem, vy,” spustil na něj přísně C. G. Rouss, “já se vás nebudu na nic ptát. Já vám jenom budu říkat slova, a vy musíte hned říkat první slovo, které vás napadlo, rozumíte vy? Tak dávejte pozor: Sklenice.”

“H…o,” pravil pan Suchánek zarytě.

“Poslouchejte, Suchánku,” řekl honem policejní Prezident, “nebudete-li pořádně odpovídat, odvedou vás hned k výslechu, rozumíte? A nechají si vás tam celou noc. Dejte si pozor! Ještě jednou!”

“Sklenice,” řekl znovu profesor Rouss.

“Pivo,” zabručel Suchánek.

“Tak vy vidíte, muži,” děl slovutný profesor, “tak je to moc dobře.”

Suchánek nedůvěřivě vykoukl. Není v tom nějaký podfuk?

“Ulice,” řekl profesor.

“Vozy,” na to Suchánek neochotně.

“Vy musíte rychleji. Chalupa!”

“Pole.”

“Soustruh!”

“Mosaz.”

“Moc dobře.” Zdálo se, že pan Suchánek už nemá námitek proti této hře. “Maminka!”

“Teta.”

“Pes!”

“Bouda.”

“Voják!”

“Kanonýr.” Tak to šlo ráz na ráz, stále rychleji; nejspíš to pana Suchánka začalo bavit; připomínalo mu to trumfování karet. Bože, na co si při téhle hře letmo vzpomínal!

“Cesta,” hodil mu C. G. Rouss v bezoddyšném tempu.

“Silnice.”

“Praha!”

“Beroun.”

“Schovat!”

“Zahrabat.”

“Pucovat!”

“Fleky.”

“Hadr!”

“Pytel.”

“Motyka!”

“Zahrada.”

“Jáma!”

“Plot.”

“Mrtvola!”

Nic.

“Mrtvola,” opakoval profesor naléhavě. “Tak vy jste ji zahrabal u plotu, že?”

“Já jsem nic neřekl,” vybuchl pan Suchánek.

“Vy jste ji zahrabal u plotu na vaší zahradě,” opakoval tvrdě C. G. Rouss. “Vy jste ho zabil cestou do Berouna. Vy jste utíral tu krev na té káře jedním pytlem. Copak jste vy udělal s tím pytlem?”

“To není pravda,” křičel Suchánek, “já jsem ten vůz od pana Čepelky koupil! Já se nenechám od nikoho tahat…”

“Počkejte, muži,” řekl Rouss. “Tak já budu prosit, aby se tam šli policemen podívat. To už není můj byznys. Ať jde ten muž ven. Já prosím, pánové, to trvalo sedmnáct minut. To bylo moc rychle. To byl hloupý kejz. Nejvíc často to trvá hodinu. Tak já bych rád prosil, aby chtěl přijít někdo z pánů a já mu budu dávat slova. To bude trvat moc dlouho, protože já nevím, co ten pán má za secret, jak se to říká?”

“Tajemství,” napověděl někdo z auditoria.

“Tajemství,” zaradoval se náš vynikající krajan, “já znám, to je jedna opera. To nám vezme mnoho času, než nám ten pán bude prozradit svou povahu, svou minulost a své nejvíc skryté ajdyje.”

“Myšlenky,” napověděl hlas z publika.

“Well. Já vás prosím, pánové, kdo se bude dát analajzovat?”

Nastala pauza; někdo z přítomných se uchechtl; ale nikdo se nehnul.

“Já prosím,” opakoval C. G. Rouss. “Vždyť to nebude bolet.”

“Jděte vy, pane kolego,” šeptal ministr vnitra ministru spravedlnosti.

“Jdi tam jako zástupce své strany,” rýpal poslanec do poslance.

“Pane sekční šéfe, račte,” ponoukal vysoký úředník kolegu z jiného ministerstva.

Už to začalo být jaksi trapné; nikdo z přítomných se nezvedl.

“Já prosím, pánové,” pravil americký učenec potřetí, “snad se vy nebojíte, že vy se budete prozradit?”

Tu se obrátil ministr vnitra dozadu a zasykl: “Tak přece jděte někdo, pánové!”

V pozadí auditoria někdo skromně zakašlal a povstal; byl to vyschlý a poněkud ošoupaný stařík s ohryzkem rozčileně se pohybujícím. “Já -… ehm,” řekl plaše, “když tedy nikdo, tak já si dovolím – jaksi…”

“Pojďte sem,” přerušil ho Amerikán velitelsky, “tady si sedněte. Vy musíte říkat, co vás první napadne. Vy nesmíte přemýšlet, vy musíte plácnout mechanically, ani sám nevíte co. Vy rozumíte?”

“Prosím,” řekl ochotně pokusný muž, trochu tísněn auditoriem tak významným; načež odkašlal a úzkostlivě mrkal jako maturant.

“Strom,” vystřelil na něj učenec.

“Mohutný,” zašeptal stařík.

“Jak prosím?” ptal se učenec, jaksi nechápaje.

“Lesní velikán,” vysvětloval muž ostýchavě.

“Ah tak. Ulice!”

“Ulice … ulice v slavnostním hávu,” děl mužík.

“Co tím míníte?”

“Prosím slavnost. Nebo pohřeb.”

“So. Tak vy máte říci jenom slavnost. Pokud možno jedním slovem.”

“Ano prosím.”

“Tak dál: Obchod.”

“Vzkvétá. Krize našeho obchodu. Politický kšeft.”

“Hm. Úřad.”

“Prosím který?”

“To je jedno. Řekněte nějaké slovo, rychle!”

“Kdybyste ráčil snad říci úřady…”

“Well. Úřady!”

“Příslušné,” vyhrkl radostně mužík.

“Kladivo!”

“Kleště. Tahat odpověď kleštěmi. Rozbil mu kladivem hlavu.”

“Curious,” bručel učenec. “Krev!”

“Rdít se do krve. Krev nevinně prolitá. Dějiny psané krví.”

“Oheň!”

“Ohněm a mečem. Čacký hasič. Plamenná řeč. Mene tekel.”

“To je divný kejz,” řekl profesor zaraženě. “Tak ještě jednou. Vy muži, vy musíte říkat jenom tu první představu, víte? Jen to, co se vám automatically vybaví, když slyšíte slovo. Go on. Ruka!”

“Bratrská nebo pomocná. Třímá prapor. Se zaťatými pěstmi. Nečisté ruce. Klepnout přes prsty.”

“Oči!”

“Oči soudné veřejnosti. Sůl v očích. Sejmout blány. Očitý svědek. Písek do očí. Nevinná dětská očka. Vytřít zrak.”

“Ne tak mnoho! Pivo!”

“Řízný ležák. Démon alkohol.”

“Hudba!”

“Hudba budoucnosti. Osvědčená kapela. Národ hudebníků. Luzné zvuky. Koncert velmocí. Šalmaje míru. Národní hymny.”

“Láhev!”

“Vitriol. Nešťastná láska. V nemocnici za strašných bolestí podlehla.”

“Jed!”

“Jedem a žlučí. Otravování studní.”

C. G. Rouss se zadrbal na hlavě. “Never heard that. Tak znovu, prosím. Já bych vás, pánové, chtěl upozornit, že se vždycky začíná od … eh, od takových plain, obyčejných věcí, aby se našel ten hlavní interest a profession toho muže. Tak dál: Účet!”

“Účet dějin. Zúčtovat s nepřáteli. Spadá na účet našich odpůrců.”

“Hm. Papír!”

“Papír se rdí hanbou,” prohlásil mužík energicky. “Cenné papíry. Papír snese všecko.”

“Bless you,” děl učenec nakvašeně. “Kámen!”

“Hodit kamenem. Kámen náhrobní. Věčnaja paměť,” řekl pokusný muž vřele. “Ave, anima pia.”

“Vůz!”

“Triumfální vůz. Kolesa osudu. Vůz záchranné stanice. Bohatě dekorovaný vůz s alegorickou scénou.”

“Aha,” zvolal C. G. Rouss. “That’s it! Obzor!”

“Zachmuřený,” řekl stařík s živým potěšením. “Nové mraky na politickém obzoru. Uzoučký obzor. Otevírat nové obzory.”

“Zbraně!”

“Nekalé zbraně. V plné zbroji. S vlajícími prapory. Vpadnout do zad. Otrávený šíp,” drmolil pokusný muž nadšeně. “Z boje neustoupíme. Bitevní vřava. Volební boj.”

“Živel!”

“Rozkacené živly. Živelný odpor. Nekalé živly. Živili junáci! Živio!”

“Tak dost,” zadržel ho C. G. Rouss. “Člověče, vy jste od novin, že?”

“Ano prosím,” řekl pokusný muž horlivě. “Už třicet let. Já jsem redaktor Vašátko.”

“Já děkuju,” uklonil se suše náš slovutný americký krajan. “Finished, gentlemen. Analajzováním představ toho muže bychom – eh, bychom zjistili, že on je jeden žurnalista. Já myslím, že by bylo zbytečné dělat ten experiment dál. It would only waste our time. Já prosím, ten experiment se nepodařil. So sorry, gentlemen.”

*****

“Koukejme,” zvolal večer v redakci pan Vašátko, prohlížeje redakční papíry, “tak policie hlásí, že našla mrtvolu toho Josefa Čepelky; byl zakopán u plotu na zahradě toho Suchánka, a pod ním našli zakrvácený pytel. Vidíte, on to ten Rouss přece jen dobře uhodl! To byste, pane kolego, nevěřil: já jsem mu neřekl ani slova o novinách, a on úplně přesně poznal, že jsem novinář. Pánové, řekl, máte před sebou zasloužilého, vynikajícího žurnalistu – – Však jsem napsal v referátě o jeho přednášce: Vývody našeho proslulého krajana byly přijaty s lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Počkejte, to bych měl stylisticky upravit: Zajímavé vývody našeho proslulého krajana byly po zásluze přijaty s živým a lichotivým uznáním našich odborných kruhů. Tak to má byt.”

Ztracený dopis

“Boženko,” řekl pan ministr své choti, nabíraje si důkladnou dávku salátu, “dnes odpoledne jsem dostal dopis, to tě bude zajímat. Musím to předložit ministerské radě. Kdyby to vyšlo ven, byla by jedna politická strana v pořádné bryndě. Na, podívej se na to,” děl pan ministr, sahaje nejprve do levé náprsní kapsy a potom do pravé. “Počkej, kampak jsem to,” bručel pan ministr, hmataje znovu do levé náprsní kapsy; načež položil vidličku a začal hrabat oběma rukama ve všech ostatních kapsách. Pozorný divák by přitom shledal, že takový ministr má stejně překvapující počet kapes na všemožných částech a stranách těla jako každý jiný řádný muž; že v nich má klíče, tužky, notesy, večerníky, tobolky, úřední lejstra, hodinky, párátko, nůž, hřeben, staré dopisy, kapesník, sirky, staré vstupenky do kina, plnicí péro a četné jiné předměty denní potřeby; a že hrabaje se v kapsách mumlá “kampak jsem to dal”, “to jsem blázen”, “počkejme”, tak jako by činil každý jiný lidský tvor, hrabající se ve svých vlastních kapsách. Ale ministrova choť nevěnovala mnoho pozornosti tomuto ději, nýbrž řekla, jako by to učinila každá jiná paní: “Prosím tě, kdybys raději jedl; vystydne ti to.”

“Dobrá,” pravil pan ministr, dávaje veškerý obsah svých kapes zpátky do příslušných míst, “nejspíš jsem to nechal na stole v pracovně; tam jsem ten dopis četl. Tak představ si,” spustil bujaře a nabral si kus pečeně, “představ si, že mně někdo posílá originál dopisu od – Jen okamžik,” řekl neklidně a vstal od stolu. “Já se jen podívám do pracovny. Asi jsem to nechal na stole.” A pryč byl.

Když se nevrátil ani za deset minut, šla se za ním paní Božena podívat do pracovny. Ministr seděl uprostřed pokoje na zemi a probíral list po listu akty a dopisy, které shrnul z psacího stolu.

“Mám ti dát večeři ohřát?” ptala se paní Božena tak trochu přísně.

“Hned, za okamžik,” děl ministr roztržitě. “Nejspíš jsem to zastrčil tady mezi ty papíry. To by bylo hloupé, kdybych to nenašel… – Ale to není možné; musí to tu někde být.”

“Tak se dřív najez,” radila paní, “a pak to hledej.”

“Hned, hned,” řekl ministr podrážděně. “Jen co to najdu. Byla to taková žlutá obálka – Inu to jsem blázen,” bručel probíraje další stoh papírů. “Tady u toho stolu jsem to četl, a nehnul jsem se odtud, až mne volali k večeři – Kampak se to mohlo podět?”

“Já ti pošlu večeři sem,” rozhodla paní a nechala ministra na zemi uprostřed jeho papírů. Potom se rozhostilo ticho, zatímco venku šuměly stromy a padaly hvězdy. Byla skoro půlnoc, když paní Božena počala zívat a šla opatrně nahlédnout do pracovny.

Ministr, bez kabátu, rozcuchaný a zapoceny, stál uprostřed rozvrácené pracovny; všude na zemi byly hromady papírů, nábytek odtahán od stěn, koberce naházeny v koutě; na psacím stole stála nedotčená večeře.

“Proboha, muži, co to tu děláš?” vyhrkla paní Božena.

“Ježíšikriste, dej mi pokoj,” rozzuřil se ministr. “Copak mě musíš vyrušovat každých pět minut?” Ovšem hned si uvědomil, že jí křivdí, a řekl mírněji: “To se musí prohledat systematicky, rozumíš? Kousek po kousku. Někde to tu musí být, protože sem nevkročil nikdo nežli já. Jen kdybych tu neměl takových zatracených lejster!”

“Já ti pomohu, nechceš?” nabídla se soucitně paní Božena.

“Ne, ne, ty bys mi to tu rozházela,” bránil se ministr mávaje rukama uprostřed toho nevýslovného nepořádku. “Jen jdi spat, já hned -“

Ve tři hodiny ráno si šel pan ministr lehnout, těžce vzdychaje. To není možné, říkal si; v pět hodin mně přinesla pošta ten dopis ve žluté obálce; četl jsem jej u psacího stolu, kde jsem pracoval až do osmi; v osm jsem šel k večeři a asi za pět minut jsem běžel do pracovny hledat. Za těch pět minut přece nikdo nemohl přijít -

Tu vyskočil pan ministr rovnýma nohama z postele a řítil se do pracovny. To se rozumí, okna byla otevřena; ale bylo to v prvním poschodí a ještě k tomu do ulice – To snad není možné, mínil pan ministr, že by sem někdo vlezl oknem! Ale ráno, umiňoval si, to musím zjistit i po téhle stránce.

Znovu uložil pan ministr své mohutné tělo do postele. Počkejme, vzpomněl si, jednou jsem četl v nějaké knížce, že takový dopis nejspíš ujde pozornosti, když leží rovnou na očích! Hrom do toho, že mě to nenapadlo hned! Znovu běžel do pracovny, aby se podíval, co leží rovnou na ocích; i viděl hromady papírů, vytahané zásuvky, nesmírný a beznadějný nepořádek svého hledání – Klna a vzdychaje vracel se ministr na své lože beze spánku.

Vydržel to jen do šesti hodin; v šest už křičel do telefonu, naléhaje, aby vzbudili ministra vnitra “v důležité věci, slyšíte, člověče?” Když konečně dostal spojení, spustil horečně: “Haló, pane kolego, prosím vás, pošlete ke mně hned, ale hned asi tři nebo čtyři své nejschopnější lidi… nu ano, detektivy… to se rozumí, ty nejspolehlivější. Ztratil se mi jeden důležitý spis… pane kolego, to je takový nepochopitelný případ… Ano, já na ně budu čekat. – Nechat všecko v tom stavu, v jakém to je? Myslíte, že to musí byt? – Dobrá. – Krádež? To nevím. – Ovšem, čistě důvěrně; nikomu o tom neříkejte – Tak vám děkuju; a odpusťte, že… Poklona, pane kolego!”

K osmé hodině se ukázalo, že těch nejschopnějších a nejspolehlivějších lidí je dokonce sedm; neboť sedm mužů v buřinkách se dostavilo do bytu pana ministra.

“Tak se podívejte, pánové,” vykládal ministr uváděje sedm nejspolehlivějších mužů do své pracovny, “tady v té místnosti jsem včera nechal ležet jakýsi… eh, velmi důležitý dopis… ve žluté obálce… adresa fialovým inkoustem…”

Jeden z nejschopnějších mužů znalecky hvízdl: “Ten to tu zřídil,” řekl s odborným obdivem, “zatracený prasák.”

“Kdo totiž?” děl ministr zaražen.

“Ten zloděj,” mínil detektiv, pohlížeje kriticky na boží dopuštění v pracovně.

Pan ministr se slabě zarděl. “Totiž,” řekl honem, “to jsem to tu tak trochu rozházel já, když jsem to hledal; to je tak, pánové, já… eh, já naprosto nemohu vyloučit, že ten dopis je někde tady… založený nebo zapadlý… Abych se vyjádřil přesně, nemůže být jinde než v této místnosti. Myslím, že… ano, tvrdil bych přímo, že by se měla tahle místnost systematicky prohledat. Ale to už je, pánové, vaše věc, abyste podnikli… co je v lidské moci.”

V lidské moci je ledacos; proto tři z nejschopnějších mužů se zavřeli v pracovně, aby ji systematicky prohledali; dva vyslýchali služku, kuchařku, domovníka a šoféra; a poslední dva se odebrali neznámo kam do města, aby, jak pravili, zahájili pátrání.

Večer toho dne prohlásili první tři z nejschopnějších, že je naprosto vyloučeno, aby ztracený dopis byl v pracovně pana ministra; neboť vyňali i obrazy z rámů, rozdělali nábytek a očíslovali každý list papíru. Druzí dva zjistili, že do ministrovy pracovny vkročila jenom služka, když na rozkaz paní Boženy tam donesla večeři, zatímco ministr seděl na zemi mezi svými papíry; jelikož není vyloučeno, že přitom mohla nějaký dopis odnést, bylo zahájeno pátrání, kdo je její milenec – byl to zřízenec od telefonní sítě, kterého nyní nenápadně střežil jeden muž. Poslední dva pátrali někde v neznámu.

Tu noc ministr ne a nemohl usnout; ustavičně si opakoval: v pět hodin ten dopis ve žluté obálce došel, četl jsem jej u psacího stolu a neodešel jsem nežli až k večeři; ergo ten dopis tam musel zůstat – a není tam. Bylo mu smutno a nevolno z té protivné a celkem nemožné záhady; i vzal si prášek pro spaní a spal jako dřevo až do rána.

Ráno shledal, že kolem jeho domu se (neznámo proč) potlouká jeden z nejschopnějších; ostatní nejspíš zahájili pátrání po celé republice.

“Věc je v běhu,” telefonoval mu ministr vnitra, “doufám, že brzo dostanu hlášení; podle toho, pane kolego, co jste mi řekl o obsahu toho dopisu, můžeme říci, kdo by měl o něj zájem… Kdybychom mohli udělat domovní prohlídku v jednom sekretariátě nebo v jedné redakci, věděli bychom něco víc; ale říkám vám, věc je v běhu.”

Ministr chabě děkoval; byl velmi rozmrzen a chtělo se mu spát. Skutečně také večer jen tak něco zabručel na půl huby a šel do postele.

Asi k jedné hodině – byla jasná měsíčná noc – slyšela paní Božena kroky v knihovně. I ozbrojila se veškerou statečností vynikající ženy a šla po špičkách ke knihovně. Dveře byly dokořán, jedna skříň knihovny otevřena a před ní stál pan ministr v noční košili a tiše broukaje listoval vážně v nějakém svazku.

“Proboha, muži,” vydechla paní Božena, “co to tu děláš?”

“Ale chci se jen tady podívat,” řekl ministr neurčitě.

“Potmě?” divila se paní Božena.

“Já vidím,” tvrdil ministr a zastrčil svazek na své místo. “Dobrou noc,” řekl polohlasem a šel pomalu do své ložnice.

Paní Božena zavrtěla hlavou. Chudák, řekla si, nemůže spát pro ten nešťastný dopis.

Ráno nato vypadal pan ministr růžově a téměř spokojeně.

“Prosím tě,” povídá paní, “cos to v noci hledal v knihovně?”

Ministr položil lžičku a vykulil oči: “Já? Co tě napadá, já jsem v knihovně nebyl. Já jsem ti spal jako dudek.”

“Ale Vláďo, vždyť jsem tam s tebou mluvila! Listoval jsi v nějaké knize a řekl jsi, že se chceš na něco podívat!”

“Nesmysl,” řekl ministr nedůvěřivě. “Snad se ti něco zdálo. Já jsem se po celou noc ani neprobudil.”

“Stál jsi u té prostřední skříně,” tvrdila paní, “a ještě k tomu sis ani nerozsvítil. Listoval jsi v té knize potmě a ještě jsi říkal: Já vidím.”

Ministr se chytil za hlavu. “Ženo,” vyhrkl sevřeně, “copak jsem náměsíčný? Ale jdi,” uklidňoval se, “to se ti muselo zdát. Já přece nejsem somnambul!”

“Bylo to v jednu hodinu,” stála paní Božena na svém a dodala trochu podrážděně: “Chceš snad říci, že já jsem blázen?”

Ministr zamyšleně míchal lžičkou svůj čaj. “Prosím tě,” řekl najednou, “ukaž mi, kde to bylo.”

Paní Božena ho dovedla do knihovny: “Stál jsi tadyhle u té skříně a dával jsi nějaký svazek tady do té přihrádky.”

Ministr kroutil rozpačitě hlavou; v té přihrádce byla kompletní a úctyhodná řada Sbírky zákonů a nařízení. “To jsem blázen,” bručel škrabaje se na záhlaví a vytáhl téměř mechanicky jeden svazek, který byl zasunut hlavou dolů. Svazek se mu v rukou otevřel: byla v něm vložena žlutá obálka s fialově psanou adresou.

*****

“Vidíš, Boženko,” divil se pan ministr, “já bych byl přísahal, že jsem z pracovny neudělal ani krok; ale teprve teď si tak nejasně vzpomínám, že když jsem si přečetl ten dopis, řekl jsem si: To se musím podívat na jeden zákon z roku třiadvacet. Pak jsem si asi donesl na psací stůl tu knihu a chtěl jsem si napsat poznámku; ale protože se mně ten svazek pořád zavíral, položil jsem tam podle všeho ten dopis – a pak jsem nejspíš knihu sklapl a mechanicky ji odnesl na místo – Ale že jsem se do té knihy šel podvědomě, ze sna podívat, to je, hm; víš, neříkej o tom nikomu. Lidé by si třeba mysleli – Ono to nedělá slušný dojem, tyhlety záhadné psychologické úkazy.”

Za chvíli pak už pan ministr hlaholně telefonoval ministrovi vnitra: “Haló, pane kolego, tak ten ztracený dopis – Ale kdepak, nejste na stopě; já už jej mám v rukou!… Cože, jak se našel? Pane kolego, to vám neřeknu. Víte, jsou metody, které vy v ministerstvu vnitra ještě neznáte. – Ale já vím, vaši lidé dělali, co dovedou; za to oni nemohou, že nejsou na výši… Ne, nebudeme raději o tom mluvit. – Prosím, prosím… Servus, pane kolego!”